Ú vo D
Ty stromy byly tak veliké! Jejich narudlé kmeny se tyčily k modrému nebi, tak vysoko, že Lízinku rozbolely oči z toho, jak musela zaklánět hlavu. Raději se proto rozběhla vysokou trávou za svými bratry, kteří už se začali ztrácet v dálce. všichni tři měli co dělat, aby udrželi krok s Martou, velkou vodní fenou, která je vedla lesem. Tohle je dobrodružství přesně pro mě! pomyslela si Lízinka nadšeně. Přimhouřila oči a představovala si, že stébla trávy jsou ve skutečnosti stromy a ona je obrovský pes, který kráčí nad jejich špičkami. o kousek dál rostlo husté křoví s tlustými listy – to by mohly být divoké pralesy na obzoru, daleko od nažloutlých stébel jejího vlastního hvozdu… Ne, pomyslela si a zamrkala, nemusím si představovat jiná dobrodružství. Tahle výprava s Martou je skvělá sama o sobě! Přidala do kroku a hnala se za Bručounem a vrtíkem. Marta se zastavila a pohlédla na ně laskavýma hnědýma očima. „Už jenom kousek, štěňátka,“ zabručela něžně. 11
zákon smečky soumrak: ve stínech
zákon smečky soumrak: ve stínech
„Co je to za překvapení?“ štěkl Bručoun. „řekni nám to, Marto! Prosím!“ vypískl vrtík, nejmenší ze sourozenců. „Ale no tak, maličký,“ řekl Marta a olízla mu hlavičku. „Přece vám to překvapení nezkazím.“ „Já to chci vidět!“ zaňafala Lízinka a proběhla okolo Marty. velká fena na ni varovně zaštěkala – a právě včas. Lízinka prudce zastavila na okraji srázu pokrytého vlhkou písčitou půdou a vykulila oči. Bručoun a vrtík se zvědavě procpali vedle ní a vzápětí oběma poklesly čelisti. „Co to je?“ vydechl Bručoun. Marta se posadila a jiskřily jí oči. „Tohle, štěňátka, je řeka. Tady bydlí říční pes. Je to moje nejoblíbenější místo.“ Lízinka zírala na tmavý pás rychle tekoucí vody, která sahala až téměř za hranice jejího zraku. Protější břeh byl tak daleko, že jej vnímala jen jako rozostřenou zelenou šmouhu. Samozřejmě už viděla bublající potůčky, malé pěnící vodopády rozbíjející se o oblázky i hluboké lesní tůně, ale tohle bylo něco úplně jiného. Uprostřed proudu se voda tříštila o kameny skryté pod hladinou, blíže ke břehu byla klidná a temná, ale Lízinka stejně viděla, jak rychlý je její proud. velká řeka byla mocná, velkolepá a nebezpečná. A vzrušující! „Já chci do vody!“ štěkl Bručoun. „Já taky!“ ozvala se Lízinka, aby nezůstala pozadu. vrtík nervózně ustoupil. „Mně se to moc nelíbí.“ „Ne tak rychle, štěňátka,“ řekla Marta a zavrtěla svou velkou hlavou. „Naučím vás plavat, ale nejdřív se musíte naučit projevit
úctu říčnímu psovi. když k němu nebudete uctiví, mohl by vás sníst!“ Lízince přejel mráz po zádech, ale přikývla. řeka byla neuvěřitelně lákavá, ale Lízinka Martě zcela důvěřovala. velká fena se o ně starala od chvíle, kdy přišli o svou maminku, dávala na ně pozor a Lízinka věřila každému jejímu slovu. Proto se poslušně posadila, jakkoliv nedokázala zastavit svůj ocas, který nadšeně bušil o zem. „Ty vůně,“ řekl vrtík udiveně, když očichal písčitý břeh. „Jsou tak jiné! Cítím vodu… a rostliny, co voní jako mokrá tráva… a co je tohle?“ Marta sklonila čenich k zemi. „To je říční králík,“ vysvětlila mu. „říkáme mu tak, protože jeho maso chutná podobně jako králičí… ale jinak je to lovec jako my. Chytá ryby. řeka jich je plná a některé z nich koušou.“ „Ó,“ vydechl vrtík. „Jestli mě kousnou, tak jim to oplatím!“ prohlásil Bručoun. „Budou litovat!“ Marta se zasmála. „Co ještě žije v řece?“ zeptala se Lízinka. „říční krysy a úhoři,“ řekla Marta. „To jsou takové dlouhé kluzké ryby. občas tam jsou i hadi nebo ptáci, kteří umí plavat pod hladinou.“ „Ó,“ hlesl vrtík. „říční pes má ve svých tlapách spoustu života,“ vysvětlovala Marta. „A taky přináší život do celého lesa. Díky němu rostou stromy tak vysoko a tráva je zelená. říční pes živí všechna zvířata a stará se i o rostliny.“
12
13
zákon smečky soumrak: ve stínech
zákon smečky soumrak: ve stínech
„Co je to za překvapení?“ štěkl Bručoun. „řekni nám to, Marto! Prosím!“ vypískl vrtík, nejmenší ze sourozenců. „Ale no tak, maličký,“ řekl Marta a olízla mu hlavičku. „Přece vám to překvapení nezkazím.“ „Já to chci vidět!“ zaňafala Lízinka a proběhla okolo Marty. velká fena na ni varovně zaštěkala – a právě včas. Lízinka prudce zastavila na okraji srázu pokrytého vlhkou písčitou půdou a vykulila oči. Bručoun a vrtík se zvědavě procpali vedle ní a vzápětí oběma poklesly čelisti. „Co to je?“ vydechl Bručoun. Marta se posadila a jiskřily jí oči. „Tohle, štěňátka, je řeka. Tady bydlí říční pes. Je to moje nejoblíbenější místo.“ Lízinka zírala na tmavý pás rychle tekoucí vody, která sahala až téměř za hranice jejího zraku. Protější břeh byl tak daleko, že jej vnímala jen jako rozostřenou zelenou šmouhu. Samozřejmě už viděla bublající potůčky, malé pěnící vodopády rozbíjející se o oblázky i hluboké lesní tůně, ale tohle bylo něco úplně jiného. Uprostřed proudu se voda tříštila o kameny skryté pod hladinou, blíže ke břehu byla klidná a temná, ale Lízinka stejně viděla, jak rychlý je její proud. velká řeka byla mocná, velkolepá a nebezpečná. A vzrušující! „Já chci do vody!“ štěkl Bručoun. „Já taky!“ ozvala se Lízinka, aby nezůstala pozadu. vrtík nervózně ustoupil. „Mně se to moc nelíbí.“ „Ne tak rychle, štěňátka,“ řekla Marta a zavrtěla svou velkou hlavou. „Naučím vás plavat, ale nejdřív se musíte naučit projevit
úctu říčnímu psovi. když k němu nebudete uctiví, mohl by vás sníst!“ Lízince přejel mráz po zádech, ale přikývla. řeka byla neuvěřitelně lákavá, ale Lízinka Martě zcela důvěřovala. velká fena se o ně starala od chvíle, kdy přišli o svou maminku, dávala na ně pozor a Lízinka věřila každému jejímu slovu. Proto se poslušně posadila, jakkoliv nedokázala zastavit svůj ocas, který nadšeně bušil o zem. „Ty vůně,“ řekl vrtík udiveně, když očichal písčitý břeh. „Jsou tak jiné! Cítím vodu… a rostliny, co voní jako mokrá tráva… a co je tohle?“ Marta sklonila čenich k zemi. „To je říční králík,“ vysvětlila mu. „říkáme mu tak, protože jeho maso chutná podobně jako králičí… ale jinak je to lovec jako my. Chytá ryby. řeka jich je plná a některé z nich koušou.“ „Ó,“ vydechl vrtík. „Jestli mě kousnou, tak jim to oplatím!“ prohlásil Bručoun. „Budou litovat!“ Marta se zasmála. „Co ještě žije v řece?“ zeptala se Lízinka. „říční krysy a úhoři,“ řekla Marta. „To jsou takové dlouhé kluzké ryby. občas tam jsou i hadi nebo ptáci, kteří umí plavat pod hladinou.“ „Ó,“ hlesl vrtík. „říční pes má ve svých tlapách spoustu života,“ vysvětlovala Marta. „A taky přináší život do celého lesa. Díky němu rostou stromy tak vysoko a tráva je zelená. říční pes živí všechna zvířata a stará se i o rostliny.“
12
13
zákon smečky soumrak: ve stínech
zákon smečky soumrak: ve stínech
„To musí být opravdu výjimečný Psí duch,“ zašeptala Lízinka ohromeně. „To tedy je,“ souhlasila Marta s pohledem upřeným do dálky. „A když plaveš v řece, je to jako by sis s ním hrála. Chci, abyste si to zkusili, ale musíte být opatrní! když má říční pes hravou náladu, hází s tebou sem a tam a dokonce tě může i stáhnout pod hladinu. Je velmi silný!“ Lízinka horlivě přikyvovala. „To určitě je.“ Představa, že vstoupí na území říčního psa, najednou nebyla tak lákavá. voda byla temná, určitě bude hluboká a ledová… Lízinka se zachvěla a ustoupila od břehu. vzápětí cítila, jak jí po uchu přejel Martin horký jazyk. „Neměj strach, Lízinko. Nezapomeň, že říční pes je náš kamarád – jen k němu musíš mít úctu. Sleduj!“ velká fena doklusala k okraji řeky a mírně sklonila hlavu. Potom se odrazila a zmizela pod hladinou v oblaku stříbřité tříště. vrtík zděšeně vyštěkl, ale Marta se vzápětí objevila, vyklepala si vodu z uší a vesele vyplazila jazyk. Lízinka viděla, jak se v průzračné vodě pohybují Martiny silné tlapy. vypadalo to, jako by pomalu kráčela pod vodou. „vidíte, co dělám, štěňátka?“ zaštěkala na ně Marta. „Nemusíte bojovat s proudem, nechte říčního psa, aby vás nadnášel. Umí být divoký, ale i něžný. Jenom nesmíte plavat moc daleko!“ Bručoun sestoupil dolů, nervózní, ale odhodlaný, a Lízinka rozhodně neměla v plánu nechat ho vstoupit do vody jako prvního. Marta vypadala tak šťastně. Plavání vypadalo jako skvělá zábava! Lízinka odstrčila Bručouna stranou a vstoupila do mělké vody u břehu.
„vůbec není ledová!“ vyštěkla, když jí voda začala vířit okolo předních tlap. „Je příjemná a vlažná!“ „Ano!“ souhlasil Bručoun, který rychle vlezl za ní. vrtík nevypadal tak přesvědčeně. zůstal na břehu, občas nejistě ponořil tlapku do vody a potom ji zase rychle vytáhl. Lízinka s Bručounem se naopak začali brodit směrem k Martě a voda jim rychle vystoupala k bokům. Lízinka šla neohroženě vpřed, rychle a sebejistě – a najednou zjistila, že pod tlapami nemá písek. Nebylo tam nic! S vyjeknutím zajela pod vodu, ale její tlapy se začaly instinktivně pohybovat a Lízinka zjistila, že stoupá. Hlavu měla v mžiku opět nad hladinou, mohla dýchat, mohla se hýbat… „Já plavu!“ zaštěkala nadšeně. „Já taky!“ Broučoun se vznášel v mírném proudu a do ní jemně vrazil. „Tohle je nádhera! vrtíku, pojď do vody!“ Lízinka byla tak unešená, že ztratila rovnováhu, převrátila se na bok a do nosu jí natekla voda, ale Marta ponořila hlavu pod hladinu a podepřela Lízinku čenichem, než stihla propadnout panice. Malá fenka kýchla, zazmítala sebou, ale potom začala hrabat tlapkami a znovu našla rovnováhu v něžném objetí říčního psa. Marta začala plavat v širokém kruhu okolo štěňat, ale celou dobu je nespouštěla je z očí. vrtík vypadal, že má chuť se k nim přidat, ale pořád se bál. Brodil se ve vodě kousek od břehu, ale zdráhal se opustit bezpečí mělčiny. Lízinka ho pozorovala a povzbudivě na něj štěkala. „Lízinko, sleduj!“ štěkl Bručoun důležitě. Lízinka se otočila a zjistila, že její bratr plave za Martou do hlubšího středu řeky.
14
15
zákon smečky soumrak: ve stínech
zákon smečky soumrak: ve stínech
„To musí být opravdu výjimečný Psí duch,“ zašeptala Lízinka ohromeně. „To tedy je,“ souhlasila Marta s pohledem upřeným do dálky. „A když plaveš v řece, je to jako by sis s ním hrála. Chci, abyste si to zkusili, ale musíte být opatrní! když má říční pes hravou náladu, hází s tebou sem a tam a dokonce tě může i stáhnout pod hladinu. Je velmi silný!“ Lízinka horlivě přikyvovala. „To určitě je.“ Představa, že vstoupí na území říčního psa, najednou nebyla tak lákavá. voda byla temná, určitě bude hluboká a ledová… Lízinka se zachvěla a ustoupila od břehu. vzápětí cítila, jak jí po uchu přejel Martin horký jazyk. „Neměj strach, Lízinko. Nezapomeň, že říční pes je náš kamarád – jen k němu musíš mít úctu. Sleduj!“ velká fena doklusala k okraji řeky a mírně sklonila hlavu. Potom se odrazila a zmizela pod hladinou v oblaku stříbřité tříště. vrtík zděšeně vyštěkl, ale Marta se vzápětí objevila, vyklepala si vodu z uší a vesele vyplazila jazyk. Lízinka viděla, jak se v průzračné vodě pohybují Martiny silné tlapy. vypadalo to, jako by pomalu kráčela pod vodou. „vidíte, co dělám, štěňátka?“ zaštěkala na ně Marta. „Nemusíte bojovat s proudem, nechte říčního psa, aby vás nadnášel. Umí být divoký, ale i něžný. Jenom nesmíte plavat moc daleko!“ Bručoun sestoupil dolů, nervózní, ale odhodlaný, a Lízinka rozhodně neměla v plánu nechat ho vstoupit do vody jako prvního. Marta vypadala tak šťastně. Plavání vypadalo jako skvělá zábava! Lízinka odstrčila Bručouna stranou a vstoupila do mělké vody u břehu.
„vůbec není ledová!“ vyštěkla, když jí voda začala vířit okolo předních tlap. „Je příjemná a vlažná!“ „Ano!“ souhlasil Bručoun, který rychle vlezl za ní. vrtík nevypadal tak přesvědčeně. zůstal na břehu, občas nejistě ponořil tlapku do vody a potom ji zase rychle vytáhl. Lízinka s Bručounem se naopak začali brodit směrem k Martě a voda jim rychle vystoupala k bokům. Lízinka šla neohroženě vpřed, rychle a sebejistě – a najednou zjistila, že pod tlapami nemá písek. Nebylo tam nic! S vyjeknutím zajela pod vodu, ale její tlapy se začaly instinktivně pohybovat a Lízinka zjistila, že stoupá. Hlavu měla v mžiku opět nad hladinou, mohla dýchat, mohla se hýbat… „Já plavu!“ zaštěkala nadšeně. „Já taky!“ Broučoun se vznášel v mírném proudu a do ní jemně vrazil. „Tohle je nádhera! vrtíku, pojď do vody!“ Lízinka byla tak unešená, že ztratila rovnováhu, převrátila se na bok a do nosu jí natekla voda, ale Marta ponořila hlavu pod hladinu a podepřela Lízinku čenichem, než stihla propadnout panice. Malá fenka kýchla, zazmítala sebou, ale potom začala hrabat tlapkami a znovu našla rovnováhu v něžném objetí říčního psa. Marta začala plavat v širokém kruhu okolo štěňat, ale celou dobu je nespouštěla je z očí. vrtík vypadal, že má chuť se k nim přidat, ale pořád se bál. Brodil se ve vodě kousek od břehu, ale zdráhal se opustit bezpečí mělčiny. Lízinka ho pozorovala a povzbudivě na něj štěkala. „Lízinko, sleduj!“ štěkl Bručoun důležitě. Lízinka se otočila a zjistila, že její bratr plave za Martou do hlubšího středu řeky.
14
15
zákon smečky soumrak: ve stínech
zákon smečky soumrak: ve stínech
Bručoun rychle oddychoval a jeho malé tělíčko sebou škubalo s každým pohybem tlap pod hladinou. „říční pes vůbec není děsivý! Plavání nic není!“ Lízinka se obrátila zpět k vrtíkovi, ale když její malý bratr vylekaně zakvičel, prudce se otočila. Bručoun pořád odhodlaně plaval za Martou, ale před Lízinčinými zděšenými zraky ho náhle kousl říční pes. Psí duch se k němu přihnal, popadl ho do čelistí a strhl do dál po proudu. Neměl k němu dost úcty! blesklo Lízince hlavou. „Bručoune! Bručoune, plav zpátky!“ Jenže Bručoun očividně nemohl. Jeho hlava na okamžik zmizela pod hladinou, a když se vzápětí vynořil, kašlal a oči měl vytřeštěné hrůzou. Potom se přes něj přelila další vlna. Už neplaval, jen se bezmocně zmítal ve spárech říčního psa, který ho unášel pryč. Lízinka začala zděšeně výt, ale ztichla, když se u ní objevila Marta a prudce ji postrčila směrem ke břehu. když Lízinčiny drobné tlapky našly písčité dno, o které se mohla zapřít, Marta už se mocnými záběry hnala za Bručounem. Lízinka se vyškrábala na břeh a sípavě oddychovala. vrtík se rozechvěle přitiskl k jejímu boku. „Marta ho zachrání, že ano?“ zakňučel. „Marto, prosím, nenech ho uplavat!“ „Nikde ho nevidím!“ zakňučela Lízinka. Měla pocit, že se neudrží na nohou a voda v jejím kožichu byla náhle ledově studená. „Já taky ne… počkej! Tamhle!“ kníkl vrtík s nastraženýma ušima. Lízinka se zahleděla na řeku a spatřila ve vodě tmavý obrys. Marta plavala sveřepě proti proudu a v čelistech svírala bezvládné tělíčko. Lízinka měla pocit, že uplynulo nekonečně času, než se
velká černá fena konečně dobrodila ke břehu a položila malé nehybné štěně do písku. „Bručoune!“ zakvílel vrtík zoufale. Lízinka nedokázala ani zakňučet. Měla sucho v tlamě a celým tělem jí prostoupil chlad. Její bratr najednou vypadal mnohem menší než dřív, promočená hromádka srsti a kostí. „Marto, on se nehýbe!“ „Tiše!“ štěkla na ni Marta. zhluboka se nadechla, zvedla obrovskou blanitou tlapu a udeřila s ní Bručouna do měkkého břicha. Lízinka tiše zakňučela. vypadalo to děsivě, ale Marta přece ví, co dělá. ví to, že ano? Malý pes stále nehýbal a Marta ho udeřila podruhé… potřetí… Bručoun sebou trhl, zakašlal a z tlamy se mu vyřinul proud vody. „Díky Psím duchům!“ Marta si dlouze vydechla úlevou. Bručoun se třásl, škubal sebou a jeho hrudníček se svíral chrčivým kašlem. Byl to ošklivý pohled. Lízinku přesto zalilo nekonečné štěstí. Její bratr byl promočený, prochladlý a svíjel se v bolestech, ale byl naživu! Lízinka nahlas zakňučela vděkem – k Martě, ale především k přísnému, ale milosrdnému říčnímu psu. Nespolkl jsi Bručouna! Nechal jsi ho naživu! Díky, laskavý Říční pse! Nevzal jsi mi mého bratra… Přísahám, že tě budu navěky chovat v úctě.
16
17
zákon smečky soumrak: ve stínech
zákon smečky soumrak: ve stínech
Bručoun rychle oddychoval a jeho malé tělíčko sebou škubalo s každým pohybem tlap pod hladinou. „říční pes vůbec není děsivý! Plavání nic není!“ Lízinka se obrátila zpět k vrtíkovi, ale když její malý bratr vylekaně zakvičel, prudce se otočila. Bručoun pořád odhodlaně plaval za Martou, ale před Lízinčinými zděšenými zraky ho náhle kousl říční pes. Psí duch se k němu přihnal, popadl ho do čelistí a strhl do dál po proudu. Neměl k němu dost úcty! blesklo Lízince hlavou. „Bručoune! Bručoune, plav zpátky!“ Jenže Bručoun očividně nemohl. Jeho hlava na okamžik zmizela pod hladinou, a když se vzápětí vynořil, kašlal a oči měl vytřeštěné hrůzou. Potom se přes něj přelila další vlna. Už neplaval, jen se bezmocně zmítal ve spárech říčního psa, který ho unášel pryč. Lízinka začala zděšeně výt, ale ztichla, když se u ní objevila Marta a prudce ji postrčila směrem ke břehu. když Lízinčiny drobné tlapky našly písčité dno, o které se mohla zapřít, Marta už se mocnými záběry hnala za Bručounem. Lízinka se vyškrábala na břeh a sípavě oddychovala. vrtík se rozechvěle přitiskl k jejímu boku. „Marta ho zachrání, že ano?“ zakňučel. „Marto, prosím, nenech ho uplavat!“ „Nikde ho nevidím!“ zakňučela Lízinka. Měla pocit, že se neudrží na nohou a voda v jejím kožichu byla náhle ledově studená. „Já taky ne… počkej! Tamhle!“ kníkl vrtík s nastraženýma ušima. Lízinka se zahleděla na řeku a spatřila ve vodě tmavý obrys. Marta plavala sveřepě proti proudu a v čelistech svírala bezvládné tělíčko. Lízinka měla pocit, že uplynulo nekonečně času, než se
velká černá fena konečně dobrodila ke břehu a položila malé nehybné štěně do písku. „Bručoune!“ zakvílel vrtík zoufale. Lízinka nedokázala ani zakňučet. Měla sucho v tlamě a celým tělem jí prostoupil chlad. Její bratr najednou vypadal mnohem menší než dřív, promočená hromádka srsti a kostí. „Marto, on se nehýbe!“ „Tiše!“ štěkla na ni Marta. zhluboka se nadechla, zvedla obrovskou blanitou tlapu a udeřila s ní Bručouna do měkkého břicha. Lízinka tiše zakňučela. vypadalo to děsivě, ale Marta přece ví, co dělá. ví to, že ano? Malý pes stále nehýbal a Marta ho udeřila podruhé… potřetí… Bručoun sebou trhl, zakašlal a z tlamy se mu vyřinul proud vody. „Díky Psím duchům!“ Marta si dlouze vydechla úlevou. Bručoun se třásl, škubal sebou a jeho hrudníček se svíral chrčivým kašlem. Byl to ošklivý pohled. Lízinku přesto zalilo nekonečné štěstí. Její bratr byl promočený, prochladlý a svíjel se v bolestech, ale byl naživu! Lízinka nahlas zakňučela vděkem – k Martě, ale především k přísnému, ale milosrdnému říčnímu psu. Nespolkl jsi Bručouna! Nechal jsi ho naživu! Díky, laskavý Říční pse! Nevzal jsi mi mého bratra… Přísahám, že tě budu navěky chovat v úctě.
16
17