ZÁTIŠÍ Jméno, které mi od mého prvopočátku, kdy jsem zahájil svoji mysliveckou dráhu, znělo vždy lákavě a současně i tajemně. Byl to název přes patnáct kilometrů vzdáleného mysliveckého revíru, kam jsem byl de facto přidělen Mysliveckým svazem v Třebíči. Zde jsem nastoupil poprvé jako myslivecký adept a poctivě odsloužil předepsaný rok potřebné myslivecké praxe - jako každý, kdo chtěl získat po úspěšném složení mysliveckých zkoušek svůj první lovecký lístek - a potažmo i možnost zakoupení vlastní zbraně. Poté jsem byl všemi přijat za právoplatného člena, jako nový člen - s jednoroční zkušební lhůtou. Byl to striktně lesní revír - sice nedaleko od Třebíče, kde jsem bydlel - ale současně i méně dostupný - v té době - protože ne každý si mohl dovolit koupit svoje auto, aby sem mohl dojíždět. Cena benzínu byla ale oproti dnešku zanedbatelná. Za pouhých pět korun jsem naplnil plnou nádrž motorky a mohl vyrazit, kdykoliv jsem chtěl. Měl jsem bohužel ve svých osmnácti pouze řidičák na malou motorku Pionýr - Jawa 50, a tak jsem všechny jízdy sem jezdil dobrých pět let včetně - nejen v létě, ale i za dlouhých a dá se říci i poměrně krutých zim s množstvím sněhu a někdy i ledu jako by mi to nijak nevadilo. V té době byla totiž Myslivost mým jediným a obrovským Koněm č. 1. Každou zimu jsem pravidelně vyrážel vždy v sobotu zakrmit do čtyř krmelců, které se nacházely v rozmezí několika kilometrů od sebe. Také někdy i v týdnu na lov - jak bylo potřeba. A během roku to bylo ještě intenzivnější. U všech krmelců jsme měli hned ze začátku podzimu vždy naplněné zásobníky ze starých kombajnů - plné až po okraj zrní a zadiny pro srnčí, zajíce a bažanty - a fůry sena v krmelcích. Ke krmelcům jsem nosil pouze řepu v ruksaku - kteroujsme „fasovali" v družstevním sklepu - a u nich pak dával do zásypů obilí a zadinu pro bažanty a do korýtek i obilí pro srnčí. Řepu jsme směli vždy dávat, jen když nebyly mrazy, a ještě k tomu rozkrájenou na plátky a poso-
7
lenou z obou stran. To abychom nezpůsobili při jejím omrznutí nějaké břišní problémy spárkaté zvěři. Všechno to krmení jsme ale neměli jen tak zadarmo. Každý z nás pomáhal v JZD svými tvrdě odpracovanými padesáti hodinami během roku. A ještě musím dodat, že u každého krmelce byla cedulka, vypsaná pečlivým a přísným mysliveckým hospodářem, kde byl uveden úsek a jméno i s adresou toho, který to zde má na starosti. Jiná zvěř než zajíci, bažanti a srnčí se v našem revíru - kromě spousty škodné, jako lišek kun a jestřábů - a někdy i několika zatoulaných divočáků - téměř nevyskytovala. Ti se v revíru stejně nijak dlouho nezdrželi a pochodovali dál. Vždy, když se už zdálo, že stavy divočáků konečně narůstají, se v rozsáhlém lesním komplexu- téměř až pravidelně - něco velkého přihodilo, co nám tuto zvěř a jeleny doslova vyhnalo z lesů. Bohužel se zde vždy s jistotou konaly snad všechny velké manévry armád Varšavské smlouvy, jako třeba Vltava a jiné a vyvrcholením bylo pak obsazení našeho státu ruskou armádou, kdy se v tomto velikém lesním komplexu doslova zakopaly velké jednotky Rusů - a to na několik roků. Vojáci ve svém okolí vystříleli a doslova vyhnali srnčí zvěř a i my jsme se báli málem jít na čekanou do přímo obsazených částí, protože hrozila až ztráta zbraně a k tomu i velké popotahování. Já jsem to ale při svém mládí a zanícenosti pro lov nijak neřešil. Jen bylo třeba se pohybovat po revíru mnohem opatrněji než dříve a vynechávat hlavní cesty. Proto jsem si od té doby „vyráběl" velké množství „Šouláků" - to znamená pečlivě vyhrabaných a prosekaných loveckých stezek, vedoucích okolo míst, kde bylo pravidelně možné setkání se zvěří nebo s vojáky. Okolo - po cestě nebo poli jdoucí člověk nebo zvíře neměli proto šanci mě ani zahlédnout. Pravidelně a pouze po lesních cestách v té době jezdili totiž vojáci svými transportéry křížem krážem po celém revíru aj á jsem je viděl takto dřív. Bohudík jezdili pouze ve dne. Většinou až v pozdním dopoledni a nejdéle do tří odpoledne - ale i tak jsem měl jistotu, že mě na prosekaném Šouláku nikdo z nich neobjeví. Náš myslivecký hospodář s nimi prožil však docela tristní 8
epizodu, která hraničila až málem s uk1 stavte si, že okolo vás při myslivecké z několika stran vyskočí s napřažený1 jsou stopro ostré náboje - několik rus čemu nerozumíte, a následně vám rvou Když zjistí, že je nabitá, tak řvou ješti ruce. Pak vás odvedou se samopalem štuchanců za komandírem - i když to vás postaví v každém okamžiku ke ; stromu - a zkusí, kolik jejich výstřel1 tehdejší hospodář - lékař byl v Třebíči i novým potentátům), tak ho příští den několik dní, než mu vrátili jeho ZHá, věcí! Nejsem si ale jist, zda mu vrátili že kdyby měl nějakou dražší kulovnic neshledal. Tak to zde bohužel tenkrát J Dnes se v lesním revíru rozmnožili se ukáže i nějaký daněk. Divočáci si : chov ve velkém - ale srnčího, zajíců ul ani neuvidíte. A to jsme stříleli ročn i celou stovku zajíců a v jednom roct se ale zdržovali jen v okrajích téměř p Jinak se mezi námi žádné sektářství a a kam ne, nepěstovalo. Bylo nás pour výlučně lesního revíru, okolo dvou tis1 ně veliké pro všechny. Nikoho v té de nezajímal, a tak při těch pěti členech zi působení zde, kdy se pak po desetiletérr částečně honitba rozdělila a já jsem pře ho revíru, protože se zde po rozdělení 1 stávající myslivecká základna - ale to mysliveckého působení. Když si na ty okamžiky vzpomem: že jsem to vše absolvoval s takovým myslivost a i pro vlastní lov.
9
abychom nezpůsobili při jejím omrznutí spárkaté zvěři. Všechno to krmení jsme nno. Každý z nás pomáhal v JZD svými adesáti hodinami během roku. t, že u každého krmelce byla cedulka, mým mysliveckým hospodářem , kde byl adresou toho, který to zde má na starosti. ,ažanti a srnčí se v našem revíru - kromě ek kun a jestřábů - a někdy i několika téměř nevyskytovala. Ti se v revíru stejně pochodovali dál. Vždy, když se už zdánečně narůstají, se v rozsáhlém lesním idelně - něco velkého přihodilo, co nám a vyhnalo z lesů. s jistotou konaly snad všechny velké ké smlouvy, jako třeba Vltava a jiné obsazení našeho státu ruskou armádou, esním komplexu doslova zakopaly velna několik roků. Vojáci ve svém okolí ali srnčí zvěř a i my jsme se báli málem sazených částí, protože hrozila až ztráta opotahování. mládí a zanícenosti pro lov nijak neřešil. at po revíru mnohem opatrněji než dříve . Proto jsem si od té doby „vyráběl" velké namená pečlivě vyhrabaných a prosekadoucích okolo míst, kde bylo pravidelně bo s vojáky. Okolo - po cestě nebo poli neměli proto šanci mě ani zahlédnout. ích cestách v té době jezdili totiž vojáci krážem po celém revíru a já jsem je viděl i pouze ve dne. Většinou až v pozdním odpoledne - ale i tak jsem měl jistotu, že u nikdo z nich neobjeví. dář s nimi prožil však docela tristní 8
epizodu, která hran ičila až málem s ukončením jeho života. Před stavte si, že okolo vás při myslivecké obchůzce lesem najednou z několika stran vyskočí s napřaženými samopaly - ve kterých jsou stopro ostré náboje - několik ruských vojáků. Ti řvou cosi, čemu nerozumíte, a následně vám rvou nabitou kulovnici z rukou. Když zjistí, že je nabitá, tak řvou ještě o něco víc a svážou vám ruce. Pak vás odvedou se samopalem v zádech a za pořádných štuchanců za komandírem - i když to zpočátku vypadá, jako že vás postaví v každém okamžiku ke zdi - teda v lese spíše ke stromu - a zkusí, kolik jejich výstřelů snesete. Protože ale náš tehdejší hospodář - lékař byl v Třebíči známý (a kupodivu ihned i novým potentátům), tak ho příští den pustili, ale i potom trvalo několik dní, než mu vrátili jeho ZHáčko a většinu zabavených věcí! Nejsem si ale jist, zda mu vrátili i jeho dalekohled. Věřím, že kdyby měl nějakou dražší kulovnici, tak se s ní už určitě také neshledal. Tak to zde bohužel tenkrát probíhalo! Dnes se v lesním revíru rozmnožili jeleni i mufloni a sem tam se ukáže i nějaký daněk. Divočáci si zde založili úplný a trvalý chov ve velkém - ale srnčího, zajíců ubylo a bažanta zde už snad ani neuvidíte. A to jsme stříleli ročně kolem padesáti, jednou i celou stovku zajíců a v jednom roce celkem i 36 kohoutů. Ti se ale zdržovali jen v okrajích téměř po celém obvodu honitby. Jinak se mezi námi žádné sektářství a nařízení, kam každý může a kam ne, nepěstovalo. Bylo nás pouhých pět členů na rozlohu, výlučně lesního revíru, okolo dvou tisíců hektarů - až nadbyteč ně veliké pro všechny. Nikoho v té době tento „vzdálený" revír nezajímal, a tak při těch pěti členech zůstalo po celou dobu mého působení zde, kdy se pak po desetiletém sepsání nového pronájmu částečně honitba rozdělila a já jsem přešel do vedlejšího smíšeného revíru, protože se zde po rozdělení nacházela současně i moje stávající myslivecká základna - ale to už je o jiné historii mého mysliveckého působení. Když si na ty okamžiky vzpomenu, tak se sám sobě divím, že jsem to vše absolvoval s takovým nebývalým nadšením pro myslivost a i pro vlastní lov. 9
LOVECKOU CESTOU Josef Novák V roce 2017 vydalo vydavatelství Akcent, Drahomír Rybníček, Eliášova 1132/15, Třebíč jako svou 1196. publikaci Snímky pocházejí z archivu autora. Redakce Bedřicha Václavka 20/74, 674 01 Třebíč www.vydavatelstviakcent.cz Vytiskl Akcent, spol. sr. o., Pražská 1279/18, 102 00 Praha 10 Vydání v Akcentu první