Issuu

; v

SIT

Petra Kubašková Síť soů

I. vydání Obálka Luis Royo Jazyková redakce Kateřina Teodosijevová Odpovědný redaktor Libor Marchlík Vydalo nakladatelství P4NTOH l),M jako svou 482. publikaci Ostrava 201 7 Tisk Těšínská tiskárna, a.s., Český Těšín www.faotomprint.cz www.facebook.com/fantompriot

PROLOG

akže už ho opustili všichni. Nic ho tu nedrží. Všechno, co kdy dokázal, se mu scvrklo do titěrného oblázku, který teď sebral ze země a mrštil z té ohromné výšky dolů. Malý šedivý kamínek byl tak lehoučký, že vůbec nebylo možné sledovat jeho pád. Jak příznačné. Kolik toho člověk dokáže a oni ho vezmou a zahodí. Nikdo si ani nevšimne, že se řítíte do hlubin. Před očima se mu promítaly jednotlivé tváře. Otrávené, znechucené, některé posměšné, jiné nenávistné. Bere ze země jeden kámen po druhém. Ty, ty, ty, rozmachuje se a vší silou vrhá malé nevinné kousky horniny do propasti pod sebou, až úsilím heká. S každým vrženým kamenem jako by se mstil jednomu z nich. Sebral poslední kámen. Tenhle nedokáže zahodit. Tenhle miloval , ten jediný ze všech měl ještě rád - ale jen do včerejška. Nebo ne? Stiskl ten kámen v dlani a přiložil ho k srdci,jako by ho chtěl kolébat. Najednou si uvědomil, že pláče. Chlapi nebrečí, ale on teď chce.

Proč jsi mě opustila i ty? Vím, že se mnou v poslední době nebylo k vydrženi. Ale copak za to můžu? Ráno vstanu a je jedno, jestli je obloha modrá, šedá, bíle zakalená, jestli je léto nebo podzim. Pro mě už dávno slunce nesvítí. Zahleděl se do dáli. Po silnicích se šinuly líné kolony aut, pestrobarevné mraveniště kovových krabic, a v každé sedí nejmíň jeden. Jeden další, kterému je jedno, že on stojí tady nahoře a že je to naposled. Poslední kámen, který dosud mačkal v dlani, strčil do kapsy. Třeba cestou dolů vypadneš, třeba ne. Ale i když mé teď tak moc nenávidíš, zůstaň se mnou aspoň takhle. Nechal bych ti dopis na rozloučenou, ale nevím, co bych ti vlastně psal. Všechno jsem ti už řekl. A ty ... Kamínek v kapse byl už dávno zahřátý od toho, jako ho i pod látkou pořád třímal v dlani. Buďte tu sbohem, nevděční, lhostejní, hemžete se dál, jako by se vůbec nic nestalo. Vrhnu! se dolů.

Síř SNU

1 NAHU

olíbila náhrdelník, políbila zemi, vložila do mělké jamky kančí zub a přihrábla kyprou půdu. Úspěšný lov. Vedle vtiskla do milované země ovčí kopýtko. Přihrábla hlínu. Zdravé stádo. Do třetice medvědí dráp. I ten překryla zeminou. Ochrana před divo-

kou zvěří. Ulehla vedle požehnané půdy na bok, čelem k zapadajícímu slunci, útlé paže složila před hrudí, dlouhé hnědé vlasy, spletené do něko lika copů, nechala sklouznout po ramenou. Slunce zbarvilo její hně dé oči do ruda, na zlatavé kůži cítila dotek krvavých paprsků. Navečer vždycky ztratily svou bílou hřejivou moc, a právě tehdy cítila jinou sílu, hlubší, poslední pohlazení před příchodem noci. Z každé hromádky hlíny vzala špetku a posypala oblé břicho, které již neomylně sestoupilo hluboko do klína. Její dítě bude spojeno s touto zemí a jeho život bude provázet blahobyt, když ji její bohové vyslyší. Chvíli ležela a nechala se naplnit tesklivou touhou. Vnímala chlad země pod tělem. Nikdo ji teď nesměl rušit, ani šaman. Je žena prvního muže kmene. Je Nahu, zapadající slunce, nejkrásnější, nejzručnější z rodu. Po setmění si bude přát, aby si ji její muž naposledy vzal předtím, než přivede na svět jejich třetí dítě. Cestou zpátky k chýši si všimla, že od skupiny lovců, pomalu se rozcházejících od ohniště, se oddělil Vari. Pěkný, svaly štíhlé a dlouhé, oči bystré, ale falešný, záludný, Nahu to pozná z křivky jeho úst, z koutků očí, z kradmého pohybu. Její náčelník se Nahu vždycky smě je, že vidí duchy i tam, kde nejsou, že Varije silný, statečný, dobrý lovec; prudký a nebojácný. Nahu mu nechce říct, o co se Vari už tolikrát pokusil, že se tajně

snažil ochutnat její tělo. Mlčí o tom, a 4 stojí o rozbroje. Dosud ho vždycky od lou, hbitou lasici . ,,Co chceš, Vari?" „Ty víš dobře. Jsem mladý, ale nebt zemi a prosit zvířata, ale lesní medvěd ratný, ale moc často nastavuje krk. Jec Nahu mu hledí do očí. Krásný, ale ne, jak Asu, mladinká dívka z jejich n ji Vari překvapil u vody, kde máčela bolný nářek až k ohništi a taky viděl řáclně přetáhl holí před očima všech. hle bití pyšná. Ostatním ženám se jen na slastný nářek ne. Vari byl vybíravý vzít za svou a jejímu otci teď bude o ku až do zimy. ,,Jdi spát, Vari. Lov byl dlouhý." Blýskne po ní očima, pomaličku ji chýše. Náhle k ní přiskočí a zlehka ji Nahu strne jako laň, která zavětřil, dá svého muže. Je dost mladá na to, a zachovalo dívčí pružnost, ale dost zk od Variho otevřená výzva. A ona teď Ostatní lovci znehybněli, napjaté i vé uhlíky od náčelníka k Varimu a i boj. První muž rodu uhájí svou čest tem pod srdcem, s bronzovými krom tenkou, vzácným náhrdelníkem z jar Nahu vidí, jak se jejímu muži vzd la k zemi, jako strom, neschopna pc příchodem dalšího náčelníkova dítě1 Náčelníkův překvapený výraz se ,,Ustup. Do chýše," přikáže jí pe, Nahu pozpátku couvá do bezpeč by ho mohla uprosit očima, ale na t< Z chýše již vychází první stařen

Sít

NAHU

ila zemi, vložila do mělké jamky kanJ půdu. Úspěšný lov. Vedle vtiskla do o. Přihrábla hlínu. Zdravé stádo. Do řekryla zeminou. Ochrana před divo-

dy na bok, čelem k zapadajícímu slun, dlouhé hnědé vlasy, spletené do někopo ramenou. Slunce zbarvilo její hně cítila dotek krvavých paprsků. Navečer řejivou moc, a právě tehdy cítila jinou í před příchodem noci. :ala špetku a posypala oblé břicho, kte1boko do klína. Její dítě bude spojeno ! provázet blahobyt, když ji její boho-

:tplnit tesklivou touhou. Vnímala chlad 1esměl rušit, ani šaman. :e. Je Nahu, zapadající slunce, nejkrás;etmění si bude přát, aby si ji její muž ivede na svět jejich třetí dítě. imla, že od skupiny lovců, pomalu se ddělil Vari. Pěkný, svaly štíhlé a dlou1dný, Nahu to pozná z křivky jeho úst, )U. Její náčelník se Nahu vždycky smě :ou, že Varije silný, statečný, dobrý lo-

;e Vari už tolikrát pokusil, že se tajně

SNŮ

snažil ochutnat její tělo. Mlčí o tom, a dělá to pro dobro rodu. Teď nestojí o rozbroje. Dosud ho vždycky odehnala, toho hada, tu vychytralou, hbitou lasici. ,,Co chceš, Vari?" „Ty víš dobře. Jsem mladý, ale nebudu věčně druhý. Můžeš žehnat zemi a prosit zvířata, ale lesní medvědi jsou silní. Tvůj náčelník je obratný, ale moc často nastavuje krk. Jednou budeš moje." Nahu mu hledí do očí. Krásný, ale proradný. Na chvíli si vzpomene, jak Asu, mladinká dívka z jejich rodu, v létě křičela rozkoší, když ji Vari překvapil u vody, kde máčela kůže; ženy slyšely její sladkobolný nářek až k ohništi a taky viděly, jak je za to náčelník oba pořádně přetáhl holí před očima všech. Asu však vypadala, že je na tohle bití pyšná. Ostatním ženám se jen leskly oči. Na rány byly zvyklé, na slastný nářek ne. Vari byl vybíravý, ale po tomhle musel dívku Asu vzít za svou a jejímu otci teď bude odevzdávat polovinu svého úlovku až do zimy. ,,Jdi spát, Vari. Lov byl dlouhý." Blýskne po ní očima, pomaličku ji obejde a předstírá, že se vrací do chýše. Náhle k ní přiskočí a zlehka ji zezadu kousne do krku. Nahu strne jako laň, která zavětřila nebezpečí, a očima zoufale hledá svého muže. Je dost mladá na to, aby si její tělo i po dvou porodech zachovalo dívčí pružnost, ale dost zkušená, aby poznala, že tohle byla od Variho otevřená výzva. A ona teď stojí mezi oběma muži. Ostatní lovci znehybněli, napjaté pohledy přeskakují jako nedočka vé uhlíky od náčelníka k Varimu a z:ase zpět. Tohle bude náčelníkův boj. První muž rodu uhájí svou čest i majetek, kterým je Nahu s dítě tem pod srdcem, s bronzovými kroužky na pažích i nohou, lesklou če lenkou, vzácným náhrdelníkem z jantaru. Nahu vidí, jak se jejímu muži vzdouvá hruď. Sama jako by přirost la k zemi, jako strom, neschopna pohybu. Rozbroj v jejím rodě před příchodem dalšího náčelníkova dítěte! Náčelníkův překvapený výraz se pomalu mění v zuřivost. ,,Ustup. Do chýše," přikáže jí pevným hlasem. Nahu pozpátku couvá do bezpečí, ale nespouští z muže zrak. Kéž by ho mohla uprosit očima, ale na tohle je malou paní. Z chýše již vychází první stařena. Za ní další tři ženy, mezi nimi

PETRA KUBAŠKOVÁ

i náčelníkova druhá žena lšava, která zahání děti. Zbylé dvě tahají Nahu dovnitř, pere se s nimi, ale jsou v přesile. Marné naděje. Náčelník už vyrazil k sokovi. Je slyšet boj. · Povykování mužů. Hlas šamana. ,,Náčelníku! Neprolij kmen rodu! Mladý bouřlivák se jenom přežral jeleního masa!" Nahu se uvnitř chýše kouše do rtů. Půda, kterou právě požehnala, bude zneuctěna, zkropena nenávistnou krví jednoho z nich. Ach, ten had. V co doufal? Že náčelníka porazí? Co mu stouplo do hlavy? Maso jelenů v říji? Touha stanout v čele rodu? Nebo ho snad opanoval zlý duch? Znovu hlas šamana. ,,Náčelníku! Zadrž! Uděl mu trest. Blíží se úplněk. Může za to jelení maso." Ženy vykouknou z chýše. Dovolí vyhlédnout i Nahu. Seběhl se už celý rod. Náčelník si přivolal na pomoc jednoho ze svých mužů a společně teď vlečou Variho k jeho obydlí. Krvácí naštěstí pouze z natrženého ucha. Šaman mu přes hlavu přehodí šátek, na který předtím tři krát naplival. Látku potom hodí do ohně. Náčelník mrskne pokořeným sokem o zem. ,,Deset hrnců a pět paží látek vyrobí tvoje Asu a odevzdá mně, a to dřív, než se slunce v zimě začne vracet po obloze," zvolá. ,.A jestli to Asu nestihne, opatři si ještě jednu ženu, když mlsně slintáš po jiných! Ještě jednou to zkusíš, a vydlabeš rodu novou loď, slyšíš? A jestli neuděláš,jak říkám, svážeme tě v lese a necháme medvědům." Zacloumá s Varim a sám při tom sykne,jak bolest vystřelí z vykloubeného ramene. Zdravou paží ukáže na dva bojovníky. ,,Ty a ty, před chýši. Hlídat." Vari se drží za žebra a sotva dýchá. Zaleze do chýše a jeho mladá žena se plaše vytratí dovnitř za ním. Náčelník se otáčí k Nahu, ale ta na nic nečeká. Pospíchá k ohništi, zapaluje si pochodeň, utíká na místo, kde došlo ke rvačce, a horečně prohledává trávu, zda na ni skanula krev. ,,Šamane!" volá někdo. Kouzelník bere těhotné ženě pochodeň z ruky a odhání ji. ,,Tohle není práce pro ženské. Noste kameny!" volá a ženy se předhánějí a ohraničují zneuctěné místo. Šaman zapálí trávu, zpívá, dupe kolem kamenného obvodu kruhu.

Sít SNI

Nahu stojí před příbytkem a vše s Její náčelník se ale usmívá, i když je stoupí stařena, vloží mu do úst klací~ tvář se mu zkrabatí potlačovanou boh Stehna zhmožděná, jedno oko už do náručí. „Byla to jen kapička nenávistné l masa. Přemohla ho říje." Nahu položí obličej na jeho prsa. S1 nemůže přes obrovské břicho. Náčel Špatné znamení.

'A KUBAŠKOVÁ

va, která zahání děti. Zbylé dvě tahají ale jsou v přesile. už vyrazil k sokovi. Je slyšet boj.

-.J'eprolij kmen rodu! Mladý bouřlivák se ~

do rtů. Půda, kterou právě požehnala, ávistnou krví jednoho z nich. Že náčelníka porazí? Co mu stouplo do uha stanout v čele rodu? Nebo ho snad

ri.íku! Zadrž! Uděl mu trest. Blíží se úpl-

>ovolí vyhlédnout i Nahu. Seběhl se už a pomoc jednoho ze svých mužů a spo,obydlí. Krvácí naštěstí pouze z natržetvu přehodí šátek, na který předtím tři Jí do ohně. n sokem o zem. ,,Deset hrnců a pět paží dá mně, a to dřív, než se slunce v zimě „A jestli to Asu nestihne, opatři si ještě po jiných! Ještě jednou to zkusíš, a vyAjestli neuděláš,jak říkám, svážeme tě Zacloumá s Varim a sám při tom syk:,eného ramene. Zdravou paží ukáže na hýši. Hlídat." 1 dýchá. Zaleze do chýše a jeho mladá ním. e ta na nic nečeká. Pospíchá k ohništi, místo, kde došlo ke rvačce, a horečně nula krev. ~ pochodeň

z ruky a odhání ji. ,,Tohle kameny!" volá a ženy se předhánějí :aman zapálí trávu, zpívá, dupe kolem

Síř SNŮ

Nahu stojí před příbytkem a vše sleduje se ztrápeným obličejem. Její náčelník se ale usmívá, i když je zraněný. Nebrání se, když při stoupí stařena, vloží mu do úst klacík a trhne ramenem. Muž hlesne, tvář se mu zkrabatí potlačovanou bolestí. Kloub je zpět. Stehna zhmožděná, jedno oko už otéká, ale muž bere svou Nahu do náručí. „Byla to jen kapička nenávistné krve. Jenom se přejedl jeleního masa. Přemohla ho říje." Nahu položí obličej na jeho prsa. Stojí bokem, přimknout se k němu nemůže přes obrovské břicho. Náčelník se usmívá, ale ona ví svoje. Špatné znamení.

Síř SN(

2 P ny a deset minut. Mírné zpoždění, ovšem na Danovy poměry ještě

řešlapovala jsem před muzeem a mrznu! mi nos. Byly dvě hodi-

snesitelné. Najednou se asi sto metrů ode mě vynořily z podchodu dva růžové kulichy s bambulemi,jeden s bílou, druhý s černou. Bílá bambule patřila Jvetce, černá Aničce. Vedle nich se hrdě klátil Dan a už jim něco vysvětloval a horlivě gestikuloval rukou. Mé dvě skoroneteře mě zahlédly a vyrazily úprkem ke mně, Dan rozhořčeně svěsil ruku a vrhl na mě vyčítavý pohled. Dan je můj bratranec a taky spolupracovník. Často si vjíždíme do vlasů, já jemu míň, jelikož si je holí strojkem, což na něm vypadá velice sexy, i když se to o příbuzných říkat nemá, ne? Zato kolemjdoucí slečny po něm házejí očkem, zvláště když ho zmerčí s dceruškami coby vzorného otce. On si toho většinou bohužel nevšímá a připisuje to své „vybíravosti". Já však dobře vím, že je v tom obyčejný strach. Na jednu stranu ho chápu. Já jsem rozvodem neprošla, zato jsem měla čerstvou zhmožděninu na srdci a věděla, jak moc bolí dostat zničeho nic kopačky. ,,To víš, jak vidí milovanou tetičku, máš to marný. Tak hurá dovnitř, princezny." ,,Teto, máš červenej nos, víš to? Já ti půjčím zrcátko, chceš?" Vzala jsem si maličké růžové zrcátko ve tvaru srdíčka, které Ivetka pohotově vytáhla z batůžku. ,,Hmmmm ... Teď nevím, jestli mě do toho muzea vůbec pustí. Nemáš tam i make-up?" ,,Co to je?" Dan povytáhl obočí a s kroucením hlavy pravil: ,,Takovej béžovej krémík, kterej si teta ráno matlá na pusinku." ,,Ten si matlá i maminka. Má od toho vždycky špinavou šálu." Při zmínce o „mamince" Dan zmlknul a popohnal holčičky dovnitř do budovy.

Za kasou seděla postarší šedovlasi ,,Rodinné vstupné?" „Ne, ne. To je moje sestřenice," h usmála a mlčky nám prodala ... rodím Když jsme poodešli s lístky v ruce, se bojíš, aby si tě se mnou nikdo ne: i připlatit?" A zašklebila jsem se. „Nevíš, kde pro mě číhá šance na n tímco dcerky skotačily ve foyer kole ních krojů . ,,V tomto intelektuálně lac trefit na spřízněnou duši." ,,Té pokladní bylo nejmíň šedesát,' „Nemluvím o pokladní. Třeba má 1 na mě, ,,nebo dokonce mladší,'' dodal „A udělal jsi na ni dojem jako vzc vycházet, požádá tě o číslo. Tak pojd věsila se do něj. Jemně se mi vyprost Pokračovali jsme k expozicím. Ch inspiraci pro náš (snad) nový komiks linky s textem. Když už jsme byli u jeho dcerky jako menší testovací ma1 bývalé švagrové, která byla toho ná2 bavit, a za bé (takhle se Andrea s obl ka bezpečnosti práce nám všechno J děsit. Pravé kostry? A nějaké vykop: vezmou? „Jé, tati, kostřák, fuuuj, ten je ale hlavu, viď. A to ho nebolelo?" ptala: od pravěké keramiky a blížila se k vi Dívala jsem se na kostru, uloženo zaostřovala na její popisek. Kostra t Prosmyky, starší doba bronzová. Pr, telné stopy po trepanaci. Tělo bylo zi ce, nelze vyloučit rituální účely. Mim Uložena obličejem k východu, na le měřila přibližně 160 cm, v tehdejší d

Síř SNŮ

~eem a mrznu! mi nos. Byly dvě hodi:>ždění, ovšem na Danovy poměry ještě metrů ode mě vynořily z podchodu dva !den s bílou, druhý s černou. Bílá bamce. Vedle nich se hrdě klátil Dan a už gestikuloval rukou. 1lédly a vyrazily úprkem ke mně, Dan a mě vyčítavý pohled. spolupracovník. Často si vjíždíme do : holí strojkem, což na něm vypadá veriých říkat nemá, ne? Zato kolemjdou' zvláště když ho zmerčí s dceruškami 1 většinou bohužel nevšímá a připisuje )bře vím, že je v tom obyčejný strach. :m rozvodem neprošla, zato jsem měla a věděla,jak moc bolí dostat zničehotetičku, máš to marný. Tak hurá do-

to? Já ti půjčím zrcátko, chceš?" : zrcátko ve tvaru srdíčka, které Ivetka

5tli mě do toho muzea vůbec pustí.

;ením hlavy pravil: ,,Takovej béžovej na pusinku." od toho vždycky špinavou šálu." zmlknul a popohnal holčičky dovnitř

Za kasou seděla postarší šedovlasá dáma v úhledné bílé halence. ,,Rodinné vstupné?" „Ne, ne. To je moje sestřenice," hájil se rychle Dan. Pokladní se usmála a mlčky nám prodala ... rodinné vstupné. Pánbují to oplať. Když jsme poodešli s lístky v ruce, rýpla jsem si do něj: ,,Tak moc se bojíš, aby si tě se mnou nikdo nespojoval, že bys byl ochoten si i připlatit?" A zašklebila jsem se. ,,Nevíš, kde pro mě číhá šance na nový vztah," řekl polohlasně, zatímco dcerky skotačily ve foyer kolem mimořádné výstavky národních krojů. ,,V tomto intelektuálně laděném prostředí bych mohl i natrefit na spřízněnou duši." „Té pokladní bylo nejmíň šedesát," namítla jsem. „Nemluvím o pokladní. Třeba má dceru v mém věku," zamračil se na mě, ,,nebo dokonce mladší," dodal významně. „A udělal jsi na ni dojem jako vzorný otcovský typ, a až budeme vycházet, požádá tě o číslo. Tak pojď, taťko," zazubila jsem se a zavěsila se do něj. Jemně se mi vyprostil a dloubl mě palcem pod culík. Pokračovali jsme k expozicím. Chtěli jsme zde s Danem načerpat inspiraci pro náš (snad) nový komiks. Jako vždy: já obrázky, on bublinky s textem. Když už jsme byli u toho, vzali jsme rovnou s sebou jeho dcerky jako menší testovací materiál. Za výrazných protestů mé bývalé švagrové, která byla toho názoru, že to holky: za á - nebude bavit, a za bé (takhle se Andrea s oblibou vyjadřuje, jakožto školitelka bezpečnosti práce nám všechno předkládá v bodech) je to může děsit. Pravé kostry? A nějaké vykopávky? Staré knihy? Co si z toho vezmou? „Jé, tati, kostřák, fuuuj, ten je ale hnuuusnej, má úplně rozpadlou hlavu, viď. A to ho nebolelo?" ptala se starší Ivetka. Vzdálila jsem se od pravěké keramiky a blížila se k vitríně. Dívala jsem se na kostru, uloženou ve skrčené poloze. Hned jsem zaostřovala na její popisek. Kostra mladé ženy, naleziště Lovosice Prosmyky, starší doba bronzová. Proražená lebka na temeni - viditelné stopy po trepanaci. Tělo bylo zřejmě původně svázáno do kozelce, nelze vyloučit rituální účely. Mimořádně bohatá pohřební výbava. Uložena obličejem k východu, na levém boku, temenem kjihu. Žena měřila přibližně 160 cm, v tehdejší době běžných.

www.fantomprint.cz

Mediální partneři -

ISBN 978-80-7398-383-3

Ff!t !1;.~ 12 :.L lilill 7 : '.9Ji~ JLlJ

--:--