0282186

'·

Veronika Válková

HUSITÉ Dobrodružství s

práčetem

Ilustrace Petr Kopl Vydala Grada Publishing, a.s. pod značkou bambé,ik U Průhonu 22, 170 00 Praha 7 obchod@grada.cz, www.grada.cz tel.: +420 234 264 401, fax: +420 234 264 400 jako svou 6596. publikaci Odpovědná redaktorka Magdalena Jimelová Jazyková úprava Štěpánka Poupětová Návrh obálky a sazba Petr Kopl ~

První vydání, Praha 2017 Vytiskly Tiskárny Havlíčkův Brod, a.s. © Grada Publishing, a.s., 2017

Text © Veronika Válková, 201 7 lllustrations © Petr Kopl, 2017 Upozornění

pro čtenáře a uživatele této knihy Všechna práva vyhrazena. Žádná část této tištěné či elektronické knihy nesmí být reprodukována a šířena v papírové, elektronické či jiné podobě bez předchozího písemného souhlasu nakladatele. ISBN 978-80-271-9788-0 (ePub) ISBN 978-80-271-9787-3 (pdf) ISBN 978-80-271-0126-9 (print)

Xap1lofa 1

Lilo. Už druhý den. To je pěkný konec prázdnin, pomyslela si otráveně Bára. Odhrnula zbrusu novou záclonu a chvíli zadumaně pozorovala provazce vody, protože to, co padalo z černého zataženého nebe, opravdu nebyly jednotlivé kapky. Jako by tam nahoře někdo pře­ vrhl kýbl, jak říkávala babi jizerská. Báře to tedy spíš připadalo, jako by tam nahoře někdo vypouštěl vanu. Nebo možná bazén. Když pršelo ve školním roce, tak to Báře moc nevadilo. Neměla to do školy daleko, a navíc dostala loni k narozeninám fakt hustý gumáky. Táta jíje koupil, když byl na služební cestě v Manchestru. Ze služebních cest sice Báře podle dohody, kterou uzavřeli, když šla do první třídy, vozil plyšáky, ovšem ty gumáky tam prý nemohl nechat. Ale schoval jí je k narozeninám. Ty gumáky totiž byly kostkované jako skotská sukně. Kilt, opravila tehdy Báru maminka. Skoti nenosí sukně, ale kilty. Bára sice mezi sukní a kiltem rozdíl neviděla, ale nehádala se, protože maminka všechno, co se týkalo Anglie, Skotska, Irska a Walesu, věděla nejlépe. Nebo to tak Báře aspoň připadalo. Kostkovaný vzor na gumákách vytvářely červené a zelené proužky občas protkané proužkem žlutým nebo bílým a Báře je ve třídě všichni ukrutně záviděli, protože tady se daly koupit jenom gumáky jednobarevné. Maminka říka­ la, že když ona byla malá, tak se vyráběly gumáky jenom černé a červené. Tatínek prohlásil, že to není pravda, protože on měl na pionýrském táboře takové podivně žlutohnědé a ostatní děti se mu posmívaly, že jsou ty gumáky - jaké, to už se Bára nedozvěděla,

protože maminka tatínka okřikla, ať před tím dítětem, tedy před Bárou, nemluví sprostě. Takže ve školním roce Báře déšť nevadil, protože se mohla vytahovat s těmi kostkovanými gumáky. Jenže to bylo v Praze, uvědomila si. Ve staré škole, kde seděla v lavici s Terezkou a Mikuláš jí nosil bonbóny za to, že mu dávala opisovat úkoly z matiky. Bára se s povzdechem rozhlédla po svém pokojíčku. Ten starý panelákový by se sem vešel snad čtyřikrát. Tam byla ráda, když prošla mezi postelí a skříní. Tady mohla udě­ lat z rohu do rohu hvězdu. Už to zkoušela a nic při tom neskopla. Musela uznat, že co do velikosti svého soukromého království si náramně polepšila. I želva Píďa mohla mít větší výběh. Ale Bára si nebyla jistá, jestli větší pokoj vyváží to, že v pondělí nastupuje do úplně jiné školy, kde na ni určitě budou pokřikovat Pražák rejžák a kde nikoho nezná. Kdybych tam tak nemusela! vzdychla zase Bára, tohle ráno už po několikáté. Ale - vždyť já tam nemusím! došlo jí. Tedy aspoň ne tak brzy, jak to podle kalendáře, který ukazuje, že už je čtvrtek, vypadá. Bára koukla na hodiny, které visely nad jejím psacím stolem. Ciferník tvořil bříško rozesmátého plyšového králíka. Tatínek je Báře přivezl, když šla do první třídy. Spolu s bačkorami ve tvaru psích čumáků, která Bára milovala, i když se v nich každou chvíli málem zabila, protože si šlápla na psí ucho, patřil králíček mezi dvacet čtyři plyšáků , které Bára nashromáždila od první třídy díky tatínkovým služebním cestám. V září přibude dvacátý pátý plyšák, tatínek se chystá do Vídně . Na králičím bříšku bylo čtvrt na deset. Do oběda daleko a času spousta. Bára se vydala dolů do kuchyně zjistit, jaká je situace a jestli je možné se na chvilku ztratit na půdu. Po dřevěných schodech, které vedly z patra do prostorné haly s velkými černými a bílými dlaždicemi, zkusila sejít tak opatrně, aby ani nezavrzaly, ale nepodařilo se jí to. Budu si to muset natrénovat, umiňovala si, jinak se v noci nedostanu do ledničky, protože to mamku vzbudí a ona mne zažene zpátky do postele.

Pohladila prstem po r

věnou dívčí hlavičku V)

na konci zábradlí a hlavič spiklenecky mrkla, jako i vala, že v noci ty schody nebudou. Bára přeskák: šachový koník po černýcl cích do kuchyně, kde u stc la maminka. Stůl se skor, pod horami papírů, slovn ných knih, mamince so1 valo místo, kam položit n Maminka normálně př, v tatínkově pracovně, alE ještě plná krabic s nevyl knihami. Báru napadlo, proč se vlastně pracovně říká ta když tam většinou pracuje maminka. Tatínek pracuje v ll nebo je na služební cestě, ale maminka překládá doma v vě pracovně. Tak by to snad měla být maminčina pracov všechny knihy narovnané v policích jsou tatínkovy a ty, to teprve čekají v krabicích, jsou po babi dejvické, což byla va maminka. Tak asi proto. ,,Mami?" „Ano, Baruško?" řekla maminka od počítače, aniž vzhl ,,Mami, co budeme dneska dělat?" Maminka se natáhla pro tlustý oxfordský slovník. ,,Jak - co budeme dělat?" ,,No, tuhle jsme třeba šily ten ubrus ... " „Aha. No, dneska nic šít nebudeme," řekla maminka a slovníkem. ,,Mám práci. Musím dodělat ten překlad. Já ty ké texty nesnáším. To není běžná slovní zásoba, to je san a klička a páčka a já nevím co, abych každé druhé slovo ve slovníku!" Kvůli vačce se včera ráno pohádaly. Bára si totiž my je to zvíře. Spletla si vačku a vačici. Maminka jí vyhubc

naminka tatínka okřikla, ať před tím dítětem, tedy před emluví sprostě. i ve školním roce Báře déšť nevadil, protože se mohla vy; těmi kostkovanými gumáky. to bylo v Praze, uvědomila si. Ve staré škole, kde seděla Terezkou a Mikuláš jí nosil bonbóny za to, že mu dávala úkoly z matiky. Bára se s povzdechem rozhlédla po svém 1. Ten starý panelákový by se sem vešel snad čtyřikrát. t ráda, když prošla mezi postelí a skříní. Tady mohla udě­ J do rohu hvězdu . Už to zkoušela a nic při tom neskopla. 1znat, že co do velikosti svého soukromého království si ·polepšila.I želva Píďa mohla mít větší výběh. Ale Bára jistá, jestli větší pokoj vyváží to, že v pondělí nastupuje jiné školy, kde na ni určitě budou pokřikovat Pražák kde nikoho nezná. rch tam tak nemusela! vzdychla zase Bára, tohle ráno už káté. vždyť já tam nemusím! došlo jí. Tedy aspoň ne tak brzy, :lle kalendáře, který ukazuje, že už je čtvrtek, vypadá. koukla na hodiny, které visely nad jejím psacím stolem. tvořil bříško rozesmátého plyšového králíka. Tatínek je rezl, když šla do první třídy. Spolu s bačkorami ve tvaru náků, která Bára milovala, i když se v nich každou chvíli 1bila, protože si šlápla na psí ucho, patřil králíček mezi ;yři plyšáků, které Bára nashromáždila od první třídy nkovým „lužebním cestám. V září přibude dvacátý pátý 1tínek se chystá do Vídně. áličím bříšku bylo čtvrt na deset. Do oběda daleko a času Bára se vydala dolů do kuchyně zjistit, jaká je situace možné se na chvilku ztratit na půdu. ivěných schodech, které vedly z patra do prostorné haly i černými a bílými dlaždicemi, zkusila sejít tak opatrně, ezavrzaly, ale nepodařilo se jí to. Budu si to muset natréliňovala si, jinak se v noci nedostanu do ledničky, protože ll vzbudí a ona mne zažene zpátky do postele.

Pohladila prstem po nose

dře­

věnou dívčí hlavičku vyřezanou

na konci zábradlí a hlavička na ni spiklenecky mrkla, jako by slibovala, že v noci ty schody skřípat nebudou. Bára přeskákala jako šachový koník po černých dlaždicích do kuchyně, kde u stolu sedě­ la maminka. Stůl se skoro ztrácel pod horami papírů, slovníků a jiných knih, mamince sotva zbývalo místo, kam položit notebook. Maminka normálně překládala v tatínkově pracovně, ale ta byla ještě plná krabic s nevybalenými knihami. Báru napadlo, proč se vlastně pracovně říká tatínkova, když tam většinou pracuje maminka. Tatínek pracuje v kanceláři nebo je na služební cestě, ale maminka překládá doma v tatínkově pracovně. Tak by to snad měla být maminčina pracovna ... Ale všechny knihy narovnané v policích jsou tatínkovy a ty, které na to teprve čekají v krabicích, jsou po babi dejvické, což byla tatínkova maminka. Tak asi proto. ,,Mami?" ,,Ano, Baruško?" řekla maminka od počítače, aniž vzhlédla. ,,Mami, co budeme dneska dělat?" Maminka se natáhla pro tlustý oxfordský slovník. ,,Jak - co budeme dělat?" ,,No, tuhle jsme třeba šily ten ubrus ... " ,,Aha. No, dneska nic šít nebudeme," řekla maminka a listovala slovníkem. ,,Mám práci. Musím dodělat ten překlad. Já ty technické texty nesnáším. To není běžná slovní zásoba, to je samá vačka a klička a páčka a já nevím co, abych každé druhé slovo hledala ve slovníku!" Kvůli vačce se včera ráno pohádaly. Bára si totiž myslela, že je to zvíře. Spletla si vačku a vačici. Maminka jí vyhubovala, že

nepřemýšlí, a Bára odsekla, že přemýšlet bude až od pondělka, protože teďjsouještě prázdniny. A bylo zle. Ale včera ráno bylo pro Báru tak dávno, že už si to skoro ani nepamatovala. Mezitím totiž byla několik týdnů jinde. Vlastně jindy. Byla v Pompejích krátce před tím, než je zničil výbuch sopky. A do jindy se chystala zas. Maminka se kolem sebe rozhlédla, jako by pro Báru hledala nějakou práci, a Bára si hodně oddechla, když žádnou nenašla. „Ono už je vlastně všechno vybalené," řekla maminka, ,,tak já nevím, co bys mohla dělat ... Ty knihy po babi dejvické si tatínek musí srovnat sám, to taky nemůžeš ... Nechceš si číst?" ,,Tak jo," řekla Bára a dala si záležet, aby to znělo trošku otráveně . ,,A mami?" ,,Co ještě, Barborko?" zeptala se maminka trochu netrpělivě. ,,Včera měl přijít ladič na piáno." ,,Měl. Ale volal, že má virózu. Že se ozve, až ho doktor uschopní." ,,Aha." ,,Hlavně nepřehrávej, potřebuju se soustředit," požádala ji maminka, nebo spíš jí to nařídila. ,,Oběd bude v půl jedné." ,,A co budeme mít k obědu?" ,,Báro, já nevím, teď myslím na jiné věci! Můžeš si jít, prosím tě, číst do pokojíčku?" zvýšila maminka poněkud hlas. „Vždyť už jdu," zahučela trochu uraženě Bára, ale v duchu se radovala. Do půl jedné má čas sama pro sebe, nikdo jí nemůže vynadat, že nic nedělá, protože se přece sama zeptala, co budou dělat, a bylo jí řečeno, že nic. Takže je z obliga, jak říkával tatínek, když mu maminka něco vyčítala a on měl pocit, že má po ruce pádné argumenty, jimiž její výčitky může odrazit. Ne vždycky byla téhož názoru maminka. Bára cvrnkla do nosu hlavičku na konci zábradlí, jejíž vlasy postupně splývaly s dřevem madla, a zdálo se jí, že se hlavička rozpustile usmála. Vyběhla po schodech, ale nešla do pokojíčku. Potichu, aby panty ani nevrzly, otevřela dveře hned vedle schodiště. Za nimi bylo dvanáct zaprášených schodů. Byla ráda, že dvanáct, kdyby jich bylo jen o jeden víc, už by to bylo nešťastné čís­ lo. Bára sice nebyla pověrčivá, ale jednou psali písemku z matiky

v pátek třináctého, Bára dostala trojku a od té doby náctku ráda. Pátek jí nevadil, protože to byl poslední pr Ten za tu trojku určitě nemohl, na svědomí ji měla s1 ta třináctka. Bára vystoupala po dvanácti schodech a ocitla se půdě. Panovalo tu hluboké šero, protože venku bylo za kýři opředenými pavučinami sem pronikalo jen málo 1 bušil do střechy tak silně, že to znělo, jako by na ni 1 oblázky. Bára se vydala do nejvzdálenější části půdy mu vikýři, který stínil košatý kaštan. Byla tu teď tak málem vrazila do almary plné šatů dávno vyšlých zn paní Karasové, od které dům koupili, nebo možná jeE Almara stála v půlce půdy a za ní začínalo tajemno. Za ní část půdy byla uklizená a harampádí tam bylo srov po stranách, tady bylo všechno naházené halabala, rr. drátěnkami do postelí se hromadily štosy zažloutlých • možná pamatovaly ještě císaře pána, stál tu rozbitý i s černou hlavou zdobenou zašlými zlatými ornamen1 ným mřížovým podstavcem, válelo se tu několik polán a v černých koutech by se dalo najít bůhvíco. Ale Báru nezajímala, i když jinak staré půdy a jejich poklady m Když bývala na chalupě u babi jizerské, hrozně rác půdu, zvlášť takové ty odlehlé kouty, kam se nechodí si tam třeba staré módní časopisy a katalogy, které l lety dávala sousedka, a jí to zase vozili příbuzní z Ně bách, kdy se ještě do Německa moc jezdit nemohlo, munisté nepouštěli lidi přes hranice. To jim vyprávě telka Dostálová při vlastivědě. Ale Báru vlastivěda m a tak si nebyla jistá ani tím, kdo to byli komunisté, a lidem zakazovali cestovat, a dokonce ani tím, kolik tě vlastně bylo. Určitě víc než jedno. Asi jako Ameriky.' nejmíň dvě. Severní a Jižní. Možná tři. Báru víc zají časopisy než počty států a světadílů. Ty nejstarší mó zerské na půdě byly dokonce ještě kreslené. Bára si z střihovala celé modelky nebo jen jednotlivé kusy odě,

:lí, a Bára odsekla, že přemýšlet bude až od pondělka, ďjsouještě

prázdniny. A bylo zle. Ale včera ráno bylo pro dávno, že už si to skoro ani nepamatovala. Mezitím totiž ,lik týdnů jinde. Vlastně jindy. Byla v Pompejích krátce než je zničil výbuch sopky. A do jindy se chystala zas. 1ka se kolem sebe rozhlédla, jako by pro Báru hledala ,ráci, a Bára si hodně oddechla, když žádnou nenašla. LŽ je vlastně všechno vybalené," řekla maminka, ,,tak já bys mohla dělat ... Ty knihy po babi dejvické si tatínek nat sám, to taky nemůžeš ... Nechceš si číst?" )," řekla Bára a dala si záležet, aby to znělo trošku otránami?" :tě, Barborko?" zeptala se maminka trochu netrpělivě. měl přijít ladič na piáno." Ue volal, že má virózu. Že se ozve, až ho doktor uschopní." tě nepřehrávej, potřebuju

se

soustředit,"

požádala ji ma,,Oběd bude v půl jedné."

ibo spíš jí to nařídila. ,udeme mít k obědu?" já nevím, teď myslím na jiné věci! Můžeš si jít, prosím tě, kojíčku?" zvýšila maminka poněkud hlas. už jdu," zahučela trochu uraženě Bára, ale v duchu se Do půl jedné má čas sama pro sebe, nikdo jí nemůže že nic nedělá, protože se přece sama zeptala, co budou rlo jí řečeno, že nic. Takže je z obliga, jak říkával tatínek, maminka něco vyčítala a on měl pocit, že má po ruce umenty, jimiž její výčitky může odrazit. Ne vždycky byla ::>ru maminka. vrnkla do nosu hlavičku na konci zábradlí, jejíž vlasy splývaly s dřevem madla, a zdálo se jí, že se hlavička usmála. Vyběhla po schodech, ale nešla do pokojíčku. by panty ani nevrzly, otevřela dveře hned vedle schodiš1i bylo dvanáct zaprášených schodů. Byla ráda, že dva)Y jich bylo jen o jeden víc, už by to bylo nešťastné čís­ ice nebyla pověrčivá, ale jednou psali písemku z matiky

v pátek třináctého, Bára dostala trojku a od té doby neměla tři­ náctku ráda. Pátek jí nevadil, protože to byl poslední pracovní den. Ten za tu trojku určitě nemohl, na svědomí ji měla stoprocentně ta třináctka . Bára vystoupala po dvanácti schodech a ocitla se na rozlehlé půdě. Panovalo tu hluboké šero, protože venku bylo zataženo a vikýři opředenými pavučinami sem pronikalo jen málo světla. Déšť bušil do střechy tak silně, že to znělo, jako by na ni někdo házel oblázky. Bára se vydala do nejvzdálenější části půdy, ke druhému vikýři, který stínil košatý kaštan. Byla tu teď taková tma, že málem vrazila do almary plné šatů dávno vyšlých z módy, asi po paní Karasové, od které dům koupili, nebo možná ještě starších. Almara stála v půlce půdy a za ní začínalo tajemno. Zatímco před­ ní část půdy byla uklizená a harampádí tam bylo srovnané hezky po stranách, tady bylo všechno naházené halabala, mezi starými drátěnkami do postelí se hromadily štosy zažloutlých novin, které možná pamatovaly ještě císaře pána, stál tu rozbitý šlapací stroj s černou hlavou zdobenou zašlými zlatými ornamenty a s krásným mřížovým podstavcem, válelo se tu několik polámaných židlí a v černých koutech by se dalo najít bůhvíco. Ale Báru veteš okolo nezajímala, i když jinak staré půdy a jejich poklady milovala. Když bývala na chalupě u babi jizerské, hrozně ráda prolézala půdu, zvlášť takové ty odlehlé kouty, kam se nechodí. Prohlížela si tam třeba staré módní časopisy a katalogy, které babičce před lety dávala sousedka, a jí to zase vozili příbuzní z Německa v dobách, kdy se ještě do Německa moc jezdit nemohlo, protože komunisté nepouštěli lidi přes hranice. To jim vyprávěla paní uči­ telka Dostálová při vlastivědě. Ale Báru vlastivěda moc nebavila, a tak si nebyla jistá ani tím, kdo to byli komunisté, ani tím, proč lidem zakazovali cestovat, a dokonce ani tím, kolik těch Němecek vlastně bylo. Určitě víc než jedno. Asi jako Ameriky. Ty jsou taky nejmíň dvě. Severní a Jižní. Možná tři. Báru víc zajímaly módní časopisy než počty států a světadílů. Ty n ejstarší módy u babi jizerské na půdě byly dokonce ještě kreslené. Bára si z časopisů vystřihovala celé modelky nebo jen jednotlivé kusy oděvů a lepila si

je do bloku. Některé modelce třeba přilepila jinou sukni nebo jiný svetřík, a vytvářela si tak svoje vlastní módy. Ale dneska nehledala materiál na vystřihování. Mířila přímo k truhle, v níž se skrýval její největší poklad - kouzelný atlas. Než k ní dotápala, stihla si udělat bouli na holeni o jedno rozlámané

Xapilofa 2

křeslo.

Truhla byla otevřená. Bára ji tak nechala, protože víko bylo příliš těžké. Zalovila v obnošeném šatstvu, kterého byla truhla plná, a z bezpečného úkrytu skoro na dně vylovila velkou, v kůži vázanou knihu. Toto dopoledne se rozhodla prozkoumat, jak si vybrat dobu, kam ji atlas přenese.

t,

IO

Jak na tebe? mračila se soustředěně Bára na atlas 1 klíně. Opatrně obracela stránky, aby se nedotkla žádr než se rozhodne do minulosti vstoupit, a pečlivě si j aby našla nějaké vodítko. Kdybych dávala při vlastivědě víc pozor, možná by napadlo, peskovala se v duchu Bára. Jenže jak jsem že budu vlastivědu jednou potřebovat? No jo, ona nán ka Dostálová říkávala, ať se učíme všechno, protože n kdy se nám to bude hodit. Proč jen mají dospělí pořác Prolistovala atlas zepředu dozadu a zezadu dopře z něj nebyla. Připadalo jí, že v mapách není vůbec žá Tedy systém. Tatínek trval na tom, že tato dvě slova vat. Pořádek můžeš mít v pokojíčku, tvrdil, ale v uČE systém. Bára se ho zeptala, proč nemůže mít systém a tatínek odpověděl, že tímhle ho pánbůh trestá za tc v parku šlapal na žížaly. Nicméně v atlase nebyl an pořádek. Nebo na něj Bára aspoň nepřišla. Nedá se nic dělat, povzdychla si, budu to musE Když dělali ve škole s paní učitelkou Dostálovou pok la jim do hlavy, že hlavní zásadou je všechno si zap Bára odložila atlas na zaprášenou prkennou podlaht.: pokojíčku pro blok, propisku, pravítko a kaligrafický stala na konci školního roku od Terezky. Když se vd seděla na židli vedle truhly kočka Barča a myla se. ,,Ahoj, Barčičičí," udělala na ni Bára. Barča na ni blahosklonně pohlédla a vrkla na poz

7

:u. Některé modelce třeba přilepila jinou sukni nebo jiný vytvářela si tak svoje vlastní módy. teska nehledala materiál na vystřihování. Mířila přímo v níž se skrýval její největší poklad - kouzelný atlas. Než pala, stihla si udělat bouli na holeni o jedno rozlámané

byla otevřená. Bára ji tak nechala, protože víko bylo ~é. Zalovila v obnošeném šatstvu, kterého byla truhla bezpečného úkrytu skoro na dně vylovila velkou, v kůži mihu. opoledne se rozhodla prozkoumat, jak si vybrat dobu, as přenese.

Xapilofa 2

l

se soustředěně Bára na atlas rozevřený na obracela stránky, aby se nedotkla žádné mapy dřív, než se rozhodne do minulosti vstoupit, a pečlivě si je prohlížela, aby našla nějaké vodítko. Kdybych dávala při vlastivědě víc pozor, možná by mě teď něco napadlo, peskovala se v duchu Bára. Jenže jak jsem mohla vědět, že budu vlastivědu jednou potřebovat? No jo, ona nám paní učitel­ ka Dostálová říkávala, ať se učíme všechno, protože nikdy nevíme, kdy se nám to bude hodit. Proč jen mají dospělí pořád pravdu?! Prolistovala atlas zepředu dozadu a zezadu dopředu a moudrá z něj nebyla. Připadalo jí, že v mapách není vůbec žádný poí-ádek. Tedy systém. Tatínek trval na tom, že tato dvě slova musí rozlišovat. Pořádek můžeš mít v pokojíčku, tvrdil, ale v učení musíš mít systém. Bára se ho zeptala, proč nemůže mít systém v pokojíčku, a tatínek odpověděl, že tímhle ho pánbůh trestá za to, že jako dítě v parku šlapal na žížaly. Nicméně v atlase nebyl ani systém, ani pořádek. Nebo na něj Bára aspoň nepřišla. Nedá se nic dělat, povzdychla si, budu to muset vyzkoušet. Když dělali ve škole s paní učitelkou Dostálovou pokusy, vtloukala jim do hlavy, že hlavní zásadou je všechno si zapisovat. A tak Bára odložila atlas na zaprášenou prkennou podlahu a došla si do pokojíčku pro blok, propisku, pravítko a kaligrafický fix, který dostala na konci školního roku od Terezky. Když se vrátila na půdu, seděla na židli vedle truhly kočka Barča a myla se. ,,Ahoj, Barčičičí," udělala na ni Bára. Barča na ni blahosklonně pohlédla a vrkla na pozdrav. Jak na tebe?

mračila

klíně . Opatrně

li~

Další Bářino dobrodružství v novém vydání! Bitvou na Vítkově, kde husité porazili křižáky, to jenom začíná. Útok rozzuřené bachyně je úplná legrace v porovnání s tím, co všechno ještě Báru a mladičkého husitského bojovníka, práče Borka, čeká cestou do Tábora - a vlastně i v Táboře samotném. Historička Veronika Válková ve svých knihách přenáší čtenáře do skutečné, reálné historie, kde spolu s Bárou zažívají napínavé chvilky, zároveň se toho ale také hodně dozvědí.

www.kouzelnyatlas.com