Obloha byla zatažená těžkými bouřkovými mraky, které vytvořily hustý a pochmurně vyhlížející příkrov nad zemí sužovanou dusným horkem. Jako by zachmuřená obloha chtěla předznamenat těžké doby přicházející na moravskou zemi. Z dálky se ozývalo dunění hromu, které se po~alu přibližovalo. Na vyprahlou půdu dopadly těžké kapky deště doprovázené prvními blesky křižujícími oblohu. "'fy blesky oblohu křižují podobně, jako budou naši zem nejspíš křižovat kopyta koní maďar ských nájezdníků. A podobně jako }?lesky budou zářit jejich meče," pomyslel si hořce vysoký, vzpří meně stojící bělovlasý muž mlčky rozjímající před vchodem do moravgradské baziliky. Toho muže v Moravském království znali všichni. Nebo o něm alespoň slyšeli. Byl to kníže Slavomír z Dolnogradu, župan veligradský2, druhý muž Moravského království hned po králi. Slavomír byl už starý muž. Prožil dlouhých, předlouhých sedmdesát pět let. Takového věku se dožilo nemnoho Slavomírových současníků. Jeho postava však byla stále pevná a vzpříme ná, jeho paže dokázaly stále rozhodně uchopit velký, vzácný meč s damaskovou čepelí, který si 1 2
Dnešní Valy u Mikulčic. Veligrad - dnešní aglomerace Staré Město - Uherské Hradiště.
7
z Byzance a kterým připravil o život řadu nepřátel moravské země. Slavomír si občas f-íkaL že známkou blížícího se odchodu na onen svět za jeho už zemr·elými blízkými u něj hude to, když už nehude moci sevřít jílec své vzácné zbraně a dát pocítit k\·alitu jejího ostří nebohému protivníkovi. Zatím tomu však tak nebylo. V jeho hlubokými vráskami poznačeném obličeji, lemovaném stále hustými, šedivými vlasy spadajícími až na ramena, vyryl život stopy mnoha dramatických událostí, které kníže prožil se svojí zemí a jejím lidem. Vždy viděl jako svoji povinnost službu rodné a nadevše milované moravské zemi. Hájil ji\' mnoha bojích i diplomatických jednáních. ve kterých využil svoji tělesnou obratnost i rozsáhlé vzdělá ní spojené se znalostí několik a jazykú, hluboké životní zkušenosti i prostou lidskou moud rost. Kromě mnoha nadání a schopností, kterých se mu dostalo, proslul však ještě jedním. Proslavil se také úspěšným pátráním po pachatelích nejtěž ších zločinú. Těžko najít v m oravské zemi i jejím sousedství druhého tak scho pného vyšetřovate le. Nebýt Slavomíra a jeho vě rného přítele, vikinga Erika, mnoho zločinú té doby by zústalo nepotrestáno. kdysi
přivezl
8
2. do rodu Mojmírovců. Mezi svými příbuznými však byl pozoruhodnou výjimkou. Nikdy se nenechal vtáhnout do bratrovražedných bojů o moc v zemi. Dobře chápal, že takové šarvátky prospívají pouze nepřátelům Moravského království. Proto se vždy snažil takovým rozbrojům bránit a vždy zůstával věrný právoplatným moravským vládcům. I když si to někdy tito panovníci nezasloužili. Za vlády slavného knížete Mojmíra blahé paměti, který sjednotil části moravské země na obou stranách Bílých hor3, se narodil a jeho vládu zažil jako dítě a dospívající mladík. Jako dospělý muž už potom věrně sloužil třem jeho následovníkům - synovci Rastislavovi, jeho synovci Svatoplukovi a nyní i Svatoplukovu synovi Mojmírovi. Byl jedním z nemnoha moravských šlechticů, kteří se mohli honosit knížecím titulem. Slavomírovi jej udělil před desetiletími ještě jako mladému muži král Rastislav. Spolu s knížecím titulem pověřil Rastislav Slavomíra úřadem župana v největším moravském sídle, ve Veligradu. Na králem darovaném pozemku si zde Slavomír postavil svůj dvorec, na kterém od té doby žil a ze kterého vyjížděl od své rodiny na své cesty po moravské zemi i jejím okolí. Slavomír
patřil
'Bílé hory - zde Bílé Karpaty. Pojem .moravská zem" nemá nic společ ného s dnešním chápáním Moravy (a jejich obyvatel). V románu (i tehdejší době) je to myšleno jako .území obývané kmeny Moravanll", pří padně se to mohlo tehdy také chápat jako území podél řeky Moravy.
9