NORA ROBERTSOVÁ
POŠETILÝ SEN
Název originálu: Less of a Stranger; Summer Desserts První vydání: Silhouette Books, 1984; Silhouette Books, 1985 Překlad: Ivana Krejčová; Věroslava Ončáková Odpovědný redaktor: Ivana Čejková
© 1984 by Nora Roberts; 1985 by Nora Roberts © For the Czech Republic edition by HarperCollins Polska sp. z o.o., Warszawa 2017 (Poslední sezona: 2005 by Arlekin – Wydawnictvo Harlequin Enterprises sp. z o.o., 2012 by Harlequin Polska sp. z o.o.; Sladké zákusky: 2003 by Arlekin – Wydawnictvo Harlequin Enterprises sp. z o.o.,). Všechna práva vyhrazena, včetně práva na reprodukci celého díla nebo jeho částí v jakékoliv podobě. Tato kniha je vydána na základě licence Harlequin Books S.A. Všechny postavy v této knize jsou fiktivní. Jakákoliv podobnost se skutečnými osobami, žijícími či zesnulými, je čistě náhodná. HarperCollins je ochranná známka, jejímž vlastníkem je HarperCollins Publishers, LLC, New York, USA. Název ani známku nelze použít bez souhlasu vlastníka. Ilustrace na obálce byla použita po dohodě s Harlequin Books, S.A. Všechna práva vyhrazena. HarperCollins Polska sp. z o.o. 02-516 Warszawa, ul. Starościńska 1B lokal 24-25 Cover: Emotion Media, Poland Sazba: STUDIO EDITIO, Pruszków Tisk: Opolgraf
ISBN 978-83-276-2656-1
PRVNÍ KAPITOLA Napjatě sledoval, jak přijíždí. Ačkoliv na sobě měla džíny, krátký kabátek a na hlavě nicneříkající helmu, působila velice žensky. Katch si vytáhl tenký doutník a znalecky ocenil, jak zkušeně proklouzla se svým malým motocyklem Honda na jedno nevelké místečko na parkovišti před zdejším obchodem. Jakmile zaparkovala, elegantně seskočila dolů. Katch si okamžitě všiml, že je poměrně vysoká, do sto osmdesáti jí příliš centimetrů rozhodně nechybělo, a také velmi štíhlá. Opřel se zády o nápojový automat a začal ji nejen z pouhé zvědavosti sledovat. Dívka si sundala helmu. V tom okamžiku Katchův zájem ještě o něco více vzrostl. Ta dívka byla učiněná kost! Na ramena se jí rozprostřely bohaté kadeře kaštanové barvy, nad čelem střižené do husté ofiny, jež se na slunci třpytily od odstínů zlaté až po rudou. Úzký, avšak výrazný obličej měl zcela neobyčejné rysy, jež podtrhovala plná a svůdně tvarovaná ústa. Katch znal spoustu modelek, které by podstoupily nekonečná utrpení, jen aby získaly nevšední výraz jejího obličeje. Tato dívka však žádné kosmetické zásahy nepotřebovala. Jejímu obličeji navíc vévodily velké, výrazné oči, 7
neboť i přes velkou vzdálenost na parkovišti ho zaujala jejich hloubka a sytě hnědá barva. Svou divokostí mu připomínaly oči nespoutaného hříběte. Ostatně i její chůze a pohyby k jeho přirovnání naprosto seděly. Určitě musela být hodně mladá, sotva dvacet, usoudil. Popotáhl z doutníku a znovu si ji změřil pohledem. Skutečně, byla naprostá kočka. „Hej, Megan!“ Megan se na zavolání otočila, až si přitom prudkým pohybem z očí odhodila pramínky vlasů. Usmála se, neboť u okraje chodníku spatřila v džípu Baileyova dvojčata. „Ahoj,“ zvolala, připnula helmu k motorce a vydala se směrem k džípu. Obě dvojčata, sestry Jeri a Teri, měla velmi ráda. Bylo jim, podobně jako jí, dvacet tři let a jako ona měly i naprosto stejnou barvu pleti, jež na zdejší městské pláži získali skoro všichni místní lidé. Na rozdíl od ní však byly drobné postavy, měly modré oči a vyzývavě blonďaté, poměrně dlouhé vlasy. Nyní si s nimi pohrával vítr. Oba páry modrých očí se však neupíraly na Megan, ale za ni, směrem k muži, jenž se opíral o automat. Obě mladé ženy se mimoděk narovnaly a uhladily si nepokojné kadeře za uši. Mlčky se pak vzájemně ujistily, že jejich vzezření je bezchybné. „Nějakou dobu jsme tě neviděly,“ oslovila Megan Teri Baileyová, ale přitom neustále nespouštěla jedno oko z Katche. „Snažila jsem se dokončit pár věcí, než začne sezona.“ Do hlasu Megan se vkrádal jemný nádech a přízvuk z oblasti pobřežní části Jižní Karolíny. „Jak jste se měly?“ „Skvěle!“ zvolala Jeri a poposedla si na sedadle. „Dnes máme zrovna volné odpoledne. Nechceš jít s náma 8
nakupovat?“ Také ona si nechávala Katche ve svém zorném úhlu. „Docela ráda…“ téměř přikývla Megan, „ale musím si tady ještě vyzdvihnout pár věcí.“ „Jako například támhle toho chlapíka s nádherně šedýma očima?“ zeptala se jí Jeri. „Cože?“ vyprskla Megan. „A úžasnými rameny,“ poznamenala Teri. „Protože on z tebe totiž, Megan, vůbec nespustil oči, viď Teri?“ opět podotkla Jeri. „A přitom my jsme utratily dvacet pět dolarů za tuhle halenku,“ naštvaně si přejela prstem po tenkém ramínku růžového živůtku, jenž měla ona i její sestra na sobě. „O čem to pořád mluvíte?“ zeptala se jich Megan, naprosto zmatená. „Za tebou,“ odpověděla jí Teri a sotva viditelně kývla blonďatou hlavou. „Ten kusan u automatu. Naprosto dokonalej.“ Megan hned začala otáčet hlavou, a tak Teri zoufale zasyčela: „Proboha, neotáčej se!“ „Jak se mám na něj podívat, když se nemůžu otočit,“ logicky jí odporovala Megan a zvědavě se obrátila. Spatřila muže s blond vlasy, ne tak světlými, jako měla dvojčata, ale o něco tmavšími, pouze přirozeně vybledlými od sluníčka. Husté prameny se mu ležérně vlnily kolem celého obličeje. Muž byl také velmi štíhlý a vysoký. Na sobě měl džíny, jejichž barva vybledla častým nošením. Postával jakoby lhostejně opodál, naprosto uvolněně se opíral zády o automat a z plechovky popíjel nějaký nápoj. Když se setkali očima, nezakrytě a bez mrknutí ji stále sledoval. Potřeboval by oholit, pomyslela si Megan, ale i tak uznala, jaké měl skvělé lícní kosti a napříč brady 9
zřetelnou mužnou rýhu. Také ji překvapilo, jak dlouhá a tenká ústa měl. Za normálních okolností by Megan jeho obličej považovala za velmi přitažlivý a pohledný, tentokrát ji však zarážely jeho vyzývavé oči. Jak už jí řekla dvojčata, byly šedé, ale ona nyní zamračeně postřehla, že se v nich odrážel nestoudně drzý výraz. Takovýhle typ muže už tady mnohokrát viděla – flákač, povaleč a samotář, který zde hledá sluníčko a příležitostnou ženskou společnost. Pod hustou ofinou proto svraštila obočí. Muž na ni totiž nezakrytě hleděl a navíc, když opět přitiskl plechovku ke rtům, na ni zvolna zamrkal. Jakmile Megan uslyšela, že se dvojčata začala chichotat, otočila se nazpět. „Je neodolatelný,“ ohodnotila ho Jeri. „Nebuď blázen,“ usadila ji s pohozením hlavy Megan. „Je jasný, co je to za typ.“ Sestry si spolu vyměnily vzájemné pohledy a Jeri pak nastartovala motor. „Asi bude taky příliš vybíravý. Tak zatím ahoj a měj se.“ Ještě se na ni zrcadlově zašklebily a vycouvaly od obrubníku. Megan za nimi svraštila nos a zamávala jim, než se otočila zpět. Cíleně se přitom snažila ignorovat muže, jenž lelkoval opodál u automatu a pak vstoupila do obchodu. Ženě za pultem ihned odpověděla na pozdrav. V městečku Myrtle Beach vyrostla, a proto všechny menší obchodníky do okruhu deseti kilometrů okolo zábavního parku, jenž provozoval její dědeček, znala. Vzala si košík a pak zamířila do první uličky. Jen pár věcí, opakovala si a natáhla se do poličky pro mléko. Za sedadlem měla připevněný pouze malý nosič, a tak by velký náklad nepobrala. Kdyby tak ten náš malý náklaďák 10
nevypověděl službu, napadlo ji, ale pak myšlenky na jeden z jejich problémů zaplašila. V tom se prostě zrovna teď nedá nic dělat. Nejdříve se zastavila v oddělení s cukrovinkami a pečivem. Na obědě nebyla a sáčky a krabice zde vypadaly až příliš lákavě. Možná zkusí ovesné vločky… „Tyhle jsou lepší.“ Před ní se náhle zjevila ruka a začala vybírat čokoládové čipsy. Megan odmítavě zavrtěla hlavou a pohlédla do drzých, šedých očí. „Co takhle sušenku?“ zazubil se muž, podobně jako to dělal před malou chvílí venku na parkovišti. „Ne,“ rázně odpověděla a významně se mu podívala na ruku, kterou spočíval na jejím košíku. Muž jen pokrčil rameny, ruku sice stáhl zpět, ale k její nelibosti se s ní vydal podél uličkou. „Co je na seznamu, Meg?“ zeptal se jako starý známý a přitom si roztrhl sáček se sušenkami. „Já to zvládnu sama, díky,“ odsekla a vyrazila do další uličky. Tam popadla plechovku s tuňákem. Muž se však stále držel vedle ní a přitom se pohyboval krokem sebejistého pistolníka. „Docela pěkná motorka,“ pronesl, zakousl se do sušenky a neustále se držel těsně vedle ní. „Tu bydlíte?“ zeptal se na půl úst. Megan si mlčky vybrala krabičku čaje. Předtím ji zdlouhavě a zevrubně zkoumala, jako by neměla nic jiného na práci, než ji hodila do košíku. „Jo, bydlí tu se mnou,“ odvětila a vydala se pryč. „Rozkošné,“ poznamenal muž a nabídl jí sušenku. Megan si ho však nevšímala a přesunula se do další uličky. Když se natáhla pro bochník chleba, muž jí položil svou dlaň na hřbet ruky. „Celozrnný bude lepší.“ 11
Megan ucítila na své ruce hrubý dotek a velmi pevný stisk. Rozhořčeně mu pohlédla do očí a snažila se ze sevření vymanit. „Poslouchejte, já nemám…“ „Žádný prstýnek,“ poznamenal muž, propletl si s ní prsty a zdvihl její ruku ke svému obličeji, aby si ji mohl důkladně prohlédnout zblízka. „A žádný prstýnek znamená žádné závazky. Což takhle společná večeře?“ „Ani náhodou.“ Zatřásla rukou, ale muž ji svíral až příliš pevně. „Nebuďte nepřátelská, Meg. Víte, že máte fantastické oči?“ Obdařil ji zvláštním úsměvem a přitom se na ni zadíval, jako kdyby byli právě teď jediní dva lidé na zemi. Někdo se však právě kolem nich s otráveným zamručením protáhl, aby si mohl vzít žitný chléb. „Mohl byste jít pryč?“ trvala polohlasně na svém. Udivovalo ji však, jaký vliv na ni jeho úsměv měl, i když si byla naprosto jistá, co se za ním skrývá. „Nebo tady ztropím scénu, jestli neodejdete.“ „To je v pořádku,“ prohlásil žoviálně, „mně žádné scény nevadí.“ V tom se určitě nemýlí, pomyslela si Megan, když si ho zpytavě měřila pohledem. Ty mu určitě šly jenom k duhu. „Podívejte se,“ začínala se pomalu zlobit, „já sice nevím, kdo jste, ale…“ „David Katcherton,“ okamžitě se sám s dalším milým úsměvem představil. „Pro vás také Katch. V kolik hodin bych se měl pro vás zastavit?“ „Vy se nikde pro nikoho stavět nebudete,“ prohlásila důrazně. „Ani teď, ani nikdy jindy,“ znovu ho upozornila a rozhlédla se kolem sebe. Obchod byl naprosto prázdný. I kdyby chtěla ztropila nějakou scénu, stejně by jí to 12
k ničemu nepomohlo. „Okamžitě mi pusťte ruku,“ nařídila mu proto odhodlaně. „Obchodní komora ale prohlašuje, že Myrtle Beach je velice přátelské městečko, Meg.“ Katch ji pomalu uvolnil ze svého sevření. „Přece mu nebudete dělat špatnou vizitku.“ „A taky mi přestaňte říkat Meg,“ prohodila zuřivě. „Vždyť vás vůbec neznám.“ Přešlápla a dala před sebe košík. „Tak mě poznáte,“ pronesl tiše, ale Meg ho stejně zaslechla. Opět se setkali očima, ty její nyní potemněly vztekem, z jeho však vyzařovala jistota. Otočila se proto a rychle pospíchala k pokladně. „Tomu bys nevěřil, co se mi dneska v obchodě stalo.“ Megan s bouchnutím složila tašku na kuchyňský stůl. Její dědeček u něj právě seděl na jedné z židlí z javorového dřeva a soustředěně navazoval mušku. Souhlasně zamručel, ale oči z mušky nespustil. Před sebou měl již na úhledné hromádce navršené potřebné drátky, peříčka a závaží. „Jeden muž,“ spustila Megan a vytahovala přitom z tašky chléb. „Jeden neuvěřitelně drzý muž se mě pokoušel sbalit. Přímo v oddělení cukrovinek.“ Zamračila se a uložila sáčky s čajem do plechovky. „Představ si, že chtěl, abych s ním šla na večeři.“ „Hm.“ Její dědeček s přehnanou pečlivostí připevnil žluté pírko na mušku. „Tak si to hezky užij.“ „Taťko!“ Megan pohoršeně zakroutila hlavou, ale v koutku úst jí zacukalo. Timothy Miller, její dědeček, byl menší a sporý šedesátník. Měl kulatý, vrásčitý obličej, hodně opálený od sluníčka, jenž lemovalo neuvěřitelné množství bílých vlasů 13
a hebký plnovous. O ten Timothy obzvláště pozorně pečoval. Modré oči jako by již za ta léta ztratily původní třpyt. Nyní se však upíraly na přípravu jeho nepostradatelné návnady. Teď si Megan všiml jenom proto, že pro svou vnučku měl obrovskou slabost. Ta se k němu právě sehnula a políbila ho na temeno. „Jdeš zítra zase na ryby?“ „Jasně, a hodně brzy.“ Rybaření bral naprosto vážně. „Ještě dneska by měl být náklaďák opravený. Do večeře budu zpátky.“ Megan přikývla a znovu ho políbila. Věděla, že své rybářské dny velmi potřeboval. Nyní na jaře a na podzim otevírali jejich zábavní park jenom o víkendech, zato o třech letních měsících pracovali sedm dní v týdnu. Léto totiž drželo malé městečko při životě. Nalákalo sem turisty a turisté znamenali skvělý obchod. Proto se vždy jednu čtvrtinu v roce malé pobřežní město nafouklo z třinácti, čtrnácti tisíc obyvatel až na tři sta tisíc návštěvníků. A převážná část z těchto tří set tisíc lidí sem přijela proto, aby se zde dostatečně pobavili a vše si náležitě užili. Proto dědeček musel hodně a tvrdě pracovat, aby jim vše potřebné poskytl a sám si přitom vydělal na živobytí. Pokud by svůj park tak moc nemiloval, byla by to pěkná otročina, pomyslela si Megan. Kam ale její paměť sahala, byl park nedílnou součástí jejího života. Nebylo jí ještě ani pět let, když ztratila oba rodiče. Za ta léta se jí dědeček stal otcem, matkou i přítelem zároveň. A zábavní park Joyland domovem, stejně tak jako jeho domek poblíž pláže, v němž spolu bydleli. Po těžkých počátečních letech plných zármutku, se postupně mezi nimi vyvinulo silné citové pouto a ona mu neřekla jinak než taťko. 14