1íBETSKÁ KNlr½)
MRTDlJCH
BARDO THÓDOL (VYSVOBOZENÍ V BARDU SKRZE NASLOUCHÁNÍ) Z tibetského originálu ží-khro dgongs-pa rang-grol, vydaného v Indii v r. 1980, přeložil, předmluvou, komentáři, poznámkami a seznamem literatury opatřil a obrazovou přílohu vybral Josef Kolmaš Přebal, vazbu a grafickou úpravu navrhl Zdeněk Stejskal Vydalo nakladatelstvi Vyšehrad, spol. sr. o. roku 2017 jako svou 1642. publikaci Odpovědný redaktor Martin Žemla Vydání deváté, ve Vyšehradu šesté. Stran 200 Vytiskly Tiskárny H avl íčkův Brod, a. s. Doporučená cena 298 Kč Zab-čhos
Nakladatelství Vyšehrad, spol. sr. o. Praha 3, Víta Nejedlého 15 e-mail: info@ivyseh rad .cz www.ivysehrad.cz
ISBN 978-80-7429-936-0
SMYSL A POSLÁNÍ TIBETSKÉ KNIHY MRTVÝCH
Podle dávných indických představ, převzatých také starými se život jedince neomezuje toliko na jedno zrození: založen na skutcích plynoucích z náruživosti a hříšných sklonů jednoho každého, tíhne neustále k novému materializování, k novému uskutečňování - ke znovuzrození. Existence všech živých bytostí je tak nazírána jako nekončící řetěz delších či kratších životních fází přerušovaných toliko smrtí a následným „ posmrtným mezistavem". Poznání, že existování všeho živého představuje bezpočet za sebou se odvíjejících životů přerušo vaných pouze smrtí a posmrtným mezistavem, jinými slovy že právě prožívaný život je dočasný, pomíjivý, nutně vyvolává otázku, co se děje při smrti, respektive po ní, než nastoupí nová fáze bytí, anebo také, jak jedna životní fáze vede skrze smrt a posmrtný mezistav k nové životní fázi, k novému zrození? Buddhisté nespatřují ve smrti pouze vypovězení jistých životně důležitých funkcí, pouhý specifický fyziologický stav těla, vidí v ní především naplnění zákona karmy, neboli dívají se na smrt a nový život jako na důsledek skutků předchozího života. Pravda, i u buddhistů představuje umírání a smrt jistý, z našeho pohledu svérázný, fyziologický proces. Podle buddhistického pojetí to, co se nazývá „individuum", ,,osobnost" a co na sebe bere podobu hmotného těla, sestává ze čtyř elementů země, vody, ohně a vzduchu, vytvářejících „ tělesno", a z vědomí či ducha, tvořícího „duševno". Mizení síly držící pohromadě tyto tělesné a duševní projevy bytí je obrazně vyjádřeno jako pohlcování jednoho elementu druhým, vždy nejblíže v řadě stojícím, tj. země vodou, vody ohněm, ohně vzduchem a nakonec vzduchu vědomím. Tuto postupnou vnitřní „absorpci" prvků doprovázejí určité vnější projevy umírání: ústa a nos vysychají a stahují se, tělesná teplota klesá, dýchání postupně přechází v chrčení atd. V okamžiku, kdy je element vzduchu pohlcen vědomím, vysadí tzv.,, vnější dech", tj. dýchání, a nastane to, čemu se říká smrt". Tibeťany,
11
11
Posléze nastoupí sled tří fází posmrtného mezistavu - barda, a sice bardo hodiny smrti(' čhi-kha'i bar-do), bardo prapodstaty (čhos-ňid bar-do) a bardo vznikání (srid-pa'i bar-do). - Názorný výklad a poučení o tomto specifickém mezičlánku v řetězu existencí podává právě Tibetská kniha mrtvých. O této knize budiž však hned zkraje řečeno, že není zdaleka jediným tibetským textem připravujícím člověka na smrt a poskytujícím mu rady a pokyny pro přechod „nebezpečnými stezkami barda". Z vícera různých názorů na smrt, jak se v prů běhu dějin v tibetské společnosti zformovaly, představuje Tibetská kniha mrtvých, jakožto text buddhistický, názor a představy buddhistické, a sice v užším slova smyslu takové, jaké hlásá a jakých se přidržuje jedna ze čtyř hlavních sekt tibetského buddhismu, totiž předreformní sekta Ňingrnapa (Rňing-ma-pa, ,,Stará škola"), uchovávající nejstarší domácí tradice tohoto náboženství. V žádném případě také není Kniha mrtvých v Tibetu jediným všeobecně závazným, ba ani obecně známým thanatologickým textem, za jaký by mohla být mylně pokládána na základě všeobecné obliby, které se jí pro její eschatologický obsah už po desetiletí dostává za hranicemi Tibetu. Přidržujeme-li se i u nás všeobecně vžitého označení díla „Kniha mrtvých" a nikoli jeho původního tibetského názvu „Hluboké učení o spontánním vysvobození skrze rozjímání o pokojných a hněvivých božstvech" (Zab-čhos ži-khro dgongs-pa rang-grol) či jeho zkráceného pojmenování Vysvobození v bardu skrze naslouchání" (Bar-do thos-grol), pak tak činíme proto, že o smrti a o posmrtném mezistavu se v knize skutečně pojednává, ale hlavně, že toto pojmenování je pro nás vhodnější a daleko srozumitelnější nežli původní dlouhý a poněkud těžkopádný název. 11
Teorie existence posmrtného mezistavu (skrt. antarábhava, tib. bar-do) není původním výtvorem tibetským, nýbrž sahá svým vznikem až k počátkům buddhismu v Indii, a sdílí tudíž i celou řadu nejdůležitějších nábožensko-mystických představ této země. Třebaže řada indických filosofických škol, např. lókóttaravádinové, mahásanghikové či théravádinové, posmrtný mezistav neuznává, pojednává o něm jako o hotové věci čelný hínajánský učenec Vasubandhu ze 4. až 5. století ve svém díle Abhidharma-
12 :
kóša (Klenotnice nauky), kde dokazuje existenci „mezistz „mezibytí", kterým po smrti procházejí všechny bytosti, é rozcházející se názory různých autorů, pokud jde o délk trvání, již někteří udávají 7 dny, jiní až 49 dnů, jako je tom v Tibetské knize mrtvých. I když se však v Knize mrtvých tu a tam objevují n myšlenky z Abhidharmakóši, kniha jako celek dýchá atmo výrazně odlišnou od starých buddhistických škol, totiž at1 rou pozdějšího tantrismu (vadžrajána), skrze nějž proni díla vedle indického mytologického světa s jeho božstv některé tibetské domorodé pověry poznamenané buddhi: Slovo bardo, dosl. ,,uprostřed (bar) dvou (do)" nebo dvěma", jako filosoficko-fyzikální kategorii lze chápat smyslu prostorovém, jako větší či menší prostor či mezen jakýmikoli dvěma věcmi, tak časovém, jako delší či kratší či interval mezi jakýmikoli dvěma událostmi či stavy. V tečnosti všechno, co kolem sebe v daném místě a oka1 vnímáme, v sobě obsahuje tuto vlastnost „něčeho mezin, V naukách vadžrajány se v souvislosti s lidským ži mluví obvykle o těchto bardech: 1. Skje-gnas bar-do neboli „stav místa či procesu rození'· se rozumí interval mezi spojením mužského spermatu s že1 vajíčkem v matčině lůně a okamžikem příchodu jedince r (doba těhotenství). 2. Skje-ši bar-do neboli „stav mezi zrozením a smrtí", č rozumí celé období právě prožívané fyzické existence. V lic pojetí se pod slovem bardo v Tibetu nejčastěji rozumí právi náš přítomný život, nacházející se mezi naším životem mi1 a budoucím. 3. Rmi-lam bar-do neboli „stav snění", čímž se prakticky r doba spánku od večerního ulehnutí do ranního procitnutí vlastním stavem podvědomí. 4. Bsam-gtan bar-do neboli „stav pohroužení či sousti mysli" při meditaci, kdy rovněž dochází k určitým kvalita1 posunům ve vědomí. 5. 'Čhi-kha'i bar-do neboli „stav v okamžiku smrti'\ či rozumí interval od chvíle, kdy jedinec začne umírat až d mžiku, kdy u něho „dochází k oddělení ducha od těla".
13:
' nastoupí sled tří fází posmrtného mezistavu - barda, ardo hodiny smrti (' čhi-kha'i bar-do), bardo prapodstaty 'd bar-do) a bardo vznikání (srid-pa'i bar-do). - Názorný a poučení o tomto specifickém mezičlánku v řetězu exis)dává právě Tibetská kniha mrtvých. to knize budiž však hned zkraje řečeno, že není zdaliným tibetským textem připravujícím člověka na smrt •tujícím mu rady a pokyny pro přechod „nebezpečnými ni barda". Z vícera různých názorů na smrt, jak se v prů ~jin v tibetské společnosti zformovaly, představuje Tibet1-ta mrtvých, jakožto text buddhistický, názor a představy stické, a sice v užším slova smyslu takové, jaké hlásá h se přidržuje jedna ze čtyř hlavních sekt tibetského srnu, totiž předreformní sekta Ňingmapa (Rňing-ma-pa, kola"), uchovávající nejstarší domácí tradice tohoto nábo. V žádném případě také není Kniha mrtvých v Tibetu 1 všeobecně závazným, ba ani obecně známým thanacým textem, za jaký by mohla být mylně pokládána na · všeobecné obliby, které se jí pro její eschatologický obsah esetiletí dostává za hranicemi Tibetu. :žujeme-li se i u nás všeobecně vžitého označení díla mrtvých" a nikoli jeho původního tibetského názvu 1ké učení o spontánním vysvobození skrze rozjímání ných a hněvivých božstvech" (Zab-čhos ži-khro dgongs-pa 1/) či jeho zkráceného pojmenování „Vysvobození v bardu aslouchání" (Bar-do thos-grol), pak tak činíme proto, že 3 o posmrtném mezistavu se v knize skutečně pojednává, ně, že toto pojmenování je pro nás vhodnější a daleko sronější nežli původní dlouhý a poněkud těžkopádný název.
e existence posmrtného mezistavu (skrt. antarábhava, tib. není původním výtvorem tibetským, nýbrž sahá svým n až k počátkům buddhismu v Indii, a sdílí tudíž i celou ~jdůležitějších nábožensko-mystických představ této řebaže řada indických filosofických škol, např. lókóttara•é, mahásanghikové či théravádinové, posmrtný mezistav vá, pojednává o něm jako o hotové věci čelný hínajánský Vasubandhu ze 4. až 5. století ve svém díle Abhidharma-
: 12 :
kóša (Klenotnice nauky), kde dokazuje existenci „mezistavu" či „mezibytí", kterým po smrti procházejí všechny bytosti, a cituje rozcházející se názory různých autorů, pokud jde o délku jeho trvání, již někteří udávají 7 dny, jiní až 49 dnů, jako je tomu také v Tibetské knize mrtvých. I když se však v Knize mrtvých tu a tam objevují některé myšlenky z Abhidharmakóši, kniha jako celek dýchá atmosférou výrazně odlišnou od starých buddhistických škol, totiž atmosférou pozdějšího tantrismu (vadžrajána), skrze nějž pronikly do díla vedle indického mytologického světa s jeho božstvy také některé tibetské domorodé pověry poznamenané buddhismem. Slovo bardo, dosl. ,,uprostřed (bar) dvou (do)" nebo „mezi dvěma", jako filosoficko-fyzikální kategorii lze chápat jak ve smyslu prostorovém, jako větší či menší prostor či mezeru mezi jakýmikoli dvěma věcmi, tak časovém, jako delší či kratší pauzu či interval mezi jakýmikoli dvěma událostmi či stavy. Veskutečnosti všechno, co kolem sebe v daném místě a okamžiku vnímáme, v sobě obsahuje tuto vlastnost „něčeho mezi něčím". V naukách vadžrajány se v souvislosti s lidským životem mluví obvykle o těchto bardech: 1. Skje-gnas bar-do neboli „stav místa či procesu rození", čímž se rozumí interval mezi spojením mužského spermatu s ženským vajíčkem v matčině lůně a okamžikem příchodu jedince na svět (doba těhotenství). 2. Skje-ši bar-do neboli „stav mezi zrozením a smrtí", čímž se rozumí celé období právě prožívané fyzické existence. V lidovém pojetí se pod slovem bardo v Tibetu nejčastěji rozumí právě tento náš přítomný život, nacházející se mezi naším životem minulým a budoucím. 3. Rmi-lam bar-do neboli „stav snění", čímž se prakticky rozumí doba spánku od večerního ulehnutí do ranního procitnutí s jemu vlastním stavem podvědomí. 4. Bsam-gtan bar-do neboli „stav pohroužení či soustředění mysli" při meditaci, kdy rovněž dochází k určitým kvalitativním posunům ve vědomí. 5. 'Čhi-kha'i bar-do neboli „stav v okamžiku smrti", čímž se rozumí interval od chvíle, kdy jedinec začne umírat, až do okamžiku, kdy u něho „dochází k oddělení ducha od těla". Tento
13 :
interval, představující první fázi posmrtného mezistavu, trvá podle Knihy mrtvých zpravidla tři a půl dne, tj. půl týdne, a je chara~terizován stavem úplného bezvědomí. 6. Chos-ňid bar-do neboli „stav [zakoušení] pravé či konečné podstaty [všech jevů]", čili poznávání vlastní prapodstaty, vlastního prabytí, nastupující po definitivní smrti, kdy se člověk z bezvědomí postu pně probírá k novému, zbystřenému vědomí a získává „duchové (nehmotné) tělo". V tomto stavu, představu jícím druhou fázi posmrtného mezistavu, prožívá zemřelý věci novým způsobem. Tato fáze bývá také někdy nazývána první fází posmrtných prožitků. V prvních sedmi symbolických dnech pokojná (ži-ba) a v následujících sedmi dnech hněvivá (khro-bo) božstva mu zrcadlí jeho vlastní sklony a impulsy. 7. Srid-pa'i bar-do neboli „stav vznikání" je poslední ze tří fází posmrtného mezistavu, bezprostředně již předcházející stavu skjegnas bar-do (viz výše). Tato fáze, nazývaná také někdy druhou fází posmrtných prožitků, zaujímá delší čas až do 49. dne celkového trvání posmrtného mezistavu a je charakterizována zpočátku pokusy o zamezení znovuzrození cestou „uzavření brány lůna" a posléze přípravami na nové zrození (převtělení) do některého ze šesti stavů sansárové existence. Z vyjmenovaných bardových stavů pojednává Kniha mrtvých pouze o posledních třech, zachycujících relativně krátký časový úsek od fyzického skončení jedné existence do započetí druhé existence jednoho a téhož subjektu. Klasifikování jedincovy existence bezprostředně po jeho smrti do tří bardových stavů není u tibetských náboženských myslitelů samoúčelné. Obecně vzato představuje každé barda svého druhu kritický moment, mezní situaci mezi stavem starým (předchozím) a stavem novým (následujícím). A podle toho, jak kdo dokáže tohoto okamžiku využít, může se mu barda stát buďto šancí (to když člověk využije zvláštní síly, kterou je schopen v krajní situaci vyvinout, ke správnému ocenění vlastní situace), nebo překážkou (to když člověk kvůli mimořádnosti a napjatosti situace je zmaten a nereaguje správně) na cestě za tím, co je pro každého buddhistu nejhlavnějším - za vysvobozením z koloběhu sansárových existencí a dosažením nejvyššího stupně osvícení v podobě buddhovství.
14 :
Centrální myšlenkou a vůdčí ideou Tibetské knihy m tedy nejsou smrt, respektive posmrtný mezistav samy c nýbrž - jak už ze samotného tibetského názvu díla VYf vysvobození. Tím se Kniha mrtvých zcela organicky řadí I ním buddhistickým naukám, které všechny koneckonců o jedno: ukázat na četné nejrůznější prostředky, jež má podle svých sc~opností a předpokladů volit k tomu, aby vysvobození. Ukolem Knihy mrtvých pak je ukázat, jakc cifickou úlohu v tomto snažení hraje smrt a posmrtný mE Správně pochopit základní myšlenku Knihy mrtvýd i tibetské představy o smrti a posmrtném mezistavu předp proto správně porozumět buddhistické představě o vy zení. Vysvobozením (grol), zjednodušeně řečeno, se rozumí bození od muk a strastí sansárové existence. A co je st: V buddhistických textech je to definováno nejčastěji takte zení je strastné; nemoc je strastná; smrt je strastná; spc s věcmi nemilými je strastné; odlučování od věcí mi strastné - zkrátka: patero skupin lpění je strastné." A strasti? - ,,Žízeň žádosti, žízeň vznikání, žízeň zániku" a čet dalších vášní či „morálních jedů", jakými jsou chtíč, m nevědomost, pýcha, závist atd. Hříšné sklony svádějí lidi ke konání špatných, ,,če skutků a k zanedbávání dobrých, ,,bílých" skutků. Tyto (skrt. karma, tib. las), projevující se v činech, slovech a n kách, mají vliv na osud lidí jak v jejich přítomném živ< zejména v jejich životech příštích. Dobrá karma umožňu; zrození v některém ze tří stavů blaženství-jako bůh, pol člověk, naproti tomu špatná karma způsobuje zrození, stavech zatracení - jako zvíře, hladový duch či bytost u do pekla. Ovšem všechny tyto existence jsou ve své p strastné, neboť i bohům ve vší jejich blaženosti a nádheřE zeno jednou zemřít. Smyslem úsilí o vysvobození je tudíž vymknout movému zákonu, a tím se vymanit z bludného kruh nových, strastiplných existencí v šesteru stavech sansá bytí a dospět do stavu „vyjití ze strasti" (mja-ngan-las 'das v tibetštině obrazně nazývá nirvána. Nirvána je tak stav
15 :
11, představující první fázi posmrtného mezistavu, trvá <nihy mrtvých zpravidla tři a půl dne, tj. půl týdne, a je terizován stavem úplného bezvědomí. 10s-ňid bar-do neboli „stav [zakoušení] pravé či konečné ty [všech jevů]", čili poznávání vlastní prapodstaty, vlastrabytí, nastupující po definitivní smrti, kdy se člověk ;<lomí postupně probírá k novému, zbystřenému vědomí vá „duchové (nehmotné) tělo". V tomto stavu, představu ruhou fázi posmrtného mezistavu, prožívá zemřelý věci způsobem. Tato fáze bývá také někdy nazývána první ;mrtných prožitků. V prvních sedmi symbolických dnech á (ži-ba) a v následujících sedmi dnech hněvivá (khro-bo) 1 mu zrcadlí jeho vlastní sklony a impulsy. id-pa'i bar-do neboli „stav vznikání" je poslední ze tří fází ného mezistavu, bezprostředně již předcházející stavu ; bar-do (viz výše). Tato fáze, nazývaná také někdy dru:í posmrtných prožitků, zaujímá delší čas až do 49. dne •ho trvání posmrtného mezistavu a je charakterizována m pokusy o zamezení znovuzrození cestou „uzavření ůna" a posléze přípravami na nové zrození (převtělení) erého ze šesti stavů sansárové existence. menovaných bardových stavů pojednává Kniha mrtvých > posledních třech, zachycujících relativně krátký časový l fyzického skončení jedné existence do započetí druhé :e jednoho a téhož subjektu. fikování jedincovy existence bezprostředně po jeho smrti ardových stavů není u tibetských náboženských mysli11oúčelné. Obecně vzato představuje každé bardo svého kritický moment, mezní situaci mezi stavem starým tozím) a stavem novým (následujícím). A podle toho, dokáže tohoto okamžiku využít, může se mu bardo fto šancí (to když člověk využije zvláštní síly, kterou je 1 v krajní situaci vyvinout, ke správnému ocenění vlastní , nebo překážkou (to když člověk kvůli mimořádnosti :osti situace je zmaten a nereaguje správně) na cestě za e pro každého buddhistu nejhlavnějším - za vysvobozeoloběhu sansárových existencí a dosažením nejvyššího )svícení v podobě buddhovství.
14 :
Centrální myšlenkou a vůdčí ideou Tibetské knihy mrtvých tedy nejsou smrt, respektive posmrtný mezistav samy o sobě, nýbrž - jak už ze samotného tibetského názvu díla vyplývá vysvobození. Tím se Kniha mrtvých zcela organicky řadí k ostatním buddhistickým naukám, které všechny koneckonců usilují o jedno: ukázat na četné nejrůznější prostředky, jež má věřící podle svých schopností a předpokladů volit k tomu, aby dosáhl vysvobození. Úkolem Knihy mrtvých pak je ukázat, jakou specifickou úlohu v tomto snažení hraje smrt a posmrtný mezistav. Správně pochopit základní myšlenku Knihy mrtvých a tím i tibetské představy o smrti a posmrtném mezistavu předpokládá proto správně porozumět buddhistické představě o vysvobození. Vysvobozením (grol), zjednodušeně řečeno, se rozumí vysvobození od muk a strastí sansárové existence. A co je strastné? V buddhistických textech je to definováno nejčastěji takto: ,,Zrození je strastné; nemoc je strastná; smrt je strastná; spojování s věcmi nemilými je strastné; odlučování od věcí milých je strastné - zkrátka: patero skupin lpění je strastné." A původ strasti?- ,,Žízeň žádosti, žízeň vznikání, žízeň zániku" a bezpočet dalších vášní či „morálních jedů", jakými jsou chtíč, nenávist, nevědomost, pýcha, závist atd. Hříšné sklony svádějí lidi ke konání špatných, ,,černých" skutků a k zanedbávání dobrých, ,,bílých" skutků. Tyto skutky (skrt. karma, tib. las), projevující se v činech, slovech a myšlenkách, mají vliv na osud lidí jak v jejich přítomném životě, tak zejména v jejich životech příštích. Dobrá karma umožňuje příští zrození v některém ze tří stavů blaženství -jako bůh, polobůh či člověk, naproti tornu špatná karma způsobuje zrození ve třech stavech zatracení- jako zvíře, hladový duch či bytost uvržená do pekla. Ovšem všechny tyto existence jsou ve své podstatě strastné, neboť i bohům ve vší jejich blaženosti a nádheře je souzeno jednou zemřít. Smyslem úsilí o vysvobození je tudíž vymknout se karmovérnu zákonu, a tím se vymanit z bludného kruhu stále nových, strastiplných existencí v šesteru stavech sansárového bytí a dospět do stavu „vyjití ze strasti" (mja-ngan-la s 'das), jak se v tibetštině obrazně nazývá nirvána. Nirvána je tak stav bytosti
15 :
dosáhnuvší nejvyššího
stupně
osvícení (skrt. bódhi, tib. bjang-
obrazů,
respektive čtení svatých textů, skrze připamatová
-čhub), tj. poznání příčin strastí, jež opět je podmínkou jejich zničení. Taková bytost představuje dokonalého, dovršeného
(dran), totiž slov učitelových, skrze okoušení (bro), totiž pc ných pokrmů, a skrze dotýkání se (reg), totiž svatých přec
buddhu (tib. sangs-rgjas) - cíl duchovního snažení každého buddhisty. K vysvobození přirozeně nevede pouze jedna cesta, nýbrž je jich mnoho, tak jako je bezpočet bytostí obdařených duševními schopnostmi nejrůznějších stupňů. Někdy také nestačí pouze jedna cesta, jedna metoda, pomocí níž by bylo možno cíle dosáhnout, a je jich zapotřebí více, aby se každému dostalo takových a tolika prostředků, jaké a kolik mu jich nejlépe vyhovuje. Jednou takovou cestou je hínajána, ,,malý vůz", zdůraz ňující individuální dosahování buddhovství, ideál arhatství; jinou představuje mahájána, ,, velký vůz", vyzvedávající ideál bódhisattvovství čili lásky k bližním, napomáhání jiným na cestě k vysvobození; další, velmi účinnou cestu reprezentuje tantrajána, ,,cesta tanter", jíž lze kráčet k vysvobození rychleji nežli „cestou súter", po které se ubírají hínajánisté a mahájánisté. Tantrajána, alternativně nazývaná také vadžrajána, ,,cesta rituálu", respektive mantrajána, ,,cesta zaklínadel", učí metodám, jak pomocí okultních textů, symbolických praktik, magických rituálů, zaklínacích formulek atd. dospívat k osvícení. Tato cesta je považována za obzvlášť účinnou a rychlou, ale také za obzvlášť riskantní, neboť se při ní pracuje s aktivizací psychických sil adepta. Proto lze po ní kráčet pouze s pomocí a za osobního vedení zkušeného gurua - lamy (bla-ma). Tibetská kniha mrtvých je právě jedním z takových tantrických textů, i když nikoli vysloveně okultním, jehož pomocí lze účinně dospět ke kýženému vysvobození. Podle jejího učení totiž představuje smrt a každá ze tří fází následného posmrtného mezistavu extrémní situace, klíčové momenty, kterých lze s prospěchem využít k dosažení konečného cíle- vysvobození z muk sansáry, dosažení buddhovství, spočinutí v nirváně. Tak jako je více cest vedoucích k vymanění ze sansáry, existuje i více způsobů dosažení tohoto cíle. Tibetská náboženská tradice rozlišuje šest prostředků dosahování vysvobození: skrze naslouchání (thos), totiž radám a pokynům gurua, skrze nošení (btags), totiž amuletů apod., skrze nazírání (mthong), totiž svatých
Z těchto prostředků se Kniha mrtvých zaměřuje hla, relativně velmi účinnou metodu naslouchání radám, po1
16 :
a modlitbám lamy asistujícího u lože umírajícího a p vykonávajícího nad mrtvolou posmrtné obřady. Ruku s naslouchací metodou je však také zdůrazňována metoc pamatovávací, spočívající ve vybavování si toho, co a jak, konal či měl konat zaživa, případně co a jak mu jeho g1 života vštěpoval. V buddhismu se již tradičně duchovní poučení děje skr, prostřední osobní kontakt s guruem; text, psané slovo mají toliko pomocnou na podepření paměti, a i tak jsou určeny• vším posluchači nikoli čtenáři. Panuje totiž všeobecné při čení, že bez osobního spojení s živou tradicí, to jest kon• s učitelem, lze jen stěží dosáhnout pravého porozumění Proto se také v Knize mrtvých tak často setkáváme s vý jako „Slyš!", ,,Pozorně poslouchej!", ,,Poslouchej soustř a velmi pozorně!", ,,Nebuď roztržitý!", ,,Dobře poslouchej v srdci!" apod. Skrze naslouchání guruovým výkladům o h fázi posmrtného barda, ve které se zemřelý právě nachází, příslušným radám a pokynům může zemřelý uchopit nac se příležitost k vysvobození, která mu až dosud stále ur Jakým způsobem se má umírající, respektive zemřel) čovat? - O tom se v Knize mrtvých praví toto: ,,Není-lim přítomna, nechť čtoucí usedne na postel nebo sedadlo neb, a dávaje zaznít síle slova pravdy nechť přivolá vědomí zem a předčítá mu, představuje si ho, kterak tu s ním sedí a nasl mu ... Je-li mrtvola přítomna, pak v době, kdy vnější dých skončilo, avšak vnitřní dech ještě neustal, nechť guru zemi nebo bratr v dharmě nebo jiný přítel, kterému nebožtík dí val a kterého si oblíbil, přiblíží své rty k jeho uchu, aniž by přitom dotkl, a předčítá mu." A čtení pokračuje dál i po o nění mrtvoly, teoreticky 49 dnů, neboť právě tak dlouh, posmrtný mezistav bardo. Jak může zemřelý vůbec slyšet slova zaznívající z ús gurua?- Podle učení Knihy mrtvých mrtvý ve skutečnost
17:
1uvší nejvyššího stupně osvícení (skrt. bódhi, tib. bjangtj. poznání příčin strastí, jež opět je podmínkou jejich í. Taková bytost představuje dokonalého, dovršeného tu (tib. sangs-rgjas) - cíl duchovního snažení každého isty. rsvobození přirozeně nevede pouze jedna cesta, nýbrž je 1oho, tak jako je bezpočet bytostí obdařených duševními ,ostmi nejrůznějších stupňů. Někdy také nestačí pouze :esta, jedna metoda, pomocí níž by bylo možno cíle dosáh1 je jich zapotřebí více, aby se každému dostalo takových ~ prostředků, jaké a kolik mu jich nejlépe vyhovuje. 1ou takovou cestou je hínajána, ,,malý vůz", zdůraz individuální dosahování buddhovství, ideál arhatství; ,ředstavuje mahájána, ,, velký vůz", vyzvedávající ideál ;attvovství čili lásky k bližním, napomáhání jiným na : vysvobození; další, velmi účinnou cestu reprezentuje ána, ,,cesta tanter", jíž lze kráčet k vysvobození rychleji :estou súter", po které se ubírají hínajánisté a mahájánisté. rajána, alternativně nazývaná také vadžrajána, ,,cesta rituespektive mantrajána, ,,cesta zaklínadel", učí metodám, :nocí okultních textů, symbolických praktik, magických , zaklínacích formulek atd. dospívat k osvícení. Tato cesta žována za obzvlášť účinnou a rychlou, ale také za obzvlášť tní, neboť se při ní pracuje s aktivizací psychických sil 1. Proto lze po ní kráčet pouze s pomocí a za osobního zkušeného gurua - lamy (bla-ma). ~tská kniha mrtvých je právě jedním z takových tantric~xtu, i když nikoli vysloveně okultním, jehož pomocí lze , dospět ke kýženému vysvobození. Podle jejího učení :edstavuje smrt a každá ze tří fází následného posmrtného avu extrémní situace, klíčové momenty, kterých lze s prom využít k dosažení konečného cíle - vysvobození z muk y, dosažení buddhovství, spočinutí v nirváně. jako je více cest vedoucích k vymanění ze sansáry, exisríce způsobů dosažení tohoto cíle. Tibetská náboženská , rozlišuje šest prostředků dosahování vysvobození: skrze chání (thos), totiž radám a pokynům gurua, skrze nošení totiž amuletů apod., skrze nazírání (mthong), totiž svatých
16 :
obrazů,
respektive čtení svatých textů, skrze připamatovávání si (dran), totiž slov učitelových, skrze okoušení (bro), totiž posvěce ných pokrmů, a skrze dotýkání se (reg), totiž svatých předmětů. Z těchto prostředků se Kniha mrtvých zaměřuje hlavně na relativně velmi účinnou metodu naslouchání radám, pokynům a modlitbám lamy asistujícího u lože umírajícího a posléze vykonávajícího nad mrtvolou posmrtné obřady. Ruku v ruce s naslouchací metodou je však také zdůrazňována metoda při pamatovávací, spočívající ve vybavování si toho, co a jak člověk konal či měl konat zaživa, případně co a jak mu jeho guru za života vštěpoval. V buddhismu se již tradičně duchovní poučení děje skrze bezprostřední osobní kontakt s guruem; text, psané slovo mají funkci toliko pomocnou na podepření paměti, a i tak jsou určeny přede vším posluchači nikoli čtenáři. Panuje totiž všeobecné přesvěd čení, že bez osobního spojení s živou tradicí, to jest konkrétně s učitelem, lze jen stěží dosáhnout pravého porozumění textu. Proto se také v Knize mrtvých tak často setkáváme s výzvami jako „Slyš!", ,,Pozorně poslouchej!", ,,Poslouchej soustředěně a velmi pozorně!", ,,Nebuď roztržitý!", ,,Dobře poslouchej a ulož v srdci!" apod. Skrze naslouchání guruovým výkladům o té které fázi posmrtného barda, ve které se zemřelý právě nachází, a jeho příslušným radám a pokynům může zemřelý uchopit nabízející se příležitost k vysvobození, která mu až dosud stále unikala. Jakým způsobem se má umírající, respektive zemřelý poučovat? -O tom se v Knize mrtvých praví toto: ,,Není-li mrtvola přítomna, nechť čtoucí usedne na postel nebo sedadlo nebožtíka a dávaje zaznít síle slova pravdy nechť přivolá vědomí zemřelého a předčítá mu, představuje si ho, kterak tu s ním sedí a naslouchá mu ... Je-li mrtvola přítomna, pak v době, kdy vnější dýchání již skončilo, avšak vnitřní dech ještě neustal, nechť guru zemřelého nebo bratr v dharmě nebo jiný přítel, kterému nebožtík důvěřo val a kterého si oblíbil, přiblíží své rty k jeho uchu, aniž by se ho přitom dotkl, a předčítá mu." A čtení pokračuje dál i po odstranění mrtvoly, teoreticky 49 dnů, neboť právě tak dlouho trvá posmrtný mezistav bardo. Jak může zemřelý vůbec slyšet slova zaznívající z úst jeho gurua? -Podle učení Knihy mrtvých mrtvý ve skutečnosti není
17 :
mrtvý, je pouze „ takzvaně mrtvý" (,,To, čemu se říká smrt, nyní přišlo a je tady"). Při smrti se totiž pouze od sebe oddělily tělo, tvořené čtyřmi elementy, a vědomí (duch) a zatímco tělo dezintegruje a mizí, vědomí zůstává a buďto spěje k vysvobození (to když je prosto všech důsledků špatné karmy), nebo -je-li dosud karmou poskvrněno- nastupuje pouť bardem a hledá nové tělo, které ho posléze znovu uvrhne do koloběhu sansáry. O tomto vědomí v extrémním bardovém stavu se v Knize mrtvých praví, že je „devětkrát jasnější" než zaživa a „disponuje nadpřiroze ným vnímáním všeho kolem, takže člověk slyší všechno, co mu říkáme". Je tudíž zemřelý schopen dobře vnímat slova svého gurua a rozumět jim. A tak všechny tři základní pojmy Knihy mrtvých - posmrtný mezistav, vysvobození, naslouchání-, které jsme výše stručně charakterizovali, našly zcela logicky svoje opodstatněné místo v nejčastěji používaném názvu díla - ,,Vysvobození v bardu skrze naslouchání" (Bar-do thos-grol), pod kterým je ve světě všeobecně známo. Podle tradice sahá vznik Tibetské knihy mrtvých do 8. stol. n. 1., kdy bylo dílo údajně poprvé zapsáno, avšak na světlo denní bylo vyneseno až ve 14. století, kdy teprve zahájilo svůj vlastní samostatný literární život. Jako u většiny velkých literárních děl Asie sahá i u Knihy mrtvých tradování jejích základních myšlenek daleko za nejstarší literárněhistoricky zjistitelné datum jejího vzniku. Vnitřní stavba i obsah díla však jednoznačně nasvěd čují tomu, že se jedná o původní tibetskou kompilaci spíše než překlad nějakého blíže neznámého sanskrtského originálu, což nejlépe dotvrzují i některé prvky v něm, jež jsou nepochybně předbuddhistického, pravděpodobně bonistického, původu. Datuje-li se tradování Knihy mrtvých jakožto samostatného literárního díla do 14. století, odkdy teprve můžeme tento text sledovat mezi ostatním tibetským písemnictvím, měla by nás zajímat i předhistorie této literární památky. Kniha mrtvých patří mezi tzv. termové neboli „utajené" či ,,ukryté" texty. Svéráznou literární tradici „textů-pokladů" (gter-ma), tj. textů- převážně mystického, okultního či profetického charakteru - údajně ihned po jejich sepsání ukrytých, ,,zako-
: 18:
paných", na nějakém tajném místě, odkud byly v pozc dobách nějakým jasnovidcem-tertonem (gter-ston, dosl. lec textů-pokladů") jakoby zázračně „objeveny", ,,vyko a zvěstovány světu jako zaručeně pravé, nedotčené učen původních tvůrců, založil v Tibetu v 8. století Ind Padrr bhava z Udjány. Ten prý také pověřil odhalováním těchto tých pokladů" žáky svých žáků v mnoha příštích gene Mnohem prozaičtějším vysvětlením původu tradice uk a pozdějšího „odhalování" náboženských textů zdá s být počáteční rivalita stoupenců čínských a indických telů buddhismu v Tibetu a následné vyhnání prvních z4 (po roce 775). Jimi a jejich tibetskými žáky sepsané, rest přeložené knihy nebylo přirozeně možno vzít při útěku v s sebou, a tak aby byly uchráněny před pronásledovate ukryty do jeskyní, skalních štěrbin, do tajných skrýší ve chrámů a na jiná příhodná místa. Teprve po 300-400 letec a 12. století, začaly být tyto texty znovu objevovány, p nezřídka byl nálezce či objevitel takového textu pozdější mylně vydáván za jeho autora. Padmasambhava (tibetsky Padma-'bjung-gnas, ,,Z loto zený"), v Tibetu uctivě nazývaný Guru rinpočhe (cti Guru), o jehož životě toho víme jen velmi málo, přišel do za panování krále Thisong Decana (Khri-srong-lde-bcan, 7~ a zasloužil se mj. o uvedení vadžrajánového buddhis země a založení prvního tibetského buddhistického k Samja (Bsam-jas; 2. polovina 8. století). Mezi mnoha jiný je mu domácí tradicí připisováno také autorství Tibetsk4 mrtvých. Slova a výroky Mistrovy měla údajně podle zapsat jeho nadaná žačka a později životní družka Ješe C (]e-šes-mccho-rgjal), která prý rovněž tento text ukryla skrýši na hoře Gampodar (Sgam-po-gdar) či Gompodar -po-gdar) nebo také Gampopal (Sgam-pg-dpal) při levérr ,,Zlatonosné řeky" - Čhuwo-serdan (Chu-bo-gser-ldan) Dagpo (Dwags-po) jihovýchodně od Lhasy. O objevení zapomenutého textu se o 600 let později f jistý siddha-asketa (tib. grub-thob, ,,kdo dosáhl dokon Karmalingpa (Karma-gling-pa), náležející původně ke sta1 reformní sektě Ňingmapa, později však přestoupivší
: 19 :
je pouze „takzvaně mrtvý" (,,To, čemu se říká smrt, nyní a je tady"). Při smrti se totiž pouze od sebe oddělily tělo, é čtyřmi elementy, a vědomí (duch) a zatímco tělo dezin! a mizí, vědomí zůstává a buďto spěje k vysvobození (to ~ prosto všech důsledků špatné karmy), nebo -je-li dosud u poskvrněno-nastupuje pouť bardem a hledá nové tělo, 10 posléze znovu uvrhne do koloběhu sansáry. O tomto 1Í v extrémním bardovém stavu se v Knize mrtvých praví, devětkrát jasnější" než zaživa a „disponuje nadpřiroze nímáním všeho kolem, takže člověk slyší všechno, co mu ~"- Je tudíž zemřelý schopen dobře vnímat slova svého a rozumět jim. k všechny tři základní pojmy Knihy mrtvých- posmrtný av, vysvobození, naslouchání -, které jsme výše stručně terizovali, našly zcela logicky svoje opodstatněné místo istěji používaném názvu díla - ,,Vysvobození v bardu 1aslouchání" (Bar-do thos-grol), pod kterým je ve světě icněznámo.
le tradice sahá vznik Tibetské knihy mrtvých do 8. stol. ly bylo dílo údajně poprvé zapsáno, avšak na světlo denní vneseno až ve 14. století, kdy teprve zahájilo svůj vlastní :atný literární život. Jako u většiny velkých literárních děl thá i u Knihy mrtvých tradování jejích základních myšleleko za nejstarší literárněhistoricky zjistitelné datum jejího L. Vnitřní stavba i obsah díla však jednoznačně nasvěd nu, že se jedná o původní tibetskou kompilaci spíše než d nějakého blíže neznámého sanskrtského originálu, což ~ dotvrzují i některé prvky v něm, jež jsou nepochybně 1ddhistického, pravděpodobně bonistického, původu. 1je-li se tradování Knihy mrtvých jakožto samostatného 1ího díla do 14. století, odkdy teprve můžeme tento text at mezi ostatním tibetským písemnictvím, měla by nás ti předhistorie této literární památky. 1a mrtvých patří mezi tzv. termové neboli „utajené" či é" texty. Svéráznou literární tradici „textů-pokladů" (gter. textů - převážně mystického, okultního či profetického teru - údajně ihned po jejich sepsání ukrytých, ,,zako-
18 :
paných", na nějakém tajném místě, odkud byly v pozdějších dobách nějakým jasnovidcem-tertonem (gter-ston, dosl. znalec textů-pokladů") jakoby zázračně „objeveny", ,,vykopány" a zvěstovány světu jako zaručeně pravé, nedotčené učení jejich původních tvůrců, založil v Tibetu v 8. století Ind Padmasambhava z Udjány. Ten prý také pověřil odhalováním těchto „skrytých pokladů" žáky svých žáků v mnoha příštích generacích. Mnohem prozaičtějším vysvětlením původu tradice ukrývání a pozdějšího „odhalování" náboženských textů zdá se však být počáteční rivalita stoupenců čínských a indických hlasatelů buddhismu v Tibetu a následné vyhnání prvních ze země (po roce 775). Jimi a jejich tibetskými žáky sepsané, respektive přeložené knihy nebylo přirozeně možno vzít při útěku všechny s sebou, a tak aby byly uchráněny před pronásledovateli, byly ukryty do jeskyní, skalních štěrbin, do tajných skrýší ve zdech chrámů a na jiná příhodná místa. Teprve po 300-400 letech, v 11. a 12. století, začaly být tyto texty znovu objevovány, přičemž nezřídka byl nálezce či objevitel takového textu pozdější tradicí mylně vydáván za jeho autora. Padmasambhava (tibetsky Padma-'bjung-gnas, Z lotosu zrozený"), v Tibetu uctivě nazývaný Guru rinpočhe (ctihodný Guru), o jehož životě toho víme jen velmi málo, přišel do Tibetu za panování krále Thisong Decana (Khri-srong-lde-bcan, 754-797) a zasloužil se mj. o uvedení vadžrajánového buddhismu do země a založení prvního tibetského buddhistického kláštera Samja (Bsam-jas; 2. polovina 8. století). Mezi mnoha jinými díly je mu domácí tradicí připisováno také autorství Tibetské knihy mrtvých. Slova a výroky Mistrovy měla údajně podle paměti zapsat jeho nadaná žačka a později životní družka Ješe Cchogjal (Je-šes-mccho-rgjal), která prý rovněž tento text ukryla v tajné skrýši na hoře Gampodar (Sgam-po-gdar) či Gompodar (Sgom-po-gdar) nebo také Gampopal (Sgam-po-dpal) při levém břehu „Zlatonosné řeky" - Čhuwo-serdan (Čhu-bo-gser-ldan) v kraji Dagpo (Dwags-po) jihovýchodně od Lhasy. O objevení zapomenutého textu se o 600 let později postaral jistý siddha-asketa (tib. grub-thob, ,,kdo dosáhl dokonalosti") Karmalingpa (Ka!ma-gling-pa), náležející původně ke staré před reformní sektě Ningmapa, později však přestoupivší k sektě 11
11
19 :
DÍL DRUHÝ
[ Bardo prapodstaty (Čhoňi bardo) ] Komentář
Protože zdrcující většina lidí smysl jasného světla prvního barda, barda hodiny smrti, nepozná, je nucena, po uplynutí oněch zmíněných zhruba tří a půl dnů, putovat do druhé fáze posmrtného mezistavu do barda prapodstaty (čhos-ňid bar-do). V něm se zemřelému zjevují ,,karmické přeludy" (las-kji 'khrul-snang) v podobě nejrůznějších postav, zvuků, světel, paprsků, které ho děsí a nahánějí mu strach. Jeho zjasnělé vědomí získá nyní „duchové (jid-lus), resp. iluzorní tělo (sgju-lus)", nesestávající z masa a krve, leč přesto vybavené „ všemi smysly úplnými", takže např. ,,i když jsi byl zaživa slepý, hluchý nebo chromý, budou nyní tvoje oči vidět tvary, uši slyšet zvuky atd." ,,Duchové tělo" právě proto, že je nehmotné, disponuje též některými nadpřirozenými schopnostmi, může např. ,,bezpečně projít horou Méru", ,,v jednom okamžiku obejít čtyři kontinenty" nebo „vmžiku se objevit na kterémkoli místě". Je rovněž nezranitelné a „nesmrtelné". Avšak zemřelý, i když vybaven těmito magickými schopnostmi, není s to s okolím komunikovat: ,,on je (tj. pří buzné) vidí, avšak oni jeho nevidí; on slyší, jak ho volají, avšak že on volá je, oni neslyší." A tak smuten se jim vzdaluje ... Třem bardům, o kterých je v úvodu k druhému dílu Knihy mrtvých řeč, třeba rozumět tak, že „druhé bardo", v němž se dostavuje „zjasnělé
vědomí" a zemřelý získává „iluzorní tělo", představuje jakýsi mezičlá nek mezi bardem hodiny smrti(,, první bardo", tj. první fáze posmrtného mezistavu) a bardem prapodstaty (druhá fáze posmrtného mezistavu), označeným však na uvedeném místě jako „třetí bardo". Tradiční a obecně přijímaná klasifikace bard (viz též předmluvu) je podána v úvodních odstavcích druhé části téhož druhého dílu Knihy mrtvých. Z uvedených šesti druhů bard - místa rození (skje-gnas), snění (rmi -lam), meditace (bsam-gtan), hodiny smrti ('čhi-kha), prapodstaty (čhos-ňid) a vznikání (srid-pa)- prodělává zemřelý tři poslední (obvykle chápané souhrnně jako tři fáze jednoho posmrtného mezistavu), o nichž jmenovitě Kniha mrtvých také pojednává, a sice bardo hodiny smrti, bardo prapodstaty a bardo vznikání. a samém začátku barda prapodstaty, jinými slovy stavu prožívání samotné podstaty vlastního jedincova bytí, je zemřelému opakovaně vště-
46
pováno, aby se neupínal k tomuto sansárovému životu, protože „i na něm budeš lpět a budeš po něm toužit, nemůžeš zde zůstat". [ upozorňován na to, že ať se mu v následujících dnech budou zje Jakkoli děsivé a hrozivé vize, zvuky, světla atd., nebude to nic ji než jeho vlastní představy, ,,projekce" jeho vlastního, hříšnými s dosud poznamenaného ducha. Jelikož však zemřelý „nemá hmotr z masa a krve", nemohou mu tyto vize, zvuky, světla atd. nijak uš Ovšem nepozná-li v nich svoje vlastní představy, bude muset dál vat sansárou.
[ 1/Úvod]
Avšak ti, kterým se sice od gurua dostalo zaživa poučer se s ním seznámili pouze povrchně, nebudou s to sar sebe získat o bardu jasno. Takovým je proto musí objasnit guru nebo bratr v dharmě. Jsou ovšem i tací, kteří se sice s guruovými instruk důvěrně seznámili, avšak kteří si na ně v hodině smrti v důsl pomatenosti způsobené prudkou chorobou nedokáží vzp nout. Také těmto je toto poučení bezpodmínečně nutné. Konečně je ho velmi zapotřebí také těm lidem, kteří si dříve [s instrukcemi] důkladně obeznámili, avšak kteří duchovní sliby odložili nebo polevili v plnění základních: takže jsou odsouzeni do stavů zatracení. 28 Nejlépe je, když se [pochopení toho všeho] dosáhne už, ním bardu. Když nikoliv, pak bude intelekt takového 1 vysvětlením probuzen v druhém bardu a člověk bude vys' zen. Během druhého barda se totiž dostavuje zjasnělé věc jaké člověk, ať mrtvý nebo živý, dosud nepoznal. Říká se čisté iluzorní tělo. 29 kteří
'2.R/ Podle buddhistických představ se zrození uskutečňuje v šesti stave, pozn. 31 ). Tři z nich, nacházející se „dole", totiž stav zvířat, stav hladových a stav bytostí v pekle, se nazývají souhrnně „stavy zatracení" (ngan-'grc ngan-song). 29/ Sgju-lus (skrt. májášaríra). Typ nehmotného těla vzniklého při smrti zt mace stavebných prvků dané bytosti, umožňujícího duchovní kontinuit dvěma po sobě jdoucími existencemi téže bytosti. Jakýsi éterický protihrá, kého těla vyznačující se dotud nepoznaným zjasnělým vědomím i mimořá schopnostmi neomezeného pohybu prostorem. V textu ponejvíce nazývár chovým tělem" (jid-kji /11s, resp. jid-lus, dos!. ,,tělo ducha, myšlenky, úm přání").
47
DÍL DRUHÝ
[ Bardo prapodstaty (Čhoňi bardo)] Komentář
)Že zdrcující většina lidí smysl jasného světla prvního barda, odiny smrti, nepozná, je nucena, po uplynutí oněch zmíněných tří a půl dnů, putovat do druhé fáze posmrtného mezistavu la prapodstaty (čhos-ňid bar-do). V něm se zemřelému zjevují :ké přeludy" (las-kji 'khru/-snang) v podobě nejrůznějších postav, ,větel, paprsků, které ho děsí a nahánějí mu strach. Jeho zjasnělé získá nyní „duchové (jid-lus), resp. iluzorní tělo (sgju-lus)", nesei z masa a krve, leč přesto vybavené „všemi smysly úplnými", 1př. ,,i když jsi byl zaživa slepý, hluchý nebo chromý, budou nyní i vidět tvary, uši slyšet zvuky atd." ,,Duchové tělo" právě proto, ,motné, disponuje též některými nadpřirozenými schopnostmi, 3př. ,,bezpečně projít horou Méru", ,,v jednom okamžiku obejít ntinenty" nebo „vmžiku se objevit na kterémkoli místě". Je rovranitelné a „nesmrtelné". Avšak zemřelý, i když vybaven těmito rmi schopnostmi, není s to s okolím komunikovat: ,,on je (tj. pří ridí, avšak oni jeho nevidí; on slyší, jak ho volají, avšak že on volá eslyší." A tak smuten se jim vzdaluje ...
1 bardům,
o kterých je v úvodu k druhému dílu Knihy mrtvých a rozumět tak, že „druhé bardo", v němž se dostavuje „zjasnělé ., a zemřelý získává „iluzorní tělo", představuje jakýsi mezičlá :i bardem hodiny smrti (,,první bardo", tj. první fáze posmrtného vu) a bardem prapodstaty (druhá fáze posmrtného mezistavu), ým však na uvedeném místě jako „třetí bardo". ční a obecně přijímaná klasifikace bard (viz též předmluvu) je v úvodních odstavcích druhé části téhož druhého dílu Knihy l. Z uvedených šesti druhů bard - místa rození (skje-gnas), snění !), meditace (bsam-gtan), hodiny smrti ('čhi-kha), prapodstaty l) a vznikání (srid-pa)- prodělává zemřelý tři poslední (obvykle ' souhrnně jako tři fáze jednoho posmrtného mezistavu), o nichž tě Kniha mrtvých také pojednává, a sice bardo hodiny smrti, rapodstaty a bardo vznikání. 1mém začátku barda prapodstaty, jinými slovy stavu prožívání podstaty vlastního jedincova bytí, je zemřelému opakovaně vště-
: 46
pováno, aby se neupínal k tomuto sansárovému životu, protože „i když na něm budeš lpět a budeš po něm toužit, nemůžeš zde zůstat". Dále je upozorňován na to, že ať se mu v následujících dnech budou zjevovat jakkoli děsivé a hrozivé vize, zvuky, světla atd., nebude to nic jiného, než jeho vlastní představy, ,,projekce" jeho vlastního, hříšnými sklony dosud poznamenaného ducha. Jelikož však zemřelý „nemá hmotné tělo z masa a krve", nemohou mu tyto vize, zvuky, světla atd. nijak uškodit. Ovšem nepozná-li v nich svoje vlastní představy, bude muset dál putovat sansárou.
[ 1/ Úvod]
Avšak ti, kterým se sice od gurua dostalo zaživa poučení, ale se s ním seznámili pouze povrchně, nebudou s to sami od sebe získat o bardu jasno. Takovým je proto musí objasnit jejich guru nebo bratr v dharmě. Jsou ovšem i tací, kteří se sice s guruovými instrukcemi důvěrně seznámili, avšak kteří si na ně v hodině smrti v důsledku pomatenosti způsobené prudkou chorobou nedokáží vzpomenout. Také těmto je toto poučení bezpodmínečně nutné. Konečně je ho velmi zapotřebí také těm lidem, kteří se sice dříve [s instrukcemi] důkladně obeznámili, avšak kteří svoje duchovní sliby odložili nebo polevili v plnění základních slibů, takže jsou odsouzeni do stavů zatracení. 28 Nejlépe je, když se [pochopení toho všeho] dosáhne už v prvním bardu. Když nikoliv, pak bude intelekt takového tímto vysvětlením probuzen v druhém bardu a člověk bude vysvobozen. Během druhého barda se totiž dostavuje zjasnělé vědomí, jaké člověk, ať mrtvý nebo živý, dosud nepoznal. Říká se tomu čisté iluzorní tělo. 29 kteří
předs tav se zrození uskutečňuje v šesti stavech (viz pozn. 31). Tři z nich, nachá7ející se „dole", totiž stav zvířat, stav hladových duchů a stav bytostí v pekle, se nazývají souhrnně „stavy zatracení" (ngan-'gro, resp. ngan-song). 29/ Sgju-111s (skrt. májášaríra). Typ nehmotného těla vzniklého při smrti ze sublimace stavebných prvků dané bytosti, umožňujícího duchovní kontinuitu mezi dvěma po sobě jdoucími existencemi té;',e bytosti. Jakýsi éterický protihráč fyzického těla vyznačující se dotud nepoznaným zjasnčlým vědomím i mimořádnými schopnostmi neomezeného pohybu prostorem. V textu ponejvíce nazýváno „duchovým tělem" (jid-kji /11s, resp. jid-/11s, dos!. ,, tělo ducha, myšlenky, úmyslu či
'lB/ Podle buddhistických
přání").
47:
Jestliže se zemřelému dostane poučení v této chvíli, pozná prapodstatu, tak jako když se matka setká se svým děckem, a nebude více karmou ovládán. Je tomu například jako se slunečními paprsky rozptylujícími temnotu - stejně tak i jasné světlo [duchovní] cesty vítězí nad silou karmy, a následuje vysvobození. A tak se před duchovým tělem zjevuje to, čemu se říká druhé barda. Vědomí zemřelého se jako dříve pohybuje ve sféře doslechu [mrtvoly]. Dostane-li se nyní zemřelému tohoto poučení, bude cíle dosaženo. A protože karmické přeludy se mu dosud neobjevily, může se obrátit, kam je mu libo. A tak i když zemřelý nepoznal jasné prasvětlo, avšak nyní poznává jasné světlo druhého barda, bude vysvobozen. Avšak když ani tím není vysvobozen, je tu potom takzvané třetí bardonadchází bardo prapodstaty. V třetím bardu se zjevují takzvané karmické přeludy. Proto je velmi důležité, aby se v této chvíli četla „Velká nauka o bardu prapodstaty" .30 Má totiž velkou moc a velice pomáhá. V této době příbuzní zemřelého pláčí a naříkají, jeho díl potravy odkládají stranou, jeho tělo zbavují šatu, místo, na kterém líhával, uklízejí. On je vidí, avšak oni jeho nevidí; on slyší, jak ho volají, avšak že on volá je, oni neslyší. A tak pln žalu se vzdaluje. [ 2/ Obecně o bardech a zvláště o bardu prapodstaty, ve kterém se zjevují karmické přeludy] V té chvíli se zemřelému zjevují představy zvuků, světel a paprsků a hrůza, strach a zděšení ho ochromují. Proto je třeba, aby mu byla v této chvíli vyložena „Velká nauka o bardu prapodstaty". Oslov zemřelého jménem a zřetelně a jasně mu říkej toto: „Ó synu vznešeného rodu, poslouchej soustředěně a velmi pozorně! Je šest druhů barda. Jakých? Bardo přirozeného místa rození, barda snění, barda pohroužení mysli v meditaci, barda hodiny smrti, barda prapodstaty a bardo vznikání. Čhos-ňid bar-do'i ngo-sprod čhen-mo. V našem překladu odpovídá druhému dílu Knihy mrtvých.
30/
: 48
Ó synu vznešeného rodu, proděláváš tři bardové stavy: bé hodiny smrti, barda prapodstaty a barda vznikání. Z nich do včerejška v bardu hodiny smrti ukazovalo jasné světlo podstaty, avšak tys ho nepoznal, a tak zde nyní musíš blo1 Teď ti nadejde bardo prapodstaty a bardo vznikání. SoustřE snaž se pochopit, co ti budu říkat. Ó synu vznešeného rodu, nyní nadešlo ono ,jsem mrtev!' nejsi sám, který odcházíš z tohoto světa, stává se to všem. tproto na tomto životě ani po něm neprahni! I když na něm b1 lpět a budeš po něm toužit, nemůžeš zde zůstat. Nezbývá t bloudit sansárou. 31 Nelpi na tomto životě! Neprahni por Pomni Tři klenoty! Ó synu vznešeného rodu, ať se ti úkazy barda prapod: budou zjevovat jakkoli hrozivé a strašné, nezapomínej na n dující slova, zapamatuj si jejich význam a pokračuj dál! Jác těchto slov je poznávat skrze ně.
Ach! Nyní, když mi nadchází barda prapodstaty, odvrhnu myšlenky úzkosti, hrůzy a strachu, v duchu si uvědomím, že cokoli se mi zjevuje, jsou moje vlastní předs a poznám, že to jsou vize barda. Až nadejde tento veledůležitý, kritický okamžik, kéž nejímá mne strach ze zástupů Pokojných a Hněvivý mých vlastních to před
Říkej tato slova jasně a zřetelně, zapamatuj si jejich s a pokračuj dál! Nezapomeň, že ať se ti zjeví jakékoli hn a děsivé vize, to hlavní je s jistotou v nich poznat svoje vl představy.
31/ Sansárou ('khor-ba) se rozumí věčný koloběh vznikání a přeměňování existence (,,převtělování"), založený na karmě a charakterizovaný ml Podle buddhístických představ se sansára dělí do šesti stavů či světu (rig skrt. šadgati), a sice 1. bohové (lha; skrt. déva), 2. polobohové (lha-ma-jin;, 3. lidé (mi; manušja), 4. zvířata (dud-'gro; tirjak), 5. hladoví duchové (jipréta), 6. bytosti nacházející se v pekle (dmjal-ba; naraka). Prvním třem kate: se někdy souhrnně říká stavy blaženství (bde-'gro, resp. brtan-'gro) či „ vyšší (mtho-ris), zatímco zbývající tři bývají nazývány stavy zatracení (viz poz „Bloudit sansárou" je totéž co znovu a znovu se přcrozovat či převtělovat
: 49
tliže se zemřelému dostane poučení v této chvíli, pozná dstatu, tak jako když se matka setká se svým děckem, ude více karmou ovládán. Je tomu například jako se sluini paprsky rozptylujícími temnotu - stejně tak i jasné ) [duchovní] cesty vítězí nad silou karmy, a následuje 1bození. A tak se před duchovým tělem zjevuje to, čemu á druhé barde. :lomí zemřelého se jako dříve pohybuje ve s féře doslechu oly]. Dostane-li se nyní zemřelému tohoto poučení, bude Dsaženo. A protože karmické přeludy se mu dosud neobmuže se obrátit, kam je mu libo. ak i když zemřelý nepoznal jasné prasvětlo, avšak nyní ivá jasné světlo druhého barda, bude vysvobozen. Avšak ~ni tím není vysvobozen, je tu potom takzvané třetí bardotází bardo prapodstaty. V třetím bardu se zjevují takzvané cké přeludy. Proto je velmi důležité, aby se v této chvíli Nelká nauka o bardu prapods taty".30 Má totiž velkou moc :e pomáhá. \to době příbuzní zemřelého plá čí a naříkají, jeho díl potravy dají stranou, jeho tělo zbavují šatu, mís to, na kterém líhával, ·í. On je vidí, avšak oni jeho nevidí; on slyší, jak ho volají, že on volá je, oni neslyší. A tak pln žalu se vzdaluje. 2/ Obecně o bardech a zvláště o bardu prapodstaty, ve kterém se zjevují karmické přeludy]
é chvíli se
zemřelému
zjevují představy zvuků, světel 'Sku a hruza, strach a zděšení ho ochromují. Proto je třeba, u byla v této chvíli vyložena „Velká nauka o bardu prapod. Oslov zemřelého jménem a zřetelně a jasně mu říkej toto: synu vznešeného rodu, p oslouchej soustředěně a velmi ě! Je šest druhů barda. Jakých? Bardo přirozeného místa barde snění, bard o pohroužení mysli v m editaci, barda smrti, barde prapodstaty a barde vznikání. ,iid bar-do'í 11go-,prod č/,en-nzo. V našem přek ladu odpovídá d ruhému
hy mrtvých .
: 48
Ó synu vznešeného rodu, proděláváš tři bardové stavy: bardo hodiny smrti, bardo prapodstaty a bardo vznikání. Z nich se ti do včerejška v bardu h odiny smrti ukazovalo jasné světlo prapodstaty, avšak tys ho nepoznal, a tak zde nyní musíš bloudit. Teď ti nadejde bardo prapodstaty a bardo vznikání. Soustředěn snaž se pochopit, co ti budu říkat. Ó synu vznešeného rodu, nyní nadešlo ono ,jsem mrtev!'. Ale nejsi sám, který odcházíš z tohoto světa, stává se to všem. Nelpi proto na tomto životě ani po něm neprahni! I když na něm budeš lpět a budeš po něm toužit, nemůžeš z de zůstat. Nezbývá ti než bloudit sansárou.31 Nelpi na tomto životě! Neprahni po něm! Pornni Tři klenoty! Ó synu vznešeného rodu, ať se ti úkazy barda prapodstaty budou zjevovat jakkoli hrozivé a strašné, nezapomínej na následující slova, zapam atuj si jejich význam a pokračuj dál! Jádrem těchto slov je p oznávat skrze ně.
Ach! Nyní, když mi nadchází bardo prapodstaty, odvrhnu myšlenky úzkosti, hrůzy a strachu, v duchu si uvědomím, že cokoli se mi zjevuje, jsou moje vlastní představy, a poznám, že to jsou vize barda. Až nadejde tento veledůležitý, kritický okamžik, kéž nejímá mne s trach ze zástupů Pokojných a Hněvivých, m ých vlastních to představ! Říkej tato slova jasně a zře telně, zapamatuj si jejich smysl a pokračuj dál! ezapomeň, že ať se ti zjeví jakékoli hrozivé a děsivé vize, to hlavní je s jistotou v nich poznat svoje vlastní představy. 31/ Sansárou ('khor-ba) se rozumí věčný koloběh vzn ikání a přeměňování fore m existence (,,převtělování"), založený na karmě a charakterizovaný mukami. Podle buddhistických představ se sansá ra dčlí do šesti stavú či světu (rigs drug; skrt. šadgati), a sice 1. bohové (lha; skrt. déva), 2. polobohové (lha-mn-jín; asura), 3. lidé (mí; manušja), 4. zv ířata (dud-'gro; tirjak), 5. hladoví duchové (ji-dwags; préta), 6. bytosti nacházející se v pekle (dm jal-ba; na raka). Prvním třem kategoriím se někdy souhrnně říká stavy blaženství (bde-'gro, resp. brtm,-'gro) či „vyšší sféra" (mf/ro-rís), zatímco zbývající tři býva jí nazývány stavy zatracení (vi;, pozn. 28). ,,Bloudit sansárou" je totéž co znovu a znovu se přc rozovat či přev t ěl ovat.
: 49