0284279

I

8Yll JSEM

NECHTĚNÉ DÍTĚ BEZE JMÉN~

mým báječným rodičům, panu Petrovi, vch bych nebyl. Takový,jaký jsem.

10

oslavě a

o všem dobrým rodičům.

,pirováno životy.

Motto: Cti otce svého a matku svou, abys dlouho živ byl a dobře se ti vedlo na zemi ...

Text© Petr Hroch Binder ISBN 978-80-88088-65-3

Tak, jsem konečně zpátky, zatím vůbec nevím, jak jsem se dostal právě sem, do téhle doby, jen vím, že už jsem tu byl. Dříve. Někdy. No, možná to jen tuším. Kdoví. Narodil jsem se jako malý uzlíček promodralé kůže. Předčasně a nedostatečně vyvinutý novorozenec s minimální šancí na přežití, kdesi na drsném západě Čech, ve studeném podhůří, dávno před pří­ chodem životadárného jara, a nebýt šťastné náhody, pravdě­ podobně bych ani nepřežil. Ale jaké náhody? Vždyť potom by se přece nemohl naplnit Záměr, proč tu jsem, proč žiji. Ostatně těch náhod, které tak báječně zapadají do celé mozaiky mého současného života bytí, je hromada. A to tak velká hromada, že už se nemůže jednat jen o obyčejné náhody. Tomu prostě nevěřím. Vlastně nevěřím ničemu, co se stalo, a to jsem byl přímým, řeklo by se očitým účastníkem a tedy bych měl ne věřit, ale vědět. Kdoví, jak to tehdy přesně bylo. Ovšem důležitější než samotné zrození je směr, kam mne to pak zaválo. Totiž můj porod proběhl za dramatických okolností kdesi u města

s

Sokolova, ale v dalších dnech jsem již byl v Praze. Je možné, že jsem se měl narodit rovnou v hlavním městě, ale jen se to z nějakého důvodu nepovedlo. Kus živé, dýchající, citlivé a brečící hmoty byl umístěn ve velké moderní nemocnici, do inkubátoru. Za odborného dohledu lékařů a sester se čekalo, zda dítě přežije, nebo zemře a co s ním bude dál. Mohl jsem se srabácky vzdát a kapitulovat před neoblomnou daností, která se přede mnou zjevila, nebo bojovat za své místo na slunci a ve společnosti. Mohl jsem rezignovat a očekávat smutně banální a rychlý konec. Vlastně by se nestalo vůbec nic zásadního, jen záznam v několika tlustých knihách. Tím bych ovšem promarnil svoji jedinečnou šanci. A to bych pak vůbec nebyl já.

6

Je mi děsná zima. První myšlenka, která prolétla mojí unavenou hlavičkou, mým upracovaným mozečkem, který s vá dostatečně plnou kapacitu. Byl jsem zvědaV) mě čeká, až konečně opustím tělo svojí mámy, nenapadlo. Po měsících strávených v docela pří středí bylo to ochlazení brutální. Cítím to jako př: nevím, čím jsem se provinil. Kdo mě to trestá? ~ máma. Ta máma, které jsem prý zničil postavu jen některé vybrané věci. Ta máma, co do mě občas píchala prstem, ah mám hlavičku a kde jsou nohy. Někdy na mě i n její hlas. Většinou o mně mluvila jako o „tom". NĚ zivně rozčilovala, jindy zvonivě smála. Ovšem n měl, když byla v úplném klidu, když nedělala zho býval nejspokojenější. Pěkně jsme pohodlně lež a já se rozvaloval v jejím lůně. Užíval jsem si tu neřve televize ani jiný člověk. Nespravedlivé · ta moje máma zkazila celý život. Užíval jsem s Někdy si ta moje máma i zpívala. Sice falešně, a zcela fuk. Měl jsem rád hlas té ženy, tedy spíše d občas zazlívala, že nemůže jít s kamarádkami Jako kdybych já za to mohl. Nabádal jsem ji sic« jde, že to zvládnu, ale asi mě neslyšela. Nejkrásnější byly líné osamělé večery. Po celé ně trocha uklidňujícího odpočinku. Čas začal J pomaleji, máma se natáhla v obývacím pokoj a udělala nám pohodlí. Většinou si dala něja Ráda mlsala, to mám po ní. Během krátké chvíle malátní a připravení na spánek. Většinou si k t pustila televizi, někdy tam dávali veselé příběh) to bylo dramatické, se spoustou nepochopení a : co na tom hašteření diváci mají. Konflikt prý z~ nost. Miloval jsem i sprchování, jak voda zvlášt1 bříško a bubnovala na tu napjatou kůži. Byla tE

v dalších dnech jsem již byl v Praze. Je možné, ~l narodit rovnou v hlavním městě, ale jen se to tvodu nepovedlo. ýchající, citlivé a brečící hmoty byl umístěn ve ní nemocnici, do inkubátoru. Za odborného ;ů a sester se čekalo, zda dítě přežije, nebo zemře le dál. Mohl jsem se srabácky vzdát a kapitulovat mou daností, která se přede mnou zjevila, nebo é místo na slunci a ve společnosti. Mohl jsem Jčekávat smutně banální a rychlý konec. Vlast3.lo vůbec nic zásadního, jen záznam v několika ich. Tím bych ovšem promarnil svoji jedinečnou :h pak vůbec nebyl já.

Je mi děsná zima. První myšlenka, která prolétla mojí unavenou černovlasou hlavičkou, mým upracovaným mozečkem, který stále nevyužívá dostatečně plnou kapacitu. Byl jsem zvědavý, co všechno mě čeká, až konečně opustím tělo svojí mámy, ale tohle mě nenapadlo. Po měsících strávených v docela příjemném prostředí bylo to ochlazení brutální. Cítím to jako přísný trest, ale nevím, čím jsem se provinil. Kdo mě to trestá? Snad ne moje máma. Ta máma, které jsem prý zničil postavu a donutil jíst jen některé vybrané věci. Ta máma, co do mě občas píchala prstem, aby zjistila, kde mám hlavičku a kde jsou nohy. Někdy na mě i mluvila. Znám její hlas. Většinou o mně mluvila jako o „tom". Někdy se intenzivně rozčilovala, jindy zvonivě smála. Ovšem nejraději jsem měl, když byla v úplném klidu, když nedělala zhola nic, to jsem býval nejspokojenější. Pěkně jsme pohodlně leželi na posteli a já se rozvaloval v jejím lůně. Užíval jsem si tu pohodu, kdy neřve televize ani jiný člověk. Nespravedlivé výčitky, že si ta moje máma zkazila celý život. Užíval jsem si klid a ticho. Někdy si ta moje máma i zpívala. Sice falešně, ale mě to bylo zcela fuk. Měl jsem rád hlas té ženy, tedy spíše dívky, která mi občas zazlívala, že nemůže jít s kamarádkami na diskotéku. Jako kdybych já za to mohl. Nabádal jsem ji sice, ať si klidně jde, že to zvládnu, ale asi mě neslyšela. Nejkrásnější byly líné osamělé večery. Po celém dni koneč­ ně trocha uklidňujícího odpočinku. Čas začal plynout lehce pomaleji, máma se natáhla v obývacím pokoji na pohovce a udělala nám pohodlí. Většinou si dala nějakou dobrotu. Ráda mlsala, to mám po ní. Během krátké chvíle jsme byli oba malátní a připravení na spánek. Většinou si k tomu lenošení pustila televizi, někdy tam dávali veselé příběhy, ale většinou to bylo dramatické, se spoustou nepochopení a hádek, nevím, co na tom hašteření diváci mají. Konflikt prý zvyšuje sledovanost. Miloval jsem i sprchování, jak voda zvláštně masírovala bříško a bubnovala na tu napjatou kůži. Byla teplá, někdy až

7

moc. Cítil jsem, jak ze sebe maminka smývá starosti, a bylo mi dobře.

Co jsem naopak rád neměl, byly vyčítavé chvíle. To k nám občas někdo přišel a já cítil, ne, věděl, že je zle. Už jen ten zvuk zvonku u dveří byl pro nás traumatizující, neboť jsme nikoho nečekali, pak jsme šli otevřít a já cítil, jak se maminka celá sevřela, jako by se schoulila, a já najednou neměl dostatek životního prostoru. Někdy mamince ta návštěva jen vyčí­ tala, jindy na ni křičela a párkrát nás i uhodila. Poznal jsem to podle toho, že máma sebou škubla a pak brečela. Vždycky mě zmáčkla, jak si sedla do kouta a chránila si bříško. Říkala mu Romane, tedy té návštěvě, a prosila a křičela na něho, ať odejde, ať nás nechá. A Roman vždycky nakonec odešel. Asi mě neměl rád a dost možná, že už neměl rád ani mámu. Také jsem na něho křičel, ať si na maminku nedovoluje a že si na něho počkám, až se narodím, a další věci jsem na něho křičel, protože jsem cítil velikou nespravedlnost. Ale asi mě neslyšel. Přitom jsem si jistý, že dřív měl Roman moji mámu rád. Asi jen historicky krátkou chvíli, protože se hádají, co si pamatuji. Nejraději bych se někam schoval, ale nemůžu. Nemůžu si ani zacpat uši, a tak dělám, že tu nejsem, ale je mi pořádně úzko. Jako bych za to mohl právě já, že se hádají. Pocit viny je stále silnější, jak se blíží termín mého narození. Jako bych se snad ani narodit neměl. Oni mě možná nemají rádi. Cítím se odpovědný za ten divný stav, ve kterém se ocitli dva mladí lidé, hryže mě svědomí, že jsem příčinou, a mám obavu, že se na mě budou celý život zlobit, peskovat mě a trápit. Hlavičkou mi probíhají nejrůznější hrůzy a přistihnu se, že pláču. Je mi líto, že nejsem vítaný. Nakonec dostanu škytavku a máma se uklidní. Začne vyčítat Romanovi, že na nás křičí, až z toho TO dostalo škytavku. Jsem TO. Nemám ani pořádné jméno. Nedali mi ho a už by se slušelo mi nějaké dát, abych nebyl bezejmenný. Přece mi nebudou celý život říkat TO. Bavit se o mně, jako o TOM. TO je přece věc, ne živá bytost. TO je popelník, peřina, záclona.

8

I autu dali jméno. Říkají mu Bobísek. Tak jak< když někam jedou. To je pořád Bobísku ~ tam, děkujeme, že jsi nás pěkně dovezl na mís chvíli ti dáme benzín, už ti svítí hladové oko. Rá me, ať jsi krásný. Tolik péče věnují autu. Musím 1 jméno. Nějaké pěkné, důstojné a silné. Aby bylo 1 pořádný chlap. Snad na mé jméno nezapomenou Už dlouho jsme na žádný výlet nejeli. Vlastně c se Roman znovu odstěhoval zpátky k rodičům. V i Bobíska. Bylo to po Mikuláši, pekli jsme s má cukroví a kuchyní zněl Kája a jeho Vánoce ve zlaté ději mám Hajej, můj princi. Pokaždé, když tahle p vrtím se a vrním blahem. Naštěstí je přehrávání vené na opakování, a tak se mohu těšit, že za hc skladba opět hrát. Už máme upečené linecké a trouba tak nízko. Tlačí mě, jak se maminka po1 k té horké věci. ,,Do prčic!" Takhle maminka normálně nemluví. ,,Co se děje? Chceš pomoct?" To se ozval Roman z obýváku, asi dávají něco d1 ho v televizi, třeba zprávy. „Ne, miláčku. Jen jsem se spálila o plech, klid1 se." Maminka se snaží být milá, ale já vím, že ji 1 Taky to cítím. ,,Vyprdni se na to, když to neumíš, a pojď : A hlavně vypni už konečně toho Gotta." Ne, prosím, nevypínej to. Za chvíli bude zaser ukolébavka. Ještě to chvíli nechej puštěné. Ještě. plech. Přece nebudeš Romana poslouchat na slo ,,Tak jsem nešikovná, no." ,,Ale nejsi, jen se pouštíš do věcí ..." ,,Do věcí? Do jakých věcí se pouštím? Já dělám, věděl. Dělám to, co dělá každá normální máma é říkají,

m, jak ze sebe maminka smývá starosti, a bylo mi

30pak rád neměl, byly vyčítavé chvíle. To k nám přišel a já cítil, ne, věděl, že je zle. Už jen ten u dveří byl pro nás traumatizující, neboť jsme :ali, pak jsme šli otevřít a já cítil, jak se maminka jako by se schoulila, a já najednou neměl dosta, prostoru. Někdy mamince ta návštěva jen vyčíni křičela a párkrát nás i uhodila. Poznal jsem >, že máma sebou škubla a pak brečela. Vždycky jak si sedla do kouta a chránila si bříško. Říkala tedy té návštěvě, a prosila a křičela na něho, ať 1s nechá. A Roman vždycky nakonec odešel. Asi i a dost možná, že už neměl rád ani mámu. Také > křičel, ať si na maminku nedovoluje a že si na 1, až se narodím, a další věci jsem na něho křičel, cítil velikou nespravedlnost. Ale asi mě neslyšel. n si jistý, že dřív měl Roman moji mámu rád. Asi r krátkou chvíli, protože se hádají, co si pamatu>ych se někam schoval, ale nemůžu. Nemůžu si i, a tak dělám, že tu nejsem, ale je mi pořádně ch za to mohl právě já, že se hádají. Pocit viny je jak se blíží termín mého narození. Jako bych se >dit neměl. Oni mě možná nemají rádi. Cítím se 1ten divný stav, ve kterém se ocitli dva mladí lidé, domí, že jsem příčinou, a mám obavu, že se na ý život zlobit, peskovat mě a trápit. ni probíhají nejrůznější hrůzy a přistihnu se, že to, že nejsem vítaný. Nakonec dostanu škytavku didní. Začne vyčítat Romanovi, že na nás křičí, :lostalo škytavku. Jsem TO. Nemám ani pořádné i mi ho a už by se slušelo mi nějaké dát, abych ~nný. Přece mi nebudou celý život říkat TO. Bavit o o TOM. TO je přece věc, ne živá bytost. TO je ina, záclona.

I autu dali jméno. Říkají mu Bobísek. Tak jako mazlivě mu říkají, když někam jedou. To je pořád Bobísku sem, Bobísku tam, děkujeme, že jsi nás pěkně dovezl na místo. Neboj, za chvíli ti dáme benzín, už ti svítí hladové oko. Ráno tě umyjeme, ať jsi krásný. Tolik péče věnují autu. Musím dostat nějaké jméno. Nějaké pěkné, důstojné a silné. Aby bylo vidět, že jsem pořádný chlap. Snad na mé jméno nezapomenou. Už dlouho jsme na žádný výlet nejeli. Vlastně od té doby, co se Roman znovu odstěhoval zpátky k rodičům. Vzal si s sebou i Bobíska. Bylo to po Mikuláši, pekli jsme s mámou vánoční cukroví a kuchyní zněl Kája a jeho Vánoce ve zlaté Praze. Nejraději mám Hajej, můj princi. Pokaždé, když tahle písnička hraje, vrtím se a vrním blahem. Naštěstí je přehrávání desky nastavené na opakování, a tak se mohu těšit, že za hodinu bude ta skladba opět hrát. Už máme upečené linecké a já lituji, že je trouba tak nízko. Tlačí mě, jak se maminka pokaždé naklání k té horké věci. ,.Do prčic!" Takhle maminka normálně nemluví. ,,Co se děje? Chceš pomoct?" To se ozval Roman z obýváku, asi dávají něco děsně důležité­ ho v televizi, třeba zprávy. „Ne, miláčku. Jen jsem se spálila o plech, klidně seď a dívej se." Maminka se snaží být milá, ale já vím, že ji to pěkně bolí. Taky to cítím. ,,Vyprdni se na to, když to neumíš, a pojď se taky dívat. A hlavně vypni už konečně toho Gotta." Ne, prosím, nevypínej to. Za chvíli bude zase moje oblíbená ukolébavka. Ještě to chvíli nechej puštěné. Ještě alespoň jeden plech. Přece nebudeš Romana poslouchat na slovo. ,,Tak jsem nešikovná, no." ,.Ale nejsi, jen se pouštíš do věcí ..." „Do věcí? Do jakých věcí se pouštím? Já dělám, co můžu, abys věděl. Dělám to, co dělá každá normální máma a manželka."

9

,.Normální manželka." Roman se ušklíbne a jeho ironie je více než znatelná. Ostrá jako japonský nůž na sushi, sžíravá jako koncentrovaný louh. A zbytečná, jako by byla dětská postýlka v naší ložnici. Maminka se sesunula k zemi a hystericky se rozplakala. Měla toho dost. Každý den jí telefonuje tchyně a pořád jí říká, co má a co nemá dělat. Na každou situaci má tisíce pouček a miliony zkušeností. Roman mámě moc nepomáhá a jen hledá důvody, kdy ji může za něco kritizovat. Vůbec se ten jejich vztah dostal do slepé uličky lemované výčitkami a ironií. Tahá mě pupeční šňůra, tlačí to a jsem v nepohodě. Kopu mámu do břicha, ať si sedne jinak. „Ano, Romane, normální manželka. Alespoň se snažím a co ty?" ,.Já? Já už toho předstírání mám dost. Byla to chyba." ,.Co byla chyba?" Máma na Romana schválně útočí, chce to vyeskalovat, aby se vyčistil vzduch, aby to bouchlo, aby už byl konečně klid. „Ale, neměl jsem se k tobě vracet. Chyba byla celá svatba i to tvoje těhotenství." „Moje těhotenství? Myslím, že v tom nejsem sama. Vždyť budeš táta. Pamatuješ?" ,.Já se ale jako táta vůbec necítím. Měla sis to nechat vzít, dokud to šlo, i máma to říkala." Už mám zase ten divný pocit. Baví se o mně, ale vlastně o nějaké věci. O něčem neživém. O panence, se kterou si nemusí hrát, když je omrzí. Které mohou kdykoliv utrhnout ruku a nic se nestane. Kterou hodí do kouta mezi ostatní hračky a nevzpomenou si na ni celé odpoledne. Jsem snad hračka? Jak by si mě asi maminka nechala vzít? To bych jako umřel ještě dříve, než bych se narodil? To vůbec jde? „Vzít? Vždyť ty sám jsi říkal, že to zvládneme. Že se o nás postaráš." ,.Říkal, ale situace se vyvíjí nějak jinak." ,.Jak jinak? Jsem pořád tvoje manželka, pořád jsem těhotná.

10

Termín porodu je už v březnu. Chápeš? Už na rodiče."

,.Ale já nechci." Z Romana se stává malý kluk, co umíněně trvá ,.Co nechceš?" ,,Nechci si hrát na rodiče. Ještě jsme mladý. užívat. A vůbec, jdu se vyvětrat do hospody, · dýchat." Opravdu, nedalo se tu dýchat. Máma zapom1 s cukrovím v troubě a všude se plazí štiplavý na sebe nahází oblečení, nechá mámu na zemi dveře. Zůstali jsme sami. V bytě plném dýmu lineckých koleček. Jen božský Karel tu s námi těšil na ukolébavku. Roman se z hospody vrátil až druhý den rá světloval, neomlouval se ani nenadával. Jen si be věci a zase odešel. Tentokrát pravděpodobně na vrátil k rodičům. Mojí mamince pak psal velrr textovky a vše sledoval z uctivého odstupu. Nec a dost možná že ani máma. Jen jsem cítil, že bylc nější než dříve. Oč byla smutnější, o to více č1 A také začala trochu pít a kouřit. To mi neděla ale nemohl jsem se bránit. Zato jsem zřetelně cít na mně moc nezáleží, přestala se chránit, chodil ných hospod a ponocovala. Možná se snažila, at volně vzdal a opustil její tělo, abych ukončil tot já a sňal z ní tíhu odpovědnosti. Možná i prot protože jsem tvrdohlavý, a čím více mne někdo c zbavit se mě, tím houževnatěji se bráním. Naštěstí máma měla zbytky soudnosti a na v jen o víkendu, kdy jsme nemuseli druhý den vst~ pozdní příchody nejsou žádoucí a že by mohly zr dobrého zaměstnání, a to je tady v podhůří celke se ona těšila na páteční večer, já se zase těšíval na ní doma. Chodila do hospůdek, kde se hrálo na ky1

· manželka." ušklíbne a jeho ironie je více než znatelná. Ostrá ý nůž na sushi, sžíravá jako koncentrovaný louh. ako by byla dětská postýlka v naší ložnici. ;e sesunula k zemi a hystericky se rozplakala. Měla ždý den jí telefonuje tchyně a pořád jí říká, co má lat. Na každou situaci má tisíce pouček a miliony :oman mámě moc nepomáhá a jen hledá důvody, a něco kritizovat. Vůbec se ten jejich vztah dostal <y lemované výčitkami a ironií. Tahá mě pupeční >a jsem v nepohodě. Kopu mámu do břicha, ať si

ane, normální manželka. Alespoň se snažím a co

oho předstírání mám dost. Byla to chyba." tyba?" lomana schválně útočí, chce to vyeskalovat, aby iuch, aby to bouchlo, aby už byl konečně klid. 1jsem se k tobě vracet. Chyba byla celá svatba i to ství." 1tenství? Myslím, že v tom nejsem sama. Vždyť 1matuješ?" ako táta vůbec necítím. Měla sis to nechat vzít, i máma to říkala." ase ten divný pocit. Baví se o mně, ale vlastrěci. O něčem neživém. O panence, se kterou si když je omrzí. Které mohou kdykoliv utrhnout e nestane. Kterou hodí do kouta mezi ostatní zpomenou si na ni celé odpoledne. Jsem snad y si mě asi maminka nechala vzít? To bych jako ~íve, než bych se narodil? To vůbec jde? t' ty sám jsi říkal, že to zvládneme. Že se o nás

,ituace se vyvíjí nějak jinak." Jsem pořád tvoje manželka, pořád jsem těhotná.

Termín porodu je už v

březnu.

Chápeš? Už na

jaře

budeme

rodiče."

.,Ale já nechci." Z Romana se stává malý kluk, co umíněně trvá na svém. .,Co nechceš?" „Nechci si hrát na rodiče. Ještě jsme mladý. Ještě si chci užívat. A vůbec, jdu se vyvětrat do hospody, tady se nedá dýchat." Opravdu, nedalo se tu dýchat. Máma zapomněla na plech s cukrovím v troubě a všude se plazí štiplavý kouř. Roman na sebe nahází oblečení, nechá mámu na zemi a zabouchne dveře. Zůstali jsme sami. V bytě plném dýmu od spálených lineckých koleček. Jen božský Karel tu s námi zůstal a já se těšil na ukolébavku. Roman se z hospody vrátil až druhý den ráno. Nic nevysvětloval, neomlouval se ani nenadával. Jen si beze slova sbalil věci a zase odešel. Tentokrát pravděpodobně nadobro. Prý se vrátil k rodičům. Mojí mamince pak psal velmi povzbudivé textovky a vše sledoval z uctivého odstupu. Nechápal jsem to, a dost možná že ani máma. Jen jsem cítil, že byla o něco smutnější než dříve. Oč byla smutnější, o to více čokolády jedla. A také začala trochu pít a kouřit. To mi nedělalo moc dobře, ale nemohl jsem se bránit. Zato jsem zřetelně cítil, že mámě už na mně moc nezáleží, přestala se chránit, chodila do zakouře­ ných hospod a ponocovala. Možná se snažila, abych se dobrovolně vzdal a opustil její tělo, abych ukončil tohle martyrium já a sňal z ní tíhu odpovědnosti. Možná i proto jsem přežil, protože jsem tvrdohlavý, a čím více mne někdo chce odstranit, zbavit se mě, tím houževnatěji se bráním. Naštěstí máma měla zbytky soudnosti a na večírky chodila jen o víkendu, kdy jsme nemuseli druhý den vstávat. Věděla, že pozdní příchody nejsou žádoucí a že by mohly znamenat ztrátu dobrého zaměstnání, a to je tady v podhůří celkem průšvih. Jak se ona těšila na páteční večer, já se zase těšíval na všední lenošení doma. Chodila do hospůdek, kde se hrálo na kytary, ale také na

11

diskotéku, kde jsme seděli v rohu a užívali si decibely a míchané drinky. Naštěstí jsme netrsali na těsném parketu. Přesto jsem si žádný z těchto večírků příliš neužíval a úpěnlivě se modlil, aby už byl konec a my se mohli doploužit do postele. Vánoční svátky jsme radostně prožili v malé zasněžené vesničce, u rodičů mojí maminky, v domku, co voní uskladněný­ mi červenými jablky v dřevěných lískách, těmi jablky, která před časem uzrála na stromech v zahradě za domem. Je tu cítit i zatuchlina sklepa, vytesaného v pískovci, kam se mámě nikdy moc nechce, bojí se pavouků a plesnivých kamenů, ale musí tam, protože nikde jinde není mléko do kávy. Bylo to několik kouzelných, celkem poklidných dní. Snad proto, že jsme nemuseli vůbec nic dělat. Venku bílo a mráz, hromady čerstvě bělostného sněhu a ticho, bzučí jen jediná svítící lampa v ulici a snaží se ten sníh zbarvit do oranžova. Zato uvnitř pohoda, teplo a kouzelná vánoční atmosféra, kterou miluje každý, kdo nemá bolestí srdce úplně zkamenělé. Bylo navařeno, uklizeno a klid. Vůbec nechápu, proč se máma odstěhovala od rodičů do města, proč se chtěla tak brzy osamostatnit a vydělávat peníze. Možná si jen chtěla dokázat, že je toho schopná, ale sama mnohdy litovala rozhodnutí stát na vlastních nohách. Co by nám tady chybě­ lo? Dětský pokoj zůstal zařízený stejně, jak ho před dvěma lety opustila, když přišla s báječnou myšlenkou na život ve velkém městě. Rodiče jí ten bláznivý nápad nerozmlouvali dlouho, protože věděli, že to stejně nemá smysl, chtěli, aby si všechno vyzkoušela na vlastní kůži, aby sama zjistila, že to jednoduché není. Proto pokoj nechali stejný, kdyby se máma rozhodla pro návrat, kdyby náhodou přiznala, že se mýlila. Ten pokoj je záchranná brzda v mámině životě, dobře si to uvědomuje a je ráda, že má tak chápavé rodiče. Může se tu zavřít, když je na ni svět zlý a nespravedlivý, má tu své hračky a knížky, plakáty kdysi slavných zpěváků i herců, krabičky s tajnými poklady, dopisy od ctitelů a sbírky všeho možného, co mnohý považuje za harampádí. Má tu vedle plakátů pověšené medaile

12

z drahých kovů, co získala na mládežnických sou nějaké turistické známky. Ke každému kolečku m, malý příběh, jak ho získala a také s kým. Je to vl kronika mámina života na zdi. Teď si je prohlíží a vypráví mi, co to je za míst lety navštívila, a já si představuji, jaké to bylo krá níčka a bezstarostné poetiky. První známku zís hošti, během výletu se školou do Beskyd, vlastnĚ že existují další dřevěná kolečka, která by mohla v tom oprýskaném stánku se suvenýry uviděla p leným motivem pohanského boha Radegasta . daleko krásnější a zajímavější než jen obyčejný také sbírala. Teprve později si všimla, že je u o leno i číslo, dvaapadesátka to byla, a začala peč ní práce, jejíž konec byl korunován získáním m se dají další známky pořídit. Na konci výletu t známek a radost z nich byla maximální. Každé zí s sebou neslo něco zajímavého, mnohdy mm různé překážky, aby se ke kolečku dostala. r uzavřenou prodejnu se známkou, kde ji měli \ oknem, máma ji viděla, ale nemohla získat. To smutné. Jindy zase získala třeba tři známky na a smutek byl rázem pryč. Během pobytu v rodném domě plakala mamin u stromečku. Když rozbalila krásnou výbavičk1 zeného potomka. Jasně, že pro mě. Ale já to obl jen jsem cítil, jak si jednotlivé kousky přikládá n zkoušela, jak mi to sedne, a přemýšlela, co budi buzenstvo se domluvilo a všechny dárky, které r mojí mámy, byly vlastně pro mne, dudlíky a n~ ky, dupačky. Ani jeden dárek nebyl přímo pro vnímala jako velkou nespravedlivost. I knížka tak těšila, protože ráda čte, byla o prvním roce celý další život bude točit jen kolem toho prck, byla neviditelná, na scénu se těší slavný herec, I

e jsme seděli v rohu a užívali si decibely a míchané stí jsme netrsali na těsném parketu. Přesto jsem si o večírků příliš neužíval a úpěnlivě se modlil, aby 1 my se mohli doploužit do postele. átky jsme radostně prožili v malé zasněžené ves:ů mojí maminky, v domku, co voní uskladněný­ i jablky v dřevěných lískách, těmi jablky, která 1zrála na stromech v zahradě za domem. Je tu ina sklepa, vytesaného v pískovci, kam se mámě ichce, bojí se pavouků a plesnivých kamenů, ale otože nikde jinde není mléko do kávy. Bylo to elných, celkem poklidných dní. Snad proto, že li vůbec nic dělat. , a mráz, hromady čerstvě bělostného sněhu í jen jediná svítící lampa v ulici a snaží se ten lo oranžova. Zato uvnitř pohoda, teplo a kouzelmosféra, kterou miluje každý, kdo nemá bolestí kamenělé. Bylo navařeno, uklizeno a klid. Vůbec : se máma odstěhovala od rodičů do města, proč brzy osamostatnit a vydělávat peníze. Možná si ázat, že je toho schopná, ale sama mnohdy litovastát na vlastních nohách. Co by nám tady chybě­ coj zůstal zařízený stejně, jak ho před dvěma lety přišla s báječnou myšlenkou na život ve velkém i jí ten bláznivý nápad nerozmlouvali dlouho, i, že to stejně nemá smysl, chtěli, aby si všechno t vlastní kůži, aby sama zjistila, že to jednoduo pokoj nechali stejný, kdyby se máma rozhodla lyby náhodou přiznala, že se mýlila. Ten pokoj brzda v mámině životě, dobře si to uvědomuje ná tak chápavé rodiče. Může se tu zavřít, když :lý a nespravedlivý, má tu své hračky a knížky, slavných zpěváků i herců, krabičky s tajnými y od ctitelů a sbírky všeho možného, co mnohý .rampádí. Má tu vedle plakátů pověšené medaile

z drahých kovů, co získala na mládežnických soutěžích, a také nějaké turistické známky. Ke každému kolečku má vzpomínku, malý příběh, jak ho získala a také s kým. Je to vlastně taková kronika mámina života na zdi. Teď si je prohlíží a vypráví mi, co to je za místa, která před lety navštívila, a já si představuji, jaké to bylo krásné, plné sluníčka a bezstarostné poetiky. První známku získala na Radhošti, během výletu se školou do Beskyd, vlastně ani netušila, že existují další dřevěná kolečka, která by mohla sbírat. Prostě v tom oprýskaném stánku se suvenýry uviděla placku s vypáleným motivem pohanského boha Radegasta a přišlo jí to daleko krásnější a zajímavější než jen obyčejný pohled, které také sbírala. Teprve později si všimla, že je u obrázku vypáleno i číslo, dvaapadesátka to byla, a začala pečlivá detektivní práce, jejíž konec byl korunován získáním mapy míst, kde se dají další známky pořídit. Na konci výletu už měla deset známek a radost z nich byla maximální. Každé získání známky s sebou neslo něco zajímavého, mnohdy musela překonat různé překážky, aby se ke kolečku dostala. Nejhůře nesla uzavřenou prodejnu se známkou, kde ji měli vystavenou za oknem, máma ji viděla, ale nemohla získat. To bylo trýznivě smutné. Jindy zase získala třeba tři známky na jednom místě a smutek byl rázem pryč. Během pobytu v rodném domě plakala maminka jen jednou, u stromečku. Když rozbalila krásnou výbavičku pro nenarozeného potomka. Jasně, že pro mě. Ale já to oblečení neviděl, jen jsem cítil, jak si jednotlivé kousky přikládá na břicho. Snad zkoušela, jak mi to sedne, a přemýšlela, co bude dál. Celé pří­ buzenstvo se domluvilo a všechny dárky, které nesly označení mojí mámy, byly vlastně pro mne, dudlíky a nádobí, bryndáky, dupačky. Ani jeden dárek nebyl přímo pro mámu a ta to vnímala jako velkou nespravedlivost. I knížka, na kterou se tak těšila, protože ráda čte, byla o prvním roce mimina. To se celý další život bude točit jen kolem toho prcka? Jako by ona byla neviditelná, na scénu se těší slavný herec, kterého budou

13

všichni obdivovat a tleskat mu, zatímco ona bude dobrá jen ke kojení a přebalování. Rodiče jí nic nevyčítali, na nic se neptali, nic nechtěli vědět. Snad proto, že už jsou staří a ví o životě své. Maminka je jejich poslední dítě, které měli až v poměrně vysokém věku. Poslední ze tří sourozenců. Ti už jsou dávno dospělí, mají své rodiny a život je zavál kamsi do světa. Občas z toho světa napíšou, ale zatím se ještě neukázali, asi to mají příliš daleko. Máma je největší bouřlivák i mazánek. Všechno jí dokážou odpustit. Všechno má předem povolené. Prostě miláček rodiny. Tak moc si na to zvykla, že ani jiný přístup neočekává. Mnohdy sázela na svoji neodolatelnost ve chvílích, kdy by jiný už dávno zpytoval své svědomí, posypal si hlavu popelem a vykřikoval, že to už nikdy neudělá. Máma ne, ta se líbezně usmívala na svého žalobce a snažila se nejrůznějšími pseudoargumenty zmírnit trest za selhání, někdy dokonce přešla na žadonění, uplácení polibky a slibování. To zabralo vždycky, alespoň na tátu, který byl daleko smířlivější, méně mluvil a nevyhledával konflikty, na rozdíl od jeho manželky. .,Jen doufám, že zase nechystáš nějakou pitomost." Konečně promluvila hlava rodiny, když jsme byli chvíli sami, tedy já, maminka a její otec. Nehrozilo, že se do rozhovoru vmísí ještě někdo další, třeba babička, pak už by se nikdo jiný nedostal ke slovu. A co hůř, vytratí se původní téma a opět se budou řešit nesmysly. Líbí se mi tón hlasu, jakým to řekl. Hluboký a vážný. Obyčejně si ze všeho dělá legraci. I z mé maličkosti, a to jsme se ještě neviděli. Vždycky pohladí mámě bříško, pak se zeptá, kdy půjdeme na fotbal, a nakonec mně přes máminu kůži dá pusu. Chlapskou pusu, co píchá neoholeným strništěm. Vůbec netuším, co je fotbal, ale bude to něco děsně zajímavého, když mě tam chce děda vzít. Dneska je vážně vážný. A chce od mojí mámy vážnou odpověd'. ,.Nechystám. Vůbec nevím, co mám dělat. Roman se odstě­ hoval, jsem zase sama. Je to jako na houpačce. Už jsem z toho všeho nějaká unavená. Ale možná to tak bude nejlepší."

14

„Myslel jsem si, že to tak dopadne. Je to mladej l bez špetky odpovědnosti. Doufám, že prcek nebuc ,.A po kom by asi tak měl být?" No jasně, po kom bych měl být? Jaké mám gen poklady? Budu velký, statný, mužný, charisma1 snad prcek se sklony k sebeironii? Budu mít tale1 umění? Či budu vynikat ve sportu? Já vlastně ni čeká a jak na tom budu. Hlavně nechci skončit v měru. V průměrném nevyčnívání. Dělat věci proto kývat na všechny moudrosti, co mi kdo našeptá, si příchod do neužitečné práce a loajálně k systé1 vat, zda náhodou za drátěným plotem není hezčí • práce bez pauz na okoralou svačinu z plastového p nechci, ale kdoví, kam se vrtnu, až mi skončí doba bezstarostného hravého dětství. „Doufám, že bude po svém dědečkovi, inteligen Děda to rozsekl a maminka se konečně usmál, být jako dědeček, tedy nad věcí a s věčně dobrou „Hlavně se, holka, nestresuj, všechno dopadne na hezké vě ci, ať nemáme smutného potomka. ~ a jsme tu pro tebe, kdybys něco potřebovala." Máma zavrtěla hlavou, jakože nic nepotřeb1J věděl, že pravda je někde úplně jinde. Že nám c party, ale co se dá d ělat, když ten třetí nechce někoho k tomu, aby byl otcem . Ono se to nějak V) že ke všeobecné spokojenosti, protože není nejm kazit život s někým, kdo o nás nestojí. Na to je život poklad a každá chvíle, otrávená nepochopením chvíle ztracená, bez možnosti náhrady. Už se ne vat, už ji znovu neprožijeme, jen ji hodíme na h ších zbytečných okamžiků bez možnosti recyklac Večer jsme šli na půlnoční do místního kostela se dobře obléknout, protože je zima venku i v dor se mačkají na lavicích, tulí se k sobě zmrzle a d vají kolem, pod obrazy křížové cesty, zpíváme a

'ovat a tleskat mu, zatímco ona bude dobrá jen ke alování. ic nevyčítali, na nic se neptali, nic nechtěli vědět. e už jsou staří a ví o životě své. Maminka je jejich , které měli až v poměrně vysokém věku. Poslednenců. Ti už jsou dávno dospělí, mají své rodiny •ál kamsi do světa. Občas z toho světa napíšou, ještě neukázali, asi to mají příliš daleko. Máma uřlivák i mazánek. Všechno jí dokážou odpustit. 1ředem povolené. Prostě miláček rodiny. Tak moc a, že ani jiný přístup neočekává. Mnohdy sázela olatelnost ve chvílích, kdy by jiný už dávno zpyiomí, posypal si hlavu popelem a vykřikoval, že iudělá. Máma ne, ta se líbezně usmívala na svého žila se nejrůznějšími pseudoargumenty zmírnit ní, někdy dokonce přešla na žadonění, uplácení ování. To zabralo vždycky, alespoň na tátu, který 1ířlivější, méně mluvil a nevyhledával konflikty, ~ho manželky. íl, že zase nechystáš nějakou pitomost." romluvila hlava rodiny, když jsme byli chvíli maminka a její otec. Nehrozilo, že se do rozještě někdo další, třeba babička, pak už by se lostal ke slovu. A co hůř, vytratí se původní téma rn řešit nesmysly. Líbí se mi tón hlasu, jakým to a vážný. Obyčejně si ze všeho dělá legraci. I z mé o jsme se ještě neviděli. Vždycky pohladí mámě i zeptá, kdy půjdeme na fotbal, a nakonec mně kůži dá pusu. Chlapskou pusu, co píchá neohoim. Vůbec netuším, co je fotbal, ale bude to něco ého, když mě tam chce děda vzít. .žně vážný. A chce od mojí mámy vážnou odpověď. 1. Vůbec nevím, co mám dělat. Roman se odstě­ se sama. Je to jako na houpačce. Už jsem z toho mavená. Ale možná to tak bude nejlepší."

„Myslel jsem si, že to tak dopadne. Je to mladej hloupej kluk bez špetky odpovědnosti. Doufám, že prcek nebude po něm." ,,A po kom by asi tak měl být?" No jasně, po kom bych měl být? Jaké mám genetické před­ poklady? Budu velký, statný, mužný, charismatický? Nebo snad prcek se sklony k sebeironii? Budu mít talent na nějaké umění? Či budu vynikat ve sportu? Já vlastně nevím, co mě čeká a jak na tom budu. Hlavně nechci skončit v šedém prů­ měru. V průměrném nevyčnívání. Dělat věci proto, že se dělají, kývat na všechny moudrosti, co mi kdo našeptá, odpíchnout si příchod do neužitečné práce a loajálně k systému nezjišťo­ vat, zda náhodou za drátěným plotem není hezčí svět. Rutinní práce bez pauz na okoralou svačinu z plastového pytlíku. Tohle nechci, ale kdoví, kam se vrtnu, až mi skončí doba hájení, doba bezstarostného hravého dětství. ,,Doufám, že bude po svém dědečkovi, inteligentní štramák." Děda to rozsekl a maminka se konečně usmála. A já si přál být jako dědeček, tedy nad věcí a s věčně dobrou náladou. „Hlavně se, holka, nestresuj, všechno dopadne dobře. Mysli na hezké věci, ať nemáme smutného potomka. Máme tě rádi a jsme tu pro tebe, kdybys něco potřebovala." Máma zavrtěla hlavou, jakože nic nepotřebujeme, ale já věděl, že pravda je někde úplně jinde. Že nám chybí třetí do party, ale co se dá dělat, když ten třetí nechce a těžko nutit někoho k tomu, aby byl otcem. Ono se to nějak vyřeší a věřím, že ke všeobecné spokojenosti, protože není nejmenší důvod si kazit život s někým, kdo o nás nestojí. Na toježivotpřílišvzácný poklad a každá chvíle, otrávená nepochopením a zlobou, je chvíle ztracená, bez možnosti náhrady. Už se nebude opakovat, už ji znovu neprožijeme, jen ji hodíme na hromadu dalších zbytečných okamžiků bez možnosti recyklace . Večer jsme šli na půlnoční do místního kostela, museli jsme se dobře obléknout, protože je zima venku i v domě Páně. Lidé se mačkají na lavicích, tulí se k sobě zmrzle a ostatní postávají kolem, pod obrazy křížové cesty, zpíváme a těšíme se na

15

Spasitele, který leží v jesličkách. Ten betlém je tu už sto let a za chvíli na tom budeme s Božím synem stejně, také budu bezbranný, v postýlce, odkázaný na lásku ostatních. Kometa pravděpodobně neohlásí můj příchod, ale to nevadí, stačí pár textovek a radostných mailů, že jsem na světě. Jistě, nejsem tak důležitý a potřebný, mám ovšem stejnou možnost změnit svět, jako i jiná miminka v různém věku a také v dospělosti, ale dost možná to neudělám a jako ostatní se budu vymlouvat na neschopnost změnit sám sebe, protože bez toho se měnit svět nedá. Neustálá očekávání, že to za nás někdo udělá, se promě­ ní v doufání a pak v zoufání, když zjistíme, že to za nás sice někdo udělá, ale nebude to ku prospěchu nás samých. A už vůbec ne ku prospěchu celku, společnosti takříkajíc. Naslouchám velebnému hlasu kněze, který se mohutně rozléhá pod kamennou klenbou kostela, vnímám každé slovo, kterým nás povzbuzuje, a cítím sepětí s přítomnými, tedy i s Bohem, který je kdykoliv připraven nám pomoci, jen očeká­ vá, že se rozhodneme. Asi je to demokrat, protože rozhodnutí nechává na nás samotných a pak dlouhá léta nechává rozhodnuté konat. Na jednu i na druhou stranu, nechává je být dobrými i horšími a čas od času k nim promluví skrze svědomí. Potichu, s vědomím vlastní věčnosti a dokonalosti. A zase lidi nechává, aby se rozhodli, jak se chtějí chovat, co vlastně od života očekávají a kam se chtějí posunout. Lidé jsou sami sobě soudcem, když se rozhodují, co budou dělat a jak. V čí prospěch prožijí své dny, komu budou důvěřovat. Je to příliš prosté, než aby tomu společnost uvěřila, aby to přijala a dokázala vyvodit konkrétní závěry. Vždy se najdou jedinci, kteří zneužijí naivity druhých a začnou na ní rýžovat, dokonce budou vykřikovat, že přišli zachránit tyranizované, podat jim stéblo a nechají si za svou výpomoc náležitě zaplatit. Slibují a nechávají poloslepé podepisovat doživotní směnky na dluhy, které vytvořil kdosi jiný, a pak se pochechtávají ve svých mramorových palácích, když inkasují nemravné výpalné od svých bližních.

16

A člověk je lapen do sítí, vzpomíná na dobu, k ale ono vlastně nikdy nebylo lépe, místo toho, a aby lépe bylo právě teď, v době, kdy s tím dokáže udělat. Místo toho, aby se postavil na nohy, jak hot a zvedl hlavu, s vědomím vlastní jedinečnosti, a I odpor všem vychytralým, dál se nechá masírovat se s tím nedá nic dělat. Skloní se před majestát, který je vystavěn z nakradeného zlata, začne pro všem, co ho ožebračují, a celou noc nemůže us jak zaplatí všechny pohledávky, ke kterým se up: Bojím se, že moje nové narození smaže všechn} ní myšlenky a předchozí zkušenosti. Všechno to. napadá, bude okamžikem zrodu vymazáno ap, celý život pracně dozvídat, učit a ukládat do mc jení. Celý život tak budu dělat mnohé chyby a zb: ze slepých uliček, do kterých bych se snad ani ne mi všechny myšlenky zůstaly i po porodu. Na d chápu záměr Nejvyššího, kdy musíme dokola o~ chyby, abychom se poučili, jak by bylo snadné V5 od počátku, být poučený, slušný a opatrný. Jaká b~ pokud by se měl dívat na svět plný hodných lidí, l jí pěkně a odpovědně, berou cizího člověka jako mu mohou pomoci bez toho, aby se obávali o vla: pravidla, která jsou nastavena a platí odnepamě 1

Na závěr roku jsme se opět vrátili do anonymníh tože nás rodiče intenzivně přemlouvali, ať ta a oslavíme příchod nového roku s nimi, že nán ným smutno, máma tvrdošíjně trvala na svém. Silvestra dopoledne, prošli se po náměstí, které vovalo na veliký ohňostroj a část plochy už b igelitovou páskou, nakoupili jsme pár oblíben kdyby náhodou někdo dorazil, a courali se kole lidí domů.

erý leží v jesličkách. Ten betlém je tu už sto let 3 tom budeme s Božím synem stejně, také budu · postýlce, odkázaný na lásku ostatních. Kometa mě neohlásí můj příchod, ale to nevadí, stačí pár 1dostných mailů, že jsem na světě. Jistě, nejsem a potřebný, mám ovšem stejnou možnost změnit 1á miminka v různém věku a také v dospělosti, ale :o neudělám a jako ostatní se budu vymlouvat na změnit sám sebe, protože bez toho se měnit svět Já očekávání, že to za nás někdo udělá, se promě­ a pak v zoufání, když zjistíme, že to za nás sice ale nebude to ku prospěchu nás samých. A už Jrospěchu celku, společnosti takříkajíc. m velebnému hlasu kněze, který se mohutně camennou klenbou kostela, vnímám každé slovo, povzbuzuje, a cítím sepětí s přítomnými, tedy ~rý je kdykoliv připraven nám pomoci, jen očeká­ odneme. Asi je to demokrat, protože rozhodnutí ás samotných a pak dlouhá léta nechává rozhodla jednu i na druhou stranu, nechává je být dob1i a čas od času k nim promluví skrze svědomí. iomím vlastní věčnosti a dokonalosti. A zase lidi se rozhodli, jak se chtějí chovat, co vlastně od ·ají a kam se chtějí posunout. Lidé jsou sami sobě rž se rozhodují, co budou dělat a jak. V čí prosvé dny, komu budou důvěřovat. prosté, než aby tomu společnost uvěřila, aby to :Í.Zala vyvodit konkrétní závěry. Vždy se najdou zneužijí naivity druhých a začnou na ní rýžobudou vykřikovat, že přišli zachránit tyranizoim stéblo a nechají si za svou výpomoc náležitě 1jí a nechávají poloslepé podepisovat doživotní uhy, které vytvořil kdosi jiný, a pak se pochechtámramorových palácích, když inkasují nemravné ých bližních.

A člověk je lapen do sítí, vzpomíná na dobu, kdy bylo lépe, ale ono vlastně nikdy nebylo lépe, místo toho, aby se snažil, aby lépe bylo právě teď, v době, kdy s tím dokáže a může něco udělat. Místo toho, aby se postavil na nohy, jak ho to učili rodiče, a zvedl hlavu, s vědomím vlastní jedinečnosti, a postavil se na odpor všem vychytralým, dál se nechá masírovat velkou lží, že se s tím nedá nic dělat. Skloní se před majestátem mocných, který je vystavěn z nakradeného zlata, začne provolávat slávu všem, co ho ožebračují, a celou noc nemůže usnout hrůzou, jak zaplatí všechny pohledávky, ke kterým se upsal. Bojím se, že moje nové narození smaže všechny mé dosavadní myšlenky a předchozí zkušenosti. Všechno to, co mne nyní napadá, bude okamžikem zrodu vyn1azáno a pak se to budu celý život pracně dozvídat, učit a ukládat do mozkových spojení. Celý život tak budu dělat mnohé chyby a zbytečně couvat ze slepých uliček, do kterých bych se snad ani nedostal, kdyby mi všechny myšlenky zůstaly i po porodu. Na druhou stranu chápu záměr Nejvyššího, kdy musíme dokola opakovat stejné chyby, abychom se poučili, jak by bylo snadné všemu rozumět od počátku, být poučený, slušný a opatrný. Jaká by to byla nuda, pokud by se měl dívat na svět plný hodných lidí, kteří se chovají pěkně a odpovědně, berou cizího člověka jako bratra, kterému mohou pomoci bez toho, aby se obávali o vlastní život, a ctí pravidla, která jsou nastavena a platí odnepaměti.

Na závěr roku jsme se opět vrátili do anonymního města. Přes­ tože nás rodiče intenzivně přemlouvali, ať tam zůstaneme a oslavíme příchod nového roku s nimi, že nám bude samotným smutno, máma tvrdošíjně trvala na svém. Odjeli jsme na Silvestra dopoledne, prošli se po náměstí, které se čile připra­ vovalo na veliký ohňostroj a část plochy už byla zahrazena igelitovou páskou, nakoupili jsme pár oblíbených chlebíčků, kdyby náhodou někdo dorazil, a courali se kolem rozjařených lidí domů.

17

Byl jsem nechtěné dítě

beze jména

Petr Hroch Binder www.petrhrochbinder.cz Sazba: Jiří Nosek Návrh obálky: Petr Hroch Binder Titulní fotografie: fotobanka 123RF Vydalo nakladatelství Jiří Nosek - KLIKA klika@nakladatelstviklika.cz www.nakladatelstviklika.cz Praha 2 Vytiskly Těšínské papírny, s. r. o. Český Těšín

První vydání 172 stran 2017 ISBN 978-80-88088-65-3

DPC 220,-

Kč

li IIIIli I111111111111111

9 788088 088653