Švýcarský Robinson Johann David Wyss Volně převyprávěl Bohumír Polách. Vydal StanislavJuhaňák -Triton v Praze 2017 jako svou 2253. publikaci Vydání první. Ilustrace a obálka Milan Fibiger. Návrh grafické úpravy obálky a sazby Milan Fibiger. Grafická úprava obálky a sazby Martin Zhouf. Jazyková redakce a korektury Marie Semíková. SazbaJarka Černá. Tisk Akcent tiskárna Vimperk, s.r.o. ISBN 978-80-7553-256-5
OBSAH Kapitola první
Katastrofa ..................................................................................................... 7 Kapitola druhá
Zátoka spásy ..................................................................................... 67 Kapitola třetí
Sokolí hnízdo................................................................................... 107 Kapitola čtvrtá
es ................................................................................... 147 Uzv Je tu d'"{' •
Kapitola pátá
Poučení ze zimy .............................................................................. 187 Kapitola šestá
Čas letí, lidé se mění a mění se i zvířata ....................................... 229 Kapitola sedmá
A přece jen do neznáma - za soutěsku......................................... 247 Kapitola osmá
A zase další rok za námi ................................................................ 2 73 Kapitola devátá
Jak to bylo dál................................................................................. 287 Kapitola desátá
A jak to by lo po deseti letech ........................................................ 305 Kapitola jedenáctá
A Bedřich? ...................................................................................... 323 Kapitola dvanáctá
U Braunů ........................................................................................ 333 Kapitola třináctá
Navzdory pověrám šťastná, a jestli i trošku smutná, pak jen proto, že je poslední .......................................................... 355 Poslední zápis do kroniky .............................................................. 391 ·O autorovi a ilustrátorovi .............................................................. 393
KAPITOLA PRVNÍ KATASTROFA
Už plný ch šest dnů zuřila bouře a ani jiskřička naděje, že ustane. Ba zdálo se, že sílí a stává se stále hrozivější. Mužstvo únavou a vyčerpáním sotva stálo na nohou, i kapitán byl bezradný, už proto, že loď byla zahnána daleko od směru plavby a nevěděl, kde vlastně je. A na palubě stožáry zpřeláma né vichřicí jako párátka, a vlny vysoké jako dům je ometaly strašidelnými košťaty pěnivé vody, které na lodi stále přibývalo. Nakonec lodníci zalezli do kajut, trošku se modlili a víc kleli a kapitán, vždycky tak úzkostlivě střežící čistotu lodí, se natáhl promáčený a v botách na postel a vyštěkl na prvního důstojníka žádajícího další rozkazy: ,,Čekat na zázrak, nebo umřít. Víc se už nedá dělat." Kromě posádky cestovala na lodí jediná rodina. Pan Jakub Braun ze Švý carska se svou chotí a čtyřmi syny. Byla to anglická loď a vezla osadníkům do anglických kolonií chovná zvířata, zbraně a střelný prach, nástroje a osi vo. Pan Braun se na ní octl, protože se rozhodl hledat také obživu za mořem. Těžko se žilo i ve Švýcarsku v nepokojné době věčných napoleonských vá lek. Toužil po klidu, míru a práci. A teď litoval. Čtyři děti a ustrašená žena, snažící se statečně po šest dlou hých dnů a nocí skrýt před nimi smrtelnou úzkost a slzy. Nebylo by jim líp i ve věčně válkou sužované Evropě? Děti umořené strachem a hrůzou pevně usnuly, i paní Braunová zdřímla vyčerpáním.
Knůtek věčného světla v tmavomodré nádobce naplněné olejem nepokoj ně poskakoval a spoře osvětloval kajutu. Těsně vedle matky, drže se jí i ve snu drobnou ručkou úzkostlivě kol krku, těžce dýchal nejmladší z chlapců, František. Byl bledý, zmožený mořskou nemocí, a hvízdalo mu v průduškách nastuzením z neustálého vlhkého průvanu. Nebylo mu, chuděrkovi, ještě ani osm let. Zato prvorozený Bedřich, patnáctiletý, silný a obratný hoch, se usmíval a měl zdravě zrůžovělé tváře, jako by se ho těch šest dnů utrpení ani nedotklo. Byl teď asi myšlenkami doma, ve Švýcarsku, mezi kamarády, a nadobro zaspal svízele nekonečného dneška. Pan Braun vstal, aby přikryl desítíletého Arnošta. Odjakživa ten chlapec neklidně spí.Je citlivý, má dobré srdce a tu a tam se to snaží zastřít předstí ranou obhroublostí. Prožívá asi ještě i teď celodenní vzrušení. Pan Braun už sahá po Arnoštově pokrývce, když pojednou ustrne. „Země! Pobřeží! Země!" zdá se mu, že slyší jakýsi hlas. Určitě sní. Ten hlas však zní stále. ,,Pobřeží! Země!" ozý vá se znova a znova. Pan Braun vyrazí dveře kajuty a v té chvíli ho cosi sráží k zemi. Má pocit, že loď vyletěla vysoko do vzduchu, stáčí se kolem své osy, pan Braun zatíná křečovitě prsty do zábradlí schodiště, teď se jen udržet a nerozbít si hlavu o hrany schodů. A pojednou je ticho, nervy drásající, dávno zapomenuté ti cho. To si asi vlny podávají koráb jako ořechovou skořápku. Klouže po nich hladce a neslyšně jako po ledě a z toho ticha náhle zase příšerný praskot, zdá se, že se kolem všecko řítí, zaniká, láme se a potápí, prostě konec života, konec všeho, neodvratný konec. Pan Braun neví, leží-li tu chvilku nebo celou věčnost, neví, jestli pozbyl vědomí, čí zda ho jen ohromuje, že po dlouhých šesti dnech a nocích cítí po jednou pevnou půdu pod nohama. Opatrně a po čtyřech se plíží po schůd cích z podpalubí. Každou chvíli se zastaví a čeká nový náraz. Znepokojuje ho prudké šumění vody všude dokola. Loď se zřejmě potápí.Jinak to není možno. Potápí se, a proto přestala být hračkou vichřice a vln. Pan Braun několika skoky dosáhne paluby a mocný proud vody mu podtrhne nohy a oslepí prudkou sprškou slaných krůpějí. Trvá chvíli, než stačí prohlédnout. Loď je zaklíněna mezi mohutnými skalis ky, a už to není loď, ale rozšlápnutá skořepina, a spousty vody, které lodníci
po šest dnů pracně odčerpávali, hrnou se teď všemi otvory z probouraného vraku.Je však i něco horšího. Otec Braun nevěří vlastním očím. Záchranné čluny hustě obsazené posádkou se ve vlnobití kmitají jako lodičky pouťo vých houpaček. Hned jsou nahoře, hned zase dole, hned mizí nadobro. Se bevražda usednout do takového člunu. Přece však aspoň stín naděje. Snad proto přikládájakub Braun dlaně k ústům a volá, prosí, zapřísahá námořníky, aby je vzali s sebou; je to zbytečné a hloupé, řev bouře mu bere zoufalá slova u samých rtů, a i kdyby ho zázrakem zaslechli, jak se dostat ze skály do člunu? Otec Braun se vrací do kajuty plný úzkosti.Jak vysvětlit ženě a dětem zoufalou situaci? Otevírá dveře kabiny a nevěří svým očím. Všichni spí. Malý František pustil matčin krk a stulil se jí pod rameno. V kajutě je ticho a teplo, dvanáctiletý Jakoubek se dokonce odkopal. Statné nohy má nahé a shrnutou pokrývku si tisk ne pod bradu.Jakoubek je tátův nejmilejší, i když to pan Braun nikdy nahlas ne přizná. Takové milé dítě, moudré, se vším se spokojí, všechno uzná. Hodně a rád čte a někdy se otec Braun až leká, že víc myslí, než poví. Za těch šest dnů útrap byl nejtrpělivější. Někdy víc než pan Braun, i nežli maminka Za nic na světě ho nesmí probudit. Položí mu na nahé nohy svou pokrývku a natáhne se v promo čených botách a mokrý až na kůži na lůžko. Rád by vydumal aspoň nejchudo krevnější paprsek naděje na záchranu. Kdosi přece volal: ,,Země! Pobřeží! Země!" napadá ho. Paprsek naděje je však rázem pokropen mrazivou sprchou pochyb. Ovšem. Muž v pozorovacím koši zahlédl skalisko, myslel, že je to země, věřil, že pobřeží, v příštích vteřinách však už ležel koráb roztříštěn na skalách, které pokládal za spásný břeh. Je zbytečné se mučit, zvlášť když jsi k smrti unaven, utěšuje se pan Braun, a s tou myšlenkou se propadá do hlubin spánku. Vzbudí ho ticho. Nezvyklé, a proto tak vzrušující. Škvírou v záclonce palubního okénka slabě zazářil den. Ale jaký den! Otec Braun nedůvěřivě hledí na tu úzkou zarů žovělou stužku světla pronikající do temna kajuty. A v té chvíli se vztyčí na lůžku i Bedřich, jako nejstarší. Jejich oči se setkají a otec klade prst na ústa. Každá minuta, kterou rodina prospí, je dobrá. Na další zklamání je vždycky času dost. A tak teď stojí na palubě vedle sebe, otec a syn, a pořád se jim ještě nechce uvěřit, že bouře opravdu ustala, že ztichl vítr a na zarůžovělém obzoru září jitřenka jako symbol naděje.
„Země, tatínku," řekne tiše syn. Až příliš tiše, jako by se obával, že se mu to opravdu jen zdá, nechtěl ten sen zaplašit. ,,Vidím, synku," odpovídá táta, ,,jenže hodně daleko od nás, a nevypadá, jako by nás vítala. Zdá se divoká a pustá, samé skalisko." Je to však země, tatínku," řekl Bedřich. Otec mu pevně stiskl rameno. Byl na něj pyšný. Vždycky to byl hoch, který neztrácel hlavu a se vším si věděl rady. Teď dal lekci i jemu. V této chvílí opravdu nezbý valo než upnout všechnu nadějí k té hradbě pohoří na obzoru, byť vyhlížela sebenehostinnějí. Neměl ani čas to povědět, už tu byla matka a jí v patách oba mladší synové. „Tatínku!" padla paní Braunová manželovi do náručí, ,,konečně skončily ty útrapy, zase je jasný den!" „A že nejsme na moři?" přerušil ji udiveně Jakoubek, ,,a kam se poděly stožáry a plachtoví?" ,,A námořníci?" přidal se Arnošt. Jeli v člunech na lov ryb, nebo na pev ninu pro zásoby?" Takové jsou dětí. Šťastné děti. Sotva přestane zuřit moře, ještě nedozní řádění vichru, a zapomenou na všechno předchozí utrpení. „Opustili nás bezohledně ve chvíli největšího nebezpečí," šeptá pan Braun ženě do ucha, ,,jsme tu sami a opuštěni." Vtom přicaprtá na palubu i malý František. Nožky se mu zaplétají do dlou hé košilky a tleská do dlaní. Jej, to je krásný den! Viď, maminko, viď, tati, to je krásný den!" ,,Moc krásný den," přisvědčuje maminka, ,,a proto se, děti, půjdeme na snídat." Paní Braunová je statečná žena, mrkne na manžela a znamená to: ,,Nech děti, nekaz jim radost, na starosti je vždycky času dost!" A pan Braun pochopil a přidává se: ,,Moc krásný den, Františku.Jsme naživu a pohromadě, a to je hlavní." Po tolika dnech zase chutná jíst. Dodneška trápila všechny mořská nemoc, i Bedřich, přeborník, který by i hřebíky schroustal, už druhý den nepolkl ani sousto. ,,Přidej mi ještě mlíčko," žadoní František a paní Braunová se ťukne do hlavy:
;e, jako by se obával, že se mu 1ě
daleko od nás, a nevypadá, é skalisko."
ný. Vždycky to byl hoch, který dal lekci i jemu. V této chvíli i k té hradbě pohoří na obzoru, jí v patách oba mladší synové. do náručí, ,,konečně skončily
L
; Jakoubek, ,,a kam se
poděly
mech na lov ryb, nebo na pevane
zuřit moře, ještě
nedozní
chozí utrpení. o nebezpečí," šeptá pan Braun Nožky se mu zaplétají do dlouati, to je krásný den!" ,,a proto se, děti, půjdeme namanžela a znamená to: ,,Nech času
dost!"
pohromadě,
a to je hlavní." trápila všechny mořská nemoc, roustal, už druhý den nepolkl
ní Braunová se ťukne do hlavy:
}AKUB BRAUN
,,Dobytek, děti! Chovný dobytek, který vezeme osadníkům, pokud ještě za. bouře neuhynul!Jistě ho nenakrmili, než opustili loď!" ,,Kam máma tak spěchá?" diví se malý František. ,,Slyšels přece," vytahuje se Arnošt, ,,když chceš ty od kravičky mléko, musí dostat i ona snídani!" Ale mudrlantJakub, třeba pouze o dvě léta starší, už pochopil. Hledí na otce velkýma moudrýma očima a říká: ,,Ztroskotali jsme, viď, tatínku! Četl jsem už hodně o lodích, které ztrosko taly. Poznal jsem to hned, když jsem viděl zlámané stožáry a koráb vysoko nad mořem na skalisku." Arnošt se polekal a zdálo se, že má na krajíčku. „Myslel jsem, že naše loď po té strašné bouři odpočívá a lodníci zatím jeli pro pitnou vodu na pobřeží. Už několikrát přece jeli pro zásoby na pobřeží, co jsme vypluli." Pan Braun zvážněl. Teď už by nebylo moudré něco zastírat. ,,Opravdu jsme ztroskotali, děti," přiznal, ,,a posádka nás opustila. Zdá se však, že jsme na tom líp než oni. Nevěřím, že by jediný mohl zůstat naživu za té strašné vichřice na chatrných člunech v rozbouřeném moři. A teď? Pohleďte, obloha je jasná, krásný den a země nedaleko.Jen se k ní dostat..." ,,Doplaveme!" vybuchl fanfarónsky nejstarší Bedřich. ,,Bude-li moře klid né, není to žádný problém." ,,Pro tebe," zpražil ho rozvážněJakoubek, ,,a možná i pro mue. Ale co Ar nošt a František? A maminka! Víš vůbec, jestli umí plavat maminka?" Bedřich zrozpačitěl. Zastyděl se, že nemyslel na ostatní. Byl to dobrý chla pec, ale co chvíli se v něm ozvala špetka sobectví, myslel jen na sebe, a pak ho to mrzelo. „Kdybychom měli dost korku nebo měchýře," snažil se to napravit, ,,mohli bychom zhotovit plovací pásy..." „Ve všech knížkách, které jsem přečetl, se trosečníci vždycky zachraňovali na trámech," ozval se znovn Jakoubek, ,,což takhle stlouct několik trámů dohromady, tatínku?" ,,Dobrý nápad," povzbudil ho otec, ,,je vidět, jak se vyplácí pilně číst. Člověk se hodně dozví."
Tohle se dotklo Arnoštka. Ctení mu moc nevonělo, a přece by byl taky rád přišel se svou troškou do mlýna. ,,U strýčka jsme se o prázdninách často plavili po rybníku v sudech," řekl, „byla to báječná legrace, i námořní války jsme tak vedli, a přece se málokdy někdo vymázl." Pan Braun oživl. „Výborný nápad, chlapče! Zbudovat pramici by bylo velmi pracné. A pak takový vor, není-li důkladný, je nebezpečný a těžko řiditelný. A do třetice, jak pohánět vesly mohutné plavidlo, jsme-li tu jen dva dospělí, i když nám Bedřich jistě hodně pomůže?" V té chvíli se vracela rozzářená maminka s krajáčem plným mléka. ,,Z nejhoršího jsme venku, děti!" jásala. ,,Ze zvířat na lodi to přežila kravič ka, osel, dvě kozy, šest ovcí s beranem a svině, která bude mít brzy prasátka. Přišla jsem opravdu v nejvyšší čas, abych je nakrmila a napojila. Teď nám bude hej, když máme mléko." Pan Braun se usmál. „Děláš, maminko, jako bys chtěla na tom vraku do smrti hospodařit, a my už zatím mudrovali, jak se dostat co nejdřív na pevninu." ,,Dostanete za odměnu po hrnku čerstvě nadojeného mléka." ,,A ty, maminko, největší," usmíval se otec. ,,Všichni jsme zapomněli mys let na bohatství, které zůstalo na lodi. A bez něho bychom se na pevninu asi těžko dostávali." Ještě tam nejsme," lekala se matka. ,,Ale budeme, maminko," ujišťoval pan Braun. ,,Námořníci!" postavil se, jako by hrál divadlo, ,,palubní rozkaz číslo jedna! Prohledat loď! Věnovat pozornost hřebíkům, sekerám, nářadí vůbec a hlavně kleštinám. Každá kramle znamená rychlé a pevné spojení dřeva." Rozumbrada a pilný čtenářJakoubek vpadl pohotově do tátova humorné ho tónu. ,,Provedu, kapitáne!" zasalutoval řízně, jak o tom čítával v knížkách, a Ar noštek v té chvíli litoval, že tak nerad a málo četl. „Netahejte se s těžkými věcmi!" volal za chlapci táta, ,,berte jen lehké předměty na ukázku, jinak si pamatujte, kde co je uskladněno!"
Ještě k prohlídce ani nedošlo, a už tu byla neočekávaná, pro Arnoštka ne přijemná příhoda. Chlapec otevřel jakési dveře a proti němu se vyřítily dvě velké dogy. Psiska ovšem myslela, že si s nimi chce hrát, zatímco chlapec křičel, jako by ho na nože bral. Nebylo také divu, byly to dvě mladé anglické dogy, pes Turek a fena Bill, obě velké jako pořádné tele. ,,Pro všechno na světě," vzdychl si pan Braun, když chlapce vysvobodil, ,,co s těmi žrouty, kteří nám k ničemu nebudou?" ,,To teda zase ne," bránil svůj objev Arnošt, který se z toho přespříliš přá telského uvítání už vzpamatoval, ,,to zas ouha, tatínku! Ti nám budou nějak prospěšní na lovu, až budeme na pevnině. Beru si je na starost, abys věděl!" ,Jen aby tam bylo co lovit, chlapče ... " Výsledek prohlídky však vrátil panu Braunovi důvěru. Byla tu velká záso ba zbraní, prachu a nábojů. Byly i sudy hřebíků, nástrojů, kola drátů, sekyry, kladiva, dláta a nebozezy. Pan Braun sám pak zjistil značnou zásobu potra vin a pitné vody, což bylo nejdůležitější. Teď jen jak s tím na pobřeží? „Palubní rozkaz číslo dvě!" hrál si pan Braun zase na kapitána. Rozkaz byl jednoduchý. Na lodi se našlo dost malých soudků a polních lahví z lehkého plechu. Oba malí chlapci dostali za úkol dobře zazátkované láhve a soudky spojovat pevnými motouzy a vyrobit tak nouzové záchranné pásy. Vedením byla pověřena maminka a materiál podával výrobcům malý František. Pan Braun se zatím radil na palubě s Bedřichem. Sudy by byly. Dokonce čtyři velké kádě z dobrého dřeva, spolehlivě stažené železnými obručemi. Zamýš lel vytvořil lehký vor, o němž se kdysi dočetl, že jej používají Polynésané. Ti ovšem používají jako nosných bodů loďky. Osvědčí se stejně tak kádě a mezi nimi sudy? Pak by bylo možno do středu na poměrně lehkou konstrukci ulo žit i slušný náklad. Bedřich je bystrý hoch a brzy pochopil otcův zámě'r. Urči tě se to podaří.Je však nutné najít místo, kde si příliv vyzvedne plavidlo sám na stoupající hladinu. Hlavně kormidlo musí být spolehlivé. Nesmíme se točit ve vírech jako čamrda. Musíme dokonale využít směru příboje vln od břehu. Braun otec i Braun syn horlivě pracují pilou, přitesávají a bedlivě minutu od minuty sledují příliv i směr příboje. ,,Tomuhle dopravnímu prostředku moc nevěřím," rozčarovala je matka, když je zvala k večeři.
Rodina z Bernu. otec, matka a čtyfi � se rozhodnou opustit napoJeonaktmi válkami z pustoienou Evropu a naj(t leplf livot v kolonildL Jejich kor6b \'lak ztroskot4 a poa6dlca zmizl Braun0V1 se ac:hr6nf na blfzkém oetrovf a dfky vybevmf kor6bu, kle1ý vezl nejen vybaveni pro kolonisty, ale i domkf zvffata, se jim na neobydleném, ale pflvětivfm oetrow podaff vytvořit novt domov. Vlak také O&trov nazvou Nové ŠVýclnlco. Clllapci pom4hajf pfi práci rodi&n, � sami sebe a učf ee a jejich pletitf zAvis( na soudrlnoet:I, spolupráci a znalostech. PffroČla, i kdy! krúnd,, nic neodpoultf. Spolemfm. 6silfm a pflí se jun nakonec podař( vybudovat prosperujfd malou kolonii ... Oblíbená ro� kniha o pdi. 1Uilf, � aoadrtnoetl �, ale I lcrúných popis6 exotické pffrody, nově vycházf s rozsáhlfm. výtvamfm. doprovodem alcademického malffe Milana Fibigera.
, 1111mrmíríl�1 1r
9 788075 532565