Obsah
Úvodem (Lukáš Borovička, Tomáš Koblížek, Petr Přikryl, Jiří Soukup)
9
Wilhelm von Humboldt Pohled na svět. Ke klíčovému pojmu Humboldtova jazykového idealismu (Tomáš Koblížek) 19 Wilhelm von Humboldt: O rozdílnosti stavby lidského jazyka a jejím vlivu na duchovní rozvoj lidského rodu (přeložil Tomáš Koblížek) 25
picrures.net, Ken Kistler, CCD Public Domain
Karl Jaspers Karl Jaspers. Světový názor a psychologie (Jiří Soukup) 45 Karl Jaspers: Psychologie světových názorů (přeložil Jiří Soukup)
51
uyter 1968, §§ 7-9 (s. 37-66).
Bertin - Heidelberg-New York, 1971 (s. 141-153).
Odo Marquard Odo Marquard. Světový názor a zastavení v pohybu (Petr Přikryl) 65 Odo Marquard: Typologie světových názorů. Poznámky k jedné antropologické formě myšlení devatenáctého a dvacátého století (přeložil Petr Přikryl) 70
erigke1ten mit der Geschichtsphilosophie, Suhrkamp,
mgs-lncerpretation, in idem: Schriften zur Wirtften, Wiesbaden 2009, s. 31, 66-80. With permis-
Karl Mannheim Karl Mannheim. Světový názor jako totalita a jako styl myšlení sociální skupiny (Lukáš Borovička) 87 Karl Mannheim: Příspěvky k teorii interpretace světového názoru (přeložil Jiří Soukup)
95
ue dans les Pensées de Pascal et dans le thééitre de
- New York 2007, s. 1-10, 22-31.
Lucien Goldmann Lucien Goldmann. Světový názor jako pojem a analytický nástroj (Tomáš Koblížek) ns Lucien Goldmann: Skrytý Bůh. Studie k tragickému světovému názoru v Pascalových Myšlenkách a v Racinově dramatické tvorbě (přeložil Tomáš Koblížek) 121
Obsah-7
Terry Eagleton Terry Eagleton. Ideologie a světový názor (Lukáš Borovička) Terry Eagleton: Co je ideologie? (přeložil Lukáš Borovička)
141 151
Kapitoly z dějin pojmu „světový názor" v českém kontextu (Lukáš Borovička, Jiří Soukup) 173 Poděkování
214
Medailony autorů přeložených textů 215 Překladatelé a autoři doprovodných textů Summary 218 Jmenný rejstřík 220
Lukáš
Borovička,
Tomáš K
217
úvodem
Když se dnes v prostředí če: názor", zpravidla se tím míní světového názoru". V tomto r vozzrenie) ,,vědecký" a „totáln lidského vědomí. Podobným schauung) definován také v jaz ho dědictví pojmu jsme si vědc kvůli tomu zavrhnout a nahra Dějiny „světového názoru" na nebo Hitlera, ale v Kantov jem blíže nedefinuje, ale v jec jím jednoduše „smyslové vní1 (mundus sensibilis)", tedy pr, lu, jak o tom hovoří i Martin hoto pojmu (Heidegger 2001: se tento pojem zprvu objevuj jej přejímá, ovšem zcela měn k Schellingovi se význam pojrr ho k intelektuálnímu názoru ~
r Viz Kant 2015: 93 (§ 26), kde s hém < u > jevu [alsblofleErschi 2002: 58-59; Thomé 2004: 453· 2 Německému pojmu Weltan.scha, couzštin ě pak termín vision du ,r pozornost též významově pnb1 ansicht), ,,obrazu světa" (Weltb,
8-,,Světový
názor" od Humboldta k Eagletonovi
Tomáš Kob lížek
Pohled na svět. Ke klíčovému pojmu Humboldtova jazykového idealismu I. Při četbě
Humboldtova spisu O rozdílnosti stavby lidských jazyků a jejím vlivu na duchovní rozvoj lidského rodu (Úber die Verschiedenheit des menschlichen Sprachbaus und ihren Einfluss auf die geistige Entwicklung des Menschengeschlechts, 1836) musí každý čtenář alespoň zběžně obeznámený s novější filosofií jazyka nabýt dojmu, že mnohé myšlenky jsou mu přinejmenším povědomé. Ať už jde o vztah slovní zásoby a schopnosti ji uplatnit v konkrétním okamžiku promluvy, o téma jazyka a jeho vztahu k myšlení nebo o důraz na svébytnou hodnotu každé jazykové soustavy, platí, že Humboldt se ve svém syntetickém textu dotýká mnohého, co bude ve dvacátém století tvořit součást tzv. obratu k jazyku.' Uvedený text, jehož významnou část zde předkládáme českému čtenáři, do sebe vtěluje mnohé z Humboldtova pohledu na řeč. Jde o autorovo pozdní, až posmrtně vydané dílo, koncipované jako souhrnné pojednání o problematice řeči, respektive o nejobecnějších otázkách
r K vlivu Humboldtova myšlení na moderní filosofii jazyka viz především syntetickou práciJlirgena Trabanta Traditionen Humboldts, Trabant 1990. Trabant ve své knize klade zvláštní důraz na odchylky od některých základních premis Humboldtovy koncepce (například ve Wundtově psychologii či u H. Steinthala nebo F. Nietzscheho). Obdobně o humboldtovské tradici uvažuje H. Meschonnic, viz především Meschonnic 1995: zejm. s. 13n. Pokud jde o zdroje vlastní Humboldtovy filosofie, viz hlavně práci Rogera Browna Wilhelm von Humboldťs Conception ofLinguistic Relativity (Brown 1967). Brown se věnuje např. vlivu Kantovy filosofie, dobovým diskusím o původu jazyka (Rousseau, Herder) či úvahám o vlivu prostředí na povahu jazyka.
Wilhelm von Humboldt -19
s fenoménem řeči spjatých (spis měl původně sloužit jako syntetický úvod do práce o řeči kawi). Východiskem zde pro Humboldta není jednoduše otázka, co je jazyk či řeč obecně, ale spíše v čem spočívá zvláštnost každého jazyka a jak i přes svou zvláštnost mohou být různé jazyky srovnávány. Právě zkušenost s rozmanitostí jednotlivých jazyků, s její neredukovatelností na pouhý rozdíl zvuků, jež by nesly identické myšlenky, Humboldtovi poskytuje prizma, jak chápat řeč vůbec: uvažovat o řeči znamená uvažovat o tom, jak se děje v růz ných jazycích a jak se i v této rozmanitosti projevuje určitá jednota. V úvaze na toto téma jsou klíčové dva pojmy: vedle pojmu jazyka jde o pojem ducha či duchovní síly. Nejprve upozorněme na fakt, že Humboldt ani o duchu, ani o jazyce neuvažuje na způsob jakýchsi substancí, takže by na jedné straně stál definitivní soubor ustavených myšlenkových obsahů a na druhé straně soubor náležitě usouvztažňo vaných výrazů, jejichž pomocí by tyto myšlenkové obsahy byly vyjadřo vány. Humboldt ducha i jazyk obecně chápe jako neustále se rozvíjející schopnosti či síly, které bez přestání překračují svůj momentální stav a které se v tomto překračování vzájemně podněcují: jazyk se vyvíjí tím, že se snaží vyjádřit ducha Uakožto schopnost rozumění a prožívání světa), ale jeho vyjadřováním ho znovu podněcuje k další činnosti. Téma individuality jazyka se stává relevantním právě v tomto bodě. Duch, který se podle Humboldta nekonečně rozvíjí a který sám půso bí na vývoj jazyka, je totiž právě duchem toho kterého národa, takže jazyk, v němž se artikuluje, je vždy také jazykem národním, jazykem určitého společenství. Jakkoli triviálně to může znít, když Humboldt upozorňuje, že duch a jazyk existují právě a pouze v konkrétních historických podobách, tedy jako určité chápání skutečnosti a jako jeho vyjádření v jazyce nějakého národa, ve skutečnosti se jedná o tvrzení mimořádně důsažné. Humboldt tím jednak vylučuje možnost všeobecně sdíleného, univerzálního jazyka, který by vyjadřoval myšlenky jakési univerzální duchovní substance, tj. který by vyjadřoval obsahy čisté ho, historicky nezakotveného myšlení a prožívání. Zároveň se tím však vzdaluje romantické představě prvotní, autentické řeči toho či onoho historického společenství, ve vztahu k němuž by byla každá pozdější podoba jazyka pouze odvozená a veskrze nedokonalá. Oproti takovému pojetí bude Humboldt vždy trvat na tom, že duchovní směřování každého národa je stejně původním uskutečněním duchovní síly a že právě z toho důvodu jsou i jednotlivé jazyky jejím stejně původním vy-
jazykovědný
jádřením.
20-,,Světový
názor" od Humboldta k Eagletonovi
li. Právě
v tomto kontextu se stává 1 do sebe problematiku různosti ~ vším na tři jeho rysy: Jak plyne z již řečeného, uv formu jazyka vůbec, ale právě f1 ka spjatého s duchem určitého jazyka Humboldt neodkazuje k musely příslušet všem jazykům. individuace každého z nich. Druhý důležitý bod se týká ní tvar či typická uzpůsobenost charakteristický způsob jejího ut boldt chápe formu jako klíč k ton té jazyky, nechce vedle sebe klás jejich shodné momenty a rozdíl daného jazyka, s nímž je možn vztahu ke konkrétnímu jazyku t zykové soustavě vlastní provázar z jednotné činnosti, z jednotnéh, že by do sebe vtělovala určité st Konečně třetí aspekt pojmu hraje zcela zásadní roli v Humb hledu na svět. Forma jazyka jal nak konkrétního zvuku, je artik tak je ale artikulací určitých myi resp. jejichž prostřednictvím svě druhé: určité směřování ducha teprve díky zvukům se duch mů.
2
K otázce klasifikace jazyků v Hum Individualitat" v monografii Jiirgt Sprachprojekt (Trabant 2012: ro3 tova textu, než jaké zde nabízímt k možnosti srovnávání jazyků, na o srovnávání se má v humboldto· ků. V naší interpretaci se opírám jazyků jako individuí, z nichž kaž ducha.
původně sloužit jako syntetický wi). Východiskem zde pro Humzyk či řeč obecně, ale spíše v čem ak i přes svou zvláštnost mohou :kušenost s rozmanitostí jednottí na pouhý rozdíl zvuků, jež by >vi poskytuje prizma, jak chápat važovat o tom, jak se děje v růz tosti projevuje určitá jednota. é dva pojmy: vedle pojmu jazyy. Nejprve upozorněme na fakt, :e neuvažuje na způsob jakýchsi ál definitivní soubor ustavených ně soubor náležitě usouvztažňo myšlenkové obsahy byly vyjadřo chápe jako neustále se rozvíjející překračují svůj momentální stav emně podněcují: jazyk se vyvíjí o schopnost rozumění a prožívátovu podněcuje k další činnosti. relevantním právě v tomto bodě. mečně rozvíjí a který sám půso1em toho kterého národa, takže lké jazykem národním, jazykem ě to může znít, když Humboldt •rávě a pouze v konkrétních hischápání skutečnosti a jako jeho e skutečnosti se jedná o tvrzení dnak vylučuje možnost všeobec'.rý by vyjadřoval myšlenky jakési terý by vyjadřoval obsahy čisté a prožívání. Zároveň se tím však í, autentické řeči toho či onoho , němuž by byla každá pozdější rrze nedokonalá. Oproti takovéna tom, že duchovní směřování skutečněním duchovní síly a že azyky jejím stejně původním vy-
a k Eagletonovi
li. Právě
v tomto kontextu se stává relevantním pojem formy jazyka, který do sebe problematiku různosti jazyků vstřebává. Upozorněme přede vším na tři jeho rysy: Jak plyne z již řečeného, uvedený pojem v prvé řadě neoznačuje formu jazyka vůbec, ale právě formu toho či onoho konkrétního jazyka spjatého s duchem určitého národa. Jinými slovy, výrazem forma jazyka Humboldt neodkazuje k obecným charakteristikám řeči, jež by musely příslušet všem jazykům jako takovým, ale odkazuje na princip individuace každého z nich. Druhý důležitý bod se týká faktu, že formou není míněn konkrétní tvar či typická uzpůsobenost té které jazykové soustavy, ale spíše charakteristický způsob jejilio utváření či formování. Pokud tedy Humboldt chápe formu jako klíč k tomu, abychom mohli srovnávat rozmanité jazyky, nechce vedle sebe klást různé jazykové struktury a popisovat jejich shodné momenty a rozdíly. Spíše sleduje jednotný styl utváření daného jazyka, s nímž je možné porovnávat jiné způsoby či styly. Ve vztahu ke konkrétnímu jazyku to pak znamená, že pokud je určité jazykové soustavě vlastní provázanost prvků, je to dáno tím, že vyplynula z jednotné činnosti, z jednotného formování ducha jazykem, nikoli tím, že by do sebe vtělovala určité strukturní schéma.' Konečně třetí aspekt pojmu jazykové formy se týká otázky, která hraje zcela zásadní roli v Humboldtově pojetí jazyka jako určitého pohledu na svět. Forma jazyka jakožto činnost je totiž formováním jednak konkrétního zvuku, je artikulací určité zvukové substance, stejně tak je ale artikulací určitých myšlenek, v nichž věci ve světě pojímáme, resp. jejichž prostřednictvím světu rozumíme. Jedno přitom podněcuje druhé: určité směřování ducha tíhne k artikulaci určitých zvuků, ale teprve díky zvukům se duch může plně členit v určité myšlenky, jejichž
2
K otázce klasifikace jazyků v Humboldtově díle srov. oddíl „Klassifikation und geistige Individualitiit" v monografii Ji.irgena Trabanta Weltansichten. Wilhelm von Humboldts Sprachprojekc (Trabant 2012: 103-104). Autor v ní navrhuje odlišné čtení Humboldtova textu, než jaké zde nabízíme my: hovoří o Humboldtově rezervovaném postoji k možnosti srovnávání jazyků, nakolik jsou tyto zcela zvláštními individui. Spíše než o srovnávání se má v humboldtovském projektu jednat o popis individuálních jazyků. V naší interpretaci se opíráme o fakt, že Humboldt setrvale zdůrazňuje jednotu jazyků jako individuí, z nichž každé uskutečň uj e - každé svým způsobem - lidského ducha.
Wilhelm von Humboldt -2 l
prostřednictvím
se ke světu vztahujeme. 3 Jak je tedy patrné, artikulovanému zvuku je ve vztahu k formování ducha připsána význačná funkce. Zvuk není pro Humboldta pouze smyslovým prostředkem, který vyjadřuje a vyvolává již ustavené myšlenkové obsahy, ale sama zvuková artikulace jazyka se podílí na utváření příslušných obsahů. Jinými slovy, teprve díky artikulovanému zvuku je duchu poskytována určitost, teprve díky zvuku se člení v pojmy, jejichž prostřednictvím můžeme nějak uchopovat představy předmětů a nějak rozumět světu jazyk zahrnuje určitý pohled na svět. 4 Právě zde je třeba upozornit na důležitý a nijak samozřejmý moment nastíněné koncepce. Pokud Humboldt hovoří o pojmech, jež se teprve díky zvuku vyhraňují a v nichž nějak pojímáme svět, vždy při tom předpokládá, že náš vztah ke světu není pouze intelektuální či teoretický. S pojetím věci v daném slově se vždy pojí také určitý způsob jejího prožívání či pociťování. Jinými slovy, jazyk, nakolik zahrnuje určitý pohled na svět a určité jeho pochopení, v sobě nese nejen urči té poznání světa, ale také - typicky v tom či onom společenství, které prostřednictvím daného jazyka světu rozumí - určitý způsob jeho zakoušení. Také prožitek či cit tedy tvoří součást dané jazykové soustavy v daném momentu jejího vývoje, jazyk není pouze systém znaků označujících pojmy.
Ill. Pokud bychom vzhledem k řečenému měli charakterizovat Humboldtův přístup v celku, mohli bychom tedy říci, že se před námi rýsuje 3 K Humboldtovu pojmu pohled na svět viz zejm. Trabant 1986: 6m. Trabant zde provádí rozlišení mezi humboldtovským pojmem pohled na svět (Weltansicht) a obecným pojmem světový názor (Weltanschauung). Zatímco první pojem odkazuje k myšlenkové perspektivě, v jejímž rámci mohou být formulována i velmi rozličná tvrzení, ,.světový názor" odkazuje k souboru konkrétních tvrzení o světě. K pojmu pohled na svět u Humboldta viz také text Lucie Bourassové (Bourassa 2002: 181-197). Autorka upozorňuje na fakt, že Humboldtovo pojetí jazyka jako určitého místa, z něhož je pohlíženo na svět, jde ruku v ruce s vyloučením pojetí jazyka jako pouhého nástroje komunikace. 4 Nezrušitelné pouto mezi myšlením a řečí zdůrazňuje jako klíčový motiv Humboldtovy filosofie jazyka například Wilhelm Bondzio. Humboldtovo pojetí odstiňuje oproti karteziánské koncepci jazyka, kterou lze nalézt u autorů spadajících do okruhu školy Port-Roya! a jejíž jádro tvoří teze o nezávislosti myšlení na řeči (Bondzio 1986). Ke stejnému tématu viz též Leroux 2006. Autor ve své studii upozorňuje na vzájemný vliv ro\~ny myšlení a roviny řeči.
22-,,Světový
názor" od Humboldta k Eagletonovi
idealistické pojetí jazyka: Jazyk jako nástroj komunikace, ale pře je lidský duch (resp. duch národ, chápání a prožívání světa. Jak 0 1 ze o vyjadřování duchovní subs pojmů, neboť vyjadřující se duc pohybu je teleologicky zaměřer a ke své artikulaci, která mu zpě Tento idealistický aspekt Ht způsobu, jakým je vysvětlováno nému projevu není podle Humbc počitku, která by u posluchače 1 reakci. Artikulovaný projev, jem podnětem, na jehož základě pc vědím a vytvářet nové promluv: schopnost rozumět i mluvit. Tírr stavě učení se jazyku, které nesr ale právě ve schopnosti vytvářet čemu jsme již porozuměli, nové Konečně idealistický aspe1 v tom, jakým způsobem je zde znávaným předmětům. Humbc ve světě se nedávají poznat po sly, takže bychom veskrze pasi· poznání nejde pouze o kauzáln Poznání věcí spočívá především sobem pochopeno, pojato, a ted ny poznávajícího. Toto uchopov pojmů, které byly artikulovány ná, že právě v jazyku a právě jel kterému jedinečným způsobem
Literatura
BONDZIO, Wilhelm 1986 „Sprache und Kreativitiit im wissen: Jacob und Wilhelm Grimms"; in A.
che Konferenz. Sprache, Mensch und Wiss. Publ.)
eme. 3 Jak je tedy patrné, artiku11ování ducha připsána význačná pouze smyslovým prostředkem, né myšlenkové obsahy, ale sama ~ utváření příslušných obsahů. Jimu zvuku je duchu poskytována v pojmy, jejichž prostřednictvím ,ředmětů a nějak rozumět světu iůležitý
a nijak samozřejmý momboldt hovoří o pojmech, jež se ž nějak pojímáme svět, vždy při :u není pouze intelektuální či teo! se vždy pojí také určitý způsob 1i slovy, jazyk, nakolik zahrnuje ,chopení, v sobě nese nejen urči tom či onom společenství, které rozumí - určitý způsob jeho zaí součást dané jazykové soustavy <není pouze systém znaků ozna-
měli
~dy
charakterizovat Humboldže se před námi rýsuje
říci,
ejm. Trabant 1986: 6m. Trabant zde provádí >ohled na svět (Weltansicht) a obecným poLtímco první pojem odkazuje k myšlenkové mulována i velmi rozličná tvrzení, ,,světový zení o světě. Kpojmu pohled na svět u Humassa 2002: 181-197). Autorka upozorňuje na ·čitého místa, z něhož je pohlíženo na svět, jako pouhého nástroje komunikace. dúrazňuj e jako klíčový motiv Humboldtovy >. Humboldtovo pojetí odstiňuje oproti kart u autorů spadajících do okruhu školy Portmyšlení na řeči (Bondzio 1986). Ke scejnéé studii upozorňuje na vzájemný vliv roviny
:i
k Eagletonovi
idealistické pojetí jazyka: Jazyk Humboldtem není chápán jednoduše jako nástroj komunikace, ale především jako místo, v němž se vyjadřu je lidský duch (resp. duch národa) a v němž se artikuluje určitý způsob chápání a prožívání světa. Jak ovšem bylo naznačeno výše, nejde pouze o vyjadřování duchovní substance, o vyjadřování daného souboru pojmů, neboť vyjadřující se duch je ve své podstatě hybný a ve svém pohybu je teleologicky zaměřen: neustále spěje ke svému vyjádření a ke své artikulaci, která mu zpětně umožňuje dále se rozvíjet. Tento idealistický aspekt Humboldtovy teorie se pak promítá do způsobu, jakým je vysvětlováno rozumění řeči. Rozumění artikulovanému projevu není podle Humboldta pouze pasivní recepcí smyslového počitku, která by u posluchače takřka mechanicky vyvolávala určitou reakci. Artikulovaný projev, jemuž je rozuměno, je především určitým podnětem, na jehož základě posluchač může rozumět i jiným výpovědím a vytvářet nové promluvy, tedy podnětem, který rozšiřuje jeho schopnost rozumět i mluvit. Tím Humboldt dospívá k důmyslné před stavě učení se jazyku, které nespočívá pouze v kumulaci slovní zásoby, ale právě ve schopnosti vytvářet na základě slyšeného, na základě toho, čemu jsme již porozuměli, nové jazykové útvary. Konečně idealistický aspekt Humboldtovy teorie lze spatřovat v tom, jakým způsobem je zde o jazyku uvažováno ve vztahu k poznávaným předmětům. Humboldt zjevně předpokládá, že předměty ve světě se nedávají poznat pouze tak, že by působily na naše smysly, takže bychom veskrze pasivně přejímali jejich obraz - v případě poznání nejde pouze o kauzální působení na naše receptivní orgány. Poznání věcí spočívá především v tom, že vnímané je také určitým způ sobem pochopeno, pojato, a tedy předpokládá určitou aktivitu ze strany poznávajícího. Toto uchopování se však děje právě prostřednictvím pojmů, které byly artikulovány v rámci příslušného jazyka, to znamená, že právě v jazyku a právě jeho prostřednictvím se nám otevírá svět, kterému jedinečným způsobem rozumíme.
Literatura BONDZIO, Wilhelm 1986 „Sprache und Kreativitiit im wissenschaftlichen Konzepc Wilhelm von Humboldrs und Jacob und Wilhelm Grimms"; in A. Spreu (ed.), Internationale sprachwissenschaftliche Konferenz. Sprache, Mensch und Gesellschaft (Berlin: Rektor, Humboldt-Univ., Red. Wiss. Publ.)
Wilhelm von Humboldt -23
ft Akademie věd W české republiky
Lukáš Borovička (ed.) ,,Světový názor" od Humboldta k Eagletonovi Komentovaná antologie
textů
k dějinám pojmu
EDICE SPOLEČNOST-SV. 19 Vydalo Nakladatelství Academia, Středisko společných činností AV ČR, v. v. i., Vodičkova 40, no oo Praha 1 Obálku navrhl a zpracoval Jiří Franc Grafickou úpravu edice navrhla Tereza Pavelková, Studio Marvil, s. r. o. Odpovědný redaktor Josef Šebek Technická redaktorka Ivana Říhová Sazbu zhotovil Cadis Praha Tisk Těšínská tiskárna, a. s., Štefánikova 1828/2, 737 01 Český Těšín Vydání první, Praha 2017 Ediční číslo 11772
ISBN 978-80-200-2682-8 Knihy Nakladatelství Academia zakoupíte také na: www.academiaknihy.cz www.academiabooks.com www.eknihy.academia.cz
www.academia.cz
1581' 978-80-200-2682-8
I
9 788020 026828