Issuu

- -· - .---. :li, #

...

--,- --- .., , ,..

, ,,,,

, - ., ,, ., . . ... • .. -- ... ., •- -, ""' . • --_,...,, --- _. ... .._._ .. ... ,

'-f

, ,, ...

,,,,,.,

,. ~

Osmdesátiny něhu.

1atka. :u nejstarší v rodině, a ani nechcete. pete.

Lang Shih Yiian, [nský básník. i přeložil lf Henrikson. nášejí pronikavý křik

ám, co ti dát enou,

tebou." Tamiko

I Když jsme tam dorazili a Jonne uviděl stát před babiččiným domem samá velká auta, hned vyhrkl, že si měl vzít tmavý oblek. Neblázni, miláčku, namítla jsem, jen klid. Babička taková není. Lidi k ní zaskočí na návštěvu v čemkoli, třeba v manšestrákách, má ráda bohémy. To je právě to, povzdychl si Jonne, že já nejsem žádný bohém, jsem úplně obyčejný, nemám právo vzít si na její osmdesátiny manšestráky. Navíc se s ní mám teprve seznámit. Rozbalíme to, než půjdeme dovnitř, je to zdvořilejší, navrhla jsem. Babička ráda rozbaluje dárky jenom o Vánocích. Vybrat dárek nebylo lehké. Babička mi zavolala: Milé dítě, určitě přiveď toho svého chlapce s sebou, ať si ho prohlédnu, ale nekupuj mi žádný zbytečný a drahý dárek. V tomhle věku už všechno mám, a navíc mám lepší vkus než většina mých potomků. A nechci po sobě zanechat moc krámů, až umřu. Vyberte jen nějaký zcela prostý dárek, který mi dáte z lásky. A nesnažte se pro mě sehnat něco uměleckého, protože to je nad vaše síly. Dali jsme hlavy dohromady. Babička si myslí, že je tolerantní a že je s ní snadné vyjít, ale ve skutečnosti zatěžuje příbuzné svými skromnými požadavky, které mohou být při vší té svo19

bodomyslnosti dost náročné. Bylo by bývalo tak snadné pořídit například nějakou elegantní mísu z tlustého skla, ale kdepak, to je moc měšťácké a málo láskyplné. Samozřejmě jsem Jonnemu o babičce a jejích obrazech hodně vyprávěla a na něj to uděla lo velký dojem. Jednu z jejích raných skic máme doma, je to kresba ze San Gimignana, kam jela na svou první stipendijní cestu, tedy než se proslavila malováním stromů. Často o San Gimignanu mluvila a já vždycky chtěla, aby mi vyprávěla, jak byla v tomhle italském městečku se spoustou věží šťastná, jak se cítila silná a svobodná, když se probouzela při východu slunce, aby se pustila do práce, a jak jedna signorina tlačila ulicemi vozík se zeleninou a babička otevřela okno a ukázala jí, co chce, a jak si dokonale rozuměly a smály se, jak bylo horko a všechno bylo neuvěřitelně levné, a pak babička vyrazila s malířským stojanem ven ... Janne má tuhle historku také moc rád. A nevěřili byste, co se tuhle stalo: Janne šel ven sám a v malém vetešnictví objevil obrázek San Gimignana[ A to byl náš dárek pro babičku. V obchodě říkali, že je to litografie z počátku devatenáctého století. Nepokládali jsme to za bůhvíco, ale stejně. Janne, povídám, pojďme dovnitř. Buď sám sebou, to má ráda. Ve dveřích do babiččina ateliéru stála dlouhá řada gratulantů. Pár malých bratranců a sestřenic běhalo dovnitř a zas ven a bralo hostům kabáty a po chvíli jsme vpluli do velkého vzdušného pokoje, krásně vyzdobeného babiččinými obdivovateli. Rozhlédla jsem se, našla babičku a vedla nás za ní, přitom jsem rychle stiskla Jonnemu paži, abych ho uklidnila. V pozadí hrála tiše hudba, žádná klasika, ale zjevně pečlivě vybrané kousky, které nesly babiččinu osobní pečeť. Šli jsme k ní. Oblékla se s obvyklou vybranou nonšalancí, bílé vlasy jí spadaly v lehkých, nedbalých loknech kolem ušlechtilé tváře s bystrým výrazem a jasnýma, šibalskýma očima. 20

To je Janne, představila jsem ho. Janne, tc Vítám vás, pronesla. Tak tohle je Janne. E Podívala se na něj a mírně se usmála. Jak to dině, kde všichni mluví jenom švédsky? Aj, vzali jste se nebo ne? Je už ruka v rukávu? Svým způsobem, ale v chomoutu zatím 1 Janne směle. Babička se zasmála a já věděla, Tak kdepak máte dárek? zeptala se. Dlouho si obrázek San Gimignana prahl. menala, že jsme si s tím museli dát velkou přelétl úsměv: Stejný motiv jsem nakreslila nás propustila nenápadným gestem, které z~ tajné souznění, a šla dál. Ve velkém pokoji dominoval babiččin stů valy modelky, přikrytý brokátem z Barcelo1 střenou tabulí se vším možným, od oliv až p Mladší potomstvo běhalo kolem s vázami, plnili vodou, lidé postávali ve skupinkách a a každý dostal sklenku šampaňského. Nad· vala babička jako obraz od Chagalla, pohyb jako by udílela všeobecné požehnání, a tu a známku. Ale stejně jsem si všimla, že si dává nemusela představovat. Ani nejmenší názn tak neslouží. Jen se pěkně představte navzáj, telé. Kéž bych dokázala být tak svobodná jal Ateliérem neustále poletovala sem a ta1 dětí, ale zdálo se, že to babičku ani v nejr je. Jednoduše nechala jejich matky, aby se ly na svět, postaraly samy. S Jannem jsme 1 u kterého už bylo plno lidí, a příliš pozdě jsme si vybrali špatně. Stůl obsadili takzv, jak jim říká babička, kteří se stýkají výhr

:t náročné. Bylo by bývalo tak snadné pořídit elegantní mísu z tlustého skla, ale kdepak, to málo láskyplné. Samozřejmě jsem Jonnemu ,brazech hodně vyprávěla a na něj to uděla :inu z jejích raných skic máme doma, je to Lignana, kam jela na svou první stipendijní proslavila malováním stromů. Často o San a a já vždycky chtěla, aby mi vyprávěla, jak kém městečku se spoustou věží šťastná, jak ,odná, když se probouzela při východu slunlo práce, a jak jedna signorina tlačila ulice10u a babička otevřela okno a ukázala jí, co male rozuměly a smály se, jak bylo horko věřitelně levné, a pak babička vyrazila s maen ... Jonne má tuhle historku také moc rád. se tuhle stalo: Jonne šel ven sám a v malém obrázek San Gimignanal A to byl náš dárek hodě říkali, že je to litografie z počátku deNepokládali jsme to za bůhvíco, ale stejně. , pojďme dovnitř. Buď sám sebou, to má biččina

ateliéru stála dlouhá řada gratulana sestřenic běhalo dovnitř a zas ven áty a po chvíli jsme vpluli do velkého vzduš1ě vyzdobeného babiččinými obdivovateli. našla babičku a vedla nás za ní, přitom jsem mu paži, abych ho uklidnila. V pozadí hrála <lasika, ale zjevně pečlivě vybrané kousky, nu osobní pečeť. Šli jsme k ní. Oblékla se ou nonšalancí, bílé vlasy jí spadaly v lehknech kolem ušlechtilé tváře s bystrým výbalskýma očima. tranců

To je Jonne, představila jsem ho. Jonne, to je babička. Vítám vás, pronesla. Tak tohle je Jonne. Budete nejspíš Fin? Podívala se na něj a mírně se usmála. Jak to zvládáte v naší rodině, kde všichni mluví jenom švédsky? A jak je to mezi vámi, vzali jste se nebo ne? Je už ruka v rukávu? Svým způsobem, ale v chomoutu zatím nejsem, odpověděl Jonne směle. Babička se zasmála a já věděla, že se jí líbí. Tak kdepak máte dárek? zeptala se. Dlouho si obrázek San Gimignana prohlížela a pak poznamenala, že jsme si s tím museli dát velkou práci, a po tváři jí přelétl úsměv: Stejný motiv jsem nakreslila sama. Ale líp. Pak nás propustila nenápadným gestem, které zároveň vyjadřovalo tajné souznění, a šla dál. Ve velkém pokoji dominoval babiččin stůl, na němž jí pózovaly modelky, přikrytý brokátem z Barcelony a s bohatě prostřenou tabulí se vším možným, od oliv až po šlehačkový dort. Mladší potomstvo běhalo kolem s vázami, které už ráno naplnili vodou, lidé postávali ve skupinkách a živě konverzovali a každý dostal sklenku šampaňského. Nad tím vším proplouvala babička jako obraz od Chagalla, pohybovala se místností, jako by udílela všeobecné požehnání, a tu a tam utrousila poznámku. Ale stejně jsem si všimla, že si dává pozor, aby nikoho nemusela představovat. Ani nejmenší náznak, že jí už paměť tak neslouží. Jen se pěkně představte navzájem sami, milí přá telé. Kéž bych dokázala být tak svobodná jako babička! Ateliérem neustále poletovala sem a tam horda křičících dětí, ale zdálo se, že to babičku ani v nejmenším nerozčilu je. Jednoduše nechala jejich matky, aby se o to, co si přived ly na svět, postaraly samy. S Jonnem jsme se usadili ke stolu, u kterého už bylo plno lidí, a příliš pozdě jsme si všimli, že jsme si vybrali špatně. Stůl obsadili takzvaní intelektuálové, jak jim říká babička, kteří se stýkají výhradně mezi sebou. 21

Nevěděla jsem, o čem se baví. Zoufale jsem se snažila přijít na něco, co bych řekla, a nakonec jsem se po dlouhém mlčení obrátila na jednoho pána se špičatou bradkou a poznamenala, že to večerní světlo v ateliéru je neobyčejně krásné. Ulevilo se mi, když se rozpovídal o významu světla a pak přešel k teorii percepce, ale trvalo dlouho, než mi došlo, že je to umělec ký kritik. Naštěstí se zdálo, že si vystačí jen s posluchačkou, tak jsem přemýšlivě přikyvovala a trousila samé ano, jistě, to máte pravdu a občas jsem mrkla na Jonneho, který seděl naproti a vypadal nešťastně. Skončil vedle jednoho z těch géniů, co jen mlčí a ani trochu se vám nesnaží pomoci. Stejně jsem byla docela pyšná na to, že jsem přivedla Jonneho do naší rodiny s uměleckými kořeny, která dovede slavit opravdu velkolepě. Konečně

se mu

podařilo

přešel

mně

a sykl mi

už domů? Za chvilku. V tu chvíli vešli dovnitř. Tři pánové neurčitého vzhledu. Působili tak nějak ledabyle - ne, spíš jako by byli umazaní či rozmazaní. Ale rozhodně to nebyli žádní bohémové, měli sice dlouhé vlasy, ale spíš jak se to nosí ve středních letech. Svůj pří chod pojali ve velkém stylu, hluboce se před babičkou uklonili a políbili jí ruku. Zavedla je k prázdnému stolu až úplně u okna a každý z nich dostal sklenku šampaňského. Jeden z nich sklenku vzápětí upustil na zem a byl z toho celý bez sebe. Babička se jen usmála, i když jsem věděla, jak moc si zrovna na těchhle skleničkách zakládá. Myslím, že to byl svatební dar. Podávala se káva a dort, ale těm nově příchozím pánům ještě nosili šampaňské. Nám ostatním už ne. Všimla jsem si, že se Jonne nenápadně sune podél stěny a přitom studuje, co všechno na ní visí, až nakonec příhodně dorazil ke stolu těch pánů. Můj milý Jonne zkrátka nepochopil, že ten stůl stojí stranou pro nepříliš do ucha:

Nepůjdeme

uniknout,

Určitě, odpověděla jsem.

vítané hosty. Ale v každém případě se teď k Jonne dobře baví. Jeden z pánů přešel ke stolku s whisky, lahev a cestou zpátky babičce vysekl hlul: usmála se na něj poněkud unaveně. Můj kritik se přesunul o kus dál a přitom zřejmě šlo stále o tu teorii percepce. Vstala přešla k Jonnemu, protože mě deprimoval čem, čemu tak úplně nerozumím, nebo se 4 den z těch pánů, ten se zplihlým šedým kní slovy: A pak o tobě píše úplný nesmysly, Jul Přesně tak, na to Juksu. A jenom sedm Cť Měřils to? Jasně, vzal jsem si pravítko a změřil jse centimetrů, jako když si kupuješ hrachovk1 poň víš, co dostaneš. A obrázek žádný. Ale t rázek měli, to se ví. Ten třetí na to: Nejspíš už bude tak star dejm podbízet. Jo, to máš recht. Ale člověk nemůže mít v životě všechno, To je fakt. Pokračovali v hovoru, klidně a rozvážnc byli zvyklí se spolu bavit, ale už se nenamár du diskutovat. Jenom to konstatovali. O per padlo ani slovo, spíše se zajímali o zvýšení ten obraz, který kritika nespravedlivě strhat žete čekat .. . Ale když kolem nich babička J ním kolečku po bytě prošla, hned ožili a d Jonne neřekl ani slovo, ale bylo na něm vid1 je. Žádný z nich si nás moc nevšímal, dbali, měli sklenice stále plné, a zdvořile mi uvolr

em se baví. Zoufale jsem se snažila přijít <la, a nakonec jsem se po dlouhém mlčení pána se špičatou bradkou a poznamenala, v ateliéru je neobyčejně krásné. Ulevilo se [dal o významu světla a pak přešel k teoalo dlouho, než mi došlo, že je to umělec e zdálo, že si vystačí jen s posluchačkou, i přikyvovala a trousila samé ano, jistě, to .s jsem mrkla na Jonneho, který seděl naastně. Skončil vedle jednoho z těch géniů, ::>ehu se vám nesnaží pomoci. Stejně jsem ria to, že jsem přivedla Jonneho do naší 1i kořeny, která dovede slavit opravdu velJdařilo

uniknout, přešel ke mně a sykl mi už domů? a jsem. Za chvilku. dovnitř. Tři pánové neurčitého vzhledu. :dabyle - ne, spíš jako by byli umazaní či odně to nebyli žádní bohémové, měli sice jak se to nosí ve středních letech. Svůj pří n stylu, hluboce se před babičkou uklonili redla je k prázdnému stolu až úplně u okna sklenku šampaňského. Jeden z nich sklena zem a byl z toho celý bez sebe. Babička jsem věděla, jak moc si zrovna na těchhle . Myslím, že to byl svatební dar. Podáva~ těm nově příchozím pánům ještě nosili tatním už ne. Všimla jsem si, že se Jonne él stěny a přitom studuje, co všechno na ní odně dorazil ke stolu těch pánů. Můj milý hopil, že ten stůl stojí stranou pro nepříliš ~

vítané hosty. Ale v každém případě se teď konečně zdálo, že se Jonne dobře baví. Jeden z pánů přešel ke stolku s whisky, vzal si z něj celou lahev a cestou zpátky babičce vysekl hlubokou poklonu, ale usmála se na něj poněkud unaveně. Můj kritik se přesunul o kus dál a přitom něco živě vykládal, zřejmě šlo stále o tu teorii percepce. V stala jsem a nenápadně přešla k Jonnemu, protože mě deprimovalo poslouchat o ně čem, čemu tak úplně nerozumím, nebo se o to nezajímám. Jeden z těch pánů, ten se zplihlým šedým knírem, pozvedl číši se slovy: A pak o tobě píše úplný nesmysly, Juksu, to je k vzteku. Přesně tak, na to Juksu. A jenom sedm centimetrů. Měřils to? Jasně, vzal jsem si pravítko a změřil jsem to. Přesně sedm centimetrů, jako když si kupuješ hrachovku v pytlíku. Pak aspoň víš, co dostaneš. A obrázek žádný. Ale tihle začátečníci obrázek měli, to se ví. Ten třetí na to: Nejspíš už bude tak starej, že se musí mladejm podbízet. Jo, to máš recht. Ale člověk nemůže mít v životě všechno, pronesl ten kníratý. To je fakt. Pokračovali v hovoru, klidně a rozvážně, znělo to, jako by byli zvyklí se spolu bavit, ale už se nenamáhali o něčem opravdu diskutovat. Jenom to konstatovali. O percepci například nepadlo ani slovo, spíše se zajímali o zvýšení činže nebo nějaký ten obraz, který kritika nespravedlivě strhala, co od ní také mů žete čekat ... Ale když kolem nich babička při svém šaramantním kolečku po bytě prošla, hned ožili a chovali se kavalírsky. Jonne neřekl ani slovo, ale bylo na něm vidět, že ho to fascinuje. Žádný z nich si nás moc nevšímal, dbali však na to, abychom měli sklenice stále plné, a zdvořile mi uvolnili místo blíž stolu. 23

Mluvili uklidňujícím způsobem, takže jsme se cítili jako v útočišti na nějakém ostrově, nikdo z nich se nás neptal, co děláme, nechali nás v anonymitě. Oslava kolem nás se vzdálila o kus dál a v pokoji se zešeřilo. Děti zmizely. Ale najednou někdo rozsvítil lustr a zároveň přinesli pirožky. Ten jménem Juksu se zvedl, vlastně jsme se zvedli všichni najednou, takže jsme náhodou vyšli do předsíně společně. Po neuvěřitelných poklonách, které babičce s laskavou upřímností skládali, jsme sjeli výtahem dolů. Ale ještě mi stačila pošeptat: Nezvi je na skleničku. Jsou tři a nemůžete si to dovolit. I když si asi všimla, že si Juksu odnáší pod kabátem její lahev whisky.

II Když jsme vyšli ven, byla zima. A ohromné ticho. Nikde žádná auta ani lidé. Jen to podivné polosvětlo, jaké bývá za jarních nocí. Po dosti dlouhém mlčení jsme se navzájem představili. Jmenovali se Keke a Juksu a ten s knírem byl Vilhelm. Tak už pojdte, pobídl je. Máme namířeno do centra. Ale ne do našeho obvyklého podniku. Dobře, souhlasil Keke. Tam nepůjdeme. Stejně tam už není příjemná obsluha. Někde si sedneme a pak se uvidí. Poté se přátelsky obrátil na mě: Jak dlouho už vy dva spolu žijete? Dva měsíce, odpověděla jsem, vlastně skoro dva a půl. A klape vám to? Jo, ohromně. Vilhelm rozhodl: Jde se na naše oblíbené místo. Mají tam noviny. Bylo to před tržnicí dole v přístavu. Z bedny na starý papír jsme si všichni vzali noviny, abychom měli na čem sedět, a uvelebili jsme se v řadě na kraji nábřeží. Náměstí bylo liduprázdné. Dáme si panáka, povídá Juksu Jonnemu. Ale musíme se obe24

jít bez skleniček, snad nás tvoje žena omlu mluvíš, co? Je ti dobře? Výborně, odpověděl Jonne. Měla jsem pocit, že by s nimi měl zůstat rátila jsem se na Vilhelma a zdvořile p02 opravdu příjemně. Mám ráda lidi, co neben ně.

Jsi hodně mladá, povídá Vilhelm. Ale má Napili jsme se spolu a Jonne najednou SJ Poslouchal jsem, o čem se bavíte, že člověl čekat všechno, ale stejně něco čekat musí, c fantastického sám od sebe a od ostatních ... ko, protože cíl stejně vždycky nakonec tref mi rozumíte - jako když střílíte lukem ... Přesně tak, přitakal Keke konejšivě. Má Koukni, už připlouvají. Miluju lodě. Znoli a pozorovali, jak se rybářské lodě pom Připotáceli se k nám dva opilci. Nazdar, jeden. Pardon, vidím, že máš společnost. N Dostali každý jedno a šli dál. Nahoře se proti jarnímu nebi tyčil Velký nad prázdným náměstím . Helsinky byly rn nikdy předtím jsem si neuvědomila, jak je 1 Kostel svatého Mikuláše, ozval se Juksu nují. Teď je z něj Velký kostel, pitomost, to Nechal prázdnou lahev proklouznout mezi tak mimochodem se zmínil, že dneska už a řádné básně.

Noc už teď byla tak tmavá, jak jen mů2 jsme ještě nepotřebovali světlo. Povězte mi, zeptala jsem se, co znamená Vnímání, odpověděl Vilhelm. Něco uvi

stejně

Tove Janssonová: CESTOVAT NALEHKO Ze švédského originálu Resa med liitt bagage, vydaného nakladatelstvím Schildts & Soderstroms, Helsinki 1987, přeložila Jana Holá. Doslov Cestovat nalehko - Sen Tove Janssonové napsala Eva Bartoňová Veselá. Výtvarný doprovod - kresby Tove Janssonové. Odpovědná redaktorka Eva Bartoňová Veselá. Obálku s použitím fotografie Evy Bartoňové Veselé a grafickou úpravu navrhla Anna Doubravová. Tisková příprava Agentura eF, s.r.o., České Budějovice Tisk Typodesign s.r.o., České Budějovice Vydala PhDr. Eva Bartoňová Veselá, Ph.D. - ORSINI, Vlašská 20, 118 00 Praha l - Malá Strana, v roce 2017. Vydání první. Knihu žádejte u svých knihkupců nebo v galerii Eclectic, Jánský vršek 1, Praha 1 - Malá Strana, otevřeno denně 10 - 18. Knihy rovněž zasíláme na dobírku. Objednávky a informace: eva.eclectic@gmail.com Kniha je dostupná i jako e-kniha (wv.'vv'.kosmas.cz). www.eclectic.cz www.orsini.cz

ISBN 978-80-903748-6-7

Spisovatelka, malířka a ilustrátorka TOVE JANSSONOVÁ (1914 - 2001), finská autorka píšící švédsky, je světoznámá především jako autorka knížek o mumincích, které jsou na první pohled pro děti, ale podobně jako Malý princ nebo Alenka v říši divů a za zrcadlem jsou možná ještě důležitější pro dospělé. Její knihy byly přeloženy do 45 jazyků,v roce 1966 získala nejvyšší možné ocenění dětské literatury - Cenu Hanse Christiana Andersena a v roce 1994 Velkou cenu Švédské akademie. Psala také autobiografické texty, romány a především mistrovské povídky, které vycházejí česky poprvé.

1 1 '