Issuu

Element ohně S vědomím konce MollyCrow www.mollycrow.cz Sazba: Jiří Nosek Titulní ilustrace: Roman Kýbus Vydalo nakladatelství Jiří Nosek - KLIKA klika@nakladatelstviklika.cz www.nakladatelstviklika.cz Praha 2 Vytiskly Těšínské papírny, s. r. o. Český Těšín První vydání 288 stran

2017 ISBN 978-80-88088-54-7

Obsah všem, kteří jste moji knížku podpořili na Startovači. Patří vám mé nehynoucí díky.

Prolog .... ...... ......................... ........... .............................. ...... 5 1. Kapitola .......... ..... .......... ..... ............................................ . 8

Jeří

se nejvíce finančně podíleli na vydání knihy:

2. Kapitola .... ................................... ......... ......................... 18 3. Kapitola .. ........................................................................ 33 4. Kapitola .......................... ...................... .......... ................ 50

Jaroslav Nerušil Jiří

Nosek

Anna a Robert Frolkovi Eva a Jaroslav Břeňovi

5. Kapitola ........... ....................... .. .... .................................. 67 6. Kapitola .......... ........... .............................................. ...... 80 7. Kapitola .......... ..... .. .... ................................ ................... 103 8. Kapitola .................... ............. ...... ............................. .... 126 9. Kapitola ................... ............................. ..... ............ ....... 144

Markéta Veselá 10. Kapitola ...................................................................... 168 Jana Molíková a Petr Michna

11. Kapitola ................. .............................. .. ..................... 192

Lenka Klobásová

12. Kapitola .................. .......................... .......................... 208

Jaroslava Molíková

13. Kapitola ...................................................................... 228

Petr Vávra

14. Kapitola .............. ........................................................ 249 Epilog .................................................... ................. ......... 283

Vojtěch

Vávra

Nikola Kasimirová a Filip Hemala Květoslava

a Zdeněk Břeňovi

PROLOG skvělé ženy

v mém životě.

~z vás by byly můj svět i tato kniha o dost chudší.

Všechno kolem hořelo. Bylo to jako být konečně doma. Najednou jsem nemohla pochopit, proč jsem se tomu tolik bránila. Výkřiky bolesti byly pro mě jako rajská hudba. Přinutilo mě to k úsměvu, až jsem se neudržela a musela se z plných plic zasmát. Nedokázala jsem si vzpomenout, proč jsem v minulých životech vždy prohrála. Bylo zvláštní, že jsem si pamatovala vše až na jejich konce. Jediné, čím jsem si byla jistá, bylo, že jsem pokaždé musela udělat něco špatně. Dnes to tak ovšem nebude. Můj požár se rozléval po širém okolí jako nekonečné rozbouřené moře. Zničil všechno a všechny. Nic ho nemohlo zastavit, ba ani zbrzdit. To zanedbatelné množství vody, kterým se lidé snažili uhasit svoje příbytky, bylo směšné. Omezená naivní stvoření.

S uspokojujícím zadostiučiněním jsem pozorovala jejích zbytečné pokusy. Nepřestávalo mě udivovat jejich odhodlání se mnou přes všechnu tu marnost bojovat. Ale ve své podstatě jsme na tom všichni byli stejně. Já taky bojovala za svůj domov, za holé přežití. Jenže já kromě odhodlání disponovala i účinnějšími vlastnostmi. Vítězství se mi dnes zdálo na dosah. Po staletích boje jsem si konečně dokázala představit jeho konec. Věděla jsem přesně, kam mám zamířit, a nebyl tu nikdo, kdo by mi v tom zabránil. Ona už na mě čekala, i když ještě nevěděla přesně na co nebo na koho. Voda. Byla to ironie, že právě ji hledám. Od počátku světa, kdy se čtyři elementy spojily, aby vytvořily tuto zemi, bojovaly s nechtěnými organismy, pro které bohužel toto spojení vytvořilo výborné životní podmínky. Oheň se jich snažil zbavit za pomoci požárů a výbuchů sopek. Voda se nejednou pokusila zničit je pomocí záplavy. Země se třásla, vzduch se vzpouzel a tvořil ?ebezpečné vzdušné spirály.

Přes

veškerou snahu se jich elementy nedokázaly zbavit. Celkem účinně jejich množství redukovaly. Ovšem pouze do doby, než se objevil parazit největší. Člověk. Tento druh se vyvinul na nebezpečnou úroveň. Už se nejednalo o to, že by jim pouze vadil. Měly strach o vlastní existenci.Jejich metody na něj nestačily. Vždy si našel způsob, jak se před nimi ochránit. Potřebovaly vidět to, co lidi, pochopit je a najít nejlepší způsob, jak je zničit. A proto každý element oddělil část sebe sama a nakazil jedno dítě, dívku, protože ženy jim byly o něco méně protivné. Tyto čtyři „sestry" se měly vracet s každou novou lidskou generací tak dlouho, dokud lidstvo úplně nevyhladí, a poté se ke svým stvořitelům nepřipojí nazpět. A jednou z nich jsem byla já. Ohněm. První ze sester, která měla možnost postavit se lidem. Byla jsem v tom dobrá, ale Voda v tom možná byla ještě lepší.Jenže neměla svou sílu, dokud jsem se s ní nespojila. A já jsem se pokaždé musela prokousat nástrahami dětství, než jsem mohla cokoliv udělat. Bylo k zbláznění, rodit se znovu a znovu. Ta bezmoc, když jsem poprvé otevřela oči jako nemohoucí nemluvně, a přesto s myslí dospělé ženy. Ženy, která od počátku ví,jaký je její úkol. Z mých myšlenek mě vytrhlo podivné ticho. Křik ustal. Asi bylo načase postoupit dál. Dovolila jsem svému tělu ochladnout natolik, abych se z ničivého plamene stala opět ženou. Milovala jsem procházky v čerstvém popelu, stejně jako se někdo rád procházel po břehu moře. Vypadalo to, že jsem sama, ale přesto jsem byla připravená okamžitě vzplanout. Jen pro jistotu. „Au." Rychle jsem se ohlédla na holčičku, která se spálila o mou ruku, za kterou mě zřejmě chtěla zatahat. Její oči byly zamžené. Pot jí stékal po tváři a mísil se s popelem, který ji pokrýval od hlavy až k patě. Bodlo mě u srdce. Moje lidská stránka si vybrala svou daň.

„Neviděla jsi maminku?" zeptala se mě s dů

nevnímala tu spoušť všude kolem. Hloupé dítě. Přinutila jsem se potlačit tu horkost nila jsem se k ní, abych jí uhladila vlásky z obličej( ,,Nevím," odpověděla jsem popravdě. Nebyl důvod jí lhát. Možná bych jí od utrper sirotka čekalo, měla pomoci. Ve stejném okamžiku, jako mě napadla tato až lenka, jsem v boku ucítila ostrou bolest. To já 63 to dítě. Oči se mi rozšířily poznáním, jakmile js{ zvětšující se rudou skvrnu na mé lněné tunice.Ad Dívka mě oběhla a skončila v náručí udýchan byly plné opovržení a výsměchu. Odstrčila dítě s vystřelila z kuše. Horké slzy mi přetekly z očí a ok: rozpálené tváři vypařily. Bylo to tady. Najednou jsem věděla, že se mě V< Stejně jako ostatní prožije dlouhý a prázdný ž: nedozví, co jí v něm chybělo. Tak jako já bude n se znovu zrodíme jako kukaččí mláďata v nic net budu dostatečně silná, abych ji mohla vyhledat. A pak už jsem na nic nemyslela. Byl konec méh a já nemohla udělat nic, abych si pojistila, že si h budu pamatovat.

ou snahu se jich elementy nedokázaly zbavit. Cel!jich množství redukovaly. Ovšem pouze do doby, parazit největší. Člověk.

se vyvinul na nebezpečnou úroveň. Už se nejednalo . pouze vadil. Měly strach o vlastní existenci. Jejich j nestačily. Vždy si našel způsob, jak se před nimi ebovaly vidět to, co lidi, pochopit je a najít nejlepší zničit. A proto každý element oddělil část sebe 1 jedno dítě, dívku, protože ženy jim byly o něco

"sestry" se měly vracet s každou novou lidskou louho, dokud lidstvo úplně nevyhladí, a poté se ke im nepřipojí nazpět. nich jsem byla já. Ohněm. První ze sester, která postavit se lidem. Byla jsem v tom dobrá, ale Voda lyla ještě lepší. Jenže neměla svou sílu, dokud jsem .a. A já jsem se pokaždé musela prokousat nástra ež jsem mohla cokoliv udělat. nění, rodit se znovu a znovu. Ta bezmoc, když jsem 1 oči jako nemohoucí nemluvně, a přesto s myslí :eny, která od počátku ví, jaký je její úkol. šlenek mě vytrhlo podivné ticho. Křik ustal. Asi stoupit dál. Dovolila jsem svému tělu ochladnout ,e z ničivého plamene stala opět ženou. Milovala 'v čerstvém popelu, stejně jako se někdo rád pro1 moře. Vypadalo to, že jsem sama, ale přesto jsem okamžitě vzplanout.Jen pro jistotu. e jsem se ohlédla na holčičku, která se spálila kterou mě zřejmě chtěla zatahat . .amžené. Pot jí stékal po tváři a mísil se s popelem, al od hlavy až k patě. Bodlo mě u srdce. Moje i vybrala svou daň.

„Neviděla

jsi maminku?" zeptala se mě s důvěrou, jako by nevnímala tu spoušť všude kolem. Hloupé dítě. Přinutila jsem se potlačit tu horkost ve mně a sklonila jsem se k ní, abych jí uhladila vlásky z obličeje. ,,Nevím," odpověděla jsem popravdě . Nebyl důvod jí lhát. Možná bych jí od utrpení, které ji jako sirotka čekalo, měla pomoci. Ve stejném okamžiku, jako mě napadla tato až zvrácená myšlenka, jsem v boku ucítila ostrou bolest. To já byla hloupá a ne to dítě. Oči se mi rozšířily poznáním, jakmile jsem pohlédla na zvětšující se rudou skvrnu na mé lněné tunice. Ach ne. Dívka mě oběhla a skončila v náručí udýchané ženy, jejíž oči byly plné opovržení a výsměchu. Odstrčila dítě stranou a znovu vystřelila z kuše. Horké slzy mi přetekly z očí a okamžitě se na mé rozpálené tváři vypařily. Bylo to tady. Najednou jsem věděla, že se mě Voda už nedočká. Stejně jako ostatní prožije dlouhý a prázdný život a nikdy se nedozví, co jí v něm chybělo. Tak jako já bude muset čekat, než se znovu zrodíme jako kukaččí mláďata v nic netušící rodině a já budu dostatečně silná, abych ji mohla vyhledat. A pak už jsem na nic nemyslela. Byl konec mého dalšího života a já nemohla udělat nic, abych si pojistila, že si ho v tom příštím budu pamatovat.

Byl to den jako každý druhý. Vstala jsem z postele a automaticky se natáhla k záznamníku, abych si poslechla další úpěnlivé prosby mé matky. Ruka nad tlačítkem zaváhala, ale zuřivě blikající svě týlko mě nakonec přesvědčilo. „Máte tři nové zprávy," oznámil mi hlas jako z reklamy na čisticí prostředky. Zavrtěla

jsem hlavou nad jejím nepolevujícím úsilím. Kdyby věděla, co jsem zač, nechala by mě na pokoji. ,,Saliy," jako vždy vyslovila moje jméno s přehnaným důra zem, ,,vím, že jsi prakticky dospělá a teď i samostatná, ale ... " Ale? Jako bych to slovo už někdy slyšela.,, ... neznamená to, že se budeš flákat někde po nocích, když máš jít druhý den do školy!" Vstala jsem a zamířila do koupelny. První vzkaz byl za mnou a měla jsem pocit, že než skončí druhý, stihnu si vyčistit zuby a možná se i osprchovat. Zamyšleně jsem zatáhla žaluzie na malém okénku a přetáhla si přes hlavu tričko s vulgárním, jak by řekla moje matka, nápisem. Tuhle část dne jsem zbožňovala. Stáhla jsem si kalhotky až ke kotníkům a odkopla je směrem, kde byl prádelník. Na navlhčený kartáček jsem stěží vytlačila poslední zbytek pasty. Strčila si ho do pusy a rychle vklouzla do sprchy pod ledovou vodu. Potěšeně jsem sledovala, jak na ni moje tělo začalo okamžitě reagovat. Nepotřebovala jsem žádné topení. Během pár vteřin vypadala moje malá koupelna jako sauna. Bylo přijemné nechat se zahalit párou. I přes zavřené dveře jsem slyšela, že moje matka ještě neukončila svůj monolog. Obrátila jsem oči v sloup a dál si užívala příjemnou ranní sprchu.

Byl to už téměř rok, co se mi podařilo uniknm hnízda do vlastního bytu. Přesto se mi samota je Nejspíš za to mohla skutečnost, že jsem podvědc bych se na ně neměla příliš vázat. Tohle na tom byl ší, odpoutat se od lidí, co mě vychovali. Pokaždé připadala jako malá vlezlá kukačka, přestože jsi jejich dcerou byla. Pevně jsem zatáhla kohoutek a omotala si ruč1 Ne že bych se potřebovala utřít. Mé tělo bylo tal jsem byla suchá, ještě než jsem vylezla ze sprcho\ jsem se prostě nechtěla producírovat úplně nahá,~ měl přizvukovat matčin starostlivý hlas. Pořádně jsem si vypláchla pusu a kartáček obvyklé místo. Nemusela jsem se dívat ani na hc naprosto jasné, že opět nestíhám. Jo, možná ta 1 měla pravdu. Uchichtla jsem se a šla si dop1 kázání. ,,Nezapomeň, že má v sobotu tvůj bratr nar, by ho mrzelo, kdybys nepřijela na jeho oslavu." peníze z výplaty padnou na dárek a letenku. Bezv Bráchu jsem měla ráda, ale jeho oslavy,jichž se 1 rodiny i horda jeho přiopilých kamarádů, jsem w „A teple se obleč. O víkendu se má zase o Nad matčinou starostí o to, abych byla v teple, pousmát. ,,Už musím končit, protože ráno vstávár Dobrou zlato, mám tě ráda." Telefon zmlkl a já i tila do oblékání. Brala jsem první, co mi přišlo pod ruku. DŽÍI rozpadaly, jak byly vydřené už z obchodu, ale př na žebříčku oblíbenosti dostaly desítku. Černé t nesahat, bylo jak vytáhnuté z něčího zadku. Pře1 přes hlavu a spěšně uhladila rukama. Můj doty

o každý druhý. Vstala jsem z postele a automaticky tznamníku, abych si poslechla další úpěnlivé prosby ka nad tlačítkem zaváhala, ale zuřivě blikající svě nec přesvědčilo. Lové zprávy," oznámil mi hlas jako z reklamy na lky. m hlavou nad jejím nepolevujícím úsilím. Kdyby Lzač, nechala by mě na pokoji. ) vždy vyslovila moje jméno s přehnaným důra jsi prakticky dospělá a teď i samostatná, ale ... " 1 to slovo už někdy slyšela.,, ... neznamená to, že Lt někde po nocích, když máš jít druhý den do

a zamířila do koupelny. První vzkaz byl za mnou ocit, že než skončí druhý, stihnu si vyčistit zuby ,prchovat. sem zatáhla žaluzie na malém okénku a přetáhla si w s vulgárním, jak by řekla moje matka, nápisem. : jsem zbožňovala. Stáhla jsem si kalhotky až ke kopla je směrem, kde byl prádelník. Na navlhčený stěží vytlačila poslední zbytek pasty. Strčila si ho le vklouzla do sprchy pod ledovou vodu. Potěšeně , jak na ni moje tělo začalo okamžitě reagovat. jsem žádné topení. Během pár vteřin vypadala pelna jako sauna. Bylo příjemné nechat se zahalit

né dveře jsem slyšela, že moje matka ještě ne1onolog. Obrátila jsem oči v sloup a dál si užívala tí sprchu.

Byl to už téměř rok, co se mi podařilo uniknout z rodinného hnízda do vlastního bytu. Přesto se mi samota ještě neomrzela. Nejspíš za to mohla skutečnost, že jsem podvědomě věděla, že bych se na ně neměla příliš vázat. Tohle na tom bylo vždy nejhorší, odpoutat se od lidí, co mě vychovali. Pokaždé jsem si u nich připadala jako malá vlezlá kukačka, přestože jsem v podstatě jejich dcerou byla. Pevně jsem zatáhla kohoutek a omotala si ručník kolem těla. Ne že bych se potřebovala utřít. Mé tělo bylo tak rozpálené, že jsem byla suchá, ještě než jsem vylezla ze sprchového kouta. Jen jsem se prostě nechtěla producírovat úplně nahá, když mi k tomu měl přizvukovat matčin starostlivý hlas. Pořádně jsem si vypláchla pusu a kartáček vrátila na jeho obvyklé místo. Nemusela jsem se dívat ani na hodiny a bylo mi naprosto jasné, že opět nestíhám. Jo, možná ta máma v něčem měla pravdu. Uchichtla jsem se a šla si doposlechnout její kázání. „Nezapomeň, že má v sobotu tvůj bratr narozeniny. Určitě by ho mrzelo, kdybys nepřijela na jeho oslavu." Takže poslední peníze z výplaty padnou na dárek a letenku. Bezva. Bráchu jsem měla ráda, ale jeho oslavy,jichž se účastnila kromě rodiny i horda jeho přiopilých kamarádů, jsem zrovna nemusela. ,,A teple se obleč. O víkendu se má zase o něco ochladit." Nad matčinou starostí o to, abych byla v teple, jsem se musela pousmát. ,,Už musím končit, protože ráno vstávám brzo do práce. Dobrou zlato, mám tě ráda." Telefon zmlkl a já se s vervou pustila do oblékání. Brala jsem první, co mi přišlo pod ruku. Džíny se sice téměř rozpadaly, jak byly vydřené už z obchodu, ale přesto by ode mě na žebříčku oblíbenosti dostaly desítku. Černé tričko s nápisem nesahat, bylo jak vytáhnuté z něčího zadku. Přetáhla jsem si ho přes hlavu a spěš.ně uhladila rukama. Můj dotyk měl okamžitý

efekt, za nějž by se nemusela stydět ani ta nejlepší žehlička. Tenisky značky Raději nevědět jsem si obula v takové rychlosti, že jsem z nich měla spíše nazouváky. Jenom letmo jsem zahlédla hodiny, abych se ujistila, že musím kručení v žaludku ignorovat. Při pomyšlení na naši naprosto nevybavenou školní kantýnu jsem si povzdychla. Klíče, taška přes rameno - a byla jsem připravená vyrazit. Na chodbě jsem se málem srazila s paní Doltonovou, která se vracela z ranního nákupu. Brblala si něco pod nosem, ale já jí nevěnovala pozornost. Vsadím se, že mi to ráda zopakuje, až se budu vracet ze školy. Takovou zábavu, jako čekat za dveřmi a kukátkem sledovat chodbu, už nezažila alespoň dva dny. Můj modrý Chevrolet El Camino stál přesně tak, jak jsem ho večer zaparkovala.Jedním kolem na obrubníku. Bahno, které dosahovalo téměř k okýnkům, svědčilo o mém včerejším bláznivém výletu. Kdybych nejela zrovna včera, nebylo by na něm nic víc než hromada prachu, ale já si ze všech dní v roce musím zrovna vybrat jeden z těch mála dnů, co v Kalifornii prší. Prostě celá já. I když na druhou stranu to možná bylo dobře. Můj požár se nedokázal dostatečně rozšířit, aby někoho ohrozil. Držel se kolem mě a čerpal mou sílu, protože ta jediná ho navzdory prudkému lijáku držela při životě. Mě ovšem nijak neomezoval. Potřebovala jsem ze sebe tu energii vybít a přesně to se mi podařilo, takže účel mise splněn. Nastartovala jsem a v duchu poděkovala, že všechno funguje, jak má. Moc jsem si toho ze včerejšího večera nepamatovala. Pokaždé když jsem povolila tu uzdu, co mě držela zkrátka, bylo velmi těžké se zastavit a odpoutat mou mysl od jediného bodu, o nějž se v tu chvíli zajímala. Ničit. Nic nebylo důležitější. Přirovnala bych to ke stavu opilosti. Vlastně byl zázrak, že jsem trefila domů, aniž bych se někde vybourala. Ale zvládla jsem to a na pár měsíců budu mít zase klid.

Oranžová na semaforu mě nemohla zastavit, už

pozdě. Šlápla jsem na plyn a pochválila motor s

jak okamžitě bez problémů zareagoval. Kabriolet, v těsném závěsu za mnou, už moc nestíhal. Trc ozývalo,ještě když jsem přibrzďovala na další křižc jsem pohlédla do zpětného zrcátka. Chlápek, kte: tvářil, jako by se nic nedělo. Zastavil za mnou a já I: že se naše pohledy na chvilku potkaly v odrazu m

zrcátka. Tú-tút. Zatroubení jeho auta mě konečně pro~ jsem zkontrolovala, že na semaforu opravdu svítí ze la plyn. Se zaskřípěním pneumatik jsem opustila k Zamračila jsem se, když jsem si všimla stříbrné který se mě stále držel. Přeřadila jsem a přitlačila až k podlaze. Právě jsem překračovala povolenou r: to ho zřejmě neodradilo. Křečovitě jsem sevřela v sakra de?!

Konečně jsem se dostala na La Tijera Boulev:

ke krajnici. Naštěstí tu dnes bylo místo. Neměla~ na parkoviště. Rychle jsem vyskočila z auta a za Možná tu dnes bylo místa ai moc. Pomyslela jsem si< jsem viděla, že parkuje hned za mnou. „Můžete mi říct, o co vám šlo?!" Okřikla jse

vystoupil z auta. Očividně si mě nevšímal. Stál u svého auta a slec

zatahuje střecha. „Slyšíte?[" přistoupila jsem blíž a překřížila si ruc „To mluvíte se mnou?" udiveně pozvedl obočí, 2 zahlédl moje auto, pobaveně mu zacukalo v koute: Při tom jeho pohledu jsem okamžitě znervózně snad někoho jiného?" ošila jsem se a raději předs musím uklidit klíčky do tašky.

)y se nemusela stydět ani ta nejlepší žehlička. Tenisiéji nevědět jsem si obula v takové rychlosti, že jsem >ÍŠe nazouváky.

jsem zahlédla hodiny, abych se ujistila, že musím udku ignorovat. Při pomyšlení na naši naprosto ikolní kantýnu jsem si povzdychla. Klíče, taška přes la jsem připravená vyrazit.

jsem se málem srazila s paní Doltonovou, která inního nákupu. Brblala si něco pod nosem, ale já pozornost. Vsadím se, že mi to ráda zopakuje, až t ze školy. Takovou zábavu, jako čekat za dveřmi :dovat chodbu, už nezažila alespoň dva dny. · Chevrolet El Camino stál přesně tak, jak jsem kovala. Jedním kolem na obrubníku. Bahno, které něř k okýnkům, svědčilo o mém včerejším blázniybych nejela zrovna včera, nebylo by na něm nic víc >rachu, ale já si ze všech dní v roce musím zrovna těch mála dnů, co v Kalifornii prší. Prostě celá já. ruhou stranu to možná bylo dobře. Můj požár se atečně rozšířit, aby někoho ohrozil. Držel se kolem ou sílu, protože ta jediná ho navzdory prudkému i životě. Mě ovšem nijak neomezoval. Potřebovala energii vybít a přesně to se mi podařilo, takže účel

jsem a v duchu poděkovala, že všechno funguje, sem si toho ze včerejšího večera nepamatovala. sem povolila tu uzdu, co mě držela zkrátka, bylo zastavit a odpoutat mou mysl od jediného bodu, wíli zajímala. Ničit. Nic nebylo důležitější. rch to ke stavu opilosti. Vlastně byl zázrak, že jsem 1iž bych se někde vybourala. Ale zvládla jsem to budu mít zase klid.

Oranžová na semaforu mě nemohla zastavit, už tak jsem jela pozdě. Šlápla jsem na plyn a pochválila motor svého autíčka, jak okamžitě bez problémů zareagoval. Kabriolet, co proklouzl v těsném závěsu za mnou, už moc nestíhal. Troubení aut se ozývalo, ještě když jsem přibrzďovala na další křižovatce. Spěšně jsem pohlédla do zpětného zrcátka. Chlápek, který ho řídil, se tvářil, jako by se nic nedělo. Zastavil za mnou a já bych přísahala, že se naše pohledy na chvilku potkaly v odrazu mého zpětného zrcátka. Tú-tút. Zatroubení jeho auta mě konečně probudilo. Spěšně jsem zkontrolovala, že na semaforu opravdu svítí zelená, a sešlápla plyn. Se zaskřípěním pneumatik jsem opustila křižovatku. Zamračila jsem se, když jsem si všimla stříbrného kabrioletu, který se mě stále držel. Přeřadila jsem a přitlačila plynový pedál až k podlaze. Právě jsem překračovala povolenou rychlost, ale ani to ho zřejmě neodradilo. Křečovitě jsem sevřela volant. O co mu sakra de?! Konečně jsem se dostala na La Tijera Boulevard a odbočila ke krajnici. Naštěstí tu dnes bylo místo. Neměla jsem čas jet až na parkoviště. Rychle jsem vyskočila z auta a zabouchla dveře. Moiná tu dnes bylo místa až moc. Pomyslela jsem si okamžitě, když jsem viděla, že parkuje hned za mnou. „Můžete mi říct, o co vám šlo?[" Okřikla jsem ho, jakmile vystoupil z auta. Očividně si mě nevšímal. Stál u svého auta a sledoval,jak se mu zatahuje střecha. ,,Slyšíte?!" přistoupila jsem blíž a překřížila si ruce na hrudníku. „To mluvíte se mnou?" udiveně pozvedl obočí, a když za mnou zahlédl moje auto, pobaveně mu zacukalo v koutcích. Při tom jeho pohledu jsem okamžitě znervózněla. ,,Vidíte tady snad někoho jiného?" ošila jsem se a raději předstírala, že nutně musím uklidit klíč.ky do tašky.

„Potom ale stejně nechápu ... " zakroutil hlavou a opřel se o svoje auto. „Myslím tím to, jak jste se na mě celou cestu lepil. Sledujete mě nebo tak něco?" Nebylo mi příjemné o tom mluvit. Vždyť mu přece muselo být jasné, co mám na mysli! „Jako vážně?" rozesmál se a odhalil řadu dokonale bílých zubů kontrastujících s jeho opáleným obličejem. ,,Omlouvám se, jestli jsem vás nějakým způsobem znervózňoval, jenom spěchám do školy," kývl ke vchodu i mojí školy. „Ty chodíš na Otis?" nepamatovala jsem si, že bych ho někdy viděla, a takový exemplář chlapa bych určitě nepřehlédla. Přikývl. ,,A jdu pozdě," ukázal opět ke vchodu a já se s ním mlčky vydala po schodech. ,,Takže, když už chodíme na stejnou školu ... " Konec věty nechal viset ve vzduchu a místo toho se na mě usmál a natáhl ruku v gestu, které jsem pochopila, až když jsem dokázala odtrhnout pohled od jeho stále se mírně usmívajících rtů a shledala se s jeho pobaveným pohledem. „Brian Levin," představil se a pevně mi stiskl ruku, kterou jsem k němu rychle natáhla. Hmm, možná až moc rychle. Vražedkyně, katastrofa, monstrum. ,,Saliy Bakerová," vyhrkla jsem, překvapená, že jsem se nepřeřekla a svoje myšlenky nevyslovila nahlas. Tohle nebylo dobré. Neměla bych se s ním seznamovat. Proč by měl znát moje přechodné jméno, když už mu nemám v plánu zavdat důvod k tomu, aby mě jím oslovil? „Saliy," vyslovil moje jméno, jako by věděl, nad čím právě uvažuji. ,,Pěkné jméno." poznamenal nenuceně a nespouštěl ze mě přitom oči.

Pokrčila

jsem rameny a předstírala, že mě něco zaujalo na nástěnce přeplněné spoustou navzájem se překrývajících letáčků. Au tomaticky jsem se zastavila a před pokládala, že bude pokračovat

na svoji hodinu. Vždyť přece pospíchal, ne? Já sam ale nejdřív jsem se chtěla zbavit jeho společnosti. Tupě jsem zírala na nějaký text, ale vůbec ne· obsah. Možná až s moc velkou nadějí jsem se krac stranou a téměř současně jsem div nenadskočila Brian postával hned vedle mě a upřeně zkoumal ná: „Nespěchal jsi někam?!" Na hlase mi bylo jasně podráždění, které jsem v tom okamžiku nestihla po Byla jsem přesně jako oheň: nepředvídatelr nebezpečná. Nikoho jsem si nesměla pouštět k proto mě tolik dráždilo vědomí, že bych si ho k t pustila. Zvláštní. Stačil jediný pohled do jeho c mně spustila touha stejně silná jako vnitřní požá že se tomu říkalo chtíč? Ano, to je ono. Chtěla jsem zoufale a nesmyslně jsem toužila po někom, koh neznala. „Jsem tu nový, tak jsem trochu doufal, že mě Jeho odpověď byla klidná, jako by si té změny v mé1 nevšiml. Fajn. Tím, že tenhle rozhovor prodloužím o pár žádná pohroma nestane. Hlavně, abych se ho už zb ,,Kam přesně potřebuješ nasměrovat?" netrpěliv, povala na místě. Zalovil v tašce, kterou měl přehozenou přes ram vem mi podal svůj rozvrh. Stačil jen letmý pohled, aby mou mysl okam zděšení.Ještě jednou jsem přelétla jeho rozvrh, i · nebylo potřeba. Obsah toho papíru jsem znala jelikož se naprosto shodoval s mým vlastním s1 gramem. ,,Nevypadáš na někoho, kdo studuje malbu," jsem a vrátila mu rozvrh.

le stej ně nechápu ... " zakroutil hlavou a opřel se

ím to, jak jste se na mě celou cestu lepil. Sledujete něco?" Nebylo mi příjemné o tom mluvit. Vždyť mu být jasné, co mám na mysli! ě?" rozesmál se a odhalil řadu dokonale bílých zubů :h s jeho opáleným obličejem. ,,Omlouvám se, jestli lkým způsobem znervózňoval, jenom spěchám do e vchodu i mojí školy. · na Otis?" nepamatovala jsem si, že bych ho někdy vý exemplář chlapa bych určitě nepřehlédla. , jdu pozdě," ukázal opět ke vchodu a já se s ním po schodech. ,,Takže, když už chodíme na stejnou

{ nechal viset ve vzduchu a místo toho se na mě 11 ruku v gestu, které jsem pochopila, až když jsem ·hnout pohled od jeho stále se mírně usmívajících se s jeho pobaveným pohledem. in," představil se a pevně mi stiskl ruku, kterou jsem : natáhla. Hmm, možná ai moc rychle. . katastrrfa, monstrum. ,,Saliy Bakerová," vyhrkla ená, že jsem se nepřeřekla a svoje myšlenky nevy-

lo dobré. Neměla bych se s ním seznamovat. Proč Loje přechodné jméno, když už mu nemám v plánu k tomu, aby mě jím oslovil? lovil moje jméno, jako by věděl, nad čím právě é jméno." poznamenal nenuceně a nespouštěl ze

m rameny a předstírala, že mě něco zaujalo na něné spoustou navzájem se překrývajících letáčků. ,em se zastavila a předpokládala, že bude pokračovat

na svoji hodinu. Vždyť přece pospíchal, ne? Já samozřejmě taky, ale nejdřív jsem se chtěla zbavit jeho společnosti. Tupě jsem zírala na nějaký text, ale vůbec nevnímala jeho obsah. Možná až s moc velkou nadějí jsem se kradmo podívala stranou a téměř současně jsem div nenadskočila překvapením. Brian postával hned vedle mě a upřeně zkoumal nástěnku. „Nespěchal jsi někam?!" Na hlase mi bylo jasně znát zřetelné podráždění, které jsem v tom okamžiku nestihla potlačit. Byla jsem přesně jako oheň: nepředvídatelná, vznětlivá, nebezpečná. Nikoho jsem si nesměla pouštět k tělu! Možná proto mě tolik dráždilo vědomí, že bych si ho k tělu moc ráda pustila. Zvláštní. Stačil jediný pohled do jeho očí, aby se ve mně spustila touha stejně silná jako vnitřní požár. Mám pocit, ie se tomu říkalo chtíč? Ano, to je ono. Chtěla jsem ho. Na prosto zoufale a nesmyslně jsem toužila po někom, koho jsem vůbec neznala. ,Jsem tu nový, tak jsem trochu doufal, že mě nasměruješ ." Jeho odpověď byla klidná,jako by si té změny v mém hlasu vůbec nevšiml. Fajn. Tím, že tenhle rozhovor prodloužím o pár dalších vět, se žádná pohroma nestane. Hlavně, abych se ho už zbavila. ,,Kam přesně potřebuješ nasměrovat?" netrpělivě jsem přešla povala na místě. Zalovil v tašce, kterou měl přehozenou přes rameno, a s úsmě vem mi podal svůj rozvrh. Stačil jen letmý pohled, aby mou mysl okamžitě zaplavilo zděšení. Ještě jednou jsem přelétla jeho rozvrh, i když to vůbec nebylo potřeba. Obsah toho papíru jsem znala velmi dobře, jelikož se naprosto shodoval s mým vlastním studijním programem. „Nevypadáš na někoho, kdo studuje malbu," poznamenala jsem a vrátila mu rozvrh.

Už tak mě překvapovalo, že studuje Otis. Ale výběr jeho oboru mi doslova vyrazil dech. Vypadal jako někdo, kdo se dostane na školu, protože je dobrý fotbalista nebo zkrátka sportovec. Vůbec se sem nehodil a kradmé pohledy náhle všudypřítomných studentek jen potvrzovaly moje myšlenky. „A kam bys mě zařadila?" nadzvedl jedno obočí a já litovala, že jsem nemlčela. Jen malinko jsem dovolila tomu ohni ve mně, aby se uvolnil, ale stále jsem ho držela dost zpátky. V té náhlé zuřivosti jsem si byla jistá, že stačí podívat se komukoliv zpříma do očí a jakékoliv touhy po mé společnosti ho rychle opustí. Bylo to jako signál, jako automatická obrana člověka, který podvědo mě vycítí hrozbu. V tom okamžiku jsem byla jako pes, který výhrůžně zavrčí.

Stejně jako tolik lidí před ním automaticky uhnul pohledem.

To bylo lepší. S vědomím, že se na mě nedívá, jsem si dovolila pousmát se nad svým malým vítězstvím. „Vypadá to, že máme stejné hodiny," poznamenala jsem suše a vykročila dál chodbou. ,Jdeš?" ohlédla jsem se přes rameno a mohla tak zahlédnout, jak váhavě vyšel za mnou. Celou cestu k ateliéru už se mě nepokusil oslovit. Možná jsem to přece jen trochu přehnala. Pokusila jsem se o uvolněný úsměv a těsně přede dveřmi se zastavila. ,Jdeme pozdě," upozornila jsem ho, ,,možná bys měl jít první. Přece jenom jsi nový student, na tebe se Boner zlobit nemůže." Na mě by se samozřejmě taky nezlobil. Pan Boner byl ke mně ze začátku až moc přátelský. Hodně mu vadilo, že se mě ostatní studenti straní, takže jsem ho musela usadit stejně jako před chvílí chudáka Briana. No, vlastně kohokoliv, kdo se ke mně pokoušel chovat přátelsky. Teď si ode mě uchovával zdvořilou odtažitost a přesně ta mi vyhovovala. Pochybuji, že by můj pozdní příchod vůbec nějak komentoval.

Brian bez zaváhání vešel do prostorného ateliérv protáhla za ním a pospíšila si na svoje obvyklé místo, vzbudil téměř okamžitě rozruch, přestože se zje, sebe nijak neupozorňovat. Přistoupil k Bonerovi a minut rozmlouval. Poté bez jakéhokoliv představ1 k nejbližšímu stojanu a začal se chystat k práci. Na oko jsem se věnovala i já té svojí, ale ve sku periferně vnímala každý jeho pohyb. Zneklidňov~ nedokázala jsem s tím přestat.Jako bych snad byla husiček kolem. Povzdychla jsem si a opět se snaží soustředit na svou práci. Marně. „Můžu se podívat?" Nora, husa číslo jedna, kte dobu nespustila oči, se spolu s končící hodinou oslovit. Já bych zas moc ráda viděla její plátno. Pokud do nakreslit bez jediného pohledu na to, co malova jednat o přímo mistrovské dílo. ,,Jistě," přikývl a ustoupil stranou. ,,Pěkné," ujistila ho okamžitě, aniž by jeho práci, menší pozornost. O to víc se přímo pásla pohledem tváře. Počkala, až se na ni podíval, a poté se zářivé Nora," natáhla k němu ruku. ,,Brian," s úsměvem jí ruku stiskl. „Blablabla," ulevila jsem si tiše, schovaná za svýr „Říkala jsi něco, Saliy?" zavolal na mě téměř sou To přece nemohl slyšet. S nechápavým výrazem jse zpoza svého stojanu. ,,To myslíš mě?" ,,Pochybuji, že je v této místnosti ještě jiná Saliy. rozhlédl kolem, ale nikdo jiný se k tomu jménu n, Jenom ty." „No, to je stejně jedno, protože já nic neříkala," c a zbaběle se schovala zpátky za stojan.