1. O osamělém hříbečku
V
yrostl jednou o samotě v jehličí pod smrkem malý hříbeček. Stál tam sám a bylo mu smutno. Kolem dokola nikoho nevidět, ne-
slyšet. Čas mu ubíhal velmi pomalu, protože si neměl s kým povídat a hrát. „Kdybych tu tak měl nějakého kamaráda,“ posteskl si nejednou. Tu a tam proběhla opodál laň, přicupital zajíc nebo havran se pohrabal v jehličí. Nikdo z nich ale o hříbečka nejevil zájem. Uplynulo tak mnoho nekonečně dlouhých podzimních dní. Až se jednou přihodilo něco nečekaného. Jako by snad někdo zaslechl hříbečkovo stýskání si. Jako by z čistého nebe přistála vedle něj záchrana. A to doslova. Nejprve zaslechl dupání a hlasy a pak se zničehonic kousíček od něj zjevil jiný, větší hřib.
13
1. O osamělém hříbečku
V
yrostl jednou o samotě v jehličí pod smrkem malý hříbeček. Stál tam sám a bylo mu smutno. Kolem dokola nikoho nevidět, ne-
slyšet. Čas mu ubíhal velmi pomalu, protože si neměl s kým povídat a hrát. „Kdybych tu tak měl nějakého kamaráda,“ posteskl si nejednou. Tu a tam proběhla opodál laň, přicupital zajíc nebo havran se pohrabal v jehličí. Nikdo z nich ale o hříbečka nejevil zájem. Uplynulo tak mnoho nekonečně dlouhých podzimních dní. Až se jednou přihodilo něco nečekaného. Jako by snad někdo zaslechl hříbečkovo stýskání si. Jako by z čistého nebe přistála vedle něj záchrana. A to doslova. Nejprve zaslechl dupání a hlasy a pak se zničehonic kousíček od něj zjevil jiný, větší hřib.
13
Hříbeček byl vyjevený takovou nečekanou návštěvou a zeptal se hosta: „Kdepak se tu bereš?“
Jde zajíček po cestě a pláče, když ho potkají psi: „Haf, haf! Co pláčeš, zajíčku?“
A hřib, s hnědou, trošku pochroumanou čepičkou, pravil: „Ale, ani se neptej, hříbečku. Přišly ke mně nohy, natáhly se ruce a už jsem byl v dlani. Vytrhly mě z rodné půdy, od mých malých hříbečků.“ „Ale to je smutné,“ odpověděl hříbeček. „Pročpak by něco takového dělaly?“ podivoval se.
„Jakpak nemám naříkat? Měl jsem chaloupku z kůry a liška z ledu. Chaloupka jí roztála. Včera u mě přespala a dneska mě vyhnala.“ „Neplač, zajíčku,“ řekli psi, „my lišku vyženeme!“ A hned se vydali k chaloupce: „Haf, haf! Polez, liško, polez ven!“ Nato liška křikla: „Chcete, abych vylezla? Chcete, abych byla zlá?
A starý hřib povídá: „Inu, to se tak stává. Už jsem o tom slyšel zkazky. Moji malí hříbečci spadli do tašky a já letěl sem.“ Hříbeček si pozorně prohlédne nového souseda a vidí, že pod kloboučkem má černé skvrny.
Zmizte rychle od chalupy, než z vás budou lítat chlupy!“ Psi se lekli a utekli. A zajíček šel zase dál a plakal. Vtom se valil proti němu medvěd. „Pročpak, zajíčku, naříkáš?“
„Červíci se do mě pustili, tak nejsem lidem dost dobrý.“ Chvíli byli oba smutní, ale pak starý hřib praví: „Ale to nevadí, hříbečku, ještě mám dost síly a výtrusků, uděláme si novou osadu tady.“ A netrvalo dlouho a urodila se pod smrčkem v jehličí spousta maličkých hříbečků a bylo jim všem pohromadě dobře a veselo.
„Jakpak nemám naříkat? Měl jsem chaloupku z kůry a liška z ledu. Chaloupka jí roztála. Včera u mě přespala a dneska mě vyhnala.“ „Neplač, zajíčku,“ řekl medvěd, „já lišku vyženu!“ A hned se vydali k chaloupce: „Brum, brum! Polez, liško, polez ven!“ Nato liška křikla: „Chcete, abych vylezla? Chcete, abych byla zlá? Zmizte rychle od chalupy, než z vás budou lítat chlupy!“ Medvěd se polekal a rázem byl ten tam.
2. O lišce, zajíci a kohoutovi
Ž
Zajíček se vydal znovu na cestu, plakal, slzy mu tekly proudem, málem pro ně ani neviděl kohoutka s kosou. „Kykyrykyký! Pročpak, zajíčku, naříkáš?“ „Jakpak nemám naříkat? Měl jsem chaloupku z kůry a liška z ledu. Chaloupka jí roztála. Včera u mě přespala a dneska mě vyhnala.“
ili byli liška a zajíc. Liška měla chaloupku z ledu a zajíček z kůry.
„Tak pojď, já ji vyženu!“
Když přišlo jaro, chaloupka lišce roztála a zajíčkovi ostala. Po-
„Kdepak, kohoutku, to se ti nepodaří. Psi už to zkusili, sami utéct
prosila liška zajíčka, zdalipak by se u něj mohla na chviličku ohřát.
museli, medvěd už to zkusil, sám utéct musel a ty ji už vůbec nevy-
Zajíček to lišce dovolil, ale ta se tam uvelebila a zajíčka z chaloupky
ženeš.“
vyhnala.
„Ale vyženu!“
14
15
Hříbeček byl vyjevený takovou nečekanou návštěvou a zeptal se hosta: „Kdepak se tu bereš?“
Jde zajíček po cestě a pláče, když ho potkají psi: „Haf, haf! Co pláčeš, zajíčku?“
A hřib, s hnědou, trošku pochroumanou čepičkou, pravil: „Ale, ani se neptej, hříbečku. Přišly ke mně nohy, natáhly se ruce a už jsem byl v dlani. Vytrhly mě z rodné půdy, od mých malých hříbečků.“ „Ale to je smutné,“ odpověděl hříbeček. „Pročpak by něco takového dělaly?“ podivoval se.
„Jakpak nemám naříkat? Měl jsem chaloupku z kůry a liška z ledu. Chaloupka jí roztála. Včera u mě přespala a dneska mě vyhnala.“ „Neplač, zajíčku,“ řekli psi, „my lišku vyženeme!“ A hned se vydali k chaloupce: „Haf, haf! Polez, liško, polez ven!“ Nato liška křikla: „Chcete, abych vylezla? Chcete, abych byla zlá?
A starý hřib povídá: „Inu, to se tak stává. Už jsem o tom slyšel zkazky. Moji malí hříbečci spadli do tašky a já letěl sem.“ Hříbeček si pozorně prohlédne nového souseda a vidí, že pod kloboučkem má černé skvrny.
Zmizte rychle od chalupy, než z vás budou lítat chlupy!“ Psi se lekli a utekli. A zajíček šel zase dál a plakal. Vtom se valil proti němu medvěd. „Pročpak, zajíčku, naříkáš?“
„Červíci se do mě pustili, tak nejsem lidem dost dobrý.“ Chvíli byli oba smutní, ale pak starý hřib praví: „Ale to nevadí, hříbečku, ještě mám dost síly a výtrusků, uděláme si novou osadu tady.“ A netrvalo dlouho a urodila se pod smrčkem v jehličí spousta maličkých hříbečků a bylo jim všem pohromadě dobře a veselo.
„Jakpak nemám naříkat? Měl jsem chaloupku z kůry a liška z ledu. Chaloupka jí roztála. Včera u mě přespala a dneska mě vyhnala.“ „Neplač, zajíčku,“ řekl medvěd, „já lišku vyženu!“ A hned se vydali k chaloupce: „Brum, brum! Polez, liško, polez ven!“ Nato liška křikla: „Chcete, abych vylezla? Chcete, abych byla zlá? Zmizte rychle od chalupy, než z vás budou lítat chlupy!“ Medvěd se polekal a rázem byl ten tam.
2. O lišce, zajíci a kohoutovi
Ž
Zajíček se vydal znovu na cestu, plakal, slzy mu tekly proudem, málem pro ně ani neviděl kohoutka s kosou. „Kykyrykyký! Pročpak, zajíčku, naříkáš?“ „Jakpak nemám naříkat? Měl jsem chaloupku z kůry a liška z ledu. Chaloupka jí roztála. Včera u mě přespala a dneska mě vyhnala.“
ili byli liška a zajíc. Liška měla chaloupku z ledu a zajíček z kůry.
„Tak pojď, já ji vyženu!“
Když přišlo jaro, chaloupka lišce roztála a zajíčkovi ostala. Po-
„Kdepak, kohoutku, to se ti nepodaří. Psi už to zkusili, sami utéct
prosila liška zajíčka, zdalipak by se u něj mohla na chviličku ohřát.
museli, medvěd už to zkusil, sám utéct musel a ty ji už vůbec nevy-
Zajíček to lišce dovolil, ale ta se tam uvelebila a zajíčka z chaloupky
ženeš.“
vyhnala.
„Ale vyženu!“
14
15
Přišli k chaloupce. Kohoutek se postavil před dveře, mávl kosou a zaplácal křídly: „Kykyrykyký! K chaloupce v lese kohout kosu nese, zlobí se a mračí, vylez, liško, radši, hajdy z pece, jestli nechceš být o hlavinku kratší!“
žebrákovi a pravila, aby mu Pánbůh něco lepšího nadělil, ona že je chudá a nic jiného v chalupě nemá. „Ať ti to Pánbůh desateronásobně nahradí, abys mohla své děti ošatit a byla šťastná, a co začneš dělat, abys dělala do západu slunce.“
Liška to uslyšela, lekla se a zavolala: „Už se obouvám... Už se chystám...“
Hájková děkovala žebrákovi za dobrořečení, ale moc nepřemýšlela o tom, co řekl, ani tomu nerozuměla. Byla chudá vdova a měla dvě
Kohoutek zazpíval podruhé: „Kykyrykyký! K chaloupce v lese ko-
děti, které svýma rukama živila. Když od ní žebrák odešel, bylo už po
hout kosu nese, zlobí se a mračí, vylez, liško, radši, hajdy z pece, jestli
poledni, její děti ještě nic neobědvaly a k večeři jim taky neměla co
nechceš být o hlavinku kratší!“
dát. Zjara dostala od Blažkové tři záhony lnu, které si musela těžce
„Už se oblékám... Už jdu...“
odpracovat, ale udělala to, pak len sama sobě sebrala, namočila,
Kohoutek zazpíval potřetí: „Kykyrykyký! K chaloupce v lese kohout
změdlila, vyčesala i spředla, a potom jí z něho tkadlec udělal asi dva-
kosu nese, zlobí se a mračí, vylez, liško, radši, hajdy z pece, jestli ne-
cet loket plátna. To plátno, celé své jmění, schovávala na zimu, dětem
chceš být o hlavinku kratší!“
a sobě na košile.
Z chalupy se ozvalo: „Už si beru kožich... Už otvírám... “
Když žebrák odešel, byla v domě taková bída, že by sekerou nebylo
Liška otevřela dveře, vyběhla a kohoutek šmik a usekl jí kosou hlavu.
co utnout. Napadlo ji, aby několik loket toho plátna donesla židovi na
A od té doby žijí zajíc a kohout v chaloupce spolu.
prodej a za to koupila chleba a sůl. Začala plátno měřit, děti se utišily a ona měřila, měřila pořád bez konce a měřila až do západu slunce. Ze svých dvaceti loket plátna tisíce loket naměřila.
3. Almužna
J
Radosti plná děkovala Pánubohu, a že chtěla děti co nejdříve posilnit, neběžela na kraj vesnice k židovi, ale vzala několik loket plátna a prodala je Blažkové, ovšemže za psí peníze, opravdu za málo; ale co naplat. Na druhý den byl ve městě trh a Hájková tam nesla své plátno. A že
eden nuzný žebrák šel po vsi prosit a přišel k Blažkové. Ale Blaž-
bylo tenké i pěkné, dobře jí za ně zaplatili. Brzy si koupila dvě krávy,
ková byla skoupá a lakomá, ani kousek suchého chleba žebrákovi
kousek pole a loučky, najala si čeládku a pracovala.
nedala, ještě se na něj osopila a ze světnice ho vystrčila.
To její štěstí nebylo sousedce Blažkové vhod. Jednou na trhu vyzví-
Žebrák šel o dům dál, kde bydlela Hájková, dobrá a milosrdná žena.
dala, jakým způsobem si přišla k takovému jmění. A Hájková jí všecko
Jakmile toho žebráka spatřila, vzala dětem chleba od pusy, podala ho
věrně povyprávěla. Blažková, když to vyslechla, řekla: „Ach, má zlatá
16
17
Přišli k chaloupce. Kohoutek se postavil před dveře, mávl kosou a zaplácal křídly: „Kykyrykyký! K chaloupce v lese kohout kosu nese, zlobí se a mračí, vylez, liško, radši, hajdy z pece, jestli nechceš být o hlavinku kratší!“
žebrákovi a pravila, aby mu Pánbůh něco lepšího nadělil, ona že je chudá a nic jiného v chalupě nemá. „Ať ti to Pánbůh desateronásobně nahradí, abys mohla své děti ošatit a byla šťastná, a co začneš dělat, abys dělala do západu slunce.“
Liška to uslyšela, lekla se a zavolala: „Už se obouvám... Už se chystám...“
Hájková děkovala žebrákovi za dobrořečení, ale moc nepřemýšlela o tom, co řekl, ani tomu nerozuměla. Byla chudá vdova a měla dvě
Kohoutek zazpíval podruhé: „Kykyrykyký! K chaloupce v lese ko-
děti, které svýma rukama živila. Když od ní žebrák odešel, bylo už po
hout kosu nese, zlobí se a mračí, vylez, liško, radši, hajdy z pece, jestli
poledni, její děti ještě nic neobědvaly a k večeři jim taky neměla co
nechceš být o hlavinku kratší!“
dát. Zjara dostala od Blažkové tři záhony lnu, které si musela těžce
„Už se oblékám... Už jdu...“
odpracovat, ale udělala to, pak len sama sobě sebrala, namočila,
Kohoutek zazpíval potřetí: „Kykyrykyký! K chaloupce v lese kohout
změdlila, vyčesala i spředla, a potom jí z něho tkadlec udělal asi dva-
kosu nese, zlobí se a mračí, vylez, liško, radši, hajdy z pece, jestli ne-
cet loket plátna. To plátno, celé své jmění, schovávala na zimu, dětem
chceš být o hlavinku kratší!“
a sobě na košile.
Z chalupy se ozvalo: „Už si beru kožich... Už otvírám... “
Když žebrák odešel, byla v domě taková bída, že by sekerou nebylo
Liška otevřela dveře, vyběhla a kohoutek šmik a usekl jí kosou hlavu.
co utnout. Napadlo ji, aby několik loket toho plátna donesla židovi na
A od té doby žijí zajíc a kohout v chaloupce spolu.
prodej a za to koupila chleba a sůl. Začala plátno měřit, děti se utišily a ona měřila, měřila pořád bez konce a měřila až do západu slunce. Ze svých dvaceti loket plátna tisíce loket naměřila.
3. Almužna
J
Radosti plná děkovala Pánubohu, a že chtěla děti co nejdříve posilnit, neběžela na kraj vesnice k židovi, ale vzala několik loket plátna a prodala je Blažkové, ovšemže za psí peníze, opravdu za málo; ale co naplat. Na druhý den byl ve městě trh a Hájková tam nesla své plátno. A že
eden nuzný žebrák šel po vsi prosit a přišel k Blažkové. Ale Blaž-
bylo tenké i pěkné, dobře jí za ně zaplatili. Brzy si koupila dvě krávy,
ková byla skoupá a lakomá, ani kousek suchého chleba žebrákovi
kousek pole a loučky, najala si čeládku a pracovala.
nedala, ještě se na něj osopila a ze světnice ho vystrčila.
To její štěstí nebylo sousedce Blažkové vhod. Jednou na trhu vyzví-
Žebrák šel o dům dál, kde bydlela Hájková, dobrá a milosrdná žena.
dala, jakým způsobem si přišla k takovému jmění. A Hájková jí všecko
Jakmile toho žebráka spatřila, vzala dětem chleba od pusy, podala ho
věrně povyprávěla. Blažková, když to vyslechla, řekla: „Ach, má zlatá
16
17
kmotřičko, kdybyste věděla, jaká u mě bývá taky bída! Jestli vás ten
dyně. Co se jednou sezdá, rozloučit se nedá. Žili jsme u nás v pokoji
žebrák zase navštíví, řekněte mu, aby přišel i ke mně.“
a shodě, chtěl bych také v klidu dožít.“
Týden nato šel ten žebrák zase po vsi. Milá Hájková radostí ani ne-
Synové tatínka vyslechli, ovšem ne stejně: Nejstarší koukal na bo-
věděla, kam ho posadit, děkovala mu, uctila ho i obdarovala a popro-
hatství, mladší hledal krásu, jen ten nejmladší pamatoval na otcovu
sila ho, aby se zastavil taky u kmotry Blažkové; a žebrák slíbil.
radu. Oženili se každý podle svého přání a brzy se všechny tři nevěsty
Blažková uviděla oknem žebráka přicházet, namazala dětem po
nastěhovaly do stavení. Snachy byly dobré hospodyně, ovšem pokoj
kousku chleba, a jakmile vstoupil žebrák do stavení, honem jim utrhla
a klid byl ten tam. Ženy dvou starších bratrů nosily bradu vysoko.
chléb od pusy a žebrákovi jej dala.
Myslely si, že slunce svítí jen pro každou z nich. Nedaly puse pokoj,
„Pánbůh zaplať,“ řekl žebrák, „ať ti to desateronásobně nahradí! Jakmile začneš cos dělat, abys dělala do západu slunce.“ A poté odešel.
nenechaly na sobě dobrého chloupku, hádaly se, jedna druhou by nejraději z domu vyhnala. A když se nemohly spolu pohodnout, pus-
Blažková už měla připravené plátno k měření a užuž vytahovala
tily se do třetí snachy, ženy nejmladšího bratra. Ta byla mírná a tichá.
z kouta loket a chtěla měřit, když vtom chtěly děti pít a sama taky
Ráda posloužila starému tatíčkovi, švagrovým se však raději zdaleka
dostala náramnou žízeň. Aby nezmařila mnoho času, skočila honem
vyhnula. Starší snachy se hádaly, dědečka z domova svým křikem
ke studni pro vodu. Jakmile jednu konývku přinesla, běžela pro dru-
vyháněly. A tak to šlo ze dne na den. Starší bratři nic nevěděli. Dědou-
hou, a jak přinesla druhou, běžela pro třetí, čtvrtou, desátou a tak bez
šek si nepostěžoval a snacha se každá k svému muži měla jako holu-
přestání a bez potřeby vodu nosila až do západu slunce.
bička k holoubkovi. Tatíček byl moudrý a brzy pochopil, že by starší snachy chtěly
4. Co je slyšet nejdále?
Ž
doma poroučet. Lámal si hlavu, jak rozhodnout, které by měl dům předat. Líbila se mu nejmladší, ovšem syny měl rád stejně a nechtěl žádnému z nich ublížit. Jednou při večeři řekl synům i snachám: „Vím, že v domě chce být každý pánem. A také vím, že je těžká shoda s ohněm voda. Dům dělit
il jedenkrát na statku starý sedláček se třemi syny. Měli se rádi,
nemůžeme, dostane ho jen jeden z vás. Bude to ten, jehož manželka
pomáhali si, starého tatíčka ctili. Přišel čas, aby se synové ože-
uhodne mou hádanku. Dávejte dobrý pozor: Co je slyšet nejdále?
nili a založili rodiny.
Máte na rozluštění celou noc, ráno si vyslechnu odpovědi. Dobrou
Tatíček jim poradil: „Jaká matka, taká Katka. Podívejte se dobře,
noc.“
jaké jsou matky vašich vyvolených. Nežeňte se očima, ale ušima. Po-
Přišlo ráno a domem zavoněla snídaně. Starší snachy byly nevy-
slechněte si, nejsou-li hádavé, přesvědčte se, jsou-li dobré hospo-
spalé a nerudné, nejmladší byla čilá a klidná. Obě starší se do sebe
18
19
kmotřičko, kdybyste věděla, jaká u mě bývá taky bída! Jestli vás ten
dyně. Co se jednou sezdá, rozloučit se nedá. Žili jsme u nás v pokoji
žebrák zase navštíví, řekněte mu, aby přišel i ke mně.“
a shodě, chtěl bych také v klidu dožít.“
Týden nato šel ten žebrák zase po vsi. Milá Hájková radostí ani ne-
Synové tatínka vyslechli, ovšem ne stejně: Nejstarší koukal na bo-
věděla, kam ho posadit, děkovala mu, uctila ho i obdarovala a popro-
hatství, mladší hledal krásu, jen ten nejmladší pamatoval na otcovu
sila ho, aby se zastavil taky u kmotry Blažkové; a žebrák slíbil.
radu. Oženili se každý podle svého přání a brzy se všechny tři nevěsty
Blažková uviděla oknem žebráka přicházet, namazala dětem po
nastěhovaly do stavení. Snachy byly dobré hospodyně, ovšem pokoj
kousku chleba, a jakmile vstoupil žebrák do stavení, honem jim utrhla
a klid byl ten tam. Ženy dvou starších bratrů nosily bradu vysoko.
chléb od pusy a žebrákovi jej dala.
Myslely si, že slunce svítí jen pro každou z nich. Nedaly puse pokoj,
„Pánbůh zaplať,“ řekl žebrák, „ať ti to desateronásobně nahradí! Jakmile začneš cos dělat, abys dělala do západu slunce.“ A poté odešel.
nenechaly na sobě dobrého chloupku, hádaly se, jedna druhou by nejraději z domu vyhnala. A když se nemohly spolu pohodnout, pus-
Blažková už měla připravené plátno k měření a užuž vytahovala
tily se do třetí snachy, ženy nejmladšího bratra. Ta byla mírná a tichá.
z kouta loket a chtěla měřit, když vtom chtěly děti pít a sama taky
Ráda posloužila starému tatíčkovi, švagrovým se však raději zdaleka
dostala náramnou žízeň. Aby nezmařila mnoho času, skočila honem
vyhnula. Starší snachy se hádaly, dědečka z domova svým křikem
ke studni pro vodu. Jakmile jednu konývku přinesla, běžela pro dru-
vyháněly. A tak to šlo ze dne na den. Starší bratři nic nevěděli. Dědou-
hou, a jak přinesla druhou, běžela pro třetí, čtvrtou, desátou a tak bez
šek si nepostěžoval a snacha se každá k svému muži měla jako holu-
přestání a bez potřeby vodu nosila až do západu slunce.
bička k holoubkovi. Tatíček byl moudrý a brzy pochopil, že by starší snachy chtěly
4. Co je slyšet nejdále?
Ž
doma poroučet. Lámal si hlavu, jak rozhodnout, které by měl dům předat. Líbila se mu nejmladší, ovšem syny měl rád stejně a nechtěl žádnému z nich ublížit. Jednou při večeři řekl synům i snachám: „Vím, že v domě chce být každý pánem. A také vím, že je těžká shoda s ohněm voda. Dům dělit
il jedenkrát na statku starý sedláček se třemi syny. Měli se rádi,
nemůžeme, dostane ho jen jeden z vás. Bude to ten, jehož manželka
pomáhali si, starého tatíčka ctili. Přišel čas, aby se synové ože-
uhodne mou hádanku. Dávejte dobrý pozor: Co je slyšet nejdále?
nili a založili rodiny.
Máte na rozluštění celou noc, ráno si vyslechnu odpovědi. Dobrou
Tatíček jim poradil: „Jaká matka, taká Katka. Podívejte se dobře,
noc.“
jaké jsou matky vašich vyvolených. Nežeňte se očima, ale ušima. Po-
Přišlo ráno a domem zavoněla snídaně. Starší snachy byly nevy-
slechněte si, nejsou-li hádavé, přesvědčte se, jsou-li dobré hospo-
spalé a nerudné, nejmladší byla čilá a klidná. Obě starší se do sebe
18
19
chtěly zase pustit, protože však přišel starý tatíček, obě mlčely a če-
5.
kaly na vyzvání. Najedli se a dědoušek se zeptal: „Tak, jaká bude vaše odpověď?“
O létajícím princi
Nejstarší honem vykřikla: „Já jsem první, já mám nejlepší odpověď! Když kohout na jaře ráno zakokrhá, to je slyšet až na kraj světa!“ Dědoušek se zamyslel a povídá: „Ano, to je opravdu slyšet daleko. A co mi povíš ty, prostřední dcero? Co je slyšet nejdále?“
B
yli jednou dva tovaryši, jeden truhlář a jeden soustružník, a ti měli složit mistrovskou zkoušku. To však nebylo jenom tak, člo-
Prostřední snacha vyletěla jako rozhněvaná slepice a křičí: „Já to
věk musel vyrobit něco opravdu pozoruhodného. Truhlář se pustil do
vím líp! Nejdále je slyšet, když v letní noci zaštěká pes! To letí ještě dál
díla a řezal a brousil a kutil, až měl jednoho dne hotový stůl, který
než na kraj světa.“
mohl i plout po vodě. Soustružník zase vyrobil křídla, se kterými mohl
Dědoušek se na chvilku zadumal a pak řekl: „Ano, i to je slyšet daleko. Co si však myslíš ty, nejmladší dcero?“ Třetí snacha se na tatíčka mile podívala a povídá klidně: „Já bych řekla, že nejdále ze všeho je slyšet dobré slovo.“
člověk létat jako pták. Když pak mistři oba kousky hodnotili, dospěli k závěru, že truhláři se vedlo lépe, jeho stůl vyhrál. To soustružníka roztrpčilo, vzal křídla, připjal si je, zvedl se do výše a odletěl pryč. Letěl celý den i noc, až dorazil do jedné daleké země. To vám bylo
Staříček se usmál, nečekal ani chviličku a hned řekl svoje rozhod-
pozdvižení, když se snesl na dvůr královského paláce. Sám mladý
nutí: „Ano, přívětivé uvítání a dobré slovo, o tom se povídá na tisíce
princ seběhl dolů a prosil ho, aby mu křídla prodal, že se mu dobře
kilometrů. Tys pronesla nejrozvážnější slova, ty budeš v mém domě
odmění. Soustružník svolil a dostal za křídla pěkný obnos, z něhož
nadále první hospodyní. A až tu nebudu, bude po mně hospodařit
mohl žít až do smrti. Princ si pak připjal křídla a vznesl se do výše. Letěl a letěl, až dorazil
můj nejmladší.“ Tak se i stalo, ať starší snachy natahovaly nelibostí nos, jak chtěly.
do královského města v sousední říši a tam uviděl překrásnou vyso-
Otcovo slovo platilo jako zákon a starší bratři své hádavé ženy už
kou věž. Sestoupil dolů a od lidí se dozvěděl, že v té věži bydlí ta nej-
uklidnili. Jak to udělali, to už pohádka nepovídá, ovšem od těch dob
krásnější princezna na světě, kterou tam ukryl její otec král, protože
se žilo v domě v klidu a pokoji jako kdysi.
bylo předpovězeno, že mu ji jednoho dne unesou. Princ byl zvědavostí bez sebe, nemohl se dočkat noci, kdy si opět připne křídla a vyletí k věži, aby se na princeznu podíval. Sotva se setmělo, vydal se k otevřenému oknu a nahlédl dovnitř. Musel věru přivřít oči nad tou krásou, co ho tam čekala. A protože se princezně také líbil a bylo jí na věži samotné smutno, zaslíbili se
20
21
chtěly zase pustit, protože však přišel starý tatíček, obě mlčely a če-
5.
kaly na vyzvání. Najedli se a dědoušek se zeptal: „Tak, jaká bude vaše odpověď?“
O létajícím princi
Nejstarší honem vykřikla: „Já jsem první, já mám nejlepší odpověď! Když kohout na jaře ráno zakokrhá, to je slyšet až na kraj světa!“ Dědoušek se zamyslel a povídá: „Ano, to je opravdu slyšet daleko. A co mi povíš ty, prostřední dcero? Co je slyšet nejdále?“
B
yli jednou dva tovaryši, jeden truhlář a jeden soustružník, a ti měli složit mistrovskou zkoušku. To však nebylo jenom tak, člo-
Prostřední snacha vyletěla jako rozhněvaná slepice a křičí: „Já to
věk musel vyrobit něco opravdu pozoruhodného. Truhlář se pustil do
vím líp! Nejdále je slyšet, když v letní noci zaštěká pes! To letí ještě dál
díla a řezal a brousil a kutil, až měl jednoho dne hotový stůl, který
než na kraj světa.“
mohl i plout po vodě. Soustružník zase vyrobil křídla, se kterými mohl
Dědoušek se na chvilku zadumal a pak řekl: „Ano, i to je slyšet daleko. Co si však myslíš ty, nejmladší dcero?“ Třetí snacha se na tatíčka mile podívala a povídá klidně: „Já bych řekla, že nejdále ze všeho je slyšet dobré slovo.“
člověk létat jako pták. Když pak mistři oba kousky hodnotili, dospěli k závěru, že truhláři se vedlo lépe, jeho stůl vyhrál. To soustružníka roztrpčilo, vzal křídla, připjal si je, zvedl se do výše a odletěl pryč. Letěl celý den i noc, až dorazil do jedné daleké země. To vám bylo
Staříček se usmál, nečekal ani chviličku a hned řekl svoje rozhod-
pozdvižení, když se snesl na dvůr královského paláce. Sám mladý
nutí: „Ano, přívětivé uvítání a dobré slovo, o tom se povídá na tisíce
princ seběhl dolů a prosil ho, aby mu křídla prodal, že se mu dobře
kilometrů. Tys pronesla nejrozvážnější slova, ty budeš v mém domě
odmění. Soustružník svolil a dostal za křídla pěkný obnos, z něhož
nadále první hospodyní. A až tu nebudu, bude po mně hospodařit
mohl žít až do smrti. Princ si pak připjal křídla a vznesl se do výše. Letěl a letěl, až dorazil
můj nejmladší.“ Tak se i stalo, ať starší snachy natahovaly nelibostí nos, jak chtěly.
do královského města v sousední říši a tam uviděl překrásnou vyso-
Otcovo slovo platilo jako zákon a starší bratři své hádavé ženy už
kou věž. Sestoupil dolů a od lidí se dozvěděl, že v té věži bydlí ta nej-
uklidnili. Jak to udělali, to už pohádka nepovídá, ovšem od těch dob
krásnější princezna na světě, kterou tam ukryl její otec král, protože
se žilo v domě v klidu a pokoji jako kdysi.
bylo předpovězeno, že mu ji jednoho dne unesou. Princ byl zvědavostí bez sebe, nemohl se dočkat noci, kdy si opět připne křídla a vyletí k věži, aby se na princeznu podíval. Sotva se setmělo, vydal se k otevřenému oknu a nahlédl dovnitř. Musel věru přivřít oči nad tou krásou, co ho tam čekala. A protože se princezně také líbil a bylo jí na věži samotné smutno, zaslíbili se
20
21
sobě. I připjal si princ křídla, princeznu vzal do náruče a odnesl ji do
Přišel dřevorubec domů a smutně si sedl za stůl.
své říše.
„Copak se ti stalo, tatínku?“ zeptala se jeho jediná dcera.
Když se vrátil na otcovský zámek, zavládl tam obrovský jásot a radost, protože ho měl každý za ztraceného a starý král mezitím zemřel žalem. A tak se princ stal králem a princezna jeho královnou. Za nějaký čas přinesl posel zprávu, že sousední král dal rozhlásit,
„Ale potkalo mě štěstí s neštěstím,“ vzdychl si dřevorubec a vyprávěl dceři, co se mu přihodilo. „Jen, tatínku, nenaříkej, však já tu skříňku od kupce přinesu,“ pravila dcera a odebrala se ke kupci.
že tomu, kdo mu přivede zpět dceru, dá půlku království. To se mla-
„Copak chceš?“ zeptal se jí kupec.
dému králi zamlouvalo, vyzbrojil vojsko a v doprovodu mladé krá-
„Chtěla bych k vám do služby, pane.“
lovny se vydal do sousední říše, aby ji předal jejímu otci.
„Dobrá, potřebuji služku. A jakpak se jmenuješ?“
Sousednímu králi pak nezbylo než splnit slib, a tak se nakonec léta-
„Nikdo... nikde... nic.“
jící princ stal králem i sousední říše a se svojí krásnou královnou žil
„To je divné jméno,“ podivil se kupec, ale děvče do služby vzal.
šťastně až do konce svých dní.
Sloužila dřevorubcova dcera u kupce den, druhý a všecko si v domě dobře prohlídla. A když třetího dne odešel kupec z domu, vzala mu
6. Dřevorubec a jeho chytrá dcera
J
železnou skříňku se zlaťáky a utekla domů k otci. Vrátil se kupec domů, služka nikde a skříňka taky pryč. Hned poznal, kolik uhodilo. Vyběhl z domu a začal naříkat: „Zloději! Zloději! Okradli mě!“ Seběhli se lidé a ptali se kupce: „Kdo kradl? Kde kradl? Co kradl?“ A kupec volal: „Nikdo... nikde... nic!“
eden dřevorubec vykopával v lese pařezy. Vykopal pařez a mezi
„Nikdo, nikde, nic?“ divili se lidé. „Tak proč tedy křičíš?“
kořeny narazil na něco tvrdého. Dobře se podíval a byla to železná
A pak se zase rozešli a říkali si, že se kupec asi zbláznil.
skříňka plná zlaťáků. Zaradoval se dřevorubec, naložil skříňku na tra-
kař, přikryl ji roštím a jel domů. Těšil se, co všecko si za ty zlaťáky koupí. Ve městě potkal bohatého kupce a ten mu povídá: „Prodej mi to roští!“ „To nejde, pane, nemohu je prodat.“ „Pročpak?“ podivil se kupec, hrábl do roští a našel tam skříňku plnou zlaťáků. „A tak je to tedy! Jistě jsi to někde ukradl!“ zvolal, skříňku mu vzal a nic nedal na dřevorubcovy nářky a prosby.
22
23
sobě. I připjal si princ křídla, princeznu vzal do náruče a odnesl ji do
Přišel dřevorubec domů a smutně si sedl za stůl.
své říše.
„Copak se ti stalo, tatínku?“ zeptala se jeho jediná dcera.
Když se vrátil na otcovský zámek, zavládl tam obrovský jásot a radost, protože ho měl každý za ztraceného a starý král mezitím zemřel žalem. A tak se princ stal králem a princezna jeho královnou. Za nějaký čas přinesl posel zprávu, že sousední král dal rozhlásit,
„Ale potkalo mě štěstí s neštěstím,“ vzdychl si dřevorubec a vyprávěl dceři, co se mu přihodilo. „Jen, tatínku, nenaříkej, však já tu skříňku od kupce přinesu,“ pravila dcera a odebrala se ke kupci.
že tomu, kdo mu přivede zpět dceru, dá půlku království. To se mla-
„Copak chceš?“ zeptal se jí kupec.
dému králi zamlouvalo, vyzbrojil vojsko a v doprovodu mladé krá-
„Chtěla bych k vám do služby, pane.“
lovny se vydal do sousední říše, aby ji předal jejímu otci.
„Dobrá, potřebuji služku. A jakpak se jmenuješ?“
Sousednímu králi pak nezbylo než splnit slib, a tak se nakonec léta-
„Nikdo... nikde... nic.“
jící princ stal králem i sousední říše a se svojí krásnou královnou žil
„To je divné jméno,“ podivil se kupec, ale děvče do služby vzal.
šťastně až do konce svých dní.
Sloužila dřevorubcova dcera u kupce den, druhý a všecko si v domě dobře prohlídla. A když třetího dne odešel kupec z domu, vzala mu
6. Dřevorubec a jeho chytrá dcera
J
železnou skříňku se zlaťáky a utekla domů k otci. Vrátil se kupec domů, služka nikde a skříňka taky pryč. Hned poznal, kolik uhodilo. Vyběhl z domu a začal naříkat: „Zloději! Zloději! Okradli mě!“ Seběhli se lidé a ptali se kupce: „Kdo kradl? Kde kradl? Co kradl?“ A kupec volal: „Nikdo... nikde... nic!“
eden dřevorubec vykopával v lese pařezy. Vykopal pařez a mezi
„Nikdo, nikde, nic?“ divili se lidé. „Tak proč tedy křičíš?“
kořeny narazil na něco tvrdého. Dobře se podíval a byla to železná
A pak se zase rozešli a říkali si, že se kupec asi zbláznil.
skříňka plná zlaťáků. Zaradoval se dřevorubec, naložil skříňku na tra-
kař, přikryl ji roštím a jel domů. Těšil se, co všecko si za ty zlaťáky koupí. Ve městě potkal bohatého kupce a ten mu povídá: „Prodej mi to roští!“ „To nejde, pane, nemohu je prodat.“ „Pročpak?“ podivil se kupec, hrábl do roští a našel tam skříňku plnou zlaťáků. „A tak je to tedy! Jistě jsi to někde ukradl!“ zvolal, skříňku mu vzal a nic nedal na dřevorubcovy nářky a prosby.
22
23