Vladimír Šlechta
JÁ, GOWERY Jazyková redakce Jiří Popiolek. Odpovědná redakce Robert Pilch.
Obálka Tomáš Flak. Grafická úprava obálky Lukáš Tuma. Vydání první. Vydalo nakladatelství Robert Pilch- BROKi LON, Nuselská 1418/51, 140 00 Praha 4 roku 2017 jako svou 442. publikaci. Tisk Marten, s.r.o. Cena včetně DPH: 258,· Kč
ISBN 978-80-7456-341-ó
01 Kulka zasáhla mašinfíru do ramene, narazila na kost a rozprskla se na několik úlomků. Jeden kousek přeťal krkavici. Vytryskla krev. To už jsem ležel na podlaze. Koutkem oka jsem zahlédl, jak se topič vyklání přes opancéřovaný bok tendru a civí na trať před lokomotivou. „Lehni!" zaječel jsem. Podvědomé jsem zaznamenal vysoké zapištění. Druhá kulka nás minula a odsvištěla kamsi do neznáma. Topič po mně střihl pohledem. Pak se zadíval na mašinfíru, který se držel kolečka regulátoru a krev z něj chlístala jako z požárního hydrantu. ,,Kzemi!" 'Třetí kulka trefila topiče do páteře. Padl do uličky a bylo po něm. 7
Zákon
Vladimír Šlechta Vláček uháněl dál.
... a teď mě napadá, že jsem do vyprávění skočil až příliš rovnýma nohama. Možná bych se měl vrátit trochu nazpátek a začít znova. Tak dobře. Zkusím to jinak.
02 „Máme na dohled strašidelnej les," křikl drobný kníratý ,,Kleingernje za rohem." Pozvedl jsem se z úzké lavice a podíval se na levou stranu, trať tady širokým obloukem obcházela zářivě žlutý kopec. Opravdu žlutý, nevymýšlím si. Jako by tam jedna vedle druhé rozkvetly samé pampelišky. Tohle však nebyly pampelišky, ale kvetoucí řepka. Čím zářivější byl svah, tím temnější se zdál porost, který vyrůstal na temeni kopce. To byl nejspíš onen strašidelný les, o kterém se topič právě zmínil. Pro jistotu jsem se zadíval i na druhou stranu. Tam, po směru jízdy napravo, nebylo žádné řepkové pole, jenom pastvina. I když pochybuj u, že by se tam páslo něco jiného než lesní zvěř. Za pastvinou, ve vzdálenosti zhruba jednoho kilometru, se táhla souvislá linie temného lesa. Když jsem se vynadíval, zase jsem si kecl na lavici. ,,To je ale žluť, co, Heinrichu?" pokračoval topič v halasivé samomluvě. ,,Takhle žlutou mám moč, když si dám pivo z Pezlodskýho pivováru." ,,Nějak ti to vyhasíná, Fritzi," zabručel mašinfíra. Zaklepal nehtem na manometr. ,,Tlak jde dolů." Byl to mohutný tělnatý chlap, stejně jako jeho společník oblečený do umaštěných montérek. Na rozdíl od topiče si však nasadil červenou strojvůdcovskou čepici se štítkem. I on se vyjadřoval nahlas, aby přehlušil všechny zvuky, které vydávala rozjetá mašina: pufání páry, cvakání táhel, topič do dunění kol a pufání páry.
8
smečky
dunění kolejnic. Musím však uznat, že tahle lokomotiva byla celkem tichá. Vypadala spíš jako zvětšená hračka, rozhodně to nebyla těžkotonážní obluda,jaké brázdí hlavní trasy císařských železnic. Měla zkrácený kotel, vysoký komín a hranatou kabinu. Velká obdélníková okna po obou stranách boudičky se dala zablendovat buď pláty silného plechu, nebo skleněnou výplní. Teď tam nebylo nic, ani sklo, ani plech, jen prázdno. Vpředu, na čele boudičky, byl jen úzký střílnovitý průzor vyplněný tvrzeným sklem. Za kabinou, ještě jako součást lokomotivy, se nacházela otevřená chodbička s postranními lavicemi. Bylo jasné, proč tady lavice jsou. Lokomotivu vyrobili hluboko ve Století válek a v případě potřeby se tady mohlo usadit šest vojáků. Pokud byli hodně hubení, tak klidně i osm. Teď byly lavice prázdné, jen na té vlevo jsem seděl já a poslouchal jsem, o čem se baví topič s mašinfírou. Možná si mysleli, že je neslyším, to se však pletli. Nejspíš si neuvědomili, že dveře do kabiny jsou vysazené a vstupní otvor je prázdný. Dny byly teď horké, a pokud jste zažili žár sálající od topeniště, tak vás takový počin nepřekvapí.
musím dodat, že za lokomotivou byl při tendr naložený bukovými poleny. Pak zeleně natřený vagón o třech kupíčkách, za ním dobytčák a dál už nic. Tohle byl vojenský speciál. Tentokrát jsme necestovali ve třech, Oggerd dostal na povel grupu zvící osmi mužů. ,,Tak přilož, Fritzi," křikl mašinfíra. „Ále prdlajs," odfrkl topič. ,,šetřím dřevo. Za půl hoďky budem ve stanici." „Nekecej a přilož," zvýšil mašinfíra hlas. Vyklonil se z okénka na levé straně, tam, co se rozkládal žluťoučký řepkový lán. Přes ležatý kotel se zadíval na trať. ,,Něco tě žere, Heinrichu?" zeptal se topič. „Nezůstaneme v Kleingernu," křikl mašinfíra. ,Yyložíme Pro
pořádek
přáhnutý
9
Vladimír Šlechta
Zákon smečky
dál. ... a teď mě napadá, že jsem do vyprávění skočil až příliš rovnýma nohama. Možná bych se měl vrátit trochu nazpátek a začít znova. Tak dobře. Zkusím to jinak.
dunění kolejnic. Musím však uznat, že tahle lokomotiva byla celkem tichá. Vypadala spíš jako zvětšená hračka, rozhodně to nebyla těžkotonážní obluda,jaké brázdí hlavní trasy císařských železnic. Měla zkrácený kotel, vysoký komín a hranatou kabinu. Velká obdélníková okna po obou stranách boudičky se dala zablendovat buď pláty silného plechu, nebo skleněnou výplní. Teď tam nebylo nic, ani sklo, ani plech,jen prázdno. Vpředu, na čele boudičky, byl jen úzký střílnovitý průzor vyplněný tvrzeným sklem. Za kabinou, ještě jako součást lokomotivy, se nacházela otevřená chodbička s postranními lavicemi. Bylo jasné, proč tady lavice jsou. Lokomotivu vyrobili hluboko ve Století válek a v případě potřeby se tady mohlo usadit šest vojáků. Pokud byli hodně hubení, tak klidně i osm. Teď byly lavice prázdné, jen na té vlevo jsem seděl já a poslouchal jsem, o čem se bavi topič s mašinfírou. Možná si mysleli, že je neslyším, to se však pletli. Nejspíš si neuvědomili, že dveře do kabiny jsou vysazené a vstupní otvor je prázdný. Dny byly teď horké, a pokud jste zažili žár sálající od topeniště, tak vás takový
Vláček uháněl
02 „Máme na dohled strašidelnej les," křikl drobný kníratý topič do dunění kol a pufání páry. ,,Kleingernje za rohem." Pozvedl jsem se z úzké lavice a podíval se na levou stranu, trať tady širokým obloukem obcházela zářivě žlutý kopec. Opravdu žlutý, nevymýšlím si. Jako by tam jedna vedle druhé rozkvetly samé pampelišky. Tohle však nebyly pampelišky, ale kvetoucí řepka. Čím zářivější byl svah, tím temnější se zdál porost, který vyrůstal na temeni kopce. To byl nejspíš onen strašidelný les, o kterém se topič právě zmínil. Pro jistotu jsem se zadíval i na druhou stranu. Tam, po směru jízdy napravo, nebylo žádné řepkové pole, jenom pastvina. I když pochybuj u, že by se tam páslo něco jiného než lesní zvěř. Za pastvinou, ve vzdálenosti zhruba jednoho kilometru, se táhla souvislá linie temného lesa. Když jsem se vynadíval, zase jsem si kecl na lavici. ,,To je ale žluť, co, Heinrichu?" pokračoval topič v halasivé samomluvě. ,,Takhle žlutou mám moč, když si dám pivo z Pezlodskýho pivováru." ,,Nějak ti to vyhasíná, Fritzi," zabručel mašinfíra. Zaklepal nehtem na manometr. ,,Tlak jde dolů." Byl to mohutný tělnatý chlap, stejně jako jeho společník oblečený do umaštěných montérek. Na rozdíl od topiče si však nasadil červenou strojvůdcovskou čepici se štítkem. I on se vyjadřoval nahlas, aby přehlušil všechny zvuky, které vydávala rozjetá mašina: pufání páry, cvakání táhel, 8
počin nepřekvapí.
Pro pořádek musím dodat, že za lokomotivou byl při tendr naložený bukovými poleny. Pak zeleně natřený vagón o třech kupíčkách, za ním dobytčák a dál už nic. Tohle byl vojenský speciál. Tentokrát jsme necestovali ve třech, Oggerd dostal na povel grupu zvící osmi mužů. ,,Tak přilož, Fritzi," křikl mašinfíra. „Ale prdlajs," odfrkl topič. ,,šetřím dřevo. Za půl hodky budem ve stanici." „Nekecej a přilož," zvýšil mašinfíra hlas. Vyklonil se z okénka na levé straně, tam, co se rozkládal žluťoučký řepkový lán. Přes ležatý kotel se zadíval na trať. ,,Něco tě žere, Heinrichu?" zeptal se topič. „Nezůstaneme v Kleingernu," křikl mašinfíra. ,,Vyložíme přáhnutý
9
Vladimír Šlechta
Zákon
smečky
náklad a pošupajdíme zpátky. Myslím, že se to v Kleingernu posralo." Zatajil jsem dech a udělal se menší a ještě menší. Samozřejmě že jsem se nestal neviditelným, pořád jsem seděl na té úzké lavici, ale oni mě už přestali vnímat. Při minulé zastávce jsem se vnutil na lokomotivu právě proto, abych vyzískal nějaké informace. A také proto, že jsem měl plné zuby pachů a zvuků uvnitř vagónu. Oggerd pro nás zabral prostřední kupé, což nebyl šťastný nápad. Krajní by bylo lepší. Takhle jsme to měli z obou stran, před námi i za námi zněly hlasyvojáků,jedni hráli karty a hádali se, druzí si vyprávěli oplzlé historky. Překřikovali se, hulákali, chechtali se. Vyzutí z těžkých bot větrali měsíc neprané onuce, vějíři karet rozháněli střevní plyny, jednu od druhé si zapalovali ručně balené cigarety ze špatného tabáku řezaného bukovým listím. Ne že bych proti těm vojákům něco měl. Znal jsem je z minula a věděl jsem, že jsou to spolehliví hoši. Takoví, jaké si přejete mít za zády, když vám kolem uší začnou svištět kulky. Jenže cesta už trvala příliš dlouho. Dva dny nás natřásalo drncání kol, a pokud jsme zamhouřili oko, tak nás vzápětí probudilo kvílení parní píšťaly. O cíli cesty jsme nevěděli, ani co by se za nehet vešlo. Divné však bylo, že jsme stále zůstávali hluboko ve vnitřnostech Císařství. Naše trojice obvykle operuje v Pustinách, teď se však nezdálo, že by nás chtěli vyvézt někam na periferii a odeslat do neznáma, kam koleje nevedou. Už dva dny jsme ujížděli dál a dál, neviditelná ruka před námi čistila koleje a semafory ukazovaly volno. Důsledně jsme se vyhýbali hlavním tahům císařských železnic. Možná z důvodu utajení a možná z důvodu rychlosti, protože na vedlejších tratích bylo snazší pustit nás dopředu. Jen občas jsme zastavili na nějakém zapadlém nádraží,
protože mašinfíra s topičem by takhle dlouhou štreku nevydrželi a museli být vystřídáni. Dělo se to tak, že před náš speciál předpřáhli jinou lokomotivu, a to i s novou posádkou. Pořád ještě přetrvávala tradice, že lokomotivy jsou nepřenosné, jestli mi rozumíte. Každou konkrétní lokomotivu měla v užívání a v opatrování jedna konkrétní parta. Na poslední zastávce jsem vyšel do kolejiště, abych si protáhl nohy. Uviděl jsem tohohle nařvaného chlápka, našeho nového mašinfíru. Bavil se s výpravčím, zdálo se, že je místní a že to tady zná. Byl jsem od nich dost daleko, neslyšel jsem, o čem se vede řeč, podle gestikulace jsem však nabyl dojmu, že se blížíme k cíli naší cesty. Proto jsem se pod Oggerdovým chmurným dohledem vnutil na lokomotivu. Doufal jsem, že bych mohl z mašinfíry a topiče vydolovat nějaké zajímavé drby. Když se pak vlak rozjel, pokusil jsem se s nimi zapříst rozhovor, jenže oni mě ignorovali. Takže jsem se přestal vnucovat a jen jsem tam tiše seděl. Nasraně mlčeli, ale nevydrželo jim to dlouho. Takovéhle dvojice parťáků jsou jako staří manželé, pořád musejí omílat stokrát probraná témata. A také že ano. Nevydrželi být zticha a já jsem se začal dozvídat věci. 1řeba to, že cíl naší cesty se jmenuje Kleingern. A už jsme skoro tam. A v Kleingernu mají
10
11
pořádně
průser.
Poslouchal jsem dál. něco víš, Heinrichu?" zakňoural topič vyčítavě. ,,Něco víš a neřekls mi to." Mašinfíra sundal masitou pravici z kolečka regulátoru a zdvihl ukazovák: ,,Mysli, Fritzi. Takže za prvé: v Kleingemuje pobočka Institutu, ve který pěstuj o u ty vlkodlaky." ,;vlkodlaky?" „Nedělej, že o tom nevíš. Mezi ajznboňákama se přece všechno rozkecá. A za druhý: vezeme tam komando. Co
,,Ty
Zákon
smečky
protože mašinfíra s topičem by takhle dlouhou štreku nevydrželi a museli být vystřídáni. Dělo se to tak, že před náš speciál předpřáhli jinou lokomotivu, a to i s novou posádkou. Pořád ještě přetrvávala tradice, že lokomotivy jsou nepřenosné,jestli mi rozumíte. Každou konkrétní lokomotivu měla v užívání a v opatrování jedna konkrétní parta. Na poslední zastávce jsem vyšel do kolejiště, abych si protáhl nohy. Uviděl jsem tohohle nařvaného chlápka, našeho nového mašinfíru. Bavil se s výpravčím, zdálo se, že je místní a že to tady zná. Byl jsem od nich dost daleko, neslyšel jsem, o čem se vede řeč, podle gestikulace jsem však nabyl dojmu, že se blížíme k cíli naší cesty. Proto jsem se pod Oggerdovým chmurným dohledem vnutil na lokomotivu. Doufal jsem, že bych mohl z mašinfíry a topiče vydolovat nějaké zajímavé drby. Když se pak vlak rozjel, pokusil jsem se s nimi zapříst rozhovor, jenže oni mě ignorovali. Takže jsem se přestal vnucovat a jen jsem tam tiše seděl. Nasraně mlčeli, ale nevydrželo jim to dlouho. Takovéhle dvojice parťáků jsou jako staří manželé, pořád musejí omílat stokrát probraná témata. A také že ano. Nevydrželi být zticha a já jsem se začal dozvídat věci. Třeba to, že cíl naší cesty se jmenuje Kleingern. A už jsme skoro tam. A v Kleingernu mají průser.
Poslouchal jsem dál. něco víš, Heinrichu?" zakňoural topič vyčítavě. ,,Něco víš a neřekls mi to." Mašinfíra sundal masitou pravici z kolečka regulátoru a zdvihl ukazovák: ,,Mysli, Fritzi. Takže za prvé: v Kleingernu je pobočka Institutu, ve který pěstujou ty vlkodlaky." ,Y}kodlaky?" „Nedělej, že o tom nevíš. Mezi ajznboňákama se přece všechno rozkecá. A za druhý: vezeme tam komando. Co
,,Ty
11
Vladimír Šlechta
Zákon smečky
z toho vyplývá, he? Parádní průser. Takže koukej přiložit, protože my v Kleingernu nezůstaneme. Domluvím se s místním přednostou, aby pozdržel hlášení. Hodím tam zpětnej chod a za hodinu už budemezpátkyvGenaufurthu. Tam mají točnu. Necháme se otočit, doplníme vodu a vrátíme se domů, dokud je trať volná." Topič se kolem mě protáhl na otevřený tendr, kde byla naskládaná buková polena. Nepřítomně mě přelízl pohledem, ve skutečnosti mě však nevnímal. Vytěsnil mě. Trochu se mě to dotklo, přece jen jsem byl mládenec hodný pozornosti. Vysoký, dlouhovlasý, dle mínění mnohých dam a dívek pohledný, oblečený v tmavých kalhotách ušitých na míru a ve výstředním tmavomodrém, žlutě vzorovaném ponču. I tak si mě topič nevšiml. Nejspíš měl plnou hlavu vlkodlaků. ,,To jsou lány řepky, až z tý žluti přecházejí oči, co, Heinrichu?" hodil přes rameno halasivě. ,,Prej začínají zavádět mašiny na tudlenctu bionaftu. To bude vopravdu pokrok. Už se nebudeme muset mordovat s těmadlenctěma polenama ... " „Přikládej, nebo tě přetáhnu, Fritzi," křikl mašinfíra a znělo to opravdu naštvaně. Topič popadl poleno. Pronesl ho kolem mne a hodil ho do boudičky před topeniště. Pak se okolo znovu protáhl na otevřený tendr. Všiml jsem si, že mašinfíra položil pravici na táhlo parní píšťaly. Znal to tady a věděl, že až dojedeme do určitého bodu, dostaneme se na dohled od Kleingernu. A také na doslech. Pak zapíská, aby ho ve stanici uslyšeli. Avšak nezapískal. Prudce přehmátl z táhla píšťaly na kolečko regulátoru a zaječel: ,,Do hajzlu! Co to je?" ,,Co se děje, Heinrichu?" křikl topič. „Překážka na trati! Ježíši! Nějaká svině naházela na koleje klády!"
S pravicí stále na kolečku se vyklonil z okna. Z toho levého, to dá rozum. Trať tady v široce rozmáchlém oblouku obcházela kopec, zahýbala doleva a z okna napravo by na koleje neviděl. Ve strašidelném lese vyrůstajícím na temeni kopce práskl výstřel. Než dolehl k uhánějícímu vlaku, zeslábl a zanikl v rachocení kol. Zaznamenal jsem ho jen podvě domě, hned mi však bylo jasné, že po nás někdo střílí. Instinktivně jsem se vrhl na zaplivanou a zašlapanou podlahu. Kulka zasáhla mašinfíru do ramene, narazila na kost a rozprskla se na několik úlomků. Jeden kousek přeťal krkavici. Vytryskla krev. To už jsem ležel na podlaze. Všechno jsem vnímal jaksi zpomaleně: tryskající krev i mašinfíru, který zatáhl hlavu zpátky do boudičky a pokoušel se zůstat na nohou. Masitou pravicí stále svíral kolečko regulátoru. Koutkem oka jsem zahlédl, jak se topič vyklání přes opancéřovaný bok tendru a civí na trať před lokomotivou. ,,Lehni!" zaječel jsem na něj. Podvědomě jsem zaznamenal vysoké zapištění. Druhá kulka nás minula a odsvištěla kamsi do neznáma. Hlavou mi problesklo, že ten, kdo mašinfíru zasáhl za jízdy, musí být skutečný mistr odstřelovač. Svým vnitřním sluchem jsem vnímal, jak kdesi na temeni kopce zaznělo z odstřelovačovy výkonné pušky lahodné klik-klak. Do nábojové komory vklouzla další patrona. ,,K zemi! Lehni, chlape!" Topič po mně střihl pohledem. Pak se zadíval na mašinfíru, který se stále \!lržel na nohou, ale krev z něj v pulzech stříkala jako červený vodotrysk. Odstřelovač, vzdálený od nás několik stovek metrů,
12
13
Zákon
smečky
S pravicí stále na kolečku se vyklonil z okna. Z toho levého, to dá rozum. Trať tady v široce rozmáchlém oblouku obcházela kopec, zahýbala doleva a z okna napravo by na koleje neviděl. Ve strašidelném lese vyrůstajícím na temeni kopce práskl výstřel. Než dolehl k uhánějícímu vlaku, zeslábl a zanikl v rachocení kol. Zaznamenal jsem ho jen podvě domě, hned mi však bylo jasné, že po nás někdo střílí. Instinktivně jsem se vrhl na zaplivanou a zašlapanou podlahu. Kulka zasáhla mašinfíru do ramene, narazila na kost a rozprskla se na několik úlomků. Jeden kousek přeťal krkavici. Vytryskla krev. To už jsem ležel na podlaze. Všechno jsem vnímal jaksi zpomaleně: tryskající krev i mašinfíru, který zatáhl hlavu zpátky do boudičky a pokoušel se zůstat na nohou. Masitou pravicí stále svíral kolečko regulátoru. Koutkem oka jsem zahlédl, jak se topič vyklání přes opancéřovaný bok tendru a civí na trať před lokomotivou. ,,Lehni!" zaječel jsem na něj. Podvědomě jsem zaznamenal vysoké zapištění. Druhá kulka nás minula a odsvištěla kamsi do neznáma. Hlavou mi problesklo, že ten, kdo mašinfíru zasáhl za jízdy, musí být skutečný mistr odstřelovač. Svým vnitřním sluchem jsem vnímal, jak kdesi na temeni kopce zaznělo z odstřelovačovy výkonné pušky lahodné klik-klak. Do nábojové komory vklouzla další patrona. ,,K zemi! Lehni, chlape!" Topič po mně střihl pohledem. Pak se zadíval na mašinfíru,• který se stále držel na nohou, ale krev z něj v pulzech stříkala jako červený vodotrysk. Odstřelovač, vzdálený od nás několik stovek metrů,
13
Vladimír Šlechta
Zákon
smečky
V kabině jsem se trochu přizvedl. Úzkým čelním průzo rem jsem se podíval na trať před námi, přes dřík komínu jsem uviděl to nadělení: na kolejích ležela velká hromada nějakého bordelu. Stále byla dost daleko, možná tři sta nebo čtyři sta metrů, ale blížili jsme se k ní hodně zčerstva. Věděl jsem, že pokud nic neudělám, narazí vlak v plné rychlosti do překážky a všichni to pořádně odskáčeme. Popadl jsem páku brzdy, a co největší silou jsem ji stlačil dolů. Nejsem sice technický talent, ale brzdu ještě poznám. Navíc byla zřetelně označená cedulkou BRZDA. Tohle byla blbuvzdorná mašina ze Století válek, kterou musel v případě potřeby uřídit každý lajtnant. Brzdové desky se za hlasitého kvílení přitiskly na rychle se otáčející kola. Setrvačnost mě hodila dopředu, bolestivě jsem si narazil rameno o přístrojovou desku a ofouklo mě vedro od přikládacích dvířek. Zepředu zarachotily výstřely. Kolem bočního okna na levé straně probzučela kulka, další kulky zabubnovaly na vnější opancéřování kabiny. Podle zvuku výstřelů to zně lo jako směsice tří nebo čtyř různých zbraní: od vzteklého štěkání přestavěného kalašnikova přes prskání jednoho či dvou ládovacích revolverů až po úsečné bafání armádního mausera. Čelním průzorem jsem zahlédl obláčky kouře. Někdo po nás střílel. Někdo ukrytý v řepkovém poli.
Zaslechljsem,jak uvnitř vagónu burácí Oggerd: ,Yšichni ven! Okamžitě všichni ven!" Z řepkového pole práskaly výstřely, brzdy ječely, někde se sypalo sklo. Z dobytčáku ke mně dolehlo ržání vyděše ných koní. Vyklonil jsem se z okna na pravé straně. Střelba přichá zela zepředu a zleva, před kulkami mě kryl roh kabiny, ale stejně to ode mě byla hloupost, pořád mě mohl dostat odstřelovač na kopci. Měl jsem však štěstí, nevystřelil po mně. Nejspíš jsem mu zmizel z výhledu. Když jsem se vyklonil, uviděl jsem, jak se z jedoucího vlaku sypou vojáci, jedni z předních dvířek, druzí ze zadních. Hranatí, nakrátko ostříhaní, navlečení do smě sice výstrojních součástek z khaki celtoviny i takzvaných kopřiváků. Někteří byli bosí, v hrstech drželi to, co zrovna popadli: boty, pušky i vějíře karet s rozehranou partií mariáše. Smysly jsem měl tak zostřené, že jsem rozeznal i to, co má na ruce vojín Faber: loženého betla. Může se vám zdát divné, že karty okamžitě nezahodil, ale zřejmě upadl do šoku. To se stane i zkušeným veteránům. Nacházeli jsme se uprostřed bezpečného území, a kdo mohl čekat, že na nás začnou střílet? Navíc takhle koordinovaně? Podobné přepady se prováděly za války, to je pravda, jenže všechny války už skončily a Století míru trvalo celých pět let. Zaslechl jsem Oggerdův hlas: ,,Fabere! Bielke! Házím vám doktora Harga!" Z bočního okna vagónu, které Oggerd v mezičase vykopl, vylétlo subtilní tělíčko přihastrošené do příliš velkých vojenských kalhot a vytahaného trika s dlouhými rukávy. Faber a Bjelke pustili karetní vějíře, natáhli ruce a chytili Harga ještě dřív, než dopadl na zem. Všichni tři upadli a kutáleli se dál od kolejiště. ,,Kryjte se za vagónem," křikl Oggerd.
14
15
přesunul zaměřovací kříž. Předsadil potřebnou vzdálenost. Zatajil dech. Pak stiskl spoušť. Třetí kulka zasáhla topiče do páteře. Padl do uličky a bylo po něm. Vláček uháněl dál. Teprve teď se mašinfíra v půlotočce zhroutil na podlahu. V hlubokém předklonu, krytý opancéřovaným brlením, jsem vyrazil do kabiny. V uších mi zněla mašinfírova slova: nějaká svině naházela
na koleje klády...
Zákon smečky
Zaslechl jsem,jak uvnitř vagónu burácí Oggerd: ,Yšichni ven! Okamžitě všichni ven!" Z řepkového pole práskaly výstřely, brzdy ječely, někde se sypalo sklo. Z dobytčáku ke mně dolehlo ržání vyděše ných koní. Vyklonil jsem se z okna na pravé straně. Střelba přichá zela zepředu a zleva, před kulkami mě kryl roh kabiny, ale stejně to ode mě byla hloupost, pořád mě mohl dostat odstřelovač na kopci. Měl jsem však štěstí, nevystřelil po mně. Nejspíš jsem mu zmizel z výhledu. Když jsem se vyklonil, uviděl jsem, jak se z jedoucího vlaku sypou vojáci, jedni z předních dvířek, druzí ze zadních. Hranatí, nakrátko ostříhaní, navlečení do smě sice výstrojních součástek z khaki celtoviny i takzvaných kopřiváků. Někteří byli bosí, v hrstech drželi to, co zrovna popadli: boty, pušky i vějíře karet s rozehranou partií mariáše. Smysly jsem měl tak zostřené, že jsem rozeznal i to, co má na ruce vojín Faber: loženého betla. Může se vám zdát divné, že karty okamžitě nezahodil, ale zřejmě upadl do šoku. To se stane i zkušeným veteránům. Nacházeli jsme se uprostřed bezpečného území, a kdo mohl čekat, že na nás začnou střílet? Navíc takhle koordinovaně? Podobné přepady se prováděly za války, to je pravda, jenže všechny války už skončily a Století míru trvalo celých pět let. Zaslechl jsem Oggerdův hlas: ,,Fabere! Bielke! Házím vám doktora Harga!" Z bočního okna vagónu, které Oggerd v mezičase vykopl, vylétlo subtilní tělíčko přihastrošené do příliš velkých vojenských kalhot a vytahaného trika s dlouhými rukávy. Faber a Bjelke pustili karetní vějíře, natáhli ruce a chytili Harga ještě dřív, než dopadl na zem. Všichni tři upadli a kutáleli se dál od kolejiště. ,,Kryjte se za vagónem," křikl Oggerd.
15