Issuu

Whalen-zlom.qxd30.8.201720:09Strรกnka3

Whalen-zlom.qxd30.8.201720:09Stránka4

Tato kniha je beletristické dílo. Jména, postavy, organizace, místa a události v ní uvedené jsou buď výplodem autorovy představivosti, nebo jsou použity ve fiktivním kontextu. Tato kniha ani žádná její část, nesmějí být kopírovány, zálohovány ani šířeny v jakékoli podobě a jakýmkoli způsobem bez písemného souhlasu nakladatele. České vydání vzniklo na základě licenční dohody s Amazon Publishing, www.apub.com, a ve spolupráci s Kristin Olson Literary Agency, s. r. o.

Whalen-zlom.qxd30.8.201720:09Stránka9

CAILEY S Cutterem jsme byli u toho, když koupaliště v Sycamore Glen zahajovalo letní sezonu. Takže jsem na vlastní oči viděla pavučinu, kterou utkal pavouk přes branku a která bránila lidem, aby vstoupili rovnou do areálu, tak jak to dělali každý rok. Naši noví sousedé nervózně přešlapovali, hodně hlasitě vzdychali a čekali, až plavčíci něco vymyslí. V rukou nesli ručníky, chladicí boxy, nafukovací lehátka a tašky a zírali na pavučinu, jako by ji mohli propálit očima, jako to umějí superhrdinové. Všichni jsme zkoumali velkého pavouka – byl kulatý a žlutý s černými proužky –, který si provokativně hověl uprostřed pavučiny. Zdálo se, že na nás čeká, jako by nám chtěl něco důležitého sdělit, než bude moci léto doopravdy začít, stejně jako pavouk v Šarlotině pavučince. Ale jeho zprávu si nikdo nechtěl vyslechnout. Všichni mysleli jen na to, jak ho odstranit, aby si už mohli začít užívat. Několik kluků popadlo klacky a chystalo se do pavouka šťouchat. Velela jim to touha ničit, zanesená hluboko v jejich DNA, přesně jak jsme se o tom učili v hodinách biologie. Mávali klacky jako mečem, a když jim jejich matky zakázaly pavouka zabít, pustili se okamžitě do šermířského souboje. Cutter stál vedle mě a já cítila, že se k nim chce přidat, i když ví, že nemůže. Tělo měl napjaté, jeho vnitřní já se snažilo dostat k těm 9

Whalen-zlom.qxd30.8.201720:09Stránka10

klukům, ruce i nohy přitom ale zůstávaly v klidu. Neřekla jsem ani slovo, ani jsem se nepohnula. Nemusela jsem. Cutter věděl, jak to je, aniž bych mu musela něco říkat. Bez ohledu na to, jak moc chtěl, nebyl jako ostatní kluci. Holky se k sobě mezitím tiskly strachy, chytaly se jedna druhé s přehnaným dramatickým efektem a pištěly tak hlasitě, až si jeden z plavčíků zakryl uši a rodiče kroutili očima a opakovali jim, aby byly zticha. Já jsem samozřejmě nepištěla. Nebyla jsem jako ty holky o nic víc, než byl Cutter jako ti kluci. Jen jsem sledovala pavouka a bylo mi líto, že veškerá jeho dřina přijde vniveč. Doufala jsem, že mu nikdo neublíží, že kluky někdo zastaví, aby ho nezabili, až se jejich matky nebudou dívat. Bok po boku jsme s Cutterem stáli stranou, mimo dav lidí. Jeden plavčík si vzal klacek a jemně jím přesunul pavouka ze sítě na trávu, aniž by mu ublížil. Když ho položil na zem, pár kluků předstíralo, že ho našli a zašlapali. Potom si jiný plavčík vzal jiný klacek a smetl jím pavučinu, aby mohl shromážděný dav na koupaliště. Na pavučinu se rychle zapomnělo a lidé se sunuli dovnitř, jako by se nic nestalo. Mazali se opalovacím krémem, otevírali piva a do značné míry ignorovali své děti, protože se zajímali hlavně o to, co se za posledních devět měsíců událo nového. Koupaliště tuhle čtvrť spojovalo, ale jen v létě. Odpoledne začalo pršet, všichni se hnali k autům a hudrovali, protože se tím den zkrátil. Volali jeden na druhého, že tohle je špatný začátek léta. Vybíhali ven tou samou brankou, kterou vcházeli, a na pavouka si už ani nevzpomněli. Později jsem o pavoukovi přemýšlela a říkala si, co nám asi chtěl říct a jak mohlo být všechno jinak, kdybychom mu všichni věnovali aspoň trochu pozornosti.

Whalen-zlom.qxd30.8.201720:09Stránka11

ZELL Zell Boyettová scházela opatrně ze schodů a pevně svírala zábradlí. Byla vděčná, že tam je. Dřív ze schodů vždy téměř letěla, její chodidla se jich sotva dotýkala, jak spěchala od jedné aktivity k jiné – knižní klub, kostel, schůze sousedské rady, obědy s přáteli. John ji vždy peskoval: „Ublížíš si!“ Skutečně si ublížila, ale ne takhle. Dávala si záležet, aby do kuchyně vstoupila normálně, protože John seděl u stolu se šálkem kávy a se zmateným výrazem sledoval monitor počítače. Zvedl oči a uviděl ji. „Dobré ráno,“ řekl. Nalila si kávu, přisedla k němu a svou ruku položila na jeho. „Máš hlad?“ zeptala se. Tahle konverzace probíhala v mírných obměnách už třicet let. Pokrčil rameny. „Něco sním, když to uděláš.“ To byla jeho standardní odpověď. Odbelhala se ke spíži. Cítila jeho pohled a věděla s jistotou, o čem mlčí, jako by to řekl nahlas. John si dělal starosti kvůli jejímu kolenu, pořád opakoval, aby s tím zašla k lékaři. Když se jí tenkrát poprvé zeptal, co se jí stalo, řekla mu, že se zranila při běhání. To bylo dostatečně blízko pravdě, takže to nepovažovala za lež. Začala pro ně pro oba připravovat müsli s ořechy a jogurtový pohár, ale přerušilo ji klepání na dveře. Klepání bylo slabé a váhavé a ona už si zvykla na to, že ho slýchá aspoň jednou denně. Otevřela 11

Whalen-zlom.qxd30.8.201720:09Stránka12

zadní dveře a spatřila malého Aleka ze sousedního domu. Vzhlížel k ní nahoru přes ofinu, která potřebovala zastřihnout. Měla by jeho otci nabídnout zkrášlovací služby, říct mu, jak stříhávala vlasy svým klukům, když byli v Alekově věku. Lance by řekl ne, zamával by rukama, jako by dodával poslední tečku kouzlu, díky kterému to všechno zmizí. Ujistil by ji, že je všechno v pořádku, že se chystá vzít Aleka i Lilah ke kadeřnici. Potom by nasadil ustaraný výraz, kvůli kterému se o něj bála. Ten muž dostane infarkt ještě před čtyřicítkou. „Dobrý den, paní Boyettová,“ řekl Alec. Marně se pokusil odhrnout ofinu z očí. „Táta říkal, abych se zeptal, jestli nemáte nějaký mlíko.“ Chlapec potřásl hlavou a sklopil oči k zemi, jako by pro něj otcova pošetilost byla něčím, s čím se těžko srovnává. „Zase ho zapomněl koupit.“ Alec stál tady na prahu včera a prosil o totéž. Tehdy mu podala zbytek mléka, nebylo ho moc, a potom odkulhala do obchodu koupit nové. Jedna její část chtěla říct, že je nemůže pořád zásobovat mlékem a dalšími věcmi. Ale jiná část – ta větší – věděla, že samozřejmě může. „Jistě že mám, Aleku,“ řekla a usmála se na chlapce, aby mu to usnadnila. Vyndala mléko z lednice a podala mu neotevřenou krabici. Alec si ji vzal s tichým uf a potom ji objal, jako by to bylo malé dítě, které musí chránit vlastním tělem. Kondenzované kapky na povrchu kartonu mu namočily tričko, na kterém už se uprostřed skvěla skvrna od kakaa. „Tak ať ti chutná snídaně,“ řekla mu. Věděla, že se tyhle děti stravují příšerně. Nesouhlasila s tím, že jim Lance dává slazené cereálie, ale on se na její názor neptal a ona se domnívala, že i když oceňuje její pomoc, je mu ve skutečnosti úplně jedno, co si myslí. To jí však nezabránilo zamyslet se nad tím, co by na to asi řekla Debra, kdyby viděla své děti s neupravenými vlasy a špinavými nehty, nažloutlou barvou a malými polštářky tuku, které se 12

Whalen-zlom.qxd30.8.201720:09Stránka13

postupně hromadily kolem jejich bříšek. Sáhla si prstem na pásek na svém županu. Její břicho je na tom dost podobně. Od loňského podzimu se všichni změnili. Zamávala na rozloučenou, ale Alec nemohl její gesto oplatit, protože měl plné ruce mléka. „Děkuju, paní Boyettová,“ řekl místo toho, otočil se a šel domů. A potom, možná proto, že jí na rodině odvedle záleželo – snad až příliš mnoho, když bude úplně upřímná –, a kvůli tomu, jak se drobná Alekova ramínka nakláněla dopředu, jako by v té krabici s mlékem byla všechna tíha světa, zavolala na něj a zastavila ho. „Půjdete dnes odpoledne na koupaliště na slavnostní otevření?“ Před očima měla Debru, jak v bazénu vozí Aleka na dětském člunu ten první rok poté, co se narodil. Měl na hlavě klobouk, jeho krempa mu pořád padala do očí a on se smál tím roztomilým dětským smíchem. Debra zakláněla hlavu a smála se s ním. Alec pomalu a smutně zavrtěl hlavou. „Táta říkal, že musí pracovat.“ Slova jí vylétla z úst dřív, než se stačila zastavit: „Víš co, tak mu řekni, že vás tam vezmu. Řekni mu, ať se u nás staví, až bude mít chvilku, a nějak to vymyslíme.“ Jeho pohled říkal „myslíte to vážně?“ a ona souhlasně přikývla. „Tak běž! Běž mu to říct!“ ukázala rukou k jeho domu. Otočila se a viděla, jak ji John sleduje, v jeho obličeji viděla vepsané všechno, co potřebovala vědět. „Copak potřeboval Oliver Twist tentokrát?“ zeptal se. John předstíral, že je drsňák, ale byl to starý měkkota. „Nebuď zlý,“ napomenula ho. Položila před něj jogurtový pohár. Zvedl obočí. „Nabídla ses, že ty děti vezmeš odpoledne na koupaliště?“ Pokrčila rameny. „Jinak by se tam nedostaly. Bůh ví, že Lance nemá čas, aby tam s nimi šel.“ 13

Whalen-zlom.qxd30.8.201720:09Stránka14

Zkřížil paže na prsou a nesouhlasně se na ni podíval. „Měla by sis dávat pozor, jinak tě úplně vycucnou.“ Rukou mávla nad jeho slovy. „Ale nevycucnou. Sněz si ten pohár.“ „Mám radši, když je v něm pudink,“ zabručel, ale do jídla se dal. Po pár minutách ticha se John napil kávy a řekl: „Mluvil jsem s Clayem Robinsonem. Vypadá to, že jsou na tom stejně – děti z domu, žádné plány na léto…“ Podívala se na něj, tušila, kam se konverzace stáčí, a nelíbilo se jí to. Nevšímal si paniky v jejím výrazu a pokračoval: „Říkali jsme si, že bychom možná mohli vyrazit na výlet ve čtyřech.“ Zell nechtěla jet na výlet ve čtyřech. Chtěla jet na rodinnou dovolenou jako kdysi – pronajmout si domek na pláži nebo chatu v horách u potoka nebo se ubytovat v hotelu vedle zábavního parku. Chtěla sbírat mokré ručníky a ošetřovat kůži spálenou od sluníčka a zametat písek. Chtěla jet na ryby, kempovat, jezdit na kolotočích, sedět u ohně a hrát deskové hry. Chtěla léto jako tenkrát. Chtěla to všechno prožívat znovu. Ale tohle nemohla Johnovi říct. Pořád ji miloval, pořád ji chtěl, pořád ji držel za ruku, když někam jeli autem. Věděla, že to něco znamená. Položila mu ruce na předloktí. Měl tak silná předloktí; i dnes obdivovala, jak se mu pod kůží rýsují svaly. „Co by sis představoval?“ zeptala se. „Napadlo mě jezero Lure?“ zeptal se. „Nějaké tiché a klidné místo? Možná nějaká chatička u jezera.“ Usmál se – byl sám na sebe pyšný, jak to vymyslel. „S prosklenou verandou.“ Zbožňovala prosklené verandy a on to věděl. Celé roky mluvili o tom, že by si ji pořídili ke svému domu, ale měli tři děti na vysoké škole, které museli finančně podporovat. Možná by se do toho mohli pustit teď. „Clay a já bychom mohli hrát golf. Ty a Althea byste si prošly obchody.“ Clay a John byli kamarádi už léta. Ona Altheu tolerovala, 14

Whalen-zlom.qxd30.8.201720:09Stránka15

ale nikdy by s ní z vlastní vůle netrávila dovolenou. Ta žena měla prsa, která člověka dokonale vyváděla z rovnováhy. Vypadala stejně, jako když chtěl být její syn vtipný a nacpal si pod tričko míčky naplněné vodou. Visela absurdně nízko a pohybovala se nezávisle na zbytku jejího těla. Althea byla rovněž přesvědčená, že její jediný syn vypadá přesně jako Tom Cruise, a nevynechala jedinou příležitost, aby se vytasila s jeho fotkami. I to Zell vadilo; až moc často byla u toho, když Althea začala nějakou nebohou duši obtěžovat fotkami, zatímco dotyčný jen zdvořile kýval a souhlasil. „To zní dobře. Zavolám Althee hned, jak budu mít chvilku,“ souhlasila. Později vymyslí, jak z toho ven. John spokojeně odložil hrnek s kávou. „Víš, nemusím do práce hned teď,“ řekl. Zasmála se: „Ještě jsem si ani nevyčistila zuby.“ „O tvoje zuby mi nejde,“ střelil po ní svým nejroztomilejším úsměvem, vstal ze židle a odnesl nádobí do dřezu. Otočil se k ní a vyzývavě zvedl obočí. Zahihňala se a mávla odmítavě rukou. Pokrčil rameny a vydal se do koupelny, aby se osprchoval a připravil na nový den. Šla ke dřezu a pustila se do mytí hrnků a nádobí od snídaně. Chvilku přemýšlela o tom, že by šla nahoru a přidala se k Johnovi ve sprše. Nebyla tohle ta svoboda, o které kdysi snili? Venku za oknem ale něco upoutalo její pozornost a přerušilo tok jejích myšlenek. Modrý nafukovací balonek ve tvaru srdce se ve větru pohyboval ulicí, jako by ho drželo na provázku neviditelné dítě. Přestala mýt nádobí a dívala se, jak balonek odlétá pryč.

Whalen-zlom.qxd30.8.201720:09Stránka16

BRYTE Jakmile otevřela oči, okamžitě naskočila do plánovacího modu a začala si procházet povinnosti, které ji ten den čekaly. Otevření koupaliště znamenalo, že se musí ujistit, že jsou zabalené tašky, připravené obědy, potvrzené časy setkání s kamarády, že je k dispozici velké množství opalovacího krému. Ležela v posteli a procházela si to všechno a přitom v duchu odškrtávala jednotlivé položky. Z vedlejšího pokoje slyšela, jak Everett mluví s Christopherem o dinosaurech. Znovu probírali různé druhy, znovu odpovídal na ty samé otázky, které zodpověděl už mnohokrát předtím. Christopher si lámal jazyk, když chtěl vyslovit všechny slabiky v dlouhých dinosauřích jménech. Jeho přeřeky byly legendární. Slyšela, jak se Ev směje, když Christopher zmasakroval slovo velociraptor. Potom zaslechla nezaměnitelný řev, to když jednoho z nich napodoboval. Ty zvuky ji přiměly opustit důlek v posteli, vábily ji k synovi a manželovi, k jádru jejich rodiny, samotnému středu jí samé. „Mamka je vzhůru!“ řekl Everett Christopherovi. Usmál se na ni přes chlapcovu hlavičku. Jejich vlasy měly úplně stejnou hnědou barvu, jejich oči byly prakticky stejně modré, i když měly odlišný tvar. Mí chlapci, pomyslela si a srdce se jí sevřelo láskou. „Řekni mamince, kam jsme dnes ráno šli, když ještě spala,“ napovídal Ev. 16

Whalen-zlom.qxd30.8.201720:09Stránka17

Christopher se zamyslel, a když přišel na správnou odpověď, rozzářily se mu oči. „Krispy Kreme!“ V jeho podání to znělo jako „Kwispy Kweme“. „A jaký dortík jsi vybral pro maminku?“ naváděl ho Everett. „Čokoládový s barevnými kuličkami!“ Bryte se smála spolu s Everettem. Věděla, že „její“ dortík rychle spolyká jistý téměř tříletý chlapec s rozesmátýma očima a vášní pro dinosaury. Zvedla ho, přitiskla k sobě a vdechovala jeho ranní vůni, jako to dělala ode dne, kdy se narodil. Byl její drahé, dlouho očekávané miminko. Dítě, které už snad ani nedoufala, že budou někdy mít. „Poslechni, kámo,“ řekla. „Na jaké písmeno začíná dortík a dinosaurus?“ Christopherovi se z usilovného přemýšlení nakrabatil obličej. Byl chytrý, už spojoval zvuky s písmeny, rozpoznával jejich jedinečné tvary. Everett za nimi tlumeně zašeptal: „D.“ Bryte se po něm ohnala a Christopher vykřikl odpověď, jako by ji vymyslel sám. „D!“ zavýskl, potom se zasmál a vítězoslavně se díval kolem sebe, když se k němu rodiče přidali. „Řekla jsem všem, že se sejdeme na koupališti kolem jedenácté,“ řekla Bryte Everettovi. „Získáme tím pár hodin, než bude čas na odpolední s-p-a-n-í. Ale jeden z nás bude muset vyvenčit Rigbyho, než půjdeme.“ Everett souhlasně přikývl a nasměroval ji do kuchyně, kde na ni čekal dort a čerstvá káva se smetanou. Před pár týdny, na Den matek, pronesl Christopher slavnostní slib a od té doby se účastnil příprav snídaní pro maminku. Nestěžovala si. Ale při představě, jak jí přeslazený dortík, se jí zvedl žaludek. Vybavila si ranní sprinty do koupelny, když čekala Christophera a zvracení milovala i nenáviděla – milovala, protože to znamenalo, 17

Whalen-zlom.qxd30.8.201720:09Stránka18

že miminko roste, a nenáviděla, protože ztratila kontrolu nad svým životem. Už není cesty zpátky, napadlo ji pokaždé, když se sklonila nad mísu a utopila v ní snídani. Opravdu se to děje, myslela si tenkrát. Taky věděla, že teď se to neděje. Přemýšlela o rozhovorech, které s Everettem poslední dobou vedli, o tom, jak Christopher roste, jak se Everett domnívá, že by to měli začít znovu zkoušet. „Pamatuješ, jak dlouho to trvalo?“ tlačil na ni Everett před týdnem. Jako by na to mohla zapomenout. Jak by svému manželovi mohla říct, že už to znovu neudělá? Že chce, aby Christopher byl jejich jediné dítě? Dokáže to někdy pochopit a přijmout? Bude ji mít pořád rád, když prostě řekne pevné a nesmlouvavé ne? Jako by jí četl myšlenky, Everett se zeptal: „Přemýšlíš o tom, o čem jsme spolu mluvili, viď?“ Jeho okouzlující úsměv by ji dokázal přesvědčit prakticky o čemkoli. Bylo to tak už od druháku na střední škole, kdy ji přemluvil, aby se jednou pomilovali během nočních her u někoho na dvorku. Ostatní hráli ve tmě na babu a na schovávanou a jejich odosobněné hlasy se ozývaly z temnoty. Zrovna včera šla kolem toho místa, tentokrát před sebou tlačila kočárek s jejich synem a venčila starého psa od sousedů. V tom domě teď bydlela jiná rodina, jedna z řady těch, které střídavě obývaly a opouštěly dům, kterému nikdo neřekl jinak než „dům hrůzy“. Ale ona si pořád pamatovala, jak ten dům vypadal předtím, než ho nájemníci začali ničit. Ze čtvrti, které celý život říkala domov, si toho pamatovala hodně. Nešla daleko, tedy v geografickém slova smyslu. Přesto se ocitla někde, kam si nikdy nemyslela, že dokáže zajít. Přemýšlela o své osamělé návštěvě lékaře, o věcech, které musela udělat potom. Už nikdy nic takového neudělá. Další dítě není v knize jejich osudu zapsané a tím to končí. Teď už jen musí přimět manžela, 18

Whalen-zlom.qxd30.8.201720:09Stránka19

aby pochopil její vzdor, aniž by mu musela vysvětlovat, jak hluboko je zakořeněný. Everett se na ni díval, sledoval ji svým ostražitým způsobem. „Co musím udělat, abych tě přesvědčil, že tohle,“ – ukázal na Christophera usazeného v malé dětské židličce s čokoládovým kolečkem kolem pusy – „je opravdu dobrý nápad? Toho nemůžeme mít nikdy dost.“ Kousek dortu, který se přinutila sníst, se jí v ústech proměnil v lepidlo. Napila se kávy a cítila, jak jí v krku roste obrovský knedlík, který jí ztěžoval mluvení. „Christopher byl velmi dobrý nápad.“ Jak to říkala, dívala se na syna a chtěla na něj mrknout. Ale on neposlouchal. Byl zabraný do popojíždění s malým autíčkem mezi drobky, které tam napadaly z jeho dortíku. Pokračovala: „Ale právě teď je jeden až moc. Chci říct, že jsme se bavili i o tom e-mailu z práce, že chtějí, abych se vrátila, a když půjde na podzim do školky…“ Dloubala se v tom, co jí zbylo na talíři, a přitom na stůl rozsypala další drobky. Nedokázala se Everettovi podívat do očí. „Mami, děláš nepořádek,“ všiml si její syn. Ukázal na barevné kuličky rozsypané po stole a snažil se vylézt ze židličky a uklidit je po ní. Dívala se, jak ho Everett zastavil a usadil zpět s uklidňujícími slovy a sliby, že maminka to udělá. Jejich oči se střetly a ona na něj na znamení pochopení mrkla. Dělat věci, to byla její práce.

Whalen-zlom.qxd30.8.201720:09Stránka20

JENCEY Jencey plynule zajela na parkoviště u McDonaldu, vtěsnala obrovské SUV do úzkého parkovacího prostoru a zaparkovala s lehkostí, jež vyzařovala sebevědomí, které neměla. Otočila se a uviděla dva páry široce otevřených očí, které na ni mrkaly. Výrazy ve tvářích jejích dětí jí připomněly den, kdy je vzala do cirkusu – nedůvěřivost se stopami strachu. „Máte hlad, holky?“ zeptala se. „My budeme… jíst tady?“ zeptala se Pilar, její starší dcera. „No jasně!“ odpověděla. Snažila se mluvit uvolněně a s lehkostí. „Pojďme se podívat, co mají.“ Pilar zakroutila očima a otestovala svůj nově nalezený předpubertální postoj. „Mami, to je McDonald. Mají burgery.“ „A hranolky!“ přidala se Zara, její mladší dcera. Naklonila se dopředu a ztišila hlas, jako by se chystala prozradit jí tajemství. „Můžeme si dát hranolky?“ „Jasně!“ odvětila Jencey. Otevřela dveře, čímž rozsvítila světla uvnitř auta. Ta záře zvýraznila v přítmí nadcházející noci obličeje jejích dcer. Všechno, co je mi v životě drahé, je v tomto autě, pomyslela si. „Můžeme si dát i mléčný koktejl!“ Pokynula jim, aby šly za ní, a vystoupila z auta. Pilar otevřela dveře jen trochu a podívala se na Jencey způsobem, který připomínal Arche tak moc, že se musela odvrátit. 20

Whalen-zlom.qxd30.8.201720:09Stránka21

Chvilku se zabavila ukládáním klíčů do kabelky hned vedle ruličky peněz, které pro ni Arch schoval. Bude muset nějaké z nich použít, aby zaplatila tuhle večeři. Byly to veškeré peníze, které jí na tomto světě zbyly. „Mami,“ slyšela Pilařin vychovatelský hlas, „nikdy jsi nám nedovolila jíst v McDonaldu.“ Otočila se. „Všechno je jednou poprvé, ne?“ Vyrazila k restauraci a doufala, že holky půjdou za ní. Šly. Uvnitř se zařadily do fronty. Prohlížela si menu a snažila se rozpomenout, co si kdysi v McDonaldu dávala, když to s Bryte považovaly za odměnu. Vzpomněla si, že si dávaly zmrzlinový pohár s horkým karamelem a ořechy. Prohlédla si tabuli a zjistila, že ho pořád mají. To jí dodalo nesmírný pocit útěchy. Některé věci se nemění. Napadlo ji, jestli se změnilo Sycamore Glen. Zara tahala Jencey za loket, aby upoutala její pozornost. „Ano?“ podívala se na ni. „Myslelas to vážně s tím koktejlem?“ zašeptala. Jencey se zasmála. „Úplně vážně,“ šeptala taky. Snažila se zachytit Pilařin pohled, ale starší dcera ji ignorovala. Byla naštvaná, že musela odejít z domova a od kamarádů, nechat svůj život za sebou. Jencey se jí nedivila. Byla taky naštvaná. Naštvaná a smutná. Myslela na Arche za skleněnou příčkou, která je oddělovala, a na jeho hlas v telefonu. „Ty vůbec netušíš,“ říkal, „netušíš, jaký to bylo, všechno udržet.“ Jeho slina narazila na sklo a zanechala na něm vzorec, souhvězdí. „Dělal jsem to pro tebe!“ dodal, jako by se na jeho zločinech nějak podílela. V tom okamžiku se otočila, zavěsila telefon, který je spojoval, a odešla pryč. Jestli řekl ještě něco, neslyšela to. Zara si objednala čokoládový koktejl a Jencey hlasem plným falešného veselí dodala: „Dejte nám tři!“ Pilar se kvůli koktejlu 21

Whalen-zlom.qxd30.8.201720:09Stránka22

začala dohadovat, ale ona ji zarazila pohledem. Tohle potřebujeme, žádala prvorozenou dceru pohledem. Hraj se mnou. Pokladní spočítala jejich účet a ona odpočítala peníze, aby zaplatila. Jedna pence jí vyklouzla a líně se kutálela přes pult, až spadla na ulepenou podlahu u nohou pokladní. Ta dívka na ni zpod hnědého kšiltu mrkla, dokázala vypadat zároveň znuděně i zaneprázdněně, a čekala na poslední minci. Jencey jí podala další penci. V jejím dřívějším životě žádné pence nebyly. Po takzvané večeři a rychlé zastávce u pumpy opodál, kde natankovaly, se vrátily na silnici. Holky usnuly a ona měla v plánu jet rovnou do domu svých rodičů. Sledovala, jak se čísla dálnice mění z 95 na 40 a pak na 85. Dřív věděla, jak jsou dálnice očíslované, a teď se snažila vzpomenout si. Byla lichá čísla pro cesty z východu na západ, nebo ze severu na jih? Muselo to být ze severu na jih. To sedělo: lichá čísla na tuhle divnou cestu z jednoho bývalého domova do druhého. Myslela na domov, jenž opustila, obehnaný žlutou policejní páskou, která jí do budoucna bránila ve vstupu.

Whalen-zlom.qxd30.8.201720:09Stránka25

ZELL Jaksi se stalo, že spontánní nabídka, kterou učinila Aleku Brysonovi na Den obětí války, se proměnila v ustálenou povinnost. (John měl pravdu, že ji vycucnou, ale to Zell přiznávala jen s nechutí.) O tři týdny později se prakticky denně vlekla na koupaliště s Alekem a Lilah v závěsu, dávala pozor, aby se namazali krémem, dělala jim svačiny, volala na ně, ať neběhají, a dávala na ně pozor, když se zdálo, že se plavčíci flákají. Prohlížela si bazén a jeho okolí a doufala, že uvidí známou tvář jako tenkrát, když sem chodívala se svými dětmi. Tenkrát měla kamarádky, blízké duše, které s ní byly na jedné lodi. Dělily se o opalovací krém, mazaly děti tak, že kolikrát ani nevěděly, čí dítě mají zrovna pod rukama. Vždy připravily dost jídla na to, aby se na každého dostalo. Rozdávaly sendviče s arašídovým máslem a džemem, které se v horku roztékaly. V pátek si přinesly pivo v plechovkách, připíjely si na víkend a vyměňovaly si recepty na letní pohoštění, na marinády nebo těstovinový salát. Hodiny vedle sebe sedávaly a tlachaly o penězích, dětech a samozřejmě o manželech. Tlachání jí přinášelo útěchu a pocit, že je součástí něčeho většího. Kdykoli si během těch nekonečných dnů, kdy si doma připadala izolovaná a zapomenutá, vzpomněla na své kamarádky z koupaliště, jak dělají ve svých domech to samé, cítila 25

Whalen-zlom.qxd30.8.201720:09Stránka26

se méně osaměle. V zimě počítala dny, které zbývaly do otevření koupaliště. Ve školním roce se spolu nevídaly tolik jako v létě. Dělaly si navzájem vlastní malou letní společnost. Letos v létě se jako kouzlem ocitla zpět ve světě matek a dětí, jak tak seděla na lehátku poblíž mladých žen (protože pořád to byly navzdory všem pokrokům ve společnosti většinou ženy), protože právě tady Alec a Lilah chtěli být. Tedy aspoň Lilah. Alec byl většinu času dost uzavřený. Bála se o něj, přemýšlela, jakou škodu při tom všem, co se stalo, asi utrpěl. Vytušila, že někdo stojí blízko, otevřela oči a hned je zase přimhouřila, protože ji oslepovalo slunce, které se odráželo od bazénu. Nad ní stál Alec, jako by ho přičarovala. Byl suchý a jeho naléhavý výraz připomínal jeho matku tak silně, že se musela odvrátit. Dnes se odmítl koupat a místo toho si sedl na okraj bazénu a jen pozoroval okolí. „Kdy už půjdeme domů?“ zeptal se. „Vždyť jsme právě přišli, Aleku,“ odpověděla. Ukázala na skupinku dětí ve vodě, které hrály podivnou hru, jejímž smyslem bylo co nejrychleji přeplavat z jedné strany na druhou. „Proč si nejdeš hrát s dětmi? Vypadá to, že se dobře baví.“ Alec se podíval tam, kam ukazovala, a potom zavrtěl hlavou. „Nechci.“ Zell si všimla mladé ženy, která si v bazénu hrála se svým malým synkem, a napadlo ji, jestli to není důvod, proč chce Alec odejít. „Víš, právě jsme se namazali a ještě jsme nesnědli tu dobrou svačinu, kterou jsem nám připravila, a zdá se, že tvoje sestra se dobře baví. Tak budeme muset ještě chvilku zůstat.“ Alec zhluboka vzdychl. „Tak jo,“ řekl a šoural se pryč. Zastavil se a šoural se zpátky. „Můžu jít na hřiště?“ V jeho hlasu se znovu ozvala špetka naděje. Hřiště se od doby, kdy byly její děti malé, změnilo. To staré bylo prohlášeno za „nebezpečné“, i když bůh ví, že její děti si tam hrály 26

Whalen-zlom.qxd30.8.201720:09Stránka27

hodiny a hodiny a nikdy si neublížily. Ale dnešní rodiče se strachují o každičkou věc pod sluncem. Najednou byla ráda, že její děti ještě nemají vlastní potomky. Nebyla si jistá, jestli by zvládla všechna jejich pravidla a nařízení, kdyby hlídala vnoučata. Slýchávala historky o speciální výživě, která se dovážela na ledu a byla ukrutně předražená, o autosedačkách, které řídily v podstatě samy, o alergiích a přecitlivělostech a diagnózách s těmi nejlegračnějšími názvy. Kdyby se jí někdo zeptal, řekla by, že tahle nová generace rodičů má příliš mnoho informací. Za to mohl internet, který napájel jejich neurózy a ospravedlňoval je. A to nemluví o všech těch technologiích a o tom, jak sedí s hlavou skloněnou nad telefonem tak moc, že jen stěží můžou udržovat sociální kontakt. „Tak můžu?“ opakoval Alec. Podívala se na konstrukci prolézaček – na velkou dřevěnou věc s mnoha komplikovanými plošinami a žebříky, ale jen dvěma houpačkami, která stála za plotem, který bazén dělil od místního jezera, jež ve skutečnosti bylo jen trochu větším rybníčkem. „Asi ano. Nechává tě…,“ zarazila se. Skoro už řekla „máma“. „Nechává tě tam táta chodit?“ Alec zuřivě kýval. „Budu opatrný,“ řekl. Aspoň už mu Lance nechal ostříhat ofinu, takže teď viděla jeho obrovské oči, které připomínaly oči štěněte. „Tak dobře, jenom dávej pozor, abys mě slyšel, až tě budu volat,“ řekla. Nepřítomně kývl a rychle odcházel pryč. Napadlo ji, že to na ni možná hraje, že by to Debra možná nikdy nedovolila. Povzdychla si a zakryla si oči rukama. Debra odešla a Zell je tady. Takže je jedno, co chce Debra. To Zell dává pozor, aby se děti nespálily od sluníčka, byly na čerstvém vzduchu a měly mléko k snídani. To Zell si dělá starosti o Debřina manžela a nutí toho svého sekat trávu, aby chudák utahaný Lance nemusel. To Zell dává jedním okem pozor na Debřina syna, který si hraje na hřišti, a druhým 27

Whalen-zlom.qxd30.8.201720:09Stránka28

okem hlídá její dceru v bazénu. To Zell má zodpovědnost. Občas ji napadlo, že by Lanceovi pověděla o Debře jednoduše pravdu, ale místo toho se zaměřila na pomoc s dětmi. Říkala si, že to stačí. Protože říct Lanceovi pravdu o Debře by znamenalo říct mu pravdu o sobě. Plavčík zapískal na píšťalku. „Plavání dospělých,“ zavolal a slezl z vyvýšené židle s viditelnou úlevou. Všechny děti jednohlasně zaúpěly, vylezly z bazénu a zamířily k rodičům na lehátkách tvořících zvláštní vzorec, jenž neměl nic společného s úhlednými řadami, které tady čekávaly při otevření. Lilah a její dvě malé kamarádky přišly k Zell. „Můžu si dát nanuk?“ zeptala se hlasem medovějším než obvykle. Deset let a už zvládá manipulaci. Její kamarádky se obezřetně držely zpátky a voda z jejich plavek pravidelně odkapávala na beton. „Žádné nanuky jsme nepřinesly, zlato,“ odpověděla Zell. „Ale moje kamarádky ano,“ ukázala na dvě děvčata za sebou, která se souhlasně zahihňala. „A říkaly, že si můžu dát.“ „Jestli jejich maminka souhlasí, tak můžeš,“ řekla. Sáhla do piknikové tašky a vytáhla jasně oranžový kšilt s názvem nějakého léku, který jí zůstal po jedné z mnoha Johnových farmaceutických konferencí. Nasadila si ho na hlavu. Slunce bylo brutální. Ale kůže jí tmavla, takže to vlastně stálo za to. Aspoň si opálí špeky. Podívala se dolů na kulaté břicho pod jednodílnými plavkami. Škoda že Johnova společnost nevyrábí lék, po kterém by lidé hubli, aniž by je to zabíjelo. Dívky radostně zavýskly, byl div, že jí jejich hlasy neprorazily ušní bubínky. Potom se rozeběhly k místu, kde seděla matka těch dvou děvčat. Vypadala nejistě a zmateně. Přesně tak se cítila i Zell. O dvě lehátka dál se právě usazovala mladá matka s malým chlapcem, ze kterého crčela voda a který tiše plakal. „Teď plavou dospělí,“ 28

Whalen-zlom.qxd30.8.201720:09Stránka29

vysvětlovala trpělivě mladá žena. „To znamená, že si půjdou zaplavat maminky a tatínci a žádné děti teď ve vodě nebudou.“ Ukázala na prázdnou židli plavčíka. „Vidíš? Není tu plavčík, který by na malé děti dával pozor.“ Chlapce tohle vysvětlení neuchlácholilo. „Ale já chci plavat,“ zakňoural a jeho hlas prozrazoval začínající záchvat vzteku. Zell rozpoznávala varovné tóny. „Víš co, my si teď dáme džus a pár jahod. A než dojíme, bude čas vrátit se do vody.“ Žena se snažila mluvit mile a zpěvavým hlasem, ale i ona byla těsně před vybuchnutím. I to Zell poznávala. Možná se od jejích časů rodičovství proměnilo, ale některé věci zůstaly stejné. „Promiňte,“ přerušil neznámý hlas její odposlouchávání, a když zvedla oči, uviděla ve vzduchu pěstěnou ruku. Reflexivně se natáhla, aby jí potřásla. „Ano?“ zeptala se, zatímco ruce několikrát zapumpovaly nahoru a dolů. Tvář, která patřila k ruce, jí připadala povědomá, ale nedokázala ji zařadit. „Pilar a Zara jsou moje dcery,“ ukázala na dvě malá děvčata, se kterými odběhla Lilah. Všechny tři teď seděly v kroužku, byly zabalené do ručníků a jedly červenobílomodré nanuky. „Lilah je vaše…,“ odmlčela se, protože si nebyla jistá, jaký vztah Zell k Lilah má. „Sousedka. Bydlím vedle. Její táta měl dnes moc práce, tak jsem se nabídla, že děti vezmu ven.“ „Ach, to je… milé.“ Podívala se na děvčata a zpátky na Zell. „Myslím, že Lilah pozvala holky k sobě, že si budou hrát, a já jim to dovolila, ale pak mě napadlo, že bych měla zjistit, jestli vám to nevadí, a teď vidím, že to asi… nepůjde.“ „Ano, pochybuji, že by měl Lance – její táta – radost z dalších dětí v domě. Pracuje teď z domova a je to, jak to říct… Složité.“ 29

Whalen-zlom.qxd30.8.201720:09Stránka30

Žena se cynicky zasmála. „Ach, tak to chápu,“ řekla a potom spíš sama k sobě dodala: „Až moc dobře.“ Malý chlapec o pár lehátek dál se rozesmál jako na povel. „Jak jste říkala, že se jmenujete?“ „Ach, promiňte, co to mám za způsoby. Jencey Wellsová.“ Zell na ni mžourala a snažila se propojit cizí příjmení a dospělou tvář. Znávala jednu Jencey, která byla stejně stará jako její syn Ty. Ta dívka byla královnou čtvrti, vždy měla ve všem hlavní slovo a byla rozhodnutá vzít svět útokem. Všichni kluci včetně jejího syna do ní byli zamilovaní, ale Ty by to nikdy nepřiznal. Potom došlo k té nepříjemnosti a její rodiče ji potají v noci odvezli a schovali na jakési vysoké škole někde na severu. Zell slyšela, že se z ní stala Yankee*, provdala se za boháče a starý domov prakticky nenavštěvovala. Lidé říkali, že její máma, Lois Cabotová, dávná kamarádka Zell, skoro nezná svá vnoučata. Jencey Cabotová se mezi babičkami probírala jako odstrašující případ. „Nejste náhodou…,“ chtěla se zeptat Zell. Jencey se na ni široce, falešně usmála a řekla snad až příliš hlasitě: „No jo, jsem to já! Jencey Cabotová.“ „Ach, Jencey, to je tak milé. Přijela jsi na návštěvu?“ zeptala se. „Tvoje maminka musí být štěstím bez sebe!“ „Ano,“ přikývla Jencey. „Jsme tu, ehm, na návštěvě.“ „Já jsem Zell Boyettová. Pamatuješ si na mé syny Johna juniora a Tye?“ Skoro už dodala „myslím, že Ty byl do tebe zamilovaný“, ale zarazila se. To už dnes nikoho nezajímá. * Yankee je přezdívka označující obyvatele pocházející ze severovýchodní části Spojených států amerických, zejména z Nové Anglie. Původ výrazu bývá kladen do dob Nového Amsterdamu, kdy tak anglicky mluvící osadníci nazývali své holandské sousedy. Vznikl buď z typicky holandských křestních jmen Jan a Kees (domácky Cornelius), nebo z přezdívky Jan Kaas (Honza Sýr), jak byli Holanďané nazýváni pro svou zálibu v sýrech.

Whalen-zlom.qxd30.8.201720:09Stránka31

„Ale samozřejmě, paní Boyettová, jak se jim daří?“ „Dobře, moc dobře. John junior se oženil s moc milou dívkou. Oba si budují kariéru a absolutně mi odmítají nadělit vnoučata.“ O Tyovi se nezmínila a Jencey se naštěstí nezeptala. Tyův příběh neměl tak… pozitivní vývoj jako příběh jeho bratra. „Pozdravujte je ode mě, prosím,“ řekla Jencey. S omluvným výrazem se obrátila k toaletám a udělala krok jejich směrem. Její děvčata právě vycházela ven, smála se a pošťuchovala. Jedna z nich pustila venkovní sprchu a vrazila pod ni jen tak z legrace hlavu. „Jencey?“ Zell uslyšela, jak mladá žena s malým chlapcem zastavila Jencey dřív, než mohla odejít. Hned nato vstala ta dívka z lehátka a zamířila k nim. Objala vyděšenou Jencey, pak ustoupila krok zpátky, aby se mohla lépe podívat. „Nemůžu uvěřit, že jsi to ty! Jsi tady! Jsi zpátky!“ žasla. „Bryte?“ pronesla Jencey a vypadala stejně šokovaně jako její kamarádka. Zell se stala svědkem setkání po letech. „Bryte Bennettová? To je neuvěřitelné!“ Jencey rozpřáhla ruce, znovu kamarádku objala, ustoupila a prohlížela si ji. „Ty jsi ale vyrostla.“ Druhá mladá žena – další z dětí, s jejichž matkami kdysi trávila Zell letní dny – se zasmála a řekla: „Ty ale taky!“ Zell nemohla uvěřit, že ji nepoznala. Když ale uslyšela její jméno, pomyslela si jen No samozřejmě. „Vypadáš skvěle!“ pochválila Jencey Bryte. „Chci říct, že jsi vážně krásná.“ Zell byla přesvědčená, že v jejím hlase zaslechla kapku nedůvěřivosti, která kompliment zastínila. Ale obě mladé ženy na její přítomnost úplně zapomněly. Bryte se zarděla: „Hm, díky.“ Sklopila zrak k chlapci, který se jí krčil u kolen, a s radostí uvítala příležitost stočit konverzaci pryč od nepříjemného tématu své krásy. Zell si vzpomínala, že jako malá nebyla tahle dívka moc zajímavá. Jako dospělá ale rozhodně dostála svému jménu – světlo z ní přímo vyzařovalo. 31

Whalen-zlom.qxd30.8.201720:09Stránka32

„Tohle je můj syn Christopher,“ řekla Bryte. „Budou mu tři. A co ty? Slyšela jsem, že máš děti?“ Zell se chystala promluvit, aby poukázala na něco, čím by se mohla zapojit do konverzace, aby nějak ospravedlnila to, že tam stále je. Ale rozmyslela si to. Poslouchala, jak si dvě mladší ženy povídají, a cítila se přebytečná jako pohozené ručníky, zmačkané krabice od džusů a mokré stopy na betonu, které mizely tak rychle, jako se objevovaly.