PÝTLÁCI OD PLAVEBNÍCH KANÁLŮ Ota Bouzek V roce 2017 vydalo vydavatelství Akcent, Kresby na str. 18, 124, 162, 184 Jiří Bě l Fotografie na obalu: Jiří Běl Fotografie: archiv Jiří Běl, Jiří Pecháček Drahomír Rybníček, Eliášova I I 32/15, Třebíč jako svou 1197. publikaci Redakce Bedřicha Václavka 20/74, 674 01 Třebíč www.vydavatelstviakcent.cz Vytiskl Akcent, spol. s r. o., Pražská 1279/l 8, I 02 00 Praha 10 Vydání v Akcentu první
Zajímavosti:
Obsah Motto Ó Šumavo, Šumavo ... Něco málo o staré Šumavě Adjunkt Pytláci od kanálů U hranice Štědrý večer
Pytlák v sukni Hajný Straud Pašeráci a cháska pytlácká Strážní domek Trápení s pytláky Bratři
Pašerák Pytlácká msta Z pytláka hajný Hajný zavražděn Utopení Služba Amerika
7
9 11
23 36 49 61
74 89 99 109 119 127 137 144 157 165
175 185
196
Patent Marie Terezie o pytláctví O patentu Marie Terezie O pytláctví Přísnost proti pytlákům Přísaha lesního personálu Ing. Josef Rosenauer Plavební kanály Okolní řeky O lese a pralese Schwarzen bergové Dělo se v šumavských lesích
Zprávy o pytlácích a zlodějích nejenom ze i
NĚCO MÁLO O STARÉ ŠUMAVĚ Máš-li srdce citlivé, duši velebnosti přírody otevřenou, všímavou pro krásu její, staneš v němém úžasu, budeš se klaněti Tvůrci a jeho dílům, vzdáš hold svůj naší staré Šumavě, vydají ohlas struny srdce tvého i příšerný její ráz, jevící se hlavně za pochmurného počasí, dojme tě, jako tě dojímá smutná píseň; budeš se těžko loučiti s pohledem na nicotné naše pletky, malicherné štvanice ... Karel Klostermann O lese, o zvěři a o lidech Kdysi téměř neprůchodný hraniční, lidmi dlouho nedotčený šumavský hvozd skýtal odnepaměti přirozenou ochranu Českému království. Teprve v 15. století se tamní les nad údolími částečně otevíral těžbou dřeva k získávání zemědělské půdy pro přichá zející nové osadníky. Přibylo chalup v osadách i samot rozházených po kopcích a od jedné ke druhé býval zpravidla kus cesty. Šumavané, Němci i Češi, obklopeni tvrdou, leč krásnou přírodou se museli podmínkám zdejšího života přizpůsobit a na mozoly si rychle zvyknout. Málo výnosné zemědělství nemohlo obyvatele pohraničí uživit, a tak se obraceli k lesu. Dřevaři li , sbírali otop na zimu, lesní plody a pytlačili zvěř i ryby. Víra v Boha a jistá nutná vůle k rádoby harmonickému soužití s krajinou tvarovaly horaly a jejich rodiny po celé generace. Ti, kdož se na Šumavě narodili, tam většinou i zemřeli. Šumavské pohraničí tehdy pokrýval komplex lesů úctyhodné rozlohy. V nich, mezi těžko prostupnými močály, v hlubokých roklích, v úžlabinách kolem vod, kam žádný chodník nevedl , v hustém, opravdu hlubokém lese žila zvěř jelení, srnčí, tetřev i šelmy, jako vlk, rys či medvěd. Teprve počátkem 19. století byla Šumava postupně zpřístupňována novými obchodními stezkami,
11
aby mohl člověk pronikat hlouběji i dál a obchodovat na obou stranách hranice. V některých lesních partiích vládly časté mlhy a věčný stín. Jen málo ze slunce tam dokázalo proniknout a prosvítit hustou klenbou košatých korun rozložitých jehličnatých i listnatých velikánů, kmenů bezesporu patřících do sloupoví božských chrámů vystavěných paní Přírodou. Takové kouty šumavského pralesa se stávaly útočištěm nebo úkrytem nejenom místnímu obyvatelstvu před válkami, ale též vojenským zběhům a dalším vyvrhelům tehdejší společnosti. Za nabízenou prací, do lesů i do skláren, přicházeli další a další dělníci. Na budování plavebních kanálů se jich v osmnáctém a devatenáctém století podílelo dva a půl tisíce a další velké počty o padesát let později pomáhaly spravovat velkou lesní kalamitu a kůrovcem napadené dříví. Díky shodě těchto okolností se tehdy část české Šumavy stala živnou půdou pro pytláky a pašeráky. Pytlačení, jakožto výnosnému řemeslu, se i na české straně věnovali drsní chlapi z Bavorska. Lidi na Šumavě živil les a chudé zemědělství. Byli skromní, pracovití, zbožní, úzce spjati s přírodou. Šumavané v sobě ukládali dřinou a potem nabyté zkušenosti, na vlastní kůži a mnohokrát poznali, že zdejší příroda se s nikým nemazlí, slabochům neodpouští a za chyby tvrdě trestá. Kdo se však vyznal, tomu i pomohla, právě třeba pašerákům anebo pytlákům. Šumavské lesy bývaly pověstné vysokými stavy zvěře. Poptávka po zvěřině, k nakrmení mnoha hladových dělnických krků, pytlákům přilepšovala. Nejdrsnější byly dobře organizované bandy Bavoráků, překračující hranice s úmyslem lovit zvěř na české straně. Mezi nimi, ale i dalšími pytláky, a knížecím lesním personálem docházelo často k ozbrojeným střetům a někdy, po přestřelce, zůstali ranění i mrtví. Některá místa tehdejších tragických událostí označují dodnes památné křížky. Původní šumavští jeleni nosili slušné paroží, trofej pytláky až tak nezajímala, jenže odstřelením trofejových kusů ochuzovali urozené lovce ze schwarzenberského i okolních panství. Šéfové jejich lesů tlačili podřízené k uhlídání pořádku, jenže proti přesile 12
to dost dobře nešlo. Rozsáhlé šumavské I staletí různé, ovšem vždycky doopravdy s ké možnosti obživy. Výdělku v lese místn Kolikrát však šlo jenom o sezónní těžbu, svoz či plavení dříví. V létě si chalupníci z vyklučených pařezů, z koupených a soušek a v zimě si přivydělávali doma dřevěných předmětů pro domácnost i hosr covské stavy pomáhaly nějaký drobný p Dělali dřeváky, typickou a v kraji nejro; pletli košť~ta i košíky, někde vyráběli drobnosti. Sumavané se do dřevěné kolét prkně život končili. Úmrlčí prkna patři stejně jako pašeráci s pytláky. Tahle pos všelijak, více či méně zdobené prkno, byl: vsazována do země anebo pohozena, na u památných stromů kolem vsí. Byla p a úmrtí zesnulého a sloužila mu k posledn zůstávala druhými nepovšimnuta, neboť by úmrlčí prkno odnesl domů kjakémuko do chalupy neštěstí a pohromu. Někdo pracoval ve sklárnách, pár rodin ské si sezónně přivydělaly sběrem borůve když se zrovna neoháněli v hoře sekerou malých chudých a kamenitých políčkách la koza a s kravkou ve chlívě bylo ještě přístupném šumavském pohoří, v odloučt bavorského pomezí občas z místního o i zajímavé postavy. Kolem nich pak vznil i pověry. Některé prastaré jako les sám,ji1 rozná~eny šumavskými větry, po samotá, Na Sumavě bylo těžké živobytí hlavně v svým horalům mnoho útrap a odříkání. možnosti obživy byl pytlák schopen vy Zdejší obyvatelstvo zůstávalo bohabojn, 13
,at
hlouběji
i dál a obchodovat na obou
partiích vládly časté mlhy a věčný stín. dokázalo proniknout a prosvítit hustou rozložitých jehličnatých i listnatých velipatřících do sloupoví božských chrámů ou. Takové kouty šumavského pralesa se ikrytem nejenom místnímu obyvatelstvu ojenským zběhům a dalším vyvrhelům . nabízenou prací, do lesů i do skláren, :iělníci. Na budování plavebních kanálů devatenáctém století podílelo dva a půl o padesát let později pomáhaly spravovat kůrovcem napadené dříví. Díky shodě y část české Šumavy stala živnou půdou Pytlačení, jakožto výnosnému řemeslu, novali drsní chlapi z Bavorska. Lidi na ié zemědělství. Byli skromní, pracovití, rodou. Šumavané v sobě ukládali dřinou ,sti, na vlastní kůži a mnohokrát poznali, (ým nemazlí, slabochům neodpouští a za se však vyznal, tomu i pomohla, právě pytlákům.
, pověstné vysokými stavy zvěře. Poptáv.ení mnoha hladových dělnických krků, Nejdrsnější byly dobře organizované 1čující hranice s úmyslem lovit zvěř na , ale i dalšími pytláky, a knížecím lesním :asto k ozbrojeným střetům a někdy, po í i mrtví. Některá místa tehdejších tragiclodnes památné křížky. !ni nosili slušné paroží, trofej pytláky až dstřelením trofejových kusů ochuzovali rzenberského i okolních panství. Šéfové :né k uhlídání pořádku,jenže proti přesile
12
to dost dobře nešlo. Rozsáhlé šumavské lesy poskytovaly po celá staletí růmé, ovšem vždycky doopravdy skromné a veskrze nelehké možnosti obživy. Výdělku v lese místní říkali „dřevěný chléb". Kolikrát však šlo jenom o sezónní těžbu, přibližování a nás ledně svoz či plavení dříví. V létě si chalupníci obložili domky palivem z vyklučených pařezů, z koupených anebo „odpracovaných" soušek a v zimě si přivydělávali doma výrobou nejrůznějších dřevěných předmětů pro domácnost i hospodářství. I klapající tkalcovské stavy pomáhaly nějaký drobný peníz do chalupy donést. Dělali dřeváky, typickou a v kraji nejrozšířenější obuv, šindele, pletli košť~ta i košíky, někde vyráběli dřevěné hračky a další drobnosti. Sumavané se do dřevěné kolébky rodili a na dřevěném prkně život končili. Úmrlčí prkna patřila k tamnímu koloritu, stejně jako pašeráci s pytláky. Tahle poslední pocta zemřelému, všelijak, více či méně zdobené prkno, byla jako symbol odcházení vsazována do země anebo pohozena, na křižovatkách cest nebo u památných stromů kolem vsí. Byla popsaná datem narození a úmrtí zesnulého a sloužila mu k poslednímu ulehnutí. Odložena zůstávala druhými nepovšimnuta, neboť pověra hlásala, že kdo by úmrlčí prkno odnesl domů k jakémukoliv užitku, přinese s ním do chalupy neštěstí a pohromu. Někdo pracoval ve sklárnách, pár rodin uhlířilo, smolařilo, ženské si sezónně přivydělaly sběrem borůvek, hub i malin, osadníci, když se zrovna neoháněli v hoře sekerou či pilou, hospodařili na malých chudých a kamenitých políčkách. Uživit rodinu pomohla koza a s kravkou ve chlívě bylo ještě lépe. Většinou v těžko přístupném šumavském pohoří, v odloučené drsné krajině česko bavorského pomezí občas z místního obyvatelstva vyvstávaly i zajímavé postavy. Kolem nich pak vznikaly pověsti, pranostiky i pověry. Některé prastaré jako les sám, jiné sotva vyřčené, létaly, roznášeny šumavskými větry, po samotách. Na Šumavě bylo těžké živobytí hlavně v zimě. Ty kruté přinášely svým horalům mnoho útrap a odříkání. Avšak lesem nabízené možnosti obživy byl pytlák schopen využít v jakémkoli čase. Zdejší obyvatelstvo zůstávalo bohabojné, což ovšem nevadilo 13
tomu, aby si pro maso nesáhlo do cizího. Bída v pohraničí i nabízející se možnosti přilepšit stolu nebo prodat tomu nahrávaly. Pralesy byly sice dobrou ochranou před vpády cizích vojsk, ale zároveň překážkou snadnějšího obchodování. Proto se mezi českou a bavorskou Šumavou postupně zpřístupňovaly dřívější stezky, byly rozšiřovány v cesty i pro jízdu kupeckých vozů. Jenže u takových obchodních tras číhali a obchodníky okrádali loupeživí lapkové. Mezi prostým lidem žijícím na samotách přibylo zlodějů koní a hovězího dobytka, pašeráků a pytláků. Především proti nim stál houževnatý lesní personál, myslivci a hajní oddaní panství, odhodlaní chránit zvěř i majetky svých pánů. Pro mnohé to byla otázka cti, i když služba se často stávala nanejvýš nebezpečnou. Stejně na tom byli financové. V půlce 18. století bývala přes hranici přeháněna celá stáda dobytka a obchodní cesty byly dál svědky velkých loupeží i mordů. Na žádné straně hranice bezpečno nebylo. Pomohlo až další kácení dřeva a rozšíření průseků kolem cest. Teprve pak krádeží dobytka ubylo, jenže mezi obyvateli hvozdů se objevilo nové nebezpečí. Pestrou společnost tvořili po lesích se potloukající potulní muzikanti, medvědáři, komedianti, vojenští zběhové a dokonce i toulavé děti. Všichni tihle zvláštní pocestní si obživu obstarávali především krádežemi. S bezohlednými pytláky dál bojovali panští myslivci a hajní. Ti knížecí služebníci, pyšní na lesnický cech, žili na, od vsí odloučených, hájenkách. Dokázali se přizpůsobit složitým podmínkám a v lese se dobře orientovat. Většinou negramotní lidé sloužili na revírech poctivě a vytrvalým stíháním pytláků byli skutečně v neustálém nebezpečí. Nejeden se při plnění úkolů dostal do obtížné situace, nebo se z lesa vůbec nevrátil. Jindy zaplatil smrtí pytlák. Ne všechna taková neštěstí se vysvětlila. Nebylo-li svědků, nemohlo být soudců a lesy o krvavých střetech mlčely. Personál byl srostlý se svým krajem a patřil, stejně jako hájenky a myslivny, k místnímu svérázu, k osobitému koloritu Šumavy, a to nejenom architekturou. Šumava, kraj zádumčivý, plný drsného i krásného půvabu, předpovídal zdejším dřevorubcům, vorařům, sklářům, pytlákům, pašerákům či hajným a jejich rodinám opravdu nelehký život. 14
Tenhle kus země kolem hranic s Bavori i mravy a všechno se dělo pod dohledem né přírody a tomu všemu se místní hon okolní rašeliniště a slatě, porostlé borovi břízou, a uměli i v hloubi tmavého jeh li, šelem. Byli zadobře s mnohými bystři1 nými, vpravdě nádhernými kmeny srn kam šoulat za zvěří. Tak byla tehdy po pohraničních hor, doplněná dalšími oby V pralesích časté drsné podnebí, dl0t ně šelem, to byla šumavská hrozba sr kratochvíle panstva a počátkem 18. stol revírech, hlavně v jižní části centrálníc panské hony. Lesní zvěř páchala značné š chalupníku. Brambory i obilniny jí byl) lidé svoje malá políčka hlídali, valného zvěř, pod přísným trestem, zabíjet nes a mnohdy chuďasům valnou část úrody zl navzdory vrchnostenským zákazum, ris Nejdřív se strachem, ovšem když se pove, člověk si dovoloval víc, zakázané ovoci vydávali až do knížecích nebo městský< šiřovalo a mnozí lidé ze samot si pytlák1 obživu, začali považovat. Pytláci, stejnč z Bavorska nejrůznější zboží, byli v jejicl bral, a i když chudým nedával, stačilo tc Při stavbě plavebních kanálů na sch bylo nutné vytvořit skupiny stálých děl: hloubit, rozšiřovat, stavět mostky, někteři sekce vhodné k plavení, v sezóně dříví ka1 cesty udržovat. Pro tyhle pracanty a jej i, knížecí kanceláře dokonce postaveny zci Studnici pro 13 rodin a v Dlouhé Vsi 22 našlo 44 dělnických rodin. Svobodní ná1 často přímo v lese, co nejblíže ke staveni! 15