Věra Řeháčková
24. KAPITOLA Pátrání po figurce dominující hradeckému podsvětí se ujal Aleš. Vyprávěla jsem mu všechno, co jsem v průběhu jeho nepřítomnosti zjistila. Zlomilo ho to. Aleš se nezdržel a plakal i v mé přítomnosti. „Kdybychom tenkrát jen tušili ... " Nakousl větu, která mě rozhořčila.
„To samé, co vyvádí naše Petra, mohou dělat rodičům i jejich vlastní děti. Nevykládej hlouposti," zlobila jsem se. Nenechal si vyvrátit své přesvědčení. ,,Musela to mít v genech. Co jsme věděli o její matce? Kdoví jaká byla?" „Kdyby nám tehdy v kojeneckém ústavu o Petrušce řekli cokoliv, beztak bychom si ji vzali." Naše rozepře vyústila v hádku. Vyčetla jsem Alešovi jeho absenci. Právě proto, že bývá mimo domov celé dny, odvykl problémům s Petrou, přivykl klidu a všechno nechával na mně. První ošklivá hádka v našem manželství. Názory jsme si, pravda, vyměnili mnohokrát, jenomže tentokrát jsme si neviděli do pusy ani jeden ani druhý. Aleš zmizel z domova jako pára, třebaže měl mít tří denní volno. Zase jsem zůstala sama s černými myšlenkami. V noci mě probudily neobvyklé zvuky. Rychle jsem vyskočila z postele, až se mi zamotala hlava. Vrátil se Aleš, byl zpitý pod obraz. V takovém stavu jsem ho nikdy neviděla. Neudržel se na nohách, sám by se ani nesvlékl. 149
„V hospodě... jedině v hospodě ... " škytl, hlava mu klimbla, .,tam se dozvíš, co potřebuješ vědět." ,,Nech to na ráno," odtušila jsem. Beztak mu bylo sotva rozumět. Padl naznak a ve vteřině chrápal jako dřevorubec. Ráno vstával s urputným bolehlavem. Kocovina jako řemen. Zavařila jsem mu hovězí vývar od předešlého dne. Litovala jsem ho, zároveň jsem však hořela nedočkavostí, co se dozvěděl. „Ten Matěj Horký, má údajně vlastní byt v Zahradní ulici. Je mu kolem devatenácti let. Nikdo ze zdejších neví, jestli oficiálně někde dělá. V Hradci prý však zaměstnaný není. Mluví se o něm jako o děsném holkařo vi. Po okolí prý nenajdeš sukénku, pod kterou by se nedostal. S několika holkami má údajně děcko. Ale o žádné se nestará. Má prý plný zadek peněz. Z toho se usuzuje, že kšeftuje s drogami. Ale dokázat se mu to nedá. Ve vedlejším Újezdě bydlí celá jeho rodina. Rodiče, sestry a bratři. Je to rozvětvená rodina. Nikdo neví, proč se Maty odstěhoval z Újezdu právě k nám, do Hradce. Mladší soukmenovci k němu vzhlíží jako ke svému bossovi. Každý by chtěl být jako Maty. Srocují se kolem něho. V jedné z těch skupinek byla několikrát viděna i naše Petra. Podle vykládání lidí ji právě ti lumpi naučili krást, což nám ostatně bylo jasné od samého začát ku. Nikomu ale nejde na rozum, proč právě mezi ně zapadla. A nikdo z chlapů nepotvrdil to, co ti řekla Markéta - totiž že by se Petra do toho Matyáše zamilovala, i když by to svou logiku mělo. Zkrátka a dobře - Maty
150
existuje, ale je kolem něho tak nějak až podivně no. Chlapi přiznali, že se mu raději vyhýbají. Úda. někdo viděl s hradeckými policajty v jiném městě jaké lepší restauraci, v družném hovoru." O existenci Matyáše Horkého jsme se tedy něco děli, ovšem nic z toho nesouviselo s Petrou, resp informace tohoto druhu jsme postrádali. Moc rád. se na toho kluka zeptala přímo Petry. Pro jistotu j~ poradila s její psycholožkou. Ta mi doporučovala, choulostivé téma raději neotevírala. Petřin zdravot se zlepšoval. Nebylo by vhodné nanovo jitřit pi z předchozí doby. Uvidí se, co bude po propuštění Nemohla jsem se dočkat, až se Petra vrátí, t, ale upřímně řečeno, Aleš i já jsme měli nepřekor strach z toho, co s sebou její návrat přinese. Cob entka se k nám chovala skvěle. Zajímala se o vše dělo za zdmi nemocnice, nezvyšovala na nás hlas, delně nám telefonovala. V nemocnici se učila a pr< měla skvělý. Jako obvykle se s nikým nesblížila, , krok jsme spatřovali i v tom, že si nikoho nezproti Po devíti týdnech hospitalizace ji přivezl Aleš do A ještě té noci z domova utekla.
Vrátila se druhý den v poledne, zrovna jsem d oběd. Třebaže jsme ani já, ani Aleš neměli na jíc myšlení, dělali jsme to kvůli Petře. Vstoupila do kuchyně, krátce pozdravila. V c měla maličko provinilý výraz. Zároveň se v něr dalo číst i odhodlání, že si žádné výtky nenechá líl
151
10spodě ... jedině
v hospodě ... " škytl, hlava mu .a, "tam se dozvíš, co potřebuješ vědět." :h to na ráno," odtušila jsem. Beztak mu bylo sotumět.
naznak a ve vteřině chrápal jako dřevorubec. ) vstával s urputným bolehlavem. Kocovina jako t. Zavařila jsem mu hovězí vývar od předešlého ,itovala jsem ho, zároveň jsem však hořela nedo,tí, co se dozvěděl. 1 Matěj Horký, má údajně vlastní byt v Zahradní fe mu kolem devatenácti let. Nikdo ze zdejších estli oficiálně někde dělá. V Hradci prý však zaaný není. Mluví se o něm jako o děsném holkařo okolí prý nenajdeš sukénku, pod kterou by se ne. S několika holkami má údajně děcko. Ale o žádnestará. Má prý plný zadek peněz. Z toho se usu:e kšeftuje s drogami. Ale dokázat se mu to nedá. llejším Újezdě bydlí celá jeho rodina. Rodiče, sestratři. Je to rozvětvená rodina. Nikdo neví, proč ty odstěhoval z Újezdu právě k nám, do Hradce. í soukmenovci k němu vzhlíží jako ke svému bos(aždý by chtěl být jako Maty. Srocují se kolem V jedné z těch skupinek byla několikrát viděna Petra. Podle vykládání lidí ji právě ti lumpi nauíst, což nám ostatně bylo jasné od samého začátkomu ale nejde na rozum, proč právě mezi ně zaA nikdo z chlapů nepotvrdil to, co ti řekla Martotiž že by se Petra do toho Matyáše zamilovala, by to svou logiku mělo. Zkrátka a dobře - Maty
150
existuje, ale je kolem něho tak nějak až podivně tajemno. Chlapi přiznali, že se mu raději vyhýbají. Údajně ho někdo viděl s hradeckými policajty v jiném městě, v ně jaké lepší restauraci, v družném hovoru." O existenci Matyáše Horkého jsme se tedy něco dozvě děli, ovšem nic z toho nesouviselo s Petrou, respektive informace tohoto druhu jsme postrádali. Moc ráda bych se na toho kluka zeptala přímo Petry. Pro jistotu jsem se poradila s její psycholožkou. Ta mi doporučovala, abych choulostivé téma raději neotevírala. Petřin zdravotní stav se zlepšoval. Nebylo by vhodné nanovo jitřit prožitky z předchozí doby. Uvidí se, co bude po propuštění. Nemohla jsem se dočkat, až se Petra vrátí, to ano, ale upřímně řečeno, Aleš i já jsme měli nepřekonatelný strach z toho, co s sebou její návrat přinese. Coby pacientka se k nám chovala skvěle. Zajímala se o vše, co se dělo za zdmi nemocnice, nezvyšovala na nás hlas, pravidelně nám telefonovala. V nemocnici se učila a prospěch měla skvělý. Jako obvykle se s nikým nesblížila, ale pokrok jsme spatřovali i v tom, že si nikoho nezprotivila. Po devíti týdnech hospitalizace ji přivezl Aleš domů. A ještě té noci z domova utekla. Vrátila se druhý den v poledne, zrovna jsem chystala oběd. Třebaže jsme ani já, ani Aleš neměli na jídlo pomyšlení, dělali jsme to kvůli Petře . Vstoupila do kuchyně, krátce pozdravila. V obličeji měla maličko provinilý výraz. Zároveň se v něm však dalo číst i odhodlání, že si žádné výtky nenechá líbit. Vě-
151
řili
byste tomu, že jsem stála před třináctiletou dcerou rozpačitá a vůbec nevěděla, jak mám reagovat? ,,Co znamenal ten útěk, Petro?" začal Aleš. Typické pohození rameny, vzpurné povytažení spodního rtu. ,,Nemohli bychom se v klidu nejdřív naobědvat?" skočila jsem do hovoru. Šíleně moc jsem si přála, abychom si zase všichni společně sedli k jednomu stolu jako dřív, i když jsem věděla, že už nikdy nic nebude jako dřív. Aleš se mračil jako obloha před bouřkou, zatímco Petra využila toho, že jsem situaci zahrála do autu. Zdánlivě zvědavě nahlížela pod pokličky, což s oblibou dělá vala coby malé dítko. Líbilo se jí, jak jsem ji pokaždé od plotny odháněla, utěrkou ji plácala po zadečku. Ačkoliv jsem si z celého srdce přála scénku vrátit, zopakovat jsem ji nedovedla. Petra si sotva slyšitelně prozpěvovala, dokonce chystala příbory. Zničehonic se zeptala na babičku. Zaskočila mě tím. Jak mám reagovat? Nechci dál chodit kolem horké kaše, ale zároveň jsem Aleše varovala, aby Petřiny hříchy na světlo nevytahoval. Aspoň dnes ne. Rychle jsem našla manželovy oči. Možná jsem si to jen namlouvala, možná jsem jeho sotva postřehnutelné přikývnutí zahlédla. ,,Babička je moc smutná ... " ,,Já za ní zajdu," skočila mi Petra do řeči. Nedala jsem se a pokračovala jsem. ,, ... je moc smutná z toho, žes jí vzala všechny peníze, které dostávala jako důchod."
152
Ticho. Petra si na ukazovák pravé ruky natáč mínky vlasů a hrála si na neslyšící. ,,Co nám k tomu řekneš!" zahřměl Aleš. „Zeptala jsem se jí. Vždycky řekla, ať si vezmt „Na co jsi ty peníze potřebovala? Dostáváš k o jakém se holkám tvého věku ani nezdá!" kř Aleš. „Prostě výdaje, už jsem to jednou říkala. Che oblékat." „Oblečení jsi kradla Vietnamcům. Natočili tě pi zasáhla jsem já, těmi slovy jsem se skoro dávila. Zvedla se. Aleš její útěk předpokládal. Zamkl aniž bychom to my dvě postřehly. ,,Tady zůstaneš sedět a řekneš nám všechno! všechno! Jinak tě vyrazím z domu!" „Když se ti uleví, tak to udělej. Já mám kam j kat nebudu nic," odpověděla nezvykle klidným h ,,Myslíš, že jsme tě vychovávali a třásli se o tebe. to, aby ses ve třinácti letech pelešila s nějakým flá Chlapem, který prodává po okolí drogy a má v kažc ní dědině zbouchnutou holku?" Aleš hulákal, nerv mnul dlaně. Čekala jsem, kdy napadne Petru fyzid „To je lež!" vyskočila Petra. ,,Maty s žádnou jin kou nechodí!" Proti vlastní vůli prozradila sebe i dotyčného. C tě si to uvědomila. Střelila pohledem k oknu. Pát únikové cestě. Stiskla jsem ji do pevného objetí, třebaže to · zrovna neměla.
153
yste tomu, že jsem stála před třináctiletou dcerou ačitá a vůbec nevěděla, jak mám reagovat?
p znamenal ten útěk, Petro?" začal Aleš.
ické pohození rameny, vzpurné povytažení spodrtu. emohli bychom se v klidu nejdřív naobědvat?" sko;em do hovoru. Šíleně moc jsem si přála, abychom e všichni společně sedli k jednomu stolu jako dřív, t jsem věděla, že už nikdy nic nebude jako dřív. ~ se mračil jako obloha před bouřkou, zatímco Peružila toho, že jsem situaci zahrála do autu. Zdánvědavě nahlížela pod pokličky, což s oblibou dělá oby malé dítko. Líbilo se jí, jak jsem ji pokaždé od odháněla, utěrkou ji plácala po zadečku. Ačkoliv si z celého srdce přála scénku vrátit, zopakovat i nedovedla. a si sotva slyšitelně prozpěvovala, dokonce chys1bory. Zničehonic se zeptala na babičku. čila mě tím. Jak mám reagovat? Nechci dál chom horké kaše, ale zároveň jsem Aleše varovala, třiny hříchy na světlo nevytahoval. Aspoň dnes ne. le jsem našla manželovy oči. Možná jsem si to !rlouvala, možná jsem jeho sotva postřehnutelné 'lutí zahlédla. čka je moc smutná ... " ní zajdu," skočila mi Petra do řeči. la jsem se a pokračovala jsem. ,, ... je moc smuto, žes jí vzala všechny peníze, které dostávala hod." 0
152
Ticho. Petra si na ukazovák pravé ruky natáčela pramínky vlasů a hrála si na neslyšící. ,,Co nám k tomu řekneš!" zahřměl Aleš. ,,Zeptala jsem se jí. Vždycky řekla, ať si vezmu." ,,Na co jsi ty peníze potřebovala? Dostáváš kapesné, o jakém se holkám tvého věku ani nezdá!" křičel dál Aleš. „Prostě výdaje, už jsem to jednou říkala. Chci se líp oblékat." ,,Oblečení jsi kradla Vietnamcům. Natočili tě při tom," zasáhla jsem já, těmi slovy jsem se skoro dávila. Zvedla se. Aleš její útěk předpokládal. Zamkl dveře, aniž bychom to my dvě postřehly. „Tady zůstaneš sedět a řekneš nám všechno! Úplně všechno! Jinak tě vyrazím z domu!" ,,Když se ti uleví, tak to udělej. Já mám kam jít. A ří kat nebudu nic," odpověděla nezvykle klidným hlasem. ,,Myslíš, že jsme tě vychovávali a třásli se o tebe jen proto, aby ses ve třinácti letech pelešila s nějakým flákačem? Chlapem, který prodává po okolí drogy a má v každé okolní dědině zbouchnutou holku?" Aleš hulákal, nervózně si mnul dlaně. Čekala jsem, kdy napadne Petru fyzicky. ,,To je lež!" vyskočila Petra. ,,Maty s žádnou jinou holkou nechodí!" Proti vlastní vůli prozradila sebe i dotyčného. Okamžitě si to uvědomila. Střelila pohledem k oknu. Pátrala po únikové cestě. Stiskla jsem ji do pevného objetí, třebaže to v lásce zrovna neměla.
153
DÍTĚ NEVYMODLÍŠ,
LÁSKU NEVYNUTÍŠ Věra Řeháčková
V roce 2017 vydalo vydavatelství Akcent, Drahomír Rybníček, Eliášova 1132/15, Třebíč, jako svou 1187. publikaci. Redakce Bedřicha Václavka 20/74, 674 01 Třebíč www.vydavatelstviakcent.cz Vytiskl Akcent, spol. sr. o., Pražská 1279/18, 102 00 Praha 10 Vydání v Akcentu první
Jana s Alešem si vždy přáli mít početnou rodinu. Navzdory dvěma vymodleným těhotenstvím se jim ale nedaří přivést dítě na svět. Proto se po několikaletém manželství rozhodnou pro adopci čtyřměsíční holčičky. Děvčátko působí adoptivním rodičům radost. Jedná se o dívku všestranně nadanou, svou inteligencí převyšující své vrstevníky. V době dospívání však z nudy chodí s partou kluků krást, začíná se toulat ... Ve třinácti letech se Petra bezhlavě zamiluje do drogového dealera. Domluvy ani výhrůžky rodičů nepomáhají. Petra utíká z domova a žije se svým příte lem. Kurátorka ji přinutí k návratu. Jana pozoruje, že Petra z velké lásky vystřízlivěla, má dokonce panický strach z bývalého přítele. Na domluvu lékaře je Petra umístěna na čas v psychiatrické léčebně. Matka Jana je rovněž hospitalizována. Když jsou obě propuštěny z lékařské péče domů, Petra se přiznává, že je těhotná. Před Janou a Alešem je další trauma. Jak mají vyřešit situaci, když čtrnáctiletá holka čeká dítě, o které nemá zájem? A de facto nestojí ani o svoje adoptivní rodiče ...
Spisovatelka Věra Řeháčková se narodila, žije a tvoří v Brně. Psát začala brzy v mládí, ovšem vydání první knihy (Lázeňská známost) se dočkala až v roce 1991. V té době se věnovala výhradně psaní pro ženy. V roce 1996 opustila svoje původní zaměstnání a stala se profesionální spisovatelkou. Její doménou zůstaly ženské romány, nicméně na horní příčku popularity se vyšvihla v době, kdy se pustila do psaní dívčích románů (Jsi jednička, Zuzko), a to především těch, které souvisejí s koňskou tematikou (trilogie o Zlatce). Mimo to se později pustila také do psaní knih pro čtenáře od 9 - 1O roků , v nichž jsou hlavními hrdiny děti, psi, koně, opička, mluvící ptáci aj. U dětí si získala oblibu právě proto, že její knihy jsou plné humoru, nezbedností, ale také zápletek a napětí (např. pentalogie Jana a Dana). V současné době se Věra Řeháčková zařadila na horní příčky žebříčku nejčtenějších autorek České republiky. Doposud napsala přes 130 knih. Podrobnější přehled o dílech autorky, nebo třeba i něco více o ní samotné, najdete na jejích webových stránkách: www.vcrarehackova.gsbrno
ISBN 978-80-7497- 187-7
9 788074 97 1 877