VOLNOST Emma Slade
Copyright © Emma Slade, 2017 Photographs © Emma Slade Published by arrangement with Summersdale Publishers Ltd. via Agentia Literara LIVIA STOIA. Všechna práva vyhrazena. Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována bez písemného souhlasu nakladatele. Překlad © Alžběta Řeřichová, 2018 Obálka © Jiří Miňovský – ARBE, 2018 © DOBROVSKÝ s.r.o., 2018 ISBN 978-80-7390-805-8
SPOJENÉ STÁTY AMERICKÉ
Santa Fe, New Jersey, Houston
VELKÁ BRITÁNIE
Whitstable, Cambridge, Kilve, Faversham
HAVAJ Maui
KOSTARIKA San José
ŘECKO Skyros
BHÚTÁN Thimphu, Paro, Mercemo, Khanglung, Punakha, Dočhula, Thašigang, Dungce Lhakhang
NEPÁL
Káthmándú
JAPONSKO Tokio
INDONÉSIE
INDIE
Jakarta
Kalkata, Dillí
THAJSKO Bangkok
ČÍNA
Hongkong
AUSTRÁLIE Byron Bay
Na počest přátelství
Pozvání Když půjdeš se mnou, ukážu ti kousek nebe.
Budeme ležet na zádech u úbočí hory a sledovat mraky, jak se honí nad korunami stromů.
Budeme poslouchat zpěv ptáků a proud řeky, která se line daleko pod námi.
Když půjdeš se mnou, ukážu ti cestu, která nás sem dovedla.
ฤ รกst 1
Buddha
Kapitola 1
Zvrat Ten den jsem se cítila nad očekávání atraktivně. Sebevědomě jsem si vykračovala v absurdně drahých lodičkách, jejichž cenu se mi silou vůle podařilo zapomenout. Bezcílně jsem se toulala kolem nablýskaných londýnských výloh a s pocitem vnitřního uspokojení jsem v nich pozorovala svůj odraz. V jednom z obchodů jsem uviděla elegantní páskové boty na vysokém podpatku. Aniž bych nad tím pořádně přemýšlela, ocitla jsem se uvnitř obuvnictví a vítězoslavně jsem se vydala ke stojanu, kde tyto dva zázraky stály. V hlavě mi blesklo pubertální: a mám vás! Bylo moc příjemné slyšet tiché klap klap těchto půvabných lodiček, zatímco jsem kráčela po obrovském a lesknoucím se schodišti pompézního hotelu Grand Hyatt v indonéské Jakartě. Byl to pětihvězdičkový hotel a nutno říci, že takovéto místo donutí každého připadat si tak trochu pětihvězdičkově, a tudíž i já jsem o sobě tehdy měla velmi vysoké mínění. Právě jsem šla z obchodního jednání, které proběhlo přesně podle mých představ. Mezi asi desítkou mužů jsem tam byla jediná žena, ale i přesto jsem cítila, že jsem na ně udělala dojem, a to nejen díky upnutému kostýmku. Celkem dobré na někoho, kdo vyrůstal v poklidném přístavním městečku 10
a kdo drtivou část svého dětství trávil konzumací písku a sběrem nepřeberného množství ulit a chaluh. Tohle všechno však už byla dávná minulost a nic z toho tu se mnou ve vlhkém podnebí Asie nebylo. Listy místních stromů byly natolik obrovské, že byly schopné udržet dešťové kapky, které se na nich hromadily a vytvářely nezapomenutelnou podívanou. Jednoho hezkého podvečera v září roku 1997 jsem pod takovýmto stromem seděla a spřádala plány, jak si co nejvíce zpříjemnit zbývající dny na jednom z nejkouzelnějších míst světa. Poté jsem se vydala do svého pokoje a těšila jsem se na večer strávený u osvětleného bazénu se slanou vodou. Na stolku v pokoji ležel v rudě červených deskách jídelní lístek, jehož nabídce jsem byla však schopna porozumět jen asi tak z poloviny. Chtěla jsem si objednat něco lehkého a dietního, abych si tvrdě vydobytou pověst nelítostné bankéřky nezničila tím, že mě někdo uvidí baštit zmrzlinový pohár s nutelou. Nakonec jsem ale lístek odložila stranou, protože dalším bodem mého večera měla být napůl obchodní a napůl kamarádská večeře s kolegou Gregem, na kterého jsem se moc těšila. Podle všeho jsem tedy před sebou měla mít pár vcelku poklidných hodin. Už jako malé děcko jsem si užívala prohledávání a bezmyšlenkovité potulování po hotelech. Tato podivná vlastnost se mnou zůstala až do dospělosti. I zde, v Jakartě, jsem se přistihla, jak si pečlivě prohlížím každý detail tohoto hotelu a jak se mi před spaním snadno vybavují čísla jednotlivých pokojů, ale i to, na kterých patrech se nacházejí. Můj pokoj v hotelu Grand Hyatt byl obrovský – odpovídal celému mému bývalému bytu v Hongkongu. 11
Prostor je v tomto velkoměstě prakticky nejdražší komodita, proto jsem si pronajala jen malinký byt, jehož zdi chytrý a pragmatický majitel olemoval zrcadly, která jsou schopna opticky zvětšit cokoli. S takovýmto zrcadlovým bytem si můžete také užít spoustu legrace a zmatených okamžiků, a to zejména když v sobě máte trochu alkoholu (stačí jen špetka a opravdu nevíte, kde vám hlava stojí). Po levé straně pokoje byla prostorná koupelna, za níž následoval obří prádelník nádherné krémové barvy. Vše pak uzavíral útulný koutek s konferenčním stolkem a velikým stojícím zrcadlem. Naproti vstupním dveřím se nacházelo rozsáhlé okno, které bylo ozdobené stříbrnými rámy. Prostor před ním byl vyplněn masivním stolem a asi nejpohodlnějším křeslem, jaké jsem kdy viděla. Byl to přesně takový typ pokoje, který bych si představila spíše v sídle Napoleona Bonaparta než v hotelu v Jakartě. Dominatou místnosti však byla obrovská vyřezávaná postel, do které prostě chcete večer zalézt a ráno už nevylézt. Uložila jsem notebook do černé brašny a položila ho na stůl vedle telefonu. Odepnula jsem si náhrdelník a hodinky a nemohla jsem se dočkat, až si konečně pořádně odpočinu. Do Jakarty jsem přiletěla z Hongkongu už brzy ráno, a tak mě ani nepřekvapovalo, jak rychle mi těžknou víčka. Aniž bych se ohýbala, skopla jsem si z nohou boty a jako pytel brambor klesla do křesla a nechala své unavené tělo zhluboka vydechnout. Paráda. V silonkách a rozepnuté košili jsem se vydala do koupelny. Objevila jsem balení hotelového mýdla, které bylo tak pečlivě upravené, že jsem ho ani nechtěla 12
rozbalovat. Pokračovala jsem v prohlídce koupelny a ke svému překvapení jsem si povšimla, že jsou zde pouze dva ručníky. To se mi zdálo podivné, a tak jsem hledala dál. Když jste v pětihvězdičkovém hotelu, máte být přece zavaleni tolika ručníky, že je ani za celý pobyt nemůžete stihnout použít všechny. Pár minut jsem tedy strávila pátráním po neexistujících ručnících a pak jsem si se smíšenými pocity uvědomila, že si prostě budu muset vystačit jen s dvěma osuškami. Zvláštní a trochu laciné, vezmete-li v potaz úroveň hotelu, ale člověka mohou přece jen potkat značně horší věci než nečekaně malý počet ručníků. Chvíli jsem si pohrávala s myšlenkou, že zavolám na recepci a podám stížnost, ale vzápětí mi došlo, že bych mezi hotelovým personálem zapadla do krabičky nafrněná dámička z Hongkongu, a o to jsem zas tak úplně nestála. Jen si představte, že jste v pokoji o velikosti průměrného bytu, máte jeden z nejlepších výhledů a vaší starostí jsou dva ručníky. To nedává smysl, řekla jsem si a nechala to být. Stoupla jsem si před zrcadlo a zkontrolovala své obočí. K mému potěšení bylo stále upravené a vlasy pořád držely svůj tvar, což je v tomto vlhkém podnebí celkem neobvyklé. Mé rty zářily temně červenou barvou a já si hrdě uvědomila, že i po hektickém pracovním dni mám docela šarm, což je zjištění, které každému musí zvednout náladu. Vyzařovala jsem zdravým sebevědomím úspěšného pracovníka v bankovnictví a byla jsem přesvědčena, že můj tatínek by byl na mě velmi pyšný. Tohle bylo totiž přesně to, co si pro svoji nejstarší dceru přál: vysoká 13
pozice a uznání ve finančním sektoru, kostýmky od světových návrhářů a služební cesty po světě. Chlubil by se tím svým kamarádům, s nimiž pravidelně během ospalých nedělí chodíval do místní hospůdky. Náhle se mi v mysli lehce vybavil obrázek mého tatínka, jak ve svých neforemných holínkách na zahrádce okopává brambory a stěžuje si na nevyzpytatelné anglické počasí. Jasně si vzpomínám, jak mi jednoho vlahého podvečera babího léta povídá: „Tak si holka myslím, že bys mohla dělat bankovního poradce nebo něco podobného.“ Vybavuji si, jak jsem tenkrát kolem něj pobíhala na zahradě mezi úzkostlivě upravenými záhonky a termín bankovní poradce byl pro mě naprosto neznámý. Zdál se mi jako něco, co dělají jen muži, kteří celý rok nosí černý oblek, odmítají vysvětlit, v čem přesně jejich práce spočívá, a občas je někdo unese. To mi ale tenkrát ani za mák nevadilo. Byla jsem jednoduše ráda, že tatínek doufá v moji slibnou budoucnost a že mě nebere jako věčného povaleče, který si jen neustále na něco stěžuje a znuděně proplouvá životem. Je zvláštní, jak tyto letmé vzpomínky z dětství s námi zůstávají a vybavují se nám až tehdy, kdybychom je čekali nejméně. Mají ale ohromnou sílu nás jaksi obejmout a dodat elán do čehokoli, co se hrozivě tyčí před námi. Stále jsem trochu přemýšlela nad těmi dvěma slavnými ručníky úhledně složenými v koupelně a hlavně nad chvílemi až bolestnou prázdnotou, kterou jsem cítila vždy, když jsem dumala nad zážitky z dětství. Náhle však můj proud myšlenek přerušilo krátké zaklepání na dveře. Hodila jsem přes sebe župan, a aniž bych se snažila přijít na to, kdo to může být, šla otevřít. Napadlo 14
mě, že to bude pokojská nesoucí mi plnou náruč ručníků a jako omluvu pěkný dárek. Místo toho však na mě mířila hlaveň revolveru. Tvrdý kus kovu nasměrovaný přímo na moji hruď. No to snad ne! S rozklepanýma nohama jsem zacouvala zpět do pokoje a veškerou svou energii soustředila na to, abych se vůbec byla schopna pohnout. Co to jako má být?! Neznámý útočník mi zacpal pusu a shodil mě na koberec. Instinktivně jsem se snažila stočit do co nejmenšího klubka a hlavu si zakryla oběma rukama. Nikdy předtím jsem se takhle bezbranně necítila. Nenápadně jsem pohlédla na muže, který stál nade mnou a samozřejmě stále držel zbraň. Proč pořád mají ty zatracené zbraně, co si mám asi tak počít? běželo mi hlavou. A tak jsem ve čtvrtém patře luxusního hotelu začala zcela prostě prosit neznámého útočníka, aby mě nechal žít. Nijak jsem nad tím nepřemýšlela, jednoduše jsem hystericky spustila: „Prosím neubližujte mi.“ Na nic lepšího jsem zkrátka nemohla přijít, a tak tato holá věta byla to jediné, co jsem ze sebe byla s to dostat. Celým mým tělem prostupovala dosud nepoznaná emoce – opravdový strach o život. Cítila jsem hlasitý tlukot svého srdce a začínala být přesvědčena o tom, že pokud nezemřu rukou tohoto cizince, rozhodně dostanu infarkt. Pane Bože, Ježíši, prosím pomozte mi! V životě jsem jejich jména nevyslovila a nyní jsem se k nim upínala jako k jisté záchraně. Zvláštní, co s námi dokáže panika udělat. To jako opravdu takhle umřu? 15
Jsem vzdělaná Angličanka, mám práci, kterou mi závidí spousty lidí, moje rozhodnutí ovlivňují světovou ekonomiku a teď tu ležím v té nejubožejší možné pozici před cizím mužem a doslova žebrám o svůj život. Nepochopitelné. Zavalily mě pocity, které pro mě byly úplně nové – zdrcující panika, strach, vztek a ohromná touha tohle všechno přežít. Bylo to, jako když jste naprosto bezmocným svědkem svého vlastního konce, který se sice rychle blíží, ale stále ještě máte čas a sílu vše vnímat. Já nechci zemřít! Když se nad tím zamyslím, mám vlastně ze smrti strašný strach (ale kdo ne, že?) a právě tehdy jsem si to uvědomila zcela jistě. Celý život se za něčím ženeme, snažíme se plnit, či dokonce předčít, očekávání ostatních, ale pak se může velice snadno stát, že se choulíme na podlaze před neznámou osobou, která s námi očividně nemá nejlepší úmysly, a naším jediným přáním je se z toho nějak dostat a do konce života klidně roznášet letáky. Muž mě dotáhl do stísněného prostoru mezi postelí a stolkem. Ležela jsem tam stočená do klubíčka jako čerstvě narozené mládě a poslouchala svůj nepravidelný dech. Snažila jsem se dýchat co možná nejklidněji a plně jsem se soustředila na nádech a výdech, protože jsem věděla, že dokud slyším svůj dech, tak pořád žiji. Nádech, výdech, nádech, výdech… Pohlédla jsem na okno s malou nadějí, že bych jím třeba mohla prohodit svůj notebook a upozornit tak na to, že není něco v pořádku. Ke svému zděšení jsem však zjistila, že okno je nerozbitné a ony zdobené stříbrné 16
rámy nemají žádnou kličku, proto ho ani nelze otevřít. Takže abych to tedy shrnula: nacházím se s nějakým vyšinutým člověkem ve čtvrtém patře hotelového pokoje, ze kterého není úniku. Celkem nestandardní situace, pomyslela jsem si. Věděla jsem, že kdybych se i jen nepatrně pohnula, okamžitě mě zastřelí. Nezbylo mi tedy nic jiného než dál trpělivě vyčkávat a doufat v nějaký zázrak. Nalevo ode mě stála obří postel, přes niž byl položen pracně vyšívaný přehoz lososově růžové barvy. Pod hlavou jsem cítila měkký koberec, jehož vlákna vlhla pod krůpějemi mého potu. Ve chvíli, kdy jsem jen nenápadně pootočila hlavu, zahlédla jsem mužovy boty a poznala, že chodí zleva doprava u vchodových dveří. To jako ještě někoho čeká?! Neustále mě zalévaly nové a nové vlny strachu a panické hrůzy. Snažila jsem se logicky odvodit, co je v těchto situacích asi tak nejlepší dělat, ale jediné, s čím byl můj mozek schopný přijít, byla směsice zmatených otázek: Co mám sakra dělat? Co bude dál? Proč já? Vsugerovala jsem si myšlenku, že pokud se na něj nebudu dívat, budu alespoň trochu v bezpečí. Říkala jsem si, že pak třeba usoudí, že mě klidně může nechat jít. Nic se však nestalo a já jsem dál na pokraji psychického zhroucení ležela v nohách oné nepatřičně velké postele. Mužovy kroky se neustále přibližovaly a zase vzdalovaly a mně nezbylo nic jiného než tomu všemu naslouchat. Po chvíli jsem zaznamenala také podivný zápach, pro mě zcela neznámý. Napadlo mě, že by to mohl být pach toho muže, který rozhodně nevypadal jako někdo, kdo úzkostlivě dbá na hygienu. Ať už jsem cítila cokoli, jsem si jistá, že si to budu pamatovat napořád. 17
Poté jsem zaregistrovala, jak muž přešel k toaletnímu stolku a začal se přehrabovat v krabičce s mými šperky. Bylo mi jasné, že najde také moje hodinky, které jsem dostala od svého bývalého přítele Billa, když se rozhodl, že už je čas posunout náš vztah o něco dál. Vzpomínám si, jak jsme je spolu kupovali v přízemí ohromného nákupního centra Harvey Nichols těsně před mými červencovými narozeninami. Náhle jsem nad sebou uslyšela hlas: „Jste Emma A. Sladeová?“ Muž stál vedle mě a velmi pečlivě vyslovoval mé jméno. Tento okamžik byl jeden z nejbizarnějších vůbec. Bylo to, jako když kdosi těsně před popravou vyvolává vaše jméno a vy víte, že je to to poslední, co v životě uslyšíte. Všechny vnitřnosti se mi sevřely do nepopsatelné křeče a bylo mi jasné, že musel prohledávat moji kabelku a procházet všechny doklady, které jsem s sebou měla. Co ti mám na to asi tak říct? Hrdlo se mi stáhlo do jakéhosi uzlu a udělalo se mi na zvracení. Netušila jsem, zda mám odpovědět, či nikoli. Proč se ptá na moje jméno? Zná mě už delší dobu? Poslal ho někdo, aby mě našel? Dotkla jsem se snad svými dotazy a plány na dnešní konferenci bossů indonéského podsvětí? Tyto otázky mi divoce vířily hlavou a bylo mi jasné, že skutečnost, že mě zná jménem, rozhodně nevěstí nic dobrého. „Tak jste Emma A. Sladeová?“ otázal se znovu. Věděla jsem, že mu musím odpovědět, nechtěla jsem provokovat tím, že ho budu ignorovat. Všimla jsem si, že mluví s jistým přízvukem, ale ač jsem se snažila sebevíc, nedokázala jsem rozpoznat, o jaký přízvuk by mohlo jít. „Ano, to jsem já,“ vysoukala jsem ze sebe. 18
Obsah Mapa světa............................................................... 4 Pozvání..................................................................... 7 Část 1 – Buddha ...................................................... 9 Kapitola 1 – Zvrat ................................................... 10 Kapitola 2 – Útěk .................................................... 29 Kapitola 3 – Příjezd ................................................ 40 Kapitola 4 – Ledovec .............................................. 49 Kapitola 5 – Prasklina ............................................. 58 Kapitola 6 – Návrat ................................................. 75 Kapitola 7 – Naděje ................................................ 81 Kapitola 8 – Ticho .................................................. 94 Kapitola 9 – O něco později .................................. 102 Část 2 – Dharma ................................................. 107 Kapitola 10 – Tělo................................................. 108 Kapitola 11 – Mysl ............................................... 126 Kapitola 12 – Srdce .............................................. 130 Kapitola 13 – Štěstí ............................................... 144 Část 3 – Sangha ................................................... 149 Kapitola 14 – Záludnosti ....................................... 150 Kapitola 15 – Náhražka ........................................ 156 Kapitola 16 – Nový začátek .................................. 162 Kapitola 17 – Jak je důležité býti laskavý ............. 172 Kapitola 18 – Vrcholky ......................................... 178 Kapitola 19 – Světlé zítřky .................................... 186 278
Kapitola 20 – Zpět a zase tam ............................... 194 Kapitola 21 – Lama............................................... 201 Kapitola 22 – Záře ................................................ 205 Kapitola 23 – O lamovi ......................................... 212 Kapitola 24 – Rozcestník ...................................... 215 Kapitola 25 – Další část cesty ............................... 222 Kapitola 26 – Vysvěcení ....................................... 230 Kapitola 27 – A ještě o kousek dál ........................ 239 Kapitola 28 – Ugjän La ......................................... 247 Včela, která vylétla ze sklenice ........................... 264 Ponaučení pro radostnější život ......................... 267 Charitativní organizace Opening Your Heart to Bhutan .......................... 272 O autorce ............................................................. 274 Velká poděkování ................................................ 276
279