Issuu

KORSIČAN ,, O Bonapartově dětství se mluvilo hodně a rozličně, s nadšením i směšným pře v nejčernějších barvách, to aby z něj pak s potěšením dělali monstrum. Tak tomu vždycky bude s těmi, které jejich génius a okolnosti vyzdvihnou nad jim podobné." Bourrienne: Mémoires, sv. I. háněním: jako dítě ho liči/i

Den Nanebevzetí Pro Ajaccio, metropoli Korsiky, znamenalo ono úterý 15. srpna 1769 veliký svátek,jeden z těch pevných a datem neměnných v katolickém kalendáři, neboť na něj připadá den Nanebevzetí Panny Marie. Všichni dobří křesťané se odebrali na mši a paní Maria Letizia, choť urozeného Carla dí Buonaparte, hlavy jedné z nejvýznačnějších korsických rodin, nemohla v katedrále Nótre Dame de I 'Assomption, Nanebevzetí Panny Marie, chybět. Hluboce věřící a teprve devatenáctiletá žena drobného vzrůstu byla ve vysokém stupni těhotenství, na to však v horkém dni nedbala, neboť požehnaný stav pro ni nepředstavoval nic nového. Vdávala se mladá, ve čtrnácti či šestnácti (jak o tom bude řeč dále), a svému choti už přivedla na svět tři potomky, byť naživu z nich zůstal jediný, devatenáctiměsíční Giuseppe. „ By la krásná jak amorkové, "řekne o ní jednoho dne syn, kterého zatím nosila pod srdcem, a Arthur Chuquet, nejpodrobnější z historiků, kteří se mládím Na-

poleona Bonaparta zabývali. v prvním ze tři svazků La Je1111esse de Napo!éon dodá: .. ,\Nla OstJ c\·fo. ka,i,·tw101·é \'Ímy. (ernJ U(:i se zúvujem l111st_í•ch h1s a vfra::11(' v-..'krojcn.i'·m ohoL'im. ťCÍ.:'n_i'.· a p1'é.•111.1'.•,i',liv_,·. pohled, ml-'n_,'· a trochu dlouh_1~ ,w.,: jťmná ústa se .formantně usmil'a!a a odhalovala ty 11C:'jkrcisnějf,í ::uh_v IW .\'l·ae. LC:'hce l'.\ '/'a::ná hrada JWZ/1(/L'uvala pevnost povahy: un hyly rovni 0

a duhh:

mode/oťcmJ .

l\ejsriš neš:o o výjimečnou krásu. neboť královští důstojníci_ kteří byli v Ajacciu rosádkou, pozdčjí vzpomínali, že je nijak zvlášť neuroutula, a dělostřelecký poručík Romain rrohlásil, že jí mčl tehdy víc lichotit neboť by mu to pak třeba vyneslo místo komoNho .. . Jiní mčli názor opačný a hraběte Charlese de Marbeuf, vojenského velitele Ajaccia, ta sto padesát centimetri".1 vysoká hnčdovláska doslova okouzlila. Onoho dne jí ostatnč nejsríš nabídl svůj kočár, aby pani Lctizia nemusela z domu na ulici Maleherba ( což česky značí Plevelná) ncdustojně a namáhavč rčšky, hyť se jednalo jen o cestu kolem tří domovních b!okú . Krása je ostatně jen vnější znak a v případě madame Letizic určitě nešlo o tvář okouzlující ranenky na hranL spíše o hrdý o b ličej ro1.hodn~ mlad6 ženy 7. oblasti kolem Sartcne. tvrdého a divokého kraje. kolébky jednoho L nejklíčovějších korsických zvyku, vcndetty. Nikdo nevL Lda tato kráska stihla onoho dne přijmout tčlo Pánó. a pokud <-1110, potlačovala v ti chvíli rostoucí bolesti . Trojitá zkušenosti f-íkala, že se její chvíle blíží, že dítě chce na svět, proto katedralu spěšnč orustíla a do Casa B11onapartC:' už vešla s kontrakcemi. podepíraná švagrovou Gertudou Paravisino či Para-vicíni. Vše postupovalo rychle. porodní bábu nebylo kdy zavolat a ta, jíž se bude po letech ucti vč říkat Madame ,\1ér<:', Paní Matka, nestihla ani dojít do ložnice v patře. Slehla prý na pohovce v předpokoji. pokud tam nějaká pohovka vůbec byla. někteří ale tvrdili, že na koberci. Ten koberec mčl na sobě mít podle Stendhala či Las Casese rekovné v~·j evy z I Iomérovy 1liad_1'. podle jiných Alexandrovy či Caesarovy činy. ona ale obojí se smíchem popřela, když pravila : „ To, .:'e se narodil na Caesaro1·ě hlavě.je ha;'ka. V 1w.Í'ich kon·icA")''C/1 donwvech jsme neměli :.ádnJ kohel'Ce v ::inu}. natuž pak v létc;_" Byl to rychlý a hladký porod, při nčmž přivedla bez většího utrpení kolem poledního na svět zdravého hocha, dokonce vlasatého. Novorozeně jako kdyby se chtčlo toho svčta zmocnit, nadělalo spoustu rámusu, křičelo, že se to rozléhalo celým domem, a ztichlo. až když ho zabalili. Vřískající chlapeček dostal jméno Napoleont: (korsicky Nabulione nebo Nabolíoni) a abhé Jean-Baptiste Diamante mu k tomu udělil onduvement, první křest u lůžka rodičky. :--la ten druhý, zvaný haptéme a probíhající v kostele, si měl hošík delší čas ročkat. Madame Lctizia po letech k V}'běru jména poznamenala: ., Mr!i str\\' Napoleone sice ::emfel púr (1;clT1ú pled hit\'ou u Ponte Novu, na Kursiku ale phjel, ahy tu hojul'al. Pnívě nu paměť toho hrdiny jsem dala svému

Jruhóm, s_r1wví_j111é110. ·•

Pokud jde o hvězdy, blason o nich víc neříká, vyobrazení v citovaném armorialu je ale uvádí jako pětipaprsčité. Jistý hrabě di Aragona se roku 1806 snažil doložit Napoleonův původ až k řím ským caesarům, císař sám se tomu ale vysmál. Stačilo, že jméno Buonaparte dokládaly prameny až k Ugovi, roku 1122 obchodníkovi ve službách švábského vévody. Možná to nebyl nejstarší známý předek, avšak právě on o sobě (podobně jako jiní služebníci římského císaře Jindřicha V.) říkal, že patří k buona parte, tedy k těm, kteří vedli na dobré straně boj o investituru, to jest zápas s papežem Kalixtem II., ukončený zmíněného roku Wormským konkordátem. Příslušností k odpůrcům Svatého otce se nejspíš pyšnil a jméno Buonaparte, zpočátku možná jen přezdívka, už jemu i potomkům zůstalo. Ponechme stranou další staletí a řekněme jen, že v polovině XVI. století opustil jistý Francesco Buonaparte ligurskou Sarzanu a usadil se v Ajacciu na Korsice, patřící tehdy Janovské republice. Napoleonův otec Carlo Maria (či Charles Marie) Buonaparte byl potomkem tohoto Franceska Buonaparta v desátém koleni a na ostrově patřil mezi přední notábly. Narodil se v Ajacciu 27. března 1746 a ve čtrnácti byl poslán do vnitrozemského „tajného města" Corte (ta utajenost ovšem spočívala spíše v nedostupné vnitrozemské poloze), aby tu studoval utrumque ius, obojí právo, na místní univerzitě, kterou tu založil zapálený italský vlastenec Pascale Paoli, snící o korsické samostatnosti. Univerzita v Corte měla vznešený název, představovala však jen školu středního typu a po jejím ukončení odplul mladý Carlo do Itálie, aby v duchu rodinné tradice pokračoval ve studiích zde. Dal se zapsat na univerzitu v Pise a studoval dobře, byť nezapomínal na svět kolem. Vznešeně si sám říkal conte di Buonaparte, byť neměl na hraběcí titul za mák nároku, a dvořil se signorině Alberti z klanu Forcioliů, slečnin otec ale mladého juristu s nevelkým majetkem a nejistou budoucností kategoricky odmít. Přesněji řečeno nemínil dát souhlas k zásnubám a názor nezměnil ani poté, co Carlův otec Giuseppe Maria roku 1763 ve věku padesáti jar skonal, čímže se ze syna stal hlavní dědic majetku, obnášejícího podle kšaftu dvoupatrový dům na Via Maleherba v Ajacciu, dvě vinice a půdu. Na korsické poměry to bylo tolik, že se Carlo zařadil mezi nejlepší místní partie, pro nevěstu z Pisy, kde vládly jiné majetkové poměry, to však bylo směšně málo ... Z námluv tedy sešlo, a když Carlo dokončoval disertaci, aby se stal doktorem římského a kanonického práva, dostal od strýce Luciana, arcijáhna v Ajacciu, dopis, který jej volal na rodný ostrov, kde ho všichni postrádají. Jaksi mimochodem se onen list zmínil, že by bylo žádoucí, aby se synovec spojil skrze sňatek s korsickou rodinou Ramolinů. Carlo Buonaparte se vrátil domů,jen co obdržel diplom, a hned nazítří provedl se strýcem obřadní návštěvu u Ramolinů, která neznamenala nic menšího než první krok na cestě ke sňatku. Rodina Ramolinos, usazená na Korsice od XVI. století, byla bezesporu urozenější než Buonapartové a odvozovala svůj původ od lombardských hrabat z Collata. První korsický Ramolino měl dokonce za manželku dceru janovského