Kůň
bez iezdce 1
Probouzím se. Pomalu otvírám oči a snažím se pochopit svět kolem sebe. Ještě jsem napůl v snách a chci, aby tahle chvíle hned tak neskončila. Vedle mě leží ta nejkrásnější bytost, co jsem kdy poznal, a já se pořád zdráhám uvěřit skutečnosti, že tomu tak doopravdy je. Vlastně by se dalo říci, že sny pro mě teď nejsou jen výsadou nočního spánku, ale prolínají se i mými dny. Jeden krásný sen totiž právě prožívám. Políbím Markétu na čelo a vidím, jak se slabě ze spánku pousměje - je krásná a je jen a jen moje. Nikomu ji nedám, vzdal bych se pár let života, jen abych si ji udržel. „Kéž by to takhle vydrželo napořád," opakuji si. ,,Nic víc od života nepotřebuju. Takhle jsem spokojený, lepší už to nemůže být." A zároveň si říkám, že tenhle p:rchavý zázrak nemůže trvat věčně. Mám pocit, že si teď užívám na úkor budoucích dní, které už mi tolik štěstí nepřinesou. O co výše teď vystoupám, o to bolestivější bude pak můj pád. Snažím se tyto temné myšlenky odehnat, ale nijak zvlášť se mi to nedaří. Je to opravdu předtucha? Nebo jen opožděná reakce na události posledních týdnů a měsíců? Celkem rád jsem si teď přivykl, že mě nikdo nemlátí po hlavě, nesna-
7
ží se mě otrávit nebo proklát mečem, ale můžeme už celou tu chmurnou historii uzavřít? Obávám se, že nikoliv. Jako druhorozený syn, pocházející ze starého, leč naprosto bezvýznamného rodu pánů ze Zvonařic jsem měl před sebou vždy vyhlídku na trochu nudnou, leč naprosto poklidnou kariéru v rámci církevní hierarchie. Tento fakt se dlouhou dobu nezdálo nic ohrožovat. Výchovy i vzdělání se mi od jinošských let dostávalo v klášteře a v něm bych dlel patrně i dnes, kdyby nezasáhl osud v podobě mého staršího bratra Hynka. I kdyby byl Hynek naživu - jako že nejspíš není - slušelo by se o něm patrně, coby o vlastní krvi, mluvit hezky. Pokusím se o to. Hynek je kus chlapa; nejen navenek, ale i v jednání, kdy se o něm rozhodně nedá říct, že by se vyhýbal nebezpečí. V tom nevyhýbání se nebezpečí ovšem dokázal zajít až tak daleko, že za následky jeho rekovnosti trpíme dodnes všichni: otec, já, naši příbuzní a blízcí. Utekl už víc než rok od doby, kdy Hynek doprovázel coby ozbrojený doprovod kupce Wolfganga na jeho cestě do Rakous a na té cestě zemřeli prakticky všichni, kdo se jí zúčast nili. Kdyby zůstalo jen u toho, šlo by o politováníhodnou událost, ke které žel Bohu na cestách hraničními hvozdy občas dochází. V tomto případě však nešlo jen o obyčej nou loupež a o pár mrtvých, kteří této loupeži padli za oběť. Šlo o to, že se můj slovutný bratr zapletl do vyšší hry, v níž nefigurovaly jen kožešiny nebohého kupce, ale i větší množství peněz, které patřilo, nebo časem mělo patřit, někomu úplně jinému. A tomu někomu jinému se samozřejmě nelíbilo, když se jich Hynek se svým kumpánem zmocnil. A protože účelem těch peněz nebylo patrně nic menšího než odboj proti Habsburkovi na českém trůně, rozehrála se kolem celé té záležitosti partie, do
8
které měli co mluvit mnozí z těch, kteří si pohybují v těch nejvyšších patrech domácí poHtiky, ať už jsou jejich momentální preference k osobě na českém trůně jakékoli. A jak k tomu tedy přišla má ubohá maličkost? Jak se stalo, že jsem najednou namísto pravidelných modliteb a učených teologických disputací pátral po svém brátrovi a denně riskoval svůj krk jen kvůli jeho nestoudné hamižnosti? lnu, krev není voda a bylo-li to otcovým · přáním, nemohl jsem se tvářit, že mi po tom nic není. K ruce se mi dostalo pomocníka y podobě bývalého Hynkova kumpána, což mě mělo pravděpodobně motivovat k tomu, abych se snažil vyřešit celý případ co nejrychleji. Dokud ho totiž nevyřeším, budu mít Víta neustále ve své blízkosti. A já celou tu záležitost naneštěstí dosud tak úplně nevyřešil. Už vím, že je můj bratr pravděpodob ně po smrti, ale jeho mrtvolu jsem neviděl. Vím, kdo ho nejspíš zabil (pokud byl zabit}, ale jeden z jeho vrahů je definitivně mrtvý a ten druhý, či spíše druhá, pravděpo dobně také. S určitostí to ale opět tvrdit nemůžu. Vím, kdo sebral i ty peníze, ale kde teď jsou a kde je dotyčný, který je sebral (a pár lidí při té příležitosti také odpravil), to už netuším. Z toho výčtu můžete vidět, že jsem stále úplně neskončil. Můžu se radovat, že mám po svém boku Markétu, což je asi jediná dobrá věc, kterou mně tato šlamastyka přinesla. Nemůžu ale říct, že bych jinak tenhle zpropadený problém mohl v klidu uzavřít. I kdybych chtěl, tuším, že mě dříve či později zase dostihne. Můžu se s tímhle vědomím naplno radovat ze všeho toho štěstí, . které mi má milá dává? Asi ne, ale věřte mi, že se o to ze všech sil snažím!
9