a přitom mě upustil. Dopadla jsem na palubu a nemotorně se skulila na bok. Když jsem pohlédla nahoru, stál nade mnou Ivan s ohňostrůjcem v modrém plášti. Ivanova ruka byla natažená dopředu. Jako ve svěráku drtil Toljovo srdce a tentokrát tu nebyl Sturmhond, aby ho zastavil. Ohňostrůjce s křesadlem v ruce šel k Tamaře s Malem a jeho ruka už se rozmachovala v ohnivém oblouku. Je po všem dřív, než to začalo, pomyslela jsem si zoufale. Najednou se ohňostrůjce zastavil a ztěžka lapal po dechu. Jeho plameny ve vzduchu pohasly. „Na co čekáš?“ zavrčel Ivan. Ohňostrůjce místo odpovědi dusivě zasípal. Oči mu lezly z důlků. Svíral si hrdlo. Tamara držela v pravé ruce meč a levou pevně svírala v pěst. „Slušný trik,“ odkopla křesadlo. „Také jeden umím.“ Napřáhla meč, a zatímco ohňostrůjce zoufale toužící po dechu bezmocně stál, nemilosrdnou ranou ho proťala. Ohňostrůjce se zhroutil na zem. Ivan zmateně zíral na Tamaru stojící nad mrtvým tělem, z jejího meče ještě kapala krev. Musel na chvíli ztratit pozornost, protože v tu chvíli Tolja s děsivým řevem vyskočil na nohy. Ivan sevřel pěst a znovu zaměřil pozornost na Toljovo srdce. Ten zkřivil tvář, ale nespadl. Pak jeho obrovská ruka vystřelila do vzduchu a Ivanův obličej se křečovitě stáhl bolestí a úžasem. Sjela jsem pohledem z Tolji na Tamaru a začalo mi to docházet. Jsou to grišové. Smrtiči. „Jak se ti to líbí, trpaslíku?“ Tolja kráčel k Ivanovi. Ten zoufale napřáhl druhou ruku. Třásl se a viděla jsem, že zápolí s dechem. Tolja se trochu zakymácel, ale šel dál. „Teď se uvidí, kdo z nás dvou má silnější srdce,“ zavrčel.
Kráčel pomalu dopředu, jako by šel proti prudkému větru, na obličeji mu vyrazil pot, zuby měl vyceněné v divoké radosti. Napadlo mě, že možná oba s Ivanem padnou mrtví k zemi. Pak se prsty Toljovy natažené ruky sevřely v pěst. Ivan se roztřásl. Oči se mu obrátily v sloup. Ze rtů mu vytryskla krvavá bublina a praskla. Zhroutil se bezvládně na palubu. Jen vzdáleně jsem si uvědomovala zmatek zuřící kolem. Tamara zápasila s větrostrůjcem. Další dva grišové skočili na Tolju. Uslyšela jsem výstřel a viděla, že se Mal zmocnil pistole. Jediné, co jsem dokázala skutečně vnímat, bylo Ivanovo bezvládné tělo. Byl mrtvý. Temnyjova pravá ruka. Jeden z nejmocnějších smrtičů v Druhé armádě. Přežil Vrásu i volkry, a teď je mrtvý. Z těch vzpomínek se ze mě vydral vzlyk. Žeňa s rukama před pusou stála a zírala na Ivana. „Žeňo –,“ promluvila jsem k ní. „Zastav je!“ Výkřik přiletěl z druhé strany paluby. Otočila jsem se a uviděla Temnyje zápolícího s ozbrojeným námořníkem. Žeňa se třásla jako osika. Sáhla do kapsy své kefty a vytáhla pistoli. Tolja po ní skočil. „Ne!“ postavila jsem se mezi ně. Nehodlala jsem stát a dívat se, jak zabije Žeňu. Těžká pistole se v jejích rukou chvěla. „Žeňo,“ promluvila jsem klidně, „opravdu mě teď zastřelíš?“ Divoce se rozhlížela kolem, nerozhodná, na koho mířit. Položila jsem ruku na její rukáv. Cukla sebou a namířila hlaveň proti mně. Rána jako hrom rozčísla vzduch a já věděla, že se Temnyj osvobodil. Otočila jsem se a spatřila, jak se na nás valí černá vlna temna. Je po všem, blesklo mi hlavou. Je s námi konec. Když tu jsem
66
67