Issuu

OBSAH Rizika cesty V SRDCI STARÉ EVROPY útesy vAultu Napospas moři

Hrad Montségur Satanova synagoga • Rocca Sparviera Vesnice duchú • Norimberk Zlověstné dunění podrážek OD STŘEDOMOŘÍ AŽ PO JIŽNÍ AFRIKU

oumaradi Pohřbeni vpísku Skylla aCharybda Nebezpečná plavba Národní park Kasanka Netopýří invaze Zapadnaja lica Předpokoj pekla údolí králů Prokletí boha Atona údolí Siddim Opravdové kataklyzma Mórija aGolgota Náboženské noční múry NA BŘEZÍCH INDICKÉHO OCEÁNU

Kibera Opomíjené smetiště Ostrov Europa Tropická noční můra Adenský záliv Mořští zatracenci • Gur Emír Zlověstné mauzoleum • Silafuši Zamořená laguna V OKOLÍ BENGÁLSKÉHO ZÁLIVU

Jharia Podzemní výheň Pláň Ream Hráz proti beznaději Sundský průliv Postrach jménem Krakatoa

MEZI DÁLNÝM VÝCHODEM A OCEÁNIÍ

• • • • •

Houtman Abrolhos Krvavé souostroví Aokigahara les sebevrahu Yorský mys vkraji zabijáckých krokodýlu Takuu Atol, jehož dny jsou sečteny Nauru Co dokážou napáchat fosfáty

Z JEDNOHO BŘEHU AMERIKY NA DRUHÝ • Vlna Mavericks Chladnokrevná bestie • Nevadský trojúhelník Hrozba na obloze c • Holanlanův zlatý dul ložisko plné neštěsti c • Tonina Tajemstvi starých Mayu 1 • Řeka Tippecanoe Prokletí šóníju 1 + lmityville Ďáblovo doupě NA OSTROVECH NOVÉHO SVĚTA • Cité Soleil Všechny strasti světa 1 • Mys Horn Námořníkova noční mura 1 • Bermudský trojúhelník Královstvi záhad 1 • Ostrov Sable Atlantská past na lodě NA VLNÁCH ATLANTIKU • Gambijská hlubokomořská plošina Tam, kde se rodí cyklony • Cumbre Yieja tekání na tsunami 1- • Mys Búdždúr Tam, kde končí známý svět 1 • Eilean Mor Maják zmizelých 1 Yeun Ellez Močál zatracenců 1 • Tiffauges Modrovousuv hrad

ATLAS PROKLETÝCH MÍST

RIZll(A CESTY o se týče nejrůznějších prokletí, lidstvo mělo vždycky na kahánku. Už z prvních stránek Bible je zřejmé, jak pochmurná atmosféra vládla na počátku světa . .,Kvůli tobě nechť je země prokleta," píše se v knize Genesis (3, 17), když se Bůh rozhněvá na neposlušného Adama a oznámí mu, že místo prodlévání v zahradě Eden se bude muset tvrdě dřít s obděláváním neúrodné půdy, aby vůbec pře žil. Tato řeč, která nese znaky jakéhosi univerzální ho prokletí všech budoucích pozemšťanů, ostatně č lověku vypočítává útrapy jeho nového postavení do posledního detailu: nPo celý svůj život z ní budeš jíst v trápení. Vydá ti jenom trní a hloží a budeš jíst polní byliny. V potu své tváře budeš jíst ch léb, dokud se nenavrátíš do země, z níž jsi byl vzat. Prach jsi a v prach se navrátíš" (3,17-19). Je pravda, že onen návrat do země se nám zatím skutečně nepodařilo nijak uspokojivě obejít. Víme však, s jakým důvtipem se čl ověk božího údělu zhostil: vyna lezl traktor, postřiky a dusíkatá hnojiva, čímž výnosnost svých plodin zpadesátinásobil. Pro necelé dvě miliardy lidí - vesměs těch, kdo měl i to štěstí narodit se v blízkosti továren na zemědělské stroje - se tedy země dnes už zdaleka nepodobá onomu slzavému údolí, které předpovídaly spisy před tisíci lety. Pro zbývajících pět mi I iard jsou a le pozůstatky Stvořite lovy špatné nálady bohužel dodnes

znatelné. A mimochodem není to vždy proto, že by půda byla neplodná a že by jim ze samého okopávání lupalo v kříži, neboť obdě láváním půdy a pastevectvím se dnes živí méně než třetina světové populace (a v rozvinutých zemích dokonce méně než 5 procent obyvatel). Lidstvo si totiž od dob Adama a Evy našlo účinnější způsoby, jak na sebe přivolat kletbu - rozpracovalo podivné urbanistické teorie a vynalezlo nejrůznější zaměstnání, která jsou jedno horší než druhé: v dolech, v továrnách, v průmyslovém rybolovu nebo v cal! centrech. Vytvořili jsme si tak celou řadu pekel, na něž by se žádný bůh ani ďábel neodvážil byť jen pomyslet. Následující stránky jsou připomínkou toho, kolik neštěstí může na nějaké místo přivolat přebujelá lidská fantazie. Hrozby dávných prorokú byly sice velkolepé, ale zachovávaly si uklidňující neurčitost- těch pár ostřejších, ve vzteku pronesených slov si mohl vzít k srdci leda někdo, kdo neměl dost rozumu, aby je obratem zapomněl. Jejich novodobé protějšky jsou však mnohem zákeřnější. Jak uvidíme, všechna prokletá místa nelze házet do jednoho pytle. Jejich špatná pověst může mít zhruba tři druhy dí'.1vodů, přičemž ten nejklasičtější a původnímu významu slova „prokletý" nejbližší je samozřejmě ten, který má co do činění s mystikou. Tato kategorie vzkvétala od Antiky až do středověku,

ale protože se př autorů, kteří by jí nyní dost pozadu jích tradicezachO\ vých čtenářů, ktei posvátných textů o ně ochudit ani 1 měli využít veške vojenských. Výml1 najdeme na Blízkť Zatímco nábožt na ústupu, v posl úspěch jiná var rozené či paranc spustit řetěz kat, tech světa, jež se r tyto jevy, od Ber po ďábelský dům zájem, protože na nější interpretace řitelné, a splňuj k tomu, aby se o při nichž může argument stejně j Druhá skupina kontroverzní, al1 Jedná se o místa,

přirozených důvc

kost vznětlivého ských tvorů, neo ním obyvate lům

není to vždy proto, 1á a že by jim ze

1 kříži, neboť obdě

cvím se dnes živí >opulace (a v rozvi1éně než 5 procent d dob Adama a Evy 1k na sebe přivolat .livné urbanistické mější zaměstnání,

ž druhé: v dolech, ém rybolovu nebo jsme si tak celou 1dný bůh ani ďábel připomínkou

toho, jaké místo přivolat . Hrozby dávných ~. ale zachovávaly si :h pár ostřejších, ve i mohl vzít k srdci )St rozumu, aby je 10vodobé protějšky !jší. ·oidetá místa nelze :jich špatná pověst y důvodů, přičemž odnímu významu je samozřejmě ten, 1ystikou. Tato kate, až do středověku,

RIZIKA CESTY

a le protože se přestalo dostávat schopných autorů, kteří by jí zajistili renesanci, zůstává nyní dost pozadu. Přesto se v některých krajích trad icezachovala. Vděčí za to zápalu vášnivých čtenářů, kteří kletby ze starých dobrých posvátných textů udržují při životě a nechtějí o ně ochudit ani své sousedy, i kdyby k tomu měli využít veškeré prostředky - včetně těch vojenských.Výmluvné příklady této tendence najdeme na Blízkém východě. Zatímco náboženské inspirační zdroje jsou na ústupu, v posledních dvou stoletích slaví úspěch jiná varianta mysticismu: nadpři rozené či paranormální jevy, které mohou spustit řetěz katastrof i v poklidných koutech světa, jež se nikoho o nic neprosily. Právě tyto jevy, od Bermudského trojúhelníku až po ďábelský dům v Amityville, budí největší zájem, protože nabízejí prostor pro ty nejšílenější interpretace. jsou ze své podstaty neově řitelné, a splňují tedy všechny podmínky k tomu, aby se o nich vedly zábavné debaty, při nichž může beztrestně zaznít jakýkoli argument stejně jako jeho opak. Druhá skupina prokletých míst je méně kontroverzní, ale zato je ještě obávanější. Jedná se o místa, která z nejri'.1znějších zcela přirozených důvodů (nehostinné klima, blízkost vznětlivého vulkánu, kolonie nepřátel ských tvorů, neobdělávatelná půda ... ) místním obyvatelům dlouhodobě ničí život nebo

pro

ně

i pro turisty

představují

vážné nebez-

pečí.

Třetí případ není o nic méně hrozivý: jde o oblasti, které se staly neobyvatelnými následkem lidské činnosti. Příčiny se různí (znečišťování, kriminalita, finanční otřesy, neřešitelné pohraniční spory...), ale výsledek je vždy tentýž: místní mají ze života peklo. Navíc je tu jen malá naděje na změnu, protože tato kategorie - ostatně stejně jako obě před chozí - se vyznačuje právě tím, že problémy jsou dlouhodobého rázu. Je samozřejmé, že tyto tři velké skupiny důvodů se mohou na jednom území různě kombinovat, k obrovské smůle všech zúčast něných.

S uvážením všeho výše řečeného se čtenář ptát, zda je vůbec rozumné se o tato nevábná místa zajímat. Nabízejí se přinej menším dva pádné důvody, proč to přece jen risknout. Zaprvé, nic netušící turista se v této knize dozví informace potřebné k tomu, aby se nenechal zlákat do pasti nějakou neseriózní cestovní agenturou. A zadruhé, zvídavý čtenář zde najde znamenitý souhrn všeho, co tvoří onu děsivou, ale vzrušující komplexnost lidstva, a dobere se k povzbudivému závěru: Everest i Měsíc už byly dobyty, a le přesto na našem pozemském světě zůstává mnoho tajemných míst, která se nadále mi°1žeme snažit probádat a pochopit. může

západní délka

•

východní délka

50° 6' S. Š., 1° 26' Y.O.

,,,.

UTESYV AULTU J.f

Napospas moři oto přímořské letovisko na severu Francie se skvěl e hodí jako výchozí bod pro naši cestu kolem světa. Díky dobrému dopravnímu spojení - d enně sem jezdí autobusy z vlakového nádraží ve Woincourtu-, pří zn ivým účinkům jódu a řadě certifikovaných penzionů nabízí Ault možnost se příjemně aklimatizovat, než se vydáme do dalekých džunglí. Jen se tu nesmíme příliš zdržovat, protože nelze zaručit, že si malebného pobřeží v aultském On iva lu budeme moci pohod ln ě užívat po městečka delší dobu. Nejde o to, že by místní nebyli dost pohostinní, naopak. Na vině je spíš hltavost šedavých vod Lamanšského prů livu, které se od nepaměti usilovně pokoušejí zničit to, co se I idé snaží vybudovat, a bezostyšně k tomu zneužívají křehkost křídových útest".1 a nestálost oblázkového pobřeží. A přitom všechno zača lo tak s libn ě: v roce 1206 zača l a být vesnice Au lt natolik významná, že od svého správce získa la status města. Tím správcem byl šlechtic Thomas de Sa int-Valéry, který o osm le t později zemře l v bitvě u Bouvines a předtím ještě stih l zachránit krále před jedním velkým nebezpečím, ale to je jiný příběh. V nás ledujícím století rozvoj města pokračoval, zejména díky jeho rybářskému přístavu. V půli tisíc iletí už byla

prosperita Aultu pojmem, a to navzdory těž kostem stoleté války. Smrtonosnější než saští vojáci však pro město nakonec byly mořské bouře: v roce 1579 spod ní část města a přístav zmizely ve vlnách. Pro město tím zača l nekon ečný boj s živly. Boj je to samozřejmě nerovný, přestože se o dvě století později zdálo, že Ault opět triumfuje. Město se znovu rozrostlo i na široký pás pobřeží dole pod útesy, počet obyvatel dosáhl pěti tisíc, přístav živi I šest setryčást bářt".1. Jenže Au lt je odsouzen k tomu, aby se nepří zeň osudu znovu a znovu opakova la. Pobřežní pás neustále ustupoval před mořem - o více než 100 metrů za sto let-, hráze pravidelně odnášela voda a obyd lí mizela v bouřlivých přílivech. V průběhu 19. století to rybář i nakonec vzdali a s bolestí v srdci zamíř ili do Le Tréportu, Le Hourdelu či Saint-Va léry. Victor Hugo vyjádř il své pohnutí nad stavem věcí v jednom ze svých dopisů: „Všechny ty nuzné střechy namačkané jedna na druhou zdálky působí jako špatně usazené hejno ptáků, které se choulí před větrem. Ault se brání, jak jen může, útes odpadává nezřídka po ce lých kusech. Skála praská a část městečka už visí jen na vlásku." Populace se tenkrát zmenši la na třetinu a ti, kdo zbyli, raději odešli za bezpečím do údolí a našli si

Skála praská a už visí jen na vlásku.

E J.Y f;

východní délka

l !

J~I

\ \ \

a to navzdory těž než saští conec byly mořské ·ást města a přístav sto tím začal nekosamo zřej mě nerovtí později zdálo, že o se znovu rozrostdole pod útesy, poratel dosáh l pěti titav živil šest setry·nže Ault je odsou)mu, aby se nepří1du znovu a znovu lla. Pobřežní pás e ustupoval před •tr ů za sto let-, hrá1da a obydlí mizela průběhu 19. stole1li a s bolestí v srdtu , Le Hourdelu či vyjádřil své pohnu,m ze svých dopisů: y namačkané jedna jako špatně usaze:houl í před větrem. ~. útes odpadává neSkála praská a část lásku." Populace se inu a ti, kdo zbyli, 1 do údolí a našli si onosnější

ATLAS PROKLETÝCH MÍST

nové povolání: zámečnictví, které na rozmarech Neptuna tolik nezávisí. A tak se do spárů nelítostné eroze dostaly jiné oběti: paříž ské měšťáky, které móda koupání v moři tak zaslepila, že nedokázali vytušit past. Parcely se prodávaly ostošest - ,,od desíti franků za metr", jak píše reklama z roku 1882. Stavělo se na písku, doslova i přeneseně. Podél onivalské pláže, na tom kousíčku země, který zbyl z někdejšího pobřežního pásu, vyrůsta ly honosné vily jako po dešti a další se tlači ly na takzvaném „živoucím" útesu, o němž se až pozdě zjistilo, že si žije vlastním životem možná trochu příliš ...

Ty nejopovážlivější z vilek už dnes nejsou k nalezení: jedny odnesla voda a druhé se při rozpadu útesu zříti ly do prázdna. Obec se statečně bije, aby zachránila aspoň zbytek, a kolem své „terasy nad mořem", jak ji místní rádi nazývají, urputně buduje směšné betonové zábrany. Život a zámečnictví tu jakžtakž jdou a pokud možno se drží v uctivé vzdálenosti od moře, ale čtvrti podél převisu začí nají připomínat města duchů - fasády domů tam jsou tak chmurné, jako by věděly, že už nemají žádnou naději. Kdo by ostatně mohl porazit soupeře, který dokáže každoročně zhltnout tři metry skály?

.I:. C

·k už dnes nejsou )da a druhé se při )rázdna. Obec se ila aspoň zbytek, řem ", jak ji místní luje směšné betonictví tu jakžtakž tí v uctivé vzdáleodél převisu začí hů - fasády domů ) by věděly, že už by ostatně mohl káže každoročně

ÚTESY V AULTU