---- -
MOBA
ALENA
JAKOUBKOVÁ
Hodiny tikají... jsou nemilosrdné. Spát ti nedají, že čas plyne, připomínají...
,,Diplomku jsem obhájila za jedna, mami," šťastně jsem oznamovala do telefonu radostnou novinu. ,,Nemůžu uvěřit, že to mám za sebou. Zítra nebo pozítří při jedu domů, abychom to spolu mohli všichni pořádně oslavit. Koupím šampaňské. Promoce bude desátého června," připomněla jsem nejspíš zbytečně. ,,Pozdravuj tátu." Vyslechla jsem si mamčinu gratulaci a vymáčkla mobil. Ještě jsem v rychlosti tu novinu zavolala Honzovi a potvrdila, že se sejdeme s ostatními kamarády v Klášterním šenku. Vyslechla jsem si i Honzovu gratulaci a vykročila... ,,Slečno Lomová," ozvalo se mi za zády. Otočila jsem se. Profesorka Marková. „Slečno Lomová," zeptala se, ,,co máte v plánu po prázdninách?" ,,Chci odjet na rok do Francie." ,,Na Sorbonnu?" Usmála jsem se. „Ne, chci cestovat a spíš asi dělat servírku nebo hlídat děti."
,,Na to je vás přece škoda." 5
Slova paní profesorky mě potěšila, to ano. Moc mě potěšila. Zavrtěla jsem ale hlavou: ,,Chci tu zemi poznat, zdokonalit si jazyk, prožít siji na vlastní kůži," vysvětlovala jsem. ,,Víte, paní profesorko, nemám v úmyslu vydat se na akademickou dráhu, i když za jiných okolností bych to možná zvažovala. Moji rodiče ale mají v Písku knihkupectví a předpokládají, že ho po nich jednou převezmu." ,,Knihkupectví?" podivila se. ,,Je to rodinný podnik. A knihkupci by měli být vzdě laní, ne?" ,,Proč jste tedy vystudovala historii?" podivila se profesorka. ,,Bavilo mě to." ,,Víte, slečno Lomová, vlastně jsem vám chtěla nabídnout, abyste na univerzitě zůstala jako asistentka. Myslela jsem si na vás už dlouho,jste šikovná ... " To mě překvapilo. Moc, moc mile překvapilo, popravdě řečeno. ,,Paní profesorko ... děkuji." ,,Budete o mé nabídce přemýšlet?" ,,Určitě ano," slíbila jsem a už dopředu viděla mamči nu rozzářenou tvář. Jak ta by na mě byla pyšná, kdybych pracovala na univerzitě. Jenže já měla v hlavě jasno. Svým rodičům jsem se narodila, když mamce bylo skoro čtyřicet a tátovi padesát. Pokud mám projet Francii kří žem krážem, musím na cestu vyrazit co nejdřív. ,,Děkuji," usmála se na mě profesorka. ,,Budu o tom přemýšlet, paní profesorko, ale spíš pojedu do té Francie." 6
S hlavou v oblacích jsem opustila svoji alma mater a zamířila přes most na Klárov. Tam jsem hodlala nastoupit do dvaadvacítky a svézt se do Břevnova, kde jsem měla v Dvořeckého ulici pronajatou garsonku v jedné vý~ stavní vilce. která patřila manželům v důchodovém věku. Ti pokoj studentům pronajímali spíše než kvůli penězům proto, že je těšila jejich společnost. Měla jsem se u nich skvěle.
Doma se rychle osprchuj u a převléknu do méně fonnálních šatů. Teď jsem na sobě měla tmavě modré seriózní šaty, v kterých jsem chodila na zkoušky, z nichž jsem měla vítr. Tak nějak jsem optimisticky předpokládala, že tu diplomku obhájím a s kamarády jsem se domluvila, že to večer oslavíme v Klášterním šenku u jistě ne jedné sklenky skvělého vína. V Klášterním šenku jsme ostatně trávili dost času. Protože jako studentka neoplývám přehnaným množstvím peněz, před odchodem do šenku jsem si připravila skromnou večeři - zeleninový salát, opečené tousty se sýrem a vejce uvařená natvrdo. K večeři jsem si nalila sklenku vychlazeného tramínu a usadila jsem se na malém balkonku, odkud jsem měla výhled do poněkud zanedbané zahrádky s několika rozkvetlými stromy, protože můj domácí, pan Josef, už na její údržbu nestačil a obhospodařoval jen malý cíp pod košatou třešní, kde s manželkou společně trávili prosluněné dny. Najedla jsem se, umyla talíř a skleničku od vína. Co si vezmu na sebe, bylo jasné-oblékla jsem si odrbané džíny a miniaturní černý top s krajkou kolem výstřihu, do uší si nasadila velké stříbrné kruhy, na zápěstí navlékla 7