0283433

Jana Vrajová - -

Umíněnkyně dobra

Sofie Podlipská Kapitola z dějin literárního midcultu 19. století

-::::::::::::= AHAOPOllS

Jana Vrajová -

Um Í ně n k y ně dobra Sofie Podlipská Kapitola z dějin literárníh o mid cultu 19. století

Vydal Filip Tomáš - Akropolis (S. května 1338/ 43, 140 00 Praha 4, www.akropolis.info) v roce 2017 jako svou 342. publikaci Redakce Lucie Kořínková Překlad resumé Ivana Marková Grafická úprava a obálka s použitím fotografie interiéru bytu Sofie Podlipské Ondřej Fučík Sazba písmem ComeniaSans Stará škola (staraskola.net) Tisk S-TISK Vimperk, s. r. o., Žižkova 448, 385 01 Vimperk Vydání první, 232 stran, TS 12 ISBN 978-80-7470-148-1 Doporučená cena včetně

DPH 249 Kč

úvodem Literární historie zabývající se etapami a proměnami konstituující se čes­ ké literatury v průběhu 19. století ukazuje, že jedním z vrcholů obrodného procesu byla schopnost literatury realizovat širokou škálu básnických i prozaických žánrů. Na příkladech utvářejících se literárních uskupení a jejich specifikách bylo pak možno skrze akcentaci, či naopak upozadění jednoho žánru ve prospěch jiného demonstrovat proměnu fu nkč­ ních modelů literatury.1 Náš výzkum se soustředil na období sedmdesátých, osmdesátých a devadesátých let 19. století a byl primárně zaměřen na dobovou recepci děl Sofie Podlipské, která se nám stala dokladovým materiálem k postižení procesu utváření vertikální stratifikace čes­ ky psané literatury druhé poloviny 19. století. Bude ukázáno, že zejména v dobových recenzích bylo sice genologické hledisko zohledněno, s proměňujícím se přístupem k funkci literatury však bylo upozaďová­ no a nahrazováno buď hlediskem diskurzivním, nebo (častěji) pokusem nalézt a vytyčit kritéria odlišující „nižší" (populární, lidovou, lidovýchovnou) literaturu od té „vyšší" (exkluzivní, esteticky i čtenářsky náročné). Při literárněhistorickém pohledu na vytčenou etapu nelze pominout dobovou diskusi přelomu sedmdesátých a osmdesátých let o podobě čes­ ky psané literatury a také soudobé rozdíly ve vnímání kulturotvorného charakteru básnické osobnosti, jež do literární historie nadlouho vstoupily pod zástupným označením „boje ruchovců a lumírovců". 2 Eliška Krásnohorská ve svých pamětech tyto diskuse popsala s důrazem na rozdílné pohledy diskutujících na osobnost tvůrce (pracovala s označením „osvě­ tovci" místo dnes zažitého „ruchovci"): Dle názoru lum írovců byl básník tvůrcem „suverénním", kteréhož slova užívali s důrazem, právem jeho bylo, aby tvořil, co a jak mu vnukla vlastní inspirace, vlastní vkus. Eruptivní výrony jeho génia neměly podléhati žádné kontrole ani odpovědnosti,jemu měla náležet neomezená svoboda, nezavázaná žádnou povinností ku potře­ bám a přáním velikého množstva, nýbrž oprávněná podávati výraz jeho individuality bez jiné podmínky než geniality a krásy. Kritika neměla vůči němu žádného práva. Dle osvětovců však byl básník

2

Jako příklad může sloužit próza tzv. máJovců, již Aleš Haman v knize Trvání v proměně popsal skrze transformaci funkčního modelu literatury se zaměřením na genologický aspekt (mravoličný román, žánrová drobnokresba) (2010: 191). Jaroslava Janáčková označila autory ruchovsko-lumírovské generace za novoromanti ky (2002: 299), Aleš Haman projevy jednotlivých autorů interpretuje z hlediska diskurzivního jako dvě odlišné podoby parnasismu v české literatufe (2010: 215).

10 -

11

vtělením duševního žití své doby na jeho vrcholu, byl nejpovolaněj­ tlumočníkem národního srdce, mluvčím svých spolu lidí a sourodáků, strážcem a zvelebovatelem národního jazyka, smýšlení a cítění, byl odpověden ve svém tvoření nejen za estetickou, ale též za etickou jeho hodnotu a veřejný úsudek měl k tomu právo jako ke každému činiteli veřejnému. [...] Boj byl prudký a potrval, poně­ vadž na obou zápasících stranách byla značná síla: lumírovci měli

ším

emancipačního

ženského hnutí,4 jehož byla význam r pro ni jako autorku bylo inspirací mimo jiné v oblasti t Připomeňme opět vzpomínky Elišky Krásnohorské se svou prací pro periodikum Ženské listy napsala:

Snažíc se od počátku, abych vedla Ženské listy a správným, chtěla jsem především odvádět žen s ke lé povrchnosti, pěstované nerozumnou výchovou, vosti pojmů o povinnostech k rodině a k národu, o lání, o nezbytnosti a čestném významu práce, uzn; upozorňovat též na dobrý způsob i výběr četby, d ky knih nečetly jen naplano, nýbrž aby při četbě rr ly a posuzovaly. (1947: 53)

mezi sebou větší, skvělé a mladé talenty básnické, osvětovci však byli posilňováni vědomím, že prospěch národa, jeho sympatie a jeho buditelské tradice jsou na jejich straně. (Krásnohorská 1947: 58-59) Zejména k závěrečné pasáži citovaného textu se budeme vztahovat jako k významné (ovšem nikoli překvapivé či neznámé) kulturněhistorické informaci, z níž je možné dedukovat, že navzdory existenci výrazných ,,talentů básnických" část dobové literární kritiky ve svých soudech upřed­ nostňovala hledisko národní. Aleš Haman přeznačil tradičně vnímaný spor „ruchovců" a ,,lumírovců" na „rozdílné pojetí funkčního modelu umění u příslušníků dvou vrstev téže básnické generace" (2003: 85; 2010: 215), čímž zpřesnil popis povahy dobové diskuse a odlišným způsobem ji definoval. V knize Trvání v proměně upozornil na souvislost mezi dobovou poezií, jež měla stále exkluzivnější charakter,3 a obavami kulturní veřejnosti přelomu sedmdesátých a osmdesátých let o „budoucnost českého písemnictví na základě přízna­ ků, že poklesá zájem publika" (2010: 216). Konstatoval rovněž, že „s obnovou nároků na kulturně reprezentativní poslání literatury a s utvářením exkluzivnějších forem literárního projevu došlo také k vnitřní diferenciaci literatury samé; počal proces oddělování náročné a populární vrstvy literární produkce. S ním bylo spojeno i sociální rozvrstvení publika, které se mohlo jevit také jako úbytek zájmu o formálně vytříbené špičkové literární projevy" (2012: 216). Následující text budiž chápán jako příspěvek k poznání zmíněného procesu vertikální diferenciace české literatury druhé poloviny 19. století skrze sledování proměn dobové recepce tvorby autorky, která vstoupila do literatury se skupinou májovců, její dílo ovšem zůstalo na periferii badatelského zájmu. Stalo se tak zejména proto, že se jedná o autorku, jež se vědomě soustředila na literární komunikaci se širšími čtenářský­ mi vrstvami. Budeme se na dalších stránkách zabývat Sofií Podlipskou. Kromě zmíněného kontextu literárněhistorického vývoje je v případě Podlipské nutné zohlednit též kulturněhistorický aspekt konstituování

3

Jsme si vědomi toho, že žánrová i vertikální stratifik probíhala v interakci s důrazy poetiky dominantního c viny 19. století - realismu, v případě Podlipské zejmé1 podoby. Nejnověji se realistickému diskurzu věnoval sáhlé publikaci Mezi ideálem a nahou pravdou (201E né „Člověk nad propastí skutečnosti. Figura náměsí ,realistické doby na ukázce tvorby Sofie Podlipské na literaturu a tvorbu demonstruje, že autor druhé mohl realismus vnímat „jako jeden z mnoha mysliteln vlastní literární tvorby" a volit realistickou techné ností, jak produkovat umělecké reprezentace skuteč 125). Tuto tezi autor doložil citací aforismu Sofie Pod deme vymysliti povahy a události, je romantikou. Ja míti nejlepšími, je idealismem. Jaké mohou býti, líčí 1 ly se utvořiti a udíti se, provádí naturalismus" (Podlip později/). Hrdina se opírá o dobové texty Josefa Kuff dobému románu, když tvrdí, že „literáti v pobřeznové lističnost svých prací také proto, aby byly čtenářům srozumitelné" (Hrdina 2015: 126). Právě téma srozuri nadsázkou řečeno neproblematické konzumovatelno! propojuje výzkum vývoje kritického myšlení vztahují 111

4

Pro obě strany sporu byl sice charakteristický důraz na formální stránku literárního projevu, je nicméně rovněž známým faktem, že zejména v případě Jaroslava Vrchlického byl tento záměrně a vědomě zvýznamňován.

Úvodem-

12 -

Problematice utváření feministického myšlení a jeho vývoje se historie badatelsky věnuje Libuše Heczková (P{šící Minervy), v o a gender studies Eva Kalivodová (Browningová nebo Klášterský nebo Byron?), v oblasti kulturní historie Marie Bahenská, Dana Libuše Heczková (např. společná kniha Iluze spásy. českéfemin. 79. a 20. stol.). Četné studie k výzkumu každodennosti ženy 19. mj. na pramenném využití egodokumentů, publikovala Milena I (např. A ptáš se, knfžko má ... ). Pro náš výzkum byly zmíněné pr, z hlediska poznání významného kulturního fenoménu formujíc

13

1ího žití své doby na jeho vrcholu, byl nejpovolaněj­ m národního srdce, mluvčím svých spolulidí a sou•m a zvelebovatelem národního jazyka, smýšlení )Ověden ve svém tvoření nejen za estetickou, ale ho hodnotu a veřejný úsudek měl k tomu právo jako iteli veřejnému.[ ... ] Boj byl prudký a potrval, poně­ ipasících stranách byla značná síla: lumírovci měli ší, skvělé a mladé talenty básnické, osvětovci však vědomím, že prospěch národa, jeho sympatie a jeho ce jsou na jejich straně. (Krásnohorská 1947: 58-59)

né pasáži citovaného textu se budeme vztahovat jako m nikoli překvapivé či neznámé) kulturněhistorické možné dedukovat, že navzdory existenci výrazných h" část dobové literární kritiky ve svých soudech upředw národní. značil tradičně vnímaný spor „ruchovců" a ,,lumírovců" :í funkčního modelu umění u příslušníků dvou vrstev !race" (2003: 85; 2010: 215), čímž zpřesnil popis povahy odlišným způsobem ji definoval. V knize Trvání v proL souvislost mezi dobovou poezií, jež měla stále exklu1 a obavami kulturní veřejnosti přelomu sedmdesátých o „budoucnost českého písemnictví na základě přízna­ m publika" (2010: 216). Konstatoval rovněž, že „s obnoturně reprezentativní poslání literatury a s utvářením rem literárního projevu došlo také k vnitřní diferenci;; počal proces oddělování náročné a populární vrstvy . S ním bylo spojeno i sociální rozvrstvení publika, kte:aké jako úbytek zájmu o formálně vytříbené špičkové

:2012: 216).

t budiž chápán jako příspěvek k poznání zmíněného diferenciace české literatury druhé poloviny 19. stoleproměn dobové recepce tvorby autorky, která vstoupiskupinou májovců, její dílo ovšem zůstalo na periferii nu. Stalo se tak zejména proto, že se jedná o autorku, JStředila na literární komunikaci se širšími čtenářský­ ime se na dalších stránkách zabývat Sofií Podlipskou. !ho kontextu literárněhistorického vývoje je v případě :ohlednit též kulturněhistorický aspekt konstituování

iru byl sice charakteristický důraz na formální stránku J, je nicméně rovněž známým faktem, že zejména v případě ého byl tento záměrně a vědomě zvýznamňován.

emancipačního

ženského hnutí, 4 jehož byla významnou aktérkou a které pro ni jako autorku bylo inspirací mimo jiné v oblasti tematicko-motivické. Připomeňme opět vzpomínky Elišky Krásnohorské, která v souvislosti se svou prací pro periodikum Ženské listy napsala: Snažíc se od počátku, abych vedla Ženské listy směrem určitým a správným, chtěla jsem především odvádět ženskou mysl od obvyklé povrchnosti, pěstované nerozumnou výchovou, k hlubší opravdovosti pojmů o povinnostech k rodině a k národu, o důležitosti vzdě­ lání, o nezbytnosti a čestném významu práce, uznala jsem za nutno upozorňovat též na dobrý způsob i výběr četby, chtějíc, aby čtenář­ ky knih nečetly jen naplano, nýbrž aby při četbě myslily, rozvažovaly a posuzovaly. (1947: 53) Jsme si vědomi toho, že žánrová i vertikální stratifikace české literatury probíhala v interakci s důrazy poetiky dominantního diskurzu druhé poloviny 19. století - realismu, v případě Podlipské zejména jeho tzv. ,,ideální" podoby. Nejnověji se realistickému diskurzu věnoval Martin Hrdina v rozsáhlé publikaci Mezi ideálem a nahou pravdou (2016). V kapitole nazvané „Člověk nad propastí skutečnosti. Figura náměsíčné v umění a vědě ,realistické doby"' na ukázce tvorby Sofie Podlipské i na jejích názorech na literaturu a tvorbu demonstruje, že autor druhé poloviny 19. století mohl realismus vnímat „jako jeden z mnoha myslitelných vztažných bodů vlastní literární tvorby" a volit realistickou techné jako jednu z „možností, jak produkovat umělecké reprezentace skutečnosti" (Hrdina 2015: 125). Tuto tezi autor doložil citací aforismu Sofie Podlipské: ,,Jak si dovedeme vymysliti povahy a události, je romantikou. Jak bychom si je přáli míti nejlepšími, je idealismem. Jaké mohou býti, líčí realismus. Jak musily se utvořiti a udíti se, provádí naturalismus" (Podlipská, rkp. /1876 nebo později/). Hrdina se opírá o dobové texty Josefa Kuffnera věnované soudobému románu, když tvrdí, že „literáti v pobřeznové době usilovali o realističnost svých prací také proto, aby byly čtenářů m nové doby snadno srozumitelné" (Hrdina 2015: 126). Právě téma srozumitelnosti (s mírnou nadsázkou řečeno neproblematické konzumovatelnosti) literárního textu propojuje výzkum vývoje kritického myšlení vztahujícího se k vertikalitě 4

Problematice utváření feministického myšlení a jeho vývoje se v oblasti literární historie badatelsky věnuje Libuše Heczková (Píšící Minervy), v oblasti translatologie a gender studies Eva Kalivodová (Browningová nebo Klášterský? Krásnohorská nebo Byron!), v oblasti kulturní historie Marie Bahenská, Dana Musilová a opět Libuše Heczková (např. společná kniha Iluze spásy. České feministické my!lení 19. a 20. stol.). četné studie k výzkumu každodennosti ženy 19. století, založené mj. na pramenném využití egodokumentů, publikovala Milena Lenderová (např. A ptáš se, knížko má... ). Pro náš výzkum byly zmíněné práce přínosné z hlediska poznání významného kulturního fenoménu formujícího práci Podlipské.

12-13

literatury s výzkumem diskurzivity. Bylo by totiž v návaznosti na Hrdinu možné uvažovat o části literární produkce Podlipské realizované v intencích synteticko-harmonizujícího pojetí realismu (Hrdina 2015: 126) jako o zlaté střední cestě literární tvorby. Již bylo konstatováno, že naše práce je primárně založena na výzkumu soudobé recepce prací Sofie Podlipské. Vzhledem k různorodosti této reflexe jsme považovali za nutné věnovat se též analýze dobových diskusí o čtenářství a roli spisovatele, které utvářely recepční kontext. Závě­ rečné kapitoly první části práce jsou pak věnovány analýze podob myšlení o autorčině tvorbě v rámci literárněhistorického diskurzu od počátku 20. století až do současnosti, tedy kritickým úvahám zvažujícím texty Sofie Podlipské. Sloveso zvažovat si dovolujeme použít i v nepřeneseném původním významu: diskuse (a to nejen dobová) se vedla o „váze" prací Podlipské, o tom, zda jim patří místo v kánonu české literatury, či zda budou shledány „lehkými", psanými „lehkou rukou" či „lehkým perem" coby texty populární literatury. Vzhledem k faktu, že jsme při práci s dobovým materiálem opakovaně naráželi na hodnocení odvozující kvalitu literární práce Podlipské od její pozice v soudobém kulturním prostoru, rozhodli jsme se na dobovém materiálu doložit, nakolik ji v tomto ohledu považovalo zejména tzv. ženské hnutí za stěžejní osobnost. Jsme si vědomi toho, že se v této čás­ ti práce metodologicky dotýkáme kulturněhistorických výzkumů, zjištěné závěry však považujeme za významné pro rozšíření úhlu pohledu vedoucího k pochopení některých soudobých literárněkritických soudů. Zájmem o vertikální stratifikaci české literatury vstupujeme do badatelské tradice, jejíž počátky v českém prostředí spatřujeme u Felixe Vodič­ ky, který explicitně formuloval legitimnost literárněhistorického výzkumu všech úrovní literatury, když požadoval „sledovat literaturu jako celek, tj. nejen ve vedoucí vrstvě, ale v oblastech vzdálených od vlastní vývojově tvořivé problematiky umění" (1994: 327). Problematice populární literatury se u nás dostalo pozornosti v sedmdesátých letech 20. století, kdy se jí soustavně zabýval nitranský Kabinet literární komunikace. Z jeho výzkumu vzešla podnětná monografie Petera Liby Kontexty populárnej literatury (1981), která se na dlouhou dobu stala zásadním textem pro všechny, kdo se zabývali touto oblastí literární produkce. Mezi současné badatele s dlouhodobým zájmem o texty z periferie literárního života patří Dagmar Mocná (1996, 2014a), Pavel Janáček (2003 /spolu s M. Jarešem/, 2004) či Petr A. Bílek (2007, 2010 /spolu s B. Činátlovou/). Naším cílem nebylo vstoupit do diskusí o proměnlivosti pojmu populární kultura či literatura. Přemýšlení nad texty Sofie Podlipské i nad problematickým uchopením jejích děl dobovou kritikou a následně i literárními historiky nás přivedlo k potřebě uvažovat o literatuře nikoli v dichotomickém modelu, v němž jsou proti sobě postavena díla vysokého a nízkého umění, ale využít možností, které nabízí triadický model,

Úvodem-

v jehož konceptu je již od antiky zapracována i rovina 203). Jeho uplatnění pro oblast literatury druhé pole se utvářelo širší čtenářské publikum českých textů, se né. Dagmar Mocná ve studii „Šest povídek o starém 1 próza v rozpětí mezi literárními rovinami" (2014b) l kém autorovi, že triadický model může být funkční r tev literatury jako celku, ale též pro postižení vnitř jediného autora. Studie byla publikována v monoten pisu Bohemica O/omucensia, v jehož metodologicky: alu táž badatelka (2014a) navrhuje aktivovat pro uva modelu literatury terminologii vycházející z úvah on kému prostoru zprostředkovanou primárně skrze př ta Eca Skeptikové a těšitelé. V ní se pro označení stř, jak bude dále ukázáno, se specifickým zřetelem k re pracuje s termínem midcult. Abychom objasnili způ5 práci, je třeba nahlédnout do historie pojmu.

14-15

1em diskurzivity. Bylo by totiž v návaznosti na Hrdinu literární produkce Podlipské realizované v intenrmonizujícího pojetí realismu (Hrdina 2015: 126) jako tě literární tvorby. :ováno, že naše práce je primárně založena na výzkuce prací Sofie Podlipské. Vzhledem k různorodosti této ovali za nutné věnovat se též analýze dobových disku,li spisovatele, které utvářely recepční kontext. Závě­ ,í části práce jsou pak věnovány analýze podob myšle·bě v rámci literárněhistorického diskurzu od počátku oučasnosti, tedy kritickým úvahám zvažujícím texty :>veso zvažovat si dovolujeme použít i v nepřeneseném 1u: diskuse (a to nejen dobová) se vedla o „váze" pra1, zda jim patří místo v kánonu české literatury, či zda .ehkými", psanými „lehkou rukou" či „lehkým perem" rní literatury. ctu, že jsme při práci s dobovým materiálem opakoodnocení odvozující kvalitu literární práce Podlipské rdobém kulturním prostoru, rozhodli jsme se na doboožit, nakolik ji v tomto ohledu považovalo zejména tzv. ěžejní osobnost. Jsme si vědomi toho, že se v této čás1gicky dotýkáme kulturněhistorických výzkumů, zjišovažujeme za významné pro rozšíření úhlu pohledu opení některých soudobých literárněkritických soudů. kální stratifikaci české literatury vstupujeme do badapočátky v českém prostředí spatřujeme u Felixe Vodič­ formuloval legitimnost literárněhistorického výzkumu tury, když požadoval „sledovat literaturu jako celek, tj. rstvě, ale v oblastech vzdálených od vlastní vývojově ky umění" (1994: 327). Problematice populární literatu1 pozornosti v sedmdesátých letech 20. století, kdy se jí nitranský Kabinet literární komunikace. Z jeho výzkuná monografie Petera Liby Kontexty populárnej literae na dlouhou dobu stala zásadním textem pro všechny, to oblastí literární produkce. Mezi současné badatele mem o texty z periferie literárního života patří Dagmar a), Pavel Janáček (2003 /spolu s M. Jarešem/, 2004) či 2010 /spolu s B. Činátlovou/). bylo vstoupit do diskusí o proměnlivosti pojmu popuratura. Přemýšlení nad texty Sofie Podlipské i nad proopením jejích děl dobovou kritikou a následně i litenás přivedlo k potřebě uvažovat o literatuře nikoli modelu, v němž jsou proti sobě postavena díla vysoění, ale využít možností, které nabízí triadický model, části

v jehož konceptu je již od antiky zapracována i rovina střední (Šidák 2013: 203). Jeho uplatnění pro oblast literatury druhé poloviny 19. století, kdy se utvářelo širší čtenářské publikum českých textů, se nám jeví jako vhodné. Dagmar Mocná ve studii „Šest povídek o starém mládenci: Nerudova próza v rozpětí mezi literárními rovinam i" (2014b) ukázala na kanonickém autorovi, že triadický model může být funkční nejen při popisu vrstev literatury jako celku, ale též pro postižení vnitřní dynamiky tvorby jediného autora. Studie byla publikována v monotematickém čísle časo­ pisu Bohemica O/omucensia, v jehož metodologicky zaměřeném editorialu táž badatelka (2014a) navrhuje aktivovat pro uvažování o triadickém modelu literatury terminologii vycházející z úvah o masové kultuře, čes­ kému prostoru zprostředkovanou primárně skrze překlad knihy Umberta Eca Skeptikové a těšitelé. V ní se pro označení střední roviny (ovšem, jak bude dále ukázáno, se specifickým zřetelem k recipientské skupině) pracuje s termínem midcult. Abychom objasnili způsob jeho užití v naší práci, je třeba nahlédnout do historie pojmu.

14-15

„Žádná z postav nikterak nevyniká nad povrch romanopisecké konvenience; psychologická vyšetřování, která si pí spisovatelka povoluje, nevyznačují se ani hloubkou, ani přesností, ani originálností. Je to docela obyčejný ženský román a la Carlénová nebo Schwarzová. [... ] Jestliže však moje estetické já bylo neschopno na Právo lásky nějak reagovati, pročetl jsem jako prostý muž z veliké armády čtenářské román pí Podlipské s interesem i zálibou. Přiznávám se k tomu upřímně." Hubert Gordon Schauer: z recenze na román Sofie Podlipské Právo lásky (1890)

„Zanedbal jsem po léta českou lekturu, a teprve teď začínám zase trochu k ní se přibližovati. Vzal jsem nejdříve dva Vaše romány do ruky, Annu a pak Peregrina. Vy jste mě překvapila. Nevěděl jsem, že máme v naší literatuře podobné knihy. Já se Vám kvůli oběma obdivuji." Julius Zeyer: z dopisu Sofii Podlipské (24. 2. 1891)

ISBN 978-80-7470-148-1

I

11

9 788074 701481