Leylah Attar Papírová labuť Originální název: The Paper Swan, vydáno u Pitch73 Publishing, 2015. Překlad Jana Krollová Odpovědná redaktorka Anna Formánková Grafická úprava Ivana Náplavová Obálka PT MOBA Tisk Finidr, s. r. o., Český Těšín
Vydala Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 2017 www.mobaknihy.cz © 2015 by Leylah Attar
All rights reserved. Published by arrangement with Jane Rotrosen Agency LLC, New York. Translation © Jana Krollová, 2017 Cover design © Hang Le Cover photo © Maja Topcagic/Stocksy United © Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 2017 Vydání první ISBN 978-80-243-7646-2
TEN den byl na louboutinky jako dělaný. Ani ve snu by mě nenapadlo, že budu kráčet smrti vstříc v lodičkách na jehlových podpatcích. Ale jestli to tak má být, jestli mě má namátkou zabít nějaký psychopat žíznící po krvi, pak si nedovedu představit lepší způsob, jak dát životu sbohem, než kopnout svého vraha do prdele obutá v botách s rudou podrážkou. Chcípni, ty hajzle, za to, že ze mě děláš oběť zbytečné vraždy. Chcípni, za to ponížení, že mi ani neukážeš svoji tvář, než mi vystřelíš mozek z hlavy. Chcípni za ty stahovací pásky, které jsou tak těsné, že mi do zápěstí vyryly hluboké krvavé rány. Ale nejvíc ze všeho si přeju, abys chcípnu[, protože nikdo nechce umřít den předtím, než mu bude čtyřiadvacet - s čerstvě střiženými zářivými blond vlasy, dokonalými gelovými nehty - cestou ze schůzky s mužem, který by mohl být „ten pravý". Můj život měl být jeden úspěch za druhým: státnice, svatba, dům jako ze žurnálu, dvě rozkošné děti. A teď tu klečím na kolenou s pytlem přes hlavu a chladná hlaveň pistole se mi opírá o týl. A co je na tom nejhorší? Nevím, proč se to stalo, nevím, proč mám zemřít. Na druhou stranu takovéhle věci nikdy smysl nedávají, ne? Je to
náhoda, nebo propracovaný plán? Vražda, znásilnění, mučení, zneužití. Dokážeme někdy skutečně pochopit proč, nebo jen zoufale toužíme popsat a zařadit to, co se vymyká naší kontrole? Finanční zisk. Duševní porucha. Extremismus. Odpor k děvkám s akrylovými nehty. Pod který motiv moji vraždu nakonec zařadí? Nech toho, Skye. Ještě nejsi mrtvá. Dýchej. A přemýšlej. Mysli. Hrubý, drsný pach pytloviny mě praštil do nosu, jak se loď houpala na vodě. Co uděláš, Skye? Estebanova slova mi hlasitě zněla v uších a pročistila moji mysl. Bojuju. Budu se bránit a nevzdám to. Z úst se mi vydralo něco mezi vzlykem a smíchem. Už je to dávno, co jsem Estebana ze svého života vytěsnila, a najednou se tu objevil, přišel mi na mysl jako vždy nečekaně a bez ohlášení, nahlížel do mého vědo mí, jako by to bylo okno do mého pokoje. Vzpomněla jsem si, jak jsem dnes ráno vyplňovala on-line kvíz: Na koho myslíte těsně před tím, než usnete? Klik. To je člověk, kterého milujete nejvíc. Myslela jsem na Marca Jacobse, Jimmyho Choo, Toma Forda a Michaela Korse. Na Estebana ne. Na toho nikdy. Protože ti první, na rozdíl od přátel z dětství, ni-
kam neodchází. Můžu se od nich nechat svést, přinést si domů jejich třpytivé výtvory a jít spát s vědomím, že tam ráno zase budou. Jako ty louboutinky, které jsem předtím vybírala - ty sexy fuchsiové se saténovými pásky kolem kotníku, nebo ty impozantní zlaté lodičky? Jsem ráda, že jsem nakonec vybrala ty druhé. Podpatky jsou zdobené ostny. Pokoušela jsem se představit si je vedle zítřejšího titulku: ,,ZABIJÁCKÉ BOTY" Na obrázku by figuroval smrtící lakovaný podpatek trčící z těla mého únosce. Ano, přesně takhle to bude, řekla jsem si pro sebe. Dýchej, Skye. Dýchej. Ale uvnitř pytle byla tma a zatuchlý vzduch, plíce mi selhávaly pod tíhou strachu a beznaděje. Začínalo mi docházet, co se děje. Že je to skutečné. Když žijete na výsluní společnosti, něco vám brání propadnout panice - jistý pocit privilegovanosti, jako by za vás i tohle mohl vyřešit někdo jiný. Díky tomu jsem vystupovala suverénně a měla tendenci věci zlehčovat. Milovali mě, vážili si mě a byla jsem důležitá. Někdo se určitě najednou objeví a zachrání mě. Že jo? No že jo? Zaslechla jsem natáhnutí kohoutku pistole a ucítila, jak se mi hlaveň pevně opírá o zátylek. „Počkejte." Bolelo mě v krku a hlas jsem měla celý ochraptělý z toho, jak jsem ječela, když jsem přišla k sobě a zjistila, že ležím spoutaná jako divoké prase v kufru svého auta. Poznala jsem ho, protože kufr stále voněl tuberózou a santalovým dřevem parfému, který jsem tam před několika týdny rozlila.