Prolog William Anderson pomalu zamyšleně odložil telefon a opřel se ve svém kancelářském křesle. Spojil si štíhlé dlouhé prsty pod bradou a v duchu si neustále opakoval předchozí desetiminutový rozhovor, až měl pocit, že se asi zblázní. Netušil, co si o tom má myslet, ale bylo mu jasné, že potřebuje skleničku. A pořádnou. Přešel k místu, kde schovával alkohol, a odklopil víko velkého starožitného globusu. Ani moc nepřemýšlel, na jakou whisky má chuť; zrovna teď mu postačí cokoliv. Nalil si do sklenky pořádnou dávku bourbonu, půlku vypil a okamžitě ho zase doplnil. Bylo mu horko a potil se. Tenhle obvykle vyrovnaný muž byl dnešními zprávami úplně vyvedený z míry a jediné, co teď viděl, byly ty nádherné safírové oči. Kamkoliv se otočil, všude na něj zíraly, mučily ho a připomínaly mu, že selhal. Trhnutím si uvolnil kravatu a rozepnul si horní knoflíček u košile v naději, že se mu bude lépe dýchat. Nepomohlo to. Hrdlo se mu svíralo čím dál víc. Minulost se vrátila, aby ho pronásledovala. Tak moc se pokoušel nenechat se do toho znovu vtáhnout a zůstat stranou. A teď to tu bylo zase. V jeho světě bylo třeba dělat rozhodnutí s chladnou hlavou a čistou myslí – v čemž obvykle vynikal. Obvykle. Ve Williamově vesmíru měly události vždycky důvod a tím bývala skutečnost, že to prostě
9
Prolog William Anderson pomalu zamyšleně odložil telefon a opřel se ve svém kancelářském křesle. Spojil si štíhlé dlouhé prsty pod bradou a v duchu si neustále opakoval předchozí desetiminutový rozhovor, až měl pocit, že se asi zblázní. Netušil, co si o tom má myslet, ale bylo mu jasné, že potřebuje skleničku. A pořádnou. Přešel k místu, kde schovával alkohol, a odklopil víko velkého starožitného globusu. Ani moc nepřemýšlel, na jakou whisky má chuť; zrovna teď mu postačí cokoliv. Nalil si do sklenky pořádnou dávku bourbonu, půlku vypil a okamžitě ho zase doplnil. Bylo mu horko a potil se. Tenhle obvykle vyrovnaný muž byl dnešními zprávami úplně vyvedený z míry a jediné, co teď viděl, byly ty nádherné safírové oči. Kamkoliv se otočil, všude na něj zíraly, mučily ho a připomínaly mu, že selhal. Trhnutím si uvolnil kravatu a rozepnul si horní knoflíček u košile v naději, že se mu bude lépe dýchat. Nepomohlo to. Hrdlo se mu svíralo čím dál víc. Minulost se vrátila, aby ho pronásledovala. Tak moc se pokoušel nenechat se do toho znovu vtáhnout a zůstat stranou. A teď to tu bylo zase. V jeho světě bylo třeba dělat rozhodnutí s chladnou hlavou a čistou myslí – v čemž obvykle vynikal. Obvykle. Ve Williamově vesmíru měly události vždycky důvod a tím bývala skutečnost, že to prostě
9
Jodi Ellen Malpasová
řekl – protože lidé mu naslouchali a respektovali ho. Teď cítil, jak mu všechen ten pocit kontroly uniká, a nijak se mu to nelíbilo. Zvláště pokud šlo o ni. „Na tyhle sračky už jsem moc starý,“ zavrčel a zhroutil se do křesla. Dal si další pořádný hlt bourbonu a pak si opřel hlavu dozadu a zahleděl se do stropu. Ta dívka s ním zamávala už předtím a zdálo se, že jí to dovolí znovu.
KAPITOLA PRVNÍ
Zbláznil se. Ale to, že v celé téhle komplikované rovnici figuroval ještě Miller Hart, mu ponechávalo trochu prostoru k manévrování. Což neplatilo o jeho zásadách… ani o jeho lásce k té ženě.
Můj osud řídil někdo jinej. Všechna snaha, opatrnej přístup i ochranný zdi, který jsem si kolem sebe tak těžce vystavěla, lehly popelem v den, kdy jsem potkala Millera Harta. Celkem rychle se ukázalo, že jsem ve svým životě dosáhla bodu, kdy bylo zásadní, abych si zachovala rozumný životní postoje, udržela si chladnou tvář a zůstala ostražitá. Protože ten muž mě bude nepochybně pokoušet. Což udělal. A neustále v tom pokračuje. Někomu věřit, svěřit se mu a odevzdat se byla ta nejzazší krajnost, jaké bych byla schopná. A přesto jsem to udělala a teď si z celýho srdce přeju, aby se to nestalo. Děsit se, že mě kvůli mý minulosti opustí, bylo naprosto zbytečný. Ve skutečnosti to byla ta poslední věc, který jsem se měla bát. Miller Hart je totiž luxusní prostitut. Říkal si „eskort“, ale nejde to natřít na růžovo jen tím, že se to nazve elegantnějším slovem. Miller Hart prodává svý tělo. Miller Hart žije ponižujícím životem. Miller Hart je mužským ekvivalentem mý matky. Jsem zamilovaná do muže, kterýho nemůžu mít. Přiměl mě cítit se naživu, potom co jsem až příliš dlouho živořila, ale pak mi ten úžasně osvěžující pocit sebral a nahradil ho bezútěšností. Teď jsem jako tělo bez duše víc, než kdy dřív před naším setkáním.
11
Jodi Ellen Malpasová
řekl – protože lidé mu naslouchali a respektovali ho. Teď cítil, jak mu všechen ten pocit kontroly uniká, a nijak se mu to nelíbilo. Zvláště pokud šlo o ni. „Na tyhle sračky už jsem moc starý,“ zavrčel a zhroutil se do křesla. Dal si další pořádný hlt bourbonu a pak si opřel hlavu dozadu a zahleděl se do stropu. Ta dívka s ním zamávala už předtím a zdálo se, že jí to dovolí znovu.
KAPITOLA PRVNÍ
Zbláznil se. Ale to, že v celé téhle komplikované rovnici figuroval ještě Miller Hart, mu ponechávalo trochu prostoru k manévrování. Což neplatilo o jeho zásadách… ani o jeho lásce k té ženě.
Můj osud řídil někdo jinej. Všechna snaha, opatrnej přístup i ochranný zdi, který jsem si kolem sebe tak těžce vystavěla, lehly popelem v den, kdy jsem potkala Millera Harta. Celkem rychle se ukázalo, že jsem ve svým životě dosáhla bodu, kdy bylo zásadní, abych si zachovala rozumný životní postoje, udržela si chladnou tvář a zůstala ostražitá. Protože ten muž mě bude nepochybně pokoušet. Což udělal. A neustále v tom pokračuje. Někomu věřit, svěřit se mu a odevzdat se byla ta nejzazší krajnost, jaké bych byla schopná. A přesto jsem to udělala a teď si z celýho srdce přeju, aby se to nestalo. Děsit se, že mě kvůli mý minulosti opustí, bylo naprosto zbytečný. Ve skutečnosti to byla ta poslední věc, který jsem se měla bát. Miller Hart je totiž luxusní prostitut. Říkal si „eskort“, ale nejde to natřít na růžovo jen tím, že se to nazve elegantnějším slovem. Miller Hart prodává svý tělo. Miller Hart žije ponižujícím životem. Miller Hart je mužským ekvivalentem mý matky. Jsem zamilovaná do muže, kterýho nemůžu mít. Přiměl mě cítit se naživu, potom co jsem až příliš dlouho živořila, ale pak mi ten úžasně osvěžující pocit sebral a nahradil ho bezútěšností. Teď jsem jako tělo bez duše víc, než kdy dřív před naším setkáním.
11
Jodi Ellen Malpasová
Ale ponížení z mýho omylu přehlušuje utrpení. Necítím nic, jen
ale já nevidím nic jinýho než bezprostřední mizérii a necítím nic než
ochromující bolest. Byly to ty nejdelší dva týdny, jaký si umíte před-
přetrvávající bolest. Už nikdy nebude existovat nikdo jinej. Žádnej
stavit, a ještě mě čeká zbytek života, abych se tím trápila. Jen pouhý
chlap už ve mně nikdy nevyvolá podobný pocity, nepřiměje mě cítit
pomyšlení mi stačí k tomu, abych toužila zavřít oči a už je nikdy ne-
se ochraňovaná, milovaná a v bezpečí.
otevřít.
Je to ironie, vážně. Celej svůj život jsem opovrhovala tím, že mě
V duchu si znova a znova přehrávám ten večer v hotelu – cítím
matka opustila kvůli životu plnýmu mužů, slasti a dárků. A pak se
pásek, kterým mi Miller spoutal zápěstí, chladnou apatii v jeho tváři,
ukáže, že Miller Hart je mužskej eskort. Prodává svý tělo, bere prachy
když mě zkušeně donutil vyvrcholit, výraz čirých muk, když si uvědo-
za to, že dává ženám rozkoš. Pokaždý, když si ode mě bral to svoje a tak
mil, jakou bolest mi způsobil. Jistěže jsem musela utéct.
něžně mě držel v náruči, to pro něj bylo, jako by smazával poskvrnu ze
Jenom jsem si neuvědomila, že naběhnu rovnou do ještě většího problému. William. Vím, že je jenom otázkou času, než mě znovu na-
soulože s jinou ženou. Proč to ze všech chlapů na světě, kteří by si mě dokázali takhle bezpodmínečně získat, musel být právě on?
jde. Viděla jsem to překvapení v jeho tváři, jakmile mě zaregistroval,
„Chtěla bys se mnou jít v pondělí do klubu?“ zeptá se babča ne-
a viděla jsem i poznání poté, co spatřil Millera. William Anderson se
nuceně, zatímco já se snažím se staženým krkem spolykat alespoň
s Millerem Hartem zná a bude chtít vědět, odkud ho znám já. A Bůh
trochu kukuřičných lupínků.
mi odpusť, bude chtít vědět i to, co jsem v tom hotelu dělala. Nejenže jsem ty dva týdny strávila v pekle, ale taky jsem se neustále ohlížela přes rameno a čekala, až se objeví.
„Ne, zůstanu doma.“ Ponořím lžíci do misky a znovu si nacpu plnou pusu. „Vyhrála jsi včera v bingu?“ Párkrát zafuní, zabouchne dvířka od pračky a začne sypat do přihrádky prášek na praní. „Vyhrála jsem prd! Byla to zatracená ztráta
času.“ „Tak proč tam vůbec chodíš?“ ptám se a zvolna si míchám snídani
Potom, co jsem se dovlekla do sprchy a natáhla na sebe, co mi přišlo
v misce.
pod ruku, se ploužím ze schodů a dole najdu babču na kolenou, jak
„Protože si ze mě vždycky všichni sednou na zadek!“ Mrkne na
láduje prádlo do pračky. Tiše proklouznu na židli u jídelního sto-
mě, trochu se usměje a já se v duchu modlím, aby mě zase nepoctila
lu, ale zdá se, že na mě má poslední dobou doslova vyladěnej radar
dalším povzbudivým proslovem. Moje modlitba zůstane nevyslyšená.
a zaregistruje každej pohyb, nádech i slzu, bez ohledu na to, jestli je
„Kvůli dědečkovi jsem truchlila celé roky, Olivie.“ Její slova mě tro-
se mnou v pokoji nebo ne. Stará se o mě, ale je zmatená, soucítí se
chu ohromí. Zmínka o něm je to poslední, co bych čekala. Pomalu
mnou, ale zároveň mě povzbuzuje. Její snaha přimět mě spatřit pozi-
přestávám míchat lžící. „Ztratila jsem životního partnera a vyplakala
tivní stránku vztahu s Millerem Hartem se stala jejím životním cílem,
moře slz.“ Snaží se dát věcem správnou perspektivu a mě okamžitě
12
13
Jodi Ellen Malpasová
Ale ponížení z mýho omylu přehlušuje utrpení. Necítím nic, jen
ale já nevidím nic jinýho než bezprostřední mizérii a necítím nic než
ochromující bolest. Byly to ty nejdelší dva týdny, jaký si umíte před-
přetrvávající bolest. Už nikdy nebude existovat nikdo jinej. Žádnej
stavit, a ještě mě čeká zbytek života, abych se tím trápila. Jen pouhý
chlap už ve mně nikdy nevyvolá podobný pocity, nepřiměje mě cítit
pomyšlení mi stačí k tomu, abych toužila zavřít oči a už je nikdy ne-
se ochraňovaná, milovaná a v bezpečí.
otevřít.
Je to ironie, vážně. Celej svůj život jsem opovrhovala tím, že mě
V duchu si znova a znova přehrávám ten večer v hotelu – cítím
matka opustila kvůli životu plnýmu mužů, slasti a dárků. A pak se
pásek, kterým mi Miller spoutal zápěstí, chladnou apatii v jeho tváři,
ukáže, že Miller Hart je mužskej eskort. Prodává svý tělo, bere prachy
když mě zkušeně donutil vyvrcholit, výraz čirých muk, když si uvědo-
za to, že dává ženám rozkoš. Pokaždý, když si ode mě bral to svoje a tak
mil, jakou bolest mi způsobil. Jistěže jsem musela utéct.
něžně mě držel v náruči, to pro něj bylo, jako by smazával poskvrnu ze
Jenom jsem si neuvědomila, že naběhnu rovnou do ještě většího problému. William. Vím, že je jenom otázkou času, než mě znovu na-
soulože s jinou ženou. Proč to ze všech chlapů na světě, kteří by si mě dokázali takhle bezpodmínečně získat, musel být právě on?
jde. Viděla jsem to překvapení v jeho tváři, jakmile mě zaregistroval,
„Chtěla bys se mnou jít v pondělí do klubu?“ zeptá se babča ne-
a viděla jsem i poznání poté, co spatřil Millera. William Anderson se
nuceně, zatímco já se snažím se staženým krkem spolykat alespoň
s Millerem Hartem zná a bude chtít vědět, odkud ho znám já. A Bůh
trochu kukuřičných lupínků.
mi odpusť, bude chtít vědět i to, co jsem v tom hotelu dělala. Nejenže jsem ty dva týdny strávila v pekle, ale taky jsem se neustále ohlížela přes rameno a čekala, až se objeví.
„Ne, zůstanu doma.“ Ponořím lžíci do misky a znovu si nacpu plnou pusu. „Vyhrála jsi včera v bingu?“ Párkrát zafuní, zabouchne dvířka od pračky a začne sypat do přihrádky prášek na praní. „Vyhrála jsem prd! Byla to zatracená ztráta
času.“ „Tak proč tam vůbec chodíš?“ ptám se a zvolna si míchám snídani
Potom, co jsem se dovlekla do sprchy a natáhla na sebe, co mi přišlo
v misce.
pod ruku, se ploužím ze schodů a dole najdu babču na kolenou, jak
„Protože si ze mě vždycky všichni sednou na zadek!“ Mrkne na
láduje prádlo do pračky. Tiše proklouznu na židli u jídelního sto-
mě, trochu se usměje a já se v duchu modlím, aby mě zase nepoctila
lu, ale zdá se, že na mě má poslední dobou doslova vyladěnej radar
dalším povzbudivým proslovem. Moje modlitba zůstane nevyslyšená.
a zaregistruje každej pohyb, nádech i slzu, bez ohledu na to, jestli je
„Kvůli dědečkovi jsem truchlila celé roky, Olivie.“ Její slova mě tro-
se mnou v pokoji nebo ne. Stará se o mě, ale je zmatená, soucítí se
chu ohromí. Zmínka o něm je to poslední, co bych čekala. Pomalu
mnou, ale zároveň mě povzbuzuje. Její snaha přimět mě spatřit pozi-
přestávám míchat lžící. „Ztratila jsem životního partnera a vyplakala
tivní stránku vztahu s Millerem Hartem se stala jejím životním cílem,
moře slz.“ Snaží se dát věcem správnou perspektivu a mě okamžitě
12
13
Jodi Ellen Malpasová
napadne, jestli si nemyslí, že jsem k politování, když jsem tak smutná
zoufalství. Není moudrý si tu textovku číst. To je jasný. Ale já v tuhle
kvůli chlapovi, kterýho jsem znala sotva pár týdnů. „Vůbec jsem netu-
chvíli moudrosti moc nepobrala. Přišla jsem o ni v okamžiku, kdy
šila, jestli se zas někdy budu cítit jako člověk.“
jsem potkala Millera Harta.
„Vzpomínám si,“ prohodím tiše. A pamatuju si i to, že jsem to
Popadnu mobil a otevřu nově příchozí zprávy.
babče moc neusnadňovala. Ještě se ani nevyrovnala s matčiným zmizením, a už musela čelit kruté předčasné smrti svého milovaného
Jak se máš? Miller Hart
Jima. „Ale stalo se.“ Povzbudivě přikývne. „Možná to právě teď tak ne-
Zamračím se na displej, znovu si ten vzkaz přečtu a přemýšlím, jestli
cítíš, ale uvidíš, že život jde dál.“ A s tím zamíří do haly, zatímco já
má pocit, že už jsem na něj zapomněla. Miller Hart? Jak se mám?
uvažuju o jejích slovech a cítím se trochu provinile, že truchlím nad
Jak si myslí, že se asi mám? Že skáču radostí do stropu, protože jsem
něčím, co jsem sotva měla, a ještě víc kvůli tomu, že to v pokusu mě
od něj, jakožto nejznámějšího londýnskýho mužskýho eskorta, do-
rozveselit srovnává se ztrátou svýho manžela.
stala pár čísel zadarmo? Ne, zadarmo ne. To ani náhodou. Můj čas
Ponořím se hlouběji do vzpomínek. Postupně si přehrávám jedno
a zážitky s ním mě přijdou pěkně draho. Ještě jsem se ani nezačala
setkání za druhým, polibek za polibkem, slovo za slovem. Moje uta-
vyrovnávat s tím, co se stalo. Mozek mám jako klubko otázek, celej
haná mysl jako by tvrdohlavě trvala na tom, že mě bude mučit, ale je
zašmodrchanej a nutně ho potřebuju rozmotat a dát to všechno zase
to jenom moje zatracená chyba. Řekla jsem si o to. Beznaděj nabrala
do pořádku, a pak se možná pokusím v tom všem najít alespoň nějakej
novej význam.
smysl. Už jenom ta skutečnost, že jedinej muž, se kterým jsem kdy
Zavibruje mi mobil a já sebou na židli trhnu, jak mě to prudce
sdílela celý svoje já, je najednou pryč, je sama o sobě dost těžká, abych
vrátí do reality, kde je všechno to trápení zase skutečný. Nemám vů-
se s ní vyrovnala. Pokoušet se pochopit proč a jak, to bych teď fakt
bec chuť se s někým bavit a nejmíň ze všech s mužem, kterej je za
emocionálně nezvládla.
tohle všechno zodpovědnej, takže když spatřím jeho jméno, prudce
Jak se mám? „Na hovno!“ zařvu na svůj telefon a mačkám tlačít-
upustím lžíci do misky a slepě zírám na displej. Srdce mi bije jako
ko pro smazání zprávy pořád dokola, dokud mě nezačne bolet prst.
o závod. V panice ze sebe nedokážu vydat ani hlásku, odsouvám se od
V záchvatu čirýho vzteku mrsknu telefonem přes celou kuchyň a ani
stolu a zavrtávám se do židle, abych byla od toho mobilu co nejdál.
sebou netrhnu, když se s třeskem rozbije o cihlovou zeď a rozletí se na
Nedokážu uhnout víc, protože každej sval v mým těle je jako paraly-
tisíc kousků. Divoce na židli lapám po dechu a přes ty zuřivý nádechy
zovanej. Nic nepracuje tak, jak by mělo, kromě mojí zatracený paměti,
sotva slyším dupot kroků na schodech.
a ta mě mučí ještě víc a nutí mě znovu prožívat každej moment, kte-
„Co se to pro všecko na světě děje?“ ozve se mi za zády bab-
rej jsem s Millerem Hartem strávila. Oči se mi začínají plnit slzama
čin šokovanej hlas, ale já se ani nenamáhám otočit, abych viděla její
14
15
Jodi Ellen Malpasová
napadne, jestli si nemyslí, že jsem k politování, když jsem tak smutná
zoufalství. Není moudrý si tu textovku číst. To je jasný. Ale já v tuhle
kvůli chlapovi, kterýho jsem znala sotva pár týdnů. „Vůbec jsem netu-
chvíli moudrosti moc nepobrala. Přišla jsem o ni v okamžiku, kdy
šila, jestli se zas někdy budu cítit jako člověk.“
jsem potkala Millera Harta.
„Vzpomínám si,“ prohodím tiše. A pamatuju si i to, že jsem to
Popadnu mobil a otevřu nově příchozí zprávy.
babče moc neusnadňovala. Ještě se ani nevyrovnala s matčiným zmizením, a už musela čelit kruté předčasné smrti svého milovaného
Jak se máš? Miller Hart
Jima. „Ale stalo se.“ Povzbudivě přikývne. „Možná to právě teď tak ne-
Zamračím se na displej, znovu si ten vzkaz přečtu a přemýšlím, jestli
cítíš, ale uvidíš, že život jde dál.“ A s tím zamíří do haly, zatímco já
má pocit, že už jsem na něj zapomněla. Miller Hart? Jak se mám?
uvažuju o jejích slovech a cítím se trochu provinile, že truchlím nad
Jak si myslí, že se asi mám? Že skáču radostí do stropu, protože jsem
něčím, co jsem sotva měla, a ještě víc kvůli tomu, že to v pokusu mě
od něj, jakožto nejznámějšího londýnskýho mužskýho eskorta, do-
rozveselit srovnává se ztrátou svýho manžela.
stala pár čísel zadarmo? Ne, zadarmo ne. To ani náhodou. Můj čas
Ponořím se hlouběji do vzpomínek. Postupně si přehrávám jedno
a zážitky s ním mě přijdou pěkně draho. Ještě jsem se ani nezačala
setkání za druhým, polibek za polibkem, slovo za slovem. Moje uta-
vyrovnávat s tím, co se stalo. Mozek mám jako klubko otázek, celej
haná mysl jako by tvrdohlavě trvala na tom, že mě bude mučit, ale je
zašmodrchanej a nutně ho potřebuju rozmotat a dát to všechno zase
to jenom moje zatracená chyba. Řekla jsem si o to. Beznaděj nabrala
do pořádku, a pak se možná pokusím v tom všem najít alespoň nějakej
novej význam.
smysl. Už jenom ta skutečnost, že jedinej muž, se kterým jsem kdy
Zavibruje mi mobil a já sebou na židli trhnu, jak mě to prudce
sdílela celý svoje já, je najednou pryč, je sama o sobě dost těžká, abych
vrátí do reality, kde je všechno to trápení zase skutečný. Nemám vů-
se s ní vyrovnala. Pokoušet se pochopit proč a jak, to bych teď fakt
bec chuť se s někým bavit a nejmíň ze všech s mužem, kterej je za
emocionálně nezvládla.
tohle všechno zodpovědnej, takže když spatřím jeho jméno, prudce
Jak se mám? „Na hovno!“ zařvu na svůj telefon a mačkám tlačít-
upustím lžíci do misky a slepě zírám na displej. Srdce mi bije jako
ko pro smazání zprávy pořád dokola, dokud mě nezačne bolet prst.
o závod. V panice ze sebe nedokážu vydat ani hlásku, odsouvám se od
V záchvatu čirýho vzteku mrsknu telefonem přes celou kuchyň a ani
stolu a zavrtávám se do židle, abych byla od toho mobilu co nejdál.
sebou netrhnu, když se s třeskem rozbije o cihlovou zeď a rozletí se na
Nedokážu uhnout víc, protože každej sval v mým těle je jako paraly-
tisíc kousků. Divoce na židli lapám po dechu a přes ty zuřivý nádechy
zovanej. Nic nepracuje tak, jak by mělo, kromě mojí zatracený paměti,
sotva slyším dupot kroků na schodech.
a ta mě mučí ještě víc a nutí mě znovu prožívat každej moment, kte-
„Co se to pro všecko na světě děje?“ ozve se mi za zády bab-
rej jsem s Millerem Hartem strávila. Oči se mi začínají plnit slzama
čin šokovanej hlas, ale já se ani nenamáhám otočit, abych viděla její
14
15
Jodi Ellen Malpasová
ohromenej výraz ve vrásčitým obličeji, kterej tam teď určitě má. „Oli-
není ani noha, a tak se rozhodnu to zkusit. Na tomhle nejsou žádný
vie?“
knoflíky ani páčky.
Prudce vstanu, až s rámusem odstrčím židli a skřípot dřeva o dře-
Cestou si vezmu ze zdi boxerský rukavice. Nacpu do nich ruce
vo se rozezní celou naší starou kuchyní. „Jdu ven.“ Vyhnu se její-
a snažím se vypadat jako profík, kterej sem chodí každý ráno a začíná
mu pohledu a utíkám, rychle proběhnu halou a surově strhnu bundu
den hodinou pocení. Když konečně zapnu všechny suchý zipy, uštěd-
a tašku z věšáku.
řím tomu pytli první malej šťouchanec. Jsem překvapená, jak je těžkej.
„Olivie!“
Můj chabej úder s ním sotva pohnul. Rozpřáhnu se, praštím do něj víc
Slyším za sebou dupot jejích kroků, rozrazím přední dveře a skoro
a zamračím se, jenže zase docílím jedině toho, že se ten těžkej pytel
povalím George. „Dobré rá– Jejda!“ Sleduje mě, jak se řítím kolem, já
lehce zhoupne. Dojdu k závěru, že musí být plnej kamení, a vložím
koutkem oka zachytím, jak se jeho veselej výraz mění v šok, a sprin-
do svý slabý paže trochu energie. Do příštího úderu se položím plnou
tem se rozběhnu po příjezdový cestě pryč.
silou. Zavrčím u toho, a tentokrát se pohne dost znatelně, zhoupne se ode mě, pak jako by se ve vzduchu na chvíli zastavil a pak se zase
vrací zpátky. Rychle. Zpanikařím, uhnu pěstí a natáhnu paži, aby mě nesmetl na zem. Celou rukou mi proběhne náraz, jak se pytel znovu
Vím, že vypadám, jako bych sem nepatřila, když jen tak stojím ve
střetne s mou rukavicí, ale teď už je zase na cestě pryč. Usměju se, tro-
vchodu do posilovny, očividně na vážkách a lehce mimo. Všechny ty
chu se rozkročím, obrním se a pak do něj zase tvrdě praštím a pošlu
stroje vypadají jako kosmický lodě, stovky knoflíků nebo páček na
ho vzduchem opět zpátky.
každým z nich, a já nemám ani ponětí, jak s nima zacházet. Moje
Už mě bolí celá ruka a já si najednou uvědomím, že mám dvě,
úvodní hodina minulý týden mě skvěle rozptýlila, ale jakmile jsem
a tak tentokrát vyrazím levačkou a usměju se od ucha k uchu, protože
z toho exkluzivního fitness centra odešla, všechny ty informace a rady
z kontaktu mý pěsti a pytle mám dobrej pocit. Začínám se potit a tan-
se mi okamžitě vykouřily z paměti. Rozhlížím se kolem, pohrávám si
covat okolo, ruce nabírají rytmus. Moje výkřiky plný zadostiučinění
s prstýnkem na prstě a sleduju masy mužů a žen, jak se potí na tre-
mě ženou dál a pytel se promění v něco víc. Snažím se z něj vytlouct
nažérech, plivou krev na rotopedech a trhají si žíly zvedáním obřích
duši a líbí se mi každá vteřina.
závaží. Všichni vypadají, jako by přesně věděli, co dělají.
Nevím, jak dlouho tam jsem, ale když toho konečně nechám a při-
Abych s nima nějak splynula, procházím k automatu s pitím a na-
jdu zase k sobě, jsem vyčerpaná. Klouby na rukách mě bolí a funím
točím si kelímek ledový vody. Ztrácím tím váháním čas, zatímco bych
jako lokomotiva. Chytnu pytel, ustálím ho a pak se opatrně rozhlídnu
se mohla zbavit nějakýho stresu a vzteku. Do oka mi padne boxovací
po posilovně, abych zjistila, jestli si někdo mýho výbuchu všiml. Nikdo
pytel, kterej visí ve vzdáleným rohu. V okruhu devíti metrů kolem něj
se nedívá. Zůstala jsem naprosto nepovšimnutá, všichni se soustředí
16
17
Jodi Ellen Malpasová
ohromenej výraz ve vrásčitým obličeji, kterej tam teď určitě má. „Oli-
není ani noha, a tak se rozhodnu to zkusit. Na tomhle nejsou žádný
vie?“
knoflíky ani páčky.
Prudce vstanu, až s rámusem odstrčím židli a skřípot dřeva o dře-
Cestou si vezmu ze zdi boxerský rukavice. Nacpu do nich ruce
vo se rozezní celou naší starou kuchyní. „Jdu ven.“ Vyhnu se její-
a snažím se vypadat jako profík, kterej sem chodí každý ráno a začíná
mu pohledu a utíkám, rychle proběhnu halou a surově strhnu bundu
den hodinou pocení. Když konečně zapnu všechny suchý zipy, uštěd-
a tašku z věšáku.
řím tomu pytli první malej šťouchanec. Jsem překvapená, jak je těžkej.
„Olivie!“
Můj chabej úder s ním sotva pohnul. Rozpřáhnu se, praštím do něj víc
Slyším za sebou dupot jejích kroků, rozrazím přední dveře a skoro
a zamračím se, jenže zase docílím jedině toho, že se ten těžkej pytel
povalím George. „Dobré rá– Jejda!“ Sleduje mě, jak se řítím kolem, já
lehce zhoupne. Dojdu k závěru, že musí být plnej kamení, a vložím
koutkem oka zachytím, jak se jeho veselej výraz mění v šok, a sprin-
do svý slabý paže trochu energie. Do příštího úderu se položím plnou
tem se rozběhnu po příjezdový cestě pryč.
silou. Zavrčím u toho, a tentokrát se pohne dost znatelně, zhoupne se ode mě, pak jako by se ve vzduchu na chvíli zastavil a pak se zase
vrací zpátky. Rychle. Zpanikařím, uhnu pěstí a natáhnu paži, aby mě nesmetl na zem. Celou rukou mi proběhne náraz, jak se pytel znovu
Vím, že vypadám, jako bych sem nepatřila, když jen tak stojím ve
střetne s mou rukavicí, ale teď už je zase na cestě pryč. Usměju se, tro-
vchodu do posilovny, očividně na vážkách a lehce mimo. Všechny ty
chu se rozkročím, obrním se a pak do něj zase tvrdě praštím a pošlu
stroje vypadají jako kosmický lodě, stovky knoflíků nebo páček na
ho vzduchem opět zpátky.
každým z nich, a já nemám ani ponětí, jak s nima zacházet. Moje
Už mě bolí celá ruka a já si najednou uvědomím, že mám dvě,
úvodní hodina minulý týden mě skvěle rozptýlila, ale jakmile jsem
a tak tentokrát vyrazím levačkou a usměju se od ucha k uchu, protože
z toho exkluzivního fitness centra odešla, všechny ty informace a rady
z kontaktu mý pěsti a pytle mám dobrej pocit. Začínám se potit a tan-
se mi okamžitě vykouřily z paměti. Rozhlížím se kolem, pohrávám si
covat okolo, ruce nabírají rytmus. Moje výkřiky plný zadostiučinění
s prstýnkem na prstě a sleduju masy mužů a žen, jak se potí na tre-
mě ženou dál a pytel se promění v něco víc. Snažím se z něj vytlouct
nažérech, plivou krev na rotopedech a trhají si žíly zvedáním obřích
duši a líbí se mi každá vteřina.
závaží. Všichni vypadají, jako by přesně věděli, co dělají.
Nevím, jak dlouho tam jsem, ale když toho konečně nechám a při-
Abych s nima nějak splynula, procházím k automatu s pitím a na-
jdu zase k sobě, jsem vyčerpaná. Klouby na rukách mě bolí a funím
točím si kelímek ledový vody. Ztrácím tím váháním čas, zatímco bych
jako lokomotiva. Chytnu pytel, ustálím ho a pak se opatrně rozhlídnu
se mohla zbavit nějakýho stresu a vzteku. Do oka mi padne boxovací
po posilovně, abych zjistila, jestli si někdo mýho výbuchu všiml. Nikdo
pytel, kterej visí ve vzdáleným rohu. V okruhu devíti metrů kolem něj
se nedívá. Zůstala jsem naprosto nepovšimnutá, všichni se soustředí
16
17
Jodi Ellen Malpasová
na svůj vlastní zničující trénink. Usměju se, z nedaleký police seberu
srdce vybuchne dalším náporem šoku. Kelímek s vodou i ručník mi
kelímek s vodou a ručník, otřu si zpocený obočí a vydám se ven. Při
vypadnou z rukou. Je mi na omdlení.
každým kroku si málem poskočím. Poprvý po dvou týdnech se cítím připravená přivítat den.
Má na sobě ty šortky. Ty, který nosil, když se mě pokoušel zbavit rozpaků. Celá se třesu, ale ani ten šok mi nezabrání v dalším pohle-
Zamířím do šaten, upíjím vodu a připadám si, jako by ze mě na-
du skrz sklo. Chci se ujistit, jestli nemám halucinace. Nemám. Je tu
jednou spadl celoživotní stres a potíže. Jaká ironie. Ten pocit úlevy je
i s tím svým okouzlujícím vypracovaným tělem. Vypadá divoce, když
novej a je těžký odolat nutkání vrátit se zpátky a bušit do toho pytle
útočí na visící pytel, jako by ho ohrožoval na životě. Trestá ho silnými
další hodinu, ale už teď riskuju, že přijdu pozdě do práce, a tak se při-
ranami a ještě silnějšími kopanci. Jeho atletický nohy vyrážejí vpřed
nutím jít dál a přemýšlím, jestli by tohle mohlo být návykový. Vrátím
mezi údery svalnatých paží, tělo se pohybuje ze strany na stranu, jak
se zítra ráno, možná dokonce i dneska po práci, a budu do toho pytle
uhýbá a uskakuje před neustále se vracejícím vakem. Vypadá jako pro-
třískat tak dlouho, dokud po Milleru Hartovi a bolesti, kterou mi
fík. Vypadá jako rváč.
způsobil, nezbude ani stopa.
Stojím tam jako přikovaná. Sleduju Millera, jak s lehkostí poska-
Míjím jedny dveře za druhými, všechny prosklený, a nakukuju do
kuje kolem visícího pytle, pěsti omotaný bandážema, a jeho končetiny
každých z nich. Skrz jedny vidím desítky pevnejch zadků lidí, kteří
mu uštědřují kontrolované, tvrdé údery. Znovu a znovu. Ze zvuků
šlapou na kolech jako o život. Dalšíma zase ženský zkroucený do nej-
chraplavých výkřiků a jeho ran mě nepovědomě mrazí v zádech. Koho
různějších střelenejch pozic a za dalšíma běhaj chlapi tam a zpátky
to před sebou vidí?
a občas se svalí na žíněnky, aby se pustili do různejch sestav sklapova-
Můj mozek nabírá obrátky, otázek přibývá, jak tiše sleduju toho
ček a sedů lehů. To musí být ty hodiny, o kterejch mi říkal instruktor.
kultivovanýho, zdvořilýho džentlmena na částečnej úvazek, ze kte-
Možná bych mohla jednu dvě zkusit. Nebo bych jim mohla dát šanci
rýho se stal posedlej chlap. Ta vznětlivost, před níž mě varoval, je
všem.
najednou přítomná ve svý syrový podobě. Pak rychle uskočím a tu
Míjím poslední dveře před dámskejma šatnama a zastavím se, ale
zničehonic popadne vak oběma rukama, opře se čelem o kůži a tělo
najednou koutkem oka něco zachytím. Udělám pár kroků zpátky, do-
se mu na ten boxovací pytel zhroutí v jemným zhoupnutí. Ze zad mu
kud se nedívám skrz skleněnou výplň na boxerskej pytel, podobnej
kape a těžce se mu zvedají a zase klesají a já sleduju, jak se jeho pevný
tomu, na kterej jsem právě před chvílí sama útočila. Houpe se na háku
ramena najednou pohnou. Začne se otáčet směrem ke dvěřím. Je to
ve stropě, ale v dohledu není nikdo, kdo ho k tomu pohybu přiměl.
jako zpomalenej film. Když se mi dostane do výhledu jeho hrudník,
Zamračím se, přistoupím blíž ke dveřím a očima sleduju pytel zleva
kluzkej lesklým potem, jsem jako vrostlá do země. Pomalu přesouvám
doprava. Pak se zajíknu, prudce uskočím a najednou se mi kdosi do-
svůj pohled nahoru po jeho těle, dokud nespatřím profil jeho tváře.
stane do výhledu. Je do půl těla nahej a bos. Moje už tak divoce bušící
Ví, že se někdo dívá. Z plic mi uniká zadržovanej dech a já se dávám
18
19
Jodi Ellen Malpasová
na svůj vlastní zničující trénink. Usměju se, z nedaleký police seberu
srdce vybuchne dalším náporem šoku. Kelímek s vodou i ručník mi
kelímek s vodou a ručník, otřu si zpocený obočí a vydám se ven. Při
vypadnou z rukou. Je mi na omdlení.
každým kroku si málem poskočím. Poprvý po dvou týdnech se cítím připravená přivítat den.
Má na sobě ty šortky. Ty, který nosil, když se mě pokoušel zbavit rozpaků. Celá se třesu, ale ani ten šok mi nezabrání v dalším pohle-
Zamířím do šaten, upíjím vodu a připadám si, jako by ze mě na-
du skrz sklo. Chci se ujistit, jestli nemám halucinace. Nemám. Je tu
jednou spadl celoživotní stres a potíže. Jaká ironie. Ten pocit úlevy je
i s tím svým okouzlujícím vypracovaným tělem. Vypadá divoce, když
novej a je těžký odolat nutkání vrátit se zpátky a bušit do toho pytle
útočí na visící pytel, jako by ho ohrožoval na životě. Trestá ho silnými
další hodinu, ale už teď riskuju, že přijdu pozdě do práce, a tak se při-
ranami a ještě silnějšími kopanci. Jeho atletický nohy vyrážejí vpřed
nutím jít dál a přemýšlím, jestli by tohle mohlo být návykový. Vrátím
mezi údery svalnatých paží, tělo se pohybuje ze strany na stranu, jak
se zítra ráno, možná dokonce i dneska po práci, a budu do toho pytle
uhýbá a uskakuje před neustále se vracejícím vakem. Vypadá jako pro-
třískat tak dlouho, dokud po Milleru Hartovi a bolesti, kterou mi
fík. Vypadá jako rváč.
způsobil, nezbude ani stopa.
Stojím tam jako přikovaná. Sleduju Millera, jak s lehkostí poska-
Míjím jedny dveře za druhými, všechny prosklený, a nakukuju do
kuje kolem visícího pytle, pěsti omotaný bandážema, a jeho končetiny
každých z nich. Skrz jedny vidím desítky pevnejch zadků lidí, kteří
mu uštědřují kontrolované, tvrdé údery. Znovu a znovu. Ze zvuků
šlapou na kolech jako o život. Dalšíma zase ženský zkroucený do nej-
chraplavých výkřiků a jeho ran mě nepovědomě mrazí v zádech. Koho
různějších střelenejch pozic a za dalšíma běhaj chlapi tam a zpátky
to před sebou vidí?
a občas se svalí na žíněnky, aby se pustili do různejch sestav sklapova-
Můj mozek nabírá obrátky, otázek přibývá, jak tiše sleduju toho
ček a sedů lehů. To musí být ty hodiny, o kterejch mi říkal instruktor.
kultivovanýho, zdvořilýho džentlmena na částečnej úvazek, ze kte-
Možná bych mohla jednu dvě zkusit. Nebo bych jim mohla dát šanci
rýho se stal posedlej chlap. Ta vznětlivost, před níž mě varoval, je
všem.
najednou přítomná ve svý syrový podobě. Pak rychle uskočím a tu
Míjím poslední dveře před dámskejma šatnama a zastavím se, ale
zničehonic popadne vak oběma rukama, opře se čelem o kůži a tělo
najednou koutkem oka něco zachytím. Udělám pár kroků zpátky, do-
se mu na ten boxovací pytel zhroutí v jemným zhoupnutí. Ze zad mu
kud se nedívám skrz skleněnou výplň na boxerskej pytel, podobnej
kape a těžce se mu zvedají a zase klesají a já sleduju, jak se jeho pevný
tomu, na kterej jsem právě před chvílí sama útočila. Houpe se na háku
ramena najednou pohnou. Začne se otáčet směrem ke dvěřím. Je to
ve stropě, ale v dohledu není nikdo, kdo ho k tomu pohybu přiměl.
jako zpomalenej film. Když se mi dostane do výhledu jeho hrudník,
Zamračím se, přistoupím blíž ke dveřím a očima sleduju pytel zleva
kluzkej lesklým potem, jsem jako vrostlá do země. Pomalu přesouvám
doprava. Pak se zajíknu, prudce uskočím a najednou se mi kdosi do-
svůj pohled nahoru po jeho těle, dokud nespatřím profil jeho tváře.
stane do výhledu. Je do půl těla nahej a bos. Moje už tak divoce bušící
Ví, že se někdo dívá. Z plic mi uniká zadržovanej dech a já se dávám
18
19
Jodi Ellen Malpasová
do běhu, sprintuju chodbou, proletím dveřma šatny a moje vyčerpaný srdce žebrá, abych mu dala oddech. „Jste v pořádku?“ Podívám se směrem ke sprše a uvidím ženu zabalenou v osušce s turbanem na mokrý hlavě, která mě sleduje lehce vytřeštěnýma očima. „Jasně,“ vydechnu a uvědomím si, že jsem přitisknutá zády ke
KAPITOLA DRUHÁ
dveřím. Nemůžu zrudnout, protože tváře už mám jasně červený a doslova žhnou. Mračí se na mě, ale i přesto se usměje. Naštěstí si jde po svých, a já tak můžu najít svou skříňku a vytáhnout si tašku s toaletníma
Jakmile se v bistru, kde pracuju, přežene polední frmol, Sylvie se na
potřebama. Voda je až moc horká. Potřebuju spíš led. Ale ani po pěti
mě vrhne jako hladovej vlk na jehňátko. „Tak povídej,“ pobídne mě
minutách cloumání s baterií se mi nedaří ji nastavit studenější. Tak se
a taky se svalí se na pohovku.
na to vykašlu a radši si začnu mýt svoji zacuchanou, zpocenou hřívu
„Není co.“
a mydlit ulepený tělo. Můj předchozí uvolněnej stav mysli a těla se
„Livy, ale no tak! Celý dopoledne jsi vypadala jako buldok, kterej
zase pohledem na něj dostal do křeče a teď se mi ty představy znovu honí myslí. V Londýně jsou stovky fitness center. Proč jsem si vybrala zrovna tohle? Nemám čas na velký přemýšlení ani na příjemný rochnění v horký vodě, která mi teď masíruje pohybem unavený svaly. Překvapivě na tý žhnoucí kůži ani nepálí. Musím jít do práce. Trvá mi deset minut, než se utřu, vysuším si vlasy a obleču se. Pak se vykradu ven s hlavou zataženou mezi ramenama a v duchu se snažím obrnit před tím hlasem,
žvejká vosu.“ Koutkem oka se zamračeně podívám na její jasně růžový rty, sevřený do netrpělivý linky. „A co?“ „Pořád se znechuceně šklebíš.“ „Napsal mi,“ zavrčím. Zbytek jí vyprávět nehodlám. „Napsal mi textovku a ptal se, jak se mám.“ Zamračí se, sebere mi plechovku koly a hlasitě se napije. „Namyšlenej kretén.“
kterej by na mě mohl zavolat, i před dotekem, kterej by ve mně zase
Bez přemýšlení vyskočím nahoru. „Není to žádnej kretén!“ vykřik-
vznítil ten vnitřní plamen. Ale naštěstí se mi podaří bezpečně unik-
nu na jeho obranu, okamžitě se plácnu přes pusu a zase se posadím
nout a spěchám na metro. A zatímco moje oči jsou za připomínku
na pohovku. Zaregistruju Sylviin významnej pohled. „Není to kretén
dokonalosti Millera Harta vděčný, moje mysl ne.
a není ani namyšlenej,“ zopakuju klidněji. Byl láskyplnej, vnímavej a ohleduplnej… když se zrovna nechoval jako namyšlenej kretén… nebo nejprofláknutější londýnskej mužskej eskort. S povzdechem
21
Jodi Ellen Malpasová
do běhu, sprintuju chodbou, proletím dveřma šatny a moje vyčerpaný srdce žebrá, abych mu dala oddech. „Jste v pořádku?“ Podívám se směrem ke sprše a uvidím ženu zabalenou v osušce s turbanem na mokrý hlavě, která mě sleduje lehce vytřeštěnýma očima. „Jasně,“ vydechnu a uvědomím si, že jsem přitisknutá zády ke
KAPITOLA DRUHÁ
dveřím. Nemůžu zrudnout, protože tváře už mám jasně červený a doslova žhnou. Mračí se na mě, ale i přesto se usměje. Naštěstí si jde po svých, a já tak můžu najít svou skříňku a vytáhnout si tašku s toaletníma
Jakmile se v bistru, kde pracuju, přežene polední frmol, Sylvie se na
potřebama. Voda je až moc horká. Potřebuju spíš led. Ale ani po pěti
mě vrhne jako hladovej vlk na jehňátko. „Tak povídej,“ pobídne mě
minutách cloumání s baterií se mi nedaří ji nastavit studenější. Tak se
a taky se svalí se na pohovku.
na to vykašlu a radši si začnu mýt svoji zacuchanou, zpocenou hřívu
„Není co.“
a mydlit ulepený tělo. Můj předchozí uvolněnej stav mysli a těla se
„Livy, ale no tak! Celý dopoledne jsi vypadala jako buldok, kterej
zase pohledem na něj dostal do křeče a teď se mi ty představy znovu honí myslí. V Londýně jsou stovky fitness center. Proč jsem si vybrala zrovna tohle? Nemám čas na velký přemýšlení ani na příjemný rochnění v horký vodě, která mi teď masíruje pohybem unavený svaly. Překvapivě na tý žhnoucí kůži ani nepálí. Musím jít do práce. Trvá mi deset minut, než se utřu, vysuším si vlasy a obleču se. Pak se vykradu ven s hlavou zataženou mezi ramenama a v duchu se snažím obrnit před tím hlasem,
žvejká vosu.“ Koutkem oka se zamračeně podívám na její jasně růžový rty, sevřený do netrpělivý linky. „A co?“ „Pořád se znechuceně šklebíš.“ „Napsal mi,“ zavrčím. Zbytek jí vyprávět nehodlám. „Napsal mi textovku a ptal se, jak se mám.“ Zamračí se, sebere mi plechovku koly a hlasitě se napije. „Namyšlenej kretén.“
kterej by na mě mohl zavolat, i před dotekem, kterej by ve mně zase
Bez přemýšlení vyskočím nahoru. „Není to žádnej kretén!“ vykřik-
vznítil ten vnitřní plamen. Ale naštěstí se mi podaří bezpečně unik-
nu na jeho obranu, okamžitě se plácnu přes pusu a zase se posadím
nout a spěchám na metro. A zatímco moje oči jsou za připomínku
na pohovku. Zaregistruju Sylviin významnej pohled. „Není to kretén
dokonalosti Millera Harta vděčný, moje mysl ne.
a není ani namyšlenej,“ zopakuju klidněji. Byl láskyplnej, vnímavej a ohleduplnej… když se zrovna nechoval jako namyšlenej kretén… nebo nejprofláknutější londýnskej mužskej eskort. S povzdechem
21
Jodi Ellen Malpasová
svěsím hlavu. Zaplíst se s jedním takovým je smůla. Se dvěma? No, to je prostě boží dopuštění.
Del se na mě zářivě usměje. „Livy, zlatíčko, já nepotřebuju štěstí.“ Rozkročí se a položí svou okurku na místo. „Řekni teď.“
Natáhne ruku a stiskne mi koleno. „Doufám, žes ho nepoctila odpovědí.“
Paul se na mě podívá, zvedne oči v sloup a postaví se stranou, což je vzhledem k tomu, jak Del drží nůž, moudrý rozhodnutí. „Jsi připra-
„To bych nemohla, ani kdybych chtěla. Což jsem nechtěla,“ řeknu a zvednu se.
vená to stopnout?“ ptá se a podává mi stopky. „To jako vážně?“ Vezmu si je a vynuluju displej.
„Proč?“
„Jo,“ odpoví Del, soustředěnej na okurku. „Porazil mě v paprice,
„Mám rozbitej telefon.“ A bez dalšího vysvětlení ji tam nechám i s jejím svraštělým obočím.
cibuli a salátu, ale okurka je moje.“ „Teď!“ zařve Paul a já okamžitě zmáčknu tlačítko, abych odstarto-
Jediný, co jsem jí prozradila o svým rozchodu s Millerem, je, že v tom byla jiná ženská. Je to tak snadnější. Pravda je nevyslovitelná. Po příchodu do kuchyně tam najdu Dela s Paulem, jak se chechtají jako dvě hyeny, každej s nebezpečně vypadajícím nožem v jedný ruce
vala stopky, a Del vlítne do akce. Divoce seká nožem do ubohý okurky. „Hotovo!“ zaječí celej bez dechu a podívá se na mě. Koupe se v potu. „Za kolik jsem to dal?“
a s okurkou v druhý. „Co je tu tak k smíchu?“ zeptám se a oba okamži-
Podívám se dolů. „Deset sekund.“
tě zmlknou; tváře se jim změní ve studny lítosti, když zaregistrujou
„Jo!“ Vyskočí do vzduchu a Paul mu okamžitě zkonfiskuje nůž.
moje ochablý tělo a duševní stav. Mlčky tam stojím a nechám je dojít k jedinýmu závěru, kterej se nabízí. Pořád ještě vypadám utahaně. Del se nakonec probere zpátky k životu, ukáže na mě nožem a očividně se nutí do úsměvu. „Livy nás rozsoudí. Ta bude fér.“
„Překonej to, šéfkuchaři!“ „Brnkačka,“ prohlásí Paul, zaujme pozici u prkýnka, odhrne stranou rozsekanou okurku a položí tam tu svoji. „Řekni teď.“ Rychle vynuluju stopky, právě včas na Delovo: „Teď!“
„Co mám rozsoudit?“ ptám se a radši od toho nože o krok ustoupím.
Přesně jak jsem tušila, oproti Delovu masakru těžkou rukou Paul
Paul zasyčí, stáhne mu ruku dolů a usměje se na mě. „Máme tu
proplouvá okurkou s poklidnou vybroušeností mistra. „Hotovo,“ ohlá-
soutěž v krájení okurek. Tvůj hloupej šéf si myslí, že mě dokáže po-
sí nevzrušeně, žádnej pot, a dokonce není ani udejchanej, jak by k jeho
razit.“
otylý postavě náleželo.
Proti svý vůli se rozchechtám. Paul i Del sebou lehce šokovaně trhnou. Už jsem Paula viděla krájet okurku, nebo jsem se o to alespoň pokoušela. Na pár vteřin se z jeho ruky stala totiž akorát rozmazaná šmouha, dokud nebyl ten kus zeleniny rozprostřenej na celým prkýnku, každej řez dokonale stejnej. „Tak to hodně štěstí!“
22
Podívám se dolů na stopky a v duchu se usměju. „Šest vteřin.“ „Jdi někam!“ vykřikne Del, připochoduje ke mně a vytrhne mi stopky z ruky. „Muselas to zvrtat.“ „To teda ne!“ Teď už se doopravdy směju. „A mimochodem, Paul tu okurku krájel, tys ji sekal.“
23
Jodi Ellen Malpasová
svěsím hlavu. Zaplíst se s jedním takovým je smůla. Se dvěma? No, to je prostě boží dopuštění.
Del se na mě zářivě usměje. „Livy, zlatíčko, já nepotřebuju štěstí.“ Rozkročí se a položí svou okurku na místo. „Řekni teď.“
Natáhne ruku a stiskne mi koleno. „Doufám, žes ho nepoctila odpovědí.“
Paul se na mě podívá, zvedne oči v sloup a postaví se stranou, což je vzhledem k tomu, jak Del drží nůž, moudrý rozhodnutí. „Jsi připra-
„To bych nemohla, ani kdybych chtěla. Což jsem nechtěla,“ řeknu a zvednu se.
vená to stopnout?“ ptá se a podává mi stopky. „To jako vážně?“ Vezmu si je a vynuluju displej.
„Proč?“
„Jo,“ odpoví Del, soustředěnej na okurku. „Porazil mě v paprice,
„Mám rozbitej telefon.“ A bez dalšího vysvětlení ji tam nechám i s jejím svraštělým obočím.
cibuli a salátu, ale okurka je moje.“ „Teď!“ zařve Paul a já okamžitě zmáčknu tlačítko, abych odstarto-
Jediný, co jsem jí prozradila o svým rozchodu s Millerem, je, že v tom byla jiná ženská. Je to tak snadnější. Pravda je nevyslovitelná. Po příchodu do kuchyně tam najdu Dela s Paulem, jak se chechtají jako dvě hyeny, každej s nebezpečně vypadajícím nožem v jedný ruce
vala stopky, a Del vlítne do akce. Divoce seká nožem do ubohý okurky. „Hotovo!“ zaječí celej bez dechu a podívá se na mě. Koupe se v potu. „Za kolik jsem to dal?“
a s okurkou v druhý. „Co je tu tak k smíchu?“ zeptám se a oba okamži-
Podívám se dolů. „Deset sekund.“
tě zmlknou; tváře se jim změní ve studny lítosti, když zaregistrujou
„Jo!“ Vyskočí do vzduchu a Paul mu okamžitě zkonfiskuje nůž.
moje ochablý tělo a duševní stav. Mlčky tam stojím a nechám je dojít k jedinýmu závěru, kterej se nabízí. Pořád ještě vypadám utahaně. Del se nakonec probere zpátky k životu, ukáže na mě nožem a očividně se nutí do úsměvu. „Livy nás rozsoudí. Ta bude fér.“
„Překonej to, šéfkuchaři!“ „Brnkačka,“ prohlásí Paul, zaujme pozici u prkýnka, odhrne stranou rozsekanou okurku a položí tam tu svoji. „Řekni teď.“ Rychle vynuluju stopky, právě včas na Delovo: „Teď!“
„Co mám rozsoudit?“ ptám se a radši od toho nože o krok ustoupím.
Přesně jak jsem tušila, oproti Delovu masakru těžkou rukou Paul
Paul zasyčí, stáhne mu ruku dolů a usměje se na mě. „Máme tu
proplouvá okurkou s poklidnou vybroušeností mistra. „Hotovo,“ ohlá-
soutěž v krájení okurek. Tvůj hloupej šéf si myslí, že mě dokáže po-
sí nevzrušeně, žádnej pot, a dokonce není ani udejchanej, jak by k jeho
razit.“
otylý postavě náleželo.
Proti svý vůli se rozchechtám. Paul i Del sebou lehce šokovaně trhnou. Už jsem Paula viděla krájet okurku, nebo jsem se o to alespoň pokoušela. Na pár vteřin se z jeho ruky stala totiž akorát rozmazaná šmouha, dokud nebyl ten kus zeleniny rozprostřenej na celým prkýnku, každej řez dokonale stejnej. „Tak to hodně štěstí!“
22
Podívám se dolů na stopky a v duchu se usměju. „Šest vteřin.“ „Jdi někam!“ vykřikne Del, připochoduje ke mně a vytrhne mi stopky z ruky. „Muselas to zvrtat.“ „To teda ne!“ Teď už se doopravdy směju. „A mimochodem, Paul tu okurku krájel, tys ji sekal.“
23