••• •
•• •• ••••• •• •• •
••• •••
lJ Tt:IIFl"Up •••• /l/t7ÍOAl41,. 'P~~
Prolog Jane, sorry, trochu jsem se zdržel a jen doufám, že jsiještě nezmizel v Jižní Americe ... Songlines. Jo, odkazují na knihu Bruce Chatwina, přinejmenším na zemi a kulturu původních Australanů. Ale časopis samozřejmě není jenom o australské či aborižinské hudbě, ten výraz se vztahuje k hudební kultuře na celém světě. Na hudbu odkazuje již samotným slovem song (píseň) a domnívám se, že vyjadřuje svůj význam bez ohledu na to, jestli jsi vůbec kdy o aborižinské hudbě či knize Bruce Chatwina slyšel. Chápeš, co mám na mysli? Máme se také docela fajn. Max má p lnou hlavu zkoušek, Kate j e pořád v BBC, stejnějako já se pořád motám v Songlines a dokončuji další tři dokumenty o muzikantech v Mali, Dánsku a Saudech. Ahoj, Simon
10
•••
Anglický výraz Songlines znám skoro od nepaměti, přinejmenším tak dlouho, co je šéfredaktorem stejnojmenného britského časopisu zaměřeného na world music Simon Broughton. Osud docela bizarním způsobem propojil naše životy již za studentských let a v úzkém kontaktu jsme zůstali dodnes. Jako režisér hudebních filmů zajížděl občas i do Československa a někdy v osmdesátých letech v Brně natočil část dokumentu o tzv. terezínských autorech, který významně přispěl ke světovému věhlasu do té doby takřka neznámých českých muzikantů. Jeden z nich, Pavel Haas, se v Brně ostatně narodil a prožil zde většinu svého tragicky krátkého života. Simon se tématu věnoval i později již za spoluúčasti České televize. Stál také za pozváním slavného britského seskupení Nash Ensemble, které spolu s rakouským barytonistou Wolfgangem Holzmairem po koncertech v New Yorku a jinde představilo terezínské autory také posluchačům v Praze. Natočil a zorganizoval toho později v České republice a samozřejmě především jinde ve světě mnohem víc, ale jeho hlavním a jediným stálým úvazkem je již více jak patnáct let právě magazín Songlines. Snad proto jsem o významu tohoto výrazu nikdy příliš nepřemýšlel, prostě jsem ho vždy chápal pouze v úzké souvislosti se Simonovým časopisem. Vše se však změnilo jedné tropické noci, stejně jako já ... Chcete jet do Afriky? Nejen příroda, zvláště ta divoká a lidmi dosud nezprzněná, se stala vzrušující součástí mé mentální výbavy snad od samých počátků mé pozemské existence. Stejně tak mne však vždy bavilo přemýšlet o smyslu krásy a její roli v umění. Tato druhá část mého bytí mne často uváděla do nechtěné role dr. Jekylla a pana Hyda. Dlouho jsem rozporu uvnitř vlastní duše nerozuměl a obě poloviny svého těla nedovedl propojit. Tato dvojí existence se často projevovala až absurdními důsledky, nejen neschopností konečně rozhodnout, kdo vlastně jsem, ale třeba i dvěma partami přátel, kteří se navzájem většinou ani neznali. Moje existenční dilema se v té době dalo vtěsnat do otázky: stanu se vědcem, nebo umělcem? Odpovědi se mi trestuhodně dlouho nedostávalo, a stále více se nabízelo řešení, že se po zbytek života budu věnovat roli bohéma a pijana ... A tak mně uprostřed několikaletého večírku nezbylo, než v dopolední kocovině hrát roli vědce coby asistent Biofyzikálního ústavu Akademie věd, zatímco s postupujícím soumrakem jsem se měnil v rozervaného umělce, nejčastěji ve své oblíbené hospodě Venuše, večer co večer plné malířů, herců, muzikantů, režisérů aj iných adeptů na blízkou sebevraždu. V této pohnuté atmosféře hédonistické beznaděje osmdesátých let minulého století však můj život naprosto nečekaně zasáhl nový impulz. „Chcete jet do Afriky?" byla snad první věta člověka, kterého jsem sice znal, ale dosud nikdy s ním nepromluvil ani slovo. Antropolog Jan Jelínek však byl osobností zcela výjimečnou nejen ve světě vědy a jako šéf Anthroposu či Mezinárodní rady muzeí ICOM v Paříži nebo Evropské antropologické asociace, ale aspoň pro mne přede vším jako muž s okouzlujícím charismatem a zcela neortodoxními názory. Stál jsem v kuchyni jeho brněnského bytu a mlčel, protože taková otázka v dusné atmosféře komunistické klece zněla až surově nefér a mezi námi, naprosto pomateně. Rozpačitě jsem přešlápl a snažil se zhodnotit situaci. „Vás to nezajímá?" otázala se nezvykle vysoko posazeným hlasem od stolu hezká blonďatá žena a já jsem měl dojem, že v jejích slovech cítím jistou popuzenost, či
12
snad dokonce rozhořčení. Byla to doktorova žena Květa, a přestože od té doby byl vztah s doktorem, jak ho okruh jeho přátel byl zvyklý nazývat, velmi blízký a intenzivní, s Květou jsem se naopak nesblížil nikdy. Samozřejmě, že mne to zajímalo a neměl jsem ani moc času se vzpamatovat, nejspíš proto, že jsem vzápětí omdlel. Moc jsem tomu nevěřil ani poté, co jsem se už pár dnů vznášel deset centimetrů nad dlažbou Paříže, bydlel v ušmudlaném hotýlku uprostřed Latinské čtvrti a docházel do Musée de l'Homme narychlo nabiflovat aspoň něco o saharském neolitickém umění. Hlavní základ jsem však získal již v Anthroposu, kde se doktor stal mým trpělivým učitelem a teprve později jsem pochopil, že si mne cíleně „pěstoval a formoval" do role expedičního malíře a dokumentátora mizejících zvyků saharských nomádů a souběžně také neolitických rytin v libyjském Fezzanu. Přesto jsem na setkání s pračlo věkem uprostřed nesmírné Sahary nebyl připraven ani náhodou a za dlouhých nocí do mé mysli pronikaly otázky, na které jsem marně hledal odpovědi a vlastně hledám dodnes, i když jinak, s pokorou a usmířením. Pod vlivem nové a nečekaně intenzivní zkušenosti se zmateně nesmiřitelné poloviny mé osobnosti tiše a nenápadně začaly propojovat, rozumět jedna druhé, stejně jako já dnes chápu vzrušující a chvějivou jednotu přírody a lidské kultury, podobně jako krásy, která vše pojí. Stačí jen pořádně otevřít oči ... Za chladných saharských večerů jsem s doktorem u ohně dlouze rozprávěl o všem možném, nejen o antropologii a umění, i když právě toto téma se v přísvitu plamenů chvělo nejčastěji. A také o Austrálii, především Severním teritoriu a Arnhemské zemi, kde doktor před dvanácti lety pátral po artefaktech tradiční aborižinské kultury, která již tehdy jen s obtížemi odolávala sílícímu náporu moderní doby. Pozoroval jsem jeho tvář v odlesku ohně a možná pochopil, že jeho setkání s původními obyvateli a malbami jejich předků pod skalními převisy kdesi kolem Aligátoří řeky byla mimořádně intenzivním prologem jeho pozdějších mnohaletých výzkumů neolitických rytin na můj
Sahaře.
Já sám již neuvěřitelných pětadvacet let směřuji naprostou většinu svých cest do Jižní Ameriky, kde maluji ptáky a další zvířata i rostliny. Své kresby občas vystavuji v nejrůznějších galeriích či institucích v Evropě i Jižní Americe, nebo publikuji v knihách. Nabídce svého přítele řidiče a básníka Josefa Stejskala jsem však podlehl až nečekaně snadno. Josef, řečený Pepča, je stejně jako já výtvarníkem (a řidičem), který spojil svůj tehdejší český život s divadlem Husa na provázku, ale již skoro pětatřicet let bydlí v Sydney, kde pokračoval ve spolupráci s mnoha divadly, i když řádně zaměstnán jako knihovník v Knihovně Nového jižního Walesu, nedaleko proslulé sydneyské opery. „Musíš přijet do Sydney, je to bezvadné město, uvidíš ... a bydlet budeš u mne,je to kousek od centra," pronesl nečekaně na naší brněnské zahradě a jak je jeho zvykem, řekl toho ještě mnohem víc, než jsem byl schopen si zapamatovat. Nakonec, je to přece jenom básník. Zrovna jsem se chystal na podzimní cestu do Venezuely a krátce nato do Ekvádoru a Kolumbie, a vtěsnat tudíž mezi obě destinace skoro dva měsíce v Austrálii mně připadlo dost ztřeštěné. No, po nějakém váhaní asi právě to vychýlilo vahadlo mých pochybností na stranu „pro", ostatně dost rád se rozhoduji pro věci nejméně pravděpodobné a čekám, na jaký útes mě to nakonec vrhne. Zásadní roli v mém rozhodování však sehrála rovněž vzpomínka na doktora a jedna fotografie, na které pralesů
13