ZAČÁTEK
B
yl jednou jeden statečný král a jedna krásná královna, kteří žili v daleké zemi. Měli se tak rádi, že kdykoli se někam vydali, každý hned všeho nechal, aby se mohl dívat, jak jim to spolu sluší. Vesničanky najednou zapomněly, proč že se to hádaly se svými muži, kluci přestali holčičkám strkat pavouky do copánků a místo toho se jim zachtělo ukrást od nich polibek a malíři ronili slzy, protože ve svých výtvorech na plátně nedokázali ani zdaleka zachytit něco tak čistého, jako byla láska mezi králem Mauricem a královnou Maureen. Říká se, že v den, kdy se král a královna dozvěděli, že čekají děťátko, se nad celým královstvím vyklenula nevídaně jasná a veliká duha, jako by snad obloha ze samé radosti vyvěsila prapor. Ne každý to ale králi a královně přál. V jeskyni na samém okraji království žil muž, který se zapřisáhl, že se bude lásce vyhýbat obloukem. Kdo se jednou spálí, ten už si dá na oheň pozor. Rapscullio si kdysi myslel, že bude žít svůj 11
Jodi Picoultová a Samantha van Leerová
vlastní pohádkový příběh se šťastným koncem, a to po boku dívky, jež nehleděla na jeho zjizvený obličej a zkroucené končetiny a prokázala mu laskavost, ačkoli zbytek světa se od něj odvrátil. V mysli si přehrával ten den, kdy ho spolužáci prudce srazili do bláta – když vtom se k němu napřáhla štíhlounká bělostná ručka a nabídla mu pomoc. Bez váhání andělskou ruku popadl a představoval si, že ta dívka je jeho záchranným lanem. Celé dny pak trávil tím, že na její počest skládal básně a maloval portréty, které se však její kráse nemohly nikdy vyrovnat, a čekal na vhodný okamžik, kdy by jí mohl vyznat svou lásku. Místo toho ji ale našel v náručí muže, který ztělesňoval všechno to, čím Rapscullio nikdy být nemohl – byl vysoký, silný a předurčený k velkým věcem. Ze samé nenávisti byl Rapscullio den ode dne zkroucenější a podmračenější. Portréty jeho milované teď musely ustoupit plánům na pomstu, které spřádal proti muži, jenž mu tak jednoduše zničil život. Tím mužem byl král Maurice. Uprostřed jedné noci se za branami království rozeznělo burácení, jaké do té chvíle nikdo neslyšel. Země se otřásala a nebe pročísla ohnivá střela, která zapálila doškové střechy vesnických domů. Král Maurice a královna Maureen vyběhli ze zámku, aby se podívali na obludné černé monstrum s šupinatými křídly o velikosti lodní plachty a s očima rudýma jako rozžhavené uhlí. Noční oblohou se neslo jeho hřmění, jeho dech páchl sírou a sršely z něj plameny. Tento démon se zrodil tak, že Rapscullio namaloval na kouzelné plátno draka a ten oživl. Král pohlédl na zděšené obličeje svých poddaných a obrá12
Láska mezi řádky
til se na svou ženu, která však mezitím v bolestech klesla na kolena. „Děťátko,“ zašeptala. „Je na cestě.“ Král byl rozpolcený mezi láskou a povinností, ale věděl, co má dělat. Políbil svou ženu, kterou mezitím služebné uložily do postele, a slíbil jí, že se včas vrátí, aby se mohl pozdravit se svým synem. Potom pozvedl meč a se stovkou rytířů v lesklé stříbrné zbroji vyjel udatně a odhodlaně přes padací most ze zámku. Vyzrát nad drakem však není jen tak. Král Maurice viděl, že ohnivá bestie vyhazuje jeho oddané vojáky ze sedel a jedním švihem je posílá na smrt. Bylo mu jasné, že to musí vzít do vlastních rukou. Do levé ruky popadl meč padlého rytíře, v pravé ruce svíral svůj vlastní meč a takto vyzbrojen se vydal vstříc drakovi. Zatímco noc postupovala a za hradbami zámku zuřila bitva, královna napjala své síly, aby na svět přivedla syna. Jak už bylo u královských miminek zvykem, hned po narození se k němu slétly kmotřičky víly z tohoto království. Zářily a vznášely se nad královnou, která byla bez sebe bolestí i strachem o manžela. První víla ozářila postel sprškou světla, jež bylo tak jasné, že se královna musela odvrátit. „Dávám tomuto dítěti moudrost,“ řekla víla. Druhá víla vyslala proud tepla, které se rozlilo všude kolem místa, kde ležela královna. „Dávám tomuto dítěti oddanost,“ přislíbila. Třetí víla se chystala dát dítku do vínku odvahu, protože pořádnou dávku kuráže potřebuje každé královské dítě. Než ale mohla svůj dar nabídnout, královna Maureen se náhle 13
Jodi Picoultová a Samantha van Leerová
posadila na postel a před široce rozevřenýma očima se jí zjevilo vidění, v němž jejího muže na bojišti ve svých spárech zuřivě svíral drak. „Prosím vás,“ vykřikla. „Zachraňte ho!“ Víly se na sebe zmateně podívaly. Miminko leželo tiše a nehybně na matraci. Víly už nejednou viděly, jak se čerstvě narozenému děťátku nepodařilo popadnout první dech. Třetí víla proto nechala odvahu, která měla být jejím darem, stranou. „Dávám mu život,“ řekla a slova se jí přitom z úst svinula do dlaně jako žlutá stuha. Tu pak víla spolu s políbením odfoukla novorozeňátku do úst. V království se povídalo, že ve chvíli, kdy se princ Oliver poprvé dal do křiku, jeho otec Maurice vykřikl naposledy. Vyrůstat bez otce není žádný med. Zakrátko bylo princi Oliverovi šestnáct let, ale za svůj život vlastně vůbec neměl šanci být dítětem. Místo aby si hrál na schovávanou, se musel učit sedmnáct jazyků. Místo aby si před spaním četl pohádky, studoval zákony svého království. Oliver měl svou matku moc rád, ale zdálo se mu, že ať už je jakýkoli, nikdy nebude takový, jakého by ho chtěla mít ona. Občas zaslechl, jak královna s někým hovoří ve svých komnatách, ale když za ní vešel, našel ji samotnou. Vždy když se podívala na jeho černé vlasy a modré oči a poznamenala, jak Oliver vyrostl a jak se podobá svému otci, měla slzy na krajíčku. Oliverovi ale přišlo, že mu na rozdíl od hrdinského otce chyběla jedna zásadní věc – odvaha. Oliver byl chytrý a oddaný, ale pokud mělo jít o odvahu, bylo to jedno velké zklamání. Své matce chtěl ale dělat radost, a tak dospívání strávil tím, že se všechno ostatní snažil dělat dobře, a docela to přeháněl. 14
Láska mezi řádky
Každé pondělí zasedal u soudu, aby za ním prostí lidé mohli chodit se svými spory. Vymyslel způsob střídání pěstovaných plodin, takže sklady v království byly vždycky plné, i když nastaly nejkrutější zimy. Spolu s královským čarodějem Orvillem také vyvinul žáruvzdornou zbroj pro případ, že by došlo k dalšímu dračímu útoku (když však musel přejít přes ohníček, aby zbroj otestoval, málem umřel strachy). V šestnácti už byl Oliver dost starý na to, aby se ujal vlády, ale jeho matka ani poddaní na tu chvíli nijak nechvátali. Jak by jim to ale mohl mít za zlé? Úkolem králů je chránit svou zemi. A Oliver se rozhodně do bitvy nehnal. Měl pro to samozřejmě dobrý důvod. Jeho vlastní otec zemřel s mečem v ruce. Oliver dával přednost životu, a do jeho plánů tak meče moc nezapadaly. Všechno by bylo jinak, kdyby ho otec mohl naučit, jak bojovat. Matka mu ale nedovolila vzít do ruky ani kuchyňský nůž. Oliver si vzpomínal jenom na jeden takový souboj nanečisto. Bylo mu deset a s kamarádem Figginsem, synem královského pekaře, si na nádvoří hráli na to, že bojují s draky a piráty. Jednoho dne ale Figgins zmizel. (Oliver si vždycky říkal, jestli za Figginsovým zmizením nestála jeho matka, která ho chtěla ochránit i před hrou na bitvu.) Jediný skutečný kamarád, kterého pak Oliver měl, byl toulavý pes, který se objevil právě toho odpoledne, kdy Figgins zmizel. Frump byl skvělý přítel, ale s šermem Oliverovi opravdu pomoci nedovedl. Oliver tedy rostl a choval si v sobě obrovské tajemství: Byl hrozně rád, že nikdy nejel do bitvy, nikdy se neutkal v turnaji, a dokonce ani nikoho nepraštil při hádce… protože hluboko uvnitř ho to děsilo. 15
Jodi Picoultová a Samantha van Leerová
To ale mohlo zůstat tajemstvím, jen dokud v zemi panoval mír. Drak, jenž zabil Oliverova otce, se sice odebral do hor a prospal tam šestnáct let, ale to ještě neznamenalo, že nemá v plánu se někdy vrátit. A jakmile by k tomu došlo, žádný ze zákonů, které se Oliver naučil nazpaměť, a žádný z jazyků, kterými dokázal hovořit, by mu bez ostré čepele meče nebyly vůbec k ničemu. Jednoho dne, když se zasedání soudu blížilo ke konci, se Frump rozštěkal. Oliverův zrak sklouzl až na konec Velké síně, kde stála osamělá postava, od hlavy k patě zahalená do černého kabátu. Muž před Oliverovým trůnem padl na kolena: „Vaše Výsosti,“ řekl úpěnlivým hlasem, „zachraňte ji.“ „Koho mám zachránit?“ na to Oliver. Frump, který se vždycky dobře vyznal v lidech, vycenil zuby a zavrčel. „No tak, lehni,“ zamumlal na psa Oliver a napřáhl ruku, aby muži pomohl na nohy. Muž na okamžik zaváhal, ale pak se ruky chytil, jako kdyby se topil. „Co vás trápí, pane?“ zeptal se Oliver. „Žijeme s dcerou v království daleko odsud. Teď ji ale unesli,“ zašeptal. „Hledám někoho, kdo by ji vysvobodil.“ To tedy bylo něco jiného, než co Oliver obvykle slýchával – že soused jinému sousedovi ukradl kuře nebo že zelenina v jižním koutu království neroste tak rychle jako ta na severu. Oliverovi hlavou bleskla představa, jak jede ve zbroji zachránit dámu v nesnázích – a z té vidiny se mu dělalo šoufl. Nebohý muž nemohl tušit, že ze všech princů na světě si vybral toho největšího strašpytla. „Určitě najdete prince, který to zvládne lépe než já,“ řekl Oliver. „Já jsem ještě přece jen nováček.“ 16
Láska mezi řádky
„První princ, kterého jsem požádal o pomoc, měl moc práce s občanskou válkou ve svém království. Druhý princ zase zrovna vyrážel na cestu, aby se setkal se svou nevěstou. Vy jste jediný, kdo byl ochotný mě vůbec vyslechnout.“ Oliverovi to šrotovalo v hlavě. Bylo už dost špatné, že o své bázlivosti věděl on, ale co teprve kdyby se to, že je zbabělec, rozkřiklo po celém království? Co kdyby tenhle muž všem ve své vesnici řekl, že princ Oliver má co dělat, aby se popral s chřipkou… natožpak s nepřítelem? Oliverovo mlčení si muž nesprávně vyložil tak, že váhá, a tak ze svého kabátu vytáhl malý oválný portrét. „Tohle je Seraphima,“ řekl. Oliver nikdy neviděl tak půvabnou dívku. Její vlasy byly natolik světlé, že se třpytily jako stříbro. Oči měla temně modré jako královský šat. Pleť jí zářila jako měsíční svit a jen lehounce ji podbarvovaly růžové tváře a rty. Oliver a Seraphima. Seraphima a Oliver. Znělo to trochu, jako když zazvoní zvoneček. „Najdu ji,“ řekl Oliver. Frump k němu vzhlédl a zakňučel. „Strach si nechám na později,“ šeptl Oliver jeho směrem. Muž samým vděkem zavrávoral a na kratičký okamžik se mu kabát rozevřel natolik, že Oliver zahlédl pokroucený zjizvený obličej. Frump se dal znovu do štěkání. Otec nešťastné dívky se vydal ze síně ven a Oliver se zabořil do trůnu s hlavou v dlaních a přemýšlel, na co že to proboha kývl. „Tak to ani náhodou,“ řekla královna Maureen. „Tam venku je to velmi nebezpečné, Olivere.“ 17
Jodi Picoultová a Samantha van Leerová
„Tady uvnitř taky,“ opáčil Oliver. „Mohl bych spadnout ze zámeckých schodů. Nebo bych se mohl otrávit dnešní večeří.“ Královniny oči se zalily slzami. „To není legrace, Olivere. Mohl bys umřít.“ „Nejsem otec.“ Jen co to Oliver vyslovil, už toho litoval. Jeho matka sklonila hlavu a otřela si oči. „Celý život dělám, co můžu, abych tě ochránila,“ řekla tiše. „A ty to teď klidně zahodíš kvůli dívce, kterou ani neznáš?“ „Co když ji právě mám poznat?“ řekl Oliver. „Co když se do ní zamiluji, jako se do tebe zamiloval můj otec? Nestojí láska za to, aby se pro ni riskovalo?“ Královna pozvedla hlavu a upřela zrak na syna. „Musím ti něco říct.“ Oliver pak seděl asi hodinu jako ochromený a poslouchal matčino vyprávění o Rapsculliovi a o tom, jak se z něj stal zlý člověk, o drakovi a vílách, o tom, jaké dary dostal po narození do vínku, a o jednom daru, který nedostal. „Celé roky se bojím, že se Rapscullio jednoho dne vrátí,“ přiznala se. „A že mě připraví i o poslední důkaz lásky tvého otce.“ „Důkaz?“ „Ano, Olivere, důkaz,“ dodala na vysvětlenou. „O tebe.“ Oliver zakroutil hlavou. „Tohle nemá s Rapsculliem co dělat. Jde o dívku jménem Seraphima.“ Královna Maureen chytila syna za ruku. „Slib mi, že nebudeš bojovat. S nikým a s ničím.“ „I kdybych chtěl, stejně bych asi nevěděl, jak na to.“ Vrtěl hlavou a usmíval se. „Zatím ještě přesný plán na úspěch nemám.“ 18
Láska mezi řádky
„Olivere, byl jsi obdařen mnoha jinými talenty. Pokud má někdo uspět, tak jsi to ty.“ Matka se postavila a sáhla po kožené šňůrce, která jí visela na krku. „Pro jistotu bys ale měl mít s sebou tohle.“ Ze živůtku vytáhla malý kotouček, který nosila jako náhrdelník, a podala ho Oliverovi. „To je kompas,“ řekl. Královna přikývla. „Patřil tvému otci. Měl ho ode mě. V naší rodině se předával z generace na generaci.“ Pohlédla na syna. „Namísto na sever tě vždycky dovede domů.“ Usmála se a na chvíli se propadla do vzpomínek. „Tvůj otec vždycky říkal, že je to jeho talisman pro štěstí.“ Oliver si představil, jak jeho odvážný a nebojácný otec jel bojovat s drakem s touhle věcičkou na krku. Ano, kompas ho dovedl domů, ale ne živého. Polknul a zamyslel se, jestli je vůbec možné zachránit dívku, aniž by měl u sebe meč. „Vsadím se, že otec se nikdy ničeho nebál,“ prohodil. „Tvůj otec říkával, že bát se jen znamená mít něco, kvůli čemu stojí za to se vrátit,“ řekla královna Maureen. „A že se bojí, mi říkával každou chvilku.“ Oliver dal matce pusu na tvář a navlékl si kompas na krk. Vydal se do Velké síně a začal se smiřovat s tím, že jeho život teď bude hodně, ale opravdu hodně složitý.
19