0282918

'·

Než

začnete číst

Když jsem odevzdal do nakladatelství rukopis knihy Trefen šumavským genem, měl jsem skvělý pocit, že jsem dal na papír {respektive do počítače} všechno, co mě za ta dlouhá léta na Šumavě fascinovalo. Navštívili jsme zajímavá místa, vzpomněli na významné události, připomněli důležité letopočty a setkali se s báječnými lidmi. Měl jsem dojem, že tím vším jsem se se Šumavou literárně vyrovnal, protože Trefen šumavským genem 2 by nutně bylo jen „béčkem" první knížky a k tomu jsem neměl žádný důvod. Pak se ale stalo několik věcí. Kniha získala ocenění na festivalu Šumava Litera. Jezdil jsem na 1 besedy a vyprávěl o knize a o té „mojÍ Šumavě. Pročítal jsem mejly čtenářů a odpovídal na ně. A nemohl jsem si nevšimnout, že naprostá většina ohlasů a debat o knížce se ze všeho nejdřív stočila na kapitoly, ve kterých jsem připomínal šumavské osobnosti. Postupně jsem si uvědomoval, že podobných postav znám víc, a že by možná stálo za to, přiblížit i jejich osudy. Své tipy pos11ali i čtenáři, až vznikl nápad napsat Šumaváky. Jejich výběr je samozřejmě mojí ryze subjektivní záležitostí a navíc vztah k Šumavě mají různý. Někdo na ní celý život bydlí, další sem zavítá jen občas pracovně nebo na chalupu. Ale to, co pro výběr bylo podstatné,je, že všichni nosí Šumavu ve svém srdíčku, něco pro ni udělali, nebo o ní umějí zajímavě vyprávět. Bylo taky zajímavé sledovat, jak některá oblíbená místa nebo pocity mají společné, zatímco vjiných se rozcházejí. Celý rok jsem za nimi jezdil po šumavských chalupách, scházel se s nimi v hospodách, ateliérech i na hradech. Poslouchal jsem, co mi vyprávějí, ptal se jich na jejich život, a to vše jsem se snažil co nejvěrněji zachytit v knize, kterou držíte v ruce. Příběhy Šumaváků jsou tedy především jejich pohledem na sebe samé a vy můžete porovnávat, jestli je vidíte podobně. A abych předešel případným diskusím o tom, který ze Šumaváků je víc šumavský, seřadil jsem jejich portréty hezky podle abecedy. Protože před bohem a před Šumavou jsme si všichni rovni! Přemek Čech

7

Lubomír Brabec hlídá hlídače Svatý Jan Nepomucký bývá nazýván stavitelem mostů mezi lidmi a nár-0dy. Lubomír Brabec staví mosty mezi sousedy. Kytarový virtuos Lubomír Brabec patří k těm Šumavákům, kteří mají kořeny v Plzni. Tatínek hrál na kontrabas v plzeň­ ském orchestru a hudba byla u Brabců pořád doma. Lubomír hrál už jako tříleté dítě na kytaru smyčcem jako na kontrabas. Povinné housle v „lidušce" ho vůbec neoslovily. Potom se však jeho vztah ke strunným nástrojům změnil, když se dostal do péče profesora Jiřího Knoblocha, který mu ukázal krásy klasické kytary a hudby. Chtěl se proto dostat na konzervatoř. Do té doby mu škola moc neříkala - závodně plaval, hrál vodní pólo, dokonce i za národní mužstvo, a nic jiného jej nezajímalo. Proto bylo nutné začít opravovat známky, aby se otevřela cesta na konzervatoř. Povedlo se. „ Se Šumavou jsem začínal stejně brzy jako s hudbou. Jezdili jsme s rodiči na Hojsovu Stráž do hotelu Stráž. Pamatuji si, že jsem se tam tehdy zamiloval do kólie. Když jsme odjeli, z hotelu volali, že pes mě chodí každý den vyhlížet na nádraží. Šumava tehdy byla téměř celá zavřená kvůli péesákům. Jezdili jsme na Kódlu, důležité bylo sehnat kotvičku, aby si člověk zajezdil. Pak se trochu otevřela, začali jsme jezdit do hotelu Hrnčíř. Lyžovat se dalo jen někde, kolem bylo hraniční pásmo. Hrozně rád jsem chodil s našimi do restaurace. Jídlo sem si vybíral tak, že jsem zakryl názvy jídel a vybíral jen podle cen. Chtěl jsem to nejdražší, a to byl biftek za 9 korun. Ve čtrnácti jsme pokukovali po Javoru a říkali, to jedeš určitě celý den dolů, to nemůžeš sjet jako Kód I. Když mi bylo patnáct, tak se otevřel Špičák, kde nebyla žádná lanovka. Jezdili jsme vlakem Sněhulákem z Plzně. Vyšli jsme na Šance, ušlapali jsme je, sjeli jsme dolů a pak už jenom z půlky, protože víc se nestihlo, a spěchali jsme na vlak. Pak jsme jezdili s kamarády k paní Šímové do Železné Rudy. Jednou jsme tam o uhelných prázdninách prožili několik týdnů. Už nám docházeli peníze, a abychom měli na vleky, tak jsme postupně prodávali brýle, čepice ... Paní Šímová chtěla za kýbl uhlí 10 korun, což bylo moc peněz, tak jsme vyslali holky za pohraničníky a ony od nich vždycky přitáhly kýbl koksu. Paní Šímová se divila, že kamna j sou sjedním kýblem uhlí rozžhavená doběla. Tehdy se mi Šumava začala dostávat pod kůži. " Zároveň

ji objevoval i v létě. Jezdil sem na tábory, a protože závodně plaval, trénoval třeba i v požární nádrži na Kašperských Horách. Je taky dalším Šumavákem, který si zamiloval tábořiště Pavlova louka pod Čeňkovou Pilou, především kvůli divoké vodě . Otavu považuje Lubomír za naši nejkrásnější řeku - hned po Křemelné. Obě sjel mockrát. Na Křemelnou se tehdy dalo dostat snadněji než teď. Propustkou do vojenského prostoru byla lahev rumu a už 9

to podle něj úžasná trať a je nesmyslné, ž úsek může sjet nejvýš deset lidí v republ Čertových proudech pod Lipnem v extrémn Stejně nesmyslný je zákaz splouvat Křen nejohleduplnější způsob poznávání přírody. lesů mu ale tamější krajina připadá zničená,

„Já si jezdím na Šumavu vyčistit hlavu, ž1 zrovna ne. Ona je to sice hezká a lákavá stromů ve větru a napadne vás úžasná mel pobytu na Čeňkově Pile musel sednout ke a přemýšlet. Dnes by se řeklo, že určitě uv; z bublání Otavy významnější Vltavu. To ne1 se vám rozezní melodie. Taky se třeba ř nádherně smutnou skladbu. Vůbec ne. Nej: skladbu a byl rád, že se mu vyjádření srn hudební postup nemůžete přijít, pak si na vyplavuje a najednou si říkáte, vždyť ono tc inspirace v tom pravém slova smyslu, ale v propojí a vy najednou vidíte, jak to máte ud Lubomír se svými čtyřnohými miláčky.

se jelo, když zrovna nebyly střelby. Jindy se tam tajně plížili s loděmi ze Srní s lehkým mrazením ze zakázaného. Už s první dcerou trávili Brabcovi celé léto na Pavlově louce. Nemilosrdně ji myli v ledové řece, pak k ní přibyla sestřička a obě tam vyrůstaly za každého počasí. Zažili tam povodně. Lubomír je učil jezdit na kajaku, chodili na houby a na túry, při kterých v rámci motivace obou dcer hledali strom jménem lízátkovník. Ptali se lidí, jestli ho neviděli a bavilo je pozorovat jejich reakce. Někteří říkali, že se zbláznili, jiní to vzali a říkali, ano, viděli, ale už byl otrhaný, radši se zajděte zeptat do hospody, třeba tam nějaká lízátka budou. „Jak jsem se dostal do Čepic? Za všechno může můj velmi kladný vztah k vodě. Jednou jsme zase plánovali vodáckou výpravu, ale protože jsem si při kování kobyly hnul se zády a musel jsem si to léčit, zavrhli jsme náročnější výpravy a vsadili na jistotu - na Otavu. Propluli jsme Sušicí, pod ní jsme projížděli vesničkou a já říkám, tady u vody by se mi líbilo. Dcera říká, tady je na plotu napsáno, že je to na prodej. Během tří dnů to bylo moje. Už je to osm let a dnes tu jsem, jak můžu. Hrát jezdím často do Německa, to je odtud blíž, je tady náramný klid, pohoda, v Praze mám jen kancelář a jezdím tam za svou Ivankou, která je kvůli práci v Praze, ale já chci být tady. Odtud vyrážím na šumavské toulky." Lubomír má Šumavu procouranou celou - pěšky i na kole a přiznává, že se občas podívá do míst, kam by se chodit nemělo. Má rád místa okolo Křemelné, v zimě pak vyráží k Vydře. Vzpomíná, jak na jaře jeho dcera Bety sjela na kajaku celou Vydru kolem Turnerovy chaty. Je 10

Kon,

to podle něj úžasná trať a je nesmyslné, že se tady ježdění zakazuje, protože tak náročný úsek může sjet nejvýš deset lidí v republice. Bety vyhrála závod evropského poháru na Čertových proudech pod Lipnem v extrémních sjezdech a patří ke světové špičce kajakářek. Stejně nesmyslný je zákaz splouvat Křemelnou - na lodi nemůže nikdo nic zničit, je to nejohleduplnější způsob poznávání přírody. Lubomír má rád taky Hůrku a jezero Laka. Teď bez lesů mu ale tamější krajina připadá zničená, smutná, a tak tam teď nechodí. „Já si jezdím na Šumavu vyčistit hlavu, že bych tady hledal hudební motivy a nápady, to zrovna ne. Ona je to sice hezká a lákavá představa, že jdete lesem, slyšíte šumění korun stromů ve větru a napadne vás úžasná melodie, ale tak to nefunguje. On i ten Smetana si po pobytu na Čeňkově Pile musel sednout ke klavíru a k papíru a musel poctivě komponovat a přemýšlet. Dnes by se řeklo, že určitě uvažoval i marketingově, protože ve výsledku udělal z bublání Otavy významnější Vltavu. To nefunguje tak, že slyšíte zurčení pramínku a v hlavě se vám rozezní melodie. Taky se třeba řekne, že skladatel byl smutný, protože napsal nádherně smutnou skladbu. Vůbec ne. Nejspíš byl veselý, protože především napsal dobrou skladbu a byl rád, že se mu vyjádření smutku povedlo. Spíš to funguje tak, že na nějaký hudební postup nemůžete přijít, pak si na divoké vodě vezmete pádlo, jedete, adrenalin se vyplavuje a najednou si říkáte, vždyť ono to tak těžké není, já to zahraju tak a tak. Čili není to inspirace v tom pravém slova smyslu, ale v mozku se otevřou nějaké jiné klapky, něco se jinak propojí a vy najednou vidíte, jak to máte udělat." vřnohými miláčky.

, tajně plížili s loděmi ze Srní s lehkým mraze1bcovi celé léto na Pavlově louce. Nemilosrdně a obě tam vyrůstaly za každého počasí. Zažili :hodili na houby a na túry, při kterých v rámci :ovník. Ptali se lidí, jestli ho neviděli a bavilo je §zni li, jiní to vzali a říkali, ano, viděli, ale už byl !ba tam nějaká lízátka budou.

e můj veln11 kladný vztah k vodě. Jednou jsme ,em si při kování kobyly hnul se zády a musel , a vsadili na jistotu - na Otavu. Propluli jsme m, tady u vody by se mi líbilo. Dcera říká, tady :ří dnů to bylo moje. Už je to osm let a dnes tu to je odtud blíž, je tady náramný klid, pohoda, iu Ivankou, která je kvůli práci v Praze, ale já ky. li

y i na kole a přiznává, že se občas podívá do 1okolo Křemelné, v zimě pak vyráží k Vydře . kajaku celou Vydru kolem Turnerovy chaty. Je

Koncertní zaujetí. 11

Stručně Lubomír Brabec (·21. května 1953 v Plzni} - kytarový virtuos, žije v Čepicích u Sušice. Je rozvedený, z manželství má dvě dcery. Bety je extrémní kajakářkou, Apolena se zabývá jezdeckým sportem. Pastorkyní se mu stala dcera jeho partnerky Ivanky Natálie, která se věnuje herectví. V dětství začínal nejprve jako houslista, hru na kytaru vystudoval na konzervatoři v Plzni a v Praze u Milana Zelenky. Vroce 1980 pokračoval v mistrovském studiu ve Velké Británii na Roya/ Academy of Music a v Early Music Centre díky stipendiu britské vlády. Spolupracuje s řadou pěvců a sólistů: Gabriela Beňačková, Elizabeth Vidal, Peter Dvorský, Štefan Margita, Daniel Hůlka, Kateřina Englichová, Pavel Šporcl, Jiří Bárta, Lubomír Malý, Jaroslav Svěcený, Václav Hudeček, Aleš Bárta a další. Nevyhýbá se ani spolupráci s hudebníky z oblasti populární hudby: Karel Vágner, Lucie B,1á, Kateřina Brožová, Luboš Andršt, Petr Janda. Za své působení upravil pro kytaru stovky děl jiných autorů. Brabcova mistrovská aranžmá rozšířila možnosti kytary jak v oblasti sólového, tak doprovodného či komorního nástroje. Za svou kariéru natočil přes 30 CD. Odborné kritiky jej řadí k nejbrilantnějším kytaristům světa. Je držitelem několika zlatých a platinových desek. Od brazilské vlády obdržel medaili H. Vil/a-Lobose a v roce 2013 mu prezident republiky propůjčil státní vyznamenání Za zásluhy o stát v oblasti umění. Lubomír Brabec se

věnuje canyoningu, skialpinismu, jezdí na koních, je jachtař a potápěč,

lyžuje a cestuje.

Syn svého otce

Sběratel Tomáš Cihlář mladší se Především pokud jde osirkárny a

Kdo jako malý kluk bydlel v Sušici, takřka r kové nálepky. Píšu samozřejmě o době, kd• dávalo sušickým rodinám obživu a nám de jsme nálepky, hledali na mapách, kde jso často na nich zobrazované a ti, kteří se r ještě dál. Občas se dostali k červenému fo bůhví proč říkali rajb. Hrouda tajemně vyp; pálila a ten nejodvážnější z nás jí uštěd Rajb letěl po ulici a za sršení jisker, mohut jemného smradu se rozpadl na několik me z nás si přisvojil jednu a nadšenými kapar dál, až v ulici nebylo pro samý dým takřl v ní dýchat. Úplné peklo, ale nádherné.

Zatímco my kluci jsme takhle blbli, pan učí a věnoval se nálepkám seriózně. Omnoho I pořad americké televize CNN World Repor1 a Vojtěcha Scheinosta a vysvětloval, co z něžně pohladil jednu nálepku a tiše prones viděli diváci po celém světě.

„Táta byl řídící učitel, takový ten pravý 2 a učil na malotřídkách třeba v Kadešicích, nejkrásnější léta dětství. Hospoda kapaci1 života a vlastně zůstala dodnes. Tát, Organizoval například umístění pamětní c ale především se věnoval sběratelství - ne se stal ředitelem nově postavené školy v r z prvního stupně, ale já už chodil do osm jsem neměl vrstevníky. Vté době jsem víc

Lubomír a věrný druh - kajak.

14

Otec se synem vyráželi na motorce na dol varů. Prolézali polorozpadlé budovy a hled tehdy víc než dost. Vždyť třeba v roce 18, mavě a v Pošumaví se vařilo namátkou \ Stráži, Jiřičné, Kašperských Horách, Lou,

Přemysl Čech

ŠUMAVÁCI Vydalo nakladatelství RegionAII - Hana Voděrová v Plzni v roce 2017 jako svou 18. publikaci Odpovědný redaktor: Hana Voděrová Jazyková korektura: Mgr. Ilona Čechová Výtvarná úprava: Milan Bauer Výběr fotografií: Hana Čechová Autoři fotografií: Přemysl a Hana Čechovi a jejich archiv, Roman „Black" Černý, Vladimír Holomek, Vladislav Hošek, Jan Kavale Antonín Schubert, Hana Švarcová, Taťána Typltová, Marek Vaneš Sazba: Irena Bourová

Tisk: Typos, tiskařské závody, s. r. o., Plzeň 176 stran, vydání první, náklad 2000 kusů ISBN: 978-80-905634-7-6

176