JEVGENIJ VODOLAZKIN
Letec
Přeložila: Zdeňka Vychodilová
© Evgenii Vodolazkin, 2016 The publication of the book was negotiated through Banke, Goumen & Smirnova Literary Agency (www.bgs-agency.com). Všechna práva vyhrazena. Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována bez písemného souhlasu nakladatele. Překlad © Zdeňka Vychodilová, 2018 Cover design © M. Shemyakin Obálka © Zdeňka Pirnerová, 2018 © DOBROVSKÝ s.r.o., 2018 ISBN 978-80-7390-707-5
Poznámka překladatelky Název románu, který se k českému čtenáři dostává v podobě Letec, zní v ruském originálu Aviator, což je funkční ekvivalent českého výrazu aviatik. Jde o pojmenování letce z počátku 20. století, z dob průkopníků světové aviatiky, jako byli ve Francii bratři Farmanovi, Louis Blériot či bratři Voisinovi, v Rusku Pjotr Něstěrov, Dmitrij Grigorovič, Vasilij Slesarjev, Igor Sikorskij a u nás Jan Kašpar či Evžen Čihák. Pojmenování „Aviator“ se vztahuje k ústřední postavě románu a je v určitém smyslu jeho klíčovým pojmem. V románu se prolínají dvě časové linie – období prvních desetiletí 20. století, kdy se s létáním začínalo, a rok 1999. Pro stávající název knihy se nakladatelství rozhodlo z důvodu větší srozumitelnosti pro současného čtenáře. Nicméně v samotném textu se v pasážích, v nichž jde o popis událostí počátku století, vedle termínů letec a pilot užívá též termín aviatik. Překladatelka děkuje Ludmile Stěpanovové a Petru Psutkovi za obětavé přečtení textu překladu a poskytnutí užitečných rad a připomínek, které přispěly ke zkvalitnění jeho konečné podoby.
Mé dceři
„Co to pořád píšete?“ „Popisuju předměty, pocity. Lidi. Píšu teď každý den v naději, že je uchráním před zapomněním.“ „Boží svět je příliš velký na to, aby v tom člověk mohl počítat s úspěchem.“ „Víte, kdyby každý popsal svoji částečku tohoto světa, třebaže nepatrnou… I když, proč vlastně nepatrnou? Vždyť vždycky se najde někdo, jehož obzor je dostatečně široký.“ „Například?“ „Například letec.“ Rozhovor v letadle
Část první
Ř
íkával jí: za mrazů nos čepici, jinak ti umrznou uši. Koukej, kolik lidí na ulici nemá uši. Souhlasila, to víš, že jo, měla bych, čepici ale stejně nenosila. Smála se tomu žertíku, pořád však chodila bez čepice. Ten obrázek mi vytanul v paměti, ale kdo to byl, to si ne a ne vzpomenout. Nebo jsem si vzpomněl na jednu takovou nepříjemnou a vyčerpávající scénu, která se odehrála na jakémsi neznámém místě. Mrzuté je, že konverzace začala úplně normálně, dá se říct, že v srdečném duchu, ale ponenáhlu se začali všichni navzájem hádat. A hlavně pak ani sami nemohli pochopit, kvůli čemu se vlastně pohádali. Kdosi poznamenal, že se to často stává na pohřbech: půldruhé hodiny se mluví o tom, jaký byl nebožtík dobrý člověk. A pak si někdo z přítomných vzpomene, že zase až tak dobrý nebyl. A najednou, jako jeden muž, přichází každý se svou troškou do mlýna a postupně docházejí k závěru, že to byl, celkem vzato, prvotřídní lotr. Anebo už úplná fantasmagorie: nějaký člověk dostal po hlavě štanglí salámu a teď se kutálí po nakloněné rovině, kutálí se a nemůže se zastavit a z toho kutálení se točí hlava… Moje hlava. Točí se mi. Ležím v posteli. 11
Kde to jsem? Slyším kroky. Vešel neznámý člověk v bílém plášti. Stál ve dveřích s prstem na ústech a díval se na mě (ve štěrbině dveří byla ještě čísi hlava). Já jsem se díval zase na něho, ale rádoby potají, zpod přivřených víček. Všiml si chvění mých řas. „Už jste vzhůru?“ Otevřel jsem oči. Neznámý se přiblížil k mé posteli a napřáhl ke mně ruku: „Geiger, váš lékař.“ Vytáhl jsem zpod prostěradla pravou ruku a pocítil jsem Geigerův opatrný stisk. Tak se člověka dotýkají, když mají strach, aby mu něco nezlomili. Na okamžik se ohlédl a dveře se zabouchly. Pak se ke mně naklonil, aniž by mi ruku pustil. „A vy jste Innokentij Petrovič Platonov, že?“ Nemohl jsem to potvrdit. Když to říká, má pro to své důvody. Innokentij Petrovič… Mlčky jsem schoval ruku pod přikrývku. „Na nic si nevzpomínáte?“ zeptal se Geiger. Zakroutil jsem hlavou. Innokentij Petrovič Platonov. Zní to důstojně. A možná i trochu jako z románu. „Pamatujete si, jak jsem teď přišel k posteli? Jak jsem se vám představil?“ Proč se mnou takhle jedná? To jsem na tom opravdu tak špatně? Malinko jsem zaváhal, ale pak chraplavým hlasem odpovídám: „Pamatuju.“ „A na to, co bylo předtím?“ 12
Pocítil jsem, jak mě dusí slzy. Vydraly se na povrch, zavzlykal jsem. Geiger vzal z nočního stolku papírový kapesník a utřel mi obličej. „Ale copak copak, Innokentiji Petroviči. Na světě je tak málo věcí, které stojí za to si zapamatovat, a vy se kvůli tomu trápíte.“ „Vrátí se mi paměť?“ „Pevně v to doufám. Vy jste takový zvláštní případ, že nic nelze předvídat s jistotou.“ Zasunul mi pod paži teploměr. „Zkuste víc vzpomínat, důležitá je vaše snaha. Na všechno si musíte vzpomenout sám.“ Pozoruju chlupy v Geigerově nose. Na bradě má šrámy po ranním holení. Dívá se na mě klidně. Vysoké čelo, rovný nos, skřipec – jako by ho někdo nakreslil. Existují obličeje až natolik typické, že vypadají jako vymyšlené. „Měl jsem nehodu?“ „I tak se to dá říct.“ V otevřeném větracím okénku se vzduch z pokoje mísí se zimním vzduchem za oknem. Rozostřuje vidění, chvěje se a jakoby taví, vertikální lišta rámu splývá s kmenem stromu a k tomu ranní červánky – někde jsem to už viděl. A viděl jsem i ty sněhové vločky, co létají dovnitř. Co roztají, ještě než se usadí na parapetu… Kde to jenom bylo? Nic si nepamatuju. Jen nějaké maličkosti – vločky sněhu za nemocničním oknem, chlad skla na přitisknutém čele. Na události si nevzpomínám. „Něco z minulosti bych vám samozřejmě připomenout mohl, ale život ve vší úplnosti se převyprávět nedá. Z vašeho 13
života znám jenom základní fakta: kde jste žil, s kým jste se stýkal. Neznám ale běh vašich myšlenek, vaše pocity, rozumíte mi?“ Vytáhl mi z podpaží teploměr. 38,5. To je trochu moc.
PONDĚLÍ Včera čas ještě neexistoval. A dnes už je pondělí. Bylo to tak: Geiger přinesl tužku a tlustý sešit. Odešel a vrátil se s podložkou na psaní. „Všechno, co se během dne stane, zapisujte. Zapisujte si také všechno, na co si vzpomenete z minulosti. Ten deník bude pro mě. Uvidím, jak rychle se naše věc vyvíjí.“ „Všechny moje zážitky jsou prozatím spojeny s vámi. Mám tedy psát o vás?“ „Abgemacht! Popisujte a hodnoťte mě ze všech stran – moje maličkost vám otevře dveře do vašeho vědomí. A okruh vašich známých budeme rozšiřovat postupně.“ Geiger mi položil na břicho podložku. Ta se smutně zdvihala s každým mým dechem, jako by sama dýchala. Geiger ji narovnal. Otevřel sešit, vložil mi do prstů tužku, což bylo v podstatě zbytečné. Jsem sice nemocný (otázka zní, co mi je?), rukama a nohama ale vládnu. Co vlastně mám zapisovat? Vždyť tady se nic neděje a na nic si nevzpomínám. Sešit je obrovský, stačil by na celý román. Tužku žmoulám v ruce. Co vlastně mám za nemoc? Doktore, budu žít? „Pane doktore, kolikátého je dnes?“ 14
Mlčí. Já také mlčím. Copak jsem se zeptal na něco nevhodného? „Víte co,“ prohlásí nakonec Geiger, „domluvme se tak, že budete uvádět jenom dny v týdnu. Tak se s časem líp vypořádáme.“ Geiger je velmi tajemný. Odpovídám: „Abgemacht.“ Směje se. A já jsem se dal do práce a zapsal jsem všechno – za včerejšek i za dnešek.
ÚTERÝ Dnes jsem se seznámil se sestrou Valentinou. Má pěknou štíhlou postavu. Moc toho nenamluví. Když vešla, dělal jsem, že spím – to už je takový můj zvyk. Potom jsem otevřel jedno oko a zeptal jsem se: „Jak se jmenujete?“ „Valentina. Pan doktor říkal, že potřebujete klid.“ Na žádnou další otázku neodpověděla. Šůrovala podlahu a byla při tom otočená zády ke mně. Oslava rytmu. Když se ohnula, aby ve kbelíku vymáchala hadr, bylo jí pod pláštěm vidět spodní prádlo. O žádném klidu tady se mluvit nedá… Žertuju. Jsem slabý. Ráno jsem si měřil teplotu a měl jsem 38,7. Geigera to znepokojuje. Mě znepokojuje, že se mi nedaří rozlišovat vzpomínky od snů. 15
Nejednoznačné dojmy dnešní noci. Ležím doma s teplotou – mám chřipku. Babiččina ruka je studená, studený je i teploměr. Venku fičí vítr a a sněhová vichřice zasypává cestu do gymnázia, kam jsem dnes nešel. Vyučující bude kontrolovat docházku a jeho prst, celý od křídy, se v třídní knize zastaví u písmene P – Platonov. Ale Platonov dnes chybí, hlásí předseda třídy, musel zůstat doma, protože má chřipku, asi mu předčítají Robinsona Crusoea. Možná že u nich doma tikají hodiny. Babička si nasazuje na nos skřipec a za skly má velikánské vykulené oči, pokračuje předseda. Výstižný obrázek, souhlasí učitel, učiněná apoteóza čtení (oživení ve třídě). Podstatu děje můžeme stručně shrnout následovně, pokračoval předseda. Lehkomyslný mladík se vydává na plavbu po moři a jeho loď ztroskotá. Vlny ho vyvrhnou na pustý ostrov, kde se ocitá bez veškerých prostředků k životu, a hlavně bez lidí. Není tam ani človíčka. Kdyby se byl býval od samého začátku choval uvážlivě… Nevím, jak bych to vyjádřil, abych se vyhnul mentorování. Něco jako podobenství o marnotratném synu. Na tabuli zůstala rovnice ze včerejší hodiny aritmetiky, prkna na podlaze jsou ještě vlhká po ranním úklidu. Učitel si živě představuje Robinsonovo bezútěšné plácání ve vodě v zoufalé snaze dostat se na břeh. Představit si tu katastrofu v celé její plastičnosti mu pomáhá obraz Devátá vlna od Ajvazovského. Mlčení otřeseného učitele nepřeruší ani jediný hlásek. Za dvojitými okny je sotva slyšet skřípění kočárů z ulice. Robinsona jsem si často četl sám, ale když je člověk nemocný, moc toho nenačte. Řežou ho oči, řádky se rozplývají. Pozoruju babiččiny rty. Pokaždé, než obrátí stránku, si nasliní 16
prst. Občas usrkává vystydlý čaj, to se pak na Robinsona snese sotva viditelná sprška. Jindy jsou to zase drobky ze sušenky snězené mezi dvěma kapitolami. Po uzdravení pozorně listuju přečtenými kapitolami a vytřepávám zaschlé vylisované drobečky. „Vzpomínám si na mnoho různých míst i lidí,“ řekl jsem rozechvěle Geigerovi, „pamatuju si určité výroky. Ale i kdybyste mě zabil, nevzpomenu si, kdo která slova řekl. Ani kde.“ Geiger je klidný. Doufá, že to přejde. Nepovažuje to za podstatné. A co když je to opravdu nepodstatné? Možná má význam pouze to, že slova byla vyřčena a přetrvala, ale kde a kým byla vyřčena, to už je vedlejší. Budu se na to muset zeptat Geigera. Ten, jak se zdá, ví všechno.
STŘEDA Někdy je to i tak, že se slova vytratí, ale obraz zůstává neporušený. Například za soumraku sedí v pokoji člověk. Je už šero, on ale nerozsvěcuje – proč asi, že by šetřil? Sklíčená nehybnost. Loktem se opírá o stůl, hlava spočívá v dlaních, vztyčený malíček. Dokonce i potmě je vidět, že oblečení má pomačkané a jeho původní červenohnědá barva značně vybledla; ruce a obličej toho člověka jsou jedna bílá skvrna. Vypadá, jako by byl hluboce zamyšlen, i když ve skutečnosti o ničem nepřemýšlí, jednoduše odpočívá. Možná něco říká, jen slova nejsou slyšet. Popravdě řečeno, jeho slova pro mě nejsou důležitá. S kým taky má mluvit, sám se sebou? Vždyť 17
ani neví, že ho pozoruju, a pokud něco říká, neříká to mně. Pohybuje rty, dívá se z okna. V kapkách se odráží světlo ulice, mihotají se v nich světla kočárů. Větrací okénko skřípe. Doposud jsem viděl v pokoji pouze dvě osoby – Geigera a Valentinu. Lékař a zdravotní sestra – ale vždyť ani nikdo jiný není zapotřebí. Sebral jsem všechny síly, vstal jsem a přistoupil k oknu. Venku je pusto a prázdno, sněhu po kolena. Jednou jsem vyšel z pokoje na chodbu, přidržuje se stěny. Okamžitě se objevila Valentina: máte klidový režim, vraťte se na lůžko. Režim… Mimochodem: oba vypadají jako z carských dob. Geiger – když už ne v plášti, pak určitě v obleku. Připomíná Čechova… Pořád jsem přemýšlel, koho mi připomíná. Čechova! Dokonce nosí i skřipec. Pokud si dobře vzpomínám, tak skřipec jsem v současnosti viděl jen u Stanislavského, to je ale umělec… Ostatně řekl bych, že dvojice, která mě léčí, má v sobě určitou teatrálnost. Valentina je učiněná milosrdná sestra z válečných dob. Rok 1914. Skutečně nevím, jak budou mé dojmy vnímat, Geiger si to přece přečte, domluvili jsme se tak. Vždyť mě koneckonců sám žádal, abych psal otevřeně o všem, čeho si všimnu, na co si vzpomenu, co si myslím – tak prosím, píšu. Dnes se mi zlomila tužka, řekl jsem to Valentině. Vytáhla z kapsy něco jako tužku a podává mi to. „To je legrační,“ říkám, „kovové pisátko, nikdy jsem nic takového neviděl.“ Valentina se začervenala a rychle si ode mě vzala tu věc zpět. Potom přinesla jinou tužku. Proč se začervenala? Vodí mě na záchod, stahuje mi podvlíkačky, když mi dává injekci, a to se nečervená. A najednou tužka, to je zvláštní. V mém 18
životě je teď spousta malých záhad, které nejsem s to rozluštit. Červená se ale nádherně, až po ušní lalůčky. A ouška má malinká, k zulíbání. Když jí včera sklouzl bílý šátek na stranu, tak jsem se jimi kochal. Lépe řečeno jedním. Valentina se sklonila nad lampou, zády ke mně, a její ouško růžově prosvítalo. Měl jsem chuť se ho dotknout. Netroufnul jsem si a ani jsem na to neměl sílu. Mám takový zvláštní pocit, jako bych na nemocniční posteli ležel už celou věčnost. Když pohnu rukou nebo nohou, cítím bolest ve svalech, a když už se mi bez cizí pomoci podaří vstát, mám nohy jako z vaty. Zato teplota mi trochu klesla – na 38,3. Ptám se Geigera: „Co se to se mnou vlastně stalo?“ „Na to si budete muset vzpomenout sám,“ odpovídá, „jinak bude vaše vědomí nahrazeno mým vědomím. To byste přece nechtěl.“ Já sám nevím, jestli bych to chtěl. Možná se u mě projeví takové vědomí, že by bylo lepší ho nahradit.
PÁTEK K otázce vědomí: včera jsem ho ztratil. Geiger s Valentinou se hodně vylekali. Když jsem přišel k sobě a uviděl jsem jejich vyděšené obličeje, měl jsem dojem, že by mě neradi ztratili. Je to příjemný pocit, když člověka z nějakého důvodu okolí potřebuje, dokonce i když nejde o osobní důvody, ale takříkajíc o čistou lásku k bližnímu. Geiger mi včera za celý den 19
nevrátil mé zápisky. Podle všeho se bál, že mě předchozí psaní příliš vyčerpalo. Ležel jsem a pozoroval, jak venku sněží. Při tom jsem usnul. Když jsem se probudil, stále ještě sněžilo. U mé postele seděla na židli Valentina. Vlhkou houbičkou mi otírala čelo. Polib mě, polib mě na čelo, chtěl jsem jí říct. Neřekl jsem to. Protože to by vypadalo, že předtím, než by jej políbila, by mi čelo otřela. A vůbec, koho líbáme na čelo… Vzal jsem ji za ruku. A ona ji neodtáhla. Jenom mi naše spojené ruce položila na břicho, abych jejich váhu nemusel držet ve vzduchu. Její dlaň schovala tu moji jakoby pod stříšku, přesně tak se člověk učí držet ruce při hře na klavír. Pokud něco takového umím, pak mě to kdysi pravděpodobně také učili. Otočil jsem ruku, ukazovákem jsem přejel po stropě toho domečku a ucítil jsem, jak sebou cuknul a rozpadl se, roztekl se mi po dlani. Ucítil jsem jeho teplo. „Lehněte si vedle mě, Valentino,“ poprosil jsem ji. „Nemám naprosto žádné vedlejší úmysly, a navíc jsem úplně neškodný, to přece víte. Jenom potřebuju, aby vedle mě někdo byl. Úplně blízko, jinak se nikdy nezahřeju. Nedokážu to vysvětlit, ale je to tak.“ S vypětím sil jsem se na široké posteli odsunul a Valentina si lehla vedle mě na přikrývku. Byl jsem přesvědčen, že moji prosbu splní, sám nevím proč. Naklonila hlavu k mé hlavě. Vdechoval jsem vůni jejího mladého těla ve spojení s vůní parfému a vyžehleného naškrobeného prádla bílého jako sníh. Dělila se o to se mnou a já se toho nemohl nabažit. V otevřených dveřích se objevil Geiger, ale Valentina zůstala ležet. Něco se v ní napnulo (cítil jsem to), ale nevstala. Určitě se však začervenala, nemohla se nezačervenat. 20
„Výborně,“ řekl Geiger mezi dveřmi, „odpočívejte.“ Byla to svým způsobem pozoruhodná reakce. Původně jsem se to nechystal popisovat, netýká se to pouze mě samotného, ale když už to všechno viděl… Ať Geiger správně pochopí podstatu věcí (to on samozřejmě chápe i tak). Chtěl bych, aby se to opakovalo, třeba jen několik minut denně.
NEDĚLE Po probuzení jsem v duchu odříkal Otčenáš. Ukázalo se, že si modlitbu vybavuji bez zaváhání. Když jsem kdysi nemohl chodit v neděli do kostela, aspoň pro sebe jsem si odříkával Otčenáš. Pohyboval jsem rty ve vlahém větru. Žil jsem na ostrově, kde návštěvy bohoslužeb nebyly samozřejmostí. Ne že by ten ostrov nebyl obývaný, i chrámy na něm byly, ale nastaly takové okolnosti, že navštěvovat bohoslužby nebylo vůbec jednoduché. Na podrobnosti si už nevzpomínám. Chrám – to je pocit velké radosti, obzvlášť v dětství: jsem malý, držím se tedy matčiny sukně. Dlouhá sukně pod krátkým kožíškem šustí po podlaze. Matka staví svíčku k ikoně a sukně se maličko nadzvedává a s ní i moje ruka v rukavici. Opatrně mě zvedá a nese k ikoně. Cítím v pase její dlaně, moje válenky a rukavice se ve vzduchu volně přesouvají a já se tím směrem jakoby vznáším. Pode mnou jsou desítky planoucích svátečních svící – dívám se na ně a nemůžu od toho jasu odtrhnout oči. Svíce prskají, vosk z nich stéká a okamžitě tuhne do bizarních stalaktitů. Vstříc mi jde Matka Boží s rozpřaženýma rukama 21
a já jí nešikovně líbám ruku, protože svůj let neřídím sám, a potom se jí, jak se to patří, dotýkám čelem. Na okamžik cítím chlad její paže. A tak se tedy vznáším chrámem, prolétám skrze voňavý dým nad knězem houpajícím kadidelnicí. Prolétám nad chórem – skrze jeho zbožné písně (zpomalené pohyby regenschoriho a jeho grimasy při vysokých tónech). Nad stařenou prodávající svíčky a nad masou lidí, která zaplnila chrám. Proklouzávám kolem sloupů, podél oken, za nimiž je zasněžená země. Rusko? Za nedbale zavřenými dveřmi je cítit třeskutý mráz, klika je pokryta jinovatkou. Škvíra se prudce zvětšuje a ve vzniklém obdélníku stojí Geiger. „Pane doktore, jsme přece v Rusku, že?“ ptám se. „Ano, v jistém smyslu.“ Chystá se připojit mě na kapačku. „A proč jste tedy Geiger?“ Překvapeně se na mě dívá: „Protože jsem ruský Němec. Deutschrusse. Vy jste se bál, že jsme v Německu?“ Ne, nebál. Teď si prostě jenom můžu být jistý, že přesně znám naši polohu. Dodneška mi to moc jasné nebylo. „A kde je sestra Valentina?“ „Ta má dnes volno.“ Když mě Geiger napojil na kapačku, změřil mi teplotu. 38,1. „A to nemáte jiné sestry?“ zajímám se. „Jste náročný.“ Nepotřebuji jinou sestru. Jenom nechápu, co je to za ústav, ve kterém je jeden lékař, jedna sestra a jeden pacient. Ačkoli v Rusku je možné všechno. V Rusku… Musí to být hodně rozšířená fráze, když se uchovala dokonce i v mé narušené 22
paměti. Má svůj rytmus. Nevím, co se za tím skrývá, ale tu frázi si pamatuju. Takových frází, co se vzaly bůhvíodkud, mám už několik. Mají jistě svou historii, ale já je vyslovuji jako poprvé. Cítím se jako Adam. Nebo jako dítě: děti často pronášejí fráze, o kterých ještě nevědí, co znamenají. V Rusku je možné všechno. Je v tom něco jako odsouzení, či dokonce rozsudek. Dá se v tom tušit jakási nezdravá bezmeznost, očekávání, že všechno se bude odvíjet známým směrem. Do jaké míry se tato fráze týká mě? Po krátké úvaze vyřknu tu frázi nahlas a žádám Geigera jako Němce o názor. Pozoruji pohyby jeho rtů a obočí – tak se ochutnává víno. Hlasitě se nadechuje, zrovna jako by se chystal odpovědět, avšak následuje pauza a stejně hlasitý výdech. Jako Němec se rozhodl vyhnout se odpovědi, možná proto, aby mě nezranil. Místo toho mě požádal, abych mu ukázal jazyk, což podle mého názoru bylo opodstatněné. Jazyk mi funguje do značné míry nezávisle: vyslovuje to, co si zvykl vyslovovat, tak jak to bývá u mluvících ptáků. Zdá se, že Geiger všechno ohledně mého jazyka pochopil, a žádá mě, abych mu ho ukázal. Když to udělám, vrtí hlavou. Můj jazyk ho nepotěšil. U dveří se ke mně Geiger obrátil: „A ještě něco… Kdybyste chtěl, aby sestra Valentina ležela vedle vás, třeba i pod jednou přikrývkou, nestyďte se a řekněte si. Je to normální.“ „Sám víte, že jsem úplně neškodný.“ „Vím. Ačkoliv,“ lusknul prsty, „v Rusku je přece možné všechno, ne?“ V tomto okamžiku všechno ne… To cítím jako nikdo jiný. 23
PÁTEK Po všechny ty dny se mi nedostávalo sil. Nedostává se mi jich ani dnes. V hlavě se mi honí podivné: „Letec Platonov“. To je také fráze. Ptám se Geigera: „Pane doktore, byl jsem letec?“ „Pokud je mi známo, nebyl…“ Kde mě to jenom nazývali letcem? Nebylo to v Kuokkale? Jistě, v Kuokkale! Volám na Geigera: „To pojmenování souvisí s Kuokkalou, kde jsem… Kde jsme… Byl jste v Kuokkale, pane doktore?“ „Dnes se to jmenuje nějak jinak.“ „Jak?“ „No, dejme tomu Repino… Hlavní je, abyste své vzpomínky zapsal.“ Udělám to zítra. Jsem unavený.
SOBOTA Jsme s bratrancem Sevou u Finského zálivu. Seva je syn bratra mé matky: jako dítěti mi to vysvětlení příbuzenského vztahu znělo strašně složitě. Ani dnes to nevyslovím úplně hladce. Bratranec – to už je samozřejmě jednodušší, ale nejlepší je – Seva. Sevovi rodiče mají v Kuokkale dům. Pouštíme spolu draka. Běžíme po večerní pláži u samého okraje vody. Občas bosýma nohama nakopneme vodu a stříkance se zatřpytí v zapadajícím slunci. Hrajeme si na letce. 24