Oswald Spengler
ZÁNIK ZÁPADU Obrysy morfologie světových dějin
Edice Europa SV.
25
Oswald Spengler Zánik Západu Obrysy morfologie světových dějin
Z ni'.·mcckého originál u ner Unt(')p;ang d('s Abrndlandc.1·, vydaného n;ikla<l:.Jtťlstvím Patmos Verlag GrnbH & Co. KG a Alharros Vcrbp; v Dússcldorfu roku 2007, přeložil �filan Vářia. Doslov napsal Martin C. Putna Vyd;ilo l\";ikb<lacclství Ac;idcmia, .Střccfoko společných <'inností AV CR, v. v. i. Vodičkova -W, JI() 00 Pr;iha I Oh;Ílka a sazbaj;ina Štěpánová O<lpuvčdný rc<l.iktor .Mibn Soška, redaktorka 2. vydání Alcx;_indra Petříková Karpťnková Technická redaktorka Brigira Dusiová Vydáni 2., Praha 2017 l•:diční folo 12080 ·n:-šínská ti�kárna, a.s., �tc l"ánikov.i 11128/2, 7"37 0l Český Tčsín LSBK 97B-H0-200-2666-U Knihy Nakladatelství Academia zakoupíte také na www.aradcmiaknihy.cz www.,1C :.Jc.lemiabooks.com www.ck11ihy.aca<lcmia.cz
Obsah
Předmluva
(15
Předmluva k prvnímu vydání 1. svazku
(1 9
PRVNÍ SVAZEK: PODOBA A SKUTEČNOST
(21
Úvod
(23 Úkol. Morfologie světových dčjin - nová filosofie. Pro koho tu jsou dějiny? Antika a Indie nehistor.icky. Egypt: Mumie a spalování mrtvých. Forma světových dějin. Starověk - středověk - novověk. Vznik tohoto schématu. Jeho rozklad. Západní Evropa - žádné těžiště. Goethova metoda jediná historická. My a Římané. Nietzsche a Mommsen. Problém civilizace. Imperialismus jako východisko. Nutnost a setrvačnost základní myšlenky. Poměr k dnešní filosofii. Její poslední úkol. Vznik knihy Tabulky k srovnávací morfologii světových dějin (74 Prvn1 kapitofa: O smyslu čísel
(80
Základní pojmy. Číslo jako zuak kladení hranic. Každá kultura má vlastní matematiku. Antické číslo jako veličina. Aristarchův obraz světa. Diofantos a arabské číslo. Západní číslo jako funkce. Úzkost ze světa a touha po světě. Geometrie a aritmetika. Klasické hraniční problémy. Překračování hranic viděného smyslu. Symbolické světy prostoru. Poslední možnosti Druhá kapitola: ProbJém světových dějin (122
I. Fyáognomika a systematika (122 Kopernikánská metoda. Dějiny a příroda. Podoba a zákon. Fy ziognomika a systematika. Kultury jako organismy. Vnitřní forma, tempo, trvání. Stejnorodá stavba. ,,Současnost"
II. Idea osudu a princip kauzality
(143
Organická a anorganická logika. Čas a osud, prostor a kauzalita. Problém času. Čas - protipojem prostoru. Symboly času (tragika, vyměřený čas, pohřeb). Starost (erotika, stát, technika). Osud a náhoda. Náhoda a příčina. Náhoda a styl pobývání. Anonymní a osobní epochy. Zaměření k budoucnosti a obraz minulosti. Existuje nějaká věda dějin? Nové vytyčení otázky Třetí kapitola: Makrokosmos
(185
I. Symbolika obrazu světa a problém prostoro
(185
Makrokosmos jako souhrnný pojem symbolů ve vztahu k duši. Prostor a smrt. ,Yšcchno minulé je jen příměr". Problém prostoru: Jen hloubka je prostorotvorná. Hloubka prostoru jako čas. Zrození světonázoru z prasymbolu jedné kultury. Antický prasymbol těles, arabská jeskyně, západní nekonečný prostor. II. Apollinská,Jaustouská, magická duše (202 Prasymbol, architektura a svět bohů. Egyptský prasymbol cesty. Výrazový jazyk umění: ornamentika či imitace. Ornament a raná architektura. Architektura okna. Velký styl. Dějiny stylu jako organismus. K dějinám arabského stylu. Psychologie techniky umění Čtvrtá kapitola: Hudba a sochařství
(237
I. Výtvarná umění (237 Hudba a výtvarná umění. Rozdělení podle něčeho jiného než historických hledisek nemožné. Výběr umění jako výrazového prostředku vyššího řádu. Apollinská a faustovská skupina umění. Stupně západní hudby. Renesance jako antigotické (antimuzikální) hnutí. Charakter baroka. Park. Symbolika barev. Barvy blízkosti a vzdálenosti. Zlatý základ a ateliérová hněď. Patina II. Akt a portrét (273 Způsoby znázornění člověka. Portrét, svátost pokání, větná stavba. Hlavy antických soch. Podobizny dětí a žen. Helénistické podobizny. Barokní podobizna. Leonardo, Raffael a Michelangelo jako přemožitelé renesance. Vítězství instrumentální hudby nad olejomalbou kolem roku 1670 (příslušně vítězství sochařství nad freskami kolem roku 460 př. Kr.). Impresionismus. Pergamon a Bayreuth: Východisko umění
Pátá kapitola: Obraz duše a životní pocit (311 I. Kformě duše (311 Obraz duše - funkce obrazu světa. Psychologie - protifyzika, Apollinský, magický, faustovský obraz duše. ,,Vůle" v gotickém „prostoru duše". ,,Vnitřní mytologie". Vůle a charakter. Antická tragédie postoje a faustovská tragédie charakteru. Symbolika jevištního obrazu. Umění dne a umění noci. Popularita a esoterika. Astronomický obraz. Geografický horizont II. Buddhismus, stoicismus, socialismus (350 Faustovská morálka čistě dynamická. Každá kultura má vlastní formu morálky. Morálka postoje a vůle. Buddha, Sókratés, Rousseau jako slovní vůdci nastávajících civilizací. Tragická a plebejská morálka. Návrat k přírodě, scestné náboženství, nihilismus. Etický socialismus. Stejná stavba filosofie dějin v každé kultuře. Civilizovaná filosofie Západu Šestá kapitola: Faustovské a apol1inské poznání přírody (386 Teorie jako mýtus. Každá přírodověda závislá na nějakém předcházejícím náboženství. Statika, alchymie, dynamika jako teorie tří kultur. Nauka o atomu. Neřešitelnost problému pohybu. Styl „kauzálního dční", ,,zkušenost". Pocit Boha a poznání přírody. Velký mýtus. Antická, magická, faustovská numina. Ateismus. Faustovská fyzika jako dogma o síle. Hranice jejího dalšího teoretického, nikoli technického vývoje. Sebezničení dynamiky; pronikání dějinných představ. Východisko teorie: rozpuštění v systému morfologických spřízněností
DRUHÝ SVAZEK: SVĚTODĚJNÉ PERSPEKTIVY (441 První kapitola: Původ a krajina (443 I. Kosmické a mikrokosmos ( 443 Rostlina a zvíře. Pobývání a bdčlé bytí. Vnímání, rozumění, myšlení. Problém pohybu. Masová duše II. Skupina vyšších kultur (460 Obraz dějin, obraz přírody. Dějiny člověka a světa. Dva věky: primitivní a vyšší kultury. Přehled vyšších kultur. Nedějinný člověk Ill. Vztahy mezi kulturami ( 487 „Ovlivňování". Římské právo. Magické právo. Právo Západu
Druhá kapitola: Města a národy (515
I. Duše města ( 515 Mykény a Kréta. Rolník. Dějiny světa jsou dějiny města. Obraz města. Město a duch. Duch světového města. Neplodnost a rozpad II. Národy, rasy,jaryky (539 Proudy pobývání a růstové vazby.Jazyk výrazu a sdělení. Totem a tabu. Jazyk a mluvení. Dům jako výraz rasy. Hrad a dóm. Rasa. Krev a půda . Jazyk. Prostředek a význam. Slovo, gramatika. Jazykové dějiny. Písmo. Morfologie kulturních jazyků III. Pranárody, kulturní národy, národyfeláhů (581 Jména národů, jazyky, rasy. Putování . Národ a duše. Peršané. Morfologie národů. Národ a nacionální národ. Antické, arabské, západní nacionální národy Třetí kapitola: Problémy arabské kultury (609 I. Historicképseudomo,jóry (609
Pojem. Aktion. Rusovství. Arabská rytířská doba. Synkretismus.
Židé, Chaldejci, Peršané předkultury. Misie. Ježíš. Pavel. Jan, �arkión. Pohanská a křesťanská kultovní církev II. Magická duše (648 Dualismus světové jeskyně. Pocit času (éra, světové dějiny, milost). Konsensus. Slovo jako substance, Korán. Tajná Tóra, komentář. Skupina magických náboženství. Christologický spor. Pobývání jako rozlehlost (misie) III. Pýthagorás, Mohamed, Cromwell (676 Podstata náboženství. Mýtus a kult. Morálka jako oběť. Morfologie dějin náboženství. Předkultura: Frankové, Rusové. Egyptské rané období. Antika. Čína. Gotika (víra v Marii a ďábla, křest a pokání). Reformace. Věda. Puritanismus. Racionalismus. ,,Druhá religiozita". Římský a čínský kult císaře. Židovství Čtvrtá kapitola: Stát
(736
I. Problém stavů: šlechta a kněžstvo (736 Muž a žena. Kmen a stav. Rolnictvo a společnost. Stav, kasta, povolání. Šlechta a kněžstvo jako symboly času a prostoru. Kázeň a tvořivost, mravy a morálka. Vlastnictví, moc a kořist. Kněz a učenec. Hospodářství a véda: peníze a duch. Dějiny stavů: rané období. Třetí stav: mčsto - svoboda - měšťanstvo
II. Stát a dějiny (768 Pohybované a pohyb, ,,být ve formě". Pr:ívo a moc. Stav a stát. Lenní stát. Od lenního svazku k stavovskému státu. Polis a dynastie. Absolutní stát, fronda a tyranie. Valdštejn. Kabinetní politika. Od první k druhé tyranii. Měšťanská revoluce. Duch a peníze. Beztvaré mocnosti (napoleonismus). Emancipace peněz. ,,Ústava". Od napoleonismu k cacsarismu. (Věk „válčících států"). Velké války. Římská doba. Od kalifátu k sultanátu. Egypt. Přítomnost. Caesarismus
Ill. Filosofie politiky (839 Život je politika. Politické nadání. Státník. Vytvářet tradici. Fyziognomický (diplomatický) takt. Stav a strana. Měšťanstvo jako prastrana (liberalismus). Od stavu přes stranu k následnictví jednotlivců. Teorie: Od Rousseaua až k Marxovi. Duch a peníze (demokracie). Tisk. Sebezničení demokracie penězi Pátá kapitola: Svět forem hospodářského života
(864
I. Peníze (864 Národohospodářství. Politická a hospodářská stránka života. Produkující a dobývající hospodářství (obdělávání půdy a obchod). Politika a obchod (moc a kořist). Prahospodářství a hospodářství vyšších kultur. Stav a hospodářská třída. Venkov bez měst: myšlení ve statcích. Město: myšlení v penězích. Světové hospodářství: mobilizace statků penězi. Antické peníze: mince. Otrok jako peníze. Faustovské myšlení v penězích: Účetní hodnota. Podvojné účetnictví. Mince na Západě. Peníze a práce. Kapitalismus. Hospodářská organizace. Vyhasínání myšlení: v penězích: Dioclecianus. Hospodářské myšlení Rusů li. Stroj (889 Duch techniky. Primitivní technika a styl vyšších kultur. Antická „technika". Faustovská technika: Vůle k moci nad přírodou. Vynálezce. Opojení moderními vynálezy. Člověk jako otrok stroje. Podnikatel, dělník, inženýr. Zápas mezi penězi a průmyslem. Konečný boj mezi penězi a politikou: vítězství krve Poznámky (899 Zánik Západu jakožto heslo, svědectví o dohě a kniha na průsečíku (Martin C. Putna)
Výběr z použité literatury (1003 Jmenný rejstřík (1007
(971
Úvod
1 Tato kniha je prvním odvážným pokusem určit dopředu chod dě jin. Jedná se o to sledovat osud jedné kultury, a sice té jediné, která je dnes na této planetě v úplnosti pochopena, kultury západoev ropsko-americké, a to ve stadiích, jimiž ještě neprošla. Možnost řešit úkol tak ohromného rozpětí je dodnes zjevně ne povšimnuta, a i kdyby existovala, prostředky, jak ji využít, nebyly poznány nebo nebyly dostatečně zvládnuty. Existuje nějaká logika dějin? Existuje mimo všeho nahodilého a nevypočitatelného jednotlivých událostí nějaká takříkajíc meta fyzická struktura historického lidstva, která je bytostně nezávislá na zdaleka viditelných, populárních, duchovně politických útva rech povrchu? Není tornu tak, že ona metafyzická struktura spí še teprve vyvolává tuto skutečnost nižšího stupně? Nejeví se snad chápajícímu oku velké rysy světových dějin stále znovu v nějakém tvaru, který dovoluje závěry? A jestliže tomu tak je, kde leží hra nice takového vyvozování závěrů? Je možné v samotném životě neboť lidské dějiny jsou souhrnem nesmírných životů, právě je jichž Já a osobu již jazykový úzus mimovolně v myšlení i jednání zavádí individua vyššího řádu jako „antika", ,,čínská kultura" nebo „moderní civilizace" - najít stupně, jimiž dějiny musí projít, a sice v pořadí, jež nepřipouští žádnou výjimku? Mají pojmy, základní pro vše organické, jako zrození, smrt, mládí, stáří, délka života, v tomto okruhu snad nějaký přísný smysl, který ještě nikdo neod halil? Krátce řečeno, leží v základě všeho historického obecné bio grafické praformy? ) 23 (
Jak vidíme, zánik Západu, nejprve místně a časově omezený fe nomén jako jemu odpovídající zánik antiky, je filosofickým téma tem, jež pojaté v celé své tíži v sobě zahrnuje všechny velké otáz ky bytí. Chce-li člověk zjistit, v jaké podobě se naplní osud západní kul tury, musí nejdřív poznat, co kultura je, v jakém poměru stojí k vi ditelným dějinám, k životu, k duši, k přírodě, k duchu, v jakých formách se zjevuje a do jaké mí ry jsou tyto formy - národy, jazy ky a epochy, bitvy a ideje, státy a bohové, umění a umělecká díla, vědy, práva, hospodářské formy a světonázory, velcí lidé a velké události - symboly a jak mají být jako takové vykládány.
2 Prostředkem k tomu, jak poznat mrtvé formy, je matematický zá kon. Prostředkem k tomu, jak porozumět živým formám, je analo gie. Tímto způsobem se rozlišuje polarita a periodicita světa. Vždy existovalo vědomí toho, že počet světodějných jevových forem je omezený, že věky, epochy, situace, osoby se typově opaku jí. Napoleonovo vystoupení se sotva kdy pojednává bez pohledu stranou na Caesara a Alexandra, z nichž první pohled, jak uvidíme, byl morfologicky nepřípustný, druhý správný. Napoleon sám na cházel spřízněnost své situace se situací Karla Velikého. Když kon vent mínil Anglii, mluvil o Kartágu, a jakobíni se nazývali Římany. S velmi odlišnou oprávněností se srovnávaly Florencie s Aténami, Buddha s Kristem, prvotní křesťanství s moderním socialismem, římští finančníci z období císařství s Američany. Petrarca, první váš nivý archeolog - archeologie sama je vyjádřením pocitu, že dějiny se opakují - ve vztahu k sobě myslel na Cicerona, a Cecil Rhodes, organizátor britské jižní Afriky, který měl ve své knihovně zvláště pro svou osobu zhotovené překlady životopisů antických císařů, ještě nedávno ve vztahu k sobě myslel na císaře Hadriana. Osudem švédského Karla XII. bylo, že od mládí nosil v kapse Alexandrův životopis od Curtia Rufa a že chtěl tohoto dobyvatele kopírovat. Friedrich Veliký se ve svých politických pamětních spisech jako jsou Considérations z roku 1738 - s dokonalou jistotou pohy buje v analogiích, aby charakterizoval své pojetí světové politic ké situace, takže když Francouze srovnává s Makedonci za Filipa ) 24 (
a Němce s Řeky, píše: ,Již a Lotrinsko jsou ve Filipo\ politika kardinála Fleuryhc Habsburků a Bourbonů s Í': cemi. To vše však zůstává frag spíše odpovídá momentáln mu vyjadřování, než hlubš1 Tak když Ranke, mistr s Jindřichem I., nájezdy K fologicky bezvýznamné, 1 srovnání helénských městs: proti tomu hluboká, ale n Alkibiada s Napoleonem.· tarchovského, tj. národně r1 podobnosti scén na světov1 matika, který poznává vnit ních rovnic, na nichž laik r. Člověk snadno postřeh1 lada, ne idea, nikoli pocit r jsme zůstali daleko vzdále1 ale neplánovitě a bez sou� smyslu, který je ještě třebí:1 instinktu a nikdy principu vytvořil nějakou metodu. že zde leží jeden, a to jed i šení problému dějin. Příměry by mohly být š lují organickou strukturu tivována za působení něj u níž neexistuje žádná va však byly příměry neštěs su zbavovaly historika v jinných forem a provedl j dnes ještě vůbec nepochoJ Příměry byly zčásti povrd kladatelem římských stát extrémně spletité a vnitřn
a Němce s Řeky, píše: ,,Již jsou tu německé Thermopyly, Alsasko a Lotrinsko jsou ve Filipových rukou." T ím byla trefně vystižena politika kardinála Fleu ryho. Dále se zde nachází srovnání politiky Habsburků a Bourbonů s Antoniovými a Octavianovými proskrip cem1. To vše však zůstává fragmentárním a svévolným a zpravidla to spíše odpovídá momentálnímu sklonu k básnickému a duchaplné mu vyjadřování, než hlubšímu citu pro historickou formu. Tak když Ranke, mistr umělecké analogie, srovnával Kyaxara s Jindřichem I., nájezdy Kimmeriů s nájezdy Maďarů , je to mor fologicky bezvýznamné, ne o moc méně než často opakovaná srovnání helénských městských států a renesančních republik, na proti tomu hluboká, ale náhodná správnost existuje ve srovnání Alkibiada s Napoleonem. Tyto příměry Ranke i jiní čerpali z plu tarchovského, tj. národně romantického vkusu,jenž si všímá pouze podobnosti scén na světovém jevišti, nepostupuje s přísností mate matika, který poznává vnitřní příbuznost dvou skupin diferenciál ních rovnic, na nichž laik nevidí nic než různost vnější formy. Člověk snadno postřehne, že volbu obrazů v zásadě určuje ná lada, ne idea,nikoli pocit nějaké nutnosti. Od techniky srovnávání jsme zůstali daleko vzdáleni. Právě dnes nastupují obrazy masově, ale neplánovitě a bez souvislosti; a i když jsou někdy v hlubokém smyslu, který je ještě třeba určit, výstižné, vděčí za to štěstí, zřídka instinktu a nikdy principu. Ještě nikdo nepomyslel na to, aby zde vytvořil nějakou metodu. Neexistovalo ani to nejvzdálenější tušení, že zde leží jeden, a to jediný kořen, z něhož může vzejít velké ře šení problému dějin. Příměry by mohly být štěstím dějinného myšlení, nakolik odha lují organickou strukturu dějin. Jejich technika by musela být kul tivována za působení nějaké objímající ideje, a tedy až k nutnosti, u níž neexistuje žádná volba, až k logickému mistrovství. Dosud však byly přímě ry neštěstím, protože jako pouhá záležitost vku su zbavovaly historika vhledu a námahy, aby vypozoroval řeč dě jinných forem a provedl její analýzu jako svůj nejtěžší a nejbližší, dnes ještě vůbec nepochopený úkol, nemluvě o tom,aby jej vyřešil. Příměry byly zčásti povrchní,když byl například Caesar nazván za kladatelem římských státních novin, nebo, ještě hůře, když se nám extrémně spletité a vnitřně nám velmi cizí jevy existence lidí v antice ) 25 (
dokládaly dnešními módními slovy jako socialismus, impresionis mus, kapitalismus, klerikalismus, když zčásti trpěly bizarní zvráce ností jako Brutův kult, který se nosil v klubu jakobínů - kult onoho milionáře a lichváře Bruta, jenž jako ideolog oligarchické ústavy za souhlasu patricijského senátu ubodal muže demokracie.'
3 A tak se úkol, který původně zahrnoval omezený problém dnešní civilizace, rozšiřuje k nové filosofii, filosofii budoucnosti, pokud z metafyzicky vyčerpané půdy Západu nějaká taková filosofie ješ tě může vzejít, jediné filosofii, která patří přinejmenším k možnos tem západoevropského ducha v jeho nejbližších stadiích: k ideji morfologi,e světových dějin, která - v protikladu k morfologii příro dy, dosud téměř jedinému tématu filosofie - ještě jednou shrnuje všechny podoby a pohyby světa v jejich nejhlubším a posledním významu, ale v úplně jiném uspořádání, ne v celkový obraz všeho poznaného, nýbrž v obraz života, nikoli toho, co vzniklo, nýbrž toho, co vzniká. Světjako dějiny, pojímaný, nazíraný a utvářený ze svého protikla du, světa jako přírody - to je nový aspekt lidského pobývání na této Zemi, jehož vypracování ve svém obrovském praktickém a teoretic kém významu dodnes není poznáno jako úkol, snad temně pociťo váno, často v dáli zahlédnuto, se všemi jeho konsekvencemi se jej však nikdy nikdo neodvážil. Existují dva možné způsoby, jak člo věk může vnitřně vlastnit a prožívat svůj okolní svět. Podle formy, ne podle substance, odděluji s největší ostrostí organický dojem světa od mechanického, souhrn podob od souhrnu zákonů, obraz a symbol od formule a systému, to jednorázově skutečné od stále možného, cíl plánovitě pořádající obrazotvornosti od účelově roz kládající zkušenosti, nebo abych již zde jmenoval ještě nikdy nepo všimnutý, velmi významuplný protiklad, protiklad oboru platnosti chronologi,ckého a matematického počtu. 2 Ve zkoumání jako tomto se tedy nemůže jednat o to, brát udá losti duchovně politického druhu, viditelně se odehrávající na povrchu dne, pořádat je podle „příčiny" a „účinku" a sledovat je v jejich zdánlivé, rozumově pochopitelné tendenci. Takové „prag matické" pojednání dějin by nebylo ničím než kusem zakuklené ) 26 (
přírodovědy, z čehož stoupenci materialistického pojetí dějin ne dělají žádné tajemství, zatímco jeho protivníci si jsou nedostateč ně vědomi jen podobnosti oboustranných postupů. Nejedná se o to, co jsou hmatatelné fakty o sobě a pro sebe jako jevy v nějaké době, nýbrž o to, co svým jevem znamenají, naznačují. Historici sou časnosti ostatně věří, že něco vykonají, když vytáhnou nábožen ské, sociální a každopádně uměle<;ko-historické jednotlivosti, aby „ilustrovali" politický smysl nějaké epochy. Zapomínají však na to rozhodné - totiž rozhodující, nakolik je to výrazem, znakem, for motvornou duší viditelných dějin. Ještě jsem nenašel nikoho, kdo by se vážně oddal studiu moifologicképříbuznosti, která vnitřně spo j u je řeč forem všech kulturních oblastí, nikoho, kdo by nad oblast politických faktů důkladně poznal poslední a nejhlubší myšlenky helénských, arabských, indických, západoevropských matematiků, smysl jejich rané ornamentiky, jejich základní architektonické, me tafyzické, dramatické, lyrické formy, volbu a zaměření jejich vel kých umění, podrobnosti jejich umělecké techniky a výběru látky, nemluvě už o jejich rozhodujícím významu pro problémy formy toho historického. Kdo ví, že mezi diferenciálním počtem a dynas tickým principiem státu doby Ludvíka XIV., mezi antickou státní formou polis a euklidovskou geometrií, mezi prostorovou perspek tivou západní olejomalby a překonáním prostoru železnicí, roz hlasem a dalekonosnými zbraněmi, mezi kontrapunktickou instru mentální hudbou a hospodářským kreditním systémem je hluboká souvislost formy? I ty nejstřízlivější fakty politiky, sledované z této perspektivy, přijímají symbolický, a přímo metafyzický charakter a poprvé zde snad dochází k tomu, že věci jako egyptský správní systém, antické mincovnictví, analytická geometrie, šek, Suezský průplav, čínský knihtisk, pruská armáda a římská technika stavby silnic se stejnou měrou chápou jako symboly a jako takové se vyklá dají. V tomto bodě se ukazuje, že ještě vůbec neexistuje teoreticky projasněné umění historického pozorování. Co se tak nazývá, čer pá své· metody téměř výlučně z oblasti vědění, jedině v níž dosáh ly metody poznání přísné kultivace, tedy z fyziky. Člověk si mys lí, že provádí výzkum dějin, když sleduje předmětnou souvislost příčiny a účinku. Je pozoruhodným faktem, že filosofie starého stylu nikdy nepomyslela na nějakou jinou možnost vztahu mezi ) 27 (
rozumějící lidskou bdělostí a světem, který nás obklopuje. Kant, který ve svém hlavním díle stanovil formální pravidla poznání, aniž by si toho sám nebo kdokoli jiný všiml, vzal na zřetel jako ob jekt rozumové činnosti jen přírodu. Vědění je pro něj matematické vědění. Když mluví o vrozených formách nazírání a o kategoriích rozvažování, pak nikdy nemyslí na zcela jinak utvářené pojímá ní historických dojmů, a Schopenhauer, který charakteristickým způsobem nechá z Kantových kategorií platit jen kauzalitu, mlu ví o dějinách jen s pohrdáním. 3 Že mimo nutnosti příčiny a účin ku - chtěl bych ji nazvat logi,kou prostoru - v životě existuje ještě také organická nutnost osudu, logi,ka času - jež je faktem nejhlubší vnitřní jistoty, faktem, který vyplňuje veškeré mytologické, nábo ženské a umělecké myšlení, faktem, který v protikladu k přírodě vytváří podstatu a jádro veškerých dějin, který je však nepřístupný formám poznání, jež zkoumá „Kritika čistého rozumu" - to ještě neproniklo do oblasti teoretického formulování. Jak pravil Galileo v jednom slavném místě svého Saggiatore, filosofie je ve velké kni ze přírody „scritta in lingua matematica". Dnes však ještě čekáme na odpověď nějakého filosofa, jakým jazykem jsou psány dějiny a jak se mají číst. Matematika a princip kauzality vedou k přírodnímu, chronolo gie a idea osudu k historickému uspořádání jevu. Obě uspořádání, každé pro sebe, zahrnují celý svět. Jiné je jen oko, v němž a skrze něž se tento svět uskutečňuje.
4 Příroda je podoba, v níž člověk vyšších kultur dává bezprostřed ním dojmům svých smyslů jednotu a význam. Dějiny jsou tím, z čeho se jeho obrazotvornost snaží pochopit živé pobývání světa ve vztahu k vlastnímu životu, a tím tomuto životu propůjčit jakou si prohloubenou skutečnost. Zda je schopen těchto podob a jaká z nich ovládá jeho bdělé vědomí, to je prapůvodní otázka veškeré lidské existence. Zde leží dvě možnosti utváření světa člověkem. Tím je již řečeno, že to nejsou nutně skutečnosti. Ptáme-li se tedy dále po smyslu veš kerých dějin, pak je třeba nejprve řešit otázku, která dosud nikdy nebyla postavena. Pro koho existují dějiny? Paradoxní otázka, jak )28 (
se zdá. Bezpochyby jsou tu pro každého, nakolik každý člověk se svým celým pobýváním a bdělým bytím je článkem dějin. Je však velký rozdíl, jestli někdo žije pod stálým dojmem, že jeho život je jedním prvkem v daleko větším běhu života, který se táhne přes staletí či tisíciletí, nebo jestli se cítí jako něco v sobě samém zao krouhlené a uzavřené. Pro ten druhý způsob bdělého bytí jistě ne jsou žádné dějiny světa, žádný svět jako dějiny. Ale jak to je, když na tomto ahistorickém duchu spočívá sebevědomí celého národa, jedna celá kultura? Jak se jí musí jevit skutečnost? Svět? Život? Pomyslíme-li, že ve vědomí světa Helénů se všechno prožité, ne jen vlastní osobní, nýbrž obecná minulost, okamžitě proměňovalo v bezčase nehybné, myticky utvářené pozadí vždy právě okamži té přítomnosti, tedy že dějiny Alexandra Velikého ještě před jeho smrtí začaly pro antický pocit splývat s dionýsovskou legendou a že Caesar přinejmenším necítil jako nesmyslné odvozovat svůj původ od Venuše, pak musíme připustit, že pro nás, lidi Západu, se silným citem pro časové distancování, z něhož se něčím samo zřejmým stalo denní počítání s letopočty po Kristově narození a před ním, tedy že pro nás se znovuprožívání takových stavů duše stává bezmála nemožným, že však vzhledem k problému dějin ne máme právo od tohoto faktu jednoduše odhlédnout. Co znamenají deníky a autobiografie pro jednotlivce, to zna mená výzkum dějin v nejširším rozsahu (kde jsou zahrnuty také všechny druhy psychologicky srovnávací analýzy cizích národů, dob, mravů) pro duši celých kultur. Avšak antická kultura neměla žádnou pamět: žádný historický orgán v tomto zvláštním smyslu. ,,Paměť" antického člověka - přičemž ovšem bez dalšího podklá dáme cizí duši pojem odvozený z vlastního obrazu duše - je něco zcela jiného, protože zde chybí minulost a budoucnost jako pořá dající perspektivy v bdělém bytí, a protože „čistá přítomnost", kte rou ve všech projevech antického života, především v plastice, tak často obdivoval Goethe, je naplněna nám zcela neznámou moc ností. Tato čistá přítomnost, jejímž největším symbolem je dór ský sloup, vskutku představuje jakési popření času (směru). Pro Hérodota a Sofokla jako pro Themistokla a pro římského konzula se minulost okamžitě vypařuje do bezčase spočívajícího dojmu po lární, nikoli periodické struktury - neboť to je poslední smysl produ chovnělého tvoření mýtů - zatímco pro naše cítění světa a vnitřní ) 29 (
zrak je minulost periodicky jasně členěným, cíluplně směrovaným organismem staletí či tisíciletí. Teprve toto pozadí však dodává životu, antickému jako západnímu, jeho zvláštní barvu. Co Řek nazýval slovem kosmos, byl obraz světa, který nevzniká, nýbržje. V důsledku toho byl Řek sám člověkem, který nikdy nevznikal, nýbrž tu vždy byl. Proto si antický člověk, ačkoli velmi dobře znal přísnou chro nologii, kalendářní výpočty, a tím silný cit pro věčnost i nicotnost přítomného okamžiku, projevující se ve velkolepém pozorování hvězd a v exaktním měření ohromných prostor času v babylón ské, a především v egyptské kultuře, nic z toho niterně neučinil vlastním. Co příležitostně zmiňují antičtí filosofové, to jen slyše li, nevyzkoušeli. A co objevily ojedinělé skvostné hlavy, jmenovitě z řeckých měst v Asii jako Hipparchos a Aristarchos, je odvozeno ze stoického, jakož i aristotelského zaměření ducha a mimo nejuž ší oblast odborné vědy nebylo vůbec bráno na zřetel. Ani Platón, ani Aristotelés neměli hvězdárnu. V posledních letech Periklových bylo v Athénách přijato lidové usnesení, v němž se hrozilo těžkou žalobou každému, kdo by rozšiřoval astronomické teorie. Byl to akt nejhlubší symboliky, v němž se vyslovovala vůle antické duše vypudit ze svého vědomí svčta vzdálenost v každém smyslu. Co se týče antického dějepisectví, zaměřme svůj pohled na Thú kydida. Mistrovství tohoto muže spočívá v opravdu antické síle chápavě prožívat události přítomnosti ze sebe sama. K tomu přistu puje onen nádherný faktický pohled rozeného státníka, který sám byl vojevůdcem a úředníkem. Tato praktická zkušenost, která se bo hužel zaměňuje s historickým smyslem, způsobuje, že se pouhým učencům v dějepisectví jeví Thúkydidés jako nedosažitelný vzor. Co mu však zůstává dokonale uzavřeno·, je onen perspektivistický pohled na dějiny ze strany staletí, který pro nás se samozřejmos tí patří k pojmu historika. Všechny dobré kusy antického podání dějin se omezují na politickou přítomnost autora, v nejostřejším protikladu k nám, jejichž historická mistrovská díla bez výjimky pojednávají dalekou minulost. Thúkydidés by již byl ztroskotal na tématu perských válek, nemluvě už o obecně řeckých, nebo do konce egyptských dějinách. U něj jako u Polybia a Tacita, rovněž praktických politiků, se jistota pohledu ztrácí ihned, když v minu losti, často v odstupu nemnoha staletí narazí na pudící síly, které ) 30 (
jim v této podobě z jejich vlastní praxe nejsou známy. Pro Polybia už není pochopitelná první punská válka, pro Tacita již Augustus, a - měřeno naším perspektivistickým zkoumáním - zcela nehisto rický Thúkydidův smysl se projevuje neslýchaným tvrzením hned na první stránce jeho knihy, že před jeho dobou (kolem roku 400) prý nedošlo k významným událostem (hú megála genésthai). 4 V důsledku toho jsou antické dějiny až po perské války, ale také ještě tradiční výstavba velmi mnoha pozdějších period produktem bytostně mytického myšlení. Sepsání dějin Sparty - Lykúrgos, je hož biografie je vyprávěna se všemi podrobnostmi, byl údajně ne významným taygetským lesním božstvem - je báseň helénistic ké doby, a vynález římských dějin před Hannibalem ještč v době Caesarově nedošel upevnění. Vyhnání Tarquiniovců Brutem je vy právění, k němuž stál modelem současník censora Appia Clau dia (310). Jména římských králů byla tehdy vytvářena podle jmen zbohatlých plebejských rodin (K. J. Neumann). Zcela odhlédnuto od serviovského zřízení se slavný liciniovský rolní zákon (údajně z roku 367 př. Kr.) v době Hannibalově (t 183 př. Kr.) ještě nevy skytoval (B. Niese). Když Epameinóndás osvobodil Messénii a Ar kádii a vytvořil z nich stát, vynalezli si ihned prehistorii. Hrozné není, že k něčemu takovému docházelo, nýbrž že sotva existoval nějaký jiný druh dějin. Protiklad západního a antického smyslu pro všechno historické nelze ukázat lépe, než když řekneme, že římské dějiny před rokem 250, jak byly známy v době Caesarově, byly v podstatě falšováním, a že to málo, co jsme zjistili, bylo poz dějším Římanům zcela neznámé. Antický smysl slova dějiny cha rakterizuje, že alexandrinská románská literatura vykonávala lát kově nejsilnější vliv na vážnou politickou a náboženskou historii. Nemyslelo se vůbec na to, zásadně odlišovat jejich obsah od dat přiměřených činům. Když Varrovi na konci republiky šlo o to, aby rychle fixoval římské náboženství, rychle mizející z lidového vědo mí, rozdělil bohy, jimž stát co nejúzkostlivěji sloužil, na di certi a di in certi - na ty, o nichž se ještě něco vědělo, a ty, z nichž navzdory po kračujícímu veřejnému kultu zbylo jen jméno. Náboženství římské společnosti Varrovy doby - jak je bez podezření od římských bás níků přebírá nejen Goethe, nýbrž sám Nietzsche - bylo ve skuteč nosti z největší části výplodem helenizující literatury a téměř bez souvislosti se starým kultem, jemuž už nikdo nerozuměl. ) 31 (
Západoevropské stanovisko jasně formuloval Mommsen, když římské historiky - míněn je především Tacitus - nazýval lidmi, „kteří říkají to, co by si zasloužilo zamlčení, a zamlčují to, co by bylo nutné říci". Indická kultura, jejíž idea (bráhmanské) nirvány je nejrozhod nějším výrazem dokonale ahistorické duše, jaký může existovat, neměla nikdy ani ten nejmenší cit pro to „kdy" v jakémkoli smyslu. Neexistuje žádná opravdová indická astronomie, žádný indický ka lendář, žádná indická historie, tedy, pokud se tím rozumí duchovní usazenina vědomého vývoje. O viditelném průběhu této kultury, jejíž organickou část uzavřel vznik buddhismu, o dějinách mezi 12. a 8. stoletím, jistě bohatých na velké události, víme ještě mnohem méně než o dějinách antických. Obojí byly zachyceny pouze ve snově mytické podobě. Teprve celé tisíciletí po Buddhovi, kolem roku 500 po Kr., vzniklo na Cejlonu v „Mahávánse" něco, co vzdá leně připomíná dějepisectví. Vědomí světa indického člověka bylo založeno tak nehistoricky, že ani vydání knihy sepsané nějakým autorem nechápal jako časo vě pevně stanovenou událost. Místo organické řady osobně vyme zených spisů vznikala postupně vágní masa textu, v níž každý psal, co chtěl, aniž by hrály nějakou roli pojmy individuálního duchov ního vlastnictví, vývoje nějaké myšlenky, duchovní epochy. V této anonymní podobě - je to podoba celých indických dějin - před námi leží indická filosofie. Srovnejte s ní západní dějiny filosofie, co nejostřeji fyziognomicky vypracované prostřednictvím knih a osob. Indický člověk zapomínal vše, egyptský nemohl zapomenout nic. Nikdy neexistovalo nějaké indické umění portrétu - biografie in nuce; egyptská plastika sotva znala jiné téma. Egyptská duše, založená eminentně historicky a s prasvětskou vášní toužící po nekonečnu, cítila minulost i budoucnost jako svůj celý svět, a přítomnost, která je identická s bdělým vědomím, se jí jevila pouze jako úzká hranice mezi dvěma nezměřitelnými vzdá lenostmi. Egyptská kultura je inkarnací starosti - duševní přítom nosti vzdálenosti - starosti o budoucí, jak se vyjadřuje ve volbě žuly a čediče jako uměleckého materiálu,5 v tesaných zápisech, ve vytváření pečlivého systému správy a v síti zavlažovacích zaříze ní, 6 a s tím nutně spojené starosti o to minulé. Egyptská mumie je symbolem nejvčtší důležitosti. Tělo mrtvého se zvěčňovalo, jako se ) 32 (
Že Západ má v sobě, ve svém civilizačním úspěchu, již připraven svůj zánik - tato hrozivá, ale současně i temně přitažlivá myšlenka se vracela znovu a znovu, ve chvílích krizí různého druhu, celozápadních i lokál ních i jen personálních, autorských. Vracela se v dílech vědeckých, mysli telských i literárních - a ovšem zvláště v dílech, v nichž se prvek odborný a umělecký různě prolínají a vzájemně potencují. Jedním z vůbec nejvlivnějších děl s tímto tématem se ve dvacátém sto letí stala kniha Oswalda Spenglera, která svým názvem vrací do hry onu prapůvodní významovost pojmu Západ, sugerující zánik, soumrak, tmu a smrt: Untergang des Abendlandes, Zánik Západu.
[ ... ] Když v září 1918 vyšel první svazek Zániku Západu a za několik týdnů skončila světová válka porážkou Německa, rozpadem Rakouska-Uher· ska a politickým a sociálním rozbouřením celé Evropy - z neznámého autora se rázem stala autorita národní a evropská. Muž, který heslem ,,Zánik Západu" dodal výraz pocitům tisíců, v Německu i mimo ně. Muž, který se v tu chvíli jevil jako prorok. ,,Nebyly to vůbec radostné vyhlídky, avšak Spengler nám zakazoval, abychom nad sebou naříkali - nad tím, co je nevyhnutelné, naříká jen ubožák, statečný přijímá svůj osud mužně. ( ... ) Zánik Západu by měl být nádherný ... Velké části publika, starým i mladým, se tato výzva líbila. To, co četli, dávalo smysl jejich prožitkům. ( ... ) Charakteristika současnosti a blízké budoucnosti učinila Spenglera ústřední duchovní osobností." - Tak reflektuje dobu, kterou sám zažil v Mnichově coby dítě, syn Thomase Manna, historik Golo Mann. (z doslovu Martina C. Putny)
WWW.ACADEMIA.CZ ISBN 978-B0-200-2666-8
li JllUL.I