0282971

Hana Pinknerovรก v

Zivot v tempu andante

HANA PINKNEROVÁ

Život v tempu andante

Vydalo Karmelitánské nakladatelství v Praze roku 2017 jako svou 2097. publikaci Odpovědná redaktorka Ivana Trefná Fotografie na obálce Shutterstock.com, Victor Grow Obálka Olga Hrdinová Grafická úprava a sazba Studio Jakub Kubů Tiskárny Havlíčkův Brod, a. s.

KATALOGIZACE V KNIZE- NÁRODN [ KNIHOVNA Č R Pinknerová, Hana Život v tempu andante / Hana Pinknerová. - V Praze : Karmelitánské nakladatelství, 2017. - 108 stran ISBN 978-80-7195-986-l {brožováno) 821.162.3-3 - české prózy - fejetony 821.162.3-3 - Česká próza [ll]

© Karmelitánské nakladatelství, s. r. o., Praha, 2017

ISBN 978-80-7 195-986-1

Pomalá kniha

oprvé v životě jsem nestihla termín. Měla jsem odevzdat rukopis knihy, ale nepodařilo se mi ji dopsat včas. Možná že kdybych se rozhodla a napnula síly, dokázala bych to. Tahle kniha to ovšem nechtěla. Je to pomalá kniha. Píšu v ní o klidu a spočinutí. Vyprávím o tom, jak se učím meditovat. Zkouším popsat své pokusy vychutnávat prosté bytí. Tyto věci se nedají dělat rychle, ve spěchu, do uzávěrky. Zjistila jsem, že ani psát o nich nedovedu rychle. Musím mezi psaním čichat k růžím, plavat ve studené vodě, zalévat kytky, vařit dobré obědy, pít horkou kávu, pozorovat mraky a pod nimi se vznášející horkovzdušné balony. Od psaní mne odvádí spousta jiných požitků. Jakých? Je jich mnoho. Nedovedu si hned vzpomenout na něco opravdu důležitého, ale vlastně všechno má tu důležitost, jakou činnostem nebo před­ mětům sami přikládáme. Od psaní mne například odlákala potřeba ještě jednou si zahrát pátou sonatinu s rozkošnou třetí pomalou větou v houpavém třídobém rytmu. Pak mi přišlo jako důležitější upéct domácí sušenky, protože takové pečení je náramně uklidňující činnost, krásně provoní kuchyň, pochutnáte si a domácí na vás v dobrém vzpomínají, když jste někde v práci a oni si dávají po obědě kávu. Musím také přiznat, že jednou v sobotu dostala přednost před psaním výprava do zahradnictví k Maškům. Zjistila jsem totiž, že mají sazeničky mateřídoušky plazivé. Takové, co se vysazuje mezi kameny do chodníčků a vždycky krásně zavoní, když na ni někdo šlápne. Moc jsem toužila mít ji v zahradě, a nikde jsem na ni nemohla natrefit. 5

Jednou ráno jsem byla vážně pevně rozhodnuta jít zapsat, co mne napadlo. Všechno jsem si pěkně při­ pravila na balkon. Na stole jsem rozevřela notebook, vedle postavila konvičku s čajem a svůj oblíbený šálek. Přinesla jsem si blok s poznámkami, tužku, a dokonce jsem nezapomněla ani na brýle. Ale představte si, na větvích břízy v sousední zahradě seděly dvě hrdličky a kolem přelétávalo hejno sýkorek, což by nebylo tak divné, ale zároveň se tam vyskytovaly i dvě poštolky. A to bylo velmi neobvyklé. Tahle ptačí sestava se na jednom stromě moc často nevyskytuje, upřímně řeče­ no, ještě jsem ji neviděla. Zajímalo mne, co tam dělají, kdo koho honí a kdo vyhrává. K pozorování jsem si přinesla dalekohled a díky němu jsem zjistila, že kolem ořešáku na naší zahradě poletuje žluna! Opravdu to nebyl strakapoud, ten tam tepe do stromů často, ale žluna. Našla jsem si ji v atlase ptáků, který mám pohotově na okenní římse balkonu. Nebyla jsem si totiž jistá, jestli to byla žluna, nebo žluva. To jméno se mi pořád plete. Totiž pletlo se mi až doteď, ale díky tomuto pozorování jsem nabyla naprosté jistoty, jak to s nimi je. No, ale bylo po psaní. Musela jsem odejít do práce. Vím, že to všechno vypadá jako nepodstatné maličkosti, ale pro mne to bylo důležité. Tohle je můj život. Skládá se z takových nedůležitých maličkostí. O tom píšu. Jen mi to nejde tak rychle.

6

Miluju podzim

ořád pěju

ódy na jaro a na léto a to není spravedlivé, napadlo mě tuhle ráno u snídaně. Pila jsem poslední šálek čaje a ze zvyku koukala z okna. Dcery o něčem mluvily, cosi plánovaly a já jsem neměla dojem, že se mne to týká. Přestala jsem je poslouchat a zahleděla se z okna. Kuchyňským oknem koukáme do zahrady a ta je krásná v každém ročním období. Teď je podzim a jeho krása je jiná než krása letní nebo jarní. Není ale menší nebo méně působivá. Ani by se nedalo říct, že podzim je méně radostný nebo méně barevný. Jen jeho odstíny i nálady mají svou odlišnou, osobitou podobu. Dnes lehce poprchává a listy stromů mají zvláštní žlutozelenou barvu. Ještě nejsou zářivě žluté, ale sytá zeleň to také není. Do teplých žlutozelených barevných tónů se míchá jasně červená veselých listů přísavníku s temně modrými bobulkami, poslední růžové růžičky, zelená bohatých listů kapradí a elegantní šedozelená mohutných keřů šalvěje. Mezi tím se skrývají fialové hvězdice a růžově-zelené hortenzie. Na plotě se klinkají poslední hrozny vinné révy a spolu s hnědnoucí­ mi listy dotvářejí krásnou barevnou kompozici s názvem Podzimní zahrada. Ačkoliv obloha se zdá být bezútěšně šedivá a už z pouhého pohledu oknem je cítit vlhký chlad, nepřipadá mi to venku odporné. ,,Mám vlastně ráda, když venku jemně prší a já nemám deštník;' pronesu nahlas a bez souvislostí do rozhovoru dcer. ,,Mám vždycky pocit, jako by mě ten déšť něžně pusinkoval;' vysvětluj u jejich tázavým pohledů, o čem právě přemýšlím. Anička přikyvuje, zdá se mi, že chápavě. Adélka rezolutně vrtí hlavou. ,,Já to ráda 7

Jednou ráno jsem byla vážně pevně rozhodnuta jít zapsat, co mne napadlo. Všechno jsem si pěkně při­ pravila na balkon. Na stole jsem rozevřela notebook, vedle postavila konvičku s čajem a svůj oblíbený šálek. Přinesla jsem si blok s poznámkami, tužku, a dokonce jsem nezapomněla ani na brýle. Ale představte si, na větvích břízy v sousední zahradě seděly dvě hrdličky a kolem přelétávalo hejno sýkorek, což by nebylo tak divné, ale zároveň se tam vyskytovaly i dvě poštolky. A to bylo velmi neobvyklé. Tahle ptačí sestava se na jednom stromě moc často nevyskytuje, upřímně řeče­ no, ještě jsem ji neviděla. Zajímalo mne, co tam dělají, kdo koho honí a kdo vyhrává. K pozorování jsem si přinesla dalekohled a díky němu jsem zjistila, že kolem ořešáku na naší zahradě poletuje žluna! Opravdu to nebyl strakapoud, ten tam tepe do stromů často, ale žluna. Našla jsem si ji v atlase ptáků, který mám pohotově na okenní římse balkonu. Nebyla jsem si totiž jistá, jestli to byla žluna, nebo žluva. To jméno se mi pořád plete. Totiž pletlo se mi až doteď, ale díky tomuto pozorování jsem nabyla naprosté jistoty, jak to s nimi je. No, ale bylo po psaní. Musela jsem odejít do práce. Vím, že to všechno vypadá jako nepodstatné maličkosti, ale pro mne to bylo důležité. Tohle je můj život. Skládá se z takových nedůležitých maličkostí. O tom píšu. Jen mi to nejde tak rychle.

6

Miluju podzim

ořád pěju

ódy na jaro a na léto a to není spravedlivé, napadlo mě tuhle ráno u snídaně. Pila jsem poslední šálek čaje a ze zvyku koukala z okna. Dcery o něčem mluvily, cosi plánovaly a já jsem neměla dojem, že se mne to týká. Přestala jsem je poslouchat a zahleděla se z okna. Kuchyňským oknem koukáme do zahrady a ta je krásná v každém ročním období. Teď je podzim a jeho krása je jiná než krása letní nebo jarní. Není ale menší nebo méně působivá. Ani by se nedalo říct, že podzim je méně radostný nebo méně barevný. Jen jeho odstíny i nálady mají svou odlišnou, osobitou podobu. Dnes lehce poprchává a listy stromů mají zvláštní žlutozelenou barvu. Ještě nejsou zářivě žluté, ale sytá zeleň to také není. Do teplých žlutozelených barevných tónů se míchá jasně červená veselých listů přísavníku s temně modrými bobulkami, poslední růžové růžičky, zelená bohatých listů kapradí a elegantní šedozelená mohutných keřů šalvěje. Mezi tím se skrývají fialové hvězdice a růžově-zelené hortenzie. Na plotě se klinkají poslední hrozny vinné révy a spolu s hnědnoucí­ mi listy dotvářejí krásnou barevnou kompozici s názvem Podzimní zahrada. Ačkoliv obloha se zdá být bezútěšně šedivá a už z pouhého pohledu oknem je cítit vlhký chlad, nepřipadá mi to venku odporné. ,,Mám vlastně ráda, když venku jemně prší a já nemám deštník;' pronesu nahlas a bez souvislostí do rozhovoru dcer. ,,Mám vždycky pocit, jako by mě ten déšť něžně pusinkoval;' vysvětluju jejich tázavým pohledů, o čem právě přemýšlím. Anička přikyvuje, zdá se mi, že chápavě. Adélka rezolutně vrtí hlavou. ,,Já to ráda 7

nemám. Prší mi na brýle a já pak nevidím;' shrne jednoznačně svůj postoj k jemnému podzimnímu dešti a dál se věnuje tématu, o němž hovořila před mým vyrušením. Znovu jsem se zadívala ven z okna. Poklidná zahrada a zátiší stromů, keřů a květin, na něž se snášejí skoro neviditelné provázky deště, přitahují můj pohled a lákají mou mysl letět někam k dálavám. Mluví ke mně jazykem, kterému nerozumím. Vábí, svádí a vybízí mne k něčemu, co nedokážu analyzovat, ani popsat běžnými lidskými slovy. V tom pohledu se skrývá něco podivně známého a uklidňujícím způso­ bem bezpečného. Zároveň cítím i něco nového, neznámého a přitažlivě vzrušujícího. Podzim života bývá útěšným pojmenováním pro stáří. Vždycky jsem si představovala, že to musí být smutné a šedivé období, v němž vládne chmura, nuda a bezmoc. Ale podzim tak přece nevypadá! Jen těch barev za oknem! Kolik podzim přináší chutí a vůní, kolik radosti ze sklizně, na niž jsme čekali od jara. Kdy jindy člověk prožije potěšení ze sbírání kaštanů nebo ořechů, hrabání spadaného listí, dýmících ohníčků, ranních mlh a ornamentů jinovatky. Mně tohle všechno připa­ dá jako velice zábavné. Možná platí víc než kdy jindy, že záleží na úhlu pohledu. Ve všem je skryta krása. Ve všem lze nalézt potěšení. Nemůže být stále jaro. Nebývá stále slunečno. Není možné být stále mladá. Nedávalo by to žádný smysl. Křivka života tak nevypadá. Jsem si jistá, že žádný podzim ani podzim života není chmurný, nudný nebo šedivý. Hraje teplými barvami, voní kouřem z ohníčku a chutná zralými jablky. Miluju podzim.

8

Zahrej to pomalu

ledala jsem nějaké cédéčko s hudbou, která by se hodila k žehlení. Probírala jsem sloupeček barevných krabiček, a nic neladilo s mou náladou. Nevěděla jsem pořádně, co chci, a to se pak vybírá těžko. Nakonec jsem do přehrávače vložila nahrávku Beethovenových klavírních sonát. Jak dlouho jsem je neposlouchala? Ani nepamatuju. Některé z nich snad naposledy ještě za studia, když jsem je cvičila a analyzovala. Byla jsem zvědavá, jestli si je budu aspoň trochu pamatovat. Jasně že pamatovala. Něco, co člověk sám hrál, nemůže úplně zapomenout! S velkým potěšením jsem se vnořila do proudu hudby. Některá zvlášť oblíbená místa mi způsobovala slastné chvění, jaké může při­ vodit jen dotek opravdové krásy. Připomínala jsem si pocity, s nimiž jsem ony pasáže hrávala. Tady ta figura v basech, ta chtěla vždycky pěkně uvolněné zápěstí, jinak to neznělo dost plně. A tady ten běh! Vždycky jsem se do něj vrhala s rizikem, že v tom tempu všechny tóny správně netrefím. Tak trochu jako na klouzač­ ce. Člověk se odrazí a pak jede a už to nemůže nějak moc ovlivnit. Přitom každý jednotlivý tón je důležitý a nesmí chybět. Usmívala jsem se svým vzpomínkám a těšila se na další známá místa. Jen mi vadilo, že interpret hraje tak rychle. Vůbec jsem si nestačila vychutnat, co jsem chtěla postřehnout do všech podrobností. Pětku jsem si musela pustit ještě jednou. Proletěla mýma ušima tak zběsile, že jsem se ani nenadála a byl konec. Tak znovu a znovu. Pustila jsem si ji celkem třikrát za sebou a pořád jsem neměla dost. ,,Zahrej to pomalu!" 9

nemám. Prší mi na brýle a já pak nevidím;' shrne jednoznačně svůj postoj k jemnému podzimnímu dešti a dál se věnuje tématu, o němž hovořila před mým vyrušením. Znovu jsem se zadívala ven z okna. Poklidná zahrada a zátiší stromů, keřů a květin, na něž se snášejí skoro neviditelné provázky deště, přitahují můj pohled a lákají mou mysl letět někam k dálavám. Mluví ke mně jazykem, kterému nerozumím. Vábí, svádí a vybízí mne k něčemu, co nedokážu analyzovat, ani popsat běžnými lidskými slovy. V tom pohledu se skrývá něco podivně známého a uklidňujícím způso­ bem bezpečného. Zároveň cítím i něco nového, neznámého a přitažlivě vzrušujícího. Podzim života bývá útěšným pojmenováním pro stáří. Vždycky jsem si představovala, že to musí být smutné a šedivé období, v němž vládne chmura, nuda a bezmoc. Ale podzim tak přece nevypadá! Jen těch barev za oknem! Kolik podzim přináší chutí a vůní, kolik radosti ze sklizně, na niž jsme čekali od jara. Kdy jindy člověk prožije potěšení ze sbírání kaštanů nebo ořechů, hrabání spadaného listí, dýmících ohníčků, ranních mlh a ornamentů jinovatky. Mně tohle všechno připa­ dá jako velice zábavné. Možná platí víc než kdy jindy, že záleží na úhlu pohledu. Ve všem je skryta krása. Ve všem lze nalézt potěšení. Nemůže být stále jaro. Nebývá stále slunečno. Není možné být stále mladá. Nedávalo by to žádný smysl. Křivka života tak nevypadá. Jsem si jistá, že žádný podzim ani podzim života není chmurný, nudný nebo šedivý. Hraje teplými barvami, voní kouřem z ohníčku a chutná zralými jablky. Miluju podzim.

8

Zahrej to pomalu

ledala jsem nějaké cédéčko s hudbou, která by se hodila k žehlení. Probírala jsem sloupeček barevných krabiček, a nic neladilo s mou náladou. Nevěděla jsem pořádně, co chci, a to se pak vybírá těžko. Nakonec jsem do přehrávače vložila nahrávku Beethovenových klavírních sonát. Jak dlouho jsem je neposlouchala? Ani nepamatuju. Některé z nich snad naposledy ještě za studia, když jsem je cvičila a analyzovala. Byla jsem zvědavá, jestli si je budu aspoň trochu pamatovat. Jasně že pamatovala. Něco, co člověk sám hrál, nemůže úplně zapomenout! S velkým potěšením jsem se vnořila do proudu hudby. Některá zvlášť oblíbená místa mi způsobovala slastné chvění, jaké může při­ vodit jen dotek opravdové krásy. Připomínala jsem si pocity, s nimiž jsem ony pasáže hrávala. Tady ta figura v basech, ta chtěla vždycky pěkně uvolněné zápěstí, jinak to neznělo dost plně. A tady ten běh! Vždycky jsem se do něj vrhala s rizikem, že v tom tempu všechny tóny správně netrefím. Tak trochu jako na klouzač­ ce. Člověk se odrazí a pak jede a už to nemůže nějak moc ovlivnit. Přitom každý jednotlivý tón je důležitý a nesmí chybět. Usmívala jsem se svým vzpomínkám a těšila se na další známá místa. Jen mi vadilo, že interpret hraje tak rychle. Vůbec jsem si nestačila vychutnat, co jsem chtěla postřehnout do všech podrobností. Pětku jsem si musela pustit ještě jednou. Proletěla mýma ušima tak zběsile, že jsem se ani nenadála a byl konec. Tak znovu a znovu. Pustila jsem si ji celkem třikrát za sebou a pořád jsem neměla dost. ,,Zahrej to pomalu!" 9

chtělo se mi zvolat, ale nebylo na koho volat, aby zpomalil. S nahrávkou se člověk nedohodne. Bylo mi zvláštně. Cítila jsem se podobně, jako když člověk ochutná trošku něčeho velmi lahodného a chtěl by ještě přidat nebo opakovat. Ještě jednu čokoládo­ vou pralinku, ještě jednu zralou třešni, ještě jednu sklenku vína. Vychutnat si ten požitek. Prožít tu chuť naplno. Pomalu užívat té slasti. A vtom mě to napadlo. Odložila jsem překvapeně žehličku, protože můj nápad byl nečekaný. ,,Zahraju si to sama;' oznámila jsem sama sobě nahlas.

10

Zase to zvládnu

ak jo, zase si zahraju Beethovena. A Bacha. A Mozarta. A Debussyho a Stravinského, Prokofjeva, Rachmaninova ... To byly mé hudební lásky tenkrát za dnů studia, když jsem ještě pořádně hrála. Dneska ale jejich skladby nezahraju, jsem úplně z formy. Budu muset začít pozvolna. Prstová cvičení, etudy, snadné skladby pro děti - to bude legrace, než mě budou ruce zase poslouchat jako dřív. Přehrabovala jsem se hromadou svazků v nejspodnější polici knihovny a bylo mi, jako bych procházela svou vlastní minulostí. Listovala jsem ohmatanými sešity a hudba mi ožívala před očima. Z některých jistě hrálo více generací klavíristů, hudebniny se nacházely ve vysokém stupni rozkladu. Jé, tohle jsem hrála na základce! Tenhle zelený svazek jsem měla ráda. Byly to snad první noty v mém životě, z nichž jsem hrála s potěšením. Tehdy mne hraní na klavír ještě vůbec nebavilo. Hrála jsem neochotně a pouze z donucení. V naší rodině se tradují mnohé historky o tom, jak jsem s úzkostlivou přesností dodržovala stanovený čas ke cviče­ ní. Ani o vteřinu déle! Na desce klavíru stávaly kuchyň­ ské minutky natažené na oněch patnáct, dvacet nebo později až třicet minut mé denní dávky, a jakmile se ten malý budíček rozdrnčel, okamžitě, klidně v půlce taktu, jsem zavřela noty, zaklapla víko nástroje a utíkala pryč. Jindy jsem zase vzbudila pozornost tím, že jsem hrála stále dokola jednu a tutéž jednoduchou pasáž. Pořád a pořád, zas a znovu jsem hrála stejných pár taktů a při­ tom jsem nedělala chyby. Tatínek nakoukl do pokoje, protože mu to bylo divné - takhle jsem nikdy necvičívala. 11

chtělo

se mi zvolat, ale nebylo na koho volat, aby zpomalil. S nahrávkou se člověk nedohodne. Bylo mi zvláštně. Cítila jsem se podobně, jako když člověk ochutná trošku něčeho velmi lahodného a chtěl by ještě přidat nebo opakovat. Ještě jednu čokoládo­ vou pralinku, ještě jednu zralou třešni, ještě jednu sklenku vína. Vychutnat si ten požitek. Prožít tu chuť naplno. Pomalu užívat té slasti. A vtom mě to napadlo. Odložila jsem překvapeně žehličku, protože můj nápad byl nečekaný. ,,Zahraju si to sama;' oznámila jsem sama sobě nahlas.

10

Zase to zvládnu

ak jo, zase si zahraju Beethovena. A Bacha. A Mozarta. A Debussyho a Stravinského, Prokofjeva, Rachmaninova ... To byly mé hudební lásky tenkrát za dnů studia, když jsem ještě pořádně hrála. Dneska ale jejich skladby nezahraju, jsem úplně z formy. Budu muset začít pozvolna. Prstová cvičení, etudy, snadné skladby pro děti - to bude legrace, než mě budou ruce zase poslouchat jako dřív. Přehrabovala jsem se hromadou svazků v nejspodnější polici knihovny a bylo mi, jako bych procházela svou vlastní minulostí. Listovala jsem ohmatanými sešity a hudba mi ožívala před očima. Z některých jistě hrálo více generací klavíristů, hudebniny se nacházely ve vysokém stupni rozkladu. Jé, tohle jsem hrála na základce! Tenhle zelený svazek jsem měla ráda. Byly to snad první noty v mém životě, z nichž jsem hrála s potěšením. Tehdy mne hraní na klavír ještě vůbec nebavilo. Hrála jsem neochotně a pouze z donucení. V naší rodině se tradují mnohé historky o tom, jak jsem s úzkostlivou přesností dodržovala stanovený čas ke cviče­ ní. Ani o vteřinu déle! Na desce klavíru stávaly kuchyň­ ské minutky natažené na oněch patnáct, dvacet nebo později až třicet minut mé denní dávky, a jakmile se ten malý budíček rozdrnčel, okamžitě, klidně v půlce taktu, jsem zavřela noty, zaklapla víko nástroje a utíkala pryč. Jindy jsem zase vzbudila pozornost tím, že jsem hrála stále dokola jednu a tutéž jednoduchou pasáž. Pořád a pořád, zas a znovu jsem hrála stejných pár taktů a při­ tom jsem nedělala chyby. Tatínek nakoukl do pokoje, protože mu to bylo divné - takhle jsem nikdy necvičívala. 11