0282895

OCHRÁNCE G X Todd

Copyright © 2017 G X Todd Všechna práva vyhrazena. Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována bez písemného souhlasu nakladatele. Překlad © Aneta Zemánková, 2018 Obálka © Jiří Miňovský – ARBE, 2018 © DOBROVSKÝ s.r.o., 2018 ISBN 978-80-7390-793-8

Mým rodičům, Veronice a Gerrymu. (Tati, neustále mi chybíš, každý den.)

„Člověk touží získat ty ztracené hlasy.“ Julian Jaynes (Harvard Crimson, 12. května 1977), autor The Origin of Consciousness in the Breakdown of the Bicameral Mind (Původ vědomí v rozboru bikamerální mysli)

Poznámka Teorie o bikamerální mysli hovoří o tom, že labyrint mysli neexistuje a že jsme se naučili mluvit ve vlastní mysli až dávno po vzniku Bible (zdroje jako Homérova Ilias nenesou žádné důkazy o sebereflexi). Existoval pouze externí dialog mezi dvěma lidmi. Bikamerální člověk měl zvukové halucinace. Myslel si, že slyší bohy. Zbytky bikamerální mysli jsou i nadále patrné. Skoro 10 % populace slyší hlasy a téměř 35 % lidí cítilo své milované po jejich smrti. Další případy hovoří o faktoru třetího člověka, tuto pomocnou sílu popisují horolezci v extrémních podmínkách, a o múzách, které umělcům uprostřed noci přinášejí inspiraci. Nesmíme zapomenout na to, že kolem 65 % dětí se přiznává k tomu, že mají neviditelné kamarády anebo oživlé hračky, které je ochraňují. Některým lidem se neviditelní přátelé objevují i v dospělosti. Copak jsme někdy těsně před usnutím neslyšeli nějaký hlas volat naše jméno?

7

Dopis č. 24 Pondělí 4. července Drahý neznámý, my dva se nikdy nepotkáme. Tento dopis je mým jediným pojítkem k tvým očím a tvé mysli. Je to jakési setkání z mých myšlenek, které jsem naškrábala na papír, takové, za které musíme být vděční. Předpokládám, že tě tento dopis zastihne v tísni, osamělého nebo ztraceného. Takhle teď žijeme. Z nás všech jsou nyní cizinci, nebo hůř, nepřátelé. Lidský duch, který nás kdysi pojil, nás teď rozděluje jako oceán. Ale na to teď zapomeňme. Teď ti chci vyprávět příběh. Byla jednou jedna dívka; jmenovala se Ruby a byla v každém směru normální. Žila v normálním domě se svou normální rodinou a své normální víkendy trávila v domově důchodců, kde se starala o normální lidi. V jejím životě ale byla jedna osoba, která normální nebyla. Jmenoval se Mike. Mike žil v domově důchodců. Hráli s Ruby šachy, chodili spolu na procházky a dobromyslně se hašteřili o to, kdo je lepší vypravěč, jestli Grisham, nebo King. Mike Ruby připomínal jejího mladšího brášku, což vysvětlovalo, proč měla Mikea tak ráda. Nenormální 9

na něm nebylo přesvědčení, že je Grisham lepší vypravěč. Nenormální na něm bylo to, že mluvil s hlasem ve své hlavě, který se jmenoval Jonah, a to už více než šedesát let. Mike Ruby prozradil, že má přijít spousta dalších hlasů, ničivých hlasů, a mnoho lidí přijde o život. Neměla se ale bát, protože to byl první krok k lepší a světlejší budoucnosti. A tak jí na své smrtelné posteli daroval Jonaha a ten se stal jejím novým kamarádem. Spolu s bratrem tento nový, zlomený svět zkoumali, společně plakali a smáli se a krváceli a nakonec našli hospůdku u moře, která se jim stala domovem a kde žili šťastně až navěky. Pointa tohoto příběhu, drahý neznámý, je jednoduchá. Moudrost je někdy brána jako bláznovství a cizinci jsou často skrytí přátelé. Zkus si proto, prosím, v následujících těžkých a chladných dnech vzpomenout na to, že všechny ty ztracené životy nebyly zbytečné. Bude to chvíli trvat, protože všechny změny potřebují čas, ale zlepší se to, slibuji. Tvá kamarádka Ruby Mami, tento zápis do deníku píšu tobě, protože už se nevrátíš. Jsi mrtvá a já to potřebuji vidět napsané. Slova pro mě nejsou těžká. Al a já jsme si psali už jako malí. Naším čáráním a chichotáním jsme tě přiváděli k šílenství, ale slova byla naší spásou. Myslím, že to tak i vždycky bude. Avšak mají také moc a já s nimi musím zacházet opatrně, obzvlášť s těmi, která jsem tak dlouho tajila. 10

Obrovská spousta lidí je po smrti. To není žádným tajemstvím. Tajemstvím není ani to, že se zabili sami nebo že zahynuli rukou někoho jiného. To, že zabíjení trvalo skoro tři týdny, také všichni vědí, i když to mnoho lidí překvapilo. Takže toto je první opravdové tajemství. Mě nic z toho nepřekvapilo. Byla jsem varována. Pamatuješ si Mikea, mami? Byl to jeden z těch starých pánů, o které jsem se v domově starala. Měl rád třešňový tabák a u šachů mě rozptyloval přisprostlými příběhy ze dní, kdy ještě cestoval. Bylo mi řečeno, že má demenci, ale nebyla to pravda. Byl to ten nejméně bláznivý člověk, jakého jsem kdy poznala. Přesně mi řekl, co se stane, až přijdou hlasy. Věřila jsem každému jeho slovu. Když tohle píšu, pořád zvedám hlavu a vidím paní Jeffersonovou. Leží na trávníku před svým domem, sukni vykasanou a na hlavě natáčky. Lopata, kterou ji pan Jefferson praštil, leží vedle ní. Jeho nikde nevidím, ale chvíli poté, co zabil svou ženu, se ozval výstřel, takže je celkem jisté, že je taky mrtvý. Stejně jako všichni ostatní v naší ulici. Přála bych si, aby ses vrátila, moc mi chybíš, mami. Už musím jít. Al se vrátil. Mám tě ráda.

11

PRVNÍ Č Á ST

Muž, který byl Poutníkem První kapitola Ze začátku Poutníkovi chyběla velká spousta věcí. Věcí, které z jejich samotné podstaty nešlo po jejich zmizení nepostrádat. Například představa kusu hovězí pečeně by mohla člověka celkem dobře mučit. Bylo jednoduché si představit středně propečený steak, cítit, jak se rozpouští na jazyku, jak si zuby razí cestu šťavnatým masem a jak z něj vytéká šťáva. S přehledem to stačilo k tomu, aby se mu žaludek sevřel jako pěst a seděl mu pod žebry jako pevný uzel chtíče, který nelze ignorovat. Další týden mu pak chybělo něco jiného. Bramborová kaše nebo třeba smažený plod ibišku. Na začátku měl období, měsíc nebo i déle, kdy by bez přestávky cestoval tisíce kilometrů, jen kdyby ho na konci cesty čekal hustý, vychlazený jahodový mléčný koktejl. I když dobře věděl, že tato touha už nikdy nemůže být naplněna, otírala se o něj jako oblečení o čerstvou ránu. Naštěstí se tyto kulinářské chutě obvykle celkem rychle vytrácely. Období jako tohle však bylo o dost horší, protože je plíživě nahradili duchové milovaných a další hluboké touhy. Ty držel pevně pod pokličkou, protože se bál, že

13

kdyby unikly ven, vypěnily by a vytekly ven jako láva a nikdy by je už znovu nezkrotil. A tak čekal, až budou tužby za ním, až budou ušlapané a opuštěné jako trasy, po kterých kráčel. Věděl, že během následujících let nakonec jeho vzpomínky prorostou výhonky každodenních starostí a že duchové dnů minulých zmizí, pohřbeni ve starém světě, do něhož Poutník kdysi patřil. Čekání na jejich funus bylo dlouhé a namáhavé, ale každý den přidal na hrob další vrstvu hlíny, až byla nakonec hromada dostatečně veliká a oni zmizeli z dohledu. Dokonce i z dohledu jeho bystrých očí. Teď žil jen daným dnem a netoužil po ničem jiném. Pohyb a čas mu pomohly zapomenout, a když mu ruch cestování už nedokázal myšlenky zaměstnat, bylo tu mnoho dalších věcí, které ho mohly rozptýlit. *** Láhev piva. S víčkem. Netknutá. Etiketa se v jednom rohu odlepovala, nápis zmizel. Sklo bylo hnědé, což bylo dobré, do láhve totiž proniká méně světla a molekulárně se tak obsah téměř nezmění. Poutník zkontroloval datum spotřeby. Vypršelo před sedmi lety. Rozhlédl se po zaprášeném baru ostražitým pohledem, takovým, který nečeká, že někoho nebo něco uvidí, ale je zrozený z nutnosti a pozornosti. Na to, až na tento pohled jednou zapomene, čeká skrytý stín, který je odhodlaný vzít si to, co mu nepatří, a je kvůli tomu ochoten ublížit nebo zabít. Dnešek oním dnem ale samozřejmě nebyl. Kromě několikerých Poutníkových odrazů v dlouhých, nepravidelných střepech rozbitého zrcadla na zadní straně baru se v místnosti nikdo nevyskytoval. Pivo a stoličku si vzal ven. Podíval se na nebe, na kterém nebyl ani mráček, a jasná modř, jež se rozprostírala 14

od obzoru k obzoru, byla jakoby vyžehlená, bezchybná a hladká. Letní nebe už stačilo označit tento den za krásný, on však krásu nepřičítal nebi, ale hnědé láhvi s pivem, kterou držel v ruce. Byla to památka na svět, který byl zničen. Nacházel se uprostřed ničeho na západě Texasu. Tabule na okraji města hlásala populaci 539 obyvatel, ale Poutník pochyboval, že by jich tady zůstalo víc než 39, a nikdo z nich mu jako uvítací výbor nevyšel naproti. To Poutník oceňoval. Nejlepší bylo, když si každý hleděl svého. Části města poškodil požár, mezi ohněm netknutými budovami stály jako zkažené zuby zhroucené, zčernalé kostry domů. Když je míjel, jejich ohořelá torza stále ještě kouřila a vycházelo z nich mírné teplo. Dokonce i teď byl v poryvu větru cítit štiplavý zápach. Na silnici si donesl barovou stoličku a postavil ji na plnou čáru uprostřed. Posadil se a poválel láhev v dlaních. Byla tvrdá jako kámen a hladká jako mýdlo. Byla teplá, což jejímu obsahu zrovna nesvědčilo, ale s tím žít dokázal, byla to jeho oblíbená značka. Navlhčil si suché rty a odšrouboval víčko. Ven vybublala bílá pěna. Připomínala mu tu do koupele, ale vůně sladu a chmelu se mýdlu ani vzdáleně nepodobala. Tiše si povzdechl, pozvedl láhev k nosu a zhluboka se nadechl. Teplé kvasnicové pivo nikdy nevonělo tak dobře. Znovu si olízl rty, přiložil k nim hrdlo láhve, ale zarazil se, když koutkem oka zahlédl mihnutí stínu. Byl to jen nepatrný pohyb nalevo od něj, možná jen slunce zastínil mrak nebo se od rozbitého okna odrazil paprsek světla, ale stejně to bylo rozptýlení. Chtěl si jen v klidu vypít pivo, nic víc. Poutník si odfrkl, oddálil láhev od rtů a zíral na výlohu obchodu tak dlouho, dokud se uvnitř pohybující se stín nestáhl a nezmizel. Dál místo sledoval, aby se ujistil, že se stín 15

nevrátí. Jedním okem stále podezřívavě sledoval obchod, ale zaklonil hlavu a nechal si tekutinu sklouznout k sevřeným rtům, které mu pivo svlažilo. Jen si tak pohrával. Pak si nechal tekutinu natéct dovnitř, ústa mu zaplavila vítaná vlna jantarového nektaru. Jeho hrdlo se během peristaltiky sevřelo v automatické potřebě polknout, a než byl schopen pivo vyplivnout, málem se udusil. Odkašlal si a znovu se hluboce napil, prohnal si tekutinu kolem zubů a dásní jako ústní vodu. Tento doušek také vyplivl a brzy už si tenký proud piva razil cestu zpátky k baru a směrem ke kanálu. S vychutnáváním a vyplivováním piva si dal načas, chtěl si jeho sladovou chuť pořádně vrýt do svých poničených a mizejících vzpomínek. Tohle mu bude muset vystačit na dlouhou dobu. Rád by napěněné pivo spolkl, rád by cítil, jak mu bublá hluboko v žaludku, ale pít něco tak dlouho prošlého mu za ten zlomek uspokojení nestálo. Věděl jsem, že by sis netroufl to vypít, řekl Hlas z toho temného místa vzadu v jeho hlavě. Poutník zavřel oči. Ne proto, že by klid byl pryč, ale proto, že jakákoliv chvíle klidu, ve kterou kdy doufal, bude pokaždé jen iluzí, protože Hlas s ním vždy byl a vždy bude. Byl to démon a anděl a svědomí, všechno dohromady, a nebylo od něj úniku. *** Poutník si nadhodil batoh na rameni, zabočil doprava a vydal se k uličce, v níž nechal stát svoji motorku. Snažil se ignorovat kočku, která ho následovala. Pořád za námi jde. Snažil se ignorovat i Hlas. Ten s ním celé ráno nemluvil, protože byl uražený kvůli něčemu, co Poutník řekl. Nebo 16

neřekl. Jestli řekl nebo ne, to Poutník nevěděl a bylo mu to celkem jedno. Tichá domácnost mu docela vyhovovala. Vlastně si přál, aby ji Hlas provozoval častěji. Vsaď se, že příště bude chtít jídlo. Kočka se na něj nalepila krátce po vstupu do města. Poutník viděl, že musela být v minulosti domestikovaná, nebo byla nedávno ve společnosti lidí. Byla až příliš přátelská, což by se jí mohlo vymstít. Většina zvířat zjistila, že se lidem nedá věřit, a věděla, že je lepší se od nich držet dál, nebo skončí jako sekaná. Tato kočka tomu nebezpečí nerozuměla a pronásledovala ho od obchodu k obchodu, ťapala těsně vedle něj a odběhla, teprve když Poutník vstoupil na zadní dvůr baru. U zadních dveří zahlédl převrácenou misku pro psa a v rohu stála ledabyle postavená bouda. Zřejmě tam byl cítit pach jejich vlastníka. Kočka poznala svého starého nepřítele, když už ne toho nového. Ve chvíli, kdy Poutník seděl na stoličce uprostřed silnice a dopíjel a vyplivoval poslední doušky piva, už na kočku úplně zapomněl. Když vyskočila na kapotu auta, vytasil zbraň, prst na spoušti, než zjistil, že to malé černé stvoření je jeho pronásledovatel. Počastoval zvíře pár nadávkami, ale to kočku nezastavilo; blížila se k němu a nijak si nevšímala zbraně, kterou jí mířil na hlavu. Poutník chvíli uvažoval nad tím, že stejně vystřelí, a dokonce natáhl kohoutek. Kočka tiše a žalostně zamňoukala. Bez mrkání na něj zírala velkýma, jasně žlutýma očima. Zdálo se, že žhnou zevnitř. Znovu zamňoukala. Poutník tiše a dlouze vydechl, dokud jeho plíce nesplaskly, opatrně vrátil kohoutek zpátky a schoval zbraň do pouzdra. 17

„S dírou v hlavě bys už takhle roztomile nevypadala.“ Zvuk jeho hlasu kočce jako přivítání bohatě stačil. Připlížila se k němu, kroutila se mu kolem nohou a předla, jako by měla v tělíčku malý motor. Tak a teď máš tu prašivou kouli na krku, řekl Hlas. „Vždycky ji můžu zastřelit,“ odpověděl Poutník, naklonil se dolů a poškrábal kočku za uchem. Přestala příst a lízala pivo rozteklé na asfaltu, její růžový jazyk rychle kmital. Roztomile kýchla, zatřásla hlavičkou a nechala zbytek tekutiny uschnout na slunci. Poutník se kočce vůbec nedivil. Pivo mu v ústech zanechalo hořkou pachuť. Někdy bylo lepší nechat věci být. Pousmál se, když zahlédl motorku schovanou za starou rezavou popelnicí. Byla poškrábaná, místy promáčknutá a oprýskaná, ale běžela hladce a zatím fungovala už osm měsíců, což je o tři víc než všechny předchozí, které si Poutník přisvojil. Vyvezl ji a dlaní smetl prach z vybledlé nádrže. Přehodil nohu přes její otrhané sedlo. Jedno prudké otočení klíče a stisknutí tlačítka přivedlo motorku k životu. Přendal si batoh na obě ramena a chvíli s ním bojoval, než si zvykl na jeho váhu. Byl o dost těžší než v předchozích týdnech. Našel tu víc zásob, než čekal, ale nic dalšího už tu nebylo. Rozkládající se těla v garážích a sklepech, většinou plná ran, které si sama způsobila. To nebyla ta nejlepší společnost. Na to máš mě, řekl Hlas. „Myslel jsem si, že se mnou nemluvíš.“ Taky že ne, ale už se mi nechce čekat na to, až se mi omluvíš. „Omluvím za co?“ Právě! Ty ani nevíš, co jsi udělal. Čekám už věčnost. 18

Poutník přestal naslouchat. Možná by měl zvážit, jestli se sem načas neuklidit. Ušetří na benzinu a zůstane tu, dokud ho potřeba nových zásob nedonutí jet dál. Ty na jednom místě dlouho nevydržíš, řekl Hlas. Ty i já to dobře víme. A kdo ví, jestli pak ještě vůbec najdeš další jídlo a zásoby benzinu, když tu zůstaneš příliš dlouho? Poutník neochotně uznal, že má Hlas pravdu. Stejně byl radši v pohybu. Lepší než střecha nad hlavou bylo nebe, jehož hranice netvořily zdi města, ale horizonty. Snáze tak viděl, kam míří. Místní nás tu taky nechtějí. Ta kočka je jediná, kdo nás tu přivítal. Poutníkovy oči se k ní automaticky stočily. Kroužila sem a tam kolem motorky a snažila se zjistit, jak se nejlépe dostat nahoru. Vezmi ji s sebou, řekl Hlas. Mohl by z ní být dobrý předkrm. Nebo ji můžeme za něco vyměnit. Poutník zabručel. Rovnou ji taky můžeš pojmenovat. „Možná že to udělám,“ řekl Poutník. Sehnul se, chytil kočku za kůži za krkem, zvedl ji a posadil před sebe. Její zadní tlapky se mu sesunuly k rozkroku. „Pokud se tvoje drápy jen přiblíží k mým koulím, je s tebou amen.“ Poutník přidal plyn a sledoval, jak kočka zareaguje na hřmot motoru. Vymňoukla, ale skoro hned se zase uklidnila. Poutník zamručel a nasadil si zrcadlovky, které mu visely kolem krku. Jako vždy byl svět hned snesitelnější, když byl tmavší. K nosu si povytáhl šátek, který měl na volno uvázaný kolem krku. Chvíli jen tak seděl se zavřenýma očima a nasával do sebe teplo dne. Jako ještěr. Nechal teplo 19

zvenku proniknout dovnitř. Zhluboka se nadechl skrz bavlnu. Motorka mu příjemně vibrovala kostmi. Pomalu napočítal do patnácti, protože to bylo vždycky dobré číslo, a pak kopnutím narovnal stojánek, přidal plyn a zamířil ke slunci. Tady už nic k vidění nebylo. Poutník sledoval cestu nebo horizont, sledoval opuštěná auta a místa, kde by mohli číhat lidé, kteří by ho mohli přepadnout. Pozoroval asfalt před sebou, ze zkušenosti věděl, že by tam mohlo být něco ostrého, co by mu propíchlo pneumatiky. Už dávno si určil, kterým věcem bude věnovat pozornost, a jiné ho nezajímaly. Obezřetně sledoval cedule supermarketů nebo benzinek, lékáren, nemocnic, a dokonce i knihoven. Kromě toho dával pozor už jen na své věci a na to, aby jej nikdo nepřipravil o život. A to bylo vše. Dokud si nevšiml té dívky. Byla ještě dost daleko, ale upoutala ho zábleskem jakési barvy. Všiml si jí jen letmo, ale vzbudila v něm záchvěv zvědavosti. Na skládací židli u stánku u silnice seděla puberťačka a vedle ní byla opřená cedule, na níž stál nápis rukou Čerstvá limonáda na prodej. Cedule byla krásně zdobená zelenými větvičkami, které se proplétaly písmem, a v každém rohu se vyjímaly naducané citrony. Zvědavost zabíjí, řekl Hlas vzadu v Poutníkově hlavě. A zadostiučinění nikoho nevzkřísí.

20

Druhá kapitola Slunce za záclonami svítilo jasně a silně. Uvnitř byla farma temná, plná stínů a ticha. Lacey seděla v babiččině křesle s pokrčenýma nohama a přes ramena měla přehozenou pletenou deku. Seděla ve starém ušáku, odrbaném a ošuntělém, s nohama domlácenýma od babiččiny hole. Rohy, o které si opírala hlavu, už neměly žádný potah a ven se dral žlutý molitan. Lacey si tiše pobrukovala a pohrávala si s brýlemi s drátěnými obroučkami. Cípem deky jim vyčistila čočky a zvedla si je k očím. Mžourala po zaprášeném pokoji a snažila se zaostřit na rozmazané obrázky na zdech. „Panebože babi, ty jsi byla slepá jako patrona.“ Sklonila brýle dolů a obrázky se zaostřily. Byly to především rodinné fotky Lacey a její starší sestry. Jedna, kde sedí na zemi v Kareyině pokoji a kolem se válí babiččiny staré vinylové desky. Šestiletá Lacey se usmívá do kamery a v rukou drží za okraje černou desku přesně tak, jak jí to Karey ukázala. Karey se do kamery nedívá. Ustaranýma očima sleduje Lacey, jako by počítala sekundy do okamžiku, kdy sestra upustí na zem její cennou nahrávku Sgt. Pepper’s Lonely Hearts Club Band. Obávala se zbytečně, Lacey ji neupustila. 21

Vlastně jí nespadla ještě dalších pět dní. Potom vyklouzla a spadla hranou na zem a rozbila se na dvě půlky. Všechny slzy a omluvy světa Lacey před hněvem starší sestry nezachránily a Karey věděla přesně, který trest je pro ni ten nejhorší. Dva týdny s ní nepromluvila. Ani slovo. Tohle Lacey nenáviděla ze všeho nejvíc. Ticho. Dva týdny se zdály jako věčnost. Lacey si povzdechla a v tom chladném a tichém obývacím pokoji si nasadila babiččiny brýle. Změnila tak rodinné fotky do rozostřené mazanice. Někdy, když se dívala na ty známé tváře, jí přišel dům prázdnější a ticho tisíckrát horší. Vrznutí na chodbě jí stáhlo žaludek. Věděla, že to vychází zpoza schodů. Vždycky to bylo zpoza schodů. Zavřela oči a šeptala: „Nic tam není, Lacey. Prostě to ignoruj. Dům tyhle hloupé zvuky dělá pořád.“ Vrznutí se ozvalo znovu; ona se tam nepodívá. Nepodívá se tam. Farma je stará. Vrže, kňučí a někdy to zní, jako by se pod podlahou chystala k válce pavoučí armáda. To si tak představovala. Vrznutí se ozvalo potřetí, a než tomu stačila odolat, odhodila Lacey deku, sundala si brýle a rozběhla se ke skříňce pod schody. Trhnutím ji otevřela, ale malý prostor byl až bolestně prázdný. Vysmíval se jí, protože to byla ona, kdo ho svou fantazií vyplnil. Práskla s dvířky a opřela si čelo o dřevo. „Musím odsud odejít, nebo se zblázním.“ Chvíli zhluboka dýchala a pak si začala znovu broukat. Tentokrát to byla She’s Leaving Home, její pátá nejoblíbenější písnička od Beatles. Vstát a vrátit se do obývacího pokoje mohla, teprve až se dostala ke druhé sloce, určila si. Zvedla deku, kterou předtím odhodila, a složila ji na polovinu, na čtvrtinu a potom ji položila na křeslo. Boty už měla nasazené, 22

ale znovu zkontrolovala, že jsou bezpečně zavázané. Po cestě ke dveřím se zastavila v chodbě a vzala ze stolu termosku, kterou tam nechala. Když vyšla z domu, ujistila se, že jsou vchodové dveře zamčené, několikrát zalomcovala klikou a potom se vydala na dlouhou cestu k silnici. *** Nápad se stánkem s limonádou byl geniální. Co by si unavený cestovatel přál víc než cokoliv jiného? ptala se sama sebe Lacey, když se dívala z okna na obdélníkový kopec hlíny za rostlinami, které vypěstovala babička. Okurky si vedly tak, jak by měly. Lacey zabila všechno, čeho se dotkla, nehledě na to, jak moc se snažila. Babička jí ráda říkala, že má obě ruce levé. Lantánám, které Lacey na hrobě vysadila, se navzdory její neschopnosti dařilo docela dobře. Než se je pokusila přesadit, prostudovala Lacey pečlivě babiččiny časopisy o zahrádkářství. Šťastně si oddechla, když na hrobu po deseti týdnech vykvetly rudé, oranžové a žluté květy. Vedle hrobu se ve dvou truhlících krčily dva zakrslé citronovníky. Když ti dá život citrony, tak tomu grázlovi stříkni šťávu do očí! Babička se často při takových lidových moudrostech pochechtávala. Naučila ji taky, jak udělat limonádu; takových triků znala hodně. Lacey z těch dvou citrusů sesbírala posledních deset citronů. Ve sklepě našla skládací stůl, židli, kus dřevěné krabice a několik starých plechovek s barvou. Všechno vynesla nahoru na zahradu a hodinu strávila malováním cedule. Potom se vydala k silnici se všemi svými věcmi, usadila se a čekala. Po pěti dnech to všechno chtěla hodit zpátky do sklepa. Po sedmi dnech nechala všechno u silnice a bylo jí jedno, jestli si to někdo vezme. 23

Obsah Poznámka

7

Dopis č. 24 | Pondělí 4. července

9

První část | Muž, který byl Poutníkem První kapitola Druhá kapitola Třetí kapitola Čtvrtá kapitola Pátá kapitola Šestá kapitola Sedmá kapitola Osmá kapitola Devátá kapitola Desátá kapitola Jedenáctá kapitola Dvanáctá kapitola Třináctá kapitola Čtrnáctá kapitola Patnáctá kapitola Šestnáctá kapitola Sedmnáctá kapitola Osmnáctá kapitola Devatenáctá kapitola Dvacátá kapitola

13 21 27 37 45 48 50 56 60 73 81 86 95 102 118 122 137 149 152 158

Druhá část | Dívka, která slyšela hlasy První kapitola Druhá kapitola Třetí kapitola Čtvrtá kapitola Pátá kapitola Šestá kapitola Sedmá kapitola

169 175 187 198 204 215 224

Část mezi částmi | Muž, který byl Lazar První kapitola Druhá kapitola Třetí kapitola Čtvrtá kapitola

233 242 251 260

Třetí část | Dívka, která byla nalezena, a muž, který byl ztracen První kapitola 273 Druhá kapitola 281 Třetí kapitola 294 Čtvrtá kapitola 301 Pátá kapitola 316 Šestá kapitola 324 Sedmá kapitola 340 Část čtvrtá | Muž, který byl zatopený První kapitola Druhá kapitola Třetí kapitola Čtvrtá kapitola Pátá kapitola Šestá kapitola Sedmá kapitola Osmá kapitola Devátá kapitola Desátá kapitola

349 355 357 365 378 383 406 409 416 439

Poslední část | Dívka, která byla Poutníkem První kapitola Druhá kapitola Třetí kapitola

445 454 456

Poděkování

461

Zdroje

463