0295463

sociálních sítích; a Tomovi, který navrhl první řádek

nakladatelství OLDAG

{. Ze všeho nejvíc své manželce Saliy za to, že stála

o příběhu a pomáhala mi ho uvést do života. věříš. Tohle je pro tebe.

Děkuji

T. M. LOGAN

Lži

Z anglického originálu LIES, vydaného nakladatelstvím Twenty7 Books, Londýn, přeložila Magda Cindričová. První vydání. Obálku zpracoval Marek Šebesta. Redakce Věra Slaninová. Vydala Dagmar Pazderová-OLDAG, Ostrava 2017, jako svou 339. publikaci. Vytiskla Centa, spol. s r. o., Brno. ISBN 978-80-7411-166-2

324

ČTVRTEK

) se ptám, co by se stalo kd b h . na semaforu svítila z~le ~ yc ten den neviděl její auto můj syn podři na, a ne červená. · moval nebo se dív 1 rch byl v líně se vlekou , I a_ na opačnou stranu. hleJšt · · - nebo o pět vt v• c,m ondyn · provozu o pět • s kem '. kdyby, kdyby. enn pomaleJší.

Jsem její auto viděl. ko ostatní se začalo od ,. , dm dál větší rychlost pravě od toho okamžiku, na' o se tomu vyhnout, nešlo tomu neodvratné. o by všechno ·i ak, k Jn dybych prostě odjel domů?

ne. o byl osud.

n;iiet

1 První slovo mého syna nebylo táta nebo máma. Jeho první slovo bylo audi. Což bylo zvláštní, protože já jsem audi nikdy neměl a při svém platu nejspíš nikdy mít nebudu. Ale William si hrál s autíčky, dřív než se naučil chodit, a dávno předtím, než skutečně uměl číst jména, rozeznával značky výrobců. Když mu byly čtyři (a něco), docela dobře se v nich vyznal. Hrál si svou hru se značkami, zatímco jsme se vlekli přecpaným severním Londýnem, sledoval značky ze zadního sedadla vozu a poznával je. ,,Audi." ,,Renault."

,,BMW." Byli jsme skoro doma. Světla semaforu před námi blikla, a když se rozsvítila červená, zastavil jsem jako třetí v řadě. V zrcátku jsem viděl, jak oběma rukama drží své první školní vysvědčení se zlatou hvězdou, jako by mu mohlo ve větru někam odlétnout. A v mém přehrávači tiše zněla z cédéčka dětská písnič­ ka. I am the music man, I comefrom downyour way ... William dál vykřikoval značky aut. ,,Ford." ,,Zase ford." ,,Mamčino auto." Usmál jsem se. Moje žena - Williamova matka - jezdí s VW Golfem. Pokaždé když William takový uvidí, nazve ho tak. Neřek­ ne volkswagen, ale mamčino auto. ,,Je to mamčino auto. Podívej, tati." V handsfree zazvonil mobil: upozornění na zprávu na Facebooku. 9

,,Kde to bylo, Willsi?" ,,Tamhle, podívej se." Na druhé straně dvouproudé silnice se středovým pásem, na opačné straně křižovatky, se ve vzdálenějším pruhu prodírala řada aut doleva k jakémusi výjezdu. Byla právě dopravní špička, každý spěchal domů. Nízké slunce mi svítilo do očí, ale přece jen jsem zahlédl nějaký VW Golf. Skutečně vypadal jako její. Šmolkově modrý, pětidveřový, se stejnými clonami se Spongebobem v kalhotách upevněnými přísavkami na levé zadní okno. ,,Správný postřeh, kamaráde. Opravdu to vypadá jako mamči­ no auto." Stáhl jsem okno a na tváři jsem ucítil chladný městský vzduch. Za golfem vznikla mezera, jakmile cestou k výjezdu zrychlil. Měl poznávací značku s číslem 59. Vůz mé ženy měl také značku s čís­ lem 59. Přimhouřil jsem oči a snažil se přečíst písmena. KK59DWD. Poznávací značka byla její - neviděl jsem podobný vůz, ale skutečně její. Ucítil jsem známé rozechvění, drobný nápor vzrušení, které se mě pořád zmocňovalo, když byla nablízku. Volkswagen vyhodil levý blinkr a zahnul na parkoviště hotelu Premier Inn. Vjel do temného otvoru podzemního parkoviště a zmizel z dohledu. Má schůzku s klientem, pracovní záležitost. Měl bych ji nechat být. V poslední době často pracovala hodně dlouho. ,,Můžeme za mamkou zajít?" řekl William a v hlase se mu zachvívalo vzrušení. ,,Můžeme, můžeme?" ,,Má hodně práce, Willsi. Vyřizuje pracovní věci." „Můžu jí ukázat vysvědčení." William to slovo ještě neuměl správně vyslovit, takže řekl spíš vysvěčení. Vůz za mnou zatroubil, protože naskočila zelená. ,,No ... " ,,Prosím, tati ..." Poskakoval na dětské sedačce nahoru a dolů. ,,Mohli bysme ji překvapit!" Znovu jsem se usmál. Už byl přece skoro pátek. ,,Ano, to bychom mohli, proč ne?" Přeřadil jsem. Učinil jsem rozhodnutí, které změnilo můj život. ,,Tak jdeme, překvapíme mamku."

10

2

Nebyl jsem ve správném pruhu pro odbočení dop1 jsem ještě musel přejet dva pásy. Než mě tam někdo pu další zuřivé troubení - na semaforu se zas rozsvítila čer Kam mamka frčela?" zeptal se Wills. ",,Neboj, dohoníme ji." Můj mobil v handsfree modře zablikal, ohlašoval zp cebooku. Stiskl jsem displej a objevila se fotka, na níž školním hňšti přebíral od třídní učitelky své první vysv spěvek měl čtyři lajky a nový komen~_od w,illiam; Lisy: ,,Vypadá moc hezky! © Ohromně sikovny kluk. mě

pusu!" Stiskl jsem „ to se mi líbí" pod jejím komentářem. Na semaforu blikla zelená a já jsem stočil volant, 2 dal po cestě, kudy projel vůz mé ženy, k výjezdu a de dvoří Premier Innu. Pak jsem sjel do podzemního par nízký betonový strop, mezi dlouhé stíny, kam nedosáh řivek, a pomalu se proplétal řadami zaparkovaných au A tam jsem ho uviděl: její VW Golf stál hned v Mel nebyla nikde nablízku. Nápis na betonovém slm val: Parkoviště pouze pro hosty hotelu Premier Inn. vozu nebylo místo, tak jsem objel parkoviště a našel za ním, zacouval jsem k obrovskému bílému vozu, nestačil prostor, který zabíral. . . „Můžeme se jít podívat za mamkou?" řekl Wilhan ma rukama svíral své vysvědčení s nápisem Jsem n by se je chystal ukázat královně. . .. . „Tak pojď, vyjedeme nahoru a naJdeme Jl. Tady Jť Rozzářily se mu oči. ,,Můžu zmáčknout tlačítko?'' Hotelová hala měla tmavou lesklou podlahu a ne< ní na recepci seděl mladík ve vestě. Williamova ma se' pevně držela mé, když jsme se zastavili a rozhlíž Viděli jsme rozcuchaného muže s cestovní taškou a I unaveně odhlašuje, za ním nějakou ženu a mladou < lech před recepcí seděl starší japonský pár a studo' po mé ženě nebylo ani stopy. 11

o bylo, Willsi?" le, podívej se." hé s~~~ě dvouproudé silnice se středovým pásem, na ·aně křizovatky, se ve vzdálenějším pruhu prodírala řada k j_aké?ms_i výjezdu. ~yla právě dopravní špička, každý _mu; N1zke slunce m1 svítilo do očí, ale přece jen jsem u_aky VW Golf Skutečně vypadal jako její. Šmolkově 1dveřový, se stejnými clonami se Spongebobem v kalvněnými přísavkami na levé zadní okno. Ý postřeh, kamaráde. Opravdu to vypadá jako mamči-

em ~kno a na tváři jsem ucítil chladný městský vzduch. z111k1a mezera, jakmile cestou k výjezdu zrychlil. Měl ačku s číslem 59. Vůz mé ženy měl také značku s čís­ ouřil jsem oči a snažil se přečíst písmena. WD. :í zn~~k~ byla její - neviděl jsem podobný vůz, ale 1. Uc1t1I Jsem známé rozechvění, drobný nápor vzrue mě pořád zmocňovalo, když byla nablízku. Volksdil levý blinkr a zahnul na parkoviště hotelu Premier temného otvoru podzemního parkoviště a zmizel z doku s klientem, pracovní záležitost. Měl bych ji nechat ní době často pracovala hodně dlouho. za mamkou zajít?" řekl William a v hlase se mu za-

ení. ,,Můžeme, můžeme?"

ě práce, Willsi. Vyřizuje pracovní věci."

~ázat vysvědčení." William to slovo ještě neuměl vit, takže řekl spíš vysvěčení. ou zatroubil, protože naskočila zelená.

ti ... " Poskakoval na dětské sedačce nahoru a dolů. ji překvapit!" se usmál. Už byl přece skoro pátek. ychom mohli, proč ne?" m. Učinil jsem rozhodnutí, které změnilo můj život. , překvapíme mamku." IO

2 Nebyl jsem ve správném pruhu pro odbočení dopra~a, takže jsem ještě musel přejet dva pásy. Než mě tam n~~do pustil -: znělo další zuřivé troubení - na semaforu se zas rozsv1tila červena. ,,Kam mamka frčela?" zeptal se Wills. ,,Neboj, dohoníme ji." , Můj mobil v handsfree modře zablikal, ohlašoval ~ra':1 _na Facebooku. Stiskl jsem displej a objevila se fotka, na mz W1lham na školním hřišti přebíral od třídní učitelky své první vysvědčení. Pří­ spěvek měl čtyři lajky a nový komentář od ~illiamovy _kmotry Lisy: ,,Vypadá moc hezky!© Ohromně šikovny kluk! DeJ mu za mě pusu!" Stiskl jsem „to se mi líbí" pod jejím komentářem. Na semaforu blikla zelená a já jsem stočil volant, abych se vydal po cestě, kudy projel vůz mé ženy, k výjezdu a dolev_a na nádvoří Premier Innu. Pak jsem sjel do podzemního parkoviště, pod nízký betonový strop, mezi dlouhé stíny, kam nedosáhlo světlo zářivek, a pomalu se proplétal řadami zaparkovaných aut. , A tam jsem ho uviděl : její VW Golf stál hned vedle výtahu. Mel nebyla nikde nablízku. Nápis na betonovém sloupu o~a~oval: Parkoviště pouze pro hosty hotelu Premier Inn. Vedle JeJ1ho vozu nebylo místo, tak jsem objel parkovi~tě a našel ~ístov v _řad~ za ním, zacouval jsem k obrovskému bílemu vozu, Jemuz teměr nestačil prostor, který zabíral. Můžeme se jít podívat za mamkou?" řekl William. Pořád obě­ ma,~kama svíral své vysvědčení s nápisem Jsem nejlepší!, jako by se je chystal ukázat královně. . .. . , " ,,Tak pojď, vyjede~e na~oru a naJdeme Jt. T~dy J: výtah. Rozzářily se mu oč1. ,,Můžu zmáčknout tlač1tko? , Hotelová hala měla tmavou lesklou podlahu a neosobm zanzení na recepci seděl mladík ve vestě. Williamova malá teplá ručka se' pevně držela mé, když jsme se zastavili a rozhlíželi se po_ Mel. Viděli jsme rozcuchaného muže s cestovní taškou a ~frem, J~ se unaveně odhlašuje, za ním nějakou ženu a mladou d1vku. V křes­ lech před recepcí seděl starší japonský pár a studoval mapu. Ale po mé ženě nebylo ani stopy. v,

li

,,Kam šla mamka?" řekl William hlasitým šepotem. ,,Tak pojď, zkusíme ji najít." Recepce se prostírala do tvaru L , za rohem byly výtahy a ukazatel k restauraci. Vykročili jsme tím směrem a recepci jsme nechali za sebou. Restaurace byla téměř prázdná. V levé stěně byly výklenky s výtahy a část prostoru zabíral vyvýšený sedací kout s mohutnými černými křesly proti sobě, mezi nimiž stálo několik nízkých stolků. Tam jsem spatřil Mel. Seděla k nám zády, ale já bych její útlou šíji a medově plavé vlasy poznal všude. ·

Ahoj. Překvapení! Moment. Někdo

tam byl s ní. Vzrušeně hovořící muž. Něco mě přimělo mlčet. Znal jsem chlapíka, s nímž mluvila: byl to Ben Delaney, manžel jedné Melíny velmi dobré kamarádky. A nebyl jenom vzrušený, měl tvář sevřenou zoufalstvím. Přerušo­ val ji, šermoval prstem, jeho hlas zněl jako stěží ovládané vrčení. Mel se naklonila dopředu a položila mu ruku na loket. On se napřímil a potřásl hJavou. Něco na té situaci nebylo v pořádku. Instinktivně jsem si stoupl před Williama, abych mu zakryl výhled. První, co mě napadlo, bylo zajít k nim a přesvědčit se, že je Mel v pořádku, ale to jsem se synem v závěsu nemohl udělat. Mel začala gestikulovat, Ben na ni hleděl, mračil se a zase potřásal hlavou.

Tohle by William

neměl vidět.

,,Pojď, Willsi," řekl jsem, ,.,maminka má práci, vrátíme se dolů." ,,Není tu?" ,,Počkáme na ni v autě, kamaráde. Určitě brzo přijde." ,,Potom jí budu moct ukázat vysvědčení?" ,,Jasně."

Sjeli jsme výtahem dolů k podzemnímu parkovišti a vrátili se k mému vozu. Melino číslo jsem měl v mobilu hned jako první v seznamu oblíbených. Hovor okamžitě přešel do hlasové schránky. ,,Ahoj, dovolali jste se na Melin mobil, zanechte prosím zprávu ajá vám slibuji, že se vám ozvu,jen co to bude možné." Píp. 12

Zavěsil jsem a vyťukal číslo znovu. Opět hlasová

Tentokrát jsem zanechal zprávu. ,,Ahoj, lásko, to jsem já. Zavoláš mi, až tam skonč chci mít jistotu, že jsi v pořádku ... , že je všechno v p01 volej."

.

,.

Seděl jsem ještě pět minut a začal Jsem se c1tlt tak tn pě. Už jsem měl být doma a napouštět synovi vodu .n

Popíjet sklenku dobrého červeného. Myslet na to, ze dnes večer opravovat. Ale místo toho jsem byl tad~, v P parkovišti kousek od North Circularu, a pokoušel Jsem to co se nahoře děje. Rád bych ji zkontroloval, ale Ilť ;ustit Williama. Připadalo mi, že mám špinavou koš 0 škrtí po žebrech mi stékaly kapky potu.

Tak co uděláš? Co když Mel není v pořádku? Co st nem? Jak dlouho tu budeš sedět s jednou čárkou na m1

a užírat se? Neměl jsem žádný plán. Nechtělo se mi dělat nic,je a čekat. Překvapit svou ženu. Opravdu jsem neměl nic v plánu. Prostě se to stalo.

Otevřel jsem na svém iPadu Rozzlobené ptáky ap< liamovi, pak jsem zapnul rádio, aby m~ něco přiv,edlo lenky. Na Five Live běžel pořad o mtei:neto~~h- s přinášel řadu krátkých rozhovorů s ženami, ktere hč1l~ ideálního partnera hledají. Zdálo se, že mají hodně v davky. Jejich ideální muž měl mít nejméně me~ o~m pro humor, příjemný úsměv a pekáč.buchet:_B~ s1ln macho. Citlivý, ale dobrý domácí kutil. SebeJ1stý, ale Vydělávat slušné peníze, ale přitom taky něco dělat de Hrůza. Jenom poslouchat je mě vyčerpalo. V Melině mobilu se zas ozvala hlasová schránk: okno opřel si loket a bezmyšlenkovitě jsem otáčel ~ ným ~árarnkem na pravém zápěstí, zatímco rádio žv~ mi ten náramek darovala k třetímu výročí svatby, c, Teď se blížilo významnější - desáté - a k tomu jse1 13

n šl_a ,mam.k~?" ~~kl :Yilliam hlasitým šepotem. P0Jd, zkus1me JI naJit." , pce se prostírala do tvaru L za h ro em byly vytahy a uka·estauraci. Vykročili jsme sebou. Restaurace byla té~: sm~r: a rece~ci jsme neV s v,í+.,hy a •. t praz a. V leve stěně byly J.... cas prostoru zabíral vy 'š , 1ými černými křesl . vy eny sedací kout ;tolků. Y proti sobě, mezi nimiž stálo několik

r'

sem spatřil Mel. Seděla k nám ád .. lově plavé vlasy poznal vš d z Y, ale Ja bych její útlou u e. Prelevapeni! nt. v

' tam byl s ní. Vzrušeně hovořící m v ně •· ěl uz. pnm o mlčet. Znal jsem chi 'k , • L Delaney, manžel jedné M . api _a, s mmz mluvila: 1 :nom vzrušeny· měl tvar" e ~ny velmi dobré kamarádky. , sevrenou zoufal tv' p· 11oval prstem jeho hlas . s tm. rerušo<.lonila dopředu a polož:ěl Ja~ěží ovládané vrčení. 1třásl hlavou. mu na loket. On se na-

~ té .s~tuaci nebylo v pořádku. ivne Jsem si stoupl před Williama ab h . co mě na dl b . ' yc mu zakryl vy~1-. l ~a o, ylo ZaJít k nim a přesvědčit se • . .u1..u, a e to Jsem se syn , , ze Je kulovat, Ben na ni hle;; v začv~lsu nemohl udělat. Mel ' mra I se a zase potřásal hla-

William neměl vidět. fillsi," řekl jsem ,ma ink , , . , ?" ' , m a ma prac,, vratíme se dolů."

\na ni v autě, kamaráde. Určitě brzo přijde " udu moct ukázat vysvědčení?" .

l

výtahem dolů k podze , . . u Melino ť l · illillll1u parkovišti a vrátili se , . is o Jsem měl v mobilu hned ·ak Jlíbených. Hovor okamžitě přešel do hlaso~é

!

~chr::~

volali jste se na Melín b.. • mo 11, zanechte prosím zp ' u1, ze se vám ozvu · ravu , Jen co to bude možné." Píp.

Zavěsil jsem a vyťukal číslo znovu. Opět hlasová schránka. Tentokrát jsem zanechal zprávu. ,,Ahoj, lásko, to jsem já. Zavoláš mi, až tam skončíš? Jenom chci mít jistotu, že jsi v pořádku ... , že je všechno v pořádku. Zavolej." Seděl jsem ještě pět minut a začal jsem se cítit tak trochu hloupě. Už jsem měl být doma a napouštět synovi vodu na koupání. Popíjet sklenku dobrého červeného. Myslet na to, že bych měl dnes večer opravovat. Ale místo toho jsem byl tady, v podzemním parkovišti kousek od North Circularu, a pokoušel jsem se přijít na to, co se nahoře děje. Rád bych ji zkontroloval, ale nechtěl jsem opustit Williama. Připadalo mi, že mám špinavou košili a že mě škrtí, po žebrech mi stékaly kapky potu. Tak co uděláš? Co když Mel není v pořádku? Co se děje s Benem? Jak dlouho tu budeš sedět s jednou čárkou na mobilu, čekat a užírat se? Neměl jsem žádný plán. Nechtělo se mi dělat nic,jen tam sedět a čekat. Překvapit svou ženu. Opravdu jsem neměl nic v plánu. Prostě se to stalo.

3 Otevřel jsem na svém iPadu Rozzlobené ptáky a podal ho Williamovi, pak jsem zapnul rádio, aby mě něco přivedlo na jiné myšlenky. Na Five Live běžel pořad o internetových seznamkách, přinášel řadu krátkých rozhovorů s ženami, které líčily, co u svého ideálního partnera hledají. Zdálo se, že mají hodně vysoké požadavky. Jejich ideální muž měl mít nejméně metr osmdesát, smysl pro humor, příjemný úsměv a pekáč buchet. Být silný, ale žádný macho. Citlivý, ale dobrý domácí kutil. Sebejistý, ale ne samolibý. Vydělávat slušné peníze, ale přitom taky něco dělat doma. Hrůza. Jenom poslouchat je mě vyčerpalo. V Melině mobilu se zas ozvala hlasová schránka. Stáhl jsem okno, opřel si loket a bezmyšlenkovitě jsem otáčel černým koženým náramkem na pravém zápěstí, zatímco rádio žvanilo dál. Mel mi ten náramek darovala k třetímu výročí svatby, což je kožená. Teď se blížilo významnější - desáté - a k tomu jsem už měl pár

12 13

nápadů. Při desátém výročí by měl být cín, ale kdesi jsem slyšel, že by se cín mohl nahradit šperkem s diamantem. To mi při­ padalo dobré. Vždycky jsem měl v plánu darovat jí větší diamant

než jsem si mohl dovolit jako začínající učitel, když jsme popr~ vé ... ,,Tati!" ,,Copak, mladý pane?" ,,Můžu dostat křečka?" ,,No, nevím, Williame. Uvidíme." Uvidíme. Rodičovská odpověď znamenající už o tom nebudu mluvit, doufám, že na to zapomeneš. ,,Jacob P. má křečka." ,,Uhm." ,,Jmenuje se Bonbon." ,,To je hezké jméno." Usmál jsem se na syna ve zpětném zrcátku a on si dál hrál na iPadu. Můj syn, obraz své matky. Bude se holkám líbit, až bude s~ší, to je jisté. Má matčiny rysy, barvu vlasů, její velké hnědé OČI.

A potom se objevila v garáži, rychle kráčela ke svému vozu: moje krásná manželka oblečená na tenis v růžové mikině Adidas s kapucí, s vysoko staženým blonďatým culíkem. Šla se skloněnou hlavou a mračila se. Vypadalo to, že má na krajíčku pláč. Najednou jsem byl rád, že jsme se sem vydali. ,,Williame, jenom si půjdu na chvilku s někým promluvit, jo? Zůstaneš tady jako hodný kluk ajá se hned vrátím." Vzhlédl ke mně těma velkýma hnědýma očima. ,,Je tu mamka?" ,,Chviličku tady seď a nevystupuj, ano? Potom půjdeš za mamkou." ,,Co když sem přijde nějaký zlý člověk?" ,,Zlí lidé sem nepřijdou, kamaráde. Pořád na mě budeš vidět ajá budu vidět na tebe." Zvedl jsem prst. ,,Jednu minutu." Pomalu přikývl, ale nezdálo se, že jsem ho přesvědčil. S mobilem v ruce jsem vystoupil a zamkl auto dálkovým ovládáním. Vzduch v podzemí byl nehybný a v nose nakysle štípal. 14

Melín VW se rychle obrátil. Mezi ní a mnou dvě řady

vaných aut. Zamával jsem. ,,Mel!" VW prudce vystřelil vpřed. Mel si jednou rukou zap pečnostní pás a hnala se k výjezdu. Neviděla mě: Kličk mezi parkujícími vozy, až jsem málem_zakopl o n~ou I dělicí příčku mezi řadami, zavrávoral Jsem, znovu Jsem křikl a můj hlas se dutě odrážel pod nízkým betonovým ,,Mel!" Její vůz dojel na konec výjezdu z parkoviště a byla zela ve čtvrtečním večerním provozu.

4 U výtahu na opačné straně parkoviště se ozvalo ticb ní. Dveře se otevřely a objevil se Ben, v ruce kufřík, v , retu. Zapálil si a zvedl hlavu, aby vyfoukl kouř, a zdál koutkem oka zpozoroval, když vytahoval z kapsy džíni Viděl mě, tím jsem si byljistý. Pokračoval v chůzi jakoby nic. ,,Bene!" řekl jsem a zamával na něho. . Zpomalil, na okamžik se na mě zadíval a rozpačitě zatímco já jsem kráčel k němu. Zastavil se u svého v, bílého Porsche Cayenne s poznávací značkou W I rádoby neformální oděv - značkové džíny a bundu šit takovou, jakou nosí člověk, který má hromadu peně mě, jako bych byl ten poslední, koho by si přál vidět, táhl z cigarety. Zavládlo ticho a kouř se líně vinul mezi námi. Joe " řekl nakonec a postavil kufr na zem. ,,Co " ' vede, chlape?" ,,Dobře. Fakt dobře. Co ty?" „Jo, docela fajn. Kšefty se jen hrnou. Pořád válčíš světě?"

Nikdy jsem nebyl dobrý v primitivní chlapsk A Ben se na mě nikdy nedíval jako na sobě rovného 15

)ři d:sátém výročí ~y měl být cín, ale kdesi jsem sly-

se, cm_ mohl n_ahrad1t šperkem s diamantem. To mi při­ ibre. Vzdycky Jsem měl v plánu darovat jí větší diamant si mohl dovolit jako začínající učitel, když jsme popr~

c, mladý pane?" dostat křečka?" !vím, Williame. Uvidíme." 'e. Rodičovská odpověď znamenající už o tom nebudu

ifám, že na to zapomeneš.

P. má křečka."

Melin VW se rychle obrátil. Mezi ní a mnou dvě řady zaparkovaných aut. Zamával jsem. ,,Mel!" VW prudce vystřelil vpřed. Mel si jednou rukou ~pínala _bezpečnostní pás a hnala se k výjezdu. Neviděla mě. Kličkoval Jsem mezi parkujícími vozy, až jsem málem zakopl o ní~ou beton~vou dělicí příčku mezi řadami, zavrávoral jsem, znovu Jsem na m vykřikl a můj hlas se dutě odrážel pod nízkým betonovým stropem. ,,Mel!" . Její vůz dojel na konec výjezdu z parkoviště a byla pryč, zmizela ve čtvrtečním večerním provozu.

je se Bonbon." ezké jméno."

4

sem se na syna ve zpětném zrcátku a on si dál hrál na syn, obraz své matky. Bude se holkám líbit až bude jisté. Má matčiny rysy, barvu vlasů, její velké hnědé

se objevila v garáži, rychle kráčela ke svému vozu: i manželka oblečená na tenis v růžové mikině Adidas ysoko staženým blonďatým culíkem. loněnou hlavou a mračila se. 1 to, že má na krajíčku pláč. 1 jsem byl rád, že jsme se sem vydali. e, _jenom si půjdu na chvilku s někým promluvit, jo? y Jako hodný kluk ajá se hned vrátím." :e mně těma velkýma hnědýma očima. mka?"

1

u tady seď a nevystupuj, ano? Potom půjdeš za mam-

sem přijde nějaký zlý člověk?" sem nepřijdou, kamaráde. Pořád na mě budeš vidět ~t na tebe." Zvedl jsem prst. ,,Jednu minutu." 'ikývl, ale nezdálo se, že jsem ho přesvědčil. 1 v ruce jsem vystoupil a zamkl auto dálkovým ovlá:h v podzemí byl nehybný a v nose nakysle štípal. 14

U výtahu na opačné straně parkoviště se ozvalo tiché zazv~ně­ ní. Dveře se otevřely a objevil se Ben, v ruce kufřík, v ústech cigaretu. Zapálil si a zvedl hlavu, aby vyfoukl kouř, a zdálo se, že mě koutkem oka zpozoroval, když vytahoval z kapsy džínů mobil. Viděl mě, tím jsem si byl jistý. Pokračoval v chůzi jakoby nic. ,,Bene!" řekl jsem a zamával na něho. Zpomalil, na okamžik se na mě zadíval a rozpačitě zvedl ruku, zatímco já jsem kráčel k němu. Zastavil se u svého vozu, perlově bílého Porsche Cayenne s poznávací značkou WlNNR, na sobě rádoby neformální oděv - značkové džíny a bundu šitou na míru takovou, jakou nosí člověk, který má hromadu peněz. Hleděl na mě, jako bych byl ten poslední, koho by si přál vidět, a znovu potáhl z cigarety. Zavládlo ticho a kouř se líně vinul mezi námi. Joe" řekl nakonec a postavil kufr na zem. ,,Co tady ... Jak se " ' vede, chlape?" ,,Dobře. Fakt dobře. Co ty?" „Jo, docela fajn. Kšefty se jen hrnou. Pořád válčíš v učitelském světě?"

· Nikdy jsem nebyl dobrý v primitivní chlapské kon~erzaci. A Ben se na mě nikdy nedíval jako na sobě rovného - spíš Jako na 15

bezvýznamnou nulu, měkkotu z veřejného sektoru, který by ve světě dravců, v němž se pohyboval on, nepřežil ani pět minut. ,,Tak nějak," řekl jsem a nuceně se usmál. ,,Měl jsi v hotelu ně­ jakou schůzku?" Otevřel ústa, jako by chtěl odpovědět, pak je zas zavřel. Snažil se dívat někam za mě. ,,Jo." Znovu potáhl z cigarety a koutkem úst vyfoukl kouř. ,,Schůzku."

,,Pracovní?" ,,Možná budoucí klient. Železo, co už chvilku žhavím." ,,Mel jsi neviděl?" ,,Cože?" ,,Moji Mel. Před chvilkou tam byla." Skoro sebou trhl, když uslyšel její jméno, ale ovládl se. Místo toho zavrtěl hlavou a tmavé oči stočil ke svému vozu. ,,Ne, kamaráde, neviděl jsem ji." Bylo divné vidět ho takhle - nejistého, rozpačitého, téměř vyhýbavého - ve srovnání s jeho obvyklým chováním alfa samce. Y_ jediné partii pokeru, kterou jsem sehrál v jeho domě, bavil stůl historkou o bývalém zaměstnanci své firmy, který odešel, aby založil svou vlastní, konkurenční k té Benově. Ben se cítil zrazený tak si stanovil jako svůj osobní úkol zničit tomu chlapíkovi pověst v oboru, odvést mu potenciální zákazníky. Nová finna bývalého zaměstnance nakonec zbankrotovala a on přitom přišel o dům. Ben ten pnběh líčil s nádechem pýchy na to, že zničil soupeře, jako by chtěl říct: kdo si hraje s ohněm, spálí se. Takový byl. Člověk by ho nechtěl mít za protivníka. „Určitě jsi ji neviděl?" řekl jsem. ,.Měl jsem dojem, že jsi s ní nahoře mluvil. Vypadlo to na vážnou věc." ,,Blbost." Odhodil cigaretu. ,,Hele, Joe, fakt musím běžet." Najednou mě začala škrtit kravata. Ben se pokusil protáhnout kolem mě a já jsem ho bezmyšlenkovitě chytil za loket. ,,Nechci z toho dělat problém, Bene, jenom jsem si dělal starosti o . .." Prudce se ke mně otočil, oběma rukama mě popadl za košili a narazil mě na bok svého vozu. Na to,jakou měl postavu, byl pře­ kvapivě silný. Můj mobil s rachotem dopadl na zem. 16

„Tak to nech být!" vykřikl a ozval se jeho severský Cigaretový dech před mým obličejem. ,,Nech to být, Vůbec nic nevíš! Typický tupec s dlouhým vedením, j vždycky." Měl vztek, ale já přece jen větší sílu. Se svým metre1 sáti osmi jsem byl o třináct centimetrů vyšší než on. A sk< cet kilo těžší. ,,Co mám nechat být?" řekl jsem. ,,O čem mluvíš?" ,,Jsi tak zabedněný, že jsi to neviděl?" ,,Co jsem měl vidět?" Nevěřícně potřásl hlavou. „Nikdo není tak slepý jako ti, kdo nechtějí vidět, že, J Při těchto slovech si mě přitáhl blíž, ale vzápětí mě i na bok velkého porsche, až mě zabolelo v týle. Sevřel v pěst, jenže jakási dávno zapomenuté pravidlo hry mi bych neměl udeřit někoho menšího a lehčího, než jser hodně by to nebyl čestný boj. Raději jsem ho tedy popa odtrhl je ze své košile a trochu jsem do něho strčil, ab: vzdálenost mezi námi. Zavrávoral, klopýtl o svůj kufřík a upadl. Byl vtěsnaný mezi dvěma vozy, a tak nemohl zvec aby svůj pád zbrzdil. Zazněla těžká mlaskavá rána, k< dopadl na beton. Pár vteřin jsem nad ním stál. Ležel na zádech, oči zavřené, ústa otevřená. Jednu čenou pod druhou. ,,Bene ... " Nehýbal se. Vstávej, potřebuju vědět, jak jsi to m se tak vztekáš. ,,Bene!" Šťouchl jsem do jeho boty špičkou své. Možná to hl ,,Bene, je ti něco?" Naprosto stupidní otázka. Přito člověk vždycky zná odpověď. Žádná reakce. Dýchá vůbec? Dřepl jsem si, abych se na něho pod/ něji.

Pohni se, Bene. Dělej něco. Cokoliv. 17

a~ou nul~, měkkotu z veřejného sektoru, který by ve tvcu, v němz se pohyboval on, nepřežil ani pět minut. nějak," řekl jsem a nuceně se usmál. ,,Měl jsi v hotelu ně1ůzku?''

'el ústa, jako by chtěl odpovědět, pak je zas zavřel. Snažil 1ěkamzamě.

~,novu potáhl z cigarety a koutkem úst vyfoukl

1.

kouř.

:>vní?"

ná budoucí klient. Železo, co už chvilku žhavím." isi neviděl?''

?"

Mel. Před chvilkou tam byla." sebou trhl, když uslyšel její jméno, ale ovládl se. Místo ěl hlavou a tmavé oči stočil ke svému vozu. amaráde, neviděl jsem ji."

ivné vidět h,o ~~le - nejistého, rozpačitého, téměř vy- ve srovnam s Jeho obvyklým chováním alfa samce. 1 artii pokeru, kterou jsem sehrál v jeho domě bavil stůl o bývalém zaměstnanci své firmy, který odeš~l, aby zavlastní, konkurenční k té Benově. Ben se cítil zrazený>Vil jako svůj osobní úkol zničit tomu chlapíkovi pověst dvést mu potenciální zákazníky. Nová firma bývalého ~e nakonec zbankrotovala a on přitom přišel o dům. Ben líčil s nádechem pýchy na to, že znjčil soupeře, jako by do si hraje s ohněm, spálí se. Takový byl. Člověk by ho za protivníka. j~i ji

neviděl?" řekl jsem. ,,Měl jsem dojem, že jsi s ní

vil. Vypadlo to na vážnou věc."

"Odhodil cigaretu. ,,Hele, Joe, fakt musím běžet." ~, ~ě začala škrtit kravata. Ben se pokusil protáhnout Ja Jsem ho bezmyšlenkovitě chytil za loket. z toho dělat problém, Bene, jenom jsem si dělal sta-

e ke mně otočil, oběma rukama mě popadl za košili na bok svého vozu. Na to,jakou měl postavu byl přeý. Můj mobil s rachotem dopadl na zem. ' 16

,,Tak to nech být!" vykřikl a ozval se jeho severský přízvuk. Cigaretový dech před mým obličejem. ,,Nech to být, ty idiote! Vůbec nic nevíš! Typický tupec s dlouhým vedením, jak jsi byl vždycky." Měl vztek, ale já přece jen větší sílu. Se svým metrem osmdesáti osmi jsem byl o třináct centimetrů vyšší než on. A skoro o dvacet kilo těžší. ,,Co mám nechat být?" řekl jsem. ,,O čem mluvíš?" ,,Jsi tak zabedněný, že jsi to neviděl?" ,,Co jsem měl vidět?" Nevěřícně potřásl hlavou. ,,Nikdo není tak slepý jako ti, kdo nechtějí vidět, že, Joe?" Při těchto slovech si mě přitáhl blíž, ale vzápětí mě zas narazil na bok velkého porsche, až mě zabolelo v týle. Sevřel jsem ruce v pěst, jenže jakási dávno zapomenuté pravidlo hry mi říkalo, že bych neměl udeřit někoho menšího a lehčího, než jsem já. Rozhodně by to nebyl čestný boj. Raději jsem ho tedy popadl za ruce, odtrhl je ze své košile a trochu jsem do něho strčil, abych zvětšil vzdálenost mezi námi. Zavrávoral, klopýtl o svůj kufřík a upadl. Byl vtěsnaný mezi dvěma vozy, a tak nemohl zvednout ruce, aby svůj pád zbrzdil. Zazněla těžká mlaskavá rána, když hlavou dopadl na beton. Pár vteřin jsem nad ním stál. Ležel na zádech, oči zavřené, ústa otevřená. Jednu nohu pokrčenou pod druhou. ,,Bene ... " Nehýbal se. Vstávej, potřebuju vědět, jak jsi to myslel. A proč se tak vztekáš. ,,Bene!" Šťouchl jsem do jeho boty špičkou své. Možná to hraje. „Bene, je ti něco?" Naprosto stupidní otázka. Přitom na ni už člověk vždycky zná odpověď. Žádná reakce. Dýchá vůbec? Dřepl jsem si, abych se na něho podíval důklad­ něji.

Pohni se, Bene.

Dělej něco.

Cokoliv. 17