T
akže jich byla spousta.“
„
Petr slyšel, jak hloupě to zní, ale nemohl si po-
moct a musel to opakovat. „Spousta.“ Prohrabával rukama hromádku plastových vojáčků v otlučené plechovce od sušenek – všichni stejní, až na pozici: vstoje, vkleče, vleže na břiše – všichni s puškou přitisknutou k olivově zelené tváři. „Vždycky jsem myslel, že měl jen toho jednoho.“ „Ne. Každou chvíli jsem na některého šlápl. Musel jich mít stovky. Celou armádu.“ Dědeček se náhodnému 16
vtípku zasmál, Petr ne. Otočil hlavu a upřeně se zadíval z okna, jako by na tmavnoucím dvorku právě něco zahlédl. Zvedl ruku a přejel si kotníky prstů po čelistní kosti, přesně jako když se jeho otec probíral strništěm vousů, a kradmo si přitom otřel slzy, které přetekly. Které mimino by plakalo nad něčím takovým? A proč vlastně vůbec plakal? Bylo mu dvanáct a neplakal celé roky, dokonce ani když si zlomil palec, když chytal vysoký hod Joshe Hourihana holou rukou. Bolelo to hrozně, ale když čekal s trenérem na rentgen, bolestí jen nadával. Jako chlap. A dnes plakal už podruhé. Petr zvedl z plechovky dalšího vojáčka a v duchu se vrátil do toho dne, kdy právě takového našel na stole svého otce. „Co to je?“ zeptal se tehdy a vzal ho do ruky. Petrův otec natáhl ruku a vojáčka si od něj vzal. Tvář mu roztála: „Páni. To už je ale dávno. Byla to moje oblíbená hračka, když jsem byl kluk.“ „Můžu si ho vzít?“ Táta mu vojáčka hodil zpátky. „Jasně.“ 17
Petr si vojáčka postavil na okenní parapet u postele a jeho drobnou plastovou pušku natočil do příjemné obranné pozice. Netrvalo však ani hodinu a vojáčka se zmocnil Pax. Petra to rozesmálo – Pax ho prostě musel mít, zrovna jako on. Petr upustil hračku zpátky do plechovky a už už se ji chystal přikrýt víkem, když si povšiml, že z hromádky vojáčků vykukuje růžek zažloutlé fotografie. Vytáhl ji. Jeho otec, snad v deseti nebo jedenácti letech, s jednou paží ovinutou kolem psa. Vypadal trochu jako kolie a trochu jako všechno možné. A taky vypadal jako skvělý pes, takový, o kterém vyprávíte svému synovi. „Nevěděl jsem, že měl táta psa,“ řekl a podal fotku dědečkovi. „To je Ťapka. Nejhloupější stvoření pod sluncem, věčně se motal pod nohama.“ Starý pán si prohlédl fotografii pozorněji a potom se podíval na Petra, jako by ho viděl poprvé v životě. „Máš stejné černé vlasy jako tvůj táta.“ Otřel si dlaní okraj šedého strniště na temeni hlavy. „Míval jsem je taky, kdysi dávno. A podívej, taky byl vychrtlý, jako ty, jako já, a uši jako plácačky. Muži v naší rodině – řekl bych, že jablka u nás nepadají daleko od stromu, he?“ 18
„Ne, pane.“ Petr se donutil k lehkému úsměvu, ale dlouho si ho neudržel. „Motal pod nohama.“ To byla slova, která použil i Petrův otec, než sem jeli: „Nemůže se mu motat pod nohama lišák. Už se nemůže hýbat tak rychle jako dřív. A ty se mu drž taky z cesty. Není zvyklý mít kolem sebe děcko.“ „Víš, přišla válka a já šel a sloužil, tak jako můj otec. A jako teď tvůj táta. Povinnost zavolá a muži v naší rodině zkrátka poslechnou. Ne, pane, naše jablka nepadají daleko od stromu.“ Děda vrátil Petrovi fotografii: „Tvůj otec a ten pes. Byli nerozluční. Málem jsem na to zapomněl.“ Petr vrátil fotografii do plechovky, pevně ji zavřel víkem a vrátil pod postel, kde ji našel. Znovu se podíval z okna. Neodvažoval se teď bavit o zvířatech. Nechtěl slyšet přednášky o povinnosti. A už vůbec neměl chuť dál poslouchat o jablkách a stromech, pod kterými se povalují. „Kdy tu začíná škola?“ zeptal se, aniž by se otočil. „V osm. Máš přijít dříve a představit se třídní učitelce. Paní Mirezová, nebo Ramirezová… tak nějak. Přinesl jsem ti nějaké věci.“ Starý pán mu podal spirálový blok, 19
otlučenou termosku a několik pahýlovitých tužek svázaných dohromady tlustou gumičkou. Petr došel ke stolu a dal si to všechno do batohu. „Díky. Autobusem, nebo pěšky?“ „Pěšky. Do té školy chodil i tvůj otec, a taky pěšky. Dojdeš Jasanovou až na konec, zahneš doprava na Školní ulici a už ji uvidíš – velká cihlová budova. Školní ulice – rozumíš? Odcházíš v sedm třicet, takže budeš mít spoustu času.“ Petr přikývl. Chtěl být sám. „Dobře. Jsem připravený. Asi půjdu spát.“ „Dobře,“ odpověděl dědeček a ani se nesnažil skrýt úlevu ve svém hlase. Odešel a pevně za sebou zavřel dveře, jako by říkal: Můžeš mít tenhle pokoj, ale zbytek domu je můj. Petr stál u dveří a poslouchal, jak odchází. Po minutě uslyšel cinkot nádobí ve dřezu. Představil si svého dědu ve stísněné kuchyňce, kde spolu dnes mlčky povečeřeli dušené maso. Páchla po smažené cibuli tak silně, až Petra napadlo, že ten pach musí dědu přežít. I po sto letech drhnutí dvanácti různými rodinami bude tenhle dům páchnout hořkostí. 20
Petr uslyšel, jak se děda šourá chodbou do svého pokoje, zaslechl tichou jiskru puštěné televize, která vzápětí ubrala na hlasitosti tak, že byl rozčílený redaktor zpravodajství sotva slyšet. Teprve pak si Petr vyzul tenisky a ulehl na úzkou postel. Šest měsíců – možná víc – tu měl žít se svým dědou, který vypadal, že každou chvíli vybuchne. „Co ho vlastně pořád tak štve?“ zeptal se Petr jednou před lety svého otce. „Všechno. Život,“ odpověděl mu otec. „Zhoršilo se to, když umřela babička.“ Když mu pak umřela maminka, sledoval Petr svého otce s úzkostí v očích. Nejdříve bylo jen děsivé ticho. Postupně však otcova tvář ztvrdla do neustálé hrozby zachmuření a k bokům mu přirostly ruce sevřené v pěst, jako by se nemohly dočkat, až je něco vyprovokuje k ráně. Petr se naučil nebýt tím něčím. Naučil se držet otci z cesty. Pach zvětralé mastnoty a cibule se doplazil nad jeho postel, prosakoval ze stěn, vzlínal ze samotné postele. Petr otevřel okno vedle lůžka. Dubnový větřík, který zavál dovnitř, byl chladný. Pax ještě nikdy nebyl venku sám, jen v kotci. Petr se snažil 21
zadusit poslední obraz lišáka, který mu utkvěl v paměti. Zřejmě za autem neběžel dlouho. Ale představa zvířete, jak zmatené zastavuje na štěrkovém kraji silnice, se jen zjitřovala. V Petrovi se začínal čeřit úzkostný neklid. Celý den, celou cestu sem, Petr cítil, jak se v něm svíjí. Vlastní úzkost mu vždycky připomínala hada – čekala těsně mimo dohled, připravená začít se mu plazit po zádech a syčet mu do ucha dobře známý posměch. Nejsi tam, kde máš být. Stane se něco hrozného, protože nejsi tam, kde máš být. Převalil se a vytáhl zpod postele plechovku od sušenek. Vylovil fotku otce s jednou paží bezstarostně ovinutou kolem černobílého psa. Jako by ho nikdy ani nenapadlo, že by o něj mohl přijít. Nerozluční. Neunikl mu přídech hrdosti, který při tom slově vklouzl do dědova hlasu. Samozřejmě že byl pyšný – vychoval syna, který rozuměl věrnosti a zodpovědnosti. Který věděl, že dítě a jeho zvíře by měli být nerozluční. Náhle mu jen to samotné slovo znělo jako žaloba. Jací tedy potom byli on a Pax… rozluční? Ale vždyť nebyli. Někdy měl Petr dokonce zvláštní pocit, jako by on a Pax splývali v jedno. Poprvé se to při22
hodilo, když vzal Paxe prvně ven. Lišče uvidělo ptáka, napjalo vodítko a chvělo se jako zelektrizované. A Petr náhle viděl toho ptáka Paxovýma očima – ten zázračný, bleskový let, tu nedosažitelnou svobodu a rychlost. Cítil, jak se mu jeho vlastní kůže po celém těle chvěje vzrušením, jak ho vlastní ramena pálí, jako by prahla po křídlech. A dnes odpoledne se to stalo znovu. Když jejich auto uhánělo pryč, cítil, jako by on byl ten, koho opustili. Srdce se mu splašilo panikou. V očích ho znovu bodly slzy a Petr si je rychle otřel vzteklým pohybem dlaní. Jeho otec řekl, že to je správná věc, kterou je třeba udělat. „Bude válka. Každý bude muset přinést oběti. Já musím sloužit – je to má povinnost. A ty musíš odejít.“ Samozřejmě že to tak trochu čekal. Rodiny dvou jeho kamarádů už se sbalily a odjely, jakmile se začaly šířit zvěsti o evakuaci. Co však nečekal, bylo to, co následovalo. Ta nejhorší část. „A ta liška… no, je čas poslat ji zpátky do divočiny.“ Vtom zavyl kojot, tak blízko, až Petr leknutím nadskočil. Odpověděl mu druhý a potom i třetí. Petr se posa23
dil a zabouchl okno, ale už bylo pozdě. Ňafání a vytí i se vším, co znamenají, už mu pronikly do hlavy. Na svou matku měl Petr jen dvě ošklivé vzpomínky. Měl taky plno těch pěkných a často si je vyvolával, aby se jimi utěšil, i když se trochu bál, že by tak častým opakováním mohly vyblednout. Ale ty dvě ošklivé byly pohřbené hluboko, hluboko. Dělal vše, co bylo v jeho moci, aby tam zůstaly. Teď se však kojoti v jeho hlavě domohli pozornosti a jednu z nich vyhrabali. Když mu bylo asi pět let, našel jednou matku, jak zdrceně stojí nad záhonem krvavě rudých tulipánů. Polovina jich stála v pozoru, druhá polovina ležela pokosená na zemi s rozmačkanými květy. „Zničil je králík. Jejich stonky mu zřejmě připadají jako lahůdka. Ten malý ďábel.“ Toho večera pomáhal Petr svému otci nastražit past. „Neublížíme mu, že ne?“ „Tak dobře. Jen ho chytíme a pak ho odvezeme do vedlejšího města. Ať žere tulipány někomu jinému.“ 24
Petr sám nastražil do pasti mrkev a potom uprosil otce, aby ho nechal spát v zahradě na stráži. Otec řekl ne, ale pomohl mu nastavit budík tak, aby se probudil jako první. Jakmile budík zazvonil, Petr se rozběhl do matčiny ložnice, vytáhl ji za ruku ven, aby se podívali na to překvapení. Past ležela na boku na dně čerstvě vyhrabané jámy, která musela mít napříč aspoň metr a půl. V pasti leželo maličké králičí mládě, mrtvé. Na drobném tělíčku nemělo jediné zranění, ale klec byla poškrábaná a pomačkaná a zem všude kolem rozdrápaná na padrť. „Kojoti,“ pronesl otec, který právě přišel. „Museli ho vyděsit k smrti, když se k němu snažili dostat. A nás to ani neprobudilo.“
25
Petrova matka otevřela klec a vyzvedla z ní neživé tělíčko. Přivinula si ho k tváři. „Byly to jen tulipány. Pár hloupých tulipánů.“ Petr vzal z klece mrkev s ohryzaným konečkem a zahodil ji nejdál, jak dovedl. Potom mu matka položila králičí tělíčko do sevřených dlaní a odešla pro lopatu. Petr dětským prstíkem přejížděl jeho drobounká ouška, která se rozvíjela z hlavičky jako dvě kapradinky, a tlapičky, tak zázračně maličké, a hebký kožíšek na jeho krku, ještě vlhký od matčiných slz. Když se matka vrátila, pohladila ho po tváři hořící hanbou. „To je v pořádku. Nemohl jsi to vědět.“ Ale nebylo to v pořádku. Ještě dlouho potom, když zavřel oči, viděl Petr kojoty. Hrabali drápy v hlíně, chňapali čelistmi. Viděl sám sebe, kde měl být: měl držet přes noc stráž v zahradě. Znovu a znovu viděl sám sebe, jak dělá to, co měl udělat: jak vstává ze spacího pytle, nachází kámen a vrhá ho. Viděl kojoty, jak prchají zpátky do tmy, a viděl sebe, jak otevírá past a vysvobozuje malého králíčka. A s tou vzpomínkou na něj had úzkosti udeřil s takovou silou, až Petrovi vyrazil dech. Nebyl, kde měl být, 26
tu noc, kdy kojoti zabili králíka, a teď taky není tam, kde má být. Zalapal po dechu, aby si naplnil plíce, a posadil se rovně jako pravítko. Přetrhl fotku napůl a znovu napůl a útržky hodil pod postel. Opustit Paxe nebyla správná věc. Vyskočil na nohy – už tak ztratil až moc času. Vylovil z kufru kalhoty s kapsami, maskovací tričko s dlouhým rukávem, flaušovou mikinu, čisté spodní prádlo a ponožky. Všechno si nacpal do batohu kromě mikiny, kterou si uvázal kolem pasu. Do kapsy džínsů nechal vklouznout zavírací nůž. Peněženku. Chvilku se rozhodoval mezi vysokými turistickými botami a teniskami a rozhodl se pro boty, ale na nohy si je neobul. Rozhlédl se po pokoji v naději, že narazí na baterku nebo cokoli, co by se mohlo hodit k táboření. Pokoj patřil jeho otci, když byl ještě kluk, ale bylo patrné, že děda kromě několika knížek na polici všechno vyklidil. I plechovka od sušenek ho očividně překvapila – musel ji přehlédnout. Petr přejel prsty po hřbetech knih. Atlas. Vytáhl ho, překvapený svým štěstím, a listoval v něm, dokud nenarazil na mapu trasy, kterou dnes s ot27
cem urazili. „Budeš ani ne pět set kilometrů odtud.“ Jeho otec se několikrát pokusil přemostit ticho cesty. „Až dostanu den volna, přijedu.“ Petr hned v tu chvíli věděl, že nic takového se nestane. Ve válce se dny volny nedávají. Navíc to nebyl otec, kdo mu už teď chyběl. A pak spatřil něco, co si neuvědomil: silnice se plazila kolem dlouhé řady horských úbočí. Kdyby šel rovnou přes ně, místo aby sledoval silnici, mohl by ušetřit spoustu času – a taky se vyhnout riziku, že ho chytnou. Už už chtěl stránku z atlasu vytrhnout, když si uvědomil, že nemůže dědovi nechat tak jasnou stopu. Místo toho si proto mapu dlouho prohlížel a potom vrátil atlas na polici. Necelých pět set kilometrů. Zdálo se, že zkratkou by si mohl tak třetinu ušetřit, takže zbývalo něco přes tři sta. Kdyby ušel aspoň padesát kilometrů za den, mohl by to zvládnout do týdne. Paxe nechali na začátku příjezdové cesty, která vedla k troskám staré provazárny. Petr na té cestě trval, protože ji téměř nikdy nikdo nepoužíval – Pax neznal nebezpečí silnic – a protože všude kolem ležely lesy a pole. Vrátí se tam a za sedm dnů tam najde Paxe čekat. Zakáže si pře28
mýšlet o tom, co všechno by se za sedm dnů mohlo přihodit ochočenému lišákovi. Ne, Pax bude čekat u kraje silnice, přesně tam, kde ho nechali. Bude hladový, to jistě, a nejspíš i vystrašený, ale bude v pořádku. Petr si ho odvede domů. A tam spolu zůstanou. Jen ať si někdo zkusí ho odtud znovu dostat. Tohle byla správná věc. On a Pax. Nerozluční. Znovu se rozhlédl po místnosti a vzdoroval nutkání prostě běžet. Nemohl si dovolit na nic zapomenout. Postel. Stáhl přikrývku, pomačkal prostěradlo, praštil do polštáře, aby to vypadalo, že na něm někdo spal. Z kufru vytáhl fotografii matky, kterou míval na psacím stole – tu z jejích posledních narozenin, na které držela papírového draka, co pro ni Petr vyrobil, a usmívala se, jako by v životě nedostala krásnější dárek – a strčil si ji do batohu. Potom vytáhl její věci, které měl doma schované ve spodní zásuvce. Její zahradnické rukavice, stále umazané od poslední hrstky hlíny, kterou kdy zvedla; krabičku jejího oblíbeného čaje, který už dávno ztratil vůni máty; tlusté růžové proužkované podkolenky, které nosívala v zimě. Hladil všechny ty věci, přál si, aby si je 29
všechny mohl vzít domů, kam patřily, a nakonec si vybral tu nejmenší – zlatý náramek se smaltovaným amuletem fénixe, který nosila každý den – a zastrčil ji do batohu k fotografii. Petr se naposledy rozhlédl po pokoji. Očima narazil na baseballový míček a rukavici, došel ke stolu a nacpal je do batohu. Nevážily přece tolik a chtěl je mít u sebe, až bude zase doma. Navíc se cítil prostě lépe, když je měl. Potom tiše otevřel dveře a vkradl se do kuchyně. Postavil batoh na dubový stůl a pod slabým světlem nad sporákem si začal balit zásoby. Krabice rozinek, balíček krekrů, poloprázdná sklenice arašídového másla – Pax by kvůli arašídovému máslu vylezl z každé skrýše. Z lednice vytáhl svazek sýrových provázků a dva pomeranče. Termosku si naplnil vodou a potom se probíral zásuvkami, až našel zápalky, které dobře zabalil do alobalu. Pod dřezem zaznamenal dva šťastné nálezy: roli lepicí pásky a krabici silných pytlů na odpad. Plachta by byla lepší, ale Petr si vděčně utrhl dva pytle a zavřel batoh. Nakonec vytrhl list papíru z bloku vedle telefonu a začal na něj psát vzkaz: MILÝ DĚDO. Minutu se na ta slova díval, jako by byla psaná cizím jazykem, potom 30
vzkaz zmuchlal a začal psát nový. ŠEL JSEM BRZY. CHCI VE ŠKOLE DOBŘE ZAČÍT. UVIDÍME SE VEČER. I na tento lístek chvíli mlčky civěl a přemýšlel, jestli působí stejně provinile, jak se cítil on. Nakonec připojil: DÍKY ZA VŠECHNO – PETR, položil vzkaz pod slánku a vyklouzl z domu. Na cihlovém chodníčku si natáhl mikinu a dřepnul si k rozvázaným tkaničkám. Potom vstal a dal si batoh na ramena. Dopřál si chvilku na rozhlédnutí. Dům za jeho zády vypadal menší, než když přijel, jako by se už teď vzdaloval do minulosti. Naproti přes ulici se přes obzor hnaly mraky. Pak se mezi nimi vynořil půlměsíc a posvítil mu na cestu.
31