0297861

V ZAJETÍ DIANY hor Krušných Krupka, honitba Jelenář 1954 až 1981

Miroslav Ryšavý V roce 2017 vydalo vydavatelství Akcent, Drahomír Rybníček, Eliášova 1132/15, Třebíč jako svou 1209. publikaci Redakce Bedřicha Václavka 20/74, 674 01 Třebíč www.vydavatelstviakcent.cz Vytiskl Akcent, spol. sr. o., Pražská 1279/18, 102 00 Praha 10 Vydání v Akcentu první

OBSAH Úvod Jak jsem se učil myslivcem Krušné hory, honitba „Jelenář" Myslivcem od dubna 1957 Bílá liška První lovy na lišky Drobné příběhy před vojnou Pytlačící psi na loukách První divočák Lišáci Naháňka, čiplena První jelen ze Škrdletky Druhý divočák nad Vrchoslaví Dědek Kordík věčně živý Liška a jelen Kapitální kňour Říje Jelen na sněhu pod točkou Shozy Lišák od srubu Nový domov, Vrchoslav 1965 Zuzanka Špičák jelen Sirotci Srnec s jedním parůžkem Líza se ztratila na honě Otcův a Petrův první srnec První muflon z Jezevčí rokle Čiplena a nedohledaný jelen Divočáci Ledová krása, Chlumec Srnec, bučina nad dílem 158 Petr a srnec škůdník Tak přece jelen

3 6 21 28 29 34 39 42 43 45

46 47 49 52

64 66 68

71 73 75 76 77 81 83

84

85

86 89

90

93 96 97 101 102

Smutná mufloní trofej ze Škrdletky Králem honu na Vrchoslavi Konečně divočák Starý srnec špičák Jelen a čiplena Pytlačící psi nad domkem ve Vrchoslavi Starý srnec škůdník Malá tulačka Infonnace o událostech v myslivosti v roce 1972 Měsíční jelen se představuje Chyba - měsíční jelen to není Měsíční jelen žije Škůdník srnec a jelen Černé rodinky, louky Petrův první divočák Jelen oklamán Starý srnec šesterák Divočáci louky nad bučinou Kňour od Ždírnického údolí Setkání s velekňourem Kňourek louky, spojovací mez Abnormální trofej Jednooký srnec, Vithostice Bachyňka Kňourek Vytrvalá čekaná Dvě selata jednou ranou Další divočák Kňour nad Krupkou Jelen silný osmerák, louky Jelen nepravidelný vidlák Chrutí na fojtovických polích Vývrtkář z luk Stařešina ze školky Zlatý srnec od Jezevčí rokle Kňour a sele

104 105 107

108 109 110 111 119

120 124

136

138 141 142 144 145 146 148 150 151 153 154 158 160 161 162 164 166 168 169 172 172

173 175 176 178

Srnec, stará šachta Nádhemý srnec Další pravodatný myslivec Zpáteční srnec Čiplena a srna Poslední rána celopažbou 7x57 Nová kulovnice W243 Žlutý srnec, luka, bažina Nepravidelný srnec šesterák Muflon z plachty Za jeleny Muflon a dvě muflonky Poslední noc, jelen Telko a divočák s Tondou Sekáč marodér Kňour, velké strniště Špičák, Šotolovka Kňour z ovsa Říje Za jelenem z kaliště Jelen z kaliště Konečně kňour Špičák, opět stejné pole Mladý myslivec Srnec vysoký vidlák Jak se mladý myslivec učil Odměna za celostátní kolo Už troubějí Bachyňka pod Habarticemi Dále za půlnočním, říje 1981 Boční jelen šesterák Půlnoční jelen dotroubil Telko, čiplena a laň Umírající les Zamyšlení nad současnou myslivostí

181 182 184 189 190 192 193 194 196 196 197 201 203 204 206 208 210 212 213 215 216 217 218 219 220 221 222 223 225 226 230 230 234 235 237

ích stezkách věčných lovišt: ze všech nejsilnější. "

nechť

tyto

vž šla k nám do chalupy, že kvůli teplé apomenu na flintu. Ony ženské jsou dost e pořádný mužský v tomhle vidí největší jsou mezi námi takové třasořitky, které olem ženských sukní, a jsou jako špatná ě třese a třese a nikdy pořádné neztuhne. tí o pytlácích a myslivcích. "

1

Jan Vrba „Nejsilnější vášeň"

kamarádům:

Hanusovi, Josefu Jíchovi, JiřímuHruš­ wi a všem členům bývalého velkého

g. Zdenku Zíbarovi, V. Machkovi, Josefu áskovi, Františku Kordíkovi a dalším

7 'Ryšavý, Vladimír Čech

6

Úvod V úvodu musím začít netradičně. Jaký ·důvod mne vedl k vydání knihy v této podobě. Tato kniha není psána pro knihu samou, je to jen upravený můj lovecký deník, který jsem si psal od roku 1954. Schází tam poetické popisování dějů, jedná se prakticky o literaturu faktu. Pokud se bude někomu zdát, že je pouze o lovu, tak musím říci, že právě tyto lovy, které popisuji, zahrnují již jen asi pět procent ohromné práce, která se skrývá pod slůvkem myslivost. Nepsal jsem o čekaných mimo vlastní lov, a těch bylo statisticky řečeno daleko více. Zhruba patnáctkrát jsem se kochal přírodou a pouze jednou lovil. Začal jsem psát proto, že jsem jako kluk hltal myslivecké pří­ běhy, a také z toho důvodu, že jsem se mohl dovědět o minulosti konkrétní zvěře z mých zápisků více. Chtěl jsem rovněž svým třem dětem, dvěma dcerám, synovi, a šesti vnoučatům, čtyřem chlapcům a dvěma děvčatům, zanechat o dědovi a jeho době obrázek. Dnes, v roce 2017, máme ještě tři kluky, pravnoučky. Mým cílem nikdy nebylo vydat knihu, ale pouze jsem chtěl budoucím generacím, rodině a přátelům myslivcům ponechat svůj obrázek doby, který by měl být připomenutím, jaké to bývalo dříve, nežli padne stín zapomnění na tyto příběhy. Co mne přivedlo k tomu, že jsem se chopil elektronického pera a začal přepisovat své lovecké deníky, které jsem si poctivě psal od svých čtrnácti let, tedy od roku 1954. Byla to zkušenost, kterou jsem ve zralém věku nabyl. Nemám po předcích zachován, až na minimální výjimky, žádný písemný doklad. Bohužel, za života pamětníků, ať to byli rodiče či prarodiče, jsem se neptal. Tak si pamatuji z jejich vyprávění jenom útržky, když zrovna přišla na to téma řeč. Jak rád bych znal tu minulost ponořenou do mlhy zapomnění. Proto si myslím, že i když moje vzpomínky jsou pouze myslivecké, budoucí generace rodinných myslivců si ráda přečte, co děda, možná praděda ve své době dělal. 3

Můj vlastní otec neměl k dokladům pražádný vztah, a tak se postaral o to, že ani po jedněch prarodičích nic písemného nezbylo. Nakonec jsem se rozhodl, že pro budoucí generace je přece jenom nejlepší kniha. Tak jak se dnes prudce vyvíjí počí­ tačová technika, není jisté, že by se kniha v počítačové formě dochovala. Vždyť jenom za posledních deset let nejsme schopni nahrát z původních kazet vůbec nic. Přílohou k této knize jsou ještě fotografické dokumenty míst, kde jsem lovil, a mysliveckých zařízení mé doby. Rovněž nechybí snímky mých trofejí, včetně přátel a dokumentů té doby. Jaké bylo mé překvapení, když většina přátel myslivců, čle­ nové rodiny, a dokonce i nemyslivci mi volají a říkají, vydej to. Tak jsem je vyslyšel a vydávám tuto knihu o mém působení v Krušných horách. Vycházím ze své zkušenosti letitého myslivce, který velmi rád četl lovecké příběhy z lovů naší zvěře. Nikdy mne nelákaly exotické krajiny a lovy těchto zvířat. Celý život jsem si vystačil s naší zvířenou a naplnil tak zcela očekávání. Nikdy jsem nedával přednost silným trofejím, bodová hodnota mne nezajímala, ale zajímaly mne vždy prožitky při lovu, třeba jen těch knoflíkům, jak jim říkám . Vysoce si cením naší krásné krajiny a vždy jsem se cítil volný jako pták, kdykoliv jsem stanul u horského potůčku s průzrač­ nou vodou a napil se z čisté studánky, vyvěrající na úbočí našich krásných kopců. Nevyměnil bych tyto chvíle za všechno zlato světa a drahé kamení. Nevyměnil bych je ani za cizokrajnou krásu. Tiché večery a rána v naší krásné přírodě byla mému srdci nejbližší. Mé paměti by měly sloužit i dobrým mysliveckým přátelům rodiny, protože moji zpověď může pochopit jen srdce myslivce. Myslivcem se člověk nerodí, ani se jím nestane po zkoušce z myslivosti. Myslivec se učí celý život z poznání života zvě­ ře a jejího prostředí. Lov chápe jako vyvrcholení myslivecké péče o zvěř, jako zásah, kterým reguluje stavy a kvalitu zvěře. O zvěř se stará po celý rok a správný myslivec věnuje více času

4

chovu a starosti o zvěř než vlastnímu knih o mysliveckých zážitcích, většino s loveckým průvodcem a je z nich cít lovu. Nechtěl bych, aby lovy z větší části I působily na čtenáře jako jediný mo11 Největší část života myslivce tvoří prá Tuto část svého mysliveckého života statném díle. Nemohu se smířit se skutečností, že • řad myslivců mnoho lovců, kteří znají o chov se nezajímají, v životě neví, co krmování zvěře, a v zimě nedají zvěři at zaplatí krmení proto, aby byly výnosněj Všude se chlubí, kde ve světě co postř ale o to nejkrásnější , starat se o zvěř pc Vím, je to obrovská práce, ale poznat sv jménem, o to přichází. Je to hnusná ko1 vosti neměla být. Měl jsem to štěstí, že jsem od svého 1 možnost starat se o zvěř a lovit v honit dobu obrovská, více jak šest tisíc hektm nář" , tak jak to zpočátku navrhl velkým: byl jedním z prvních mysliveckých ho zásluhy o prudký nárůst kvality jelení Z' Připisuji své příběhy synovi, tomu zť pravoplatného myslivce, velkého chova pro kterého je chov zvěře posláním a sn doby jít neohroženě za svým cílem. Z a potom lovit. Mám jediné přání, aby i mezi nimi našel to málo, v čem mi sna

5

1ěl

k

dokladům

pražádný vztah, a tak po jedněch prarodičích nic písemného se rozhodl, že pro budoucí generace je tha. Tak jak se dnes prudce vyvíjí počí­ ;té, že by se kniha v počítačové formě L za posledních deset let nejsme schopni t vůbec nic. jsou ještě fotografické dokumenty míst, ckých zařízení mé doby. Rovněž nechyvčetně přátel a dokumentů té doby. ,ení, když většina přátel myslivců, člei nemyslivci mi volají a říkají, vydej a vydávám tuto knihu o mém působení 1ázím ze své zkušenosti letitého mysliv)vecké příběhy z lovů naší zvěře. Nikdy crajiny a lovy těchto zvířat. Celý život :vířenou a naplnil tak zcela očekávání. dnost silným trofejím, bodová hodnota maly mne vždy prožitky při lovu, třeba im říkám. crásné krajiny a vždy jsem se cítil volný n stanul u horského potůčku s průzrač­ sté studánky, vyvěrající na úbočí našich

chvíle za všechno zlato světa a dra)ych je ani za cizokrajnou krásu. Tiché 1sné přírodě byla mému srdci nejbližší. mžít i dobrým mysliveckým přátelům věd' může pochopit jen srdce myslivce. nerodí, ani se jím nestane po zkoušce ;e učí celý život z poznání života zvě­ )V chápe jako vyvrcholení myslivecké kterým reguluje stavy a kvalitu zvěře. )k a správný myslivec věnuje více času

4

chovu a starosti o zvěř než vlastnímu lovu. Četl jsem mnoho knih o mysliveckých zážitcích, většinou to jsou příběhy z lovů s loveckým průvodcem a je z nich cítit podtext poplatkového lovu. Nechtěl bych, aby lovy z větší části popisované v této knize působily na čtenáře jako jediný moment v životě myslivce. Největší část života myslivce tvoří právě starost o chov zvěře. Tuto část svého mysliveckého života popisuji v jiném samostatném díle. Nemohu se smířit se skutečností, že po roce 1989 přibylo do řad myslivců mnoho lovců, kteří znají pouze lov a střílení, ale o chov se nezajímají, v životě neví, co znamená starat se o při­ krmování zvěře, a v zimě nedají zvěři ani kůrku chleba, jen snad zaplatí krmení proto, aby byly výnosnější lovy. Všude se chlubí, kde ve světě co postříleli a jaké to mělo body, ale o to nejkrásnější, starat se o zvěř po celý rok, o to přichází. Vím, je to obrovská práce, ale poznat svoji zvěř důvěrně a skoro jménem, o to přichází. Je to hnusná komerce, která by v myslivosti neměla být. Měl jsem to štěstí, že jsem od svého mysliveckého mládí měl možnost starat se o zvěř a lovit v honitbě, která byla na dnešní dobu obrovská, více jak šest tisíc hektarů, jejíž název byl „Jelenář", tak jak to zpočátku navrhl velký myslivec Ing. Steklý, který byl jedním z prvních mysliveckých hospodářů a měl skutečné zásluhy o prudký nárůst kvality jelení zvěře. Připisuji své příběhy synovi, tomu ze kterého jsem vychoval pravoplatného myslivce, velkého chovatele a ctitele naší zvěře, pro kterého je chov zvěře posláním a snaží se přes překážky své doby jít neohroženě za svým cílem. Zvěř v první řadě chovat a potom lovit. Mám jediné přání, aby v mých řádcích a třeba i mezi nimi našel to málo, v čem mi snad někdy nerozuměl.

5

Jak jsem se

učil

myslivcem

Probírám-li v duchu své mládí a pátrám po příčinách mé nej silnější vášně rostoucí ve mně již od chlapeckých let, musím zalovit v myšlenkách až do nejútlejšího věku, a to do doby, kdy naše rodina žila v malé vesničce Mirošovice, v malebném prostředí

nedaleko Ladových Hrusic. Tenkrát tam ještě dálnice nebyla, v těch místech ani jiná silnice. Vzpomínám, jak jsem za války jako malý kluk lovi l s Jirkou od sousedů a staršími kluky raky a mřenky v místním potoce, protékajícím středem vesnice. Byl to můj ráj. V nejstarších vzpomínkách vidím starý koš naplněný zapáchajícím masem, které jsme nalezli u sedláka na hnojišti, jak jsme jej vytáhli z tůně a byl plný nádherných raků. Se staršími kamarády jsme pak v otlučeném železňáku vařili raky na ohníčku a dobrotu si vychutnávali. Velikou mojí láskou již od útlého dětství bylo sbírání hub. Ve vzpomínkách vidím svoji milovanou babičku, jak se mnou bloudí okolními nádhernými lesy a jakou má radost, když vnouček přináší hřib za hřibem, křemenáč za křemenáčem. Dodnes si vzpomínám, bylo to těsně před skončením druhé světové války a za Pražského povstání, které se dotklo i naší vesničky, když otec vyhrál boj s několika nacisty. Ti projížděli na traktoru vesnicí a stříleli po všem, co se kde pohnulo. Otec ozbrojený vojenskou puškou byl ukryt za patníkem a čekal na projíždějící vojáky. Přitom se s nimi dostal do přestřelky. Jeden voják vyskočil z traktoru a začal na otce střílet samopalem. Patník byl celý ostřílený, ale otec měl štěstí, že ležel ve svahu a za patníkem schovával pouze hlavu. Střelbu opětoval a zasáhl jednoho vojáka, který vypadl z traktoru. Stala se mu však nemilá věc, která ho mohla stát život. Když vystřílel zásobník a zasunul tam nový, ten se vzpříčil a nešel nabít nový náboj. Němec to nevěděl, a tak rychle skočil na traktor. Ostatní velmi rychle naložili postřeleného vojáka a ujížděli z vesnice. Otce zachránilo také to, že mu přišli vesničané na pomoc

6

a donutili nacisty k ústupu. Bylo to s setkání s ozbrojenými fašisty. Jednalo 5 SS, které si chtěly prostřílet cestu k Ami V té době se udála ještě jedna příhoc jsme bydleli v podnájmu u sedláka Š· tován parašutista, zřejmě z Anglie, by Vesnicí táhla početná skupina po zul jedoucích na kolech. Náš partyzán, jak ho nic přeskočil plot, postavil se přec lí a všechny odzbrojil. Dle informací, do příchodu Rudé armády hlídali lidé . hasičárně. Těsně

po skončení války nás houbařsl lesa. Kde se vzal, tu se vzal, z houštiny v pouze v košili, rajtkách a vysokých botác čení. Snad zběh či vlasovec, snažící se pn se tenkrát více polekal, zda on, nebo babi chy o nebezpečí. Jisté je, že tak, jak se~ zmizel v blízkém houští a my opačným s dalo spoustu žadonění a přemlouvání, al do lesa. Co by však babička pro vnoučka Na moji dětskou dušičku působilo a také kouzelné vychutnávání večerů u o na pastvě. Miloval jsem koně, kterých i v podnájmu, měl plnou maštal. Trávil j a pozoroval pacholka, jak se o ně stará. Jednou za války k nám přijel bratrane ské dítě, a já s ním vyšel do vesnice. P ského zápřahu začal řvát, jako když je k utišení. Jenom opakoval, že se bojí, a To bylo pro mne, milovníka koní, moc. Vzal jsem milého Zdeňka za ruku al květinové předzahrádky před statkem, c rala moje maminka. Kupodivu tam byl t nestaral a šel za kamarády k potoku. Mil:

7

yslivcem

:vé mládí a pátrám po příčinách mé nejve mně již od chlapeckých let, musím ; do nejútlejšího věku, a to do doby, kdy vesničce Mirošovice, v malebném pro;h Hrusic. nice nebyla, v těch místech ani jiná silsem za války jako malý kluk lovil s Jirni kluky raky a mřenky v místním poton vesnice. Byl to můj ráj. V nejstarších 1rý koš naplněný zapáchajícím masem, dláka na hnojišti, jak jsme jej vytáhli mých raků. Se staršími kamarády jsme áku vařili raky na ohníčku a dobrotu si

iž od útlého dětství bylo sbírání hub. Ve ji milovanou babičku, jak se mnou bloui lesy a jakou má radost, když vnouček ďemenáč za křemenáčem. n, bylo to těsně před skončením druhé žského povstání, které se dotklo i naší 1rál boj s několika nacisty. Ti projížděli fíleli po všem, co se kde pohnulo. Otec 1škou byl ukryt za patníkem a čekal na om se s nimi dostal do přestřelky. z traktoru a začal na otce střílet samoostřílený, ale otec měl štěstí, že ležel ve ;hovával pouze hlavu. Střelbu opětoval a, který vypadl z traktoru. Stala se mu .o mohla stát život. Když vystřílel zásobten se vzpříčil a nešel nabít nový náboj. k rychle skočil na traktor. Ostatní velmi tého vojáka a ujížděli z vesnice. · to, že mu přišli vesničané na pomoc

6

a donutili nacisty k ústupu. Bylo to snad jedno z posledních setkání s ozbrojenými fašisty. Jednalo se o rozptýlené jednotky SS, které si chtěly prostřílet cestu k Američanům. V té době se udála ještě jedna příhoda. Na statku, ve kterém jsme bydleli v podnájmu u sedláka Šundy, byl načerno ubytován parašutista, zřejmě z Anglie, byl však českého původu . Vesnicí táhla početná skupina po zuby ozbrojených Němců jedoucích na kolech. Náš partyzán, jak jsme mu říkali, z niče­ ho nic přeskočil plot, postavil se před ně s nenabitou pistolí a všechny odzbrojil. Dle informací, které kolovaly, Němce do příchodu Rudé armády hlídali lidé z vesnice v místní malé hasičárně.

Těsně

po skončení války nás houbařská vášeň opět zahnala do lesa. Kde se vzal, tu se vzal, z houštiny vystoupil německý voják, pouze v košili, rajtkách a vysokých botách, bez hodnostního označení. Snad zběh či vlasovec, snažící se projít na západ. Nevím, kdo se tenkrát více polekal, zda on, nebo babička. Já jsem neměl potuchy o nebezpečí. Jisté je, že tak, jak se rychle objevil, také rychle zmizel v blízkém houští a my opačným směrem. Po té příhodě mi dalo spoustu žadonění a přemlouvání, abych dostal babičku opět do lesa. Co by však babička pro vnoučka neudělala, šlo se znova. Na moji dětskou dušičku působilo a přiblížilo mě k přírodě také kouzelné vychutnávání večerů u ohníčku, pečení brambor na pastvě. Miloval jsem koně, kterých sedlák, u něhož otec byl v podnájmu, měl plnou maštal. Trávil jsem tam dlouhé hodiny a pozoroval pacholka, jak se o ně stará. Jednou za války k nám přijel bratranec Zdeněk z Prahy, měst­ ské dítě, a já s ním vyšel do vesnice. Při spatření prvního koň­ ského zápřahu začal řvát, jako když jej na nože bere, a nebyl k utišení. Jenom opakoval, že se bojí, a znovu ještě silněji řval. To bylo pro mne, milovníka koní, moc . Vzal jsem milého Zdeňka za ruku a hajdy, zavřel jsem jej do květinové předzahrádky před statkem, o kterou se s láskou starala moje maminka. Kupodivu tam byl ticho, ale o to jsem se již nestaral a šel za kamarády k potoku. Milý Zdeněk byl potichu tak 7

dlouho, dokud na zahrádce byly ještě celé květináče. Když rozbil poslední, hurónský řev se ozval opět, ale to již moje maminka zpozorovala a Zdeňka osvobodila. Já samozřejmě dostal patřič­ ný výprask. Dnes je bojácný bratranec pilotem, a když se čas od času sejdeme, tak se této historce srdečně zasmějeme. Ihned po válce, v rámci osidlování pohraničí, se naši přestě­ hovali do Horské Bystřice pod Krušnými horami, dnes součás­ ti městečka Dubí. Zde jsem prožil svá školní léta a přiblížil se zvláštnímu světu a životu na náhorních planinách těchto hor. Byla tu zase moje milovaná babička, která mne provází celým mým dětstvím. Ta s námi dětmi trávila volné chvíle v pronajaté světničce u horského sedláka na Cínovci, opět v srdci tehdy nádherné přírody a lesů, přímo na saské hranici. Zde si mne podmanily zdejší hory svým kouzlem a svým vskutku krušným počasím, patřícím ke klimatu zdejšího kraje. Lesy na hranici českého pomezí, bažinaté móry s rostoucí klikvou, rašeliniště, moře borůvčí a množství hub. Na pasekách maliny. Smrky byly tenkrát krásně zelené, zavětvené až k zemi a louky bohaté na pestrou květenu. Krušné hory vytvořily za svého vývoje terénní zlom, který silně zalesněn padal do české kotliny, rozprostírající se mezi krásným útvarem středohoří, kterému vévodila Milešovka, Kletečná a zvláštní lávový útvar kopce Bořeň. Byl to malebný kout, uprostřed kterého se rozprostíralo město Teplice. Krása krajiny neměla v Čechách obdoby. Bohužel postupná těžba hnědého uhlí a soustředění průmyslu do těchto končin uči­ nilo své. Měl jsem štěstí, selská krev mých předků z moravské vrchoviny se nezapřela. Horský sedlák na Cínovci měl dva krásné bělouše a já prožíval nejkrásnější chvíle při sklizni sena na jeho hospodářství. Nebyla to pro mne práce, ale patřilo to jaksi k něčemu, co jsem asi zdědil po předcích. Příroda si mne podmanila navždy. V učení jsem byl průměrný, jakmile jsem přišel ze školy, taška letěla do kouta a já se vypravil za partou kluků, tíhnoucích k přírodě. Byla to dobrá parta, žádný pionýrský oddíl, my byli 8

odchováni Foglarem, Mayem a časopis Dokonce jsem byl krátký čas vlčetem v mohykán byla naším slabikářem. Naším rájem byla tak zvaná džunglE v té době, silně zarostlý keři, nepřístup1 ní prostředí pro lezení po stromech. M totemový strom. Mně říkali Unkas a p prsa inkoustem nakreslil želvu. Pro nás Apačů, Komančů, tak jak jsme to četli rech. O tuto džungli se vedly i nekonec Novosedličáky, nakonec se nám vždy Každý jsme měli svůj zápisník, učili s oheň, poznávat dle siluet dravce a mn o přírodě. Drželi jsme bobříky mlčení, o jsme se naučili přírodu milovat a ctít jE bylo psáno v našich knihách. O prázdninách jsem pobýval celé c u strýce na Českomoravské vrchovir Strýc měl malé hospodářství, ve stáji ky, a několik hektarů polí. Kravky pou: zvířata.

Otec, sám krejčí, pocházel ze sedmi matické, že se všichni na žně sjížděli z kosy, tak zvané plachetky, a vypomohli době nám dětem zůstala úloha obstarat Já s oblibou pásl kravky. Jak jsem byl hnát všechny krávy docela sám, maje řetízku. Jak jsem si to hrdě vykračoval, čia. Tak se na Moravě kravky ovládal: li dělat povřísla, vázat snopy a stavět i: vytrávilo. Teta pekla doma v peci chléb jako se chalupou šířila neopakovatelná vůn a čerstvý velmi dlouho. Jaká to byla baš škvarkama. Také doma tlučené máslo, k

9

dce byly ještě celé květináče. Když rozbil · se ozval opět, ale to již moje maminka osvobodila. Já samozřejmě dostal patřič­ jácný bratranec pilotem, a když se čas od :o historce srdečně zasmějeme. mci osidlování pohraničí, se naši přestě­ řice pod Krušnými horami, dnes součás­ j sem prožil svá školní léta a přiblížil se ,tu na náhorních planinách těchto hor. lovaná babička, která mne provází celým mi dětmi trávila volné chvíle v pronajaté :dláka na Cínovci, opět v srdci tehdy nádímo na saské hranici. tily zdejší hory svým kouzlem a svým sím, patřícím ke klimatu zdejšího kraje. to pomezí, bažinaté móry s rostoucí kli: borůvčí a množství hub. Na pasekách lkrát krásně zelené, zavětvené až k zemi ou květenu. y za svého vývoje terénní zlom, který sil~ské kotliny, rozprostírající se mezi krás:í, kterému vévodila Milešovka, Kletečná kopce Bořeň. Byl to malebný kout, upro~tíralo město Teplice. a v Čechách obdoby. Bohužel postupná ,ustředění průmyslu do těchto končin uči­ ;tí, selská krev mých předků z moravské . Horský sedlák na Cínovci měl dva krás11 nejkrásnější chvíle při sklizni sena na 1yla to pro mne práce, ale patřilo to jaksi zdědil po předcích. Příroda si mne podtměmý, jakmile jsem přišel

ze školy, tašse vypravil za partou kluků, tíhnoucích rá parta, žádný pionýrský oddíl, my byli

8

odchováni Foglarem, Mayem a časopisy Junák a Junáci vpřed. Dokonce jsem byl krátký čas vlčetem v junáku. Kniha Poslední mohykán byla naším slabikářem. Naším rájem byla tak zvaná džungle, pozemek snad nikoho v té době, silně zarostlý keři, nepřístupný a v okolí lesík, ideální prostředí pro lezení po stromech. Měli jsme tam každý svůj totemový strom. Mně říkali Unkas a po jeho vzoru jsem si na prsa inkoustem nakreslil želvu. Pro nás byla džungle válčištěm Apačů, Komančů, tak jak jsme to četli v knihách, našich vzorech. O tuto džungli se vedly i nekonečné války se sousedními Novosedličáky, nakonec se nám vždy podařilo náš ráj uhájit. Každý jsme měli svůj zápisník, učili se vázat uzly, rozdělávat oheň, poznávat dle siluet dravce a mnoho podobných znalostí o přírodě. Drželi jsme bobříky mlčení, odvahy a tak dále. Hlavně jsme se naučili přírodu milovat a ctít její zákonitosti, tak jak to bylo psáno v našich knihách. O prázdninách jsem pobýval celé dva měsíce, rok co rok, u strýce na Českomoravské vrchovině ve vesničce Kozlov. Strýc měl malé hospodářství, ve stáji stály pouze čtyři kravky, a několik hektarů polí. Kravky používal zároveň jako tažná zvířata.

Otec, sám krejčí, pocházel ze sedmi sourozenců a bylo automatické, že se všichni na žně sjížděli zpět domů, aby naklepali kosy, tak zvané plachetky, a vypomohli ručně zkosit úrodu. V té době nám dětem zůstala úloha obstarat to, co ostatní nestačili. Já s oblibou pásl kravky. Jak jsem byl hrdý na to, že jsem mohl hnát všechny krávy docela sám, maje je na dlouhém slabém řetízku. Jak jsem si to hrdě vykračoval a dirigoval hat, ou a zase čia. Tak se na Moravě kravky ovládaly. Ve dne jsme pomáhali dělat povřísla, vázat snopy a stavět panáky. Panečku, po tom vytrávilo. Teta pekla doma v peci chléb jako malé kolo od vozu. To se chalupou šířila neopakovatelná vůně. Chléb vydržel měkký a čerstvý velmi dlouho. Jaká to byla bašta, chleba se sádlem a se škvarkama. Také doma tlučené máslo, které jsme museli točit, až 9

se utlouklo. Vše prakticky pocházelo ze samovýroby. Ty výborné tvarohové moravské koláče, ještě dnes se mi sbíhají sliny. A to mléko, ne jako ta dnešní modrá voda. Na dvoře moře slepic, pár vepříků, husy, dvě kozy, samozřejmě moře králíků. Zde jsem poznal tvrdý, ale prostý život bytostně propojený s přírodou, život neskonale čistý. Strýc měl dvě pastviště dosti vzdálená od jeho chalupy, na samém konci vsi. Obě sousedila s lesem. Na druhém, kterému se říkalo „Na obecnici", přímo vklíněném mezi lesem, kde nebylo daleko široko nikoho, jen kravky se klidně popásaly, jsem byl nejradši. Bylo zde k vidění spousta pro mne nebývalých věcí. Najednou, kde se vzal, tu se vzal, stál na louce srnec nebo srna se srnčaty. A právě zde asi začaly vyrůstat kořeny vášně ze všech nejsilnější. Jindy jsem pozoroval, jak srnec honí srnu po chodníčku lásky. Každou pastvu, ráno či večer, bylo co pozorovat. Díval jsem se na tuto hru přírody usazen v okrajovém smrčí a cítil, že právě toto naplňuje smysl mého žití, že je tu něco, co se ve mně probouzí a zanechává trvalé stopy v lásce k přírodě. Ano samota a či stota přírody si mne podmanila navždy. Lesy byly v té době plné hub, nic jiného mimo hřiby, lišky a kře­ menáče nikdo nesbíral. Uspokojovalo to ty nejnáročnější houbaře. Les pro mne odkrýval dosud neznámá tajemství. Poznal jsem sojky, tu lesní policii . Naučil jsem se je věrně napodobovat. Celé hodiny jsem vydržel sojčí rodinku tahat za nos, nebo pozorovat veverku, jak vybírá ze šišky semínka. Pozoroval jsem divoké králíky v jejich kolonii. I zajíc se svou ranní toaletou byl zajímavý. Jak mně jednou poskočilo klukovské srdíčko, když jsem objevil v prosluněné pasece malé, snad teprve několik dní staré srnče. Myslel jsem si tenkrát, že srna zašla a že je to sirotek. Hladil jsem je, vzal do náruče a nesl domů. Jaké však bylo doma přiví­ tání a rozčarování. Honem se seber a dones je zpět na místo, kde si je vzal. Těžko se mi vracelo zpět. Vrátil jsem je přesně na místo, kde jsem je sebral. Posadil jsem se na posed na okraji lesa a čekal,

10

co bude. Trvalo to snad celou věčnost. ~ ale nikde se nic nehnulo. Bylo již k več se ozve z druhé strany podobné píská1 Pohlédnu tím směrem a hle, srna. Jistí s srnče a pomalu táhne travou. Již je u je to dobré, olizuje je, a to opravdu dů stopy mého pachu. Srnče dále nečeká, v a již saje mateřské mléko . Dosud jsem Tato scéna ve mně zanechala silný doje1 nemohl srnče ponechat, byla ta tam. Ta které někdo sáhne, srna opustí. Na vlasti že mateřský pud překonal i tuto hranici. Silný dojem ve mně zanechal nález okraji našeho pastviště. Ležel přímo v r sedával, odkud jsem měl přehled po cel lehlých políček. Parůžek nebyl nijak z ní. Při svých toulkách lesem jsem nach: houští, zachovalé celé kostry srnčí zvěři mě jich v tom kraji nebylo mnoho, a tak nezahlédl. Byly to kosti většinou mlac srneček, měl jenom bulky, jinak to byly bylo nalezení uhynulého srnce, ale tohc hřibů, kterých bylo v houštinách nejvíc( Mé myslivecké začátky má na svě< který pracoval s mým otcem. Byl náru: jako mladého kluka brával na hony. Tan zálibě. Nebyly to hony s vysokými výi a kolem třiceti bažantů, někdy byla na v podhůří hor. Protože zmíněný otcův přítel byl člen nedaleké horské honitby, sice malé, al mne na hony na lišky do této honitby. tu část myslivosti, která mne obzvláště les a zvěř v nich. Do této honitby se mw motoráčkem ze stanice Novosedlice, te1

11

Autor ve své knize vychází ze zážitků a příběhů, které si zaznamenával od roku 1954 do svého loveckého deníku v krušnohorské honitbě Jelenář. Události literárně zpracoval a nyní je předkládá čtenářům v knižní podobě.

MIROSLAV RYŠAVÝ Narodil se v roce 1940 v malé vesničce Mirošovice, kde strávil své nejútlejší mládí. Po roce 1945 se rodina přestěhovala do Dubí v Krušných horách. Zde jako kluk prožil své první myslivecké začátky v honitbě skláren Inwald, rozkládající se v krásné zalesněné části hor poblíž Komáří vížky. Po absolvování vojenské základní služby začal provozovat myslivost v nově vzniklé velké honitbě Jelenář. Tam se také v roce 1965 přestěhoval do domku pod lesem v Krupce. V této oblasti čerpal ohromné zkušenosti v chovu zvěře při budování mysliveckých zařízení, která neměla v té době obdoby. Působil také jako učitel mladých myslivců a organizoval několik let okresní kola soutěže Zlatá srnčí trofej. Zastával v honitbě také funkci úsekového hospodáře. Po roce r').'82 nalezl nové bydliště v oblasti Českého N lesa v Klenčí pod Cerchovem. v