~
*
.,.+ HELENA fRISCHEROVÁ
,,
DNYMEHO ŽIVOTA VZPOMÍNKY NA GULAG EDICE PAMĚŤ- ACADEMIA
EDICE PAMĚŤ
sv. 93
Helena Frischerová Dny mého života Vzpomínky na gulag Z ruského originálu Xe1.w cf>puwep: Jbw J1CuJ11u vydaného sdružením „Vozvraščenije", Moskva 2014 přeložila Radka Rubilina Doslov napsala a obrazovou přílohu připravila Alena Machoninová Vydalo Nakladatelství Academia, Středisko společných činností AV ČR, v. v. i., Vodičkova 40, 110 00 Praha 1 a
Ústav pro studium totalitních režimů, Siwiecova 2428/2, 130 00 Praha 3 Obálku a grafickou úpravu navrhl PERGAMEN Trnava, s. r. o. Redaktor publikace Václav žák Odpovědná redaktorka Regina Králová Technická redaktorka Brigita Dusiová Vydání první, Praha 2017 Ediční číslo 11837 Sazba a zlom Cadis Praha Tisk SERIFA, s. r. o., Jinonická 80, 158 00 Praha 5 ISBN 978-80-200-2722-1 (Nakladatelství Academia) ISBN 978-80-87912-72-0 (Ústav pro studium totalitních režimů) Knihy Nakladatelství Academia zakoupíte také na: www.academiaknihy.cz www.academiabooks.com www.eknihy.academia.cz
.OGIZACE V KNIZE- NÁRODNÍ KNIHOVNA ČR
:rová, Helena mi. Česky) ného Života : vzpomínky na gulag / Helena Frischerová ; přeložila: Rubilina. -1. vydání. - Praha: Academia, 2017. - 277 stran, 16 stran ,ých příloh. - (Paměť; sv. 93) no z ruštiny 78-80-200-2722-1 (Academia; vázáno). - ISBN 978-80-87912-72-0 >ro studium totalitních režimů ; vázáno)
-055.2 * 343.8-055.2 * 929 * 323.282 * 343.819.S * 343.819 * (47+57) terová, Helena 1906-1984 gNKVD 1947 - Sovětský svaz lcyně - Sovětský svaz terorismus - Sovětský svaz ntrační tábory - Sovětský svaz mí tábory - Sovětský svaz .ografické vzpomínky
vězeňství [18) ografie (8]
ial: Mečislav Borák
,ameH11e (HJJlaTeJibCTBO) - Moskevské historicko-literámí [ ..Vozvraščenije", 2014 ia Frischerová - heirs, 2017 ion© Radka Rubilina, 2017 ) Lukáš Babka, 2017 : © Alena Machoninová, 2017 1oto © Kira Těverovskaja, 2017
!-80-200-2722-1
(Nakladatelství Academia) studium totalitních režimů)
!-80-87912-72-0 (Ústav pro
OBSAH
Jako v životě už tolikrát: tak zle ještě nebylo Loutky starého Fernanda Aťjsem
ti lekcí navždy! (Alena Mach onin ová)
Poděkování
Poznámka ke zdrojům obrazové přílohy
7
JAKO V ŽIVOTĚ UŽ TOLIKRÁT: TAK ZLE JEŠTĚ NEBYLO
Jsou různé vlaky a různé vagóny. Existují i vagóny s nápisem VĚZ. Nejsou lehátkové, nemají dokonce ani sedadla. Je v nich jen podlaha a pod stropem úzké okénko s mříží. To tu není kvůli světlu, ale proto, aby do vagónu proudil vzduch. Zdrojem světlaje svíce připevněná vysoko nad vědrem vody. Voskové slzy padají ve skleslém a pomalém rytmu do vody. Voda se rozdává přísně na příděl- po hrnku každému. Jeden hrnek ráno, se solenou rybou a chlebem. Druhý hrnek večer, s jedním krajícem chleba. Čas se při takovém přídělu táhne od rána k noci doslova nekonečně! Nikdo neví,jestli vlak jede rychle, nebo se jen líně táhne. A vždyť to ani není důležité, každého zajímá: Jak dlouho ještě? A kam, proboha, kam? Nikdo tu nikoho nezná, pozná se to podle hlasů. Od samého začátku to vyvolává napětí. Projevuje se dlouhým mlčením. Ve tmě a tlačenici to ticho člověka doslova dusí. A zima, příšerná a neúprosná zima, vás nutí mačkat se jeden na druhého, blíž a blíž. V tichu probdělé noci se jasně rozléhají pravidelné kroky strážného na chodbičce. Poklepávání kol, poklepávání pušek Ťuk ... ťuk. .. ťuk. ..
- 7 -
DNY MÉHO ŽlVOTA
V koutě zničehonic zasténala nějaká žena, vykřikla, vysko čila na nohy a hned zas padla k zemi- omdlela. Někdo začal bušit na dveře, jiné ženy kohosi vyzvedly k vědru s vodou, aby jí mohly podat hrnek vody. To je zakázáno. Všechny ženy ve vagónu se ještě víc zmáčkly, aby si nemocná mohla alespoň trochu pohodlněji lehnout. Vagónem se nesl šepot. Tohle byla poslední kapka. Ze tmy se ozval slabý hlas: ,,Děkuji vám za pomoc, milé moje." Pomohly jí. A ona pomohla vám. Každý najednou někoho potřebuje. Napětí opadlo, dokonce snad i ten pocit bezvý znamnosti ustoupil. Dosud seděly všechny ženy jako při mražené. Jak jste si jen mohly nevšimnout, že mezi sebou máte čtyři těhotné, jednu skoro uschlou stařenku, sedm náctiletou dívku a dvě cizinky, co umí rusky sotva pár slov? Nevěděly jste, že všechny stejně trápí strach o jejich blíz ké, o zatčené manžely, o rodiče, co zůstali sami na svobodě, o děti, co zůstaly samy bez rodičů. A do toho všeho jak šlehnutím prutem zazní povel: ,,Odchod s věcmi!" Dveře se otevřely dokořán, z celého vlaku vyvádějí lidi. ,,V zástupu po čtyřech!" Zprava vidíš nekonečný proud žen, některé s malými dětmi na rukách,jiné o berlích. Zleva pak jdou muži. Vepře du kráčejí ti nejstarší a nejvysílenější. Po stranách postávají ozbrojení vojáci, míří na vás samopaly a u nohou jim sedí pes. Zezadu to samé - ostraha, psi a samopaly. Povel: „Pochodem v chod! Varování: Kdo udělá krok napravo nebo nalevo, bude zastřelen!" Až mnohem později sis vzpomněla na podrobnosti: jak oslepující se ti zdálo bledé denní světlo. Že když tě odvá želi, hyl podzim, a teď padá hustý sníh. Snášel se na letně
- 8 -
DNY MÉHO ŽIVOTA
I koutě zničehonic zasténala nějaká žena, vykřikla, vyskol na nohy a hned zas padla k zemi - omdlela. Někdo začal Ht na dveře, jiné ženy kohosi vyzvedly k vědru s vodou, 'jí mohly podat hrnek vody. To je zakázáno. Všechny LY ve vagónu se ještě víc zmáčkly, aby si nemocná mohla ,poň trochu pohodlněji lehnout. Vagónem se nesl šepot. 1le byla poslední kapka. '.e tmy se ozval slabý hlas: Děkuji vám za pomoc, milé moje." •omohly jí. A ona pomohla vám. Každý najednou někoho řebuje. Napětí opadlo, dokonce snad i ten pocit bezvýmnosti ustoupil. Dosud seděly všechny ženy jako při1žené. Jak jste si jen mohly nevšimnout, že mezi sebou te čtyři těhotné, jednu skoro uschlou stařenku, sedmtiletou dívku a dvě cizinky, co umí rusky sotva pár slov? ·ěděly jste, že všechny stejně trápí strach o jejich hlízo zatčené manžely, o rodiče, co zůstali sami na svobodě, !ti, co zůstaly samy bez rodičů. do toho všeho jak šlehnutím prutem zazní povel: )dchod s věcmi!" iveře se otevřely dokořán, z celého vlaku vyvádějí lidi. 1 zástupu po čtyřech!" prava vidíš nekonečný proud žen, některé s malými ni na rukách,jiné o berlích. Zleva pak jdou muži. Vepře rráčejí ti nejstarší a nejvysílenější. Po stranách postávají rojení vojáci, míří na vás samopaly a u nohou jim sedí Zezadu to samé - ostraha, psi a samopaly.
JAKO V ŽIVOTĚ UŽ TOLIKRÁT: TAK ZLE JEŠTĚ NEBYLO
oblečené vězně. Neviděli jste nádraží, nevěděli jste, co je to za stanici. Vězňové pomalu bloudili po nekonečných a křivolakých uličkách jakéhosi zapadlého městečka. Civilisté odvraceli zrak, snad hrůzou, anebo proto, že už si na tu hrůzu dávno zvykli. Lidé proudili a proudili ... kufry ... do uzlů svázané věci ... Tady jde žena v černých smutečních šatech s rozpuštěnými vlasy a vedle ní kráčí jiná v šatech bílých - úplně potrhaných. Chladný vítr s cáry šatů třepo tal jako se shnilým praporem světa ... Tváře rudé od mrazu, stovky tváří nebo jen jedna, stokrát a dokola se opakující tatáž tvář. Nějaký stařec odhodil batoh - už nemá sílu ho nést dál. Sotva odrostlý chlapec batoh zvedl a společnými silami ho dotáhli až k vratům, doširoka rozevřeným lágro-
vým vratům.
*** Lágr- to je bod. Vypadájako celé město obehnané zdmi. Uvnitř se nachází řada podlouhlých budov: obytné baráky, umývárna, dezinfekční místnost, záchody, kanceláře, dílny, kuchyň. Každý barák stojí ve vlastním čtverci vymezeném vysokými kůly, dráty a plotem je oddělen od ostatních. Tranzitní tábor 1 je vždycky nabitý k prasknutí, každý den přibývají nové a nové vlaky plné vězňů. A proto se ze všech baráků narychlo formují skupiny vězňů, tzv. transporty. Mužské posílají pěšky na stavební práce, staví tu silnici a železnici mířící do neproniknutelné tajgy.
)Vel:
>ochodem v chod! Varování: Kdo udělá krok napravo ) nalevo, bude zastřelen!" ~ mnohem později sis vzpomněla na podrobnosti: jak pující se ti zdálo bledé denní světlo. Že když tě odvábyl podzim, a teď padá hustý sníh. Snášel se na letně
- 8-
Tranzitní tábor (tranzitka) - vězeňské zařízení určené k dočasnému umístění vězňů v průběhu transportu. Vězni zde byli drženi relativně krátce (od několika hodin do několika měsíců), do chvíle, než byl sestaven nový transport. Tranzitní funkci plnily rovněž věznice (zejména staré carské žaláře) umístěné většinou ve významných železničních uzlech.
- 9 -
DNY MÉHO ŽIVOTA
Barák za barákem pomaloučku hltá přicházející lidi. Uvnitř najdou nekonečné dvoupatrové pryčny rozmístěné
podél stěn, v úzkém průchodu stojí stůl, lavice a kamínka vyrobená z plechového sudu od nafty. Nic víc. Nástup a přepočítávání: Osmapadasátka ... osmapadesátka... osmapadesátka... osmapadesátka2 ••• odpovídalo sto dvacet žen. Každou z nich objímají jako dávnou přítelkyni dvě ženy - malinká stařenka Berta s neuvěřitelně vyrovnaným obličejem a překrásná rusovlasá Jeannette neurčitého věku, půvabná dokonce i v lágrovém vaťáku.
*** Dočkaly jste se trochy tepla a na to,jakje to celé špatné,je vám konečně alespoň trochu dobře. Sedíte na svém vymezeném kousíčku, na dvou dřevěných deskách, a doléhá k vám Jeannettin hlas: ,,Brzy přinést snídaně ... " „Nádobí rozdávat já." Jeannette rozdává hliněné misky a dřevěné lžíce. V její cizojazyčné výslovnosti a dětsky veselém chování je cosi nesmírně něžného.
„Horní pryčny- slezout na lavičky! Nižní pryčny - zůstat ani se nehnout! Pro všechna je stůl malá!"
JAKO V ŽIVOTĚ UŽ TOLIKRÁT: TAK ZLE JEŠTĚ NEBYLO
Polévka - Jeannette ji nazývá „polivkin" - je dost ří a studená. K ní jste vyfasovali patnáct deka chleba, hořk tak,jak bývá hořký každý vězeňský chléb. Berta pak ukazuje, kde a jak máte mýt misky, abyste u řily co nejvíc vody. Pak se všichni škrábou zpět nahon pryčny a utichají. Na duši je každé vězeňkyni těžko, chn né myšlenky neodbytně dotírají, uvnitř se rozpíná dě
prázdno. „Zítra každé z vás přidělí práci a v práci čas utíká, člc ani neví jak," uklidňuje Berta nově příchozí. Ale i tak r všechny strach ze zítřejšího dne. Bertuš být naše starostka, ano? Co myslet?" Jeannet~e má pravdu. Všechny souhlasíte. Berta taky. A znovu je prázdno a těžko, už na vás zase padá velký sti A najednou Jeannette odhazuje svetr, vyskočí na stůl níceně začíná zpívat francouzské písně, písně svého lid Nic vás v té chvíli nemohlo povzbudit víc! Minulost i budoucnost jakož i strach a zármutek ně zmizely, ani jste si nevšimly jak. Jeannette zpívá. A zpívá tak, jako by právě před ' a v této minutě ty překrásné písně vymýšlela ... Přesně t ji navždy zapamatujete, protože paměť má schopnost u vat vděčnost.
sedět,
*** 1
"Osmapadesátka" (paragraf 58) - označení paragrafu trestního zákoníku Ruské sovětské federativní socialistické republiky, který definoval politicky motivované trestné činy a sankce za jejich spáchání. Formulace jednotlivých odstavců byla natolik obecná, že umožňovala účelové zkreslování. Poprvé byl paragraf 58 součástí znění trestního zákoníku z roku 1922, ve znění z roku 1926 byl rozpracován podrobněji. Platil až do přijetí nového trestního zákoníku v roce 1960.
-
10 -
Pak vás vedli do umývárny zčernalé od kouře, otevírali vírali přitom neuvěřitelné množství mřížových dveř starého Číňana dostala každá z vás dva žetony- za každ~ pak přidělili jednu putýnku s horkou vodou a navrch k ček zeleného „odvšivovacího" mýdla. Když se všechny svlékly, ukázalo se, že jedné z vašich vězeňkyň, Marii
-11-
9 788020 027221