Issuu

SÉRIE SPOUTANÍ BOHOVÉ

Rachel Dunne VE STÍNU BOHŮ

série Spoutaní bohové Z anglického originálu In the Shadow of the Gods, vydaného nakladatelstvím Harper Voyager, v New Yorku v roce 2016, přeložil Martin Boček. Jazyková úprava: Olga Tesařová. Korektura sazby: Eliška Pospíšilová. Obálka: Tibor Paštrnák. Vydalo nakladatelství TALPRESS, spol. sr. o., Řeznická 12, l 10 00 Praha 1, jako svou 743. publikaci. Sazba: SF SOFT, Praha. Tisk: CPI Moravia Books, Pohořelice. První vydání, Praha 2017.

1. KAPITOLA

ora Raturo se tyčila nad lesem jako nějaký podivný, nepřirozeně obrovský palec a její široký stín zakrýval stromy jako černý mrak. Úbočí měla protkaná tajnými stezkami, které vedly až na samotný vrchol, pokrytý věčným sněhem. Také v hlubinách byla provrtána nekonečnými tunely vedoucími až do jejího srdce. Náhodný pozorovatel by ale žádný z mnoha vchodů do jejího nitra neobjevil, protože všechny dokonale maskovalo dnes již neznámé kouzlo. A kdyby je ně jakým zázrakem i přesto našel, kdyby vstoupil na zakázané území, daleko by se stejně nedostal. Ve stínech tu číhala smrt a brala si všechny, kdo neznali příslušná hesla. A stejně tak si brala i ty, kdo je sice znali, ale nevyslovili je dost rychle. Každý kout tu střežily temné, skryté oči, nemrkající a nekonečně trpělivé. Na zemi ležely hromady kostí, lidských i zvířecích, jednou rozházené uprostřed vybledlé hnědočervené skvrny, jindy zase uprostřed černých zbytků sazí. Hora je hora. Nemá žádné city. Nezná slitování, neodpouští chyby a nenabízí druhé šance. Jorose ale pohled na Raturo zahřál u srdce a na jeho jindy nehybné tváři vykouzlil vzácný úsměv. Něco takového dokázalo na tomhle světě jen pár věcí, ale pohled na domov, který se mu po dlouhém putování konečně naskytl, byl rozhodně jednou z nich. 9

,,To je vono?" zeptal se malý kluk, Ranick, roztřeseným hlasem. Pohled na obrovský skalní masiv na něj zjevně zapůsobil. „Vidíš snad někde kolem ještě jinou horu, co?" ušklíbla se jejich společnice, Verteria. Zapadlé oči se jí nedočkavě leskly. Kůži měla posetou drobnými jizvami. Už skoro ani nebyly vidět, ale pořád na ně byla hrdá. Odaro mlčel, jako ostatně vždycky. Tvářil se ale zamyšleně. Joros s potěšením pozoroval své tři vyvolené. Tak to mělo být. Hora Raturo měla v lidech vzbuzovat strach a úctu už jen svým samotným vzhledem, přesně jako tomu bylo v případě Ranicka a Odara. A Verteria ... ta vnímala samotnou existenci téhle skály jako výzvu, které se musí postavit. Joros spokojeně přikývl. Měl štěstí, že narazil zrovna na tuhle ženu. Ventallové s ní budou spokojení, stejně jako s ním samotným. O tom nemohlo být pochyb. „Pojďte," kývl hlavou a vyrazil k hoře. Odaro popadl otěže staré muly a zařadil se za něj. V sedle se kymácela Verteria, prsty zlomené ruky křečovitě zaťaté do velkého břicha. Poslední šel Ranick. Hrbil se a rozhlížel kolem, jako by cítil skryté, nepřátelské oči. Oči, které je už nepochybně pozorovaly. Pro ty tři už bylo příliš pozdě, aby couvli. Došli už příliš daleko, než aby je teď strach přiměl změnit názor. Svoji minulost opustili a spálili za sebou všechny mosty a jejich jediná naděje se teď před nimi zvedala vysoko k obloze a mizela v šedých mracích. Pomalu se vydali na dlouhý výstup nahoru. Ne že by chtěli, ale protože neměli na vybranou. Uběhly celé hodiny, než Joros konečně zastavil. Lapal po dechu, pálilo ho na plicích a při každém pohybu mu do boku vystřelovala ostrá bolest. Nohy měl jak nějakou beztvarou hmotu, ruce mu jen bezmocně pleskaly kolem těla a do toho mu při každém kroku zaklapaly zuby. Bolelo ho celé tělo a měl

pocit, že už nedokáže udělat ani krok - ale celé roky s padal tak plný života jako právě v tu chvíli. Vzpomněl to bylo, když tudy šel poprvé. Nohy si tehdy na ostr menech pořezal až na kost a rukama si rozdrásal krk < v zoufalé snaze se pořádně nadechnout. Sladké vzpom

jeho největší životní triumf. Na chvíli zůstal stát a nechal svoje vyvolené, aby se vzpamatovali. Odaro lapal po dechu a pravou ruku měl nutou k hrudníku, skoro jako by se ujišťoval, jestli m <lou nepuklo srdce. Verteria se vyčerpaně potácela v se, bledý obličej s hluboko zapadlýma očima už nevypad: ka tak sebejistě jako dole na úpatí hory. Ranick se sot 1 vlastně spíš lezl po kolenou a opíral se při tom o ruct dlaně na zemi zanechávaly jasně rudé otisky. Joros se odvrátil od svých společníků a zahleděl se ný les hluboko pod nimi, pomalu mizející ve večerní t Rovnou zemi pod stromy nebylo vidět a po nekoneč stupu si už vlastně ani nedokázal pořádně vzpomene to je, chodit po ní. Připadala mu spíš jako dávno zapc vzpomínka, jako legenda ... jako pohádka, kterou večt

víte dětem před spaním. Zavrtěl hlavou a zvedl pohled o něco výš, kde těsni zorem planuly dvě rudé tečky Sororřiných očí a sledo hluboko pod sebou stejně, jako ještě před chvílí Jore je pozoroval, ale pak zvedl pohled ještě výš, a ještě a k měsícem zalitému vrcholu hory Raturo. Pořád ještě bou měli pořádný kus cesty a on se už nemohl dočl konečně dostane do tepla.

„Pojďte," kývl na vyčerpanou trojici a otočil se zp.í

konečnému schodišti. A ke stínu, který se před ním náh

nil jakoby odnikud. Přízrak se nad ním vztyčil a jeho temnota zastřela j

vono?" zeptal se malý kluk, Ranick, roztřeseným hla-

led na obrovský skalní masiv na něj zjevně zapůsobil. snad někde kolem ještě jinou horu, co?" ušklíbla se lečnice, Verteria. Zapadlé oči se jí nedočkavě leskly. 1 posetou drobnými jizvami. Už skoro ani nebyly viořád na ně byla hrdá. mlčel, jako ostatně vždycky. Tvářil se ale zamyšleně. těšením pozoroval své tři vyvolené. Tak to mělo být.

měla v lidech vzbuzovat strach a úctu už jen svým

vzhledem, přesně jako tomu bylo v případě Ranica. A Verteria ... ta vnímala samotnou existenci téhle výzvu, které se musí postavit. ,okojeně přikývl. Měl štěstí, že narazil zrovna na tuVentallové s ní budou spokojení, stejně jako s ním t. O tom nemohlo být pochyb. ," kývl hlavou a vyrazil k hoře. Odaro popadl otěže a zařadil se za něj. V sedle se kymácela Verteria, prsé ruky křečovitě zaťaté do velkého břicha. Poslední . Hrbil se a rozhlížel kolem, jako by cítil skryté, ne)či. Oči, které je už nepochybně pozorovaly. ři už bylo příliš pozdě, aby couvli. Došli už příliš darby je teď strach přiměl změnit názor. Svoji minulost ,pálili za sebou všechny mosty a jejich jediná naděje ·d nimi zvedala vysoko k obloze a mizela v šedých

se vydali na dlouhý výstup nahoru. Ne že by chtěli, e neměli na vybranou. celé hodiny, než ]oros konečně zastavil. Lapal po ilo ho na plicích a při každém pohybu mu do boku la ostrá bolest. Nohy měl jak nějakou beztvarou hrnou jen bezmocně pleskaly kolem těla a do toho mu n kroku zaklapaly zuby. Bolelo ho celé tělo a měl

pocit, že už nedokáže udělat ani krok - ale celé roky si nepři padal tak plný života jako právě v tu chvíli. Vzpomněl si, jaké to bylo, když tudy šel poprvé. Nohy si tehdy na ostrých ka.menech pořezal až na kost a rukama si rozdrásal krk do krve v zoufalé snaze se pořádně nadechnout. Sladké vzpomínky na jeho největší životní triumf. Na chvíli zůstal stát a nechal svoje vyvolené, aby se trochu vzpamatovali. Odaro lapal po dechu a pravou ruku měl přitisk nutou k hrudníku, skoro jako by se ujišťoval, jestli mu náhodou nepuklo srdce. Verteria se vyčerpaně potácela v sedle a její bledý obličej s hluboko zapadlýma očima už nevypadal zdaleka tak sebejistě jako dole na úpatí hory. Ranick se sotva vlekl, vlastně spíš lezl po kolenou a opíral se při tom o ruce, a jeho dlaně na zemi zanechávaly jasně rudé otisky. ]oros se odvrátil od svých společníků a zahleděl se na temný les hluboko pod nimi, pomalu mizející ve večerní temnotě. Rovnou zemi pod stromy nebylo vidět a po nekonečném výstupu si už vlastně ani nedokázal pořádně vzpomenout, jaké to je, chodit po ní. Připadala mu spíš jako dávno zapomenutá vzpomínka, jako legenda ... jako pohádka, kterou večer vyprávíte dětem před spaním. Zavrtěl hlavou a zvedl pohled o něco výš, kde těsně nad obzorem planuly dvě rudé tečky Sororřiných očí a sledovaly svět hluboko pod sebou stejně, jako ještě před chvílí ]oros. Chvíli je pozoroval, ale pak zvedl pohled ještě výš, a ještě a ještě, až k měsícem zalitému vrcholu hory Raturo. Pořád ještě před sebou měli pořádný kus cesty a on se už nemohl dočkat, až se konečně dostane do tepla. ,,Pojďte," kývl na vyčerpanou trojici a otočil se zpátky k nekonečnému schodišti. A ke stínu, který se před ním náhle zhmotnil jakoby odnikud. Přízrak se nad ním vztyčil a jeho temnota zastřela jak vrcho11

Jek hory, tak i všechen měsíční svit. Byl to beztvarý oblak tvořený naprostou temnotou, z níž jako dvě vzdálené hvězdy chladně zářily jeho oči. ,,Mluvte," přikázala ta věc hlasem, který v člověku vyvolával představu kamenů rozpadajících se vlivem pomalu plynoucího času na prach.

]oros na okamžik

vyděšeně ztuhl, což se mu málem stalo

osudným. Temnota se zavlnila a vynořila se z ní ruka, stejně černá jako přízrak sám. Pomalu se zved la a zaťala v pěst, při

pravená

zničit

nevítaného

vetřelce.

,,Tevarro borine." Slova jako by sama splynula Jorosovi z úst. Znamenalo to dlouhá cesta, ale ve Starém jazyce. Strážcova hlava nepatrně přikývla v tichém souhlasu. ,,Tevarro borine," zopakovala Verteria šeptem. Znělo to skoro, jako kdyby se modlila. O okamžik později se k ní přidal i Ranick. ,,Tevarro borine," zakvílel hlasem, za který by se nemuselo stydět ani prase na porážce. Jen Odaro mlčel a vytřeš těnýma očima pozoroval tu věc před sebou. Vzduchem se nesl nasládlý zápach výka lů, jak si nadělal do kalhot. Stín pomalu prošel skrz ]orose. Byl to příšerný pocit, který kněze rozechvěl od hlavy až k patě a naplnil ho n evýslovným děsem. Strážce zatím doplul až k vyděšenému muži a jeho stínová pěst se znovu napřáhla k úderu. Pak ale zcela nepochopitelně nabrala jasný, pevný tvar a udeřila. Odara to zved lo do vzduchu a odhodilo na skalní masiv, do kterého narazil takovou silou, že jeho tělo doslova vybouchlo. Střeva a vnitřnosti se rozletěly do všech stran, spo lečně s kusy masa a rozdrcených kostí. ]oros byl během okamžiku celý od krve a ještě horších věcí. Kus utržené ruky pleskl starou mulu přes nozdry, což ji k smrti vyděsilo. Nebohé zvíře příšer ně zaryčelo a začalo zběsile vyhazovat nohama na všechn y strany. Zesláblá Verteria se neudržela v sedle, spadla a jako hadrová panenka se kutálela dolů ze schodů, dokud nenarazila 12

do hrůzou křičícího Ranicka. Mula ještě pár okamžiků kovala, než se jí smekla noha a spadla přes hranu útesi do černé noci. 1 když se to zdálo nemožné, Ranick se/ hledu na padající zvíře rozeřval ještě hlasitěji. „Tevarro borine," zašeptal přízrak a rozplynul se ve Jorosovi se ulevilo. Věděl, že by měl litovat smrti své( lečníka, ale nemohl. Místo toho rychle seběhl schodr Verterii. Jestli se při pádu z koně zabila, všechny jeho a plány jsou užitečné asi jako kusy Odarových střev n ních kamenech. Naštěstí byla v pořádku. Ležela na bok k ní stači l doběhnout, začala se sama zvedat. Pohled obličej mu prozradil, že je vzteky bez sebe. „Jsi v pořádku?" zajímal se, když se sklonil, aby jí I na nohy. „Není mně vo nic

hůř

než prve," odsekla mu naštva

se rozpřáhla a vší silou vrazila Ranickovi po líček, po konečně přestat ječet jako stará bába. „V tom případě bychom mě li vyrazit. Jo a mimoc zbytek cesty budeš muset jít po svých," kývl Joros k místu, kde se zřítila vyděšená mula. Ranick se třásl jako osika ve větru a hlas mu přes ještě víc než obvykle. ,,Ta věc zabila Odara!" kvílel vj „Zabila ho, zabila ho -" Umlčel ho až hrot dýky, př k jeho

krční tepně.

„Přesně tak," přikývl pomalu Joros. Dýku nespustil dařilo se mu zachytit mladíčkův vyděšený pohled a př

aby se mu díval do očí. ,,Přízraky z Ratura shledaly O hodným vstoupit, a tak musel zaplatit cenu nejvyšší, tvůj život, snad díky neuvěřitelnému štěstí nebo mož1 dě,

byl

ušetřen."

Kněz se nakloni l dopředu a nůž v jeho ruce se zaryl

až se objevila kapička krve. ,,Přinejmenším prozatím 13

, tak i všechen měsíční svit. Byl to beztvarý oblak tvorostou temnotou, z níž jako dvě vzdálené hvězdy chladjeho oči. ,,Mluvte," přikázala ta věc hlasem, který 1 vyvolával představu kamenů rozpadajících se vlivem ,lynoucího času na prach.

na okamžik vyděšeně ztuhl, což se mu málem stalo . Temnota se zavlnila a vynořila se z ní ruka, stejně o přízrak sám. Pomalu se zvedla a zaťala v pěst, při :ničit nevítaného vetřelce.

borine." Slova jako by sama splynula Jorosovi z úst. lo to dlouhá cesta, ale ve Starém jazyce. Strážcova

atrně přikývla v tichém souhlasu.

borine," zopakovala Verteria šeptem. Znělo to sko:dyby se modlila. O okamžik později se k ní přidal ,,Tevarro borine," zakvílel hlasem, za který by se neťdět ani prase na porážce. Jen Odaro mlčel a vytřeš

:ima pozoroval tu věc před sebou. Vzduchem se nesl ápach výkalů, jak si nadělal do kalhot.

malu prošel skrz ]orose. Byl to příšerný pocit, který ~chvěl od hlavy až k patě a naplnil ho nevýslovným 'ážce zatím doplul až k vyděšenému muži a jeho stíse znovu napřáhla k úderu. Pak ale zcela nepocho,rala jasný, pevný tvar a udeřila. Odara to zvedlo do odhodilo na skalní masiv, do kterého narazil takože jeho tělo doslova vybouchlo.

1 vnitřnosti se rozletěly do všech stran, společně :a a rozdrcených kostí. ]oros byl během okamžiku e a ještě horších věcí. Kus utržené ruky pleskl starou 10zdry, což ji k smrti vyděsilo. Nebohé zvíře příšer ' a začalo zběsile vyhazovat nohama na všechny .láblá Verteria se neudržela v sedle, spadla a jako nenka se kutálela dolů ze schodů, dokud nenarazila

do hrůzou křičícího Ranicka. Mula ještě pár okamžiků poskakovala, než se jí smekla noha a spadla přes hranu útesu dolů, do černé noci. I když se to zdálo nemožné, Ranick se při pohledu na padající zvíře rozeřval ještě hlasitěji. ,,Tevarro borine," zašeptal přízrak a rozplynul se ve skále. Jorosovi se ulevilo. Věděl, že by měl litovat smrti svého společníka, ale nemohl. Místo toho rychle seběhl schody k ležící Verterii. Jestli se při pádu z koně zabila, všechny jeho naděje a plány jsou užitečné asi jako kusy Odarových střev na okolních kamenech. Naštěstí byla v pořádku. Ležela na boku, a než k ní stačil doběhnout, začala se sama zvedat. Pohled na její obličej mu prozradil, že je vzteky bez sebe. „Jsi v pořádku?" zajímal se, když se sklonil, aby jí pomohl na nohy. „Není mně vo nic hůř než prve," odsekla mu naštvaně. Pak se rozpřáhla a vší silou vrazila Ranickovi políček, po kterém konečně přestat ječet jako stará bába . ,,V tom případě bychom měli vyrazit. Jo a mimochodem, zbytek cesty budeš muset jít po svých," kývl ]oros bradou k místu, kde se zřítila vyděšená mula. Ranick se třásl jako osika ve větru a hlas mu přeskakoval ještě víc než obvykle. ,,Ta věc zabila Odara!" kvílel vyděšeně. „Zabila ho, zabila ho-" Umlčel ho až hrot dýky, přitisknutý k jeho krční tepně. ,,Přesně tak," přikývl pomalu ]oros. Dýku nespustil, ale podařilo se mu zachytit mladíčkův vyděšený pohled a přimět ho, aby se mu díval do očí. ,,Přízraky z Ratura shledaly Odara nehodným vstoupit, a tak musel zaplatit cenu nejvyšší, zatímco tvůj život, snad díky neuvěřitelnému štěstí nebo možná náhodě, byl ušetřen. " Kněz se naklonil dopředu a nůž v jeho ruce se zaryl hlouběji, až se objevila kapička krve. ,,Přinejmenším prozatím. Přivedl 13

jsem tě sem, protože já tě považuju za hodného. Takže mi nezbývá než doufat, že v sobě máš přinejmenším špetku odvahy." Ruka s nožem se pomalu otočila a kapička krve se zvětšila a stekla po chlapcově krku dolů, kde se vsákla do propoceného límce jeho košile. ,,Myslel jsem, že máš kuráž, ale zatím se chováš hůř než nějaká uřvaná venkovská nána." Verteria se ušklíbla, našpulila rty a vyplivla chuchvalec krvavých slin Ranickovi k nohám. Ta ženská má cit pro teatrální gesta, všiml si kněz pobaveně. Dole v Raturu dobře zapadne. Pokud se tam dostane živá. Prozatím ale obrátil svoji pozornost zpátky k vyděšenému klukovi před sebou. ,,Chceš mi říct, že jsem se v tobě spletl?" Ranickova hlava sebou škubla, jak se jí snažil zavrtět, aniž by se zbytečně pohnul. „Protože pokud jsem se opravdu spletl," zamračil se Joros a znovu zakroutil nožem, tentokrát o poznání silněji, což chlapce přimělo tiše zaúpět, ,,pokud jsi jen ubrečená holka v mužském těle, můžu nám oběma ušetřit čas a síly a zabít tě hned tady a teď. Protože jestli to tak je, tak stejně chcípneš dávno před tím, než dojdeme nahoru. Dostane tě některý z dalších Strážců, hned ten příští, nebo možná ten po něm. Ne že by na tom záleželo. Pokud jsi takový zbabělec, za jakého tě teď mám, tak tě dřív nebo později zabijou tak, jako před chvíli Odara. Tak co myslíš, Ranicku? Co mi k tomu řekneš?" Na okamžik se odmlčel a sledoval, jak chlapci před ním pomalu dochází význam jeho slov. ,,Jsi zbabělec?" Na okamžik si byl jistý, že ten idiot začne znova fňukat a brečet. Zatnul zuby a zesílil svůj stisk, připravený bodnout, pokud bude muset. Jenže pak náhle Ranickův pohled zdrsněl a oči mu ztvrdly jako led. Narovnal se v ramenou a přitom zcela ignoroval nůž, který se mu při tom pohybu zaryl hlouběji do krku. ,,Ne. Nejsem zbabělec."

Verteria mu znovu plivla k novám a Joros měl skc udělat to samé. Pak si ale uvědomil, že zrovna on nen nikoho soudit. Se zaklením povolil svoje sevření a ot krvavený nůž do mladíkovy košile, načež si ho zasum za opasek. ,,V tom případě jdeme." ,,A kdy se vyspíme?" ozvala se nečekaně Verteria. Joros se na ni nechápavě podíval a pak se začal ne smát. Ozvěna jeho smíchu se odrážela od okolních s ré mu ho vrátily stokrát zesílený. Raději rychle zmlkl, smích do těchto míst rozhodně nepatřil. ,,Hora Ratu nespí, holka. A je v tvým nejlepším zájmu následo" příkladu."

„Tak kdy aspoň něco zakousnem, co? Nežrali jsrr včerejšího večera, kurva." Prsty zlomené ruky se jí I

zatnuly do oblého břicha. „Jestli máš chuť vydat se hledat tu zatracenou mulu sím. Ze zásob v jejích sedlových vacích si jistě zvládni

jit královskou hostinu." Zamračeně se podívala nahoru, na vzdálený vrcho který byl jejich cílem. Pak se obrátila a zkusmo nahl hranu útesu dolů, odkud přišli. Ve srovnání s tím, co před sebou, to bylo celkem blízko. Rozhodně dost to, aby se člověk vrátil. Nebo to přinejmenším zváži Joros si jí ale už nevšímal. Obrátil se zpátky ke a navzdory bolesti v nohou vykročil. Hekání a dření meny mu prozradilo, že Ranick se vydal za ním. O pár, později se k němu přidal i Verteriin roztřesený dec nastražil uši, aby věděl, na čem je. Pak si úlevou odd vydala se hledat mulu a zásoby, neopustila ho. Šla d Když se nad východním obzorem objevil první ná; tu, pořád ještě šli. Šli, i když měli slunce vysoko na Jeho paprsky do nich bezohledně pálily, ale oni se st

:m, protože já tě považuju za hodného. Takže mi ne: doufat, že v sobě máš přinejmenším špetku odvahy." ožem se pomalu otočila a kapička krve se zvětšila o chlapcově krku dolů, kde se vsákla do propoceného o košile. ,,Myslel jsem, že máš kuráž, ale zatím se iř než nějaká uřvaná venkovská nána." a se ušklíbla, našpulila rty a vyplivla chuchvalec krn Ranickovi k nohám. Ta ženská má cit pro teatrální ni si kněz pobaveně. Dole v Raturu dobře zapadne. :am dostane živá. Prozatím ale obrátil svoji pozornost ryděšenému klukovi před sebou. mi říct, že jsem se v tobě spletl?"

Verteria mu znovu plivla k novám a Joros měl skoro chuť udělat to samé. Pak si ale uvědomil, že zrovna on nemá právo nikoho soudit. Se zaklením povolil svoje sevření a otřel si zakrvavený nůž do mladíkovy košile, načež si ho zasunul zpátky za opasek. ,,V tom případě jdeme." ,,A kdy se vyspíme?" ozvala se nečekaně Verteria. ]oros se na ni nechápavě podíval a pak se začal nepříčetně smát. Ozvěna jeho smíchu se odrážela od okolních skal, které mu ho vrátily stokrát zesílený. Raději rychle zmlkl, protože smích do těchto míst rozhodně nepatřil. ,,Hora Raturo nikdy nespí, holka. A je v tvým nejlepším zájmu následovat jejího

ova hlava sebou škubla, jak se jí snažil zavrtět, aniž ečně pohnul.

„Tak kdy aspoň něco zakousnem, co? Nežrali jsme nic od včerejšího večera, kurva." Prsty zlomené ruky se jí křečovitě zatnuly do oblého břicha. ,,Jestli máš chuť vydat se hledat tu zatracenou mulu, tak prosím. Ze zásob v jejích sedlových vacích si jistě zvládneš vystrojit královskou hostinu." Zamračeně se podívala nahoru, na vzdálený vrcholek hory, který byl jejich cílem. Pak se obrátila a zkusmo nahlédla přes hranu útesu dolů, odkud přišli. Ve srovnání s tím, co ještě měli před sebou, to bylo celkem blízko. Rozhodně dost blízko na to, aby se člověk vrátil. Nebo to přinejmenším zvážil. Joros si jí ale už nevšímal. Obrátil se zpátky ke schodišti a navzdory bolesti v nohou vykročil. Hekání a dření bot o kameny mu prozradilo, že Ranick se vydal za ním. O pár okamžiků později se k němu přidal i Verteriin roztřesený dech a Joros nastražil uši, aby věděl, na čem je. Pak si úlevou oddechl. Nevydala se hledat mulu a zásoby, neopustila ho. Šla dál. Když se nad východním obzorem objevil první náznak úsvitu, pořád ještě šli. Šli, i když měli slunce vysoko nad hlavou. Jeho paprsky do nich bezohledně pálily, ale oni se stejně třásli

:e pokud jsem se opravdu spletl," zamračil se J oros kroutil nožem, tentokrát o poznání silněji, což chlapce še zaúpět, ,,pokud jsi jen ubrečená holka v mužském 1 nám oběma ušetřit čas a síly a zabít tě hned tady tože jestli to tak je, tak stejně chcípneš dávno před ojdeme nahoru. Dostane tě některý z dalších Stráž~n příští, nebo možná ten po něm. Ne že by na tom okud jsi takový zbabělec, za jakého tě teď mám, tak ,o později zabijou tak, jako před chvíli Odara. Tak Ranicku? Co mi k tomu řekneš?" Na okamžik se sledoval, jak chlapci před ním pomalu dochází výslov. ,,Jsi zbabělec?"

mžik si byl jistý, že ten idiot začne znova fňukat :amul zuby a zesílil svůj stisk, připravený bodnout, le muset. Jenže pak náhle Ranickův pohled zdrsněl :tvrdly jako led. Narovnal se v ramenou a přitom oval nůž, který se mu při tom pohybu zaryl hlouběji Ne. Nejsem zbabělec."

příkladu ."

zimou. Zimou, kterou by jim z těla nedokázal vyhnat žádný oheň na světě. Až když rudá záře slunce mizícího za západním obzorem zbarvila úbočí Ratura do krvava, ]oros znovu zastavil. Předklonil se a těžce dýchal, ruce opřené o stehna, a rozhlížel se po výhledu, o němž věděl, že by tu někde měl být. Nekonečné míle lesů pod nimi patřily k jižní Fiateře. V dálce ale bylo vidět, jak stromů postupně ubývá a nahrazují je bezejmenné pláně. Ještě včera se táhlo tohle moře zelené trávy až za obzor, ale teď byli o poznání výš, a tak dohlédli až do míst, kde tráva sváděla předem prohraný boj s Eremorijskou pouští - zničenou a pustou krajinou, kde nežilo vůbec nic. Fiatera, země ohně. Země s láskou vytvořená milujícíma rukama Metherry a Patharra, tedy božské Matky a všemohoucího Otce. Nebo to přinejmenším tvrdili jejich kněží. ]oros se zhluboka nadechl a pak plivl přes hranu útesu. Nic lepšího si podle něj dílo obou Rodičů nezasloužilo. Ukázalo se, že během dne si udělal slušný náskok před Ranickem. A Verteria zaostávala ještě víc. Díky tomu měl Joros dost času si výhled pořádně vychutnat. Sedl si na jeden z vytesaných schodů, zády se opřel o skalní masiv, nohy spustil volně dolů z útesu a pozoroval obří stín Ratura, jak se postupně prodlužuje, jak se natahuje dál a dál směrem k východu tak, jak slunce klesalo k západnímu obzoru. Ranick se k němu doplahočil přesně ve chvíli, kdy ohnivý kotouč definitivně zmizel za obzorem, a vyčerpaně se sesul k zemi. ]oros se nezvedl, ale prostě mu vrazil facku a zamračil se. ,,Vstávej," poručil. Mladík se s bolestným zaúpěním vyškrábal zpátky na nohy a zády se opřel o skálu, ale neřekl ani slovo. „Co vidíš?" zeptal se ho kněz a ukázal dolů na krajinu, sotva viditelnou v posledních paprscích slunce. Ranick popotáhl nosem, ze kterého mu teklo, a nadechl se.

Když promluvil, zuby mu zimou divoce cvakaly. ,,S-s-:

f-f-fakt kr-kr-kr-krásnej. P-p-připadám si ta-tady j-j-j -bůh."

Přišla noc a oba muže zahalilo ticho, rušené jen drk

mladíkových zubů. Lesy, travnaté pláně i poušť, celý všechno pohltila temnota. Na úbočí Racura bylo i pi nepříjemně sychravo, ale teď tam bylo opravdu mraziv< cítil, jak jím prostupuje chlad, jak se mu zažírá do kost niká do žil. Srdce mu bilo pomalu, ale pravidelně. ,,Zkurvená hora vyjebaná," oznámila jim Verteria, konečně objevila vedle Ranicka.

]oros se zhluboka nadechl ledového vzduchu a ol k ní. ,,Co vidíš?" Udělala krok vpřed a postavila se na samou hranu s okraj světa, a dlouho mlčela. ,,Temnotu," zašeptala k

,,A slávu," dodala po chvíli. ,,Slávu?" povytáhl kněz obočí. Dívka dál zírala do nekonečné temnoty. V první myslel, že ho snad ani neslyšela, ale pak pokrčila rame mojí vesnice jednou přišel jeden takovej jako vy, kd lety. Sám sebe označoval za kazatele noci. Všem vy kláda že Metherra a Patharro jsou odsouzení k smrti. Že I jednoho dne uniknou ze svýho vězení a postavěj si svejch Rodičů. A že svrhnou Metherřino slunce zoblo se ponoří do věčný noci a že pak budou lidi souzený í no, čeho se za svýho života dopustili. Že pod vládou si budeme všichni rovní." Otřásla se, snad chladem, a rukou se objala kolem ramene. ,,Samozřejmě ho vod vyhnali, ale já si to všechno dobře zapamatovala. vysoko nad světem, obklopená temnotou ... Mám skc že měl možná pravdu." Joros se zachvěl, ale tentokrát to nebylo zimou. 17

Z:imou, kterou by jim z těla nedokázal vyhnat žádna světě. Až když rudá záře slunce mizícího za západorem zbarvila úbočí Racura do krvava, )oros znovu Předklonil se a těžce dýchal, ruce opřené o stehna, el se po výhledu, o němž věděl, že by tu někde měl

1ečné míle lesů pod nimi patřily k jižní Fiateře. V dálfo vidět, jak stromů postupně ubývá a nahrazují je mé pláně. Ještě včera se táhlo tohle moře zelené trá>bzor, ale ceď byli o poznání výš, a tak dohlédli až do tráva sváděla předem prohraný boj s Eremorijskou :ničenou a pustou krajinou, kde nežilo vůbec nic. , země ohně. Země s láskou vytvořená milujícíma 1etherry a Patharra, tedy božské Matky a všemohou:. Nebo to přinejmenším tvrdili jejich kněží. )oros se nadechl a pak plivl přes hranu útesu. Nic lepšího si dílo obou Rodičů nezasloužilo.

) se, že během dne si udělal slušný náskok před Ral Verteria zaostávala ještě víc. Díky tomu měl )oros si výhled pořádně vychutnat. Sedl si na jeden z vy;chodů, zády se opřel o skalní masiv, nohy spustil

i z útesu a pozoroval obří stín Ratura, jak se postup-

foje, jak se natahuje dál a dál směrem k východu tak, klesalo k západnímu obzoru.

se k němu doplahočil přesně ve chvíli, kdy ohnivý finitivně zmizel za obzorem, a vyčerpaně se sesul ros se nezvedl, ale prostě mu vrazil facku a zamračil j," poručil. Mladík se s bolestným zaúpěním vyškrána nohy a zády se opřel o skálu, ale neřekl ani slovo. íš?" zeptal se ho kněz a ukázal dolů na krajinu, sotva v posledních paprscích slunce.

)opotáhl nosem, ze kterého mu teklo, a nadechl se.

Když promluvil, zuby mu zimou divoce cvakaly. ,,S-s-svět. Je f-f-fakt kr-kr-kr-krásnej. P-p-připadám si ta-tady j-j-jako b-bůh." Přišla

noc a oba muže zahalilo ticho, rušené jen drkotáním mladíkových zubů. Lesy, travnaté pláně i poušť, celý svět všechno pohltila temnota. Na úbočí Ratura bylo i přes den nepříjemně sychravo, ale teď tam bylo opravdu mrazivo. )oros cítil, jak jím prostupuje chlad, jak se mu zažírá do kostí a proniká do žil. Srdce mu bilo pomalu, ale pravidelně. „Zkurvená hora vyjebaná," oznámila jim Verteria, když se konečně objevila vedle Ranicka. ]oros se zhluboka nadechl ledového vzduchu a obrátil se k ní. ,,Co vidíš?" Udělala krok vpřed a postavila se na samou hranu srázu, na okraj světa, a dlouho mlčela. ,,Temnotu," zašeptala konečně. ,,A slávu," dodala po chvíli. ,,Slávu?" povytáhl kněz obočí.

Dívka dál zírala do nekonečné temnoty. V první chvíli si myslel, že ho snad ani neslyšela, ale pak pokrčila rameny. ,,Do mojí vesnice jednou přišel jeden takovej jako vy, kdysi před lety. Sám sebe označoval za kazatele noci. Všem vykládala o tom, že Metherra a Patharro jsou odsouzení k smrti. Že Dvojčata jednoho dne uniknou ze svýho vězení a postavěj se tyranii svejch Rodičů. A že svrhnou Metherřino slunce z oblohy a svět se ponoří do věčný noci a že pak budou lidi souzený za všechno, čeho se za svýho života dopustili. Že pod vládou Dvojčat si budeme všichni rovní." Otřásla se, snad chladem, a zdravou rukou se objala kolem ramene. ,,Samozřejmě ho vod nás hned vyhnali, ale já si to všechno dobře zapamatovala. A takhle vysoko nad světem, obklopená temnotou ... Mám skoro pocit, že měl možná pravdu." )oros se zachvěl, ale tentokrát to nebylo zimou. Na tohle

čekal. Vzadu v hlavě se mu ozval tichý hlas. Její hlas. Ani se

nesnažil zakrýt, jak se mu ulevilo. Usmál se, a jak stále ještě seděl, natáhl ruku, sevřel ji kolem kotníku mladíka stojícího nad ním a škubl. Ranick klopýtl, jak mu starý kněz podtrhl nohu, vykřikl a přepadl přes okraj srázu. A pak už jen křičel a křičel, zatímco padal. A nejspíš křičel ještě dlouho po tom, co ho už neslyšeli. Ale na tom nezáleželo. Verteria na kněze zírala rozšířenýma očima v propadlých tvářích. ,,Jeden," vysvětlil jí, zatímco se škrábal zpátky na nohy.

,,Jen jednomu je povoleno vstoupit. Ta čest připadla tobě." Prsty se mu teď chvěly a srdce bušilo jako o závod. Zvedl ruku a přitiskl ji k masivu za sebou, k místu, které se ničím nelišilo od zbytku hory. A přesto se kamenná stěna, u níž stáli, tiše odklopila stranou a odhalila tajné dveře vedoucí do tem-

,,Bojíš se?" zeptal se jí. ,,Ne," zalhala bez váhání. ,,Mnoho lidí považuje představu světa zahaleného '

lutní temnotě, kde by si ve svojí slepotě byli všichni lidé za velmi přitažlivou. Ovšem představa a realita se od seb

velmi liší, jak jsi právě zjistila. Nemám pravdu?" Jeho libý smích se jim vrátil stonásobnou ozvěnou. Pak znovu vykročil, tentokrát ale už se světlem v ruc kase mu držela těsně v patách. Dole v podzemí nehrál čas žádnou roli. Úplně ztratil

o tom, jak dlouho už tam jsou. Joros věděl, že je unave uvěřitelně unavený. Hádal, že jsou na cestě už přinej1 tři dny. Tři dny bez jídla a spánku. Verteria si sáhla na s dno a docházely jí síly. Pohmožděnou nohu vlekla za funěla jako uštvaný kůň a kolem očí měla obrovsk

ného tunelu. Neznalý pozorovatel by ještě před okamžikem přísahal, že v tom místě není nic než pevná, rostlá skála. A měl

kruhy, jasně vystupující z jejích bledých tváří. Joros na tom nebyl o moc líp, ale nemohl si dovolí·

by naprostou pravdu, protože tohle nebyl žádný trik. Tohle

slabost. Přesněji řečeno, nemohl si dovolit být slabý. 1

byla magie. Skutečná magie pocházející z dob, kdy bohové ještě kráčeli po světě. Verteria najednou nevypadala tak nepřístupně a zatvrze-

si dutý, prázdný. Nohy ho bolely a v břiše mu kručelc mu to okolní chodby vracely ozvěnou. Šel tudy už ně~ ale pokaždé zapomněl, jak neuvěřitelně vyčerpávají

le, jak u ní byl zvyklý. Maska jí spadla a odhalila vyděšenou

cesta je. Zapomněl, kolik lidí na ní zemřelo. Lidí, z n

metrů zavěšené na stěně. Když se objevily plameny, dívka

kteří jí předtím úspěšně prošli třeba stokrát. Jejich kosti ležely u stěny chodby. Byla to dobrá připomínka jejid nosti a náročnosti toho, co už měli za sebou i dosud pře Každá mrtvola byla jiná. Společné měly jen to, ž zbyly jen kosti, bez zbytků masa nebo oblečení. Jed1 stočená do klubíčka, jiná zase na zádech s rukama vzt) jako k modlitbě. Některé byly rozervané, polámané n ně rozdrcené. Hlupáci, kteří nedokázali Strážcům ho vědět včas na jejich otázky. Hlupáci - nebo poutníci

úlevně

tak, že už neměli sílu promluvit.

dívku, která se bojí toho, co má před sebou. ,,Co je tohle za místo?" ,,Ještě jsi to neuhodla?" zeptal se jí a vstoupil do chodby. Dlouhé minuty kráčeli obklopeni dokonalou temnotou za absolutní nepřítomnosti světla, jak je to možné jen v podzemí. Slyšel, jak se Verterii postupně krátí dech, klopýtá ve tmě a rukama si hledá cestu. Joros se tomu tiše smál, ale pak přece jen zastavil a zapálil jednu z pochodní, které byly každých pár vydechla. 18

Tzadu v hlavě se mu ozval tichý hlas. Její hlas. Ani se I zakrýt, jak se mu ulevilo. Usmál se, a jak stále ještě atáhl ruku, sevřel ji kolem kotníku mladíka stojícího 1 a škubl.

:k klopýtl, jak mu starý kněz podtrhl nohu, vykřikl

Hpřes okraj srázu. A pak už jen křičel a křičel, zatímco

nejspíš křičel ještě dlouho po tom, co ho už neslyšeli. :)m nezáleželo.

ria na kněze zírala rozšířenýma očima v propadlých ,,Jeden," vysvětlil jí, zatímco se škrábal zpátky na nohy. r10mu je povoleno vstoupit. Ta čest připadla tobě." se mu teď chvěly a srdce bušilo jako o závod. Zvedl >řitiskl ji k masivu za sebou, k místu, které se ničím >d zbytku hory. A přesto se kamenná stěna, u níž stáli, opila stranou a odhalila tajné dveře vedoucí do tem1elu. Neznalý pozorovatel by ještě před okamžikem

že v tom místě není nic než pevná, rostlá skála. A měl >stou pravdu, protože tohle nebyl žádný trik. Tohle ;ie. Skutečná magie pocházející z dob, kdy bohové :eli po světě.

ia najednou nevypadala tak nepřístupně a zatvrzení byl zvyklý. Maska jí spadla a odhalila vyděšenou erá se bojí toho, co má před sebou. ,,Co je tohle za jsi to neuhodla?" zeptal se jí a vstoupil do chodby. ~ minuty kráčeli obklopeni dokonalou temnotou za nepřítomnosti světla, jak je to možné jen v podzemí.

< se Verterii postupně krátí dech, klopýtá ve tmě

si hledá cestu. ]oros se tomu tiše smál, ale pak přece il a zapálil jednu z pochodní, které byly každých pár ,ěšené na stěně. Když se objevily plameny, dívka dechla.

,,Bojíš se?" zeptal se jí. ,,Ne," zalhala bez váhání. ,,Mnoho lidí považuje představu světa zahaleného v absolutní temnotě, kde by si ve svojí slepotě byli všichni lidé rovni, za velmi přitažlivou. Ovšem představa a realita se od sebe často velmi liší, jak jsi právě zjistila. Nemám pravdu?" Jeho škodolibý srních se jim vrátil stonásobnou ozvěnou. Pak znovu vykročil, tentokrát ale už se světlem v ruce. Dívka se mu držela těsně v patách. Dole v podzemí nehrál čas žádnou roli. Úplně ztratili pojem o tom, jak dlouho už tam jsou. ]oros věděl, že je unavený. Neuvěřitelně unavený. Hádal, že jsou na cestě už přinejmenším tři dny. Tři dny bez jídla a spánku. Verteria si sáhla na samotné dno a docházely jí síly. Pohmožděnou nohu vlekla za sebou, funěla jako uštvaný kůň a kolem očí měla obrovské černé kruhy, jasně vystupující z jejích bledých tváří. Joros na tom nebyl o moc líp, ale nemohl si dovolit ukázat slabost. Přesněji řečeno, nemohl si dovolit být slabý. Připadal si dutý, prázdný. Nohy ho bolely a v břiše mu kručelo tak, že mu to okolní chodby vracely ozvěnou. Šel tudy už několikrát, ale pokaždé zapomněl, jak neuvěřitelně vyčerpávající tahle cesta je. Zapomněl, kolik lidí na ní zemřelo. Lidí, z nichž ně kteří jí předtím úspěšně prošli třeba stokrát. Jejich kosti tu a tam ležely u stěny chodby. Byla to dobrá připomínka jejich smrtelnosti a náročnosti toho, co už měli za sebou i dosud před sebou. Každá mrtvola byla jiná. Společné měly jen to, že z nich zbyly jen kosti, bez zbytků masa nebo oblečení. Jedna ležela stočená do klubíčka, jiná zase na zádech s rukama vztyčenýma jako k modlitbě. Některé byly rozervané, polámané nebo úplně rozdrcené. Hlupáci, kteří nedokázali Strážcům hory odpovědět včas na jejich otázky. Hlupáci - nebo poutníci unavení tak, že už neměli sílu promluvit. 19

RACHEL DUNNE

S1)Nld

_fi.OHO Před dávnymi věky dvojice bohu stvořila zemi zvanou Fiatera a všechen život, a nakonec i své děti, božská Dvojčata. Ta se ale pokusila změnit dílo svých rodiču. Ti je za to vyhnali z nebes, zbavili je moci a uvěznili. Pár lidi ale na Dvojčata nezapomnělo a po osmi staletich tvrdé práce jsou členové jejich kultu připraveni své bohy osvobodit. Jenže co se stane, když se osobní ambice mocného kněze dostanou do střetu s jeho vírou? Co se stane, když je válka na nebesich na spadnutí a osud celého lidstva drží ve svých rukách jediný ješitný muž?

L071 LJll

www.talpress.cz/shop Doporučená

cena 399

Kč