DUBEN
Předstírala jste už někdy orgasmus?
A pokud ano, tak proto, že vám na dané osobě záleželo? Nebo proto, že vám to bylo úplně jedno?
Pondělí
Pondělí
2
9
Velikonoční pondělí, Erika
Dušan
Úterý
Úterý
3
10
Richard Středa
4
Darja
Středa
1785 – Narození Bettiny von Arnim „Je to bláznivá vlastnost mužů, že se stávají chladnými, když je ženy příliš milují.“
11
Ivana Čtvrtek
5
Izabela, Ariel Čtvrtek
1975 – Narození Caitlin Moran „Co je feminismus? Víra, že žena může být stejně svobodná jako muž. Můžete být bláznivá, nezodpovědná, špatně oblečená, tlustá, oklamaná, líná. Jste feministka? Jasně že jste.“
12
Miroslava
Julius
Pátek
Pátek
6
13
Vendula Sobota
Aleš
Sobota
Den vzdělanosti
7
14
Hermína, Heřman Neděle
8 Ema
Vincenc
1941 – Narození Vivienne Westwood „Každá žena má právo cítit se jako královna. Jejím nejlepším doplňkem je pak sebevědomí.“
1990 – Narození Emmy Watson „Nejsmutnější je, když ze sebe dívka kvůli chlapci dělá záměrně jednoduchou.“
Neděle
15
Anastázie
DUBEN
Předstírala jste už někdy orgasmus?
A pokud ano, tak proto, že vám na dané osobě záleželo? Nebo proto, že vám to bylo úplně jedno?
Pondělí
Pondělí
2
9
Velikonoční pondělí, Erika
Dušan
Úterý
Úterý
3
10
Richard Středa
4
Darja
Středa
1785 – Narození Bettiny von Arnim „Je to bláznivá vlastnost mužů, že se stávají chladnými, když je ženy příliš milují.“
11
Ivana Čtvrtek
5
Izabela, Ariel Čtvrtek
1975 – Narození Caitlin Moran „Co je feminismus? Víra, že žena může být stejně svobodná jako muž. Můžete být bláznivá, nezodpovědná, špatně oblečená, tlustá, oklamaná, líná. Jste feministka? Jasně že jste.“
12
Miroslava
Julius
Pátek
Pátek
6
13
Vendula Sobota
Aleš
Sobota
Den vzdělanosti
7
14
Hermína, Heřman Neděle
8 Ema
Vincenc
1941 – Narození Vivienne Westwood „Každá žena má právo cítit se jako královna. Jejím nejlepším doplňkem je pak sebevědomí.“
1990 – Narození Emmy Watson „Nejsmutnější je, když ze sebe dívka kvůli chlapci dělá záměrně jednoduchou.“
Neděle
15
Anastázie
DUBEN
Nosíte hodinky?
Pondělí
16
Irena
Úterý
17 Rudolf
Středa
18 Valérie
Čtvrtek
19 Rostislav
Poznámky:
Pátek
20 Marcela Sobota
21
Alexandra Neděle
22 Evženie
1816 – Narození Charlotte Brontë „Stačí dobré srdce, a budeš krásný, kdybys měl tvář třeba jako uhel černou.“
DUBEN
Nosíte hodinky?
Pondělí
16
Irena
Úterý
17 Rudolf
Středa
18 Valérie
Čtvrtek
19 Rostislav
Poznámky:
Pátek
20 Marcela Sobota
21
Alexandra Neděle
22 Evženie
1816 – Narození Charlotte Brontë „Stačí dobré srdce, a budeš krásný, kdybys měl tvář třeba jako uhel černou.“
DUBEN
Za co budete už navždy vděčná?
Opravdu každá dcera doroste do podoby své matky?
KVETEN
Pondělí
Pondělí
23
Vojtěch
30
Úterý
Úterý
24 Jiří
Blahoslav
1
Svátek práce, Pamela
Středa
Středa
Marek
Zikmund
25 Čtvrtek
26
2
1879 – Narození Alice Masarykové, zakladatelky Českého červeného kříže „Je snadnější bojovat v poli, než v době míru zápasit v každodenní bitvě s chudobou a neštěstím.“
Čtvrtek
3
Oto
Alexej
Pátek
Pátek
27
4
Jaroslav Sobota
28
Květoslav Květnové povstání českého lidu
Sobota
5
Vlastislav
Klaudie
Neděle
Neděle
29 Robert
6
Radoslav
DUBEN
Za co budete už navždy vděčná?
Opravdu každá dcera doroste do podoby své matky?
KVETEN
Pondělí
Pondělí
23
Vojtěch
30
Úterý
Úterý
24 Jiří
Blahoslav
1
Svátek práce, Pamela
Středa
Středa
Marek
Zikmund
25 Čtvrtek
26
2
1879 – Narození Alice Masarykové, zakladatelky Českého červeného kříže „Je snadnější bojovat v poli, než v době míru zápasit v každodenní bitvě s chudobou a neštěstím.“
Čtvrtek
3
Oto
Alexej
Pátek
Pátek
27
4
Jaroslav Sobota
28
Květoslav Květnové povstání českého lidu
Sobota
5
Vlastislav
Klaudie
Neděle
Neděle
29 Robert
6
Radoslav
Manželka mého muže
Z
Zazvonila u mých dveří jednoho sobotního rána. Bylo brzy. Příliš brzy na špatné zprávy. Nikdy předtím jsem ji neviděla. Nepotkala. Nebyly jsme představeny. Už na první pohled bylo jasné, o koho se jedná... „Můžete se na mě nezlobit? Odpustíte mi?“ koktám. V pyžamu, opřená o dřevěné futro. Dál ji nezvu. Připadám si jak dítě u zkoušky. Velmi nepřipravené dítě. Bezmocné. „Někdy stačí pro lásku chvíle. Nekradla jsem vám jeho přítomnost. Neuzurpovala jsem dobu, kdy měl být doma. Opravdu, věřte mi. Bylo to vlastně jen pár minut. Hodin. Chvil,“ šeptám bez plánu nesmysly. Žádná odpověď. Nulová reakce. „Vždyť zcela racionálně vzato se vás to celé zas až tolik netýká.“ Poslední větou jsem lehce přestřelila. V naštvaných, zklamaných a znavených očích malé hnědovlásky najednou zableskl vztek. Jak kočka, která drží, drží, a pak už nemůže, byť nechce, prostě ťafne. Ožene se. Nevím, z které paty jsem tenhle blábol vytáhla. Půjčila jsem si přece jejího manžela. V kterém divném vzorci vztahů by se jí to nemělo týkat? Snad jen v mé omluvu hledající hlavě.
Čekám stacatto výčitek a hysterie. Křik i pláč. Jak moc se bojím jejích emocí, tak argumentuji. „On vás nikdy nechtěl opustit. Opravdu. Vím to. Nedovolila bych, aby odešel. Člověk přece nikdy neodchází k někomu, ale jen od někoho. A váš muž vás miluje. Hluboce. Ctí vás. Obdivuje. Neutekl by od rodiny. Já jsem jen intermezzo. Chvilková epizoda. Příběh určený k zapomnění.“ Vrším nesmysly. V návalu snahy ochránit ji, potažmo i jeho si neuvědomuji, že třeba není úplně naivní. Co vlastně chci té mile působící padesátnici namluvit? Proč nepřiznám, že jejího druha miluji od první chvíle, co na mne promluvil? Možná i dávno předtím. Proč nedoznám, že jsem nedokázala odolat? Že k čertu s dobrou výchovou, morálkou i slibama pánubohu. Že za jeden jeho polibek jsem byla ochotna riskovat cokoliv. Nejen ostudu. Ale i cizí neštěstí. Jak odporně to teď vypadá. A jak přirozené mé konání bylo. „Vždyť jsme se viděli jen párkrát. Opravdu. A tolik jsme mluvili o vašich dětech. Vždy jste s námi byli přítomni. Vždy.“ Můj monolog začíná lehce připomínat nějakou nepovedenou italskou komedii. Jak zcela vážně sotva popadám dech a srdce mi tluče víc než při přespolním běhu, tak už nemám dalších slov. Už prostě došly věty. Do očí jí pohlédnu jen s absolutním sebezapřením. Většinu času pozoruji své vlastní bosé palce. Pedikúru by zasloužily. Mé nohy jistě nepůsobí jako svůdné nohy osudové milenky. Ztracenou existenci spíše připomínám. A ona? Stále tak poklidně stojí a přivřenýma očima mne pozoruje. Jistě u těch dveří nejsme dlouho. Jen, jak věčnost mi ta chvíle připadá. Nekonečno. Podobná situace mne nikdy nenapadla. Všechno možné. Jen tohle ne. Každoden prostě nejde naplánovat. Nelze se připravit na činy jiných lidí. Oprávněné činy. Po chvíli mlčení vztáhla ruku. Velmi něžně mne pohladila po tváři. „Víte, já se ani nezlobím. Já vás dokonce i chápu.“ Nevěřícně na ni zírám. Pokračuje. „Odpustit nedokážu. Zatím. Ale slibuju, budu na tom pracovat. Nechci vaši osobu vnímat prizmatem zloby. Vlastně vás mám i ráda. Dobře že jste to byla právě vy. Ne někdo jiný. Dobře že vy.“ Co skrývá slovo „jiný“? Nebezpečnější? Zamilovanější? Osudovější? Jaká by měla být ta „jiná“ žena, která by ji vyvedla z konceptu? Odpověď neznám. A ani nemám co dodat. Jen dotek její dlaně na mých spáncích zanechává nesmazatelnou stopu. Vždyť jsem podobnou reakci vlastně mohla čekat, uvědomuji si náhle. On je přece až příliš dobrý. Nedávalo by smysl, kdyby měl strašnou ženu. Nedávalo. Bohužel. Když pozoruji její drobná záda, jak pečlivě uzavírá branku k mé zahradě, najednou mi jasně dochází, že už ho nikdy nepolíbím. Kdyby křičela. Kdyby plakala. Kdyby mne třeba i uhodila. Pak lehké by bylo vrátit se do jeho náruče. Ale s touhle reakcí mi nic nezbývá. Nic. Jen snad s úctou se rozloučit...
Manželka mého muže
Z
Zazvonila u mých dveří jednoho sobotního rána. Bylo brzy. Příliš brzy na špatné zprávy. Nikdy předtím jsem ji neviděla. Nepotkala. Nebyly jsme představeny. Už na první pohled bylo jasné, o koho se jedná... „Můžete se na mě nezlobit? Odpustíte mi?“ koktám. V pyžamu, opřená o dřevěné futro. Dál ji nezvu. Připadám si jak dítě u zkoušky. Velmi nepřipravené dítě. Bezmocné. „Někdy stačí pro lásku chvíle. Nekradla jsem vám jeho přítomnost. Neuzurpovala jsem dobu, kdy měl být doma. Opravdu, věřte mi. Bylo to vlastně jen pár minut. Hodin. Chvil,“ šeptám bez plánu nesmysly. Žádná odpověď. Nulová reakce. „Vždyť zcela racionálně vzato se vás to celé zas až tolik netýká.“ Poslední větou jsem lehce přestřelila. V naštvaných, zklamaných a znavených očích malé hnědovlásky najednou zableskl vztek. Jak kočka, která drží, drží, a pak už nemůže, byť nechce, prostě ťafne. Ožene se. Nevím, z které paty jsem tenhle blábol vytáhla. Půjčila jsem si přece jejího manžela. V kterém divném vzorci vztahů by se jí to nemělo týkat? Snad jen v mé omluvu hledající hlavě.
Čekám stacatto výčitek a hysterie. Křik i pláč. Jak moc se bojím jejích emocí, tak argumentuji. „On vás nikdy nechtěl opustit. Opravdu. Vím to. Nedovolila bych, aby odešel. Člověk přece nikdy neodchází k někomu, ale jen od někoho. A váš muž vás miluje. Hluboce. Ctí vás. Obdivuje. Neutekl by od rodiny. Já jsem jen intermezzo. Chvilková epizoda. Příběh určený k zapomnění.“ Vrším nesmysly. V návalu snahy ochránit ji, potažmo i jeho si neuvědomuji, že třeba není úplně naivní. Co vlastně chci té mile působící padesátnici namluvit? Proč nepřiznám, že jejího druha miluji od první chvíle, co na mne promluvil? Možná i dávno předtím. Proč nedoznám, že jsem nedokázala odolat? Že k čertu s dobrou výchovou, morálkou i slibama pánubohu. Že za jeden jeho polibek jsem byla ochotna riskovat cokoliv. Nejen ostudu. Ale i cizí neštěstí. Jak odporně to teď vypadá. A jak přirozené mé konání bylo. „Vždyť jsme se viděli jen párkrát. Opravdu. A tolik jsme mluvili o vašich dětech. Vždy jste s námi byli přítomni. Vždy.“ Můj monolog začíná lehce připomínat nějakou nepovedenou italskou komedii. Jak zcela vážně sotva popadám dech a srdce mi tluče víc než při přespolním běhu, tak už nemám dalších slov. Už prostě došly věty. Do očí jí pohlédnu jen s absolutním sebezapřením. Většinu času pozoruji své vlastní bosé palce. Pedikúru by zasloužily. Mé nohy jistě nepůsobí jako svůdné nohy osudové milenky. Ztracenou existenci spíše připomínám. A ona? Stále tak poklidně stojí a přivřenýma očima mne pozoruje. Jistě u těch dveří nejsme dlouho. Jen, jak věčnost mi ta chvíle připadá. Nekonečno. Podobná situace mne nikdy nenapadla. Všechno možné. Jen tohle ne. Každoden prostě nejde naplánovat. Nelze se připravit na činy jiných lidí. Oprávněné činy. Po chvíli mlčení vztáhla ruku. Velmi něžně mne pohladila po tváři. „Víte, já se ani nezlobím. Já vás dokonce i chápu.“ Nevěřícně na ni zírám. Pokračuje. „Odpustit nedokážu. Zatím. Ale slibuju, budu na tom pracovat. Nechci vaši osobu vnímat prizmatem zloby. Vlastně vás mám i ráda. Dobře že jste to byla právě vy. Ne někdo jiný. Dobře že vy.“ Co skrývá slovo „jiný“? Nebezpečnější? Zamilovanější? Osudovější? Jaká by měla být ta „jiná“ žena, která by ji vyvedla z konceptu? Odpověď neznám. A ani nemám co dodat. Jen dotek její dlaně na mých spáncích zanechává nesmazatelnou stopu. Vždyť jsem podobnou reakci vlastně mohla čekat, uvědomuji si náhle. On je přece až příliš dobrý. Nedávalo by smysl, kdyby měl strašnou ženu. Nedávalo. Bohužel. Když pozoruji její drobná záda, jak pečlivě uzavírá branku k mé zahradě, najednou mi jasně dochází, že už ho nikdy nepolíbím. Kdyby křičela. Kdyby plakala. Kdyby mne třeba i uhodila. Pak lehké by bylo vrátit se do jeho náruče. Ale s touhle reakcí mi nic nezbývá. Nic. Jen snad s úctou se rozloučit...