Nemoci končetinových cév Karel Roztočil, Jan Piťha a kol.
šéfredaktorka Šárka Mašková Jazyková redaktorka Hana Reslová Dušková Obálka Renata Brtnická Ilustrace Jiří Hlaváček Sazba Jan Štěpánek Tisk Těšínská tiskárna, a. s. Ředitel
divize Medical Services Karel Novotný Vydalo nakladatelství Mladá fronta a. s. jako svou 9458. publikaci. První vydání. Praha 2017 ISBN 978-80-204-4371-7
Knihy Mladé fronty si můžete objednat na adrese: Mladá fronta a. s., divize Medical Services Mezi Vodami 1952/9, 143 00 Praha 4 - Modřany na internetu: www.kniha.cz Pro objednání na Slovensku: www.medical-services.sk
šeho srdce?
Obsah Předmluva .
I
.................... .
• IO
historie výzkumu končetinových cév Karel Roztočil 1.1 Tepenná onemocnění 1.2 Žilní onemocnění .. 1. 3 Lymfatické cévy . . .
. 12
Stručná
13 14 16
2 Anatomie končetinových cév. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . IS David Kachlík 2.1 Obecné uspořádání cév. . 18 2.2 Tepenný systém končetin 23 2.3 žilní systém končetin .. 46 2.4 Mízní systém na končetinách 84 3
Přehled patofyziologie cév končetin. . . . . 3.1 Základy patofyziologie končetinových cév a
v angiologické praxi . . . . . .
. . . . . . . . . . . . . . . . 102 jejich význam . 102
Jan Piťha 3.2 Pulzatilní a nepulzatilní průtok Peter Ivá k, Jan Piťha, Ivan Netuka 4
. 107
Specifika aterosklerózy končetinových tepen . . . . . . . . . . . . . . . 113
Jan Piťha, Karel Roztočil 4.1 Shrnutí problematiky aterosklerózy . . . . . . . . . . . . 113 4.2 Rizikové faktory aterosklerózy obecně . . . . . . . . . . . 115 4. 3 Rizikové faktory a ischemická choroba dolních končetin . 117 4. 4 Shrnutí rizikových faktorů aterosklerózy končetinových tepen . 120 4. 5 Využití angiologických metod zaměřených na vlastnosti periferní cirkulace v diagnostice a prevenci kardiovaskulárních chorob .. 122
suchý extrakt obsažený ArmoLIPID PLUS pomáhá odnou stravou kontrolovat esterol a triglyceridy. L
je doplněk stravy.
je určen dospělým lidem, efektivně starat o hladinu svého )řírodní cestou.
1 tableta denně, , pestrou, vyváženou stravou rotním stylem.
5 Patofyziologie hemokoagulace. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 129 Jana Hirmerová 5.1 úvod . . . . . . . . . 129 5. 2 Arteriální trombóza . 135 5. 3 žilní trombóza . . . . 139 5.4 Závěr . . . . . . . . . 144 6
Vyšetření končetinových
6 .1 Vyšetření tepen. Karel Roztočil 6. 2 Vyšetření žil Karel Roztočil
cév. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 146 . 146 . 156
[m] Mylan MEDA Pharma s.r.o.,
a Mytan company
Bener Health
fot" a &tter World
7
6. 3 Vyšetření lymfatických cév . . . . . . Oldřich
. 162
6.4 Zobrazovací metody končetinových cév
. 163
Jan Piťha, Tfieodor Adla, Miloslav Ročel< 7 Akutní končetinová ischemie Karel Roztočil, Libor Janoušek 7 .1 Definice . . . 7. 2 Příčiny . . . . 7. 3 Epidemiologie 7.4 Klinický obraz 7. 5 Diagnostika . 7 .6 Diferenciální diagnóza. 7. 7 Terapie . . . . . . . . . 7 .8 Souhrn a prognóza . . .
12 . 173 . 17 3 . 173 . 174 . 175 . 176 . 178 . 17 8 . 182
8 Chronická ischemická onemocnění končetin. . . . . . . . . . . . . . . . 183 8.1 lschemická choroba dolních končetin . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 183 Jan Piťha 8.2 Kritická končetinová ischemie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 195 Karel Roztočil 8.3 Syndrom diabetické nohy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 202 Pavlína Piťhová 8.4 Vaskulitidy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 212 Jan Zeman 8.5 Jiné neaterosklerotické příčiny ischemie. . 227 Karel Roztočil 9 Neobliterující onemocnění končetinových tepen . . . . . . . . . . . . . 235 9.1 Vazoneurózy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 235 Jan Piťha 9.2 Komplexní regionální bolestivý syndrom . . . . . . . . . . . . . . . . . 242 Karel Roztočil 9.3 Aneurysma končetinových tepen . 244 Karel Roztočil . 246 9.4 Syndromy tepenné komprese Karel Roztočil 10 Akutní žilní onemocnění. Karel Roztočil 10 .1 Trombóza hlubokých žil. . 10.2 Trombózy povrchových žil
. 251 . 251 . 273
11 Chronická žilní onemocnění. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 280 Karel Roztočil 11.1 Varixy . . . . . . . . . . . . . 280 11. 2 Posttrombotický syndrom . . 289 11. 3 Chronická žilní insuficience . 293
8
11. 4 Syndromy žilní komprese 11. 5 žilní aneurysma . . . . 11. 6 žilní malformace . . . .
Eliška
Onemocnění
Oldřich
lymfatických cé·
Eliška
12.1 Obecná morfologická char - jeho entita . . . . 12.2 Lymfedém . . . . . . . 12. 3 Akutní lymfedém .. . 12.4 Chronický lymfedém . 12.5 Stadia lymfedému - typick 12. 6 Klasifikace lymfedému P°' komparace s druhou neote 12. 7 Komplikace lymfedémů .. 12.8 Léčba lymfedému . . . . . 12. 9 Typy lymfedémů dle lokali 12 .10 Nádory lymfatického syst
Summary . . . . Seznam zkratek. Rejstřík
.....
Obsah . 162 . 163
. . . . . . . . . . . . . . . . 173
. 173 . 173 . 174 . 175 . 176 . 178 . 178 . 182
. . . . . . . . . . . . . . . . 183 . 183
. 195 . 202
11. 4 Syndromy žilní komprese 11. 5 žilní aneurysma . . . . . 11. 6 Žilní malformace . . . . .
. 299 . 301 . 302
12 Onemocnění lymfatických cév. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 307 Oldřich Eliška 12 .1 Obecná morfologická charakteristika lymfatického systému - jeho entita . . . . . 307 12.2 Lymfedém . . . . . . . 312 12. 3 Akutní 1ymfedém . . . 319 12.4 Chronický lymfedém . 320 12. 5 Stadia lymfedému - typická pro lymfedémy končetin . 320 12.6 Klasifikace lymfedému podle mohutnosti otoku, komparace s druhou neoteklou končetinou . 321 12. 7 Komplikace lymfedémú . . . . . . 321 12.8 Léčba lymfedému . . . . . . . . . . . . . . . 323 12. 9 Typy lymfedémů dle lokalizace . . . . . . . . 332 12 .10 Nádory lymfatického systému - malformace . 337
Summary . . . .
342
Seznam zkratek.
344
Rejstřík
346
.....
. 212
. 227
pen . . . . . . . . . . . . . 235 . 235
. 242 . 244 . 246 . . . . . . . . . . . . . . . 251
. 251 . 273 . . . . . . . . . . . . . . . 280
. 280 . 289 . 293
9
1 Stručná historie výzkumu končetinových cév Karel
Roztočil
Cévní onemocnění jsou často považována za civilizační problém, je však zřejmé, že hlavní tepenné a žilní nemoci končetin nejsou nově vzniklé a provází lidstvo po tisíce let. Platí to pro obliterující aterosklerózu, jejíž přítomnost byla zjištěna při analýze končetinových tepen u balzamovaných egyptských mumií, dochovaných z časového obd?bí zasahujícího do roku 1580 př. Kr. Podobně dlouho jsou dokumentovány také vanxy dolních končetin, kde jako příklad je nejčastěji používán jeden z exponátů v Národním archeologickém muzeu v Athénách. V této instituci vystavená votivní stéla, pocházející ze 3. století př. Kr., obsahuje reliéf znázorňující dolní končetinu s vymodelovanou varikózní vena saphena magna. Ještě starší jsou zmínky o chirurgické léčbě varixů, obsažené v dochovaných staroegyptských papyrech, pocházejících z 16. století př. Kr. Výzkum kardiovaskulárních onemocnění, obecně řečeno, probíhal poměrně pomalu. v průběhu staletí vedl k formulaci koncepcí. kdy se _velmi ~ři?lížil, ne?o ~ao~ak vzdálil současnému chápání kardiovaskulárních funkci. Poznam anatomie cevmho systému mělo významný předstih před získáním znalostí týkajících se funkce krevního oběhu a patogeneze cévních onemocnění. Zasloužil s_e o to ~ejména A?dreas V~salius z Bruselu (1514- 1564) publikací De humani corpons fabnca, Španel Ludov1cus Vassaeus prací De anatomen corporis humani tabulae _q~ator.~e~?. renes~1:~_ní osobnos5 Miguel Servetus (1511-1553), který asi jako první se neJ vice pn blJZ1l pozdeJ s1 Harveyove koncepci krevního oběhu. . _ Vzdělávání lékařů bylo po dlouhou dobu - téměř 1500 let - pod vhvem predstav koncipovaných Calenem (asi 129-199). Jeho učení vycházelo ze st~rořeck~ humorá_ln_í_~eorie a uvádělo schematické vysvětlení systému tělesných funkn, ktere se velmi hsilo od skutečnosti. Za nejdůležitější orgán považoval játra, v nichž se podle něj vytvářela
12
z přijaté potravy krev, srdce bylo zdrc těla, mozek sloužil myšlení, byl cen zdravý organismus je zapotřebí rovr. žlutá a černá žluč, hlen a krev. Prov, menal rozdíl mezi tepnami a žílami, k myšlence na existenci krevního obĚ řádnou osobností antického lékařst bezchybnou a vše vysvětlující. Jeho odhalujícím skutečný stav. Zásadní zlom znamenal objev k a zveřejněný v roce 1628 v jeho 72strá (1578-1657) navázal na práce svých př diích v Cambridge a na univerzitě v F medicíny v Evropě a kde působil Ves, koncepci vytvořil především na zákla a podpořil ji vlastními experimenty lace - kapilární řečiště - byl do kar vlásečnic Malpighim, k čemuž doš způsobila, že nebyla všeobecně přijír stanovisko stalo nepřijatelné . Harve: kromě jiného byl osobním lékařem, v té době působil na Karlově uniVE (1559-1667), jeden ze zastánců Harve Vybrané hlavní poznatky v oblas1 jsou chronologicky uvedeny v náslec
1.1 Tepenná onemocnění
Mezi autory prvních zpráv o ateroi tepnou, je uváděn Leonardo da Vinc ny dvě hlavní teorie týkající se pato~ pokládal, že hlavní roli hrají tromboi složek. Naproti tomu Virchow usuzc zánětlivé pochody a z této koncepce Koncem 19. a ve 20. století došle mocnění, jako je thrombangiitisoblitera klaudikací se datuje do roku 1831, kd s okludovanou stehenní tepnou. J. M. Charcot (1825-1893), který je pc gie, ale zasáhl i do angiologie, když četinové ischemie u lidí. Vznik kl, který bylo usuzováno díky blednutí nému u některých klaudikujících P• se stala na řadu let podkladem pro li vazospasmu při ischemii však neb práce ukazující po podávání někter průtoku v normálním krevním řeči:
Stručná
~
výzkumu rch cév čil
izační
problém, je však zřejmé, že vzniklé a provází lidstvo po tisíce mnost byla zjištěna při analýze konnií, dochovaných z časového období o jsou dokumentovány také varixy žíván jeden z exponátů v Národním vystavená votivní stéla, pocházející ,!ní končetinu s vymodelovanou va>chirurgické léčbě varixů, obsažené jících z 16. století př. Kr. 1ě řečeno, probíhal poměrně poma:dy se velmi přiblížil, nebo naopak funkcí. Poznání anatomie cévního nalostí týkajících se funkce krevnímžil se o to zejména Andreas Vesaorporis fabrica, Španěl Ludovicus ae quator nebo renesanční osobnost nejvíce přiblížil pozdější Harveyově 1ě
1500 let - pod vlivem představ konzelo ze starořecké humorální teorie ích funkcí, které se velmi lišilo od tra, v nichž se podle něj vytvářela
historie výzkumu
končetinových
cév
z přijaté potravy krev, srdce bylo zdrojem tepla, které se cévami dopravovalo do celého těla, mozek sloužil myšlení, byl centrem pohybu, řeči a cítění. Domníval se, že pro zdravý organismus je zapotřebí rovnováha čtyř tělesných tekutin označovaných jako žlutá a černá žluč, hlen a krev. Prováděl množství experimentů na zvířatech a zaznamenal rozdíl mezi tepnami a žílami, zjistil, že tepnami proudí krev, a ne vzduch, avšak k myšlence na existenci krevního oběhu nedospěl. Galén (Claudius Galenos) byl mimořádnou osobností antického lékařství a jeho koncepce byla po staletí považována za bezchybnou a vše vysvětlující. Jeho omyly dlouho odolávaly přibývajícím znalostem odhalujícím skutečný stav. Zásadní zlom znamenal objev krevní cirkulace, učiněný Williamem Harveyem a zveřejněný v roce 1628 v jeho 72stránkové publikaci De motu cordis. William Harvey (1578-1657) navázal na práce svých předchůdců, s jejichž poznatky se seznámil při studiích v Cambridge a na univerzitě v Padově, která byla v té době mimořádným centrem medicíny v Evropě a kde působil Vesalius a další vynikající osobnosti. Svou převratnou koncepci vytvořil především na základě logického zhodnocení již existujících poznatků a podpořil ji vlastními experimenty a pozorováními. Poslední chybějící článek cirkulace - kapilární řečiště - byl do kardiovaskulárního systému doplněn až po objevu vlásečnic Malpighim, k čemuž došlo až po Harveyově smrti. Revolučnost koncepce způsobila, že nebyla všeobecně přijímána, odpůrců však postupně ubývalo, až se jejich stanovisko stalo nepřijatelné. Harvey zastával za svého života řadu významných pozic, kromě jiného byl osobním lékařem anglických králů. V roce 1636 navštívil Prahu, kde v té době působil na Karlově univerzitě jako rektor Jan Marek Marci z Kronlandu (1559- 1667), jeden ze zastánců Harveyovy koncepce krevní cirkulace. Vybrané hlavní poznatky v oblasti tepenných, žilních a lymfatických onemocnění jsou chronologicky uvedeny v následujících tabulkách l.l-l.4.
1.1 Tepenná
onemocnění
Mezi autory prvních zpráv o ateroskleróze, způsobující omezení krevního průtoku tepnou, je uváděn Leonardo da Vinci (1452- 1519). V polovině 19. století byly formulovány dvě hlavní teorie týkající se patogeneze aterosklerotických změn. Rokitanský před pokládal, že hlavní roli hrají trombogenní změny s degenerací fibrinu a jiných krevních složek. Naproti tomu Virchow usuzoval na primární poškození cévní stěny a následné zánětlivé pochody a z této koncepce se dospělo až k současnému chápání aterogeneze. Koncem 19. a ve 20. století došlo k odhalení neaterosklerotických tepenných onemocnění, jako je thrombangiitis obliterans, polyarteriitis nodosa a jiné vaskulitidy. První popis klaudikací se datuje do roku 1831, kdy pařížský veterinář Bouley popsal syndrom u koně s okludovanou stehenní tepnou. Termín intermitentní klaudikace poprvé použil J. M. Charcot (1825-1893), který je považován za zakladatele klinického oboru neurologie, ale zasáhl i do angiologie, když v roce 1858 popsal charakteristické příznaky končetinové ischemie u lidí. Vznik klaudikační bolesti byl připisován vazospasmu, na který bylo usuzováno díky blednutí pokožky a vymizení periferních pulzací, pozorovanému u některých klaudikujících pacientů při chůzi nebo cvičení. Vazospastická teorie se stala na řadu let podkladem pro léčebné podávání vazodilatačních látek. Přítomnost vazospasmu při ischemii však nebyla experimentálně potvrzena a navíc se objevily práce ukazující po podávání některých vazodilatancií steal fenomen - zvýšení krevního průtoku v normálním krevním řečišti na úkor oblastí postižených ischemií. Vazodila-
13
tační léčba ztratila na popularitě a v medikamentózní léčbě se začaly uplatňovat látky s jiným mechanismem účinku. Diagnostika končetinové ischemie pomocí měření systolických tlaků, popsaná Winsorem v roce 1950, se po zavedení ultrazvukových přístrojů stala nejrozšířenější neinvazivní vyšetřovací metodou v klinické praxi. Seldingerova technika, zavedená v roce 1953, umožnila rozvoj invazivních zobrazovacích metod a později i endovaskulárních intervencí, jejichž éra byla zahájena Dotterem (1964). Zásadní význam pro rozvoj endovaskulárních technik měly práce Gruntziga, který v roce 1975 na Angiologické klinice v Curychu provedl jako první úspěšnou perkutánní angioplastiku stenózy v oblasti a. femoralis. Od té doby endovaskulární výkony, díky své menší invazivnosti, nižší morbiditě a mortalitě, postupně převládly při revaskularizační léčbě a provádí se jich v současnosti přibližně třikrát více než otevřených operačních výkonů.
Tab. 1.1 Chronologický přehled hlavních poznatk ů o tepenných onemocněních Leonardo da Vinci
1. popis aterosklerózy u lidí
1831
Bouley
popis klaudikace u koně
1850
Rokitanský
trombogenní teorie aterosklerózy
Virchow
zánětlivá
1852
Rokitanský
1. klinický a pitevní popis polyartenitis nodosa
1858
Charcot
termín intermitentní klaudikace
1908
Buerger
thrombangiitis obliterans
1950
Winsor
ankle/brachial index u tepenných onemocnění
1953
Seldinger
technika pro perkutánní cévní intervence
1964
Dotter
transluminální angioplastika končetinových tepen
1975
Griintzig
balonková perkutánní angioplastika a. femoralis
1452-1519
teorie aterosklerózy
1.2 Žilní onemocnění žilní trombóza žilní trombóza nepatří mezi choroby, které by byly známy nebo uváděny antickými autory. Jako první případ suspektní žilní trombózy je považován příběh zaznamenaný v iluminovaném rukopisu z 13. století o zázracích sv. Ludvíka, uloženém v Národní knihovně v Paříži. Popisuje mladého muže, který se jmenoval Raoul, s rozsáhlým edémem, ulceracemi a píštělí na dolní končetině, zázračně uzdraveného zásluhou světce. Léčba v období před zavedením amikoagulancií měla velmi omezené možnosti a spočívala především v přísné imobilizaci k zabránění plicní embolizace. Emboliím měly zabránit také podvazy postižených žil, prováděné Humerem od roku 1784, ale rozšířené zejména v 19. století. Historický význam měla formulace tří hlavních rizikových faktorů uplatňujících se v patogenezi trombózy, o kterou se zasloužili Rokitanský (1852) a Virchow (1860). Tzv. Virchowova trias zůstává ve svých rysech v platnosti do dnešních dnů. Souvislost žilní trombózy a karcinomu, o kterém nyní není pochyb, poprvé popsal Trousseau při svém
14
vlastním onemocnění v roce 1866. embolektomii. První antikoagulans, které bylo r 1916 tehdejším studentem medicíny Od objevu heparinu uplynulo další, parinu purifikovat tak, aby jej bylo: rinu zásadním způsobem ovlivnilc mortality na plicní embolie. Ve 40. ly antivitaminy K, které umožnily I sobem. V roce 1969 Mobin-Uddin z dolní duté žíly nahradilo předchozí prevence plicní embolie. Kakkar by prokazujících efekt tzv. minidávek představovalo zavedení nízkomolek trombózy u vhodných pacientů prc hodnocení dřívějších názorů na po trombózou, o které se zasloužil Par cení antikoagulační léčby o několik ší farmakologické vlastnosti než
w.
Tab. 1.2 Chronologický p řehled hlavních poz
1271
Guillaume de Saint Pathus: La vie et miracles de Saint Lou1
1554
Paré
1784
Hunter
1852
Rokitanský
1860
Virchow
1866
Trousseau
1908
Trendelenburg
1916
Mclean
1933
Best
1941 1954 1969
Mobin-Uddin
1972
Kakkar
1980 2000
Partsch
2008
Chronická žilní onemocn ění Chronická žilní onemocnění na do vému uložení, neunikala pozornost jsou již v antickém období. Jako jed
Stručná
:izní léčbě se začaly uplatňovat látky
1ěření systolických tlaků, popsaná ,vých přístrojů stala nejrozšířenější l. Seldingerova technika, zavedená ·acích metod a později i endovasku:terem (1964). Zásadní význam pro 1tziga, který v roce 1975 na Angiolou perkutánní angioplastiku stenózy •kony, díky své menší invazivnosti, i revaskularizační léčbě a provádí se ných operačních výkonů. onemocněních
,rózy u lidí u koně rie aterosklerózy
1terosklerózy
ni popis po/yarteriitis nodosa
1tní klaudikace
J/1terans
1ex u tepenných onemocnění
,utánní cévní intervence
1gioplastika končetinových tepen
:ánní angioplastika a. femoralis
ly známy nebo uváděny antickými · je považován příběh zaznamenaný 1 sv. Ludvíka, uloženém v Národní ý se jmenoval Raoul, s rozsáhlým ~. zázračně uzdraveného zásluhou mcií měla velmi omezené možnosti inění plicní embolizace. Emboliím áděné Hunterem od roku 1784, ale
rizikových faktorů uplatňujících se tanský (1852) a Virchow (1860). Tzv. ti do dnešních dnů. Souvislost žilní >, poprvé popsal Trousseau při svém
historie výzkumu
končetinových
cév
vlastním onemocnění v roce 1866. V roce 1908 Trendelenburg poprvé provedl plicní embolektomii. První antikoagulans, které bylo možné klinicky použít, byl heparin, objevený v roce 1916 tehdejším studentem medicíny McLeanem na pracovišti prof. Howella v Baltimore. Od objevu heparinu uplynulo dalších 20 let, než se podařilo Bestovi (1933) extrakt heparinu purifikovat tak, aby jej bylo možné uvést do klinického použití. Zavedení heparinu zásadním způsobem ovlivnilo osud pacientů a vedlo k dramatickému poklesu mortality na plicní embolie. Ve 40. letech minulého století se do klinické praxe dosraly antivitaminy K, které umožnily prodloužení antikoagulační léčby perorálním způ sobem . V roce 1969 Mobin-Uddin zkonstruoval filtr, jehož transkutánní zavádění do dolní duté žíly nahradilo předchozí chirurgické způsoby přerušení dolní duté žíly jako prevence plicní embolie. Kakkar byl v 70. letech autorem důležitých klinických studií prokazujících efekt tzv. minidávek heparinu v prevenci žilní trombózy. Další pokrok představovalo zavedení nízkomolekulárních heparinů, které umožnily, aby léčba žilní trombózy u vhodných pacientů probíhala ambulantním způsobem. To vedlo i k pře hodnocení dřívějších názorů na potřebu klidového režimu u pacientů s akutní žilní trombózou, o které se zasloužil Partsch (2000 ). V posledním desetiletí došlo k obohacení antikoagulační léčby o několik nových perorálních preparátů, majících výhodněj ší farmakologické vlastnosti než warfarin. Tab. 1.2 Chronologický přehled hlavních poznatků o žilní trombóze
1271
Guillaume de Saint Pathus: pacient Raoul, první publikovaný případ žilní trombózy La vie et miracles de Saint Louis
1554
Paré
povrchová trombóza
1784
Hunter
podvaz žil k prevenci embolie
1852
Rokitanský
trias patogeneze trombózy
1860
Virchow
trias patogeneze trombózy
1866 1908
Trousseau
žilní trombóza při nádorovém onemocnění
Trendelenburg
plicní embolektomie
1916
McLean
objev heparinu
1933
Best
purifikace heparinu pro klinické použiti
1941
dikumarol patentován jako antikoagulans
1954
warfarin schválen pro léčebné použití u lidí
1969
Mobin-Uddin
kavální filtr
1972
Kakkar
miniheparin v prevenci žilní trombózy
1980 2000 2008
nízkomolekulární hepariny Partsch
ambulantní léčba žilní trombózy rivaroxaban a dabigatran schválen pro prevenci žilní trombózy v ortopedii
Chronická žilní onemocnění Chronická žilní onemocnění na dolních končetinách, díky svému převážně povrchovému uložení, neunikala pozornosti a doklady o jejich výskytu v populaci nebo v léčbě jsou již v antickém období. Jako jeden z nejstarších odkazů je uváděn popis chirurgie-
15
ké léčby varixů obsažený v Ebersově papyrusu, pocházejícím z období 1550 let př. Kr. Popis techniky extirpace varixů lze nalézt v starověkých spisech Hippokrata (460 až 370 př. Kr.) a Galena (2. stol.). Pro středověkou medicínu by la po několik set let h lavním zdrojem kniha Chirurgia magna, sepsaná autorem Guyem de Chauliacem (1298-1368), která kromě jiného obsahuje popis kompresní léčby varixů. Počátek skleroterapie lze vystopovat až k Zollikerovi (1682), který aplikoval do varixů roztok kyseliny. tra moderní skleroterapie se však datuje od Toumaye, který k ní vytvořil základ svou publikací z roku 1928. Někdejší zakladatel proslulé Mayo kliniky v Rochesteru, Charles Mayo, se zasloužil o zavedení metody strippingu v. saphena magna (1904). Další vývoj chirurgické léčby se zaměřil na řešení insuficience bércových perforátorů (Cockett, 1953) a pokračoval snahou o miniinvazivnost, která vedla k uvedení CH!VA metody (Franceschi, 1988). Ještě menší invazivnost je spojena s endovenózními technikami, zavedenými do klinické praxe na přelomu tisíciletí, které v současnosti dominují chirurgické léčbě varixů. Podstatou těchto výkonů je zneprůchodnění žil aplikací laserového záře ní, radiofrekvenční energie nebo páry, bez extirpace ošetřených cév. Tab. 1.3 Chronologický přehled vývoje poznatků o chronických žilních onemocněních
Ebersovy papyrusy
popis operace varixů
Hippokrates
popis extirpace va rixů
2. století
Galén
popis extirpace varixů
14. století
Chauliac
Chirurgia magna
1682
Zolliker
první skleroterapie
1904
Mayo
stripping
1928
Tournay (1893-1984)
Les varices. pratique des sclérosantes
1550 před Kr. 460-370 př. Kr.
1953
Cockett
operace perforátorů
1988
Franceschi
CHIVA metoda
1999
Boné
laserová ablace varixů
2000
Goldmen
radiofrekvenční ablace varixů
1.3 Lymfatické cévy Existence lymfatického systému byla zjištěna již v antickém období a jeden z prvních popisů cév obsahujících „bílou krev" patří Hippokratovi. Za objevitele lymfatického systému je však považován Asellius (1581-1626), který popsal mesenterické lymfatické cévy u psa. Další pokrok znamenaly práce Pecqueta, Rudbecka, Bartholina v 17. století. Patofyziologie lymfatického systému ale byla upřesněna až ve 20. století pracemi Starlinga, Foldiho a dalších autorů.
16
Tab. 1.4 Chronologický přehled vývoje v oblas
460-370 př. Kr.
Hippokrates
1622
Asellius (1581-1626)
1651
Pecquet
1630-1702
Rudbeck
1616-1680
Bartholin
1787
Mascagni
1896
Starling
Literatura:
1. Condorelli M, Brevetti G: lntermitten
ments 2002: 4 (Suppl. B). 2. Galanaud JP. Laroche JP, Righini M: l bosis. J Ifzromb Haemost 2013; 11: 402-41 3. Riedel M: Dějiny kardiologie . Galén. I 4. Slijkhuis W, Mali W, Appelman Y: A for patiens with atherosclerosis. Neth S. Willerson JT, Teaff R: Egyptian contri 23 (3): 191- 200.
Stručná
JOcházejícím z období 1550 let př. Kr. rověkých spisech Hippokrata (460 až dicínu byla po několik set let h lavním m Guyem de Chauliacem (1298-1368), čby varixů. Počátek skleroterapie lze do varixu roztok kyseliny. 1maye, který k ní vytvořil základ svou é Mayo kliniky v Rochesteru, Charles u v. saphena magna (1904). Další vývoj · bércových perforátorů (Cockett, 1953) Ha k uvedení CHlVA metody (France~ndovenózními technikami. zavedeé v současnosti dominují chirurgické hodnění žil aplikací laserového záře ace ošetřených cév.
hžilních onemocněních
,perace varixů xtirpace varixů xt1rpace varixú
historie výzkumu končetinových cév
Tab. 1.4 Chronologický přehled vývoje v oblasti lymfatických cév
460-370 př. Kr.
Hippokrates
první popis bílé krve
1622
Asellius (1581-1626)
popis lymfatických cév u psa
1651
Pecquet
cisterna chy/ii, ductus thoracicus
1630-1702
Rudbeck
objev lymfatických cév, anatomie lymfatických cév
1616-1680
Bartholin
objev lymfatických cév, anatomie lymfatických cév
1787
Mascagni
Vasorum /ymphaticorum corporis humani historia et iconographia
1896
Starling
hypotéza tekutinové rovnováhy mezi krví a tkáněmi
Literatura: l. Condorelli M, Brevctti G: Intermittenc claudication: an historici perspective. Eur Heartj Supplements 2002; 4 (Suppl. B). 2. Galanaud JP, Laroche JP, Righini M: The history and historici treatments of deep vein throm bosis. J1/iromb Haemost 20U; 11: 402- 411. 3. Riedel M: Děj i ny kardiologie. Galén, Praha 2009. 4 . Slijkhuis W, Mali W, Appelman Y: A historical perspectivetowards a non-invasive treatment for patien s with atherosclerosis. NetherlandsHeart) 2009; 17: 140 144. S. Willerson JT, Teaff R: Egyptian contributions to cardiovascular medici ne. Texas Heart lnstJ 1996; 23 (3): 191-200.
1ia magna
<leroterapie
lg
ices, pratique des sclérosantes ~ perforátorů
metoda
áablace varixů !kvenční ablace varixů
v antickém období a jeden z prvních >kratovi. Za objevitele lymfatického terý popsal mesenterické lymfatické a , Rudbecka, Bartholina v 17. století. !sněna až ve 20. století pracemi Star-
17