STEPHANIE LAURENSOVÁ
c
Kouzlo Lucilly Cynsterové
Český název: Kouzlo Lucilly Cynsterové Název anglického originálu: The Tempting of Thomas Carrick Autorka: Stephanie Laurensová Překlad: Dita Kelbelová První vydání: MIRA Books, 2015 Grafika obálky: Madgrafik Odpovědný redaktor: Ivana Čejková Jazyková korektura: Dana Wotřelová
© 2015 by Savdek Management Proprietary Limited © For the Czech Republic edition by HarperCollins Polska sp. z o.o., Warszawa 2017 Všechna práva vyhrazena, včetně práva na reprodukci celého díla nebo jeho částí v jakékoliv podobě. Tato kniha je vydána na základě licence Harlequin Books S.A. Všechny postavy v této knize jsou fiktivní. Jakákoliv podobnost se skutečnými osobami, žijícími či zesnulými, je čistě náhodná. HarperCollins je ochranná známka, jejímž vlastníkem je HarperCollins Publishers, LLC, New York, USA. Název ani známku nelze použít bez souhlasu vlastníka. Ilustrace na obálce byla použita po dohodě s Harlequin Books S.A. Všechna práva vyhrazena.
Sazba: Studio EDITIO, Pruszków Tisk: Opolgraf ISBN: 978-83-276-2654-7
c
1. KAPITOLA
Glasgow, duben 1848
„D
obré ráno, pane Carricku.“ Thomas vzhlédl od napůl složeného deštníku a usmál se na paní Manningovou, recepční ve středních letech, usazenou za stolem po jedné straně haly sídla společnosti Carrick Enterprises. Paní Manningová vstala a rázně napřáhla ruku. „Ukažte, pane, já se o to postarám.“ Vstupní dveře se za ním zaklaply. Thomas prošel halou a deštník s povděkem předal ženě. Paní Manningová jej přijala se souhlasně semknutými rty. Obvykle vystupovala přísně, ovšem pro Thomase měla slabost. Kanceláře společnosti zabíraly přední část prvního podlaží v budově na Trongate, v bezprostřední blízkosti tepajícího srdce města, a postarší vdova jim vládla pevnou, leč vlídnou rukou. „Dnes dopoledne žádné schůzky nemáte, pane Carricku – jen odpoledne vás čeká rozhovor s Collierovými.“ Paní Manningová se krátce podívala za něj. „A nepřišlo nic, čím byste se musel zabývat.“ Podél stěny naproti recepci se táhl dlouhý naleštěný pult a nad ním byla ve stěně pravidelně rozmístěna 5
řada poštovních přihrádek. U pultu stál poslíček Dobson a mlčky třídil dopisy a zásilky Byl to bývalý voják, mlčenlivý muž, a tak Thomase pozdravil jen pokývnutím hlavy. Thomas obrátil pozornost zpět k paní Manningové. „V tom případě toho využiju a projdu si účetnictví za poslední měsíc.“ „Máte ho na sekretáři za svým stolem, pane.“ Hala byla obložená dubovým dřevem s jemnou kresbou. Prosklené dveře, jimiž Thomas vešel, nesly jméno a logo společnosti – obrys parní lodi na pozadí čtvercové bedny – vyvedené v precizních zlacených linkách. U stropu pokrytém tepanými kovovými kazetami visela na silných řetězech kulatá stínidla z mramorovaného skla a zalévala místnost stálým jasem plynového osvětlení. Ze všeho čišela atmosféra neokázalé prosperity – natolik samozřejmé, že na sebe nemusela upozorňovat. Nicméně společnost Carrick Enterprises nevyrostla na rodinném majetku. Niall, Thomasův zesnulý otec, se pustil do podnikání v dovozu a vývozu před pětatřiceti lety a jako druhorozený syn bez dědictví si musel své místo ve světě vydobýt sám. Úplně sám na to ovšem nebyl. Připojil se k němu jeho švagr, Quentin Hemmings, který se nepřestával zajímat o každodenní chod společnosti ani nyní, dlouhé roky poté, co Thomasův otec zemřel. Zrovna když Thomas mířil k otevřeným dveřím do chodby vedoucí k jednotlivým kancelářím, objevila se v nich Quentinova mohutná postava s hlavou skloněnou nad papíry v ruce. Quentin byl takřka stejně vysoký jako Thomas a na první pohled působil dojmem zámožného 6
džentlmena, který o svém bohatství příliš nemluví, leč si je ho nade vši pochybnost vědom – a vskutku, manželství, rodina i práce mu přinesly ty nejštědřejší plody. Hnědé vlasy mu už sice malinko prořídly, ale ve tváři i postoji se mu zračila vitalita muže, kterého život ještě ani v nejmenším neomrzel. Když teď vycítil, že mu cosi stojí v cestě, rychle vzhlédl. Jakmile jeho pohled padl na Thomase, obličej se mu rozjasnil. „Thomasi, chlapče, dobré ráno.“ Zamával papíry, které držel v ruce. „Smlouvy s cukrovarem na Bermudách.“ V Quentinových oříškových očích se zablýsklo. „Rád bych s tebou ještě něco projednal…“ O čtvrt hodiny později, poté, co se shodli, že by si Quentin měl vyžádat jasnější potvrzení dodacích lhůt, Thomas konečně prošel dveřmi a vykročil do úzké chodby. Po jedné straně ji lemovaly kanceláře s okny do ulice a po druhé sklady. Chodba končila širokými dveřmi, za nimiž se nacházela větší kancelář než ostatní, patřící Thomasovi. Quentinova kancelář se nacházela na opačné straně, takže zabírala druhý přední roh budovy. Thomasovi zbývalo několik kroků ke kanceláři, když z přilehlé místnosti vyšel další muž s lejstry – Thomasův bratranec Humphrey, Quentinův jediný syn. Zvedl oči, zadíval se na Thomase a s úsměvem se zarazil. Když se u něj Thomas zastavil a lakonicky povytáhl obočí, Humphreyho úsměv nabral na potměšilosti. „Budeš si muset vybrat, které z glasgowských krásek dáš přednost… a brzy, protože jinak budeš mít na svědomí dívčí válku. Vynalézavost v boji by 7
mohl ženám závidět i Napoleon. Na parketech poteče krev – možná ne doslova, ale i to bude stačit. Pamatuj na má slova, brachu!“ Thomas se krátce zasmál. „Kdes to slyšel? Nebo spíš od koho?“ „Od staré lady Angleseyové. Vzala si mě do parády a dala mi kázání o tvé přelétavosti. Naštěstí,“ pokračoval Humphrey, „jsem se jako klíště držel Andrey, takže mě ochránila, ale stejně jsem musel slíbit, že ti všechno vyřídím.“ Andrea byla Humphreyho vyvolená, byť ještě nebyli oficiálně zasnoubeni. Předchozího večera doprovodili Thomas s Humphreym Quentina a jeho ženu Winifred na společenský večírek. Thomas byl považován za jednoho z nejžádanějších svobodných mužů v Glasgow, a tak neunikl pozornosti dohazovaček a především smělých mladých dam, zlákaných jeho vzhledem a osobností zrovna tak jako jeho bohatstvím. Teď si odevzdaně povzdechl. „Jednou si asi budu muset vybrat, ale pořád věřím, že najdu někoho, jako je Andrea.“ Někoho, kdo v něm probudí city a upoutá jeho pozornost. Někoho, s kým si bude připadat skutečně blízký. „Ovšem.“ Humphrey stále s úsměvem na rtech mu poklepal po rameni. „Všichni ale nemůžeme mít takové štěstí.“ Thomas se srdečně zasmál a sklouzl pohledem k papírům v Humphreyho ruce. Humphrey jimi krátce máchl. „Růžové dřevo pro Bristol,“ vysvětlil se znatelným zaujetím. „Myslím, že bych mohl dodavatele přesvědčit, že Glasgow pro ně bude lepší volba.“ 8
„To by byl pěkný přírůstek k tomu mahagonu, co je na cestě,“ přikývl Thomas. „Dej mi vědět, jak jsi uspěl.“ „Neboj se, dozvíš se to – o tom nepochybuj.“ Humphrey naposledy mávl papíry a pak vykročil do chodby, nejspíš se poradit s některým z jednatelů o tom, jak nejlépe vyfouknout – ukrást je tak ošklivé slovo – obchod bristolským kupcům. Thomas vstoupil do své kanceláře. Svlékl si svrchník, pověsil jej na věšák, pak zavřel dveře a došel ke stolu. Ale místo aby ho obešel a posadil se k němu, zastavil se před ním. Bříšky prstů přejel po hladkém povrchu a vyhlédl ven rohovým oknem. Pod ním se rozprostírala rušná tepna ulice Trongate, plná kočárů a spěchajících chodců. Dovnitř tlumeně pronikal pokřik vozků a práskání jejich bičů. Thomas se podíval vlevo za prchavým pruhem světla, který pronikal mezi dvěma budovami a odrážel se na hladké hladině řeky Clyde. Tuhle kancelář Thomas dobrovolně postavil do středu svého života. Kolem pozice spolumajitele Carrick Enterprises měl v plánu si vybudovat naplňující život. Dalším krokem na cestě ke zvolenému cíli bylo najít vhodnou manželku. Takovou, jaká by se hodila k džentlmenovi, jímž se chtěl stát – nepostradatelnému pilíři prosperující obchodní komunity. Choť, jež mu bude stát po boku, bude udržovat dům v té nejlepší čtvrti Glasgow, s níž zplodí děti, které budou navštěvovat ty správné školy. Možná si pořídí i loveckou chatu na Vysočině. V jeho plánech všechno do sebe pěkně zapadalo. Až na jedno. Na to nejpodstatnější. 9
Bylo jedno, kolik mladých, více či méně pohledných mladých dam s neposkvrněnou pověstí a bezvadným původem mu tetička přivedla do cesty. V žádné z nich neviděl tu pravou. Nemohl ji vidět, pokud měl před očima tak živý a skutečný obraz Lucilly Cynsterové. Zcela záměrně se jí už dva roky vyhýbal v naději, že ta nevysvětlitelná moc, jakou měla nad jeho duší, jednoduše vyvane, jen když ji nebude přiživovat. Když Lucillu neuvidí, neuslyší její hlas, když jeho smysly nebude dráždit, ponoukat a jitřit její blízkost. Jenže se přepočítal. Nemusel ani zavírat oči a snadno si vybavil její smaragdově zelené, nepatrně šikmé oči, světle růžové rty v jemné tváři obklopené aureolou rudých vlasů zářivých jako oheň, jejichž barvu podtrhovala bezchybná alabastrová pokožka. Žádná z dívek, které kdy viděl, se jí nemohla vyrovnat. Všechny mu připadaly mdlé. Nanicovaté. A nejen vzhledem. Lucilla měla v sobě nezaměnitelnou jiskru, která ji v Thomasových očích vyčleňovala a činila jedinečnou. Báječnou. Svůdnou. Přitahovala ho, okouzlovala a podmaňovala si ho způsobem, jaký se vzpíral zdravému rozumu. Alespoň tomu jeho. Lidé ji považovali za jakýsi druh čarodějky. Nebylo těžké pochopit proč. O tom koneckonců svědčilo i to, že tu Thomas stál jako zařezaný a myslel na ni, i když to bylo to poslední, co si přál, natož co potřeboval. Prudce zakroutil hlavou, aby všechny myšlenky a představy o Lucille vypudil z mysli, obešel stůl 10
a posadil se do pohodlného křesla za ním. Když už nebyl schopný soustředit se na otázku, která mladá dáma by se mohla stát jeho ženou, pak by se mohl věnovat alespoň práci – jediné části svého života, v níž ho myšlenky na Lucillu rušily jen málokdy. Následující hodiny strávil kontrolou účetních knih za poslední měsíc. Všechno šlo jako na drátkách, díky rostoucímu přístavu kvetl v Glasgow obchod všeho druhu a společnost byla na nejlepší cestě k úspěchu, k němuž Quentin a Thomasův zesnulý otec před mnoha lety položili základy. Quentin se sice ještě zdaleka nechystal do důchodu, ale Thomas i Humphrey chápali, že budoucnost firmy už leží v jejich rukou, a Quentin s nimi upřímně souhlasil. Obchody se dařily. A obchodovat byla zábava. Zaklepání na dveře přimělo Thomase vzhlédnout. „Dále.“ Dveře se otevřely a vstoupil Dobson s tenkým svazečkem dopisů v ruce. „Pošta, pane. Právě ji doručili.“ „Děkuji, Dobsone.“ Thomas odložil pero, opřel se a protáhl si ruce nad hlavou. Dobson položil dopisy na odkladač na kraji Thomasova stolu, poté se s tichým kývnutím obrátil k odchodu a opět za sebou zavřel. Thomas svěsil ruce, na chvíli si dopřál oddych a pak se v křesle narovnal a sáhl po dopisech. Bylo jich pět. Našel mezi nimi tři zprávy z banky, jež spravovala firemní finance, s rozpisem všech plateb. Jedna tlustá obálka přišla od kapitána nákladní lodi a Thomasova známého, který mu čas od času psal o obchodních příležitostech, na něž narazil v odlehlých přístavech a které by mohly Carrick Enterprises 11
zajímat. Thomas vzal obálku do ruky a právě se natahoval pro nůž na dopisy, když jeho zrak padl na poslední dopis v balíčku. Jednoduchá obálka byla adresována panu Thomasi Carrickovi, přičemž příjmení bylo několikrát obtaženo. V levém horním rohu bylo rychlou rukou načmáráno: Bradshaw, Carrick. Thomas nechal kapitánův dopis stranou, zvedl ten od Bradshawa a nedůvěřivě si prohlédl razítko. Casphairn. Teď už se svraštělým čelem popadl nožík na dopisy a obálku otevřel. Uvnitř byly dva listy. Thomas je vytáhl, rozložil, opřel se v křesle a dal se do čtení. Do čtení, které ho zmátlo ještě víc. Zprávu skutečně napsal Bradshaw, farmář na půdě Carrickových. Thomasovým strýčkem z otcovy strany byl Manachan Carrick – hlava klanu. Thomas se narodil na Carrick Manor, hlavním sídle panství, ačkoli za to mohla spíše náhoda, nečekané řízení osudu. V době, kdy ještě žili jeho rodiče, tam trávíval léto a v deseti letech, po jejich smrti, tam pobyl celý jeden rok, v láskyplné a podporující péči klanu. Ten jeden rok znamenal pro Thomase neocenitelnou pomoc, avšak s postupem času, když překonal svůj zármutek a vrátil se k běžným chlapeckým starostem, Manachan s Quentinem, jeho opatrovníci, usoudili, že mu prospěje nastoupit do školy v Glasgow a přestěhovat se do rodiny Quentina a Winifred. A tak se také stalo. Thomas nadále rok co rok navštěvoval Carrickovy na několik letních týdnů až měsíců, které trávil s Manachanovými dětmi a dalšími potomky klanu, ale především se samotným Manachanem. 12