7 000 kilometrů po Albánii, Bulharsku, Bosně a Hercegovině, Černé Hoře, Chorvatsku, Kosovu, Madarsku, Makedonii, Slovinsku
a Srbsku
Proč
na Balkán aneb úvod musí být
Když jsme se v roce 2010 vraceli z pětitýdenního putován í po Rumunsku a Moldavsku, čekalo nás v severním Rumunsku několik horských sedel. Do té doby jsme se větším kopcům s vozíkem s dětmi vyhýbali. Zde nebyla jiná volba, Karpaty se prostě postavily do cesty a nešly objet. A i když jsme toho měli po několika týdnech po nečekaně náročných moldavských cestách najeto docela dost, obavy přetrvávaly. Jenže jakmile jsme se do kopců zakousli, během jednoho dne jsme zvládli jako nic h ned několik sedel v nadmořské výšce 1100-1400 metrů. Vyšlo najevo, že ty kopce nebudou zase tak strašné, jak jsme si mysleli, a že i s vozíkem zatíženým dětmi lze vyjet prakticky cokoliv. Chci-li ale psát o naší lásce k ba lkánským zemím v širší souvislosti, musím se vrátit do ještě vzdálenější historie. V roce 2002 jsme na naší druhé společné cestě s Luďkem vyrazili na kolech do Chorvatska. Takový celkem obvyklý cíl většiny začínajících cykloturistů: dojet na kole přes Maďarsko k Jaderskému moři a přes Slovinsko zpátky. Jenže když jsme začali plánovat, přišlo nám to tenkrát celý takový nemastný neslaný. Maďarsko je placka a není tam nic moc zajímavého. V Chorvatsku ve vnitrozemí je pustina, vedro a žádné stromy. Moře je mokrý a slaný. Jak to zpestřit? Luděk navrhoval jet přes země jako Srbsko nebo Bosna a Hercegovina. Připadalo mi to tenkrát hodně divoké, vzh ledem k tehdejším neustálým nepokojům a poměrně nedávné válce v těchto zemích. Nakonec jsme vymysleli kompromis. Pojedeme kousek přes Bosnu, tak abychom byli maximálně na den vzdáleni od hranic, kdyby se nám tam nelíbilo. V té době jsme ještě pro návštěvu Bosny a Hercegoviny potřebovali vízum, ale země se turistům pomalu začala otevírat a pro letní měsíce byl právě od roku 2002 nově povolen bezvízový styk. Vyrazili jsme tehdy, vůbec netušíc, co máme čekat, informací jsme měl i m inimum. První dojmy z Bosny byly otřesné. Země už skoro sedm let po občanské válce - ta ale byla stále patrná na každém kroku. Rozstřílené domy, některé úpl ně zbořené a opuštěné, jiné pozvolna opravované. Na silnici výmoly po granátech, v krajině zakopané miny. Všude cedule, že EU plánuje sponzorovat obnovu - ale obnovu čeho?
8
Země byla místy totálně zpustošená. Zíral válkou poznamenanou krajinu a do duše se nám asi líbit nebude ... Po pár kilometrech a odpočinout si. Místní nám doporučili jal a koupel by bodla. Odbočili jsme po prašn naší úrovni zastavilo a řidič se zajímal, od~ rozesmál: ,,Co je to za módu, že se teď Češi j jsme se spolu s ním. U řeky bylo krásně. V, pomalu odplouval i stín, který se v nás běhe trů usadil. K řece přišla partička mladých li, dvacet, válka je tedy zastihla jako studenty. stočila. Neměli problém o ní mluvit. Vyprá a jaký je teď. Měli prý štěstí, v Bosanském I městě nešla elektřina, nefungovaly školy a že jeden z nich byl Srb, ostatní Chorvati. :t-Národnostní konflikt je zastihl mladé a r jako většinu lidí. Nezapomenutelné setkán na cestě touto zvláštní zemí! Další přišel hr přemýšleli, kde přenocujeme. Měli jsme i a i místní potvrdili, že miny někde jsou a rn neví kde. Vystrašení jsme hned první noc 1 domku o možnost postavit si stan na jejich kráva a viděli jsme záhonky se zeleninou. ' jsme, že máme strach spát venku v neznámé nutí oka vyslovil jenom dvě slova. Slova, kt po celé Bosně v různých situacích. Slova, k1 Pamatuji si je dodnes: ,,Nema problema." l\ lidem a pustil je na svoji zahradu. Bosnu jsme si zamilovali. Dneska už si v Chorvatsku moře, ale cestu po Bosně : O dva roky později jsme na Balkán zamíři státy a tentokrát jsme se už s větší odvahot a Makedonií, dojeli jsme až do vzdálent
úvod musí být
li z pětitýdenního putování po Rumunsku erním Rumunsku několik horských sedel. úm s vozíkem s dětmi vyhýbali. Zde nebyla 1stavily do cesty a nešly objet. A i když jsme po nečekaně náročných moldavských ces>řetrvávaly. Jenže jakmile jsme se do kopců jsme zvládli jako nic hned několik sedel I metrů. Vyšlo najevo, že ty kopce nebudou rsleli, a že i s vozíkem zatíženým dětmi lze
k balkánským zemím v širší souvislosti, historie. V roce 2002 jsme na naší 1 vyrazili na kolech do Chorvatska. Takový 1ajících cykloturistů: dojet na kole přes Maes Slovinsko zpátky. Jenže když jsme začali t celý takový nemastný neslaný. Maďarsko ajímavého. V Chorvatsku ve vnitrozemí je 1,foře je mokrý a slaný. Jak to zpestřit? Luděk bsko nebo Bosna a Hercegovina. Připadalo •zhledem k tehdejším neustálým nepokov těchto zemích. Nakonec jsme vymysleli přes Bosnu, tak abychom byli maximálně lyby se nám tam nelíbilo. V té době jsme :rcegoviny potřebovali vízum, ale země se :1t a pro letní měsíce byl právě od roku 2002 'yrazili jsme tehdy, vůbec netušíc, co máme 1imum. První dojmy z Bosny byly otřesné. ,čanské válce - ta ale byla stále patrná na my, některé úplně zbořené a opuštěné, jiné :i výmoly po granátech, v krajině zakopané uje sponzorovat obnovu - ale obnovu če ho?
!
lenější
Země byla místy totálně zpustošená. Zírali jsme se zatajeným dechem na
válkou poznamenanou krajinu a do duše se vkrádala podivná tíseň. Tady se nám asi líbit nebude ... Po pár kilometrech jsme se chtěli někde naobědvat a odpočinout si. Místní nám doporučili jakousi řeku Ukrinu. Bylo horko a koupel by bodla. Odbočili jsme po prašné cestě. Proti nám jelo auto, na naší úrovni zastavilo a řidič se zajímal, odkud jsme a kam jedeme. Poté se rozesmál: ,,Co je to za módu, že se teď Češi jezdí koupat na Ukrinu?" Smáli jsme se spolu s ním. U řeky bylo krásně. Voda chladila a s prachem z cest pomalu odplouval i stín, který se v nás během prvních bosenských kilometrů usadil. K řece přišla partička mladých lidí s kytarou. Bylo jim něco přes dvacet, válka je tedy zastihla jako studenty. Řeč se na ni, pochopitelně, brzy stočila. Neměli problém o ní mluvit. Vyprávěli, jaký byl život před válkou a jaký je teď. Měli prý štěstí, v Bosanském Brodě trvala jen šest měsíců! Ve městě nešla elektřina, nefungovaly školy a netekla voda. Překvapilo nás, že jeden z nich byl Srb, ostatní Chorvati. Neřešili to. Neřešili, kdo je kdo. Národnostní konflikt je zastihl mladé a nevinné. Nespravedlivě. Stejně jako většinu lidí. Nezapomenutelné setkání na Ukrině - první světlý bod na cestě touto zvláštní zemí! Další přišel hned vzápětí. Blížil se večer a my přemýšleli, kde přenocujeme. Měli jsme informace o minových polích, a i místní potvrdili, že miny někde jsou a někde nejsou, ale nikdo pořádně neví kde. Vystrašení jsme hned první noc požádali u jednoho vesnického domku o možnost postavit si stan na jejich pozemku. Za domem se pásla kráva a viděli jsme záhonky se zeleninou. Tam bude bezpečno! Vysvětlili jsme, že máme strach spát venku v neznámém terénu. Pán tenkrát bez mrknutí oka vyslovil jenom dvě slova. Slova, která jsme potom denně slýchali po celé Bosně v různých situacích. Slova, která u nás uslyšíte jenom málo. Pamatuji si je dodnes: ,,Nema problema." Načež otevřel dveře úplně cizím lidem a pustil je na svoji zahradu. Bosnu jsme si zamilovali. Dneska už si nevybavím, jaké bylo tenkrát v Chorvatsku moře, ale cestu po Bosně si pamatuji do všech detailů. O dva roky později jsme na Balkán zamířili znovu. Vízum zrušily i další státy a tentokrát jsme se už s větší odvahou toulali Bulharskem, Srbskem a Makedonií, dojeli jsme až do vzdáleného Řecka. Projeli jsme další
9
balkánské
země, viděli
tamní
neuvěřitelnou
krajinu a potkali
neskutečné
lidi. Nebo nám to alespoň tak připadalo. Balkán nás jednoduše uchvátil a již nepustil. O rok později jsme si proto projeli státy zbývající. Černou Horu a Kosovo (které tehdy ještě byly součástí soustátí Srbsko a Černá Hora) a Albánii. Pak se nám narodily děti a cestování nabralo trochu jiný směr. I když ... o pár let později. .. Jednoho dne, bylo to v podvečer, těsně než zapadlo slunce, naladil Luděk u nás v Těchoníně na středních vlnách úplnou náhodou makedonské Radio Skopje. Z rádia se v zimním nečase, který venku panoval, z ničeho nic začala linout typická balkánská hudba, rytmická s lehce orientálními prvky. V ten moment stačilo zavřít oči a snít. O horkých dnech, kdy se nezchladíte ani na dně hlubokých balkánských roklí, o přátelských lidech, pro které nic není problém a čas pro ně (zatím ještě) neznamená peníze. O divokých řekách, o nebetyčných horách, kde i v létě může sněžit, o neopakovatelné atmosféře zdejších starobylých měst, o vyprahlých krajích, antických památkách, azurovém moři ... To vše a ještě mnohem víc je totiž Balkán! Radio Skopje hrálo asi půl hodiny, než se, se zapadajícím sluncem, začalo ztrácet v záplavě jiných stanic. I další dny se nám ve stejném čase dařilo toto rádio chytat a my začali vzpomínat na naše balkánské cesty, které jsme podnikli zamlada, tedy v době, kdy jsme za kolem ještě nevláčeli žlutý vozík se dvěma závazky. Stačilo pár tónů hudby a už jsem hledala v šuplíku staré deníčky a fotografie vyskládané ještě v albech. Tolik let zpátky, co si tak člověk ještě může z cesty pamatovat? Budete se divit, ale hodně. Stačí pár fotek, úryvky z deníčku a rázem se nám začne vybavovat úplně všechno: kopce, do kterých jsme stoupali, místa, kde jsme nocovali, nepříjemné mrazení z letních bouřek, příchuť minerálek čepovaných u silnice, chuť piva po parném dni, lahodný burek ke svačině, mrazivé noci, ale i studené dny v balkánských horách. S jiným obrázkem si zase vybavím vůni krajiny zalité sluncem po dešti (na Balkáně hned jak vysvitne, třeba minutu po slejváku, tak praží jako o život). Jinde jsme zase zachyceni, jak bloudíme v albánských horách nebo se koupeme v horkých pramenech v Srbsku. Je toho hodně. Tři cesty a skoro šest tisíc kilometrů. Zdálo by se, že máme Balkán proježděný již dokonale a tedy odškrtnutý. Kdo ale jednou propadne
10
jeho kouzlu, je navždy odsouzen se tam vr nejel, a vymýšlí místa, která ještě nenavšti důvod zas a znovu najde. Třeba jenom ten, zapíjený tekutým jogurtem, oblíbenou ball „Jaké by to asi bylo vrátit se na Bal nevybavuji, kdo první s touto myšlenkou I přijata s nadšením. Jednak nám tam to] neprozkoumaného a jednak, Balkán je ve, magickou přitažlivost nejde vyjádřit něki všechny ty divoké krásy, ten horký temperai1 kultur. A to vše přitom leží jen malý kousel
Balkánský poloostrov omývají vody Jad na něm kromě států bývalé Jugoslávie (vyjrr Řecko, Albánie a evropská část Turecka. Z1 řekou Sávou a dolním tokem Dunaje. Kro se lehce domluvíte všude, neboť v bývalé Ju jazyka staroslovanský.
Na Balkáně ale vždycky nebylo pro cesto zde odjakživa právě díky té směsici kultur a 11 střetům. Naposledy to bylo v devadesátých doba opravdu nedávná. Řeč je hlavně o býva štěpí na malé a ještě menší republiky, ale zemí. Například Bosnu a Hercegovinu ochrl 1992-1995. Ve stejné době probíhala válka i Následky války jsou na řadě míst pat zaminovaných území, stop po kulkách na fasá a vybydlených celých vesnic. Mezi obyva načerno držených zbraní, s kýmkoli na toto vám to!), má s válkou své smutné zkušenost od roku stále méně a méně patrné. Když jsme si na tohle všechno po let plánovali trasu, v duchu už jsme se viděli, sluncem stoupáme do kopců, jak bloudíme
euvěřitelnou
krajinu a potkali neskutečné Balkán nás jednoduše uchvátil ,me si proto projeli státy zbývající. Černou eště byly součástí soustátí Srbsko a Černá rodily děti a cestování nabralo trochu jiný
ji...
jeho kouzlu, je navždy odsouzen se tam vracet. Hledá silničky, kudy ještě nejel, a vymýšlí místa, která ještě nenavštívil. A věřte, že pokaždé se ten důvod zas a znovu najde. Třeba jenom ten, že už jsme šest let nejedli burek zapíjený tekutým jogurtem, oblíbenou balkánskou pochoutku. „Jaké by to asi bylo vrátit se na Balkán i s dětmi?" Už si vůbec nevybavuji, kdo první s touto myšlenkou přišel, ale byla druhou stranou
ečer, těsně než zapadlo slunce, naladil Luděk
přijata
připadalo.
vlnách úplnou náhodou makedonské Radio se, který venku panoval, z ničeho nic začala , rytmická s lehce orientálními prvky. V ten . O horkých dnech, kdy se nezchladíte ani na klí, o přátelských lidech, pro které nic není tě) neznamená peníze. O divokých řekách, tě může sněžit, o neopakovatelné atmosféře yprahlých krajích, antických památkách, ě mnohem víc je totiž Balkán! diny, než se, se zapadajícím sluncem, začalo I další dny se nám ve stejném čase dařilo omínat na naše balkánské cesty, které jsme ·dy jsme za kolem ještě nevláčeli žlutý vozík 'nů hudby a už jsem hledala v šuplíku staré é ještě v albech. Tolik let zpátky, co si tak tovat? Budete se divit, ale hodně. Stačí pár m se nám začne vybavovat úplně všechno: li, místa, kde jsme nocovali, nepříjemné huť minerálek čepovaných u silnice, chuť \•rek ke svačině, mrazivé noci, ale i studené ým obrázkem si zase vybavím vůni krajiny !káně hned jak vysvitne, třeba minutu po ). Jinde jsme zase zachyceni, jak bloudíme upeme v horkých pramenech v Srbsku. Je šest tisíc kilometrů. Zdálo by se, že máme a tedy odškrtnutý. Kdo ale jednou propadne
s nadšením. Jednak nám tam toho zůstalo stále ještě mnoho neprozkoumaného a jednak, Balkán je ve všech ohledech jedinečný. Jeho magickou přitažlivost nejde vyjádřit několika slovy, jednoduše popsat všechny ty divoké krásy, ten horký temperament a pestrost směsice zdejších kultur. A to vše přitom leží jen malý kousek od našich hranic. Balkánský poloostrov omývají vody Jaderského a Černého moře a leží na něm kromě států bývalé Jugoslávie (vyjma Slovinska) ještě i Bulharsko, Řecko, Albánie a evropská část Turecka. Ze severu je Balkán ohraničený řekou Sávou a dolním tokem Dunaje. Kromě Albánie, Řecka a Turecka se lehce domluvíte všude, neboť v bývalé Jugoslávii a Bulharsku je základ jazyka staroslovanský. Na Balkáně ale vždycky nebylo pro cestování ideální klima. Docházelo zde odjakživa právě díky té směsici kultur a náboženství k různým válečným střetům. Naposledy to bylo v devadesátých letech minulého století, takže doba opravdu nedávná. Řeč je hlavně o bývalé Jugoslávii, která se postupně štěpí na malé a ještě menší republiky, ale vře to i uvnitř jednotlivých zemí. Například Bosnu a Hercegovinu ochromila občanská válka v letech 1992-1995. Ve stejné době probíhala válka i v sousedním Chorvatsku. Následky války jsou na řadě míst patrné dodnes, ať už v podobě zaminovaných území, stop po kulkách na fasádách domů nebo rozmlácených a vybydlených celých vesnic. Mezi obyvatelstvem je stále ještě hodně načerno držených zbraní, s kýmkoli na toto téma zavedete rozhovor (nedá vám to!), má s válkou své smutné zkušenosti. Tyto stopy jsou naštěstí rok od roku stále méně a méně patrné. Když jsme si na tohle všechno po letech vzpomněli a nad mapou plánovali trasu, v duchu už jsme se viděli, jak pod silným balkánským sluncem stoupáme do kopců, jak bloudíme na prašných cestách a v nějaké
11
odlehlé vesničce se ptáme na cestu. Místní nás pozvou na kafe, dáme s nimi řeč a pak budeme vzpomínat na další příjemné setkání. Jedno jestli s Bosňákem, Srbem nebo Chorvatem. Tématům, jako jsou národnostní problematika nebo občanská válka na Balkáně, jsme se navzdory různým doporučením při rozhovorech s místními nevyhýbali. Jednak nás to velmi zajímá a jednak jsou to informace, o které se s vámi domorodci zpravidla rádi podělí. Rádi si zanadávají na to či ono, ochotně vám sdělí svůj názor na celou situaci. A kromě toho, od koho nejlépe se tohle vše dozvědět než od přímých účastníků. Nicméně pokud můžu doporučit, ucítíte-li, že druhá strana nemá zájem se o tématu bavit, vycouvejte z toho. A vždy spíš, i když budete mít svůj názor jiný, nechte si jej pro sebe a pouze naslouchejte. Myslete si, co chcete, ale vyvolávat konflikty je zbytečné. Vše bylo a je opravdu mnohem složitější, než se nám nezasvěceným může jevit. Do rozborů politické situace v zemích bývalé Jugoslávie se v této knize pouštět nebudeme. Nepřísluší nám to, do cestopisu o cestách s dětmi to nepatří a navíc zjišťujeme, že čím víc na Balkán jezdíme a čím víc tam s lidmi mluvíme, tím paradoxně všemu méně rozumíme. A ačkoliv v textu na nějakou politiku při rozhovorech s lidmi občas narazíme, je můj názor jednoznačný. Možná zní alibisticky, ale podle mě je to jasný fakt: kdo se na Balkáně nenarodil nebo tam nestrávil podstatnou část svého života, nemůže zdejší poměry chápat ve všech souvislostech, natož je nějak rozumně, správně a hlavně spravedlivě posoudit. A to je i případ nás jako turistů, tamní situace je opravdu velice složitá a všechno možné, jen ne jednoznačná. Hodně lidí se také diví, proč jsme tahali malé děti do zemí, jako jsou Albánie nebo Srbsko. Ráda bych ukázala, že neznám v Evropě k dětem přátelštější zemi a její obyvatele jako právě Albánii a Srbsko. V tomhle jim šlapou na paty už jenom Rumuni nebo Ukrajinci. Angličtina má pojem baby friendly, v češtině marně přemýšlím nad jeho ekvivalentem. Dost už ale bylo přemýšlení. Pojďte se radši spolu s námi přesvědčit, že ty nejvíc baby friendly země jsou právě ty v našem často používaném ekonomickém měřítku
12
nejvíc zaostalé.
CESTA I
S DŘÍVI POBAL
najeto 3489 a 30 720 m nast<
I
Markéta Hroudová a Luděk Zigáček
CYILOTOULIY Ill. S DĚi.i,
voziH• A _.oč-,i1s.
7 000 kilometrů po Albánii, Bosně a Hercegovině, Bulharsku, Černé Hoře, Chorvatsku, Kosovu, Maďarsku, Makedonii, Slovinsku a Srbsku
Cesta I - S dřívkáčem po Balkáně Cesta 2 - Na kole všemi státy bývalé Jugoslávie Vydavatelství: CYKLOKNIHY s. r. o. Adresa redakce: Pod Vinicemi 2, 301 00 Plzeň e-mail: redakce@cykloknihy.cz www.cykloknihy.cz Text: Markéta Hroudová Foto: Markéta Hroudová a Luděk Zigáček Jazyková korektura: Kateřina Hartlová Sazba: Milada Hartlová Tisk a knihařské zpracování: Ti skárny Havlíčkův Brod, a. s. l. vydání - červen 2017
ISBN 978-80-87193-41-9