0297650 by Knižní klub

(1) Pátek, 1902

Místo činu: Berlín. Měšťanský byt v činžovním domě ve vedlejší ulici. V bytě nikdo nebydlí. V kuchyni je služka, statná žena v šedivých šatech. Není už mladá, brzy jí bude čtyřicet, ale pořád má světlé, slámově žluté vlasy bez jediné šediny. Přes šaty má uvázanou bílou zástěrku. Vypadá jako číšnice z lepší restaurace. Tou skutečně je, ale ráda si přivydělá obsluhou při domácích slavnostech. Není vdaná, a samotná ženská nemá v Berlíně na růžích ustláno, musí se otáčet. Zvlášť když se nestará jenom sama o sebe. To všechno se jí musí zračit v obličeji. Čeká, až zazvoní zvonek. Pak se zvedne, jde ke dveřím, otevře, odebere přicházejícímu pánovi klobouk, hůl a rukavice a uvede ho do pokoje. Zvonek zazvoní třikrát. Když jsou všichni tři pánové uvnitř, vejde do pokoje i ona, ukloní se, před každého z nich postaví šálek kávy a doprostřed oválného stolu cukřenku, konvičku s mlékem a tácek se sušenkami. Pak odejde a už se do bytu nevrátí. Neví, jak dlouho budou pít kávu, kdo jim podá hole, klobouky a rukavice, až jejich jednání skončí, neví, kdo umyje nádobí a uloží porcelánové hrníčky do kredence. Není to její starost. Kdyby se starala o něco, po čem jí nic není, už by ji znovu na výpomoc nepozvali a ona by přišla o snadný přivýdělek. Nesmí s pány mluvit a už vůbec se jich nesmí na nic vyptávat. Kdyby se náhodou zeptali na něco oni jí, třeba jak se jmenuje, musí jenom zamumlat, že Hilda. Nejmenuje se tak, ale to je jedno. Nikoho nezajímá, jak se jmenuje doopravdy. Hilda nebo Kriemhilda nebo Brunhilda. A hlavně nesmí poslouchat, o čem si pánové povídají, stejně by tomu nerozuměla. Musí odejít, aby byla včas v restauraci, to je její starost. Už si v kuchyni rozvazuje zástěru, a vtom se jí udělá slabo. Špatně. Má rozhoupaný žaludek a zamotá se jí hlava, musí si sednout,

aby neomdlela a nesesunula se k zemi. Klesne bezvládně na židli, zavře oči a propadá se do spánku nebo do bezvědomí. Takhle špatně jí bývalo, když měla chovat, ale to už je přece strašně dávno. Šestnáct let. Teď už se nemusí bát, teď už chovat nebude. Otevře oči. Asi jsem usnula, pomyslí si udiveně a z konvice na plotně si nalije trochu už chladnoucí kávy. Opatrně vstane. Nemůže se už zdržovat, musí spěchat do restaurace. Podruhé si rozvazuje zástěru, a vtom k ní přes zeď dolehnou hlasy. Zaposlouchá se, i když dobře ví, že nesmí, a zmizí ve tmě. „Vy myslíte…“ ozve se první mužský hlas. Tichý váhavý hlas a nedokončená otázka. „Je to jediná cesta!“ pronese druhý rázný hlas jasnou odpověď. „Jediná cesta, jak zachránit svět.“ „Ale to je hrozné, co navrhujete,“ ozve se zase ten první tichý hlas. „To je naprosté popření všech našich hodnot, nepřípustný zásah do přirozeného běhu světa, do nejsvětějšího hájemství rodin a citů,“ rozohňuje se a mluví čím dál hlasitěji, „to je zlo!“ skončí pateticky, ale v posledním slově se mu hlas zlomí do směšné fistulky. Jeho dobro vznešeně neburácí, jeho dobro směšně piští. „Možná, ale to zlo, jak říkáte, zabrání něčemu mnohem horšímu. Opravdovému zlu,“ řekne další hlas. Divný. „Rozhlédněte se kolem sebe, co se na světě děje. Nemyslím jenom pogromy. Chaos, války. A když se rychle něco nestane, něco zásadního, co vyburcuje světové mínění, zřítí se svět do zkázy.“ „Chcete zkáze zabránit tím, že budete odebírat židovské děti a adoptovat je do křesťanských rodin? Do německých?“ Hlasy si skáčou do řeči. První váhavý, druhý rázný a třetí divný. „Pánové, to jsou zbytečné řeči. Adopce židovských dětí není budoucnost, ale přítomnost. Provádějí se už několik měsíců a zdá se, že všechno probíhá bez problémů. Na veřejnosti se o tom pochopitelně nemluví, ani nové německé rodiny často nevědí, jaká krev koluje v žilách jejich nového dítěte.“

V záblesku světla se objeví Hildin obličej. Škoda že se to nedělalo už před šestnácti lety, bleskne jí hlavou, ale hned tu myšlenku zažene. Nemůže se takhle rouhat, litovat, že sama vychovala syna. „Ale to je nepřirozené. Lidé mají právo…“ „Lidé nemají právo vůbec na nic,“ utne ho podrážděně rázný hlas, a pak pokračuje už klidněji. „Ano, na první pohled může ta idea vypadat nestvůrně, zvlášť kdybychom ji předestřeli krasoduchům z kaváren. Jako zlo. Ale nesmíme zapomínat, že je to zlo, které v budoucnu způsobí dobro. Smísení krve je jediná cesta.“ Odkašlání, odmlka, mlasknutí. „Na veřejnosti se o tom pochopitelně nemluví, a ani my už nebudeme dál zbytečně žvanit. Musíme si rozdělit nové úkoly.“ „Adopce židovských dětí do německých rodin je čisté dobro,“ pronese další hlas, „ale nás čeká ještě jeden úkol. Čin. Výrazný čin, který zaznamená celý svět a který lidstvo vyburcuje k dalším činům.“ „To by stačilo,“ ozve se najednou čtvrtý hlas. „Konec, opona, potlesk.“ Potlesk? Stárnoucí herečka vrhla skeptický pohled na režiséra, na své tři kolegy a na pár diváků přítomných na generální zkoušce moderní německé hry. To sotva. Úspěchem bude, když je večer při premiéře nevypískají. Vyšla na ulici a nadechla se voňavého vzduchu. Právě kvetou lípy. Nepokoje na Balkáně, vykřikuje kamelot s náručí plnou novin a z hlavní ulice sem doléhá veselé cinkání tramvaje. Čerstvý absolvent univerzity pan von Osten zalitoval, že si pro své poslední dopoledne v Berlíně nenašel lepší program. Ale teď už je pozdě. Odpoledne se vrací domů na Fehmarn.

(2) Sobota, 1911

Slečna Božena vyjde na dvůr statku. Fouká studený vítr, jako by podzim už napřahoval ruku k zimě, ale přitom léto teprve začíná. Božena se zachvěje, zastrčí si uvolněný pramínek černých vlasů za ucho a zimomřivě si zapne kabátek. Přiléhavý kabátek je Boženě trochu těsný. Měla by přes prázdniny zhubnout, aby jí to ve svatebních šatech slušelo. Před pár dny přijela ze Švýcarska z penzionátu. Umí německy a francouzsky, naučila se prostírat a aranžovat květiny a hrát na klavír a konverzovat. Vyjde ze dvora ven a rozhlédne se kolem sebe. Lány zelených křenových listů vypadají, jako by se táhly až za obzor. Penzionát v horách a to, co se tam naučila, je najednou neuvěřitelně daleko. Užij si poslední prázdniny, vybízí ji maminka, ale Božena neví jak. Má navštěvovat staré kamarádky z Malína a obdivovat jejich chotě a dětičky, nebo psát dopisy kamarádkám z penzionátu, které se rozjely na prázdniny domů, do celého světa? Božena píše, ale ne dopisy. Má zápisník a do něj si ukládá všechno, co ji napadne. Jak žijí kamarádky v Malíně, které nenavštěvuje a kterým neurčitě závidí, a jak žijí spolužačky ve světě, kterým nepíše a kterým závidí o něco určitěji. Závidí jim, protože ony žijí, a ona jenom píše. Píše tajně a závidí zbytečně. Ve skutečnosti by měla dělat něco úplně jiného: chystat se na svatbu. Svatba se blíží a Božena začne už brzo také žít. Na velkém stole v parádním pokoji (maminka mu někdy říká salon) leží otevřené noviny. Božena ví, že by je měla složit a přichystat pro tatínka, aby si je mohl po obědě přečíst. Chystá mu noviny každý den, ale dneska možná nemusí. Dnes je v nich otištěné její svatební oznámení:

Velkostatkář Ferdinand Bradáč s chotí oznamují sňatek své dcery Boženy a posádkového lékaře MUDra Karla Čížka, jemuž bude požehnáno v chrámu svaté Barbory v Kutné Hoře… Noviny jsou rozevřené na stránce se svatebním oznámením, ale Božena stránku každou chvíli otočí. Přeskočí i další, kde je inzerát na jejich novou odrůdu křenu Malínský bělobradý vousáč, Maliner Weissbrat. Ta byla na oborové zemědělské výstavě v Německu oceněna stříbrnou medailí. Tatínek v novinách inzeruje pravidelně. Božena se zasměje. Jméno nového křenu vymyslela ona. Víc by se jí líbil bělovousý bradáč, ale na takové legrácky si tatínek nepotrpí. Pak rychle otočí na další stranu. Právě kvůli ní do novin celé dopoledne zírá, nedokáže se přinutit, aby šla něco dělat. Žehlit ubrusy, leštit příbory, rozdělovat cukroví, které je třeba roznést po sousedech. Cukroví není mnoho a svatba nebude velká, taková, na jakou by měla jediná dcera z velkostatku nárok. Dlouhatánskou bílou vlečku, zástup družiček ani kočár tažený párem kladrubských běloušů slečna Božena mít nebude. Se svatbou se trochu spěchá. Nedávno se odhodlala a zeptala se maminky, jestli by se svatba „nemohla ještě odložit?“ Zašeptala to tak tichounce, že ji maminka sotva slyšela. Ale slyšela a vyčítavě se na ni podívala. Božena sama ví, že nemohla. Svatba se koná právě teď a tak narychlo proto, aby mladá paní mohla následovat manžela do jeho nového působiště. Daleko na jih, do Tuzly. Jméno Boženu děsí: Tuzla tuze zlá, tuze zlá Tuzla v daleké Černé Hoře. „Copak ti není Karla líto?“ zeptala se maminka vyčítavě. „Vždyť by mu bylo samotnému na Balkáně smutno.“ „Copak ty se netěšíš?“ přidala se k ní babička. Právě babička na svatbu nejvíc naléhá, jako by se bála, že Božena zůstane na ocet. „Ale těším,“ přikývne Božena rychle, i když neví, na co by se vlastně měla těšit. Na ty tucty košil a povlečení a ubrusů, porcelánových talířů, broušených sklenic a alpakových příborů,

o nichž babička mluví pořád dokola, jako by svatba byla právě kvůli talířům, sklenicím a ubrusům, které se naskládají do truhel, naloží na dráhu a pošlou do města jménem Tuzla, tuze zlá. Rychle otočí list novin na předposlední stranu a už poněkolikáté si přečte titulek sloupku v pravém dolním rohu: Svěží dílko o šťastném dětství. Četla ten sloupek už tolikrát, že ho brzo bude umět nazpaměť: Rodičům, kteří hledají dobré české čtivo pro svá dítka, by neměla uniknout prvotina Dvě štěbetalky, jejíž autorka (či snad autor?) se skrývá za záhadným pseudonymem Fringilla. Přímočarý příběh dvou dívenek, prožívajících prázdninová dobrodružství na statku, je ozvláštněn sociálním a do určité míry také národním napětím – jedna je dcera prostého českého venkovana, otcem té druhé je dvorní rada z Vídně. Autorka svým dětským čtenářům nenásilně ukazuje, že to největší bohatství si nosíme v srdci. Když si Božena sloupek přečetla dnes ráno poprvé, zarazila se. O tom její knížka přece není. To, že je jedna holčička z Vídně a druhá z Čech, v příběhu nehraje žádnou roli. Obě jsou Češky, tak jaképak národní napětí. O tom nepsala! A o bohatství taky ne – ani v srdci, ani v truhlách. Dvě holčičky tráví prázdniny na statku. Přes den pomáhají v kuchyni a při žních, ale v noci se ve snu vždycky octnou někde na druhém konci světa. U indiánů a na pirátské lodi a v rozpálené Africe a uprostřed zasněžených pustin v Laponsku a na opuštěném ostrůvku v Baltském moři… A nakonec zjistí, že doma je to přece jenom nejlepší. Ale pak vzala sloupek na milost. Někdo si její povídku přečetl a líbila se mu natolik, že o ní napsal do novin. Copak to je málo? Maminka s tatínkem nevědí, že napsala knížku, a že dokonce našla nakladatele. Nebyla si jistá, jestli by se jim to líbilo. Ani Karlovi by se to možná nelíbilo. Právě proto si vymyslela pseudonym. Fringilla. Karel asi neví, že latinské slovo znamená nejen pěnkavu, ale i jeden druh malého čížka.

Otevřely se dveře. Rychle nalistovala zpátky stránku se svatebním oznámením a otočila se. „Karle!“ vydechla překvapeně – a pak se rozhodla. Karel je vážený člověk, lékař, o deset let starší než ona. Božena neví, jestli ho miluje, a netuší, na co doktor Čížek myslí. Co se skrývá za jeho tmavohnědýma očima? Láska, něha, soucit, chtíč, nebo smutek? Ale doktor Čížek bude už brzy její manžel a ona před ním nebude nic tajit. „Karle, podívej se, co o mně napsali,“ přitáhla noviny blíž, ale místo svatebního oznámení nalistuje předposlední stránku. „Tady,“ ukáže na sloupek. Ví, že jedná nevhodně a zbrkle. To, že píše, mu přece chtěla říct až později. A jen tak mimochodem, jako něco, čemu se nemusí přikládat velká vážnost. Ne se začít naparovat teď, před svatbou. Přesto se nemůže dočkat, až její ženich těch několik řádků přečte a zvedne k ní oči.

(3) Neděle, 1913

Muž vyšel z nízkého domku. Zhluboka se nadechl. Čistý vzduch ho osvěžil po dlouhém večeru v zakouřené místnosti, ale jinak úlevu necítil. Dvě hodiny po půlnoci. Někde v dálce zaštěkal pes, nebo možná zavyl vlk v říční zákrutě, kam nikdo nechodí. Byla hluboká noc, teplá jarní noc, všude kolem vládl klid a mír, městečko se důvěřivě schoulilo ve tmě, aby si odpočinulo od rušného světla dne. Muž se přesto opatrně rozhlédl. Nikoho neviděl, ale neuklidnilo ho to. Vykročil po prašné cestě směrem k centru, ale i pak se každou chvíli zastavil a ohlédl do tmy, jestli za sebou neuslyší cizí kroky. Odešel první, a to je vždycky nebezpečné. On odešel, ale ostatní ještě zůstali. Aby nevzbudili pozornost, aby nešli všichni

tři zároveň – ale opravdu jenom proto? Ostatní si už jen vykouří pár posledních cigaret a vypijí pár posledních skleniček rakije, prohodí pár nepodstatných vět. O městečku, o císaři, o počasí, o ženských nebo o mohamedánech – ale může si být jist, že u toho zůstane? Jistě na něm byly vidět pochyby. Je to vražda, nebo nutný čin, který zachrání svět před větším zlem? Co když si ostatní právě teď povídají o něm? Uvažují, co s ním mají udělat, aby nepromluvil, aby ho pochybnosti nedohnaly k nějakým nepovolaným uším? Na četnickou stanici, ke stolu opilců do hospodské vřavy, kde každý blábolí v bláhové naději, že ho nikdo neposlouchá, ke zpovědi do katolického kostela. Možná by to měl doopravdy udělat. Dřív než bude pozdě. Pozdě na všechno. Pochybuje, ale nemá o svých pochybách s kým promluvit. Je úplně sám. Přikrade se do pronajatého pokojíku v nízkém domku na druhém konci městečka, tiše, aby domácí nemohli později říct, v kolik hodin přišel domů. Zítra ráno odjede vlakem do hlavního města a tam bude čekat na další pokyny. Na rozkaz, který možná přijde zítra, možná za rok a možná za dva. Ve velkém městě se už nebude muset tolik bát, ale i tam bude sám, tak jako všude, tak jako teď, sám v noční tmě, sám v moři zoufalství. Ne, v moři ne. Moře je čisté a nekonečné a hrdé, a on je sám ve špinavé kaluži zoufalství jménem Tuzla. Ústa má vyschlá po tabáku a rakiji, ale hlavně se bojí být sám. Bojí se sám sebe, toho, co udělá a co ne. Když nikoho nepotká. Jinou lidskou bytost. Zmalovanou a opilou prostitutku, tuláka, kterého vlčí vytí vyhnalo z rákosí u řeky, nebo třeba i policajta, nenáviděného rakouského policajta. Znovu se ohlédl, jestli za sebou neuslyší kroky. Blouzní? Přeje si potkat policajta? Copak se doopravdy zbláznil? Policajt by ho přece zastavil a legitimoval a on by ho musel zabít. Neměl by jinou možnost, ale celou akci by tím zhatil. Člověka nepotkal, ale zahlédl před sebou světlo. Osvětlené okno v prvním patře jednoho z těch blahobytných vysokých

domů kousek od náměstí, v nichž bydlí rakouští úředníci. V domě s balkonem podpíraným dvěma mořskými pannami. Přemýšlí, co se za tím oknem asi děje, kdo tam svítí uprostřed noci? Svědomitý úředník, který nemůže spát a čte si oběžníky z Vídně? Nebo jeho žena? Vyklouzla z manželské postele, z objetí, které ji už dávno netěší, rozsvítila světlo v kuchyni a čte román o lásce, jakou nikdy nepozná? Nebo za tím osvětleným oknem sedí několik mužů a také osnují plán, jak zachránit svět, zrovna tak jako oni? Právě v domě rakouských úředníků, protože pod svícnem je tma. Vtom se okno otevřelo a muž uslyšel pláč. Dětský pláč a vzrušené, radostné hlasy, ženský a mužský. Vzápětí z domu vyklouzla žena. Ostražitě se rozhlédla, jako by se bála, a bodejť by se nebála, co hledá samotná ženská v noci na ulici – a vtom mu to došlo. Žena ho spatřila. Zaváhala, co dělat. Má se vrátit zpátky, dovnitř, nebo… Prohlédla si ho, zřejmě se rozhodla, že mu může věřit. Vypadal jako slušný člověk, student. „Je to kluk!“ potvrdila jeho domněnku. Skutečně je porodní bába, která se vrací od porodu. „Právě jsem přivedla na svět kluka. Syna toho českýho doktora. Dovedete mě domů?“ zeptala se a hned se do něj zavěsila, bez ptaní. „Nikoho se mnou neposlali, nemají koho, služka k nim chodí jenom přes den. Doktor, a nemá ani služku, dokážete to pochopit? Nebo možná šetří, aby odsud mohli co nejdřív vypadnout a vrátit se domů. To víte, Češi!“ zasmála se a dál pomlouvala. Doktor umí léčit, ale škudlí penízky, a ta jeho panička pořád jenom sedí doma a něco čmárá na papír. Divný lidi! „Ale kluka mají pěknýho, ten se v životě neztratí,“ vzala pak českou rodinu na milost. „Tady musíme odbočit,“ řekla na příštím rohu a zmizeli v noční tmě. Po očku, nenápadně si ji prohlédl. Mele jako nějaká stará tetka, ale je mladá. Přes lehký plášť cítí její teplé tělo. Raduje se, že není sám, že potkal někoho, kdo od něj odehnal zlé myšlenky, a ještě ten narozený kluk, to je

dobré znamení, důkaz, že to, do čeho se namočil, je správné. Ale víc myslí na to, že porodní bába vedle něj není jenom lidská bytost, ale taky žena, možná mladá a hezká a možná osamělá, stejně jako on. Přemýšlí, co se stane, až dojdou k brance její zahrádky. Jestli mu zdvořile poděkuje za doprovod a pošle ho domů, nebo ho pozve dál, přitiskne se k němu a bude ho líbat a vděčně a opojeně mu šeptat do ucha: „Dragane!“ Ne. Obejmout ji může, jméno jí říct nesmí. V tiché uličce se najednou ozvalo zašustění křídel. Překvapeně se zastavil. Jací ptáci létají uprostřed noci? Netopýři? Zvedl hlavu, rozhlédl se, ale nic už nevidí ani neslyší, noční ulička se znovu ponořila do ticha, rušeného jen nekonečným proudem ženina švitoření. Nevidí, že dva tvorové, co vypadali jako malí ptáčci, prolétli nad uličkou a prázdným čtvercem náměstí a usadili se na římse domu, v němž pořád svítí světlo do noci. Nevidí je a neslyší jejich tichoučké štěbetání, kterému nemůže nikdo rozumět, ani ten, kdo by se octl úplně blízko, blizoučko. „Kdo se o něj postará, ty, nebo já?“ „Neblázni! Ten se teprve narodil, nic o něm nevíme. Jsme tady omylem, zapomněls?“ „Nezapomněl, ale když už tady jsme…“ „Nech toho! To tě nesmí ani napadnout. Radši vymysli, co uděláme zítra. Jestli ho ochráníme, nebo ne!“ „Koho?“ „Ty jsi fakt blázen! No přece tamtoho. Zítra! Snad víš, co se s ním má stát!“ „Co se s ním má stát, to se s ním stane. Kašlem na něj. Je dospělý, tak ať žije dál a dělá si, co chce. Aspoň zatím,“ řekl jeden ze dvou tvorů, co vypadali jako netopýři, nebo nějací jiní malí ptáčci. Jeden byl hodný a ten druhý zlý. Byli si tak podobní, že se nedalo poznat, kdo je kdo, jen jeden byl o maličko menší a druhý o trošičku větší. Pak se vzpurně zasmál, vlétl do otevřeného a osvětleného okna, vklouzl do postýlky, kde miminko

poprvé ve svém životě usnulo, otřel se mu jemně o tvářičku, a než ho maminka zpozorovala a začala křičet, už byl dávno pryč.

(4) Pondělí, 1914

Je pondělí odpoledne. Začíná týden, začíná léto, brzo začnou prázdniny. Lojzík s Terezkou jdou ze školy a cestou trhají třešně. Na horním poli zlátnou klasy, ale do žní je ještě několik týdnů. V zatáčce děti odbočí doprava, seběhnou po cestě dolů a jsou doma. Statek se rozložil ve stráni táhnoucí se od silnice až dolů k rybníku. Stráň je nekonečná, jako by se před očima vlnila. V rohu u plotu roste vysoký jasan s dvěma větvemi, rukama vztyčenýma k nebi. Ještě chvíli poroste a pak ho porazí, rovné dřevo je dobré na voje. Děti hodí školní tašky za dveře do světnice a vyběhnou ven. Lojzík popadne hrábě a běží na louku dole pod strání pomáhat čeledínovi Toncku Bukačovi obracet seno. Ráno rozhazovat, přes den obracet a večer kopit a tak pořád dokola, než tatínek zapřáhne koně do vozu, přijede pro seno a odveze ho do stodoly. Terezka se rozběhne k altánku pod rozložitou třešní. Se senem pomáhat nemusí. Když jsou na statku letní hosté, měla by se starat o jejich holčičku. O Johanku z Vídně. Johanka je malá a Terezku to s ní moc nebaví, ale je ráda, že nemusí chodit na sena s Tonckem, protože se na ni divně dívá a ona se za to stydí. Terezka! Konečně! Johanka radostně vyskočí od stolu, přitom do něj strčí, stůl se zakymácí, káva v porcelánových šálcích se hrozivě napění, už to vypadá, že vystříkne do mističek s jahodami a smetanou, nebo v horším případě dámám na šaty. „Johanko!“ napomene ji maminka, paní radová Elingová

z Vídně. „Moc se jí tady líbí,“ prohodí, jako by chtěla dcerku a její zbrklost omluvit. Johance je teprve pět, je bleďoučká a tady na venkově je doopravdy šťastná. Na rozdíl ode mě, povzdychne si paní Elingová v duchu. Nechtěla odjíždět z Vídně na letní byt tak brzo, vždyť ještě ani nezačaly prázdniny. A už vůbec ne sama, ale manžel neví, kdy dostane dovolenou. Na ministerstvu je plno práce. „A vaši Terezku úplně zbožňuje!“ řekne. „To jsem ráda,“ usměje se Terezčina maminka, statkářka, panímáma Masopustová, a pak si dodá odvahy. „Nevzali byste Terezku k sobě do Vídně? Načas, až bude větší. Aby se naučila vařit. Šlo by to?“ zeptá se. Terezčina budoucnost jí už dlouho dělá starost. Dcera je statná a urostlá, měla by zastat spoustu práce, ale je nešikovná, všechno jí padá z ruky. Hlavu má dobrou, i pan učitel to říká, ale k čemu je holce chytrost. Snad se ve Vídni naučí aspoň vést domácnost. „Proč by to nešlo,“ přikývne paní Elingová trochu rozpačitě. Tady v Čechách si všichni myslí, že mají ve Vídni málem palác plný služebnictva. Kdyby věděli, v jak malém bytě bydlí a v jaké čtvrti a jenom s jednou služkou… Ale Terezce je teprve dvanáct, tak proč si dělat starosti. „Terezko, dávej na Johanku pozor,“ zavelí panímáma Masopustová dcerce, chce se odvděčit. „A taky na Karlíčka.“ „To ani nemusí,“ řekne mladá paní Božena Čížková. Vstane od stolu a popojde ke kočárku. Kočárek stojí na plácku pod altánkem, od něj vede cesta dolů přímo k rybníku, a v kočárku spinká její chlapeček. Božena neví, proč se tady vlastně octla. Manžel ji poslal do Čech už na začátku června. V Tuzle začaly kolovat divné řeči. O teroristech, o nepokojích. Radši ať je se synem v bezpečí na statku v Malíně, on za nimi zanedlouho přijede na dovolenou. A včera se maminka zničehonic sebrala, že pojedou s tatínkem do Jihlavy. Tatínek tam jede obchodně, a ony dvě aspoň navštíví maminčinu sestřenici v Březině a ukážou jí Karlíčka. A právě u té tety Masopustové teď jsou. Božena se usměje na Terezku s Johankou, které sedí s hlavami u sebe a povídají si. „Dáš

na něj pozor, viď,“ řekne spíš proto, aby si Terezka připadala důležitá a aby jí nebylo líto, že není tak křehká a nemá tak světlou pleť jako holčička z Vídně, a pohladí ji po vlasech. Nejradši by si tu scénu hned zaznamenala, ale nemá s sebou zápisník. Vrátí se do altánku a vidí tam další dámu. Je asi stejně stará jako ona, ale štíhlá jako proutek, pomyslí si Božena závistivě. Jí se od porodu pořád nedaří zhubnout. Vedle dámy sedí asi tříletá holčička, která jí není vůbec podobná. Hnědé vlasy, tmavé oči, mračí se a cumlá si palec. „To je paní von Osten,“ představí ji hned teta Masopustová. Uctivě, protože když je někdo von, úctu jistě zasluhuje. „Je tady jenom do zítřka, manžel vyřizuje nějakou záležitost v Brně. Paní von Osten mluví jenom německy. A dceruška se jmenuje… jak se jmenuje?“ zeptá se dámy německy. „Lina,“ odpoví paní von Osten. Nemůže si na to jméno zvyknout. A na to dítě taky ne. Bude se jmenovat Lina, oznámil jí manžel, neptal se, nečekal na její názor. Paní von Osten by už nejradši byla zpátky doma, na ostrově Fehmarn. Vidět majáky, vdechovat mořský vzduch a slyšet, jak se vlny tříští o břeh. „Lino, jdi si za dětmi hrát,“ vybídne teta Masopustová holčičku německy, a pak křikne na Terezku česky: „Dej na ni pozor! A mluv na ni německy.“ Dámy dojedly jahody se šlehačkou a dopily kávu. V altánku zavládne rozpačité ticho, jako by se jim kvůli Němce nechtělo přecházet do jiného jazyka. Statkářka vezme do ruky konvici, aby jim dolila, ale konvice je prázdná. Chce zavolat na Terezku, ať doběhne do kuchyně pro další – ale vtom dolehne do altánku křik. Zoufalý nářek. Dámy vyskočí. Kočárek se rozjel a teď se řítí po cestě dolů rovnou do rybníka. „Pomoc!“ vykřikne Božena a rozběhne se za kočárkem, jako by jejího chlapečka mohlo ještě něco zachránit. „Pomoc!“ křičí, jako by nářek mohl odvrátit to, co se v příští chvíli stane: Karlíček se utopí, zavře se nad ním voda.

A pak, najednou, se kočárek jakoby sám od sebe na břehu zastaví. „To je zázrak,“ vydechne Boženina maminka a v duchu se zařekne, že k sestřenici Masopustové už v životě nepřijede. Vždyť to jejího vnoučka mohlo stát život! Ostatní ženy se rozběhnou k dětem. Holčičky stojí na plácku a brečí. „Co se stalo?“ zeptá se paní radová Elingová, chytne Johanku do náruče a začne ji chlácholivě houpat. „Mělas na něj dávat pozor!“ rozkřikne se panímáma Masopustová na Terezku a hned jí vlepí pohlavek. Neptá se, kdo za to může, a nevidí dcerčin ublížený, smutný pohled. „Pojď,“ řekne paní von Osten Lině krátce, chytne ji za ruku a vede ke statku. V tom zmatku si nikdo nevšimne dvou maličkých ptáčků, kteří vzlétli z koruny stromu. Nebo to nebyli ptáčci? Seděli na větvi, měli děti poslouchat a rozhodnout se, které komu patří. Ale usnuli a vzbudili se až teď, v poslední chvíli, rychle se rozletěli k dětem, aby se jim stihli otřít o tvářičky a tím si je poznamenat. Někoho andělíček a jiného ďáblíček.

(5) Úterý, 1917

„Ct… cet… ctěný příteli, kone… konečně jsem se na… natrápil… navrátil z dlouhé cesty domů do… do Fis… Fim… Finska….“ slabikuje holčička s námahou z listu papíru. „Čti pořádně! Copak ses to ještě nenaučila? Už ti je šest let!“ rozčilil se pan učitel von Osten. Jak může být jeho dcera tak hloupá, prolétlo mu hlavou zklamání, ale hned ho zahnal. Takové myšlenky si přece zakázal. Jeho krásná světlovlasá mořská panna. A číst se naučí. Má čas, vždyť ještě nechodí ani do školy.

„Naučila, ale…“ Lina začala natahovat, „ale tohle nemůžu přečíst. V knížkách vypadají písmena jinak.“ „Tak si sedni k oknu, tam je víc světla.“ Za oknem svítí oslnivé jarní slunce, ale vítr od moře fouká ještě studený. Lina si poslušně posune židli k oknu. Tatínek ji zase nepochopil. Písmena na papíře vidí, ale nepoznává. To je přece rozdíl. „Při první pří… případno… příležnosti… příležitosti se chrápu… chápu pera, abych vám…“ Ne, vůbec jí to nejde, a přitom se tolik snaží. Nejenom písmena vypadají jinak. I slova jsou na tom papíře divná, taková se doma ani neříkají. „Dej mi to!“ Pan řídící učitel von Osten dceřino neumělé slabikování nevydržel a nevýchovně jí vzal dopis z ruky. „Radši jdi pomoct mamince do kuchyně.“ Doma i ve škole si občas uvědomuje marnost veškerého snažení. Proč vychovávat děti, když se kolem hroutí svět? Dobře ví, že každým dnem může dostat povolávací rozkaz. Na frontu, do zákopů. Pokud válka do té doby neskončí. To by bylo možná ještě horší, protože už teď je čím dál jasnější, že pro Německo válka neskončí dobře. Ale povolávací rozkaz není jediné pozvání, které očekává. Nasadí si brýle a čte dopis od Fina, jehož nedávno provázel po ostrově. Sečtělý a vzdělaný člověk, a svým způsobem i milý, i když německy mluvil… dost hrozně, řečeno bez servítků. Snad píše lépe, než mluví, pomyslel si pan učitel von Osten a pustil se do čtení. …z celého srdce poděkoval za pohostinnost, jíž jsem se mohl při pobytu na krásném ostrově Fehmarn těšit. Naše procházky borovicovými lesy, pohledy ze skalnatých útesů na mořské vlny, vzduch a vítr, v nichž jsem cítil odvěkou svobodu, to vše mi bylo zvláštním způsobem blízké, a přece vzdálené. Někdy jsem se cítil, jako bych byl doma ve Finsku a procházel se u moře v Helsinkách, a jindy zas jsem se ocital v cizím, tajuplném, leč lákavém světě hrdých Nibelungů. Nejvíc na mě zapůsobil, jak ovšem

jistě tušíte, náš výlet napříč ostrovem až na jeho druhý konec, na větrnou pláň, prostoupenou duchem našeho bratrství. Tehdy jsem si uvědomil, že přes všechny historické i současné konstelace a mystické bohatství ducha Východu patříme my Finové k svobodnému západnímu světu rozumu. O tom si však řekneme více, až Vám okolnosti umožní navštívit mne, moji paní a tři synky v Helsinkách, což jste mi slíbil. Doufám, že Vás bude moct doprovodit i Vaše paní choť a Vaše roztomilá dceruška Lina. Nemohu zapomenout na její srdceryvný pláč, když jste mi vyprávěl legendu o vdově po fojtovi, kterého zavraždili ostrované, protože už nemohli dál snášet jeho tyranii. Soucit nevinné dívenky mě dojal, a já jen doufám, že bytosti tak citlivé bude svět vždycky ukazovat jen vlídnou tvář. Vyřizuji též nejvřelejší pozdravy od své paní. Dal jsem Vám jednu z mnoha jejích knih pro děti i se stručným německým překladem, pro případ, že by se před Vámi čistě náhodou objevila možnost ukázat ji některému z německých nakladatelů. Moje paní by byla velmi šťastná, pokud by se její dílo stalo vlnkou ve vznešeném proudu velké německé literatury. S mnoha vřelými pozdravy Vám oddaný… Otto Manninen. Ano, německy skutečně píše mnohem lépe, než mluví, pomyslel si pan řídící učitel von Osten. Pokud si nedal dopis přeložit. On sám ovšem neumí finsky vůbec, a ani by ho nenapadlo se ten prazvláštní jazyk učit. Taková hatmatilka! Hned je poznat, že nemůže pocházet odjinud než z Východu. Mají spolu opravdu tolik společného, jak Fin píše? Přesto jsou bratry ve zbrani, i když ve Finsku se o tom ještě nesmí veřejně mluvit. Pan von Osten dobře ví, co Fin myslí tím výletem napříč ostrovem, i co znamená větrná pláň prostoupená duchem bratrství. Cvičí se tam horští myslivci. Až přijde čas, zasáhnou a vybojují Finsku svobodu. Ale zatím Finsko pořád ještě patří k nepřátelské říši, a kdyby byl pan Manninen konkrétnější, mohlo by se mu to stát osudným.

Čas svobody ještě nenastal. Snad až skončí tahle velká válka. Finsku konec války možná přinese naději a snad i tu kýženou samostatnost, ale co přinese Německu? Zatoužil po schůzce, aby si o tom mohl popovídat s ostatními. Předestřít jim svoje názory a představy a vyslechnout jejich. Ale za války se schůzky konaly výjimečně. I mnohem nevinnější hovory u krbu by se teď mohly chápat jako velezrada. Zachvěl se – a uvědomil si, že v pokoji je doopravdy chladno. Za oknem sice září jásavé jarní slunce, ale vítr je pořád ještě ledový. Nemůžou si dovolit tady topit, teď za války ne. Složil dopis a uložil ho do psacího stolu. Vstal, zavřel za sebou dveře vymrzlého pokoje a udělal pár kroků přes chodbu do kuchyně. Jako by se octl v jiném světě. Lina si hraje u roztopených kamen a manželka chystá chudou válečnou večeři. Cítí, jak se mu tělem rozlévá blaženost. Nejenom z tepla a vůně husté polévky, bublající na kamnech, ale z toho, že je doma, s ženou a dceruškou, že nedostal povolávací rozkaz ani to druhé pozvání. Sklonil se k Lině. Zřejmě si stavěla domeček. Čtyři polínka místo zdí, a na ně se snažila postavit rozevřenou knihu jako střechu. Knihu? Přesně takové věci nehodlal trpět, ani za války ne. Knihy jsou na čtení, ne na hraní. „Co to máš?“ zeptal se laskavě. Blažený pocit pořád trval, nedovolil mu, aby se jako obvykle rozčilil. „S knihami si hrát nesmíš, už jsem ti to přece říkal. Zítra ti udělám střechu z…“ zaváhal, kde najde něco, co by se za střechu hracího domečku hodilo tak dobře jako rozevřená kniha, otočená hřbetem vzhůru, „…z mechu, najdeme nějaký v lese,“ napadlo ho nakonec. Vzal knihu do ruky. Lina se skrčila u kamen a bázlivě ho sledovala. Anni Swan, Tottisalmen perillinen, četl nesrozumitelný název v cizím jazyce. To je přece kniha, kterou napsala manželka toho Fina. Ano, říkal mu, že píše pod pseudonymem nebo dívčím jménem, nechce dělat manželovi ostudu. I když Fin nevypadal, že by se za ženino psaní styděl. Naopak, zdálo se, že

je na manželku spisovatelku hrdý. Do omrzení mu vyprávěl děj jejích knih. Při jeho lámané němčině to bylo skutečné utrpení. „Pojďte ke stolu,“ zavelela paní von Osten. Postavila na stůl košíček s několika krajíci chleba a do talířů nalila kouřící polévku.

(6) Středa, 1918

„Já jsem Tereza. Od Masopustů. Maminka vám psala. Z Březiny,“ řekla Terezka zajíkavě, když se po dlouhém zvonění konečně otevřely dveře. Je to skutečně paní Elingová? Doma vídala dámu nastrojenou v šatech a v klobouku, a teď před ní stojí pohublá prostovlasá osoba v zástěře. Paní Elingová Terezu konečně poznala, ale dívá se na ni, jako by viděla strašidlo. „Dítě, co tě to napadlo? Tys mi tady ještě scházela!“ povzdechla si. Žádný dopis nedostala. A i kdyby ano, odpověděla by, ať Terezku teď do Vídně neposílají. Je přece válka! Jak je něco takového mohlo vůbec napadnout? Ona strčila Johanku radši k příbuzným na venkov, aby byla v bezpečí a měla dost jídla. „Tak pojď,“ poodstoupila, aby Tereza mohla projít dovnitř. „Na noc tě nevyženu, ale zůstat tady nemůžeš.“ Tereza s úlevou vešla dovnitř. Zůstat tady nemůžeš, řekla paní Elingová, ale Tereza ví, že musí, že se naopak nemůže vrátit domů. Žádný domov už nemá. Tatínek padl hned na začátku války a na jeho místě se teď roztahuje Toncek. Bez něj bych se o statek postarat nedokázala, ani o vás, řekla jí maminka, jako by se za čeledína omlouvala, když od tatínkovy smrti neuplynul ještě ani rok. Ale Toncek se staral jenom o to, jak prodávat

jedno pole za druhým. A Tereza se ho bála. Jeho očí a jeho rukou, když se potkali v síni nebo v chlévě. Na lednový mráz ji nevyžene, ale kam ji dá? Paní Elingová už má takovýchhle ztracených holčin plný byt. Pronajímá jim pokoje a servíruje k snídani náhražkovou kávu, ale jinak se o ně nestará. Kdy která odchází a kdy se vrací domů a jestli se vrací sama. Co jsem měla dělat, brání se v duchu manželovým výčitkám, musela jsem se nějak protlouct. Musela jsem přežít. Ale neví ani, jestli přežil manžel. Už několik měsíců od něj nedostala dopis. Jenom pokojík pro služku je prázdný, za války si služku nemůže dovolit. A kupodivu se pro Terezku najde i práce. Bude pomáhat v kuchyni v hospodě na rohu. Jednou večer se za dveřmi rozezněl zvonek. Tereza otevřela. Za dveřmi stála domovnice a za ní voják v uniformě. „Tenhle pán hledá sestřenici,“ řekla domovnice a významně se ušklíbla, aby bylo každému hned jasné, co si o takových sestřenicích myslí. „Slečna Vojanovičová už tady není. Odjela domů na Balkán,“ objevila se v předsíni paní Elingová, ale mladý pán ve slavnostní uniformě ji skoro neposlouchá. Nemůže spustit oči z Terezy. „Ty jsi tak krásná! Ty si taka lepa,“ zašeptal německy a pak ještě jazykem, kterému napůl rozuměla a napůl ne. Usmála se. Usmála se snad poprvé od té doby, co přijela do Vídně, a zachvěla se blažeností, jako by ji někdo pohladil. Nikdo jí nikdy neřekl, že je krásná. Naopak, všichni jí vyčítali, že je velká a hřmotná a nešikovná. Ale teď najednou krásná byla. Ten vysoký a hezký voják v uniformě by jí přece nelhal. Proč by jí lichotil, kdyby to nemyslel vážně? „Pojď se mnou na procházku,“ řekl jí německy a pořád se na ni díval. Podobně jako Toncek, ale přitom úplně jinak. Krásně. „Nemůžu,“ znovu se blaženě usmála a zavrtěla hlavou. Slušné holky přece nechodí s cizími vojáky večer po procházkách. „Paní Elingová mě nepustí,“ dodala, aby si voják nemyslel, že s ním nechce jít. Chtěla by, ale nemůže.

Skoro celou noc na něj myslela, a nazítří už s ním na procházku šla. „Vezmeš mě s sebou dovnitř?“ zeptal se, když se pomalu vraceli domů. „Kam dovnitř?“ zasmála se. Proč se tak legračně ptá? Sám musí vědět, že to nejde. A jí stačí se s ním procházet. „Co tady ve Vídni děláte?“ odvedla řeč jinam. Vojáci jsou přece buď na frontě, nebo doma na dovolené. „To ti nemůžu říct. Mám tady tajné poslání,“ odpověděl jí a neusmál se u toho. „Ale zítra se vracím na frontu a tam mě třeba zabijou.“ „Už zítra?“ polekala se, že ho už neuvidí. Objal ji, jako by na ní to leknutí poznal, jako by i ve tmě viděl, jak zbledla. „Ty si taka lepa,“ zašeptal zase tím napůl srozumitelným jazykem a políbil ji na rty. „Vezmi mě s sebou dovnitř.“ Věděla, že se to nesmí, a když za ní stoupal po schodech, trnula strachem, aby se nikdo nevzbudil. Bála se, ale ještě víc se chvěla radostí a blažeností. Nejasná předtucha, že se něco krásného stane, se změnila v rozkoš, žhavé mravenčení, které stoupalo od palců na nohou až nahoru, až k srdci a k očím a do duše. Proto se nebránila, když jí vyhrnul sukni, položil ji na úzkou tvrdou postel a lehl si k ní. A nebránila se ani pak, když rozkoš vystřídala bolest a když se na bílém prostěradle objevily rudé kapky krve. Bolest i rozkoš skončily, zůstala jenom radost. Dragan ležel vedle ní a hladil ji po tváři. „Hvala, hvala, hvala,“ šeptal jí, překvapený, že ho opravdu vzala dovnitř, a dojatý a pyšný, že byl její první. Ani se mu od ní nechce odejít, ale musí. Má nejvyšší čas. Schůzka, kvůli které do Vídně přijel, za chvíli začne. Tereza se šťastně usmívala té chvále a nesměle ho hladila po vlasech. „Dragane,“ zašeptala několikrát tiše, jako by se s tím jménem chtěla pomazlit, Dragane, drahý.

„Čekej na mě. Když na mě budeš čekat, tak mě nezabijou, a až bude po válce, tak se pro tebe vrátím a odvedu si tě domů, k nám, do Slovinska. Do Ptuje. Na kopci je hrad a pod ním teče veliká a dravá řeka Dráva,“ zašeptal jí pak, rychle se oblékl a byl pryč. Dragan Vojanovič sám nevěděl, proč té malé holce něco slibuje. Nemyslel už na ni ani na to, co jí říká. Dneska v noci si vyzvedne tajnou zprávu, s tou odjede na Balkán, tajně ji předá a odtamtud se vrátí s další tajnou zprávou. Kdyby ho chytli v nesprávné zemi, zabili by ho, ale Dragan se nebojí. Riskuje život pro velikou věc. Pro vznik nové, svobodné země. „Tys nějak ztloustla,“ mrkla na Terezu jednoho dne kuchařka. „Copak na tobě paní nic nepoznala? Musíš si od toho dát pomoct, jinak tě vyhodí.“ „Od čeho pomoct?“ zeptala se tiše. Byla v ní malá dušička. Už nějaký čas tušila, že se stalo něco, co nepůjde odestát. Ale až teď se uviděla zkušeným okem protřelé kuchařky a pochopila, co se stalo. Čeká dítě. Ale to přece nejde! Dragan jí slíbil, že si pro ni přijde. Žije v ní malá dušička, nemůže si od ní dát pomoct. Byl by to hřích, nemůže to Draganovi udělat. Musí na něj počkat, válka každou chvíli skončí. A musí na něj počkat tady, jinde by ji nenašel. „Ale tady zůstat nemůžeš,“ řekl jí hospodský, když se o Terezině těhotenství dozvěděl. „Ty budeš chovat?“ vytřeštila na ni paní Elingová ohromeně oči o pár dní později. „Holka nešťastná, že tys byla s tím balkánským vojákem! Vždyť ti je sotva šestnáct! Ale tady zůstat nemůžeš. Chci přivézt Johanku. Válka už snad brzo skončí a manžel se vrátí domů.“ „Ale kam mám jít?“ zeptala se Terezka nešťastně. „Dragan si pro mě určitě přijede, slíbil mi to! A jestli mě tady nenajde…“ Paní Elingová se na Terezu soucitně podívala. „Musíš se vrátit domů, kam jinam,“ rozhodla a dokonce jí koupila jízdenku. Ať je pryč, dokud vlaky ještě jezdí.

Maminka stojí na žebříku a trhá švestky. „Terezko!“ zaraduje se v první chvíli, ale hned nato se zachmuří. Nemůže ji tady nechat. Bez muže a s dítětem. A s Tonckem. Ví, že se za Toncka musí co nejdřív vdát a napsat na něj statek. Jinak ji opustí a najde si nějakou mladší, bohatší nebo štědřejší. Uvědomuje si, že ji Toncek chce kvůli statku. Ale kvůli lásce taky, namlouvá si. „Terezko, tady nemůžeš zůstat. A s děckem už vůbec ne!“ řekne rychle, dřív než si to rozmyslí a začne se za sebe stydět. „Já tady nechci zůstat,“ odpověděla Terezka. Já tady chci jenom počkat, než si pro mě přijede můj ženich. Má ve Vídni tajný úkol, ale až válka skončí, odvede si mě s sebou do města, kde teče veliká a dravá řeka Dráva, chtěla maminku obměkčit, ale mlčela. Nebude se doprošovat. „Přijela jsem si jenom pro svoje věci,“ řekla odměřeně, i když neví, pro jaké věci a jak by je asi odvezla až někam daleko k řece Drávě do města Ptuj. A pak tam najednou je. Přijde ke zdobené bráně velkého domu kousek od náměstí, sáhne po měděném klepadle a zabuší. A pak znovu a znovu, než se brána konečně otevře. Stojí v ní kostnatá žena v přísných tmavých šatech. „Dobrý den, milostivá paní,“ pozdravila Tereza německy, „já…“ „Co chcete?“ přerušila ji žena nevlídně. „Děvečku ani služku nepotřebujeme.“ „Já nejsem služka,“ odmítla Tereza. „Hledám pana Dragana Vojanoviče.“ „Můj syn není doma!“ odpoví žena krátce a rázně před Terezou zabouchne bránu.

(7) Čtvrtek, 1923

„Je zde prosím volno?“ zašeptala Božena Čížková. Několik tváří se k ní podrážděně otočilo. Schůze sotva začala, a už někdo vyrušuje. Dámička v klobouku. Božena se omluvně usmála, nečekala na odpověď a rychle se posadila. Je v Praze na jediný den a musí stihnout několik věcí. Předat nakladateli hotovou korekturu knížky a promluvit s ním o té další. Má s ní spěchat, stihne ji vydat ještě na Vánoce? A také zajít ke švadleně na druhou zkoušku šatů, a ke kadeřníkovi. V Praze je to přece jen jiné než u nich doma, móda i účesy jdou víc s dobou. A na závěr dne tohle spisovatelské shromáždění. Podle něj si cestu do Prahy naplánovala, ale stejně přišla pozdě a možná bude muset i dřív odejít, aby stihla vlak. Schůze se koná v zadní místnosti známé kavárny. Božena se unaveně opřela a rozhlédla. Některé obličeje slavnějších kolegů poznává podle fotografií v novinách, ale většina tváří pro ni je neznámých. Osobně zná jen pár autorů a hlavně autorek, s nimiž má společné nakladatele, ale zrovna ty tady nevidí. Slavný muž mluví o tom, že čeští spisovatelé by měli vstoupit do nějaké celosvětové literární organizace. Cestovat, poznávat kolegy z jiných zemí a světadílů, nesedět doma za pecí, nezůstat stranou. Božena stranou žila. Dřív v Bosně, teď doma na venkově… Literární kavárny ani setkání jí nechyběly. Psala, vedla domácnost, zvala hosty a chodila s manželem na návštěvy, ale hlavně se starala o syna. Ale Karlík rychle roste a už ji tolik nepotřebuje. Pozvánka na spisovatelskou schůzi přišla v pravý čas. Myšlenka světové literární organizace ji přesto nenadchla. Od schůze očekávala něco jiného. Že se lidé budou navzájem představovat, se sklenkou v ruce chodit od stolu ke stolu a povídat si. Ne že je někdo bude poučovat, co by měli dělat. Znovu se

rozhlédla, tentokrát po číšníkovi. Neměla slavného spisovatele ráda. V jeho knihách postrádala cit, a teď už řečnil moc dlouho. Padl jí zrak na noviny, rozložené na stole. Tváře nového světa, přečetla si titulek. Pod ním jsou fotografie a jména. Vladimír Iljič Lenin, Josif Vissarionovič Stalin, Josip Broz Tito, Otto Ville Kuusinen. Lenina zná, to je ten bolševik z Ruska, ale ostatní obličeje nepoznává. Revoluční štváči, a každý má tři jména, jako by si chtěl hrát na šlechtice. „Promiňte,“ naklonila se k sousedovi. Vypadá velice mladě, jako by byl jen o pár let starší než její Karlík. „To jsou vaše noviny?“ zeptala se. „Klidně si je přečtěte,“ přisunul jí mladík ochotně ten podivný plátek. Nepochopil, že Božena si nechce noviny přečíst. Chce zjistit, co si o novinách myslí, a pokud s nimi sympatizuje, tak si od něj odsedne. V duchu se zasmála. Proč si přisedla právě k němu? Místo vedle něj nebylo jediné volné. Je to sympatický mladý muž. A hezký. A Boženě už bylo skoro čtyřicet. Ženy nejsou o nic lepší než muži. To je téma! Psaní o šťastném dětství jí už začínalo lézt krkem. „My se neznáme,“ řekla společensky. „Já jsem Božena Čížková, ale píšu pod jménem Fringilla,“ řekla a podala mu ruku. V Bosně jí každý muž ruku dvorně políbil, ale Bosna už je daleko. „Václav Pikl,“ řekl mladík rozpačitě a stiskl jí ruku. Jeho jméno jí nic neříká, a jemu to její zjevně také ne. Ozval se potlesk, ale hned zase umlkl. Slavný spisovatel zůstal ještě chvilku zmateně stát. Možná čekal bouřlivější ovace. Pak se vzpamatoval a předal slovo dalšímu řečníkovi. Řečnici. Asi padesátiletá žena si odkašlala, zastrčila za ucho neposlušný pramen šedých vlasů. „Literatura nesmí zapomínat na soucit. V poslední době se mi zdá, že se mladí odvracejí od sociálních témat, a to je chyba…“ Božena zvedla se zájmem hlavu. Knihy téhle spisovatelky čet-

la s obdivem a také se závistí. Ráda by psala tak jako ona, ale netroufala si. Sociální témata… Možná je opravdu načase skoncovat se šťastným dětstvím. V klobouku a elegantním kostýmku si tady najednou připadá nepatřičně. A navíc u jednoho stolu s nějakým Stalinem a Leninem. Co tady vlastně dělá? Do světové literární organizace ji stejně nevezmou. Radši měla jít s některou přítelkyní z mládí do kavárny. Nebo vzít do Prahy Karlíka. „Máte hezký klobouk,“ pošeptal jí mladík najednou do ucha. „Děkuji,“ řekla překvapeně. „Musíme nejenom kultivovat obecný vkus, ale také burcovat veřejné mínění,“ skončila šedovlasá paní a znovu se ozval vlažný potlesk. Mladík vedle Boženy zvedl ruku a vstal. „Kultivovat obecný vkus a burcovat veřejné mínění nesmíme, sociální témata nemají v literatuře co dělat, a kontakty se zahraničními kolegy ať udržuje ten, kdo na to má čas a peníze. Literatura je duch, ne hmota,“ řekl a posadil se. Rozpačitě se kolem sebe rozhlédl. Paní vedle něj, co vypadá jako operetní diva, se na něj povzbudivě usmála a na několika obličejích rozpoznal vlažný zájem. Ale troufl si! Spisovatelé přece nejsou agitátoři. Nepřijel do Prahy proto, aby poslouchal takovéhle žvásty. Jestli je někdo chce brát vážně, tak prosím, ale on doufal, že se na spisovatelském setkání dozví něco podstatnějšího. Že se ho některé známé jméno nedůvěřivě zeptá, co vlastně píše, a on mu hrdě podá tenký svazeček povídek, který si minulý týden vyzvedl z tiskárny. Mohl by je dát aspoň té okloboukované madam.