Smutný úděl krásné královny O intimních potížích královského páru, slavné aféře s náhrdelníkem a zákrutech revoluční spravedlnosti.
PAŘÍŽ Versailles
Královna Marie-Antoinetta vykročila vstříc svému osudu ve Francii na ostrově uprostřed Rýna.
Smutný úděl krásné královny O intimních potížích královského páru, slavné aféře s náhrdelníkem a zákrutech revoluční spravedlnosti.
PAŘÍŽ Versailles
Královna Marie-Antoinetta vykročila vstříc svému osudu ve Francii na ostrově uprostřed Rýna.
Snad žádná francouzská královna není tak slavná jako Marie-Antoinetta. Její současná proslulost paradoxně vyvažuje zášť, které musela čelit za svého života.Víme přesně, že se narodila 2. listopadu 1755 v půl osmé večer. I když etiketa na vídeňském dvoře byla celkově volnější než třeba ve Versailles, členové královské rodiny i zde žili na očích vznešené společnosti, která holdovala korespondenci či psaní deníků. O jejich zdraví se také vedly překvapivě podrobné záznamy. Život jednotlivých členů královských rodin i mnoha jejich současníků proto můžeme rekonstruovat do často překvapivých detailů. Tak kupříkladu víme, že Marie-Antoinetta poprvé menstruovala 6. února 1770. V kolik hodin k této události došlo, už kupodivu známo není. Původně se měla francouzskou královnou stát Marie-Karolina, starší sestra Marie-Antoinetty. Celá svatební zápletka byla důsledkem tzv. diplomatické revoluce, k níž došlo v průběhu sedmileté války. Jedním z jejích tvůrců byl kancléř Marie-Terezie Václav Antonín Kounic, potomek starého českého šlechtického rodu. Z Francie a Rakouska, tradičních rivalů evropské politiky, se stali spojenci hnáni k sobě obavou z rostoucí moci Pruska. Do dalších osudů obou dcer Marie-Terezie pak zasáhla epidemie neštovic, která zohavila jejich starší sestru Adélu, jež se měla podle sňatkových plánů vídeňského dvora vdát do Neapole. Marie-Terezie nedostatkem potomků rozhodně netrpěla, neboť její manželství s Františkem Lotrinským bylo požehnáno celkem patnácti ratolestmi. Sňatková ruleta se tak roztočila znovu, chorobou zohavená Adéla ze svatebního kolotoče vystoupila a výsledkem bylo, že Marie-Karolina se provdala na neapolský královský dvůr a Marie-Antoinetta odcestovala vstříc svému osudu do Francie.
Habsburská princezna nosila v mládí rovnátka jako mnoho současných teenagerů, měla šedomodré, lehce krátkozraké oči. Její zamlžený pohled působil údajně velmi atraktivně. Brýle v té době dámy nenosily, místo toho si nechávaly zabudovat lorňony přímo do vějířů. Na portrétech si můžeme všimnout jejích plavých vlasů, dlouhé šíje a vysokého čela, celkový dojem poněkud kazil jen dědičný znak jejího rodu – mírně vystupující spodní tzv. habsburský ret, který jí dodával lehce pohrdlivý výraz. Marie-Antoinetta si toho byla vědoma, takže se nenechávala portrétovat z profilu. Jedno rameno měla výš než druhé, což zakrývaly vycpávky na ramenou. Její tvář občas prozářil krásný a milý úsměv, měla příjemné vystupování a sklony k umění, zejména k tanci a hudbě. Podporovala např. hudební skladatele Glücka a Haydna. Jinak byla ovšem nedovzdělaná, úroveň jejího čtení i psaní často přiměla její učitele ke káravému zvedání obočí, a to i ve srovnání s nepříliš náročnými požadavky tehdejší doby. Také se špatně soustředila. Její budoucí manžel Ludvík XVI. se dauphinem (následníkem francouzského trůnu) stal v sedmi letech, když zemřel jeho starší bratr. Jeho vychovatel de Vauguyon pak zvolil nepříliš vhodnou pedagogickou taktiku, kdy ho neustále s mrtvým bratrem srovnával. V dědici trůnu se mu podařilo vypěstovat nedostatek sebedůvěry, což je vlastnost pro budoucího panovníka nepříliš vhodná, zvlášť v bouřlivých časech, které francouzskou monarchii čekaly. Ludvík byl statný, postupem času tlustý, výrazným rysem jeho obličeje bylo husté tmavé obočí, které mu dodávalo lehce vzpurný vzhled. Byl neohrabaným tanečníkem a při jeho zpěvu posluchačům údajně naskakovala husí kůže. Pokud měl se svojí manželkou něco společného, byla to krátkozrakost. V Ludvíkově případě se ovšem jednalo o zrakovou vadu daleko silnější než u jeho manželky – panovník často civěl na své dvořany, aniž by je poznával. Nejčastěji proto kráčel se sklopenou hlavou, aby se vyhnul přímé konfrontaci. Mezi jeho záliby patřila literatura, zejména historická, osobně se věnoval kovářství a vášnivě rád lovil. Marie-Terezie, matka budoucí francouzské královny, nevládla jen v Čechách, Rakousku a Uhrách, ale byla zároveň i německou císařovnou. Princezna přijela se svým doprovodem na německo-francouzskou hranici, již tvořil Rýn, a obě delegace si ji předaly na ostrově uprostřed řeky, na němž byl postaven stan. Budoucí královna vstoupila z německé strany, svlékla si vídeňské šaty a vyměnila je za fran-
8
9
Snad žádná francouzská královna není tak slavná jako Marie-Antoinetta. Její současná proslulost paradoxně vyvažuje zášť, které musela čelit za svého života.Víme přesně, že se narodila 2. listopadu 1755 v půl osmé večer. I když etiketa na vídeňském dvoře byla celkově volnější než třeba ve Versailles, členové královské rodiny i zde žili na očích vznešené společnosti, která holdovala korespondenci či psaní deníků. O jejich zdraví se také vedly překvapivě podrobné záznamy. Život jednotlivých členů královských rodin i mnoha jejich současníků proto můžeme rekonstruovat do často překvapivých detailů. Tak kupříkladu víme, že Marie-Antoinetta poprvé menstruovala 6. února 1770. V kolik hodin k této události došlo, už kupodivu známo není. Původně se měla francouzskou královnou stát Marie-Karolina, starší sestra Marie-Antoinetty. Celá svatební zápletka byla důsledkem tzv. diplomatické revoluce, k níž došlo v průběhu sedmileté války. Jedním z jejích tvůrců byl kancléř Marie-Terezie Václav Antonín Kounic, potomek starého českého šlechtického rodu. Z Francie a Rakouska, tradičních rivalů evropské politiky, se stali spojenci hnáni k sobě obavou z rostoucí moci Pruska. Do dalších osudů obou dcer Marie-Terezie pak zasáhla epidemie neštovic, která zohavila jejich starší sestru Adélu, jež se měla podle sňatkových plánů vídeňského dvora vdát do Neapole. Marie-Terezie nedostatkem potomků rozhodně netrpěla, neboť její manželství s Františkem Lotrinským bylo požehnáno celkem patnácti ratolestmi. Sňatková ruleta se tak roztočila znovu, chorobou zohavená Adéla ze svatebního kolotoče vystoupila a výsledkem bylo, že Marie-Karolina se provdala na neapolský královský dvůr a Marie-Antoinetta odcestovala vstříc svému osudu do Francie.
Habsburská princezna nosila v mládí rovnátka jako mnoho současných teenagerů, měla šedomodré, lehce krátkozraké oči. Její zamlžený pohled působil údajně velmi atraktivně. Brýle v té době dámy nenosily, místo toho si nechávaly zabudovat lorňony přímo do vějířů. Na portrétech si můžeme všimnout jejích plavých vlasů, dlouhé šíje a vysokého čela, celkový dojem poněkud kazil jen dědičný znak jejího rodu – mírně vystupující spodní tzv. habsburský ret, který jí dodával lehce pohrdlivý výraz. Marie-Antoinetta si toho byla vědoma, takže se nenechávala portrétovat z profilu. Jedno rameno měla výš než druhé, což zakrývaly vycpávky na ramenou. Její tvář občas prozářil krásný a milý úsměv, měla příjemné vystupování a sklony k umění, zejména k tanci a hudbě. Podporovala např. hudební skladatele Glücka a Haydna. Jinak byla ovšem nedovzdělaná, úroveň jejího čtení i psaní často přiměla její učitele ke káravému zvedání obočí, a to i ve srovnání s nepříliš náročnými požadavky tehdejší doby. Také se špatně soustředila. Její budoucí manžel Ludvík XVI. se dauphinem (následníkem francouzského trůnu) stal v sedmi letech, když zemřel jeho starší bratr. Jeho vychovatel de Vauguyon pak zvolil nepříliš vhodnou pedagogickou taktiku, kdy ho neustále s mrtvým bratrem srovnával. V dědici trůnu se mu podařilo vypěstovat nedostatek sebedůvěry, což je vlastnost pro budoucího panovníka nepříliš vhodná, zvlášť v bouřlivých časech, které francouzskou monarchii čekaly. Ludvík byl statný, postupem času tlustý, výrazným rysem jeho obličeje bylo husté tmavé obočí, které mu dodávalo lehce vzpurný vzhled. Byl neohrabaným tanečníkem a při jeho zpěvu posluchačům údajně naskakovala husí kůže. Pokud měl se svojí manželkou něco společného, byla to krátkozrakost. V Ludvíkově případě se ovšem jednalo o zrakovou vadu daleko silnější než u jeho manželky – panovník často civěl na své dvořany, aniž by je poznával. Nejčastěji proto kráčel se sklopenou hlavou, aby se vyhnul přímé konfrontaci. Mezi jeho záliby patřila literatura, zejména historická, osobně se věnoval kovářství a vášnivě rád lovil. Marie-Terezie, matka budoucí francouzské královny, nevládla jen v Čechách, Rakousku a Uhrách, ale byla zároveň i německou císařovnou. Princezna přijela se svým doprovodem na německo-francouzskou hranici, již tvořil Rýn, a obě delegace si ji předaly na ostrově uprostřed řeky, na němž byl postaven stan. Budoucí královna vstoupila z německé strany, svlékla si vídeňské šaty a vyměnila je za fran-
8
9
couzské. Symbolicky se tak rozloučila se svou minulostí a oblékla si na sebe novou vlast. Při převlékání si odložila svého psího mazlíčka, který ji do stanu doprovázel, když si ho však znovu vzala do náruče a chtěla vyjít ze stanu vstříc svým budoucím poddaným, bylo jí vysvětleno, že francouzských psů může mít, kolik se jí jen zlíbí, německé psisko však musí odcestovat zpět do Vídně. Bylo to její první střetnutí s přísnou etiketou versailleského dvora. Navíc zdaleka ne všichni jeho členové sympatizovali s obratem francouzské zahraniční politiky, a mladá princezna tak přijížděla do nepřátelského prostředí. Nepřátelsky byly sňatku nakloněny i Ludvíkovy tety, které pro ni razily přezdívku Autrichienne – Rakušanka –, což samo o sobě nevypadá nijak hanlivě, rakouští Habsburkové však byly nepřáteli Francie od 15. století a slovo je navíc ve francouzštině nepříliš vábnou slovní hříčkou. Je totiž složeninou slov pštrosice a fena (autruche a chienne). Mladá královna se stala snadným terčem odpůrců monarchie. Vyčítali jí pýchu, rozmařilost i mravnostní prohřešky. Z větší míry byla tato obvinění nespravedlivá. V roce 1776 sice dosáhly její dluhy za oblečení 500 tisíc livrů, ovšem králův bratr hrabě z Artois se ve stejném období zadlužil ve výši celých 21 milionů. Mnoho výdajů pak bylo přímo zapříčiněno zkostnatělými pravidly versailleského dvora, denně dostávala tři metry stuhy na zavázání župánku, s nadsázkou lze říci, že kdyby ji komorné do stuhy zabalily, stal by se župan zbytečným kusem oděvu. Svíčky ve všech komnatách se měnily každý den i nepoužité, náklady představovaly 50 tisíc livrů ročně. Každý večer bylo do komnaty přineseno celé pečené kuře, protože jednou měl její pes v noci hlad. Podle pamfletů by musela mít milostný vztah se třemi čtvrtinami důstojníků své gardy, ale pokud s někým vůbec nějaký takový vztah navázala, byl pravděpodobně pouze platonický. Takovýmto přítelem jí byl švédský šlechtic Fersen.
Pokud by se dopustila nevěry, těžko by se jí mohl někdo divit. V královském manželství panoval dlouhý sexuální nesoulad – na rozdíl od svého děda Ludvíka XV. nebyl Ludvík XVI. příliš sexuálně založený. Na svatební hostině svého vnuka Ludvík XV. projevil obavu, zda se následník před svatební nocí příliš nepřecpává. „A proč by
ne,“ podivil se prý princ, „vždycky dobře spím, když se vydatně navečeřím.“ Královy obavy ze selhání se ukázaly být zbytečné. Novomanžel doprovodil svoji choť ke dveřím její komnaty a spěšně se vzdálil. Marie-Antoinetta to prý okomentovala dvěma výroky. Kněžně de Guéménée si posteskla: „Slyšela jsem, že jsou Francouzi velmi zdvořilí, a zdá se, že já si vzala toho nejzdvořilejšího ze všech.“ Její manžel se vyspal do růžova a vyrazil na lov. Když se vrátil, zajímal se, jak se jeho mladá žena vyspala. „Velmi dobře,“ dostalo se mu poněkud kousavé odpovědi, „nenašel se totiž nikdo, kdo by mi v tom zabránil.“ V literatuře se často objevuje podezření, že král trpěl zúženou předkožkou, která mu zabraňovala manželství naplnit. Uvažovalo se prý o operaci, ale nikdy k ní nedošlo. Dochoval se totiž králův lovecký deník, kam si zapisoval své úlovky. Vyjížděl Francouzský král Ludvík XVI. si v den útoku na Bastilu zapsal: na lov každý den, což si lze po „Dnes se nic zvláštního nestalo.“ operaci předkožky představit jen velmi obtížně. Marii-Antoinettu navštívil v roce 1777 její bratr, budoucí císař Josef II. Ano, ten samý, o jehož nudných reformách, např. zrušení nevolnictví, vás neopominuli informovat učitelé dějepisu, ale už zapomněli zmínit následující delikátní zajímavosti. Budoucí císař se s Ludvíkem několikrát sešel o samotě, o čem se bavili, samozřejmě zůstalo dvořanům utajeno. Dochoval se však Josefův dopis bratru Leopoldovi vrhající na manželské problémy královského páru vcelku pikantní světlo:
10
11
Tajemství královské ložnice
couzské. Symbolicky se tak rozloučila se svou minulostí a oblékla si na sebe novou vlast. Při převlékání si odložila svého psího mazlíčka, který ji do stanu doprovázel, když si ho však znovu vzala do náruče a chtěla vyjít ze stanu vstříc svým budoucím poddaným, bylo jí vysvětleno, že francouzských psů může mít, kolik se jí jen zlíbí, německé psisko však musí odcestovat zpět do Vídně. Bylo to její první střetnutí s přísnou etiketou versailleského dvora. Navíc zdaleka ne všichni jeho členové sympatizovali s obratem francouzské zahraniční politiky, a mladá princezna tak přijížděla do nepřátelského prostředí. Nepřátelsky byly sňatku nakloněny i Ludvíkovy tety, které pro ni razily přezdívku Autrichienne – Rakušanka –, což samo o sobě nevypadá nijak hanlivě, rakouští Habsburkové však byly nepřáteli Francie od 15. století a slovo je navíc ve francouzštině nepříliš vábnou slovní hříčkou. Je totiž složeninou slov pštrosice a fena (autruche a chienne). Mladá královna se stala snadným terčem odpůrců monarchie. Vyčítali jí pýchu, rozmařilost i mravnostní prohřešky. Z větší míry byla tato obvinění nespravedlivá. V roce 1776 sice dosáhly její dluhy za oblečení 500 tisíc livrů, ovšem králův bratr hrabě z Artois se ve stejném období zadlužil ve výši celých 21 milionů. Mnoho výdajů pak bylo přímo zapříčiněno zkostnatělými pravidly versailleského dvora, denně dostávala tři metry stuhy na zavázání župánku, s nadsázkou lze říci, že kdyby ji komorné do stuhy zabalily, stal by se župan zbytečným kusem oděvu. Svíčky ve všech komnatách se měnily každý den i nepoužité, náklady představovaly 50 tisíc livrů ročně. Každý večer bylo do komnaty přineseno celé pečené kuře, protože jednou měl její pes v noci hlad. Podle pamfletů by musela mít milostný vztah se třemi čtvrtinami důstojníků své gardy, ale pokud s někým vůbec nějaký takový vztah navázala, byl pravděpodobně pouze platonický. Takovýmto přítelem jí byl švédský šlechtic Fersen.
Pokud by se dopustila nevěry, těžko by se jí mohl někdo divit. V královském manželství panoval dlouhý sexuální nesoulad – na rozdíl od svého děda Ludvíka XV. nebyl Ludvík XVI. příliš sexuálně založený. Na svatební hostině svého vnuka Ludvík XV. projevil obavu, zda se následník před svatební nocí příliš nepřecpává. „A proč by
ne,“ podivil se prý princ, „vždycky dobře spím, když se vydatně navečeřím.“ Královy obavy ze selhání se ukázaly být zbytečné. Novomanžel doprovodil svoji choť ke dveřím její komnaty a spěšně se vzdálil. Marie-Antoinetta to prý okomentovala dvěma výroky. Kněžně de Guéménée si posteskla: „Slyšela jsem, že jsou Francouzi velmi zdvořilí, a zdá se, že já si vzala toho nejzdvořilejšího ze všech.“ Její manžel se vyspal do růžova a vyrazil na lov. Když se vrátil, zajímal se, jak se jeho mladá žena vyspala. „Velmi dobře,“ dostalo se mu poněkud kousavé odpovědi, „nenašel se totiž nikdo, kdo by mi v tom zabránil.“ V literatuře se často objevuje podezření, že král trpěl zúženou předkožkou, která mu zabraňovala manželství naplnit. Uvažovalo se prý o operaci, ale nikdy k ní nedošlo. Dochoval se totiž králův lovecký deník, kam si zapisoval své úlovky. Vyjížděl Francouzský král Ludvík XVI. si v den útoku na Bastilu zapsal: na lov každý den, což si lze po „Dnes se nic zvláštního nestalo.“ operaci předkožky představit jen velmi obtížně. Marii-Antoinettu navštívil v roce 1777 její bratr, budoucí císař Josef II. Ano, ten samý, o jehož nudných reformách, např. zrušení nevolnictví, vás neopominuli informovat učitelé dějepisu, ale už zapomněli zmínit následující delikátní zajímavosti. Budoucí císař se s Ludvíkem několikrát sešel o samotě, o čem se bavili, samozřejmě zůstalo dvořanům utajeno. Dochoval se však Josefův dopis bratru Leopoldovi vrhající na manželské problémy královského páru vcelku pikantní světlo:
10
11
Tajemství královské ložnice
„Představ si, že na manželském loži – a to je celé tajemství – je Ludvík schopen silné a zcela uspokojivé erekce, zasune úd a setrvá asi dvě minuty v nehybné poloze. Poté úd, bez ejakulace, ale stále ještě ztopořený vytáhne a uloží se ke spánku. Je to neuvěřitelné, neboť má často noční výrony semene, nedojde k tomu ale nikdy v okamžiku, kdy je uvnitř. Krále nicméně tato činnost uspokojuje. Francouzský král i královna jsou naprostí břídilové.“
Kardinál de Rohan byl typickým obrazem šlechtice své doby. Rozmařilý, poživačný a sutana mu nebránila v četných milostných dobrodružstvích. Navíc byl velmi ctižádostivý, což by nevadilo, kdyby k tomu nebyl ještě lehkomyslný, ješitný a nepyšnil se inteligencí, kterou i při nejvyšší úctě k jeho rodu a postavení současníci hodnotili jako velmi průměrnou. Marie-Antoinetta se s ním poprvé setkala ve Vídni, kde působil jako vyslanec. Vídeňský dvůr dbal ovšem daleko přísněji na dobré mravy než rozmařilá Paříž, takže povedený diplomat byl vyexpedován pro nevhodné chování. V budoucí panovnici jeho eskapády zanechaly velmi negativní dojem. Kardinál Rohan ovšem trpěl utkvělou myšlenkou, že by mohl jít ve šlépějích svých slavných předchůdců kardinálů Richelieua, Mazarina a Fleuryho a pozdvihnout umdlévající monarchii ke světlým zítřkům. Ve své pýše považoval skutečnost, že se tak doposud nestalo, za důsledek nemilosti, do níž upadl u královny. Byl ovšem přesvědčen, že není vše ztraceno a že on je naštěstí osobně natolik neodolatelný, že je jen otázkou času, kdy dokáže královnin negativní postoj zlomit a nádavkem k titulu prvního ministra získá ještě lásku Marie-Antoinetty. Problémem ovšem bylo, že svůj šarm mohl jen stěží nechat působit, když byl na versailleském dvoře přijímán naprosto výjimečně. Zůstal by tak navždy v zajetí svých bludů a historie by se možná ubíra-
la jinými cestami, kdyby nepotkal půvabnou dobrodružku Jeanne de Valois, hraběnku de la Motte. Tato krásná mladá žena pocházející z Alsaska byla potomkem Henriho de Saint Rémy, levobočka Jindřicha II., který vládl ve Francii v polovině 16. století. Příbuzenství to ovšem bylo velmi vzdálené, její otec Jacques St. Rémy byl chudý venkovský šlechtic, věčně opilý pytlák a postrach okolních sedláků i jejich dcer. Zplodil ji s jednou služkou, o niž se dále nestaral, takže nebohá služtička skončila jako prostitutka. Mladá Jeanne žebrala jako dítě u silnice a od ostatních žebráků se lišila jen tím, že se k dobročinnosti inklinující poutníky snažila dojímat poukazem na svůj královský původ. Takto se s ní na silnici mezi Saverne a Štrasburkem setkala markýza de Boulainvilliers. Žebrající děvčátko ji dojalo a ona se postarala o dívčinu výchovu v klášteře. Navzdory tomu, že se Jeanne život v klášteře později natolik znechutil, že z něj uprchla, její dobrodějka v charitativní činnosti nepolevila a neváhala ji představit kardinálovi de Rohan. Čiperná Jeanne mezitím svedla četnického důstojníka Nicolase de la Motte a měsíc po svatbě mu porodila dvojčata. Manželé se dostali do dluhů a byl to právě kardinál, který je vyrovnal a nádavkem obstaral panu de la Motte hodnost kapitána dragounů. Zda-li ho více zaujala Jeannina pohnutá rodinná historie, nebo ženské půvaby, zůstane navždy opředeno tajemstvím. Zbaveni dluhů odešli manželé do Paříže, kde si pronajali dům a začali žít na vysoké noze, předstírajíce šlechtický původ. Není divu, že jejich dluhy opět utěšeně narůstaly, takže si Jeanne znovu vzpomněla na kardinála. Namluvila mu, že se stala přítelkyní královny, a nabídla se zprostředkovat smíření. Ctižádostivý kardinál po nabídce skočil a začal subvencovat domácnost paní de la Motte značnými částkami v domnění, že sponzoruje dobročinné projekty Marie-Antoinetty. Aby si udržela jeho důvěru, udržovala ho v radostném očekávání padělanými děkovnými dopisy, které vyhotovoval její další milenec Rétaux de Villette. Kardinál si nemohl skutečný stav věcí ověřit, jelikož se na dvoře nevyskytoval. V této chvíli vstoupili na scénu pánové Boehmer a Bassenge. Tito proslulí klenotníci zhotovili obdivuhodný diamantový náhrdelník v ceně milion šest set tisíc livrů. Byl nádherný, ale cena byla tak ohromná, že si jeho koupi nemohl nikdo dovolit. Když klenotníky odmítla i královna, propadli zoufalství. Vlastnili neprodejný náhrdelník a čelili nutnosti splácet půjčky, za které diamanty koupili.
12
13
Za manželské neúspěchy tak nemohl fyzický defekt, ale zanedbaná sexuální výchova. Díky radě budoucího císaře a reformátora se pak Ludvík začal při souloži pohybovat a sedm let po sňatku tak konečně splnil svoji manželskou povinnost. Oba manželé poté zaslali Josefovi děkovný dopis.
Aféra s náhrdelníkem
„Představ si, že na manželském loži – a to je celé tajemství – je Ludvík schopen silné a zcela uspokojivé erekce, zasune úd a setrvá asi dvě minuty v nehybné poloze. Poté úd, bez ejakulace, ale stále ještě ztopořený vytáhne a uloží se ke spánku. Je to neuvěřitelné, neboť má často noční výrony semene, nedojde k tomu ale nikdy v okamžiku, kdy je uvnitř. Krále nicméně tato činnost uspokojuje. Francouzský král i královna jsou naprostí břídilové.“
Kardinál de Rohan byl typickým obrazem šlechtice své doby. Rozmařilý, poživačný a sutana mu nebránila v četných milostných dobrodružstvích. Navíc byl velmi ctižádostivý, což by nevadilo, kdyby k tomu nebyl ještě lehkomyslný, ješitný a nepyšnil se inteligencí, kterou i při nejvyšší úctě k jeho rodu a postavení současníci hodnotili jako velmi průměrnou. Marie-Antoinetta se s ním poprvé setkala ve Vídni, kde působil jako vyslanec. Vídeňský dvůr dbal ovšem daleko přísněji na dobré mravy než rozmařilá Paříž, takže povedený diplomat byl vyexpedován pro nevhodné chování. V budoucí panovnici jeho eskapády zanechaly velmi negativní dojem. Kardinál Rohan ovšem trpěl utkvělou myšlenkou, že by mohl jít ve šlépějích svých slavných předchůdců kardinálů Richelieua, Mazarina a Fleuryho a pozdvihnout umdlévající monarchii ke světlým zítřkům. Ve své pýše považoval skutečnost, že se tak doposud nestalo, za důsledek nemilosti, do níž upadl u královny. Byl ovšem přesvědčen, že není vše ztraceno a že on je naštěstí osobně natolik neodolatelný, že je jen otázkou času, kdy dokáže královnin negativní postoj zlomit a nádavkem k titulu prvního ministra získá ještě lásku Marie-Antoinetty. Problémem ovšem bylo, že svůj šarm mohl jen stěží nechat působit, když byl na versailleském dvoře přijímán naprosto výjimečně. Zůstal by tak navždy v zajetí svých bludů a historie by se možná ubíra-
la jinými cestami, kdyby nepotkal půvabnou dobrodružku Jeanne de Valois, hraběnku de la Motte. Tato krásná mladá žena pocházející z Alsaska byla potomkem Henriho de Saint Rémy, levobočka Jindřicha II., který vládl ve Francii v polovině 16. století. Příbuzenství to ovšem bylo velmi vzdálené, její otec Jacques St. Rémy byl chudý venkovský šlechtic, věčně opilý pytlák a postrach okolních sedláků i jejich dcer. Zplodil ji s jednou služkou, o niž se dále nestaral, takže nebohá služtička skončila jako prostitutka. Mladá Jeanne žebrala jako dítě u silnice a od ostatních žebráků se lišila jen tím, že se k dobročinnosti inklinující poutníky snažila dojímat poukazem na svůj královský původ. Takto se s ní na silnici mezi Saverne a Štrasburkem setkala markýza de Boulainvilliers. Žebrající děvčátko ji dojalo a ona se postarala o dívčinu výchovu v klášteře. Navzdory tomu, že se Jeanne život v klášteře později natolik znechutil, že z něj uprchla, její dobrodějka v charitativní činnosti nepolevila a neváhala ji představit kardinálovi de Rohan. Čiperná Jeanne mezitím svedla četnického důstojníka Nicolase de la Motte a měsíc po svatbě mu porodila dvojčata. Manželé se dostali do dluhů a byl to právě kardinál, který je vyrovnal a nádavkem obstaral panu de la Motte hodnost kapitána dragounů. Zda-li ho více zaujala Jeannina pohnutá rodinná historie, nebo ženské půvaby, zůstane navždy opředeno tajemstvím. Zbaveni dluhů odešli manželé do Paříže, kde si pronajali dům a začali žít na vysoké noze, předstírajíce šlechtický původ. Není divu, že jejich dluhy opět utěšeně narůstaly, takže si Jeanne znovu vzpomněla na kardinála. Namluvila mu, že se stala přítelkyní královny, a nabídla se zprostředkovat smíření. Ctižádostivý kardinál po nabídce skočil a začal subvencovat domácnost paní de la Motte značnými částkami v domnění, že sponzoruje dobročinné projekty Marie-Antoinetty. Aby si udržela jeho důvěru, udržovala ho v radostném očekávání padělanými děkovnými dopisy, které vyhotovoval její další milenec Rétaux de Villette. Kardinál si nemohl skutečný stav věcí ověřit, jelikož se na dvoře nevyskytoval. V této chvíli vstoupili na scénu pánové Boehmer a Bassenge. Tito proslulí klenotníci zhotovili obdivuhodný diamantový náhrdelník v ceně milion šest set tisíc livrů. Byl nádherný, ale cena byla tak ohromná, že si jeho koupi nemohl nikdo dovolit. Když klenotníky odmítla i královna, propadli zoufalství. Vlastnili neprodejný náhrdelník a čelili nutnosti splácet půjčky, za které diamanty koupili.
12
13
Za manželské neúspěchy tak nemohl fyzický defekt, ale zanedbaná sexuální výchova. Díky radě budoucího císaře a reformátora se pak Ludvík začal při souloži pohybovat a sedm let po sňatku tak konečně splnil svoji manželskou povinnost. Oba manželé poté zaslali Josefovi děkovný dopis.
Aféra s náhrdelníkem
Paní de la Motte vycítila příležitost. Namluvila kardinálovi, že královna po náhrdelníku touží, ale nemůže si ho dovolit koupit veřejně, neboť se bojí, že by taková rozmařilost mohla vyvolat pohoršení. Prosí ho proto, aby v transakci vystupoval jako prostředník. Aby podpořila kardinálovu důvěru, zorganizovala schůzku v nočních versailleských zahradách, kdy prostitutka vzdáleně podobná Marii-Antoinettě roztouženému kardinálovi naznačila, že jeho tužby nejsou daleko od vyslyšení. Zaradovali se klenotníci i kardinál, jen rozum plakal někde v koutě. Prodej náhrdelníku měl proběhnout ve čtyřech splátkách. Zatímco klenotníci očekávali své peníze a kardinál přízeň panovnice, spiklenci rozebrali náhrdelník, po částech ho prodávali a užívali si. Získané bohatství je muselo zaslepit, neboť se ani nepokusili s nabytým jměním uprchnout z Paříže. První propadli nervozitě oba mistři šperkařského řemesla. Obrátili se na královnu a skandál byl na světě. Podvod byl evidentní, král se manželky zastal a rozhodl se pro veřejné vyšetřování. To byla ale zásadní chyba. Panu de la Motte se podařilo uprchnout, kardinál Rohan byl zproštěn obvinění a soudcům, kteří vynesli rozsudek, protikrálovsky naladěná Paříž tleskala (je pravda, že kardinálova rodina náhrdelník musela splácet až do roku 1863). Nikdo nevěřil, že královna je v celé aféře nevinně, a čest její i monarchie byla nenávratně pošpiněna. Přitom jediná chyba, které se dopustila, spočívala v nedbalosti, s jakou četla svoji korespondenci. Oba klenotníci se totiž o transakci zmiňovali v jednom z dopisů, které královně psali, již několik měsíců před tím, než celá aféra propukla. Nejhůře ovšem dopadla paní de la Motte. Byla odsouzena k doživotnímu vězení, zbičování a vypálení cejchu na obě ramena. Při vykonávání rozsudku pokousala kata a z vězení se jí po několika měsících podařilo uprchnout, když svedla jednoho ze žalářníků. Uchýlila se do Anglie, kde v opilosti v roce 1790 vypadla z okna.
vě král, kdo usiloval o prosazení reforem. Historie pádila ovšem rychleji, než odhadoval. Snad kdyby měl rozhodnější povahu, dokázal by situaci zvládnout lépe, ale zatímco se větší část šlechty a církve snažila reformám zabránit, pro tzv. třetí stav tvořený v podstatě měšťany byla králem navrhovaná opatření málo radikální. Útok na Bastilu
Smrt sahá i po královské koruně Smutný úděl však čekal i na Marii-Antoinettu. Francouzská monarchie se zmítala v krizi, situaci zhoršovaly časté neúrody i skutečnost, že šlechta nemusela platit daně. Padesát procent výdajů chudých padlo na chleba. Ludvík XVI. svolal generální stavy, jakýsi parlament, který se ve Francii nepravidelně scházel od 14. století. Paradoxně to byl prá-
Zablokované jednání jitřilo nálady veřejnosti, situace se zejména v Paříži radikalizovala a král váhal s nasazením armády. Dne 14. července 1789 zaútočili Pařížané na Bastilu, vězení a symbol královské moci. Navzdory své reputaci to ovšem byla pevnost, která mohla sot-
14
15
Paní de la Motte vycítila příležitost. Namluvila kardinálovi, že královna po náhrdelníku touží, ale nemůže si ho dovolit koupit veřejně, neboť se bojí, že by taková rozmařilost mohla vyvolat pohoršení. Prosí ho proto, aby v transakci vystupoval jako prostředník. Aby podpořila kardinálovu důvěru, zorganizovala schůzku v nočních versailleských zahradách, kdy prostitutka vzdáleně podobná Marii-Antoinettě roztouženému kardinálovi naznačila, že jeho tužby nejsou daleko od vyslyšení. Zaradovali se klenotníci i kardinál, jen rozum plakal někde v koutě. Prodej náhrdelníku měl proběhnout ve čtyřech splátkách. Zatímco klenotníci očekávali své peníze a kardinál přízeň panovnice, spiklenci rozebrali náhrdelník, po částech ho prodávali a užívali si. Získané bohatství je muselo zaslepit, neboť se ani nepokusili s nabytým jměním uprchnout z Paříže. První propadli nervozitě oba mistři šperkařského řemesla. Obrátili se na královnu a skandál byl na světě. Podvod byl evidentní, král se manželky zastal a rozhodl se pro veřejné vyšetřování. To byla ale zásadní chyba. Panu de la Motte se podařilo uprchnout, kardinál Rohan byl zproštěn obvinění a soudcům, kteří vynesli rozsudek, protikrálovsky naladěná Paříž tleskala (je pravda, že kardinálova rodina náhrdelník musela splácet až do roku 1863). Nikdo nevěřil, že královna je v celé aféře nevinně, a čest její i monarchie byla nenávratně pošpiněna. Přitom jediná chyba, které se dopustila, spočívala v nedbalosti, s jakou četla svoji korespondenci. Oba klenotníci se totiž o transakci zmiňovali v jednom z dopisů, které královně psali, již několik měsíců před tím, než celá aféra propukla. Nejhůře ovšem dopadla paní de la Motte. Byla odsouzena k doživotnímu vězení, zbičování a vypálení cejchu na obě ramena. Při vykonávání rozsudku pokousala kata a z vězení se jí po několika měsících podařilo uprchnout, když svedla jednoho ze žalářníků. Uchýlila se do Anglie, kde v opilosti v roce 1790 vypadla z okna.
vě král, kdo usiloval o prosazení reforem. Historie pádila ovšem rychleji, než odhadoval. Snad kdyby měl rozhodnější povahu, dokázal by situaci zvládnout lépe, ale zatímco se větší část šlechty a církve snažila reformám zabránit, pro tzv. třetí stav tvořený v podstatě měšťany byla králem navrhovaná opatření málo radikální. Útok na Bastilu
Smrt sahá i po královské koruně Smutný úděl však čekal i na Marii-Antoinettu. Francouzská monarchie se zmítala v krizi, situaci zhoršovaly časté neúrody i skutečnost, že šlechta nemusela platit daně. Padesát procent výdajů chudých padlo na chleba. Ludvík XVI. svolal generální stavy, jakýsi parlament, který se ve Francii nepravidelně scházel od 14. století. Paradoxně to byl prá-
Zablokované jednání jitřilo nálady veřejnosti, situace se zejména v Paříži radikalizovala a král váhal s nasazením armády. Dne 14. července 1789 zaútočili Pařížané na Bastilu, vězení a symbol královské moci. Navzdory své reputaci to ovšem byla pevnost, která mohla sot-
14
15
va sloužit jako vzor nedobytnosti – v historii byla obležena sedmkrát, z toho se obránci šestkrát vzdali. Tuto tradici dodrželi i tentokrát, což nebránilo rozvášněnému davu, aby je zmasakroval. Ve skutečnosti nechtěli vzbouření Pařížané osvobodit vězně, kterých ostatně v Bastile bylo pouze sedm, ale zmocnit se tamějšího skladu zbraní. O tom, jak je těžké dohlédnout významu událostí, jichž jsme účastníky, svědčí zápis z Ludvíkova deníku z téhož dne – král si zapsal: „Dnes se nic zvláštního nestalo,“ netuše, že od rozvalin slavné pevnosti vede přímá cesta na popraviště.
ny a potravy ve věku osmi let. V podstatě se dá říci, že revolucionáři chlapce utýrali, zřejmě jim to přišlo humánnější než ho popravit jako matku. Jejich dcera si vzala později bratrance d’Angoulema a zemřela bezdětná. Žádný přímý potomek Ludvíka XVI. a Marie-Antoinetty tak dnes již nežije.
Zbývaly mu necelé čtyři roky života. Byl donucen vzdát se absolutní moci a přestěhovat se i s rodinou z Versailles do Paříže, kde se dostal pod přímou kontrolu revolucionářů. Popularita královské rodiny stále klesala, životní realita lidu se měnila příliš pomalu ve srovnání s vyvolaným očekáváním a mýtus o nedotknutelnosti královského majestátu pomalu umíral. Král se pokusil i s rodinou z Francie uprchnout, ale na hranicích byl zadržen, při návratu do Paříže jej pak málem zlynčoval rozzuřený dav. Byla vyhlášena republika a Ludvík, nyní nazývaný občan Kapet, byl postaven před soud. Byl shledán vinným a odsouzen k smrti. V roce 1794 byla postavena před soud i Marie-Antoinetta. Bylo jí 38 let a již dávno nebyla tou krásnou bezstarostnou princeznou, která přicestovala do Paříže. Vlasy jí zešedivěly, pravděpodobně trpěla rakovinou dělohy a zatímco v králově případě bylo alespoň zachováno zdání spravedlivého procesu, v době královnina přelíčení zuřil ve Francii nejhorší jakobínský teror, takže jí ani nebylo umožněno připravit si vlastní obhajobu. Soudní zasedání trvalo dva dny, první den stála před soudem patnáct hodin, druhý den začal soud zasedat v osm hodin ráno a skončil ve čtyři hodiny ráno dalšího dne. Seznam jejích údajných prohřešků byl dlouhý, obvinili ji dokonce i ze sexuálního obtěžování vlastního syna, který byl přinucen svědčit proti ní. Celkem vystoupilo čtyřicet svědků a rozsudek dopadl podle očekávání. Poprava gillotinou proběhla za hojné účasti veřejnosti na dnešním pařížském náměstí de la Concorde. Syn Ludvíka XVI. a Marie-Antoinetty Ludvík Karel zemřel ve vězení zřejmě na tuberkulózu způsobenou nedostatkem lékařské péče, hygie-
16
17
va sloužit jako vzor nedobytnosti – v historii byla obležena sedmkrát, z toho se obránci šestkrát vzdali. Tuto tradici dodrželi i tentokrát, což nebránilo rozvášněnému davu, aby je zmasakroval. Ve skutečnosti nechtěli vzbouření Pařížané osvobodit vězně, kterých ostatně v Bastile bylo pouze sedm, ale zmocnit se tamějšího skladu zbraní. O tom, jak je těžké dohlédnout významu událostí, jichž jsme účastníky, svědčí zápis z Ludvíkova deníku z téhož dne – král si zapsal: „Dnes se nic zvláštního nestalo,“ netuše, že od rozvalin slavné pevnosti vede přímá cesta na popraviště.
ny a potravy ve věku osmi let. V podstatě se dá říci, že revolucionáři chlapce utýrali, zřejmě jim to přišlo humánnější než ho popravit jako matku. Jejich dcera si vzala později bratrance d’Angoulema a zemřela bezdětná. Žádný přímý potomek Ludvíka XVI. a Marie-Antoinetty tak dnes již nežije.
Zbývaly mu necelé čtyři roky života. Byl donucen vzdát se absolutní moci a přestěhovat se i s rodinou z Versailles do Paříže, kde se dostal pod přímou kontrolu revolucionářů. Popularita královské rodiny stále klesala, životní realita lidu se měnila příliš pomalu ve srovnání s vyvolaným očekáváním a mýtus o nedotknutelnosti královského majestátu pomalu umíral. Král se pokusil i s rodinou z Francie uprchnout, ale na hranicích byl zadržen, při návratu do Paříže jej pak málem zlynčoval rozzuřený dav. Byla vyhlášena republika a Ludvík, nyní nazývaný občan Kapet, byl postaven před soud. Byl shledán vinným a odsouzen k smrti. V roce 1794 byla postavena před soud i Marie-Antoinetta. Bylo jí 38 let a již dávno nebyla tou krásnou bezstarostnou princeznou, která přicestovala do Paříže. Vlasy jí zešedivěly, pravděpodobně trpěla rakovinou dělohy a zatímco v králově případě bylo alespoň zachováno zdání spravedlivého procesu, v době královnina přelíčení zuřil ve Francii nejhorší jakobínský teror, takže jí ani nebylo umožněno připravit si vlastní obhajobu. Soudní zasedání trvalo dva dny, první den stála před soudem patnáct hodin, druhý den začal soud zasedat v osm hodin ráno a skončil ve čtyři hodiny ráno dalšího dne. Seznam jejích údajných prohřešků byl dlouhý, obvinili ji dokonce i ze sexuálního obtěžování vlastního syna, který byl přinucen svědčit proti ní. Celkem vystoupilo čtyřicet svědků a rozsudek dopadl podle očekávání. Poprava gillotinou proběhla za hojné účasti veřejnosti na dnešním pařížském náměstí de la Concorde. Syn Ludvíka XVI. a Marie-Antoinetty Ludvík Karel zemřel ve vězení zřejmě na tuberkulózu způsobenou nedostatkem lékařské péče, hygie-
16
17