0283434

Doporučujeme: MAGNUS MACFARLANE-BARROW

BOUDA, KTERÁ KRMÍ MILION DĚTÍ

Z anglického originálu The Shed that fed a Million Children, vydaného nakladatelstvim William Collins v Londýně roku 2015, pfeložil Jiří Gračka Vydalo Karmelitánské nakladatelství v Praze roku 2017 jako svou 2098. publikaci V edici Osudy svazek 72 Odpovědná redaktorka Ivana Trefná Fotografie na obálce Chris Leslie Obálka Václav Peták Grafická úprava Anna Kubů Sazba Stará škola (staraskola.net) Tisk FINIDR, s. r. o., český Těšín

SE OPAeiou, DEJI

Briege McKe Henry Libers Zázraky se

Luc Adrian Františkám

Stefano Stirr

Otec dětí u

Matka Elvíra Objímat vy Příběh koml

-,,

5lova. A začátek tohoto řetězu se začal odvíjet v době, mi bylo pouhých patnáct let a v jedné zapadlé vesničce střed jugoslávských hor jsem se setkal s milujici matkou, i záleželo na svých dětech.

_____

1. kapitola

Autoškola ve válečné vřavě

Chovej se pokorně, protože jsi vznikl z hnoje. Chovej se vznešeně, protože jsi vznikl z hvězd.

Srbské přislovi Věděli

jsme, že ti, kdo z vrcholků hor nad městem rozsévají smrt, ráno obvykle vyspávají kocovinu. Proto jsme vyrazili hodně brzy a doufali jsme, že se do Mostaru a zase z něj ven dostaneme ještě předtím, než se těžká artilerie dá znovu do svého neúprosného díla a bude rozervávat domy, kostely, mešity, auta i lidi města. Během tohoto posledního úseku naší čtyřdenní cesty ze Skotska se na sedadlech pro spolujezdce vedle mě mačkal otec Eddie, menší kulaťoučký kněz střední­ ho věku, a Julie, vysoká, mladá a nádherná zdravotní sestra. Za tu dobu se z nás stali dobří přátelé. Dva dny předtím jsme si na parkovišti u jedné slovinské čerpací stanice povídali dlouho do noci. Otec Eddie nás zaskočil a trochu zneklidnil, když popisoval, jak před odjezdem ze Skotska nabyl dojmu, že se domů už nikdy nevrátí, a rozdal proto většinu svých věcí farníkům. O něco později nám Julie vyprávěla, jak se před několika měsíci probudila uprostřed noci s intenzivním pocitem, že ji Bůh volá, aby odešla ze zaměstnání a vydala se pomáhat lidem v Bosně a Hercegovině. Její příběh mě zasáhl, protože z něho čišela její hluboká víra a protože se do jisté míry podobal tomu, co jsem prožil já sám. Trochu jsem

14

15

se styděl za to, že když mi poprvé zatelefonovala a poprosila mě, abych ji do Bosny odvezl, nebyl jsem z takového nápadu zrovna nadšený. Teď jsem byl moc rád, že se jí podařilo můj názor změnit. Při jízdě drsnou bosenskou krajinou, posetou rozeklanými skalami a trnitými keři, jsme se společně modlili růže­ nec a pak si povídali trochu roztržitě, protože jsem se musel soustředit na řízení po klikatých, úzkých cestách. Záhy jsme začali míjet trosky lidských obydlí. Někdy to byla jen hroma?a suti, jindy vyhořelé a kulkami poznamenané kostry. Jeli Jsme mlčky. Cesta se začala stáčet dolů a pod námi se objevil Mostar, město rozložené kolem Něretvy - slavné řeky, o které se říká, že od sebe odděluje východní a západní kulturu, a která teď tvořila bojovou linii mezi srbskými ozbrojenými silami a chorvatskými a muslimskými územími, po nichž jsme se_ pohybovali. Pod námi se ve staré osmanské čtvrti tyčily mmarety tamních mešit a já jsem si na okamžik vybavil svou první návštěvu tohoto města před mnoha lety, kdy jsme cho?ili po krámcích v úzkých uličkách nad řekou a pozorovali, Jak místní mladíci dokazují svou odvahu skokem ze slavného Starého mostu do proudu nazelenalé vody ženoucího se pod ním. Při sestupu do města nás na svém stanovišti kontrolovali vojáci z HVO, ,,Chorvatské rady obrany". Hubený muž se samopalem přes rameno a cigaretou v ústech došel k mému otevřenému okénku, zachmuřeně se na nás podíval a jeho dech zapáchající pálenkou se nesl až do auta. Bez náznaku úsměvu vztáhl ruku a my jsme mu podali své pasy i celní doklady ke zdravotnickému vybavení, které bylo uschováno v _nákladovém prostoru. Právě předání tohoto nákladu bylo duvodem naší cesty. A teď jen kilometr od nás jsme na svazích nad městem už viděli svůj cíl, mostarskou nemocnici. Dala se snadno rozeznat, a my jsme si tak mohli prohlížet 16

moderní, vysokou a do dálky zářící budovu, převyšující o ní domy. I z této vzdálenosti jsme si všimli, že na jedné str má obrovskou díru od dělostřeleckého granátu. Voják 1 dal mávnutím pokyn a my jsme opatrně vjeli do ulic plr zkroucených kusů železa, skleněných střepů, suti, shoře aut, rozbitého asfaltu a nenávistných nápisů nasprejovar na zdech. Po chvíli jsme se dostali na nemocniční poze1 Před budovou stálo několik chladicích vozů s nastartova motorem: provizorní márnice ve městě, které už dlouh1 mělo kam ukládat své mrtvé. Pod vstupní stříškou stá zaměstnanci v bílých pláštích, a když si nás všimli, zan li nám. úzkost ze mě pomalu opadávala a její místo za povznesená nálada. Začínal jsem si tiše gratulovat k c odvedené práci a s překvapením jsem zjistil, že přem tom, jestli jsem udělal dojem na Julii. Až na poslední 0 jsem si všiml, že členové uvítacího výboru nám už nerr ale zběsile signalizují, abychom zastavili. Úsměv jim zt1 rtech a přikrčili se. Srdce mi začalo tlouct rychleji, d jsem na brzdu a nad hlavou uslyšel skřípění. Lidé z uví výboru se začali svíjet smíchy a tehdy mi došlo, co se v stalo. Jejich nemocnice právě dostala další přímý zása od otlučeného skotského náklaďáku, jehož nezkušen přecenil prostor pod vchodovou stříškou a místo toh zaparkoval pod ní, tak do ni najel. Rychlá obhlídka ul že jsem udělal díru v horním rohu nákladového prosto opak škody na stříšce jsou zanedbatelné ve srovnání čím si dosud prošel zbytek budovy. Tu největší škodu, hem delšími následky, utrpělo moje sebevědomí. Rychle jsme vyložili náklad a se dvěma mladými lÉ sebe obrátili šálek kávy. Vyzvali nás, abychom z měst dřív, než začne bombardování, a jeli za nimi někam můžeme popovídat ve větším bezpečí. Zastavili pak 17

yděl za to, že když mi poprvé zatelefonovala a poprosila tbych ji do Bosny odvezl, nebyl jsem z takového nápadu 1a nadšený. Teď jsem byl moc rád, že se jí podařilo můj r změnit.

ři jízdě drsnou bosenskou krajinou, posetou rozeklaskalami a trnitými keři, jsme se společně modlili růže­ pak si povídali trochu roztržitě, protože jsem se musel ředit na řízení po klikatých, úzkých cestách. Záhy jsme i míjet trosky lidských obydlí. Někdy to byla jen hromati, jindy vyhořelé a kulkami poznamenané kostry. Jeli mlčky. Cesta se začala stáčet dolů a pod námi se objevil

tr, město rozložené kolem Něretvy - slavné řeky, o kteříká, že od sebe odděluje východní a západní kulturu, í teď tvořila bojovou linii mezi srbskými ozbrojenými si1 chorvatskými a muslimskými územími, po nichž jsme ilybovali. Pod námi se ve staré osmanské čtvrti tyčily ety tamních mešit a já jsem si na okamžik vybavil svou návštěvu tohoto města před mnoha lety, kdy jsme cho, krámcích v úzkých uličkách nad řekou a pozorovali, stní mladíci dokazují svou odvahu skokem ze slavného o mostu do proudu nazelenalé vody ženoucího se pod 'ři sestupu do města nás na svém stanovišti kontrolojáci z HVO, ,,Chorvatské rady obrany". Hubený muž se ,alem přes rameno a cigaretou v ústech došel k mému nému okénku, zachmuřeně se na nás podíval a jeho :apáchající pálenkou se nesl až do auta. Bez náznaku u vztáhl ruku a my jsme mu podali své pasy i celní Y ke zdravotnickému vybavení, které bylo uschováno idovém prostoru. Právě předání tohoto nákladu bylo ~m naší cesty. A teď jen kilometr od nás jsme na sva1d městem už viděli svůj cíl, mostarskou nemocnici. ~ snadno rozeznat, a my jsme si tak mohli prohlížet 16

moderní, vysokou a do dálky zářící budovu, převyšující okolní domy. I z této vzdálenosti jsme si všimli, že na jedné straně má obrovskou díru od dělostřeleckého granátu. Voják nám dal mávnutím pokyn a my jsme opatrně vjeli do ulic plných zkroucených kusů železa, skleněných střepů, suti, shořelých aut, rozbitého asfaltu a nenávistných nápisů nasprejovaných na zdech. Po chvíli jsme se dostali na nemocniční pozemek. Před budovou stálo několik chladicích vozů s nastartovaným motorem: provizorní márnice ve městě, které už dlouho nemělo kam ukládat své mrtvé. Pod vstupní stříškou stáli tři zaměstnanci v bílých pláštích, a když si nás všimli, zamávali nám. Úzkost ze mě pomalu opadávala a její místo zaujala povznesená nálada. Začínal jsem si tiše gratulovat k dobře odvedené práci a s překvapením jsem zjistil, že přemýšlím o tom, jestli jsem udělal dojem na Julii. Až na poslední chvíli jsem si všiml, že členové uvítacího výboru nám už nemávají, ale zběsile signalizují, abychom zastavili. úsměv jim ztuhl na rtech a přikrčili se. Srdce mi začalo tlouct rychleji, dupnu! jsem na brzdu a nad hlavou uslyšel skřípění. Lidé z uvítacího výboru se začali svíjet smíchy a tehdy mi došlo, co se vlastně stalo. Jejich nemocnice právě dostala další přímý zásah, a to od otlučeného skotského náklaďáku, jehož nezkušený řidič přecenil prostor pod vchodovou stříškou a místo toho, aby zaparkoval pod ní, tak do ní najel. Rychlá obhlídka ukázala, že jsem udělal díru v horním rohu nákladového prostoru, naopak škody na stříšce jsou zanedbatelné ve srovnání s tím, čím si dosud prošel zbytek budovy. Tu největší škodu, s mnohem delšími následky, utrpělo moje sebevědomí. Rychle jsme vyložili náklad a se dvěma mladými lékaři do sebe obrátili šálek kávy. Vyzvali nás, abychom z města odjeli dřív, než začne bombardování, a jeli za nimi někam, kde si můžeme popovídat ve větším bezpečí. Zastavili pak kousek 17

od Medžugorje, kde jsme chtěli přenocovat, u hotelu, poznamenaného střelbou z pušek a děl. Nad kávou nám vysvětlili, že kvůli rozsáhlým škodám způsobeným granáty funguje v jejich nemocnici jen přízemí. Budova je neúnosně přeplněná a personálu chybí i ty nejzákladnější zdravotnické pomůcky. Mimořádnou radost jim udělaly přivezené zevní fixátory, protože v nemocnici ležela spousta pacientů s rozdrcenými končetinami. Naléhali na nás, abychom jim přivezli další vybavení. Vysvětlili jsme jim, že Julie je zdravotní sestra a vydala se na tuto cestu, protože hodlá odejít ze svého zaměstnání ve Skotsku a pracovat tady jako dobrovolnice. Oni ale namítli, že sester mají dost, zato jim chybí zdravotnické vybavení. Navrhli pak, aby mi Julie pomohla sehnat další lékařské potřeby ve Skotsku. Nejspíš jim totiž už došlo, že tak jako nedokážu moc dobře řídit nákladní auto, netuším nic ani o zdravotnických potfebách, a jestli jim mám být ještě k něčemu užitečný, musí se se mnou do práce pustit někdo, kdo tomu rozumí. Překvapilo mě, jakou radost jsem pocítil z vyhlídky na to, že budeme s Julií pracovat spolu. V odpověď jsem ale zamumlal něco v tom smyslu, že to ještě můžeme probrat. Julie řekla něco podobného a já jsem se rozhodl, že si raději nebudu dělat velké naděje. Od zdravotnických záležitostí se pak rozhovor pochopitelně posunul k válečné situaci. Lékaři nám vysvětlili, že „četnici" na horách teď ostřelují nejen nemocnici, ale také sanitky. Už několik jich bylo zničeno ve chvíli, kdy se snažily převézt pacienta do nemocnice. Postupně začali místo kávy popíjet místní slivovici a svěřovat se se svými názory na válku. Ke svým nepřátelům „četnikům" cítili hlubokou nenávist a rozhovor nás dost zneklidnil. Oba lékaři, kteří předtím hodiny mluvili o tom, co potřebují, aby mohli léčit těžce raněné, nám teď popisovali strašlivé věci, které by „četnikům" 18

udělali, kdyby je dostali do rukou. Popadli jsme seznam;

votnického vybavení, které naléhavě potřebovali, a rozlc jsme se se slibem, že se s těmito věcmi co nejdřív vrá1 Byla to pátá z cest, které jsem do Bosny a Hercegc podnikl v rychlém sledu, a na každé z nich mě dopw někdo z mých příbuzných nebo přátel. Každá z nicl pětadvacetiletého chovatele ryb, který se nikdy nechtě dálkovým řidičem, znamenala i strmou stezku dalšího t Objevoval jsem nový svět se specifickou kulturou, aby, kamioňáky, svět, který nebyl vždycky vstřícný a nebylo né mu rozumět. Problém nastal už se samotným jaz~ Bylo potřeba se naučit nové technické výrazy, jako je „t graf" (zařízení, které zaznamenává počet hodin za volé a rychlost) nebo „spedice" (lidé připravující nezbytn~ dokumenty pro hraniční přechody). Měli jsme to o to že jsme neznali jiné evropské jazyky a sami jsme mlu skotským přízvukem. Na jedné z předchozích cest mi : nika dělal Robert Cassidy, můj dobrý přítel z Glasgow, přízvuk byl ještě silnější než můj, typický pro oblast, Se 7,Stunovým autem po střechu naloženým darov skotskými bramborami jsme měli namířeno do Záhřeb1 to uprostřed zimy a chladno bylo opravdu lezavé. Pře: jsme v nákladovém prostoru mezi paletami brambor.: jsme nocovali nedaleko rakousko-slovinské hranice ráno jsme zjistili, že nám zmrzla veškerá pitná voda, jsme si vezli ve velkých lahvích, a teploměr na čerpací ukazoval šest stupňů pod nulou. Jedním z nových t kých pojmů, které jsme se na této cestě museli nauč ,.plomba". Je to maličká olověná pečeť, kterou celnici; nákladový prostor auta, když překračujete hranice jej tu. Když pak zemi opouštíte, můžete doložit, že jste t jen projeli, aniž byste otevřeli auto a vyložili náklad.~ 19

Medžugorje, kde jsme chtěli přenocovat, u hotelu, poznapaného střelbou z pušek a děl. Nad kávou nám vysvětlili, že kvůli rozsáhlým škodám obeným granáty funguje v jejich nemocnici jen přízemí. ova je neúnosně přeplněná a personálu chybí i ty nejladnější zdravotnické pomůcky. Mimořádnou radost jim laly přivezené zevní fixátory, protože v nemocnici ležeousta pacientů s rozdrcenými končetinami. Naléhali na abychom jim přivezli další vybavení. Vysvětlili jsme jim, ulie je zdravotní sestra a vydala se na tuto cestu, protoodlá odejít ze svého zaměstnání ve Skotsku a pracovat jako dobrovolnice. Oni ale namítli, že sester mají dost, jim chybí zdravotnické vybavení. Navrhli pak, aby mi pomohla sehnat další lékařské potřeby ve Skotsku. Nejjim totiž už došlo, že tak jako nedokážu moc dobře řídit dní auto, netuším nic ani o zdravotnických potřebách, li jim mám být ještě k něčemu užitečný, musí se se do práce pustit někdo, kdo tomu rozumí. Překvapilo kou radost jsem pocítil z vyhlídky na to, že budeme í pracovat spolu. V odpověď jsem ale zamumlal něco smyslu, že to ještě můžeme probrat. Julie řekla něco ného a já jsem se rozhodl, že si raději nebudu dělat velěje. Od zdravotnických záležitostí se pak rozhovor poelně posunul k válečné situaci. Lékaři nám vysvětlili, tnici" na horách teď ostřelují nejen nemocnici, ale také . Už několik jich bylo zničeno ve chvíli, kdy se snaevézt pacienta do nemocnice. Postupně začali místo opíjet místní slivovici a svěřovat se se svými názory na Ke svým nepřátelům „četnikům" cítili hlubokou nenáozhovor nás dost zneklidnil. Oba lékaři, kteří předtfm mluvili o tom, co potřebují, aby mohli léčit těžce raám teď popisovali strašlivé věci, které by „četnikům" 18

udělali, kdyby je dostali do rukou. Popadli jsme seznam zdravotnického vybavení, které naléhavě potřebovali, a rozloučili jsme se se slibem, že se s těmito věcmi co nejdřív vrátí~e. Byla to pátá z cest, které jsem do Bosny a Hercegovmy podnikl v rychlém sledu, a na každé z nich mě dop:ovázel někdo z mých příbuzných nebo přátel. Každá z mch pro pětadvacetiletého chovatele ryb, který se nikdy nechtěl stát dálkovým řidičem, znamenala i strmou stezku dalšího učeni. Objevoval jsem nový svět se specifickou kulturou, obydlený kamioňáky, svět, který nebyl vždycky vstřícný a nebylo snadné mu rozumět. Problém nastal už se samotným jazykem. Bylo potřeba se naučit nové technické výrazy, jako je ,,tachograf" (zařízeni, které zaznamenává počet hodin za volantem a rychlost) nebo „spedice" (lidé připravující nezbytné celní dokumenty pro hraniční přechody). Měli jsme to o to těžší, že jsme neznali jiné evropské jazyky a sami jsme mluvili se skotským přízvukem. Na jedné z předchozich cest mi závozníka dělal Robert Cassidy, můj dobrý přítel z Glasgow, jehož přízvuk byl ještě silnější než můj, typický pro oblast Argyll: Se ?,Stunovým autem po střechu naloženým darovanými skotskými bramborami jsme měli namířeno do Záhřebu. Byl~ to uprostřed zimy a chladno bylo opravdu lezavé. Přespávali jsme v nákladovém prostoru mezi paletami brambor. Jednou jsme nocovali nedaleko rakousko-slovinské hranice a brzy ráno jsme zjistili, že nám zmrzla veškerá pitná voda, kterou jsme si vezli ve velkých lahvích, a teploměr na čerpací stan~ci ukazoval šest stupňů pod nulou. Jedním z nových techmckých pojmů, které jsme se na této cestě museli na~čit'.. byl~ „plomba". Je to maličká olověná pečeť, kterou celníci zaJišťuJí nákladový prostor auta, když překračujete hranice jejich státu. Když pak zemi opouštíte, můžete doložit, že jste územím jen projeli, aniž byste otevřeli auto a vyložili náklad. My jsme 19

ale ještě netušili, co to slovo znamená, a jen jsme hleděli na stále podrážděnějšího celníka, který nám zpoza svého okénka kladl jednoslovnou otázku: ,.Plomby?" Ptal se, jestli máme auto z~pečetěné. Když jsme už poněkolikáté odpovídali na jeho dotaz jen prázdným pohledem, vypravil ze sebe Robert tím nejčistším glasgowským přízvukem: ,,Bomby né, jenom brambory - fůru brambor." Teď byla zase řada na celníkovi, aby se nezmohl na slovo. Vůbec v té chvíli netušil, jakým jazykem nám má odpovědět. V té době byly některé mosty na hlavní jadranské trase, která nás měla dovést na silnice směřující do nitra Bosny a Hercegoviny, zničeny dělovou palbou. Proto bylo nutné nechat se trajektem převézt na Pag (dlouhý úzký ostrov táhnoucí se souběžně s pobřežím), po celé délce ho přejet a pak se zase o trochu jižněji vrátit trajektem na pevninu. Jednou jsme se s Kenem, mým švagrem a na téhle cestě i spolujezdcem, zařadili do kolony stovek kamionů stojících na silnici, která rozhodně nebyla stavěná pro dlouhá vozidla. Během čekání na malý místní trajekt najednou udeřila neskutečně silná bouřka. Trajekt přestal převážet a všichni řidiči zůstali uvězněni v kabinách, na které dorážel mrazivý vítr a houpal s auty tak prudce, až jsme se báli, že nás nakonec převrh­ ne. Nebylo ani pomyšlení, že bychom se na té uzoučké cestě mohli s kamionem otočit, a tak nám nezbylo než počkat, až bouře přestane. K jídlu jsme neměli nic než velkou krabici čokoládových tyčinek Twix, které jsme úzkostlivě šetřili po následujících osmačtyřicet hodin. Když jsme občas museli vyslyšet volání přírody, bylo třeba pustit se do boje s dveř­ mi a opatrně se spustit z kabiny dolů, abychom neuklouzli na zamrzlém proudu moči řidičů, který směřoval z vrcholku kopce až k nevelkému molu na konci klikaté cesty. Vtiskl jsem si tehdy do paměti, že propříště musíme s sebou brát 20

poněkud rozmanitější a výživnější nouzové zásoby jídla nejmenším širší nabídku čokoládových tyčinek. Na těchto prvních cestách jsem začal chápat, že tírr důležitějším, co lidem žijícím ve skutečné nouzi přivá: nemusí být humanitární pomoc v nákladovém prostor šeho auta. S otcem jsme jednou vezli věci do jakéhosi šího ústavu pro děti se specifickými potřebami nedalek stavního města Zadaru. Srbská armáda tehdy právě n, část chorvatského pobřeží útočila, a když jsme zastavil malou zchátralou budovou, zdálky bylo slyšet dunění Uvnitř domu jsme viděli spoustu dětí uvězněných v r kách a oblečených do roztrhaných pyžam. Vystrašen sonál se o ně pokoušel starat. Cítili obrovský stres ne: z toho, že pro své svěřence už nemají ani ty nejzákla potřeby, ale také proto, že se bojová linie blížila a o~i věděli, že se s dětmi rychle uprchnout nedá. Vyložil z auta bedny s humanitární pomocí, ale počáteční radc sonálu rychle zmizela, když jsme uslyšeli výbuch dělm kého granátu o poznání blíž vesnici. A o chvíli pozděj Zaměstnanci ústavu nás pobízeli, abychom věci vylc nejrychleji a odjeli zpět na silnici vedoucí na sever. jsem z nákladového prostoru vynesl poslední bednu, jsem se rozloučil, vyskočil za volant a vyhnal motor sokých otáček, aby byl připraven na cestu. Uběhlo 1 vteřin a mě rozčílilo, že táta ještě nenasedl do kabiny. jsem se do zpětného zrcátka a zjistil jsem, že objímá, ňuje nejvyděšenější z ošetřovatelek a slibuje ji, že s bude modlit. Teprve potom se vyšplhal na sedačku v1 a vyrazili jsme. Když jsem o třicet let později poprvé z jak papež František mluví o „hříchu výkonnosti", oka1 mi vybavila právě tato událost. Papež připomínal nár kdo pracujeme s chudými, že skutečná charita nez 21

ještě netušili, co to slovo znamená, a jen jsme hleděli na le podrážděnějšího celníka, který nám zpoza svého okénkladl jednoslovnou otázku: ,,Plomby?" Ptal se, jestli máme o z?pečetěné. Když jsme už poněkolikáté odpovídali na ) dotaz jen prázdným pohledem, vypravil ze sebe Robert nejčistším glasgowským přízvukem: ,,Bomby né, jenom nbory - fůru brambor." Teď byla zase řada na celníkovi, se nezmohl na slovo. Vůbec v té chvíli netušil, jakým ja~m nám má odpovědět.

době byly některé mosty na hlavní jadranské trase, í nás měla dovést na silnice směřující do nitra Bosny

V té

•rcegoviny, zničeny dělovou palbou. Proto bylo nutné at se trajektem převézt na Pag (dlouhý úzký ostrov táh:í se souběžně s pobřežím), po celé délce ho přejet a pak .se o trochu jižněji vrátit trajektem na pevninu. Jednou se s Kenem, mým švagrem a na téhle cestě i spolujezdzařadili do kolony stovek kamionů stojících na silnici, rozhodně nebyla stavěná pro dlouhá vozidla. Během 1í na malý místní trajekt najednou udeřila neskutečně bouřka. Trajekt přestal převážet a všichni řidiči zůstali těni v kabinách, na které dorážel mrazivý vítr a houpal r tak prudce, až jsme se báli, že nás nakonec převrh­ ?bylo ani pomyšlení, že bychom se na té uzoučké cestě s kamionem otočit, a tak nám nezbylo než počkat, až přestane. K jídlu jsme neměli nic než velkou krabici dových tyčinek Twix, které jsme úzkostlivě šetřili po ujících osmačtyřicet hodin. Když jsme občas museli ~t volání přírody, bylo třeba pustit se do boje s dveř­ patrně se spustit z kabiny dolů, abychom neuklouzli 1rzlém proudu moči řidičů, který směřoval z vrcholce až k nevelkému molu na konci klikaté cesty. Vtiskl tehdy do paměti, že propříště musíme s sebou brát 20

poněkud rozmanitější a výživnější nouzové zásoby jídla, přinejmenším širší nabídku čokoládových tyčinek. , . Na těchto prvních cestách jsem začal chápat, že tlm neJdůležitějšim, co lidem žijícím ve skutečné nouzi přivážíme, nemusí být humanitární pomoc v nákladovém prostoru našeho auta. S otcem jsme jednou vezli věci do jakéhosi menšího ústavu pro děti se specifickými potřebami nedaleko pří­ stavního města Zadaru. Srbská armáda tehdy právě na tuto část chorvatského pobřeží útočila, a když jsme zastavili před malou zchátralou budovou, zdálky bylo slyšet dunění střel. Uvnitř domu jsme viděli spoustu dětí uvězněných v postýlkách a oblečených do roztrhaných pyžam . Vystrašený personál se O ně pokoušel starat. Cítili obrovský stres nejenom z toho, že pro své svěřence už nemají ani ty nejzákladnější potřeby, ale také proto, že se bojová linie blížila a o~i _d_obře věděli, že se s dětmi rychle uprchnout nedá. Vylož1h Jsme z auta bedny s humanitární pomocí, ale počáteční radost personálu rychle zmizela, když jsme uslyšeli výbuch dělostřelec­ kého granátu o poznání blíž vesnici. A o chvíli p?zději ~~lší. zaměstnanci ústavu nás pobízeli, abychom věci vylož1h co nejrychleji a odjeli zpět na silnici vedoucí na sever. Jen co jsem z nákladového prostoru vynesl poslední bednu, spěšně jsem se rozloučil, vyskočil za volant a vyhnal motor do sokých otáček, aby byl připraven na cestu. Uběhlo někohk vteřin a mě rozčílilo, že táta ještě nenasedl do kabiny. Podíval jsem se do zpětného zrcátka a zjistil jsen:i, ž: ~bjímá a uklidňuje nejvyděšenější z ošetřovatelek a shbuJe Ji, že se za ně bude modlit. Teprve potom se vyšplhal na sedačku vedle mě a vyrazili jsme. Když jsem o třicet let později poprvé zaslechl, jak papež František mluví o „hříchu výkonnosti", okamžitě se mi vybavila právě tato událost. Papež připomínal nám všem, kdo pracujeme s chudými, že skutečná charita neznamená

vt

21

Magnus MacFarlane-Barrow

Bouda, která krmí milion dětí Dal jsem se do řeči s Edwardem, nejstarším ze sourozenců ... Vyprávěl mi, že je mu čtrnáct a většinu času tráví s matkou při práci na polích kolem domku. Zeptal jsem se ho, v co v životě doufá. Rozhodně jsem přitom nečekal odpověď, která by změnila život mně i stovkám tisíc jiných lidí. ,,Chtěl bych mít co jíst a taky bych jednou

rád chodil do školy," odpověděl mi po chvilce zadumání slavnostním hlasem. Tato prostá slova, pronesená jako smělý sen dospívajícího hocha v Malawi, se mi zapsala hluboko do srdce. Je to výkřik, skandál a zároveň stvrzení myšlenky, která se už tehdy začala formovat. Je to pobídka k činu, kterou nešlo ignorovat. Slova afrického chlapce se stala jedním z impulsů, díky nimž se mladý muž ze Skotska rozhodl založit projekt „Mary's Meals" (Mariina jídla) na podporu hladovějících dětí v zemích třetího světa. Vstupním kapitálem i centrálou byla jen prostá bouda na

jeho pozemku. Až doposud se toto neuvěřitelné dílo zakládá jen na obětavé práci dobrovolníků a na drobných příspěvcích lidí z celého světa.

í;'\

karmelitánské

~ nakladatelství

kna.cz

I

ikarmel.cz