RY71 KRIMI
-~ 4
Kolektiv autorů
SLADKÁ
CHUŤ SMRTI SKUTECNÉ KRIMINALN[ PŘ[PADY Vydal Mgr. Jiří Černý- Vydavatelství Víkend, 2017 Redaktorka Květa Svárovská Obálka Studio VVG Sazba Miroslav Hůlovec, Vimperk Tisk Finidr s. r. o., český Těšín
MK ČR E IO 781 - ISSN 1213-2187 Rozšiřují
PNS, a. s., Mediaprint & Kapa a další distribuční firmy
ISBN 978-80-7222-986-4 © Editor Vydavatelství Víkend, 201 7
www.vydavatelstvivikend.cz Cena 69
Kč
y
ALES PI VODA ;
Všechny kriminální případy popsané na následujících stránkách se skutečně odehrály, ať už v časech dávnějších, nebo i poměrně nedávných. A to vesměs na severní Moravě, ve Slezsku či na Valašsku. Nejde ovšem o literaturu faktu, navíc v řadě případů uplynula od vylíčených událostí řada let, svědkové už třeba nežijí a příslušné trestní spisy byly mnohdy už skartovány. Cenným vodítkem při psaní příběhů byly tedy alespoň výtisky dobového denního tisku. Ten ale nezachytil mnohé důležité bližší podrobnosti z policejního či četnického vyšetřování, soudních líčení či rozsudků. Proto bylo někdy zapotřebí využít autorské licence a fabulace. V každém případě v regionu dosud žijí potomci jak obětí, tak pachatelů zmiňovaných trestných činů. Proto byla jména a příjmení aktérů reálných příběhů změněna.
Autoři
;
;
OBLASTNI KRIMINALNI. #. URADOVNA V OSTRAVE D vanáct kriminálních příběhů, které dostává čte nář do rukou v této publikaci, se odehrálo v období po skončení druhé světové války až ke sklonku šedesátých let minulého století. Nebylo snadné posbírat historické dokumenty, dobová svědectví a písemnosti, novinové články, a vytvořit z nich tucet příběhů tak, aby to nebylo čtení takzvaně tuctové. Ale - podařilo se. Jednotícím prvkem pro pětici autorů byl region, kde se literárně zpracované kriminální případy odehrály. Je to česká část Slezska a severní Morava. Konkrétně Ostrava a okolí, Frýdeckomístecko, Karvinsko, Tě šínsko, Bruntálsko, Opavsko a také okolí Valašského Meziříčí.
Než se čtenáři začtou do následujících řádek a zalistují v této knize, namístě je podotknout, že v ní nejde o kriminální případy z žánru literatury faktu. Neboli - autoři literárně zpracovali události, které se v konkrétních místech opravdu staly. Ale použili v řadě případů vlastní invenci a také změněná jména
s
zúčastněných osob. To proto, že v regionu stále žijí po-
tomci a příbuzní aktérů tehdejších kriminálních kauz. Připomeňme si, že region, kde naši autoři čerpali náměty a podklady pro své příběhy, prožil nedlouho předtím bouřlivou etapu své historie. Po hanebné mnichovské dohodě - ono už okříd lené „o nás bez nás" - připadlo Opavsko hitlerovskému Německu. Těšínsko a Karvinsko zase Polsku. Protože dějiny jsou plné paradoxů, za necelý rok Polsko prohrálo válku s Německem a Těšínsko s Karvinskem dostaly nové „pány". Staly se součástí Velkoněmecké třetí říše. Tenhle stav trval až do jara 1945, kdy došlo k osvobození naší vlasti spojeneckými vojsky a k navrácení uloupených regionů zpět Československu.
Na území, o kterém pojednávají příběhy v této publikaci, pak vznikla 31. května 1945 Slezská expozitura země Moravskoslezské, oficiálním názvem Moravskoslezský zemský národní výbor - expositura v Moravské Ostravě. Jejím centrem a sídlem se stala Ostrava, zpočátku nazývaná Moravská Ostrava. Spolu s územím původního Českého Slezska a někdejších moravských enkláv ve Slezsku do ní byly začleněny i původně moravské politické okresy Nový Jičín, Místek a už za okupace zrušený moravský politický okres Moravská Ostrava. Po nástupu totalitního režimu u nás v únoru 1948 státní orgány urychleně připravily nové územněsprávní 6
členění,
které vstoupilo v platnost 1. ledna 1949. To zrušilo zemské členění a vznikly kraje. Území stávající slezské expozitury bylo rozděleno mezi kraje Olomoucký a Ostravský. Po další správní reformě, jež vstoupila v účinnost 1. července 1960, patřilo celé území někdejší slezské expozitury k Severomoravskému kraji. Tento stav trval téměř čtyři desetiletí. Od 1. ledna 2000 bylo totiž toto území rozděleno mezi nové kraje Olomoucký a Moravskoslezský, původně Ostravský. První vyprávění zachycuje tři zločinné události, které se odehrály něco málo přes rok po skončení druhé světové války. Tedy v létě 1946.
Mrtvá v močůvce Vydejme se do obce Palkovice v sousedství města Místku, kde 23. července 1946 zemřela důchodkyně Antonie Markusková. Hodně ošklivou smrtí. Utopila se totiž v hnojišti na zahradě za domem, kde prožila celý život. V zapáchající močůvce. Tak to alespoň na místecké služebně Sboru národní bezpečnosti oznámila službu konajícímu policistovi občanka Ladislava Šeděnková, dcera zemřelé. Jak se to stalo? Jak mohla penzistka Markusková spadnout do hnojiště? Byla to jen nešťastná náhoda, nebo snad stará paní zemřela přičiněním jiné osoby? Lékařská zpráva hovořila o vdechnutí močůvky do plic ... Ovšem na hlavě, ve vlasaté části, našli pato7
zúčastněných osob. To proto, že v regionu stále žijí potomci a příbuzní aktérů tehdejších kriminálních kauz. Připomeňme si, že region, kde naši autoři čerpali náměty a podklady pro své příběhy, prožil nedlouho předtím bouřlivou etapu své historie. Po hanebné mnichovské dohodě - ono už okříd lené „o nás bez nás" - připadlo Opavsko hitlerovskému Německu. Těšínsko a Karvinsko zase Polsku. Protože dějiny jsou plné paradoxů, za necelý rok Polsko prohrálo válku s Německem a Těšínsko s Karvinskem dostaly nové „pány". Staly se součástí Velkoněmecké třetí říše. Tenhle stav trval až do jara 1945, kdy došlo k osvobození naší vlasti spojeneckými vojsky a k navrácení uloupených regionů zpět Československu.
Na území, o kterém pojednávají příběhy v této publikaci, pak vznikla 31. května 1945 Slezská expozitura země Moravskoslezské, oficiálním názvem Moravskoslezský zemský národní výbor - expositura v Moravské Ostravě. Jejím centrem a sídlem se stala Ostrava, zpočátku nazývaná Moravská Ostrava. Spolu s územím původního Českého Slezska a někdejších moravských enkláv ve Slezsku do ní byly začleněny i původně moravské politické okresy Nový Jičín, Místek a už za okupace zrušený moravský politický okres Moravská Ostrava. Po nástupu totalitního režimu u nás v únoru 1948 státní orgány urychleně připravily nové územněsprávní 6
členění,
které vstoupilo v platnost 1. ledna 1949. To zrušilo zemské členění a vznikly kraje. Území stávající slezské expozitury bylo rozděleno mezi kraje Olomoucký a Ostravský. Po další správní reformě, jež vstoupila v účinnost 1. července 1960, patřilo celé území někdejší slezské expozitury k Severomoravskému kraji. Tento stav trval téměř čtyři desetiletí. Od 1. ledna 2000 bylo totiž toto území rozděleno mezi nové kraje Olomoucký a Moravskoslezský, původně Ostravský. První vyprávění zachycuje tři zločinné události, které se odehrály něco málo přes rok po skončení druhé světové války. Tedy v létě 1946.
Mrtvá v močůvce Vydejme se do obce Palkovice v sousedství města Místku, kde 23. července 1946 zemřela důchodkyně Antonie Markusková. Hodně ošklivou smrtí. Utopila se totiž v hnojišti na zahradě za domem, kde prožila celý život. V zapáchající močůvce. Tak to alespoň na místecké služebně Sboru národní bezpečnosti oznámila službu konajícímu policistovi občanka Ladislava Šeděnková, dcera zemřelé. Jak se to stalo? Jak mohla penzistka Markusková spadnout do hnojiště? Byla to jen nešťastná náhoda, nebo snad stará paní zemřela přičiněním jiné osoby? Lékařská zpráva hovořila o vdechnutí močůvky do plic ... Ovšem na hlavě, ve vlasaté části, našli pato7
logové na první pohled nezřetelné hematomy. Krevní podlitiny. Prostě - modřiny! Jak to tedy bylo se smrtí té nešťastnice, která naposledy vydechla v odporné, páchnoucí močce? Možný podíl cizí osoby na úmrtí Antonie Markuskové se nedal vyloučit. Naopak, musel být pečlivě prověřen.
A tak detektivové z Oblastní kriminální úřadovny v Ostravě zahájili vyšetřování podezřelého úmrtí, které mohlo - ale také nemuselo - být vražedným činem zatím neznámého pachatele. Co muži zákona v Palkovicích a v okolí zjistili? Tak především, bylo veřejně známou skutečností, že Antonie Markusková si od počátku nepadla do oka se svým zetěm Janem Šeděnkou. Ten pracoval v nedalekých frýdeckomísteckých válcovnách plechu jako hutník u vysoké pece. Jenže, Šeděnka toho dne nenastoupil na šichtu. A to bez omluvy. Klasické „áčko" ... O dlouhotrvající vzájemné nenávisti mezi zetěm a tchyní si štěbetali i vrabci na palkovických stře chách. A nejen oni. Nebylo dne, kdy by se ti dva nechytili a nepohádali. Antonie Markusková své dceři vyčítala, že si Šeděnku kdy vzala za muže. Proklínala den, kdy její Laďka toho „hromského pěruna" na tancovačce u muziky v Kozlovicích poznala ... Podle jejího mínění se s Janem, s tím „chumajem", jak ho trvale nazývala, prostě nedalo vyjít po dobrém. I kdyby se ona, vel8
korysá tchyně, za kterou se neskromně považovala, snad samou snahou rozkrájela. Ladislava Šeděnková žila jako mezi dvěma mlýnskými kameny. Na jedné straně neustále hudrající svárlivá matka. Na straně druhé manžel, který veřej ně prohlašoval, že „švigermuter raz bechně (tchyni jednou praští) a konečně budě svaty pokoj". Poměrně brzy se detektivové z oblastní centrály dopátrali toho, co se osudného 23. července 1946 na palkovické zahradě ve skutečnosti odehrálo. Zeť a tchyně se zase dostali do vášnivé hádky. Dů vod? Doslova - pitomost. .. Švestky na stromech. Jan Šeděnka měl v plánu sladké plody, až dozrají, sklidit a nechat je vypálit. Slivovička, to je ono. Bude jí dost na kšeft, a ani rodinu samozřejmě neošidí ... Ovšem Antonie Markusková po něm - jak bylo jejím zvykem - zase vyjela. Slivovice? Chlast? Aby ne. To je celý Šeděnka. Na chlast ho užije. Ale ona švestky do palírny odvézt nedovolí. Pěkně z nich navaří povidla. Další nechá usušit, koláčů napeče ... A zas bylo zle! Hutník Šeděnka se rozběsnil. Poštěkávající matku své ženy popadl a zvedl do výše. Pro chlapáka od hutě z válcovny plechu to bylo skoro stejné, jako zvednout k nebi pírko. Marně mu Antonie Markusková spílala, marně mu hrozila. Nesl ji, bezmocnou, až k hnojišti v rohu zahrady. Tam ji neúprosně svrhnu! do močůvky a po-
9
logové na první pohled nezřetelné hematomy. Krevní podlitiny. Prostě - modřiny t Jak to tedy bylo se smrtí té nešťastnice, která naposledy vydechla v odporné, páchnoucí močce? Možný podíl cizí osoby na úmrtí Antonie Markuskové se nedal vyloučit. Naopak, musel být pečlivě prověřen.
A tak detektivové z Oblastní kriminální úřadovny v Ostravě zahájili vyšetřování podezřelého úmrtí, které mohlo - ale také nemuselo - být vražedným činem zatím neznámého pachatele. Co muži zákona v Palkovicích a v oko1í zjistili? Tak především, bylo veřejně známou skutečností, že Antonie Markusková si od počátku nepadla do oka se svým zetěm Janem Šeděnkou. Ten pracoval v nedalekých frýdeckomísteckých válcovnách plechu jako hutník u vysoké pece. Jenže, Šeděnka toho dne nenastoupil na šichtu. A to bez omluvy. Klasické „áčko" . .. O dlouhotrvající vzájemné nenávisti mezi zetěm a tchyní si štěbetali i vrabci na palkovických stře chách. A nejen oni. Nebylo dne, kdy by se ti dva nechytili a nepohádali. Antonie Markusková své dceři vyčítala, že si Šeděnku kdy vzala za muže. Proklínala den, kdy její Laďka toho ,,hromského pěruna" na tancovačce u muziky v Kozlovicích poznala ... Podle jejího mínění se s Janem, s tím „chumajem", jak ho trvale nazývala, prostě nedalo vyjít po dobrém. I kdyby se ona, vel8
korysá tchyně, za kterou se neskromně považovala, snad samou snahou rozkrájela. Ladislava Šeděnková žila jako mezi dvěma mlýnskými kameny. Na jedné straně neustále hudrající svárlivá matka. Na straně druhé manžel, který veřej ně prohlašoval, že „švigermuter raz bechně (tchyni jednou praští) a konečně budě svaty pokoj". Poměrně brzy se detektivové z oblastní centrály dopátrali toho, co se osudného 23. července 1946 na palkovické zahradě ve skutečnosti odehrálo. Zeť a tchyně se zase dostali do vášnivé hádky. Dů vod? Doslova-pitomost. .. Švestky na stromech. Jan Šeděnka měl v plánu sladké plody, až dozrají, sklidit a nechat je vypálit. Slivovička, to je ono. Bude jí dost na kšeft, a ani rodinu samozřejmě neošidí .. . Ovšem Antonie Markusková po něm - jak bylo jejím zvykem - zase vyjela. Slivovice? Chlast? Aby ne. To je celý Šeděnka. Na chlast ho užije. Ale ona švestky do palírny odvézt nedovolí. Pěkně z nich navaří povidla. Další nechá usušit, koláčů napeče ... A zas bylo zle! Hutník Šeděnka se rozběsnil. Poštěkávající matku své ženy popadl a zvedl do výše. Pro chlapáka od hutě z válcovny plechu to bylo skoro stejné, jako zvednout k nebi pírko. Marně mu Antonie Markusková spílala, marně mu hrozila. Nesl ji, bezmocnou, až k hnojišti v rohu zahrady. Tam ji neúprosně svrhnu! do močůvky a po9
tom popadl dlouhé bidlo. Tím penzistce držel hlavu pod hladinou. Když se vynořila, aby se nadechla, udeřil... A znovu. Dělal to tak dlouho, dokud se tchyně hýbala. Pak se ze zahrady vytratil a zmizel z Palkovic. Měl nastoupit u vysoké pece na šichtu, ale tam nepřijel. Pak našla mrtvolu své matky, plující na hladině v zapáchající močůvce, jeho žena Ladislava. Dcera nebožky. Napřed to vypadalo, že se zhroutí. Ale těžkou životní chvíli zvládla a vydala se na bicyklu ke služebně SNB. Konec příběhu byl smutný a prozaický. Muži z Oblastní kriminální úřadovny vypátrali Jana Šeděnku až v Ostravě. Opíjel se tam v jedné havířské harendě ... Zatkli ho a obvinili z vraždy vlastní tchyně. Nepopíral ji. Další pokračování kauzy už potom měla ve svých rukou justice. Dva výstřely z kulovnice Neuplynuly ani dva týdny a detektivové ostravské Oblastní kriminální úřadovny měli zase práci při vyšetřování vražedného skutku. Z Palkovic do Stonávky je to vzdušnou čarou ně jakých deset kilometrů. Autem se tam dostanete asi za půl hodiny. Večer 5. srpna 1946 ve Stonávce zemřel muž. Osmačtyřicetiletý Jakub Gřešek. Táta čtyř dětí a dozorce na místním statku. Až do vsi byla slyšet 10
rána z flinty, která třeskla za humny v polích. A pak druhá. Ta byla vražedná ... Mrtvolu našli lidé ze statku, kteří Jakuba Gřeška hledali, když se nevrátil z pravidelné obchůzky polností. Stonávkou letěla příšerná zvěst. Dozorce Gřeška někdo zastřelil.
A byla to pravda. Střela z kulovnice ho zasáhla rovnou do srdce. Naděje na přežití - nulová ... Sebevražda nepřipadala v úvahu. Takže, kdo střílel? Proč? Kde je střelec teď? A kde je vražedná zbraň? To byly otázky, na které museli najít odpovědi detektivové z Ostravy, kteří se případu bez otálení ujali. Vypadalo to nejprve tak, že ve Stonávce nikdo nic nevěděl a neviděl. Místní slyšeli dvě rány, to ano. Víc ale kriminalisté zpočátku nezjistili. Zdálo se, že rozlousknout tuhle kauzu bude docela tvrdý oříšek. Muži zákona vyslechli kde koho. A pořád se nikde nechytali. Až potom ... Nějaký Petr Kula. Při výpovědi se zajíkával, rudnul, koktal, chvílemi si protiřečil. Tenhle chlapík musel něco vědět! Vyšetřovatelé přitlačili, jak se říká, na pilu. Zvýšili hlas a připomněli léta letoucí platnou skutečnost, že přiznání je polehčující okolnost. A Kula začal konečně mluvit. Byli tři, kteří v těch osudných chvílích procházeli po řepném poli za Stonávkou. On, Kula, a taky jistý 11
tom popadl dlouhé bidlo. Tím penzistce držel hlavu pod hladinou. Když se vynořila, aby se nadechla, udeřil. .. A znovu. Dělal to tak dlouho, dokud se tchyně hýbala. Pak se ze zahrady vytratil a zmizel z Palkovic. Měl nastoupit u vysoké pece na šichtu, ale tam nepřijel. Pak našla mrtvolu své matky, plující na hladině v zapáchající močůvce, jeho žena Ladislava. Dcera nebožky. Napřed to vypadalo, že se zhroutí. Ale těžkou životní chvíli zvládla a vydala se na bicyklu ke služebně SNB. Konec příběhu byl smutný a prozaický. Muži z Oblastní kriminální úřadovny vypátrali Jana Šeděnku až v Ostravě. Opíjel se tam v jedné havířské harendě ... Zatkli ho a obvinili z vraždy vlastní tchyně. Nepopíral ji. Další pokračování kauzy už potom měla ve svých rukou justice. Dva výstřely z kulovnice Neuplynuly ani dva týdny a detektivové ostravské Oblastní kriminální úřadovny měli zase práci při vyšetřování vražedného skutku. Z Palkovic do Stonávky je to vzdušnou čarou ně jakých deset kilometrů. Autem se tam dostanete asi za půl hodiny. Večer 5. srpna 1946 ve Stonávce zemřel muž. Osmačtyřicetiletý Jakub Gřešek. Táta čtyř dětí a dozorce na místním statku. Až do vsi byla slyšet 10
rána z flinty, která třeskla za humny v polích. A pak druhá. Ta byla vražedná ... Mrtvolu našli lidé ze statku, kteří Jakuba Gřeška hledali, když se nevrátil z pravidelné obchůzky polností. Stonávkou letěla příšerná zvěst. Dozorce Gřeška někdo zastřelil.
A byla to pravda. Střela z kulovnice ho zasáhla rovnou do srdce. Naděje na přežití - nulová ... Sebevražda nepřipadala v úvahu. Takže, kdo střílel? Proč? Kde je střelec teď? A kde je vražedná zbraň? To byly otázky, na které museli najít odpovědi detektivové z Ostravy, kteří se případu bez otálení ujali. Vypadalo to nejprve tak, že ve Stonávce nikdo nic nevěděl a neviděl. Místní slyšeli dvě rány, to ano. Víc ale kriminalisté zpočátku nezjistili. Zdálo se, že rozlousknout tuhle kauzu bude docela tvrdý oříšek. Muži zákona vyslechli kde koho. A pořád se nikde nechytali. Až potom ... Nějaký Petr Kula. Při výpovědi se zajíkával, rudnu!, koktal, chvílemi si protiřečil. Tenhle chlapík musel něco vědět! Vyšetřovatelé přitlačili, jak se říká, na pilu. Zvýšili hlas a připomněli léta letoucí platnou skutečnost, že přiznání je polehčující okolnost. A Kula začal konečně mluvit. Byli tři, kteří v těch osudných chvílích procházeli po řepném poli za Stonávkou. On, Kula, a taky jistý 11