Issuu

Graham Hancock

BŮH VÁLKY Návrat

Opeřeného

hada

Z anglického originálu War God (Return of che Plumed Serpent), vydaného nakladatelstvím Coronet v Londýně v roce 2014, přeložil Zdeněk Hofmann. Jazyková úprava: Ludmila Schwarzová. Korektura sazby: Olga Tesařová. Obálka: Trilabit Praha. Vydalo J!akladatelství T ALPRESS, spol. s r.o., Reznická 12, 110 00 Praha 1, jako svou 744. publikaci. Sazba: Tomáš Kropáček. Tisk: S-TISK Vimperk. První vydání, Praha 2017.

KAPITOLA PRVNÍ

Na moři v Mexickém zálivu, úterý 20. dubna 1519 „Ten kříženec roste do pořádný ho bojovnýho zvířete," prohlásil Telmo Vendabal. ,,To ano, pane," přitakal Pepillo. ,,Je silnej, jen se na něj podívej. Čímpak ho krmíš?" „Když jsem ho dostal, tak kozím mlékem, pane, a teď zbytky z kuchyně." ,,A jak mu říkáš?" Pepillo nervózně přešlápl z nohy na nohu. ,,Melchior, pane," zamumlal. „Melchior? Po tom tvým negerským příteli, co utekl a nechal se zabít?" ,,Ano, pane." Pepillo se kousl do rtu a dodal: ,,Byl statečný, pane." „Jo, nejspíš dost statečnej. Ale černej jako zadek samotného ďábla."

Surový zavalitý hrbáč Vendabal byl hlavní psovod výpravy. V malých očkách mu zajiskřila vypočítavost. ,,Myslíš, že je tenhle Melchior taky statečnej ?" Pepillo ucítil, jak mu přes obočí stéká pot. A nemohlo za to slunce. ,,To vážně nevím, pane. Vychovávám ho jako mazlíčka." „Tak mazlíčka? Mazli se s mým zadkem! Na válečný výpravě není místo pro mazlíčky." Vendabal si s kyselým šklebem klekl vedle zvířete, křížence vlkodava a chrta, popadl štěně za spodní čelist, odhrnul mil pysky a prohlédl si jeho nové bělostné zuby.

Melchior ustrašeně zakňučel, pokusil se ucuknout, a když zjistil, že ho muž pevně drží, otočil inteligentní jantarové oči k Pepillovi s němou prosbou. ,,Jen klid, kluku," poručil mu Pepillo. ,,Zůstaň!" Melchiorovi to bylo zjevně nepříjemné, ale Pepillo ho vycvičil k poslušnosti, a tak zůstal klidný, když se mu Vendabal prohraboval tlamou a přejížděl mu špinavým levým palcem po dásních. Mezitím se však hrbáčova pravá ruka vkrádala k zadním nohám štěněte a pak se ho pokusil chytit za varlata; Melchiorovo nervózní kňučení se změnilo v hrozivé zavrčení a jeho zuby se zablýskly v náhlém výpadu. Vendabal vychrlil proud obscénních výhrů žek, ucukl rukou a tvrdě udeřil Melchiora do hlavy. Srazil kvílející zvíře na palubu, až udělalo několik přemetů, a přidal surové kopnutí do žeber, které vyloudilo ze štěněte zoufalý nářek. Pepillo se instinktivně vrhl vpřed, a když se psovod rozmachoval k dalšímu mocnému kopnutí, chytil ho za nohy a povalil na zem. Mezi stěžni se bleskurychle shromáždil dav nejméně dvaceti námořníků a vojáků, pošklebovali se a pokřikovali, zvědaví, co se bude dít, další vylézali na lanoví, aby měli lepší výhled. Vendabal, celý brunátný a sípající, se vyhrabal na nohy, popadl Pepilla za límec, zvedl ho do výšky, až se jejich obličeje skoro dotýkaly a chlapce ovanul jeho smrdutý dech. ,,Ty malej sráči," zavrčel, ,,ten tvůj podvraťák je můj. A v příští bitvě ho pošlu proti nepříteli jako prvního." „Ne, pane, prosím," zaškemral Pepillo. ,,Melchior není bojový pes. Kdyby bylo po vašem, už by ani nežil. Když jeho matka zahynula v bitvě u Potonchanu, poručil jste svým lidem, ať zbytek jejího vrhu zabijí. Prý by s krmením štěňat z ruky bylo moc práce. Don Bernal Díaz mi to pověděl, pane. To on zachránil Melchiora." ,,Tak Díaz? A kde je teď, když ho potřebuješ?" „Na lodi clona Pedra Alvarada, pane, jak určitě dobře víte, ale pošle pro mě, hned jak přistaneme. Melchiora mi daroval a nemůžete mi ho vzít!" Pepillo teď trval umíněně na svém a cítil, jak v něm narůstá vztek, i když má nohy ve vzduchu a v hrbáčově železném sevření je zcela bezmocný.

„Pošle pro tebe?" Vendabalův hlas stoupl, až

,,Pošle pro tebe? Já ti taky něco pošlu!" A vzápětí:

stále držel Pepilla za límec levou rukou, zatím udeřil jednou dvakrát třikrát do tváře. Když pl rána, Pepillo přes zvonění v uších zaslechl zav1 rychlý pohyb skvrnitého kožichu, jak se Melchio dabala a zaťal zuby do hrbáčova silného, hustě předloktí. Sevření na Pepillově límci se ihned uvc s hlasitým žuchnutím upadl na palubu a mohl jen dovát, jak Vendabal setřásl Melchiora, srazil štěně se nad něj s vražedným pohledem.

,,Dost!"

Hlas zahřměl jako hrom. Přehlušil vzrušené pc hlížejících a zastavil Vendabala v pohybu. ,,Pc Všechny oči se otočily k navigační palubě, kde vyšel kapitán lodi a vrchní velitel celé výpravy H Od masakru čontalských Mayů v Potonchanu se zlosti staly legendárními a Pepillovi, který ho většina ostatních, bylo hned jasné, že jeho pá1 náladu. Nikdy nebylo dobré probudit ho z tradi siesty, ale probudit ho hrubě, to znamenalo risk horší hněv . Cortés, jen s pásem barevné domorodé látky o pasu a bosý, přešel k zábradlí na okraji navigač hlavní palubou a shlédl dolů na Vendabala a Pf tohle znamenat?" zeptal se. ,,To zparchantělý psisko mě kouslo," postěŽO\ a ukázal na Melchiora, který stál s naježenou srsti zuby, jako kdyby ho vyzýval, jen ať si něco zkusí Náhle a zcela překvapivě se Cortés usmál. ,,Ar že to tvé měkké masíčko ještě nikdy nepocítilo · Telmo? Není pochyb, že ty jizvy na tobě zaneché vých milenek." Vendabal vypadal zmatený. ,,Jistě, že mě psi odsekl bojechtivě. ,,Stokrát! Ale žádnej pes, co nevyvázl bez výprasku. Musí vědět, kdo je tu pá „Už jste dal Melchiorovi výprask," namítl Pe

:rašeně zakňučel,

pokusil se ucuknout, a když zjistil, evně drží, otočil inteligentní jantarové oči k Pepil1 prosbou. kluku," poručil mu Pepillo. ,,Zůstaň!" ,vito bylo zjevně nepříjemné, ale Pepillo ho vycvičil i, a tak zůstal klidný, když se mu Vendabal prohrabopřejížděl mu špinavým levým palcem po dásních. šak hrbáčova pravá ruka vkrádala k zadním nohám se ho pokusil chytit za varlata; Melchiorovo nervózní měnilo v hrozivé zavrčení a jeho zuby se zablýskly padu. Vendabal vychrlil proud obscénních výhrů tkou a tvrdě udeřil Melchiora do hlavy. Srazil kví1 palubu, až udělalo několik přemetů, a přidal suí do žeber, které vyloudilo ze štěněte zoufalý nářek. instinktivně vrhl vpřed, a když se psovod rozma:ímu mocnému kopnutí, chytil ho za nohy a povalil

ti se bleskurychle shromáždil dav nejméně dvaceti vojáků, pošklebovali se a pokřikovali, zvědaví, co další vylézali na lanoví, aby měli lepší výhled. lý brunátný a sípající, se vyhrabal na nohy, popadl 11ec, zvedl ho do výšky, až se jejich obličeje skoro 1lapce ovanul jeho smrdutý dech. ,,Ty malej sráči," tvůj podvraťák je můj. A v příští bitvě ho pošlu li jako prvního." prosím," zaškemral Pepillo. ,,Melchior není bojový ylo po vašem, už by ani nežil. Když jeho matka zaě u Potonchanu, poručil jste svým lidem, ať zbytek :abijí. Prý by s krmením štěňat z ruky bylo moc ~ernal Díaz mi to pověděl, pane. To on zachránil

'A kde je teď, když ho potřebuješ?" ona Pedra Alvarada, pane, jak určitě dobře víte, ale , hned jak přistaneme. Melchiora mi daroval a nec> vzít!" Pepillo ceď trval umíněně na svém a cítil, růstá vztek, i když má nohy ve vzduchu a v hrbám sevření je zcela bezmocný.

,,Pošle pro tebe?" Vendabalův hlas stoupl, až skoro křičel. ,,Pošle pro tebe? Já ti taky něco pošlu!" A vzápětí změnil postoj, stále držel Pepilla za límec levou rukou, zatímco pravou ho udeřil jednou dvakrát třikrát do tváře. Když přistála i čtvrtá rána, Pepillo přes zvonění v uších zaslechl zavrčení a spatřil rychlý pohyb skvrnitého kožichu, jak se Melchior vrhl na Vendabala a zaťal zuby do hrbáčova silného, hustě potetovaného předloktí. Sevření na Pepillově límci se ihned uvolnilo; chlapec s hlasitým žuchnutím upadl na palubu a mohl jen omámeně sledovat, jak Vendabal setřásl Melchiora, srazil štěně dolů a sklonil se nad něj s vražedným pohledem. · ,,Dost!" Hlas zahřměl jako hrom. Přehlušil vzrušené povykování při hlížejících a zastavil Vendabala v pohybu. ,,Povídám dost!" Všechny oči se otočily k navigační palubě, kde ze své kajuty vyšel kapitán lodi a vrchní velitel celé výpravy Hernán Cortés. Od masakru čoncalských Mayů v Potonchanu se jeho výbuchy zlosti staly legendárními a Pepillovi, který ho znal lépe než většina ostatních, bylo hned jasné, že jeho pán má špatnou náladu. Nikdy nebylo dobré probudit ho z tradiční odpolední siesty, ale probudit ho hrubě, to znamenalo riskovat jeho nejhorší hněv. Corcés, jen s pásem barevné domorodé látky omotané kolem pasu a bosý, přešel k zábradlí na okraji navigační paluby nad hlavní palubou a shlédl dolů na Vendabala a Pepilla. ,,Co má tohle znamenat?" zeptal se. „To zparchantělý psisko mě kouslo," postěžoval si Vendabal a ukázal na Melchiora, který stál s naježenou srstí a vyceněnými zuby, jako kdyby ho vyzýval, jen ať si něco zkusí. Náhle a zcela překvapivě se Cortés usmál. ,,A předpokládám, že to tvé měkké masíčko ještě nikdy nepocítilo psí zuby, done Telmo? Není pochyb, že ty jizvy na tobě zanechaly drápy žárlivých milenek." Venda bal vypadal zmatený. ,,Jistě, že mě psi už pokousali," odsekl bojechtivě. ,,Stokrát! Ale žádnej pes, co mě pokousal, nevyvázl bez výprasku. Musí vědět, kdo je tu pán." „Už jste dal M~lchiorovi výprask," namítl Pepillo. Zvedl se

ze země a skrčil se vedle svého mazlíčka. ,,Dostal za vyučenou . Podívejte, jak se třese." Byla to pravda, Melchior se skutečně třásl ale ne strachem , ' pomyslel si Pepillo. Z hrdla křížence se ozývalo hluboké vrčení a zdálo se, že je připravený se na Vendabala znovu vrhnout. ,,Houby dostal za vyučenou," zařval Vendabal. ,,Ten pes potřebuje napráskat. A pak ho dám do smečky k ostatním a vycvičím ho pro válku." ,,Ne," zaječel Pepillo. ,,Je můj! Nemůžete ho mít!" Cortés je pozoroval z navigační paluby, v obličeji se mu usadil podivný výraz krutého potěšení. ,,Ten pes zůstane s mým pážetem," rozhodl nakonec. ,,Prozatím." Otočil se a zamířil k otevřeným dveřím své kajuty, pak ještě zavolal přes rameno. ,,Ale napráskej mu, Vendabale. Rozhodně mu napráskej."

KAPITOLA DRUHÁ

Tenochtitlán (Mexico City), 21. dubna 1519

pozdě

odpoledne v,

Guatemoc vyskočil vysoko do vzduchu, ladně a s Požírače lidí mu neškodně prosvištěla pod cho, hledný mexický princ stejným plynulým pohybe dolů na temeno protivníkovy hlavy a zastavil ú, nos ti palce od cíle. ,,Jsi mrtvý, Požírači lidí," pron lebka se rozpoltila ve dví. Myslím, že obě půlky i když zakrslé, teď leží před námi v prachu." Požírač lidí neuměl prohrávat. A nebylo to pc efektně přemožen během necelé hodiny trénink1 zaryčel a znovu zaútočil, jeho čepel zavířila a ro2 rychlý pohyb oko nedokázalo sledovat. A pře: unikal, jeho štíhlé, zjizvené a svalnaté tělo uhýba stranu, krčilo se a naklánělo, jak se vyhýbal zuřiv náhle - Tozi ani nezahlédla, jak se to sralo - se pc protivníka proklouznout kolem sebe a udeřil o Požírače lidí do masivní šíje, zeslabil sice sílu úde ji dopadnout s hlasitým plesknutím a poslal bezvl tváří do prachu. Tozi, neviditelná a nehmotná jako vzduch a se se dostat nepozorovaně kamkoli si přála, byla ric ným svědkem tohoto zápasu. Guatemoca od pokusu ho otrávit sledovala už mnohokrát, když aby ho zachránila a vyléčila z hrozných zraněn

,krčil se vedle svého mazlíčka. ,,Dostal za vyučenou. jak se třese."

>rav~a, Melchior se skutečně třásl, ale ne strachem, Pep11lo. Z hrdla křížence se ozývalo hluboké vrčení že je připravený se na Vendabala znovu vrhnout. d?stal za vyučenou," zařval Vendabal. ,,Ten pes poraskat. A pak ho dám do smečky k ostatním a vycviválku." · ječel Pepillo. ,,Je můj! Nemůžete ho mít!" pozoroval z navigační paluby, v obličeji se mu usadil raz krutého potěšení. ,,Ten pes zůstane s mým páže)dl nakonec. ,,Prozatím." Otočil se a zamířil k ote:řím své kajuty, pak ještě zavolal přes rameno. ,,Ale 1u, Vendabale. Rozhodně mu napráskej ."

KAPITOLA DRUHÁ

Tenochtitlán (Mexico City), 21. dubna 1519

pozdě odpoledne

ve středu

Guatemoc vyskočil vysoko do vzduchu, ladně a stylově, a čepel Požírače lidí mu neškodně prosvištěla pod chodidly. Pak pohledný mexický princ stejným plynulým pohybem švihl zbraní dolů na temeno protivníkovy hlavy a zastavil úder ve vzdálenosti palce od cíle. ,,Jsi mrtvý, Požírači lidí," pronesl unyle. ,,Tvá lebka se rozpoltila ve dví. Myslím, že obě půlky tvého mozku, i když zakrslé, teď leží před námi v prachu." Požírač lidí neuměl prohrávat. A nebylo to poprvé, kdy byl efektně přemožen během necelé hodiny tréninku, nyní vztekle zaryčel a znovu zaútočil, jeho čepel zavířila a rozmazala se, tak rychlý pohyb oko nedokázalo sledovat. A přesto Guatemoc unikal, jeho štíhlé, zjizvené a svalnaté tělo uhýbalo ze strany na stranu, krčilo se a naklánělo, jak se vyhýbal zuřivému útoku, až náhle - Tozi ani nezahlédla, jak se to stalo - se pootočil, nechal protivníka proklouznout kolem sebe a udeřil okrajem čepele Požírače lidí do masivní šíje, zeslabil sice sílu úderu, ale nechal ji dopadnout s hlasitým plesknutím a poslal bezvládného přítele tváří do prachu. Tozi, neviditelná a nehmotná jako vzduch a schopná kdykoli se dostat nepozorovaně kamkoli si přála, byla tichým a netušeným svědkem tohoto zápasu. Guatemoca od Montezumova pokusu ho otrávit sledovala už mnohokrát, když použila magii, aby ho zachránil::! a vyléčila z hrozných zranění, která utrpěl

v bitvě proti Tlaxcalům. Musela připustit, že je nanejvýš zvláštní, že se zamilovala do vznešeného prince, synovce té nechutné kreatury Montezumy, který celých patnáct let jejího života vládne jakožto Nejvyšší mluvčí zlovolné říši Mexiků. Ale tím, že Tozi přijala pravdu o svých pocitech, soudila, že se s nimi i lépe vyrovná. A především jakýkoli vztah mezi nimi nepřipadal v úvahu. Guatemoc má královskou krev, zatímco Tozi je čarodějka a dcera čarodějky. Kromě toho je její nepřítel a synovec jejího nepřítele. Musí využít svou magii a triky, aby ho obrátila proti jeho strýci a bohu války Huitzilopochtlimu, ,,Kolibříkovi Jihu", kterému jeho strýc slouží - buď to, anebo musí přivést Guatemoca ke stejnému konci, jaký plánuje pro Montezumu. Quetzalcoatl, Opeřený had, bůh míru, pradávný protivník Kolibřfka Jihu přichází, jak bylo předpovězeno, v tomto roku Prvním, roku Rákosu, aby svrhl krutého krále a navždy zničil odporný kult lidských obětí bohu války. Tozi pocítila chvilkové pochybnosti - ohledně svých magických schopností, a zvlášť schopnosti učinit se neviditelnou, kterou ji posílil nikdo jiný než sám Kolibřík Jihu, když stála před jeho obětním oltářem. Její přítelkyně Malinal, která jí tehdy v noci přede dvěma měsíci stála po boku a na zásah Kolibříka Jihu byly obě osvobozeny, v tom viděla hrozné nebezpečí. Pokud je totiž Kolibřík Jihu zachránil před obětováním rukou své loutky Montezumy, pak to musí znamenat, že bůh války má s nimi plány, ale protože Kolibřík Jihu je čiré zlo, je jasné, že z toho může vzejít jen další zlo. Tozi všechny takové obavy odmítla, když vyslala Malinal na cestu k pobřeží vyhledat Quetzalcoatla. Určitě tu je nějaký plán velký plán - ale není Kolibříkův. A určitě v něm mají ona a Malinal sehrát své role. Tozi si vzpomněla na slova útěchy, která řekla přítelkyni: ,,Součástí velkého plánu se stal i Montezuma a stejně tak i ten krvelačný a pošetilý bůh." „Já nevím," odpověděla tehdy Malinal. ,,Já ničemu z toho nerozumím." „To není třeba, krásná Malinal. Letos je rok První, rok Rákosu a stačí jen, abys hrála svou roli ... Copak nevidíš, že to není

náhoda, že jsi ze země Mayů z kmene Čontalů a že ohlásit příchod Quetzalcoatla, se objevili právě zemi a v Potonchanu, ve městě, kde ses narodil; není náhoda, Malinal. Proto se musíš co nejdřív Potonchanu. Musíš vyrazit okamžitě." A tak vyslala Malinal na nebezpečnou cestu doj a k její rodině, která ji prodala Mexikům do otrc ji, aby našla vracejícího se boha míru. Toziina m, silná, silnější než kdy dřív, ale stále netušila, co přítelkyní během zhruba šedesáti dnů, které mezi Mohla jen hádat, mohla jen doufat, že je v pořád poslání najít Quetzalcoatla a přivést ho zpět do n titlánu, aby svrhl Montezumu, setkalo s úspěcher Mezitím měla Tozi úkol zde a týkal se Guarem, Získat ho pro spolupráci s Opeřeným hadem vítězství, Tozi však při jednání s ním sotva moh sobě. Naposledy se mu ukázala v přestrojení za T lékařství a uzdravování, a již při pouhém pomyšlf zatočila hlava - tehdy ji totiž princ popadl do ná přímo na ústa, ochutnala jeho jazyk a on její. I nepozorovaně sledovala z bezpečí své neviditelno vzpomínce zastavil dech. Guatemoc, oblečený pouze do prosté bílé bav] roušky, cvičil se svým přítelem Tecuanim - přezd rač lidí - na prostorném dvoře svého domu v kr Tenochtitlánu. Oba byli ozbrojení macuahuitly ho dřeva, které pro dnešní boj nebyly posázen obsidiánovými zuby ostrými jako břitva - a jejich pot. Teď ale Guatemoc stál, zatímco Požírač lidí obličejem v prachu a vzadu na krku měl čerstvou cinu od princova úderu. „No tak," řekl Guatemoc a klekl si vedle Tecuar til jsem tě tak silně." Ticho. Guatemoc si povzdychl. ,,Vím, že mě slyšíš, Poží že jen hraješ mrtvého." Ticho.

i Tlaxcalům. Musela připustit, že je nanejvýš zvláštnilovala do vznešeného prince, synovce té nechutné ontezumy, který celých patnáct let jejího života vládNejvyšší mluvčí zlovolné říši Mexiků. Ale tím, že pravdu o svých pocitech, soudila, že se s nimi i lépe

šírn jakýkoli vztah mezi nimi nepřipadal v úvahu. c má královskou krev, zatímco Tozi je čarodějka )dějky. Kromě toho je její nepřítel a synovec jejího 1usí využít svou magii a triky, aby ho obrátila proti . bohu války Huitzilopochtlimu, ,,Kolibříkovi Jihu", 10 strýc slouží - buď to, anebo musí přivést Guatejnému konci, jaký plánuje pro Montezumu. )ad, Opeřený had, bůh míru, pradávný protivník hu přichází, jak bylo předpovězeno, v tomto roku :u Rákosu, aby svrhl krutého krále a navždy zničil 1t lidských obětí bohu války. Tozi pocítila chvilkové i - ohledně svých magických schopností, a zvlášť 1činit se neviditelnou, kterou ji posílil nikdo jiný než k Jihu, když stála před jeho obětním oltářem. Její vialinal, která jí tehdy v noci přede dvěma měsíci cu a na zásah Kolibříka Jihu byly obě osvobozeny, a hrozné nebezpečí. Pokud je totiž Kolibřík Jihu ·ed obětováním rukou své loutky Montezumy, pak menat, že bůh války má s nimi plány, ale protože u je čiré zlo, je jasné, že z toho může vzejít jen další

1ny takové obavy odmítla, když vyslala Malina! na eží vyhledat Quetzalcoatla. Určitě tu je nějaký plán ale není Kolibříkův. A určitě v něm mají ona a Masvé role. Tozi si vzpomněla na slova útěchy, která :yni: ,,Součástí velkého plánu se stal i Montezuma i ten krvelačný a pošetilý bůh." 1," odpověděla tehdy Malina!. ,,Já ničemu z toho

" řeba,

krásná Malina!. Letos je rok První, rok Rákosu abys hrála svou roli ... Copak nevidíš, že to není

náhoda, že jsi ze země Mayů z kmene Čontalů a že ti, kteří přišli ohlásit příchod Quetzalcoatla, se objevili právě ve tvé rodné zemi a v Potonchanu, ve městě, kde ses narodila? Nic z toho není náhoda, Malina!. Proto se musíš co nejdřív vrátit zpět do Potonchanu. Musíš vyrazit okamžitě." A tak vyslala Malina! na nebezpečnou cestu do jejího domova a k její rodině, která ji prodala Mexikům do otroctví - poslala ji, aby našla vracejícího se boha míru. Toziina magie byla nyní silná, silnější než kdy dřív, ale stále netušila, co se stalo s její přítelkyní během zhruba šedesáti dnů, které mezitím uplynuly. Mohla jen hádat, mohla jen doufat, že, je v pořádku a že se její poslání najít Quetzalcoatla a přivést ho zpět do města Tenochtitlánu, aby svrhl Montezumu, setkalo s úspěchem. Mezitím měla Tozi úkol zde a týkal se Guatemoca. Získat ho pro spolupráci s Opeřeným hadem by bylo velké vítězství, Tozi však při jednání s ním sotva mohla věřit sama sobě. Naposledy se mu ukázala v přestrojení za Temaz, bohyni lékařství a uzdravování, a již při pouhém pomyšlení na něj se jí zatočila hlava - tehdy ji totiž princ popadl do náruče a políbil přímo na ústa, ochutnala jeho jazyk a on její. I teď, když ho nepozorovaně sledovala z bezpečí své neviditelnosti, se jí při té vzpomínce zastavil dech. Guatemoc, oblečený pouze do prosté bílé bavlněné bederní roušky, cvičil se svým přítelem Tecuanim - přezdívaným Požírač lidí - na prostorném dvoře svého domu v královské čtvrti Tenochtitlánu. Oba byli ozbrojení macuahuitly - meči z tvrdého dřeva, které pro dnešní boj nebyly posázené na obvodu obsidiánovými zuby ostrými jako břitva - a jejich těla pokrýval pot. Teď ale Guatemoc stál, zatímco Požírač lidí ležel na zemi obličejem v prachu a vzadu na krku měl čerstvou rudou podlitinu od princova úderu. ,,No tak," řekl Guatemoc a klekl si vedle Tecuaniho, ,,nepraštil jsem tě tak silně." Ticho. Guatemoc si povzdychl. ,,Vím, že mě slyšíš, Požírači lidí. Vím, že jen hraješ mrtvého." Ticho.