KOPEČKU, PROSÍMTĚ, OBRAŤ SE
JAN BENEŠ
Kopečku,
prosím tě, obrať se Jan Beneš
Sazba: Jiří Nosek Obálku navrhla Danuše Benešová Vydalo nakladatelství Jiří Nosek - KLIKA klika@nakladatelstviklika.cz www.nakladatelstviklika.cz Praha 2 Vytiskly Těšínské papírny, s. r. o. Český Těšín První vydání 68 stran 2017 ISBN 978- 80-88088-64-6
Starožitnosti
Karel a Václav jsou přátelé přes ulici. Předzahrádky jejich jsou si podobné, z jara rozkvétají narcisy, později tulipány a vůbec všechna možná květenství. Poblíž vstupních dveří je takový náznak altánku, porostlého popínavou růží, kam jeden druhému občas podstrčí cosi jako dárek, něco nalezeného, záhadného, tajemného, něco če kajícího na objevení a rozluštění. Tak se stalo i v lahodný májový den, kdy pan Karel do altánku pana Václava přinesl velkou papírovou krabici od cukru a položil ji na červenými cihlami dlážděnou podlahu. Poté přivoněl k růži, přešel přes ulici a posadil se na lavičku před svým domem. Vyčkával příchodu pana Václava, který zpravidla chodil domů z práce později, protože musel všechno nakoupit a udělat sám tak,jako mnoho jiných starých a osamělých lidí. Zatímco panu Karlovi čas plynul rychle jako voda v Otavě pod Turnerovou chatou, čas pana Václava se líně brouzdal stojatými vodami rybníku Svět. Pana Václava putujícího po nákupech zdrželo v malém krámku rozjímání dvou žen nad salámem. Asi tak dvacetiletá prodavačka zpod svých velkolepých fialových vlasů povídá tlusté padesátileté ženě: ,,Tak, paní, jaký salám chcete, suchý, nebo mokrý?" A žena, skrývající svou tloušť ku pod širokou zelenou pláštěnkou, odpovídá: ,,Venku prší, a než dojdu domů, tak mi ten suchý stejně zmokne a bude mokrý. Tak já si vezmu ten mokrý." Prodavačka, která se snažila doprodat suchý salám, než vyprší záruční lhůta, povíi:lá: ,,Paní, nechcete si koupit tady ten deštník, domů
Text © Jan Beneš
ISBN 978-80-88088-64-6
5
a klidně si vezměte ten suchý. Donesete to v suchu." A tak se stalo. Paní koupila deštník a suchý salám. ,,Tomu říkám obchod," pomyslel si pan Václav a pomalu se vydal k domovu. Netušil, že na něho netrpělivě čeká pan Karel. Ten, ze známé „dlouhé chvíle", vyndal z kapsy Klíč k určová ní rostlin a začetl se. Miloval drobné věci přírody, často se toulal poli a lesem, vnímal rozmanitost života a nade vše miloval české názvosloví rostlin a hmyzu, tak malebně popisné, stvořené s obdivem ke všemu živému, a s láskou tak říkajíc Boží. Třezalka tečkovaná, šalvěj divotvorná, mateřídouška, česnek medvědí nebo hmyz, jako pěno dějka vrbová, klikoroh borový, měly nad ním moc. Pan Karel se vždy zdržel pozorováním drobných věcí, a snad proto šel životem tak pomalu, že ještě nedošel do dnešní doby. Nežil v minulosti, ale různě v ní poztrácel čas.Jako když minulou neděli seděl na břehu potoka a marně hledal pstruhy v kalné vodě. Neviděl žádného. Pomyslel si: ,,Jako kluk jsem jich tu nachytal holýma rukama plnou tašku. Voda tu byla tenkrát čistá, pít by se dala, tak jsem potok nad tůňkou jen trochu zakalil, pak jsem pod břehem bral jednoho pstruha za druhým. To se ten pstruh v lehce zakalené vodě pod břehem nahmatá a něžně, polehoučku se po něm rukama jede až za skřele a pak se stiskne a je náš. Je to docela zvláštní,jak pstruh drží ty jemnosti, a ani se nehne. A pstruhů tady před šedesáti lety bylo plno. Stejně jako na jaře chroustů, kteří obsypali staré duby, sežrali jarní světle zelené lístky a s plnými břichy popadali na zem. Dobře se pamatuji, jak jsem šel dubovou alejí do školy jsou ve
slevě
domů pěkně
6
a popadaní chrousti mně hlasitě křupali pod nohama. Nebylo možné se jim vyhnout, koberec křupajících chroustů až do školy." Pro pana Karla nebylo možné nezalitovat ztracenou čistou pstruhovou vodu, chrousty, navždy ulétlá velká hejna koroptví, do velkých lánů zaoraná barevná políčka máku vedle řepy, žita vedle brambor, jetele vedle krmné kapusty, ve které bažanti ozobávali tlusté housenky ze šťavnatých listů. On prostě přál drobnému životu, narodil se takový starožitný. Nebyl převzdělaný, snad proto měl dosud přirozený vkus a cit, se kterým po léta sbíral staré mince, porcelán, sošky dřevěné i bronzové, obrázky žánrové, portréty, karikatury, prostě všechno, co se mu líbilo a o co nikdo moc nestál. Z té své sbírky, kterou po mnoho let shromažďoval a kterou pokládal ne za příliš cennou, ale krásnou, pocházel i dárek, který dnes dal panu Václavovi. Pan Karel by ve svých úvahách jistě pokračoval, kdyby nezahlédl pana Václava, jak slézá z kola a sundavá z ří dítek tašky s nákupem. Pan Václav byl rád, že je doma, kolo staré, rozvrzané, pan Václav starý, rozvrzaný, to je člověk rád, že je doma. Vyndal klíč z kapsy, ale ještě než jím otočil v zámku, zahlédl papírovou krabici pana Karla. Nezbylo mu než položit nákupní tašky a podívat se „oč tu běží". Rozevřel krabici a vyndal „cosi" poměrně velkého, zabaleného v mnoha vrstvách starých novin. Trochu netrpělivě vybalil z té spousty papíru vysokou starou vázu s úzkým hrdlem, ve kterém byl stoče ný potištěný svitek papíru. Svitek přečníval hrdlo vázy opravdu jen o chlup a chlup je, jak známo, míra značně
7
jsou ve slevě a klidně si vezměte ten suchý. Donesete to domů pěkně v suchu." A tak se stalo. Paní koupila deštník a suchý salám. ,,Tomu říkám obchod," pomyslel si pan Václav a pomalu se vydal k domovu. Netušil, že na něho netrpělivě čeká pan Karel. Ten, ze známé „dlouhé chvíle", vyndal z kapsy Klíč k určová ní rostlin a začetl se. Miloval drobné věci přírody, často se toulal poli a lesem, vnímal rozmanitost života a nade vše miloval české názvosloví rostlin a hmyzu, tak malebně popisné, stvořené s obdivem ke všemu živému, a s láskou tak říkajíc Boží. Třezalka tečkovaná, šalvěj divotvorná, mateřídouška, česnek medvědí nebo hmyz, jako pěno dějka vrbová, klikoroh borový, měly nad ním moc. Pan Karel se vždy zdržel pozorováním drobných věcí, a snad proto šel životem tak pomalu, že ještě nedošel do dnešní doby. Nežil v minulosti, ale různě v ní poztrácel čas.Jako když minulou neděli seděl na břehu potoka a marně hledal pstruhy v kalné vodě. Neviděl žádného. Pomyslel si: ,,Jako kluk jsem jich tu nachytal holýma rukama plnou tašku. Voda tu byla tenkrát čistá, pít by se dala, tak jsem potok nad tůňkou jen trochu zakalil, pak jsem pod břehem bral jednoho pstruha za druhým. To se ten pstruh v lehce zakalené vodě pod břehem nahmatá a něžně, polehoučku se po něm rukama jede až za skřele a pak se stiskne a je náš. Je to docela zvláštní, jak pstruh drží ty jemnosti, a ani se nehne. A pstruhů tady před šedesáti lety bylo plno. Stejně jako na jaře chroustů, kteří obsypali staré duby, sežrali jarní světle zelené lístky a s plnými břichy popadali na zem. Dobře se pamatuji, jak jsem šel dubovou alejí do školy
6
a popadaní chrousti mně hlasitě křupali pod nohama. Nebylo možné se jim vyhnout, koberec křupajících chroustů až do školy." Pro pana Karla· nebylo možné nezalitovat ztracenou čistou pstruhovou vodu, chrousty, navždy ulétlá velká hejna koroptví, do velkých lánů zaoraná barevná políčka máku vedle řepy, žita vedle brambor, jetele vedle krmné kapusty, ve které bažanti ozobávali tlusté housenky ze šťavnatých listů. On prostě přál drobnému životu, narodil se takový starožitný. Nebyl převzdělaný, snad proto měl dosud přirozený vkus a cit, se kterým po léta sbíral staré mince, porcelán, sošky dřevěné i bronzové, obrázky žánrové, portréty, karikatury, prostě všechno, co se mu líbilo a o co nikdo moc nestál. Z té své sbírky, kterou po mnoho let shromažďoval a kterou pokládal ne za příliš cennou, ale krásnou, pocházel i dárek, který dnes dal panu Václavovi. Pan Karel by ve svých úvahách jistě pokračoval, kdyby nezahlédl pana Václava, jak slézá z kola a sundavá zří dítek tašky s nákupem. Pan Václav byl rád, že je doma, kolo staré, rozvrzané, pan Václav starý, rozvrzaný, to je člověk rád, že je doma. Vyndal klíč z kapsy, ale ještě než jím otočil v zámku, zahlédl papírovou krabici pana Karla. Nezbylo mu než položit nákupní tašky a podívat se „oč tu běží". Rozevřel krabici a vyndal „cosi" poměrně velkého, zabaleného v mnoha vrstvách starých novin. Trochu netrpělivě vybalil z té spousty papíru vysokou starou vázu s úzkým hrdlem, ve kterém byl stoče ný potištěný svitek papíru. Svitek přečníval hrdlo vázy opravdu jcm o chlup a chlup je, jak známo, míra značně
7
nespolehlivá. Stačí vánek a chlup se ohne jedním směrem, obrátí se větřík a chlup je na druhé straně. Chlup je politik. Včas vycítí změnu a jedná v sebezáchraně. A protože za tím chlupem stojí cosi mohutného jako jedno citlivé tělo a za tím tělem další souznějící těla a nezříd ka celé národy, tak by se s každým chlupem mělo zacházet opatrně. To si, bohužel, netrpělivý pan Václav neuvědomil a víc než neopatrně se snažil vyšťourat z úzkého hrdla stoče ný papír, na kterém je „jistě něco důležitého". Čím víc chtěl papír z vázy dostat, tím hlouběji papír zalézal, čím hlouběji papír zalézal, tím více byl pan Václav neopatrnější. Tak jistě vůbec nikoho nepřekvapí, že „buch", váza spadla na cihlovou podlahu a na vrcholu střepů ležel vytoužený svitek papíru. Pan Václav jej rozbalil a četl: SOTHEBY'S Auctions: Malovaná „CIZHOU", váza, Dynastie SONG nebo pozdější. Pod nápisem byla velká fotografie vázy. Pan Václav hleděl chvíli na fotografii a chvíli na hromádku střepů. To krásné černé čínské malování na fotografii a na střepech si bylo tak podobné.
8
Včelař
Ten člověk, ležící na trávě v jarním slunci, je pan Kulhavý. Rozpažený Se podobá Kristu přibitému k zemi. Ta poloha vyjadřuje vše. Pan Kulhavý se skutečně cítí přibi tý k zemi, co přibitý, přímo vbitý do země. Dnešním májovým dnem je v důchodu, je starý, bříško kulaté, svaly scvrklé, vlasy kdysi kdesi poztrácené.Jen oči živě mrkají do slunce v honičce nepolapitelných myšlenek: ,,Co dál?" Na důchod se jíž dlouho těšil, protože tělo sláblo, oči se šeřily a mysl namísto plamenů doutnala, ale teď, když jeho životatřesení dosáhlo stupeň devět, nebyl připraven. Přes čtyřicet let bez oddychu pracoval, byl pekařem. Každý den vstával ráno o půl třetí, osprchoval se, zapil housku černou kávou a šel. Do práce to měl jen pět minut, a tak již něco málo po třetí hodině ranní hnětl a zadělával těsto na křupavé rohlíky, housky a koláčky. Černý žitný chléb zadělával později, měl k němu „historickou úctu", jak říkal. Tím mínil úctu všech předků, co jich kdy v minulosti bylo, všechno křižování nad chlebem, všechno děkování za chléb a všechno hladové umírání, když chléb nebyl. Když těsto vykynulo, hbitě vyválel placky, vykrájel trojúhelníčky na rohlíky, kolečka na koláčky a z odkrojků znovu vyválel takové ty tlusté nudle na copánky housek. Umně stvořil rohlíky, rovné i půlměsíčky, upletl housky a obojí posypal kmínem a hrubou solí. Koláčky dělal takové „jeho vlastní", slané,jeden den s olivami a se sýrem, jindy s mletým masem, cibulí a zelenou paprikou a tak, prostě co ho napadlo na koláčky dát.
9
nespolehlivá. Stačí vánek a chlup se ohne jedním směrem, obrátí se větřík a chlup je na druhé straně. Chlup je politik. Včas vycítí změnu a jedná v sebezáchraně. A protože za tím chlupem stojí cosi mohutného jako jedno citlivé tělo a za tím tělem další souznějící těla a nezříd ka celé národy, tak by se s každým chlupem mělo zacházet opatrně. To si, bohužel, netrpělivý pan Václav neuvědomil a víc než neopatrně se snažil vyšťourat z úzkého hrdla stoče ný papír, na kterém je „jistě něco důležitého". Čím víc chtěl papír z vázy dostat, tím hlouběji papír zalézal, čím hlouběji papír zalézal, tím více byl pan Václav neopatrnější. Tak jistě vůbec nikoho nepřekvapí, že „buch", váza spadla na cihlovou podlahu a na vrcholu střepů ležel vytoužený svitek papíru. Pan Václav jej rozbalil a četl: SOTHEBY'S Auctions: Malovaná „CIZHOU", váza, Dynastie SONG nebo pozdější. Pod nápisem byla velká fotografie vázy. Pan Václav hleděl chVI1i na fotografii a chvíli na hromádku střepů. To krásné černé čínské malování na fotografii a na střepech si bylo tak podobné.
8
Včelař
Ten člověk, ležící na trávě v jarním slunci, je pan Kulhavý. Rozpažený se podobá Kristu přibitému k zemi. Ta poloha vyjadřuje vše. Pan Kulhavý se skutečně cítí přibi tý k zemi, co přibitý, přímo vbitý do země. Dnešním májovým dnem je v důchodu, je starý, bříško kulaté, svaly scvrklé, vlasy kdysi kdesi poztrácené. Jen oči živě mrkají do slunce v honičce nepolapitelných myšlenek: ,,Co dál?" Na důchod se již dlouho těšil, protože tělo sláblo, oči se šeřily a mysl namísto plamenů doutnala, ale teď, když jeho životatřesení dosáhlo stupeň devět, nebyl připraven. Přes čtyřicet let bez oddychu pracoval, byl pekařem. Každý den vstával ráno o půl třetí, osprchoval se, zapil housku černou kávou a šel. Do práce to měl jen pět minut, a tak již něco málo po třetí hodině ranní hnětl a zadělával těsto na křupavé rohlíky, housky a koláčky. Černý žitný chléb zadělával později, měl k němu „historickou úctu", jak říkal. Tím mínil úctu všech předků, co jich kdy v minulosti bylo, všechno křižování nad chlebem, všechno děkování za chléb a všechno hladové umírání, když chléb nebyl. Když těsto vykynulo, hbitě vyválel placky, vykrájel trojúhelníčky na rohlíky, kolečka na koláčky a z odkrojků znovu vyválel takové ty tlusté nudle na copánky housek. Umně stvořil rohlíky, rovné i půlměsíčky, upletl housky a obojí posypal kmínem a hrubou solí. Koláčky dělal takové „jeho vlastní", slané,jeden den s olivami a se sýrem,jindy s mletým masem, cibulí a zelenou paprikou a tak, proocě co ho napadlo na koláčky dát.
9
"Když mi bylo osmnáct, to jsem ten kopeček u zámku vyběhl jako nic, a ted' klečím dole pod kopcem a žebrám: Kopečku, prosím tě, obrať se." "To nás všechny čeká," pomyslel si doktor, "na kopeček je dobré vylézt dokud to jde, nikdo nás ze stáří nevyhojí."
V povídkách a básních Jana Benele jda když jdete pěšinkou mezi horami a kopci a potluivdte lidi tak,jakje potkal on. Zastavte se, dejte se s nimi do sije.
DPC
řeli a poslechněte
140,-Kč
li I li I I
9 788088 088646