KAPITOLA 1 Na autobusové z.astávce jsem viděl jedinou neobvyklou věc ženu, která seděla na žlutě natřeném obrubníku. Rukama si zakrývala ústa a i přes hustý provoz na Massachusetts Avenue jsem slyšel potlačované vzlyky. Začínal srpen a teplý vánek přiná šel sladkou vůni aksamitníku a borovic. Nesl jsem si hnědý papírový sáček a v něm polystyrenovou krabici s porci horké kuřecí směsi generála Tsoa. K sáčku byla sešívačkou přicvaknuta objednávka s mým jménem: Gage Dekker. Telefonní číslo ani adresa nebyly nutné, se zaměstnanci Šeříkového květu jsem se dobře znal. Férově přiznávám, že sáček obsahoval uzavřenou nádobu s polévkou s vaječným kapáním a další karton s brokolicí vařenou v páře, hnědou (nikoliv bílou) rýži, dušenou zeleninou a tofu, které Anna tak milovala. A byla to právě Anna, moje manželka, kdo se sklonil k plačící ženě. ,,Stalo se vám něco?" zeptala se a ve skutečnosti tím mínila: ,,Můžeme vám nějak pomoct?" Žena k ní vzhlédla očima, v jejichž bělmech se jako krvavá pavučina rozprostíraly vlásečnice. Byla oslnivě krásná, jako zatoulaná modelka: výrazné lícní kosti, téměř prOsvitná pokožka a hnědé oči tvaru mandlí pod dokonalými oblouky obočí. Ovál jemného obličeje rámovaly špinavě blond vlasy, které splývaly na ramena v dlouhých rovných pramenech. Její věk bych odhadl něco pod třicet, asi o deset let méně, než mám já, ale džínsy roztrhané na kolenou a džínová bunda naznačovaly, že jde o mladší ženu, vlastně ještě dívku. ,,Jste v pořádku?" vyptávala se Anna. Mladá žena se ztěžka nadechla a odhrnula si z čela hustý praplačící
7
men vlasů. Dvakrát popotáhla, hřbetem ruky si utřela nos a blýskla na mě olámanými (a okousanými) nehty. ,)o, to bude dobrý," odpověděla. ,,Díky." Anna se posadila na obrubník vedle ní. Já zůstal stát a znovu jsem žasl nad morální silou a soucitem své manželky. Okamžitě navázala spojení s neznámou osobou, zatímco já se jenom díval jako nezaujatý pozorovatel. Ne že by mě to překvapilo, totéž udě lala Anna i se mnou. ,,Opravdu vám nic není?'' naléhala a rukou s dokonalou manikúrou se dotkla ženy na rameni. ,,Fakt jsem v pohodě," odvětila. ,,Chcete si o tom promluvit?" ,,Nejste náhodou z Plánovaného rodičovství, že ne?'' Anna zvedla zrak ke mně. Záblesk v jejím pohledu signalizoval něco důležitého, nebo přinejmenším možnost něčeho důležitého. ,,Promiňte, teď vám nerozumím." žena ztěžka vydechla a zavrtěla hlavou. ,,Omlouvám se za nevhodný žert. Ale když už se ptáte, právě jsem oznámila svému pří teli, f.e jsem těhotná, a on se rozzuřil a udělal mi hroznou scénu, a tak jsem prostě utekla. Počítám, že mě nechá ve štychu." Mezi mnou a Annou cosi přeskočilo, pohled, jaký jsme si vyměnili už mnohokrát. Stejný pohled ke mně vyslala pokaždé, když spatřila těhotnou ženu nebo matku s miminkem, pohled, který Hkal: Proč nemůžeme mit to co ostatni? ,,Proč to vašeho přítele tak rozčílilo?" zajímala se Anna. Uplakaná žena se nevesele zasmála. ,,Nejspíš ·proto, že si nejsem jistá, jestli je to děcko jeho." Pozorně jsem se na Annu díval, vyhodnocoval jsem její gesta a řeč těla, abych odhadl její city. Během šesti měsíců trvání našeho manželství jsme již absolvovali řadu vyšetření a terapeutických sezení. Všechno v našem vztahu jako by se zrychlilo, což však není za podobných situaci nic divného, jak nám vysvětlil odborník v manželské poradně. Při těch pěti nebo šesti konzultacích jsem se naučil spoustu věcí o aktivním nasloucháni. O porozumění. O ujištění, že Anna vf, že se na mě může vž.dycky spolehnout. Po pravdě řečeno jsme zahájili terapii proaktivně, dříve než se vyskytly váž8
nější
problémy. Usoudili jsme, že to nebyl nejlepší nápad, když dva truchlící rodiče spojili své životy a postrádali nástroje potřeb né k fungování manželství. Anna přirovnávala naši situaci k nastě hování se do domu, aniž jsme se přesvědčili, že má střechu. ,,Máte kam jít?'' zeptala se. ,,Vrátím se domů, pokud mě tam ten sráč pustí." Anna vstala a oprášila si ze sukně zrnka písku a prachu. Pak sáhla do kabelky pro peněženku, vylovila z ní vizitku a chvíli váhala, než ji dívce podala. Manželka byla manažerská konzultantka. Pracovala z domu a hodně služebně cestovala. Zvykla si rozdávat vizitky s naší domácí adresou úplně cizím lidem, ale u téhle mladé ženy váhala. Tady nešlo o práci, nýbrž o osobní záležitost a Anna věděla, že když svou navštívenku dívce dá, nebude to z její strany jen nabídka pomoci neznámé osobě, ale také snaha o nápravu vlastních problémů. ,,Prosím, vezměte si mou vizitku. Jmenuju se Anna Millerová a toto je můj manžel Gage. Kdybyste si potřebovala s někým promluvit, klidně mi zavolejte, ano?'' Věděl jsem, co chce Anna ve skutečnosti říct. Naučil jsem se číst mezi řádky, je to totéž, jako když se učíte cizí jazyk. Manželči ny oči vyz.ařovaly naději, lehce se chvějící ruce vyjadřovaly touhu, náhlé zčervenání způsobené přívalem krve do hlavy napovídalo zásah vyšší moci. Tato dívka mohla naplnit veškeré naše touhy a sny.
,,Díky." Mladá žena si vzala kartičku. ,,Já jsem Lily." Lily. Pro mě navždy zůstane plačící ženou.
KAPITOLA 2 Nechtěli
jsme rozšiřovat rodinu prostřednictvím adopce. Dokonce jsme ani neplánovali svatbu nebo děti, alespoň ne hned. Ale minulé zkušenosti mě poučily, že plány a realita se často rozcházejí. V den našeho sňatku jsme se s Annou smáli, když jsme usoudili, že jsme za necelý rok prožili pětiletý vztah. 9