Obsah Pohádky z dědečkova dvorku . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 4 Jak Lucinka hledala ztracené mléko . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 5
Pohádka o zlém mraku . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 9 Pohádka o tom, proč má ježek bodliny . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 12 Proč má kohout hřebínek . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 14
Proč se říká mlsná jako koza . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 16
O cvrčkovi a hodinkách . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 18 O vyplakaném rybníku. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 20
O královském prstenu. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 23 Pohádka o Strašilínkovi . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 30
Africké pohádky. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 38 Pohádka o mořské královně. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 39
O malém pasáčkovi a divotvorném ptáku. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 44
O věrné lásce . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 48 Pohádka o tom, proč je zebra pruhovaná . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 56
Proč mají černoušci kudrnaté vlasy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 59
O zlém pocestném a začarované dívce. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 61
3
Africké pohádky
Pohádka o mořské královně
J
e to už moc dávno, co na západním pob eží Afriky panoval mladý král, který se rád toulal po b ehu mo e, hleděl na nekone nou hladinu a snil, že za těmi spoustami vod je divukrásná země s palmami ještě vyššími, než jaké zná on, s plody ještě většími a chutnějšími. Ve dne i za svitu hvězd pozoroval mo e, až se rozhodl, že pošle dvě stě loděk s bojovníky, aby pro něho tu zemi objevili. Plavci odpluli a už o nich nikdy nikdo neslyšel. I rozhodl se král, že se vypraví sám s dvěma tisíci luny. Celá íše mu p išla zamávat. Silní plavci veslovali první den, druhý den. T etí den se u p ídě královského lunu vyno il malý podivný loví ek na osedlaném mo ském koníku. Měl vlasy bílé jako z mo ské pěny a tělo průhledné, jakoby ze skla. Promluvil: „Milý králi, p icházím coby posel mo ské královny, která si tě p eje poznat. Ví už o vás, sotva jste vypluli. Má velitelka je mocnou panovnicí. Její íše sahá od teplých mo í po ledový oceán. Na důkaz p ízně ti posílá královský prsten.“ To vám byl prsten, jaký jste v životě neviděli, jaký neviděl ani mladý král. Užasle si ho prohlížel, pak jej však vrátil poslovi: „Rád bych p ijal pozvání tvé paní, ale my musíme plout dál a najít zemi s vysokými palmami.“ loví ek zmizel. Veslovali jen chvíli a tu, kde se vzala tu se vzala, objevila se p ed nimi rytí ská družina na mo ských konících s bohatě zdobenými postroji. Ale nemyslete, ti koníci byli stejně velcí jako ti, co běhají po souši. Každý z rytí ů nesl králi nějaký dar. „Navštiv, prosím tě, králi, naši
39
40
paní, eká tě ve svém paláci. Naše královna je nejkrásnější ze všech žen. A je velice moudrá.“ A už skládali královniny dary do lunu a ten byl v okamžiku tak těžký, že se skoro potápěl. Když král viděl všechnu tu nádheru a když si pomyslel, že ta mocná krásná panovnice tolik stojí o to, aby ji navštívil, váhal. Už už chtěl p ikývnout, ale pak u něj zvítězila opatrnost Afri ana zvyklého životu na savanách a v pralesích, kde se skrývá spousta nebezpe í. „Co když moji plavci tehdy neodolali vábení a skon ili někde tady,“ pomyslel si a na ídil, aby se všichni vší silou op eli do vesel a co nejrychleji z toho místa odpluli. I veslovali první den, druhý den. T etího dne, když slunce stálo nejvýš, se p ed nimi náhle otev elo mo e tak, že vznikla obrovská stráň nalevo i napravo. Na stráních hlava na hlavě, samí zpěváci a hudebníci. Zpívali a hráli tak jímavě krásné melodie, že se plavcům až zatoila hlava a docela zapomněli veslovat. A to už se po st íbrné cestě blížil ko ár tažený dvaceti bílými mo skými koníky se zlatými postroji, vyzdobený drahými kameny, které lidé ani neznají. Byl to ko ár samotné královny. Vystoupila z něj dívka dlouhých zelených vlasů, v nichž se proháněly krásně zbarvené rybky, v šatech utkaných z nejjemnějších mo ských as, s o ima velkýma a zá ícíma jako africké slunce, které se na něho dívaly tak up eně, že král málem ztratil zrak. „Vítej v mém hlavním městě,“ ekla. Pocítil, že už neodolá. Královna pokynula, aby vstoupil do ko áru. Vrávoravě usedl, jako by dostával spavou nemoc. Za královniným ko árem se objevilo několik tisíc mo ských koníků, také bohatě zdobených. Na koníky vsedli plavci. Velkolepá kavalerie se za zvuků písní dala na cestu do královnina paláce. Královna hostu prozradila, že už jej zná dlouho, že se jí už dávno líbil. Pozorovala ho, když chodil po b ehu mo e. „Buď mým hostem tak dlouho, jak se ti
41
zlíbí. Prohlédni si můj zámek, mé hlavní město. Rozjeď se po království. Navštiv mé zahrady. Do všech máš p ístup, jen do jedné nevstupuj. Zdaleka se vyhni její erné bráně.“ Král se zeptal, co je s jeho plavci, že žádného v zámku neviděl. Královna odvětila: „Neboj se o své plavce, je o ně dob e postaráno.“ Na druhý den mu to p ece jen nedalo a znovu se tázal královny po osudu svých bojovníků. Opět stejná odpověď. Královna p ede mnou ur itě něco tají, myslel si, když se procházel po městě s bělostnými a zá ivě růžovými domy a paláci, a ta myšlenka na něho ím dál víc dotírala. „Několik tisíc plavců, to není jehla v kupě sena,“ íkal si, procházeje královskými zahradami s roztodivnými květy zvláštních barev, které však nevoněly. Šel pod stromy, na nichž hnízdili p ekrásní ptáci. Prošel t etí zahradou, pátou. Co se ale jeho plavcům stalo? Pro mu to královna ne ekne? Už ani nevnímal nádheru kolem, mramorové altánky a záhony květin a myslel jen a jen na své plavce. A najednou stál p ed jakousi vysokou ernou branou. Co mu to íkala královna? Aby nevstupoval do zahrady s ernou branou. Je to ona? Ne, nevejde tam. Je p ece hostem a splní p ání své hostitelky. Ale co když skrývá tajemství jeho bojovníků? Sáhl na kliku. Zam eno. Zeď byla vysoká, ale král byl mrštný chlapík. Hup a byl na zdi, skok a byl na druhé straně. Ještě chvíli otálel. Má jít dál, nemá jít dál? Neměl by porušit p ání královny. Ale pak už na to nemyslel a vydal se do nitra zahrady. Brouzdal vysokou nepěstěnou trávou, zakopával o ke e zdivo elých růží. Nikde žádní ptáci ani zvě . Pojednou je uviděl: oddíl za oddílem, skupina za skupinou, unaveným krokem šli jeho bojovníci, spoutáni v železech. Na zádech nesli velké kožené měchy s vodou. Z jedné strany zahrady p ešli na druhou, tam měchy
42
vyprázdnili a vrátili se zpátky pro další vodu. A tak po ád dokola. Oddíl za oddílem, skupina za skupinou… Král ho ce zaplakal. Litoval, že se dal mo skou královnou zlákat. To už jej však zpozorovali dozorci, chytili jej a hned s ním na zámek. „Králi, protože jsi neposlechl, mám chuť tě k nim p ipoutat, ale že jsi p ijal pozvání do mého království, daruji ti svobodu. Tví lidé tady zůstanou. Pot ebujeme je. Mo e by nemělo vlny.“ Pak se králi zatmělo v o ích, v uších cítil bolest a slyšel hukot. Probral se až na mo ském b ehu. Sám, samotinký. Rozběhl se po písku a s plá em volal své erné bratry. Nikde nikdo. Dodneška se plouží po b ehu vetchý sta ec, hledí na mo e a eká, že se objeví erní bojovníci. Doufá, že jim snad pouta zrezivějí a oni se osvobodí. Mo ská královna o něm ví. Ob as vlna vyplaví velikého kraba i nějakou chutnou rybu, aby sta ec nezem el hlady. On něco pojí a hned zas pozoruje mo e. Tam někde v dálce brat i vylévají vodu. Jedna skupina, teď zase jiná. A vlny jdou a jdou…
43